autor: rok:

Všechny dostupné reporty. Pro vyhledání využijte formulář výše.

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2017
Původně jsem počítal s tím, že svůj dvacátý standardní Den cesty absolvuji již na jaře. Pracovní povinnosti poněkud změnily plány, a tak k jubilejnímu startu došlo až teď na podzim. Po Tritasovi a Gimlim jsem se tedy taky dočkal dvacítky. I po všech těch startech se stále najde nového. V tomto případě to bylo třeba to, že trasa poprvé zavítala na území kraje, ze kterého pocházím. Díky tomu jsem měl zajištěný odvoz a vůbec poprvé jsem se tak po skončení putování nemusel spoléhat na veřejnou dopravu. To byla ideální možnost po delší době zase využít celého časového úseku, který DC nabízí.

Cíl být na trase 24 hodin se mi nakonec podařilo splnit. Posledních 15 minut už to tedy bylo jenom o tom pořídit nějaké fotky u přehrady a odšourat se k autu rodičů. Sice jsem doufal, že by to mohlo vyjít dál než ke Slezské Hartě, ale po jarním výpadku se mi prostě víc ze sebe nepodařilo vymačkat.

S vidinou dostatku času jsem začal celkem poklidným tempem, abych později zjistil, že dneska mi to stejně nijak svižně nešlape. V podstatě celou cestu jsem šel sám, užíval si krásnou trasu a postupně ukrajoval kilometry. Počasí vyšlo tentokrát úžasně. Na trati sice místy byly mokré a bahnité úseky, ale v porovnání s tím, co jsem se doslechl o jarní části, to bylo zcela zanedbatelné. I brody se daly překonat celkem v poklidu, boty jsem sundával jen u toho prvního. Kolem jedné hodiny jsem dorazil do Hradce nad Moravicí, kde jsem byl naposled párkrát během let gymplu stravených nedaleko odsud. Na Bezručově vyhlídce jsem si dopřál první krátkou přestávku. Hvězdnatou nocí se šlo dobře, čas ubíhal rychle, kilometry méně. Nad ránem se začala hlásit únava a v úseku před Vikštejnem jsem místy usínal za chůze. To už se ale začalo pomalu rozednívat a já pokračoval dál. Přišla část cesty po zelené značce nad Moravicí. Zde se nejvíc začala projevovat krize. Když jsem kousek za K6 hledal, kudy pokračuje zelená, tak mě paní z přilehlé chaty nejdříve omylem posílala zpátky, odkud jsem přišel, a říkala, že je to tam škaredé, což myslím bylo celkem odpovídající hodnocení. Další přestávku a výměnu promočených ponožek jsem provedl u kaple 14 svatých pomocníků v nouzi. Pořád bylo dost času, ale sil čím dál míň, takže bylo jasné, že konečný výkon bude zase někde kolem osmdesátky. Po cestě dosud nebyly možnosti k doplnění tekutin a kalorií v nějakém restauračním zařízení. To se změnilo až v Kružberku, takže bylo jasné, že ani tentokrát nezůstanu bez piva. Na zahrádce místní restaurace se už občerstvovala dvojice kolegů, se kterou jsem se během noci a rána párkrát minul na trase. Dal jsem si guláš s chlebem a pokračoval směrem k přehradě. Na cyklostezce u vyschlé studánky jsem další síly nabral krátkým prospáním se na lavičce. Poslední úsek s vlastním značením se už tak šel přece jen lépe. Všiml jsem si nějakých odrazek, ale za světla se dalo dobře orientovat jen podle mapy. Poklidnou liduprázdnou pustinou jsem dokráčel až k přistavenému autu, jehož posádka mezitím za odpoledne posbírala spousty hub v okolních lesích.

 autor: Tomáš Štec, podzim 2017
Deväťnásty DC

Pár postrehov z trasy a okolia


„Tudy, zde jsou fáborky!“ Pričom DC žiadne fáborky na vlastné značenie nepoužíva… Keď to skúsia v lete, skončia v najbližšom detskom tábore.

„My jsme šli tamtudy, tam byly reflexy…“ Na dlhom úseku, kde sa išlo celú dobu po turistickej značke. Pri inom náhodnom pokuse asi nájdu nočnú kešku.

Ako bezďák som sedel pár hodín pred štartom na sedačke v ostravskom obchodnom centre a strihal si nechty nožničkami z lekárničky. A to priamo pred obchodom, kde som si tesne predtým kúpil dosť drahé merinové spodky, pretože „noc bude chladná“.

Je mi taká zima, že sa odmietam obliekať! To mi vlastne bola celú noc. Tá predstava, že by som mal zastaviť, dať dolu návleky, rozviazať topánky, stiahnúť nohavice, natiahnúť spodky, obuť topánky a nasadiť návleky a pri tom všetkom nezmrznúť… Radšej som mrzol za svižného pochodu a nové spodky zostali nevyužité na dne batohu.

6 hodín len na cukry, pretože poslednú žemľu som zjedol pred šiestou ráno niekde okolo K6–K7 a do poludnia, keď som skončil, mi zostala jedna Big Shock tyčinka a dva karbošneky (jeden nezjedený).

Kde je ten koniec?! Tak aby ste vedeli, tak tá hlavná cesta I/46 (most cez Moravici kúsok za K10, kde som nakoniec skončil) je na kilometri 80,5, aj keď toto číslo je písané ku K10… (Ktorá je tým pádom v skutočnosti asi na 80,0.) To si tak niekto zjednodušuje prácu pri úpravách itinerára od jari, až tam nechá takýto podfuk :)

 autor: Martin Dungl, podzim 2017
Podzimní Den cesty byl jedním z pevných bodů mé letošní sezony. Nemám sice ani zdaleka naběháno tak, že bych se cítil připraven, přesto jsem připravenější nikdy nebyl. Pátek jsem věnoval chystání a balení a v 18.15 zvesela odstartoval s jasným cílem - Zábřeh. Podrobněji - minimální plán byl zápis do CSUT, střední 140 a optimální Zábřeh, respektive sto mil. Pořadí mě nezajímá. Zkusím jít průměr pod 8 minut na kilometr (s možným zpomalením nad ránem), na Velkém Roudném být v 6-6.30, v Roudnu nebo Dětřichově potkat rodiče s autem, ze kterého bude startovat máma na denní část, zbavit se čelovky, dát si teplou kávu a případně přezout boty. A přes den na sluníčku tam poslat, na co budu mít.

Začátek šel jako po másle, s Petrem a Ondrou jsme se míjeli i šli spolu, až jsem za Vikštejnem osaměl. Na zelené jsem si to užíval, i když jsem kvůli terénu zpomalil. 60 km jsem měl za 8 hodin. Zpomalování však pokračovalo. Kopce (počínaje kaplí 14 Pomocníků v nouzi) mi přestávaly chutnat, nohy začaly křehnout, oblékl jsem se na maximum. Na planinách na vlastním značení jsem zhasl čelovku a užíval si hvězdnou oblohu. Při stoupání k hrázi Harty jsem pospával za chůze a uskakoval před halucinacemi. Dokud jsem přímo před sebou neuviděl obrovského kance - ten byl skutečný. Běh už to dávno nebyl, proto nechápu, že mě nikdo nepředběhl. Pouštěla se do mě zima, byl jsem slabý, všechno mě bolelo. Přitom jsem jedl dobře, pil dost (kvalitní vody bylo po cestě spousta), vybavení fungovalo, nic jsem nepodcenil. Nohy byly pořád zcela čerstvé. Kde se stala chyba? Bylo mi jasné, že s tímto typem problémů bojovat nechci. S velkým sebezapřením bych mohl asi i běžet, ale nehodlám si ničit tělo přes určitou mez.

Na rozhledně na Roudném jsem v 8.05. Potkávám tam mámu, chtěla začít kontrolou. V Roudnu (posledních 30 km za 6 h) sedám k tátovi do auta, oblékám péřovku, není mi dobře. Po necelé hodině se odhodlávám pokračovat, když tu vidím 4 soupeře (asi bloudili, jinak ten náskok nechápu), tři z nich v tričku. To mě demoralizuje, uběhnu kilometr, abych měl zápis do CSUT, sedám do auta a vzdávám. Jsem sračka, není to sport pro mě, říkám si. Během soboty se můj stav nelepší, mám teplotu. V neděli fasuji na angínu antibiotika. Tak třeba nejsem zase taková chcíplotina, infekci jsem musel mít už předtím a mému konci asi přispěla (přitom mi v pátek bylo dobře).

I tak váhám, zda to příště zkusím. Na jedné straně mám se Dnem cesty nevyřízené účty. Na straně druhé mě baví běhat, ne se ploužit a trpět z nedostatku energie. A na 24 hodinový běh bych musel trénovat úplně jiné objemy, což v úmyslu nemám. Mám příští rok co řešit.

 autor: Stanislav Knopp, jaro 2017
Přidávám sem odkaz na svůj fotoreport ze Dne cesty z pohledu postaršího účastníka, kterému už sice dochází dech, ale přesto se ještě pořád rád projde :-)

http://nemo.rajce.idnes.cz/Jarni_Den_cesty_2017_Rovny_jako_sip%2C_tentokrat_na_Ostravsku_a_Opavsku/

 autor: Martin Kment, jaro 2017
Spisek o jarním DC 2017 na odkazu níže, ať ta písmena nemusím přehazovat. Naprosto skvělá akce, proč jen jsem o ní nevěděl dříve...
http://veverkavzadveri.blogspot.cz/2017/05/den-cesty.html

 autor: Bedřich Hak, jaro 2017
Na takovou prožitkovou, nemedializovanou,pohodovou super akci jako je Den cesty chodím od loňského jara, bohužel dřív jsem se to nedomák. Na svůj letošní výsledek jsem byl docela zvědavý, na jaře 2016 oficiálně necelých 93, na podzim vzdávačka na necelým 40.km. Na letošek jsem se moc těšil, ale blížícím se termínem jsem si nebyl vůbec jistý, jestli dotoho jít. Pro letošní zimu konečně zimovatou všechno na běžkách. Po svých jsem šel první padesátku na apríla a k tomu postupně někých dalších 60km, mě moc sebevědomí nedávalo. A potom ty hrůzné zprávy o počasí v regionu. Ale jsi přihlášený, tak mazej, nějak to dopadne. A dopadlo to skvěle! Ráno od 3 hodin vzhůru, asi předstartovní horečka. V 5 v Hořicích na vlakáči mě nádherně zpívá pěnice, to už vím, že to dopadne. V Čeperce první letošní vlaštovka a ta mě vždycky nabudí. Z Pardubic do Ostravy ve vlaku sice na podlaze, ale v doprovodu pěkných mažoretek či erobiček. No prostě co si více při cestě přát. A pak už postupně se nabalující stádo stejných šílenců. Na registraci opět ne moje tričko, ale Martiny. Tentokrát to zjištuji obratem, ne jako vloni až doma. Už není kola ani párek v rohlíku. A konečně start, teď už není cesty zpět. Nevím, ale asi jsem byl tak nabuzen, že občas dokonce i popoběhnu, sice jen z kopce, takže na prvních 2 kontrolách jsem na průměru skoro 7km v hoďce. " Kluku neblbni, utavíš se!!!" A už je tu první brod, boty dolů, nohavice nahoru a vzhůru do proudu. Spadl mě foťák, naštěstí ještě na břehu. Nefunguje! Jsem nasraný, mám zkaženou náladu, asi to bude důvod položit ručník do ringu. Na rozhledně Na Šancích se foťák opět rozchodil a mě vysvitlo sluníčko a už vím, že to dnes a zítra bude super. Od prvního brodu se chytám nejprve dvojice a potom trojice Luboše, Pavlíny a asi Ivany. Ikdyž jsem jim šel asi na nervy, protože mě občas odebíhají, přesto se jich až do společného cíle nepustím. Moc jim děkuji, že to se mnou vydrželi. Trať byla letos přímo famózní voda, bláto a toho bylo fůra nekonečná a sníh. Ta noční zelená kozí stezka k 6. kontrole bylo sadomaso. Letos žádné studánky, potůčky proměněny v řeky vody k pití opravu nezvoucí a je tu pro mě problém. Dochází pitivo. Poslední hruškový džus si šetřím a jen na kontrolách douškuji, což je pro mě docela problém. Sláva! Velký Roudný a sníh. Postupně ten bílý poklad láduji do flašky a vytvářím si sněhovou tříšt, kterou postupně odcucávám do cíle na vlakáči v Dětřichově. Po 22 a kousek hodinách 103km. To jsem snad ani nedoufal. Já vím, šlo by to ještě dál, sice s pomalu se snižujícím se hoďkovým průměrem, ale šlo. Ale, když odtud je tak krásné spojení domů. Snad příště budu k sobě tvrdčí. Krásně jsem se vyhnul miletínské pouti, kousek jsem ji sice zkousnul, ale jen cestou do Pivovarské zahrádky v Miletíně na miletínské pivečko Pytlák. Ale, asi jsem si to měl odpustit," Miletínský zastupitel a on je v neděli nametený už po obědě". No, ona moje chůze na ztuhlých nohách po cestě vlakem a autem a se skelným okem, té opici nasvědčovala. Ale druhý den přišli omluvy, to se na čarodkách dozvěděli voco góu. Já jim to neřekl, já jse šel v 7večer po 40ti hodinách konečně do pelechu. Ale letos opravdu super, nohy slouží lépe než vloni. Dokonce se syny, k jejich nelibosti, slavíme Svátek práce trháním pařezu a kořenů.
Závěrem pořadatelům moc děkuji, zase super akce. Odrazky skvělý nápad. Jen někde jich mohlo být více. Hold to není odrazková Olafova noční stezka na Brtnických ledopádech. Dík a ještě jednou dík. Úplným závěrem Vás všechny srdečně zvu na dvě akce do Miletína, na Miletínský scoorelauf pro pěší i cyklisty první sobotu v září a druhý víkend v říjnu na pochod Putování s pivovarskou chasou, mrkněte na kalendář na stránkách KČT. Mějte se všichni fajn a na podzim snad nashledanou. Kuky

 autor: Milan Koudelka, jaro 2017
Poprvé jsem šel Den cesty v roce 2016.

Na jaře jsme šli cíleně jen přes den a po 40km jsem stihl ještě čarodejnice, zpět v domovské Lomnici nad Popelkou. Luxusní trasa.
Na podzim jsem chtěl dojít dál a hlavně jít déle. Docela to šlo, než jsem ve stoupání na Kopaninu ztratil rukavice a rozhodl se pro ně vrátit. Skupinka zmizela, morál zmizel, po dalších cca 7km jsem si sednul a po hodině kufrování a čekání na ranní slunce v mlze jsem vymrznul tak, že jsem to vzdal. 46,8km asi v 7 ráno.

Stejně mě to bavilo a tak jsem byl letos první registrovaný účastník.

Letos byl cíl opět jednoduchý. Je mi jedno kolik toho ujdu, ale chci vydržet na trase 24 hodin. Poučen z posledního pochodu, jsem si vzal výrazně více oblečení.

Aby byla příprava pohodová, ubytovali jsme se už večer předtím v penzionu poblíž startu. Na startu jsem se potkal s kamarády a tak nás bylo dohormady sedm.

Krátký pokec na startu a už slyšíme jak organizátor ke všem promlouvá "Koukám, že je 10:45, takže se trošku divím, co tu ještě děláte" a po chvilce zaznělo právé "Start".

Na Dni cesty se mi vždy líbí, že na startu není žádná velká sláva. Žádný startovní oblouky nebo pásky. Prostě se sejdemem a vyrazíme.

Jednu dvojičku kamarádů jsme ztratili hned na startu, jelikož se šli ještě balit a chtěli jít hodně pomalým tempem.

Od zbytku jsme se s Majlošem odpojili po pár km, jelikož mi pomalé tempo moc nevyhovovalo a chtěl jsem jít svižněji.

Za chvílí už nás čekala první kontrola a po ní také studený brod skoro až po kolena. Ani na chvíli jsme neuvažovali, že bychom ho obešli. Příjemné zpestření a čas na malou svačinku. Připojuje se k nám Jirka z druhé skupinky kamarádů.

Cesta utíká parádně, slunce svítí, co víc si přát. Druhý brod jsme se rozhodli přeskočit skokem na malý kámen na druhé straně, což se naštěstí podařilo. U brodu třetího trochu tápeme a když vidím Olafa jak to krosí rovnou v botech tak jdu taky. Což se později ukázalo jako chyba, protože jsem si u prvního brodu setřel vazelínu a už nenamazal. Ostatní dva z naší skupinku tam ještě hledají a tak jdu napřed. Potkali jsme se až na další kontrole, kde se dozvídám, že Jirkův skok na kořen se úplně nepovedl a pěkně se podrápal po pádu ze zhrouceného pařezu. Ale zůstal v suchu.

Nějak mi vyhovuje jít sám a tak jdu i dál napřed sám. Až u zámku v Hradci nad Moravicí se potkávám s dvojicí kluků jejichž tempo mě lehce motivuje a tak jdu s nima. Kluci se chytají na stovku. Takové ambice nemám, ale jdu s nima abych došel ve dne co nejdál. Cestou je příjemná hospůdka, ale nechci aby mi kluci utekli a tak jen měníme ponožky a doplňujeme vodu. Cestou zjišťujeme, že jsme se potkali loni na podzím při mém kufrování na zastávce, kde jsem já a jeden z nich nakonec vzdal. O pár km při stoupání do kopců už vidím jak proti nim ztrácím tempo a tak se loučím a jdu zase na chvíli sám. Všude je stále spousta vody na cestě a člověk se postupně méně a méně vyhýbá.

Jelikož jsem nohy zapomně namazat, tak se mi udělali z vody pěkné a puchýře. V další hospůdce už zastavuju. Je poslední a pěkná plná. Pivko, smažák, čaj. Dal bych si nejraději borůvkové knedlíky, ale nabídky je jasná, je jen smažák.

Posedím a zjišťuju, že dva parťáci jsou asi 5km za mnou a třetí už vzdal po 30km kvůli špatnému výběru bot. Že bych na ně počkal ? Už se mi nechce sedět a tak jdu dál. U blízké kontroly se potkávám s veselou skupinkou od Milana Vernera. Tak nějak se furt míjíme, respektiva za nima nějak vlaju a snažím se mít je aspoň na dohled. Tempo se zhoršuje, vody všude habaděj a puchýře z vody se rozhodly prasknout. To mě nepotěšilo, ale jdu dál. Voda příjemně chladí a snad mi to už ani nevadí.

Před kontrolou K6 pěkně bloudíme a nakonec obcházíme jinudy vedoucí zelenou větším obloukem než bylo nutné. Následná stezka přes PR Nové Těchanovice je výživný. Strmý boční sráz a každou chvíli přelézení nebo podlézání padlých stromů. Jsem rád, že mám hůlky a nechápavě sleduju holky z druhé skupinky jak tak nějak bez únavy přeskakují stromy. Mě se už moc krčit při podlézání nechce. Ve chvíli kdy jsme tímto úsekem prošli, tak jsem razantně zpomalil a nechal si skupinku utéct. Byli mi velkou oporou, ale teď mám dost. Na mostě v Zálužném zjišťuji možnost vzdát. Můžu se dostat poměrně levně taxíkem do Opavy a vlakem domů. Volám Jirkovi a zjišťuji, že mám stále asi 5km náskok.

Jak tak chvíli kufruju, tak se do mě opět dává zima. Obleču tedy vše co mám a jdu nakonec dál. Je mi krásně teplo až vedro. Že jdu do docela prudkého kopce si nějak ani neuvědomuju. Je mi to jedno. Na mostě a i cestou do kopce mě předbíhá postupně asi 10 lidí. Další kontrolu jsem ještě dal, ale chodidla už mi jsou dost nepříjemná. Navíc mi po chvilce zhasla čelovka. Je nová a asi víc žere baterky. Naštěstí jsem si dva dny před Dnem cesty koupil smartphone a tak si svítím tím. Jakmile jsem došel na silnici, je to další pokles morálu. Kluci mě sice dohánějí a možná, kdybych na ně počkal, tak bych mohl jít ještě kousek s nima. Moje rychlost je však už někdy mezi 2-3km/h a myšlenky na konec mě lákají a tak to balím. Volám taxi a sedám na pneumatiku, která leží u silnice. Myslel jsem, že se klukama ještě pozdravíme, ale taxi přijelo dřív. Zahlédl jsem ještě pár dalších závodníků a už mizím do Opavy. Kolem 3.hodiny ranní jsem to na 62.km opět vzdal a ani se nepřiblížil 24 hodinovému limitu. Ve vlaku jsem si ani moc nezdřimnul, jelikož mě boleli pokrčená kolena. Naštěstí brzy ráno už jsem byl v Praze a šel spát.

Na výsledovce sleduji, že Jirka s Vláďou došli o 6km dál a na stejném místě skončila i skupinka se kterou jsem šel naposled. Byl poblíž vlak, velké lákadlo. Asi bych se tam taky dopližil, ale představa dalších 3-4 hodin na 6km mě nelákala :-)

Druhý den jsem si říkal, že asi na podzim nepůjdu. Pár dní poté, už to není tak jisté a trochu se bojím, že budu zase první přihlášený. Termín v kalendáři už mám.

Byla to zase super akce.

 autor: Denisa Vlková, jaro 2017
27. DEN CESTY – JARO 29. - 30. 4. 2017 – Rovnej jako šíp

Den cesty – oblíbená punková akce konaná 2x do roka, kdy každoročně org mění trasu. Akce je nezajištěná, startovní poplatek symbolické hodnoty 50 Kč pokrývá rozvěšování kontrol a obdržení itineráře.
Letošní vlhkej punk začal netradičně v Ostravě - Porubě v malebné myslivně na okraji slezského velkoměsta. Cíl byl pro případné vesmírné střely naplánován až do 200 km vzdálené České Třebové, kam po 24 h lze jen doletět. Takže já byla skromnější a realističtější, tudíž jsem si dopředu jen zlehka zjistila možnosti ukončení – ale vše je vždy jiné až na místě.
Do Moravskoslezského kraje na víkend cestuji autem, přičemž spánek jsem realizovala ve své pohodlné posteli u rodičů. Nebyl sice nějak obzvlášť dlouhý, ale holt na start se po ránu i rozespalá mumie musí nějak dopravit. V Ostravě ještě zvládám krátkou návštěvu z minulosti a u myslivny čekám se sympatickým účastníkem na ostatní paka za současného ranního polemizování.
Když dochází další známé bláznivé duše, polemika jde stranou a rozhodně se upisuji ďáblovi jménem „Gimli“ svým podpisem. A pak už to jde ráz naráz a při překvapivém „start“ se teda pozvolně zvedáme vstříc nekonečné cestě. Nebo vlastně konečné kdykoli – a to je pozitivní pohled na věc 
S Jirkou se nějak rozbíháme a po chvíli vedeme celý chuml… opravdu jen na chvíli… ale stíháme selfie! No a pak už to byl jen samý testosteron přede mnou, za mnou, vedle mě… nade mnou ani pode mnou bohužel ne… No a s tím spojená prdel po celou dobu – myslím tím srandu. Asi fotky napovídají vše, když člověk vidí blažené úsměvy běžců na 200 km výletě. Příčina? No první příčinou budou pivní kvasinky a tou druhou… kdo neviděl video, tak prostě celotrasovej vlhkej punk. Říční brody, blátíčko, vodopády přes cesty, utopená cesta alá rýžová pole či snad sněhová nadílka na vodě… prostě jsme si šmakovali celou trasu a když už se náhodou boty trochu vyždímaly (přestala z nich proudem cákat voda), cesta nenechala nic dlouho na suchu a přišly další utopie. Takže chválím, protože takhle rozmočené tlapy po dobu 24 h, to chce prostě každej.
Jinak k oficiální trase – vedla na rozhlednu Šance, pak přes zámek (původně gotický hrad) Hradec nad Moravicí, zříceninu Vikštejn, přehrady Kružberk a Slezská Harta, vyhlídkové místo Velký Roudný a Slunečná až do Dětřichovic nad Bystřicí, kde byl parádní vlakový spoj do všech stran. Pro zájemce, co si chtěli v rozmočených botech ještě chvíli užít nebo pro ty, co si vážili pěkného nedělního počasí, trasa vedla ještě na Pomezí, pak na hrad Sovinec a dále přes Zábřeh do České Třebové.
Já si nejvíce užívala asi bažinato-sněhový seběh z Velkého Roudného, kde měl člověk pouze jedinou jistotu – že neuschne (a to ještě nebyl první máj). Jinak denní část byla boží díky exkluzivní testosteronové společnosti Jirky, Tomáše, Honzy a občas Ondry. Vážím si toho, protože s přáteli to má vždy jiný rozměr a aspoň mě někdo nutil popoběhnout. Ještěže jim se moc běhat nechtělo, jinak bych opět sama vlála daleko za nimi. Také jsem vděčná rodičům, kteří mi přijeli udělat k Vikštejnu osobní občerstvovačku – tedy domácí vývar a koláčky (ty byly spíš pro chlapy), já už tou dobou scvrklý žaludek nepřemluvila ani na větší dávku polévky. Ale bylo to super, takhle poprvé mít, na koho se obrátit. Zároveň jim děkuji, že byli ochotni vyzvednout vyšťavený pozůstatek jindy aktivní romantické ženy ve vesnici Huzová. Tento pozůstatek byl ale tentokrát naprosto spokojen a vysmátý ze svého stavu jak lečo. Bez této podpory bych si od Dětřichovic na vycházku asi už nevyšla.
Ještě bych ráda poděkovala za možnost bloudění kolem přehrady Kružberk, asi si jen málokdo jen tak chodí kolem přehrady pořád dokola… asi protože mě ten svět tak baví. A když jsme byli u těch známostí, tak jsem po 8 letech mimo jiné potkala svého bývalého přítele (prvního), který mě možná v oné poslední možné občerstvovačce v Kružberku těžce poznával po těch letech. Nedivím se mu, tenkrát jsem nebývala tak udýchaná a zapocená :-P Snad nad tím hloub dloumal…
No a také jsem poznala nové běžecké tváře, mezi nimi Martina a Dalibora – gratuluji k výsledku, i když Martina pak chytly nějaké problémy a předčasněji ukončil. Já se docourala až na 114,5 km vzdálený rozcestník a pak se vrátila do Huzové, kde na mě čekalo vyhřáté ferrarri v bavlnce. Kecám, jen Škoda auto. No čas jsem lehce zkrátila na 23 h 5 min, protože jsem se už moc těšila na oběd a na horkou vanu. Ale dle výsledkové listiny jsem došla/doběhla z žen nejdál.
Odkaz na stránky: http://www.wolfspider.estranky.cz/clanky/2017/den-cesty---jaro/

 autor: Tomáš Štec, jaro 2017
Môj 18. Den cesty


Den cesty pre mňa skončil rozmočenými nohami niekde na úseku Kružberk-Šance. Ten zvyšok cez Velký Roudný som už došľapal len tak, z povinnosti. A že som v Roudně chytil ihneď stop do Studénky a zo Studénky spoj do Prahy? Niekedy sa aspoň trochu darí. A okrem toho, vodičov zať už na „podobné“ akcie (B7) chodí a tak si vodič bral adresu stránok a možno nám ho dohodí.

Koncu predchádzala hromada plánovanej aj neplánovanej vody na trase, výletné tempo s Michalom a Lenkou na začiatku, večera v Žimrovicích v krčme, „oťukávanie sa“ s Olafom a Jirkom pred Podhradím, zastávka na Kofolu v Podhradí, individuálny pochod nocou, aj keď s hadom čeloviek za sebov, zelená okolo hlučnej chaty, stretnutie s pomaly končiacimi chalanmi pred Kružberkem, spiaci pochodník v termofólii v autobusovej zastávke, objavenie chyby v itinerári, krásne ráno okolo Slezské Harty, lasica, líška, myš, vtáci, srny, …

Obrazov bolo po ceste veľa, ale nakoniec sa zredukovali na dve páliace plochy chodidiel v premočenej obuvi a ponožkách a to bola stopka. Podľa aplikácie predo mnou už nebol nikto, za mnou sa ma snažil dotiahnúť Olaf, tak som mu z trasy ušiel.

To by bola krása, na jeseň si ešte doplniť úsek Roudno-Dětřichov. Ďalej až po Libinu to mám prejdené z prechádzania trasy.

Apropó: Žemle som zjedol všetky až na jednu, tyčinky som zjedol všetky až na jednu.

 autor: Šimon Skotnický, jaro 2017
Bude to super. Bude to pohoda. Zoberiem si pláštenku, takže aj no stress.

Pred štartom mám divný pocit na nohe. Mám roztrhanú ponožku. Ponožky si mením a staré spokojne vyhadzujem do popelnice. Znižujem váhu baťohu, perfektné. Minútu pred štartom zapínam trackovaciu appku. Na rozdiel od Pokémon Go ju programoval slušný človek a releasol ju aj pre iOS7.

Zo štartu vyrážam sám, cesta je vcelku suchá, teplota vysoká, predpoveď počasia priaznivá. Neskôr sa niekto s podobným tempom nájde. Tento DC bol spestrený niekoľkými brodmi a ďalšími miestami, kde bolo treba pečlivo vyberať, kade to prejdem. Aby som boty namočil čo najmenej. Mal som totiž obuté svoje nesmrteľné ľahké boty. Ľahko namoknú, ľahko uschnú. Neplatí pre chladné alebo bezveterné počasie. Škoda, že v noci bolo chladno a bezveterno.

Prvý spolucestovateľ je Fazol. Tempo sme zladili niekde medzi K1 a K2, ale určite až po prvých 2 brodoch. Prvý brod som prešiel vyzutý a aj vyzlečený z nohavíc. Pôvodne som ho chcel obísť, ale kto sa bude vracať 600 metrov? Druhý brod sa dal preskočiť. Vraj tam bol aj tretí brod, ten sme ale s Fazolem obišli. Nie že by sme to plánovali, my sme tam zablúdili. Niekde sme si nevšimli odbočku. Nevracali sme sa, ale našli najkratšiu cestu na návrat na zelenú. Na zelenú sme sa dostali, ale bolo to zrovna v mieste, kde bola preznačná, v mape v mobile som to mal inak. Chceli sme ísť tam, ale práve sme stretli ďalších závodníkov, ktorí nám to vysvetlili. Pokračovali sme spolu až na K2. Tesne pred K2 sme znova neodbočili správne, ale tam sme to hneď dobehli. Po K2 sme sa rozdelili, pretože Fazol zabudla hole šla sa naspäť. Nie nejak ukrutne ďaleko, ale predsa. Ja pokračujem a po krátkej chvíľke sa pripájam k Adéle a .. hmm .. Honzovi? .. vo výsledkoch meno nejde skontrolovať, takže povedzme, že som uhádol.

Pokračovali sme spolu až na K5. Cestou sme sa zastavili v bufete s bohatou ponukou smažených jedál. Nič smažené už nerobili, tak som si namiesto rezňa dal pálivú klobásu. Teda vlastne nedal, pretože ju tiež nemali. Ostal som pri kofole a šunkovej klobáse a potom ešte párku. Klobása bola lepšia ako párok. Spolucestovatelia si dali pivo párok a vlastné sušené mäso. Vyskúšal som im to a dosť dobré. Nezaberie veľa miesta, neváži to skoro nič, chutí dobre .. ideálne jedlo. Keď sme pri ideálnom jedle, mal som so sebou MANU.

MANA je česká verzia amerického Soylandu, tj. jedlo v prášku. Funguje to jednoducho - zoberú usušené ingrediencie ako repa, kukurica, riasy a ďalšie, pomelú to a voilá, nutrične vyvážené jedlo je na svete, stačí zaliať vodou. Jediná nevýhoda je, že si treba zvyknúť na pocit prázdneho žalúdka, pretože na rozdiel od guláša so šiestimi sa vstrebá veľmi rýchlo. Prednedávnom navyše začali vyrábať MANA Drink, čo je už predpripravené jedlo v kartónovej fľaši. Stačí vypiť. Ráno vo vlaku som sa takto najedol prvý krát, druhý krát som sa najedol Drinkom na moste medzi K6 a K7 a tretí Drink ostal v baťohu ako záloha. Škoda, že je MANA tak drahá.

Na K5 som vymenil spolubojovníkov za Danu a Pavlu, pretože Adélu bolelo koleno (neskôr nás ešte dobehli, na moste kde sme prestávkovali) a ešte som žil nádej, že stihnem vlak 4:32 z Budišova. Tesne som ho nestihol, chýbalo mi prísť na stanicu skôr o 4 hodiny. Na pol ceste na K6 trasa nekorenšpondovala s mapou, ale ako všetci ostatní, aj my sme to nakoniec zvládli a ani sme si moc nezašli. Bolo tam hromada vody a každú chvíľu som prilial trochu do bot. Už ma to až tak nestresovalo, mal som ich mokré od 21:10 (predtým uschlo všetko čo sa namočilo) a paranoja, že mi nohy primrznú a budú mi ich musieť amputovať ma už prešla. Hlavne vďaka Olafovi, ktorého som videl prechádzať cez prvý brod. Bez ostychu nič neriešil a tak ako bol v botách ponožkách aj nohaviciach to proste prešiel. Bol tam pekný vodopád, škoda že na fotke nie je poznať.

S holkami som sa rozišiel na K8. Dávali si prestávku, ja som už radšej neprestávkoval, pretože by som sa už nepohol a by som tam zostal naveky. Chcel som svižne dôjsť na 70.km, ísť na vlak do Budišova a vymeniť si ponožky za suché. Nechával som si posledný suchý pár na vlak, pretože výmena skôr nedávala zmysel, aj tak by sa hneď znova namočili. Tak som len používal trik, vymeniť mokré ponožky za staré (menej) mokré ponožky.

Už bolo svetlo a šlo sa dobre. V porovnaní s doterajšími DC som bol určite najviac v pohode. Keby nebolo všade tak mokro, asi by som zvládol viac ako 70. Psychicky som bol tiež v kondícii, vysporiadal som sa predsa s paranojou (okrem nôh sa ozývalo Kde mám peňaženku?) a aj desivé opustené Janské kúpele som prežil.

Nakoniec som došiel až na 70,3km na hráz Lobník. Urobil som si selfie, počkal kým ma tam zachytí trackovacia aplikácia a šiel. Trackovacia appka je dobrá a zas toĽko baterky mi to nežralo, za celý čas mi stačilo raz dobíjať powerbankou. Uvidím aký budem mať účet za data.

Cestou na vlak som stretol Mareka a Milana a snimi som šiel až do Prahy. V RegioJete z Hranic na Moravě som si dal 3 slivkové koláče a zbytok cesty spal. Žena sediaca oproti nevyzerala nadšená. Boli sme tam s ňou 3 špinavý spotení turisti a 2 poliaci, z ktorých tiahlo pivo a jeden z nich mal nejaký problém, pretože stále niekam telefonoval a sa rozčuľoval a potom vymýšľali komu by ešte zavolali.

Po DC som bol v jednoznačne zatiaľ najhoršom zdravotnom stave. Doteraz som vždy len trochu cítil nohy, inak som bol úplne OK. Tentokrát som nemohol chodiť ani na druhý deň po návrate a navyše som dostal asi najhoršiu nádchu akú som kedy v živote mal. Pre niekoho to je možno normálne, ale mne takto z nosa ešte nikdy netieklo.

Je to jediný DC, na ktorom som nepoužil rukavice ani na sekundu. Použil som len jedno náhradné tričko, som prezliekol vo vlaku. Ukázalo sa, že ponožiek som mal o 1 pár viac ako som si myslel. Po zosumarizovaní som mal: ľahké boty, dlhé nohavice, tričko, mikinu a bundu na sebe už na štarte. V zálohe 4 páry ponožiek, 4 tričká, pláštenku, rukavice, čiapku, šatku na krk. Šatku som použil. Jedlo a voda odhadnuté perfektne. 3 Mana Drinky, 4 rožky, 2 paštéky, 2 Kávenky, 2 Kakaové rezy, 3 balenia hroznového cukru (nezjedol som ani polovicu jedného), 3 litre vody. Polovicu vody som vypil ešte pred štartom a potom som okrem svojej vody vypil 0,5L kofoly a trochu coly a vody na Martinovej občerstovacej stanici. Spotreboval som 2,5 tužkových bateriek do čelovky. Je lepšie používať drahšie baterky, ako tie za pár korún z Číny. Možno keby som v Číne neobjednal tie najlacnejšie, by boli tiež ok.

Bolo to super. Bola to pohoda. A mal som pláštenku, takže aj no stress.

 autor: Martin Dungl, podzim 2016
Honba z kouřem z lokomotivy

Nadpis u reportu byl hned druhá věc, o které jsem měl tentokrát jasno. Jasnější byl jen cíl - odjet z Děčína rychlíkem na Prahu. A že je to daleko? A náročné? Že bude zima, mokro, bahno a mlha, že v práci nestíhám ani do pondělí něco, co mělo být už v pátek a že by se dalo vymyslet dalších milion výmluv? No a co. Příprava byla hlavně psychická a spočívala v tom, že jsem se nepodílel na organizátorských kratochvílích, jako je rozvoz kontrol nebo odbavovaní startu. Protentokrát jsem pouze účastník. A hlava se musí nachystat na 24 hodin úsilí. Nohy už to zvládnou.

V Nové Pace jsem se nestihl včas připravit, tak jsem vyrazil chvíli po ostatních. Však co jsou čtyři minuty. Více starostí mi dělal můj mobil, který zůstal smutně viset v zásuvce na záchodě. Přeci jen, mapa se hodí. Od pobavené Lady jsem si aspoň zavolal, ať jej tam nenechají, a pomalým během jsem si rázoval vpřed. Pár slov s Olafem, lehčí kufřík s Pavlem Příhodou. A už šplhám na Kumburk a cestou nahoru potkávám pár desítek lidí, kteří padají dolů. Kontrolu si razím v 19.31, 19 minut po nejrychlejších.

V Klepandě krátce stavím a když se dávám do pohybu, tuším před sebou dvě povědomé běžící siluety. To by byl luxusní vláček! Ale co dělají takto vzadu? Zrychlím - a skutečně, pod Bradlecem dobíhám Evu Konszkou s Honzou Suchomelem. S Evou pak půjdeme dalších 98 kilometrů, ale nepředbíhejme. Cestou na K2 se neflákáme, ale čelo je i tak 36 minut před námi. Dobíháme Honzu a Láďu z Liberce, přidávají se k nám. Za Táborem dobírám vodu a v mlze, která by se dala krájet, mám problém své souputníky najít. Směr vyčtu ještě z hodinek. Ale kde je cesta? Ještě že Honza SuchoMEL ústa nezastaví - místo zraku mě neomylně navádí sluch. Před Besedicemi jede vedle nás autem Martin, vykloněný z okýnka, a vesele povídá. Jako jarní vítěz má nárok užít si Den cesty takto.

V Besedicích nás vítá společně s Gimlim s překvapivou občerstvovačkou. To je paráda a na Dni cesty novinka. Spravuji si žaludek a nejen to, dokonce dostávám svůj mobil. Hned se cítím autonomněji. A hurá dál do skalního města! Prolézačka v labyrintu skal, po schodech a úzkých průchodech, je v noci nádherná. Značíme kontrolu a už padáme dolů do Malé Skály, abychom zase šplhali vzhůru. Na vracečce nikoho nepotkáme (není divu, čelo bylo před námi 52 minut a zdá se, že mezi námi už nikdo nebyl). Technické stoupání na Frýdštějn si i přes náročnost užívám. Poklusem zdoláváme vlastní značení - moc nebloudíme, jen se trochu topíme v bahně. To už jdeme ale jen ve třech, s Evou a Danem Ešlerem, kterého jsme doběhli ve skalách. Honza S. zůstal v hospodě a Liberečáci se zdrželi u Pantheonu.

Na občerstovačku na Pláních, kterou provozuje Martin, zalezlý do spacáku, se těším jako na smilování. A taky že pomáhá. Opět si spravuji žaludek a své souputníky posílám dopředu. Doplnit síly je důležitější než ušetřit 5 minut. Při stoupání na Ještěd mě předbíhají vitální Hynek s Martinem, ale nevydrží jim to, na Ještědu jsem dřív (4:38), dobíhám Evu a Dana a přidávám se k nim. V seběhu pospávám a jen se soustředím, abych se nepřerazil a světýlka přede mnou mi v mlze nezmizela nadobro. Pak usínám úplně, ale 5 minut stačí. Energizuji se sluchátky a s novým elánem ihned kufruji. Na správnou cestu je to 150 m přes les. Vrací se jen looseři, říkám si, takže raději uváznu v lesní školce, ve které ztrácím něco přes čtvrt hodiny (!) a jsem úplně kompletně promočený. Prostě začátečník na cestách. Až do Jítravy docela rychle běžím a Evu s Danem potkávám na benzínce (před ní na elitu ztrácím 1.06, tj nejvíce). Po čtvrthodinové pauze v 7.37 společně vycházíme. Na Bílých kamenech máme do Děčína 72 km, které musí padnout asi za 10 hodin a 40 minut. Jsem odpočatý a plný optimismu, tak motivuju své kolegy, že to dáme, že tempo ani ne 7 km/h bude za denního světla brnkačka. Moc se na to netváří.

Lužické hory za dne stojí za to. Krásná příroda, náročné stoupání na Sokol, dlouhé běžecké pasáže (občas se E+D cukám, aby mě po pár kilometrech zase doběhli), nádherná trailová cestička před Nadějí, přivítání Honzy S., který se odněkud zjevil, pár minut pobyl a za chvíli se slovy "toš du" velkou rychlostí zmizel za obzorem, seběh po asfaltu.. Od Jítravy konečně mentálně pojmu vzdálenost i čas před sebou, navíc je i dobře vidět na cestu, takže makám, aby Děčín vyšel. Nohy jsou v pořádku, hlava taky, trávení funguje, prostě není problém. Nebo ano?

Rozhodující chybu jsem udělal před Nadějí. Nedobral jsem si vodu. A dehydratace způsobuje hlaďák. Když ve Svoru (já 12.22, tedy 45 minut za prvními, do Děčína 42 km za 6h, což by normálně mělo jít) vyprosíme kolu, dostávám zimnici a křeče. Zkouším jít dál, ale nejde to, jen bych se ploužil. V hospodě se dávám dohromady. Přichází tam i Ondra Plašil, prošitý podobně jako já, ale odhodlanější. Po hodině je mi docela dobře. Nohy nebolí a spát se mi nechce. Ale taky vím, že za 5 hodin už bych těch 42 km k Labi nedal, a nic míň mi nedává smysl. Hlavní cíl nevyjde a minimální cíl, tedy CSUT, mám splněn. Jdu na vlak a před pátou jsem doma.

Jak to shrnout? Celý Den cesty se mi líbil. Trasa byla náročná a krásná. Fyzicky byla noc těžší, než jsem čekal, nohy jsou hold z formy. Nebo jsem je snad podvědomě šetřil na den, kdy šlapaly jako hodinky? Akci jsem pojal závodně a tudy vede cesta - skrzevá koncentrovanost na cíl. Fyzické rezervy jsem měl taky velké, konec bych letěl, 150 by nebylo nereálných. Ovšem hlava a fyzička na ideální skládanku nestačí. Dehydratací jsem udělal nazdárkovskou chybu a unavené tělo toho odpustí méně, než tělo odpočaté. I tak ale vše hodnotím pozitivně.

Děkuji moc v první řadě Martinovi H. s Gimlim za občerstvovačky a Evě a Danovi za společnost. Šlo se s vámi moc fajn. Dále patří můj dík i dalším organizátorům, kteří mi umožnili soustředit se jen na výkon, a účastníkům, bylo super se s vámi potkávat na trase, po akci ve vlaku a nakonec i v hospodě. Budu se těšit na jaře.

 autor: Denisa Vlková, podzim 2016
Co si takhle jít provětrat o víkendu nožky na jedné známé trase? Skvělý nápad, jak se udržet v kondici před stomílovkou, no ne? Navíc úžasná příležitost porovnat kondiční posun od jara a také start na noc. Člověk tak aspoň vidí to, co na jaře nemohl. Takže nebylo nad čím bloumat a hurá do známých končin.
Podzimní trasa se oproti té jarní lišila minimálně. Třeba jsme byli zbaveni výstupu na zříceninu Bradlec a některé asfaltové úseky byly vyměněny za příjemnější terén. Jinak už jen drobné úpravy v případě kontrol (trochu mě některé redukce kontrol zmátly, přiznám se).
Co se mi ale nejvíc líbilo: tajné občerstvovačky převážně v čele s Martinem, které mě dokázaly hezky nakopnout novou energií a z pouštního kaktusu vyčarovaly kvetoucí orchidej, má soukromá bludná kolečka ve skalách kolem Husníkovy vyhlídky, krásná hvězdná obloha, jež se překvapivě prosvěcovala pro mě až při seběhu z Ještědu, dále snídaně hodná krále v podobě zelňačky a moučníku na benzínce v Jítravě a výborná silná česnečka v hospodě v Petrovicích, kde jsem se mezi svatebčany snažila ze sebe udělat neviditelnou upocenou siluetu. Oceňuji i společnost Ondry, přestože jsem s ním dokázala během 25 km 4x bloudit, pak Jakuba, předbíhávajícího Honzy a vyspaného Tomáše. A samozřejmě jsem ráda, že jsem Sloní prdelky tentokrát trefila napoprvé. Jako srandovní symbol jsem si pro DC vybrala reflexní prvek krávy na batoh a cestou si prozpěvovala známou píseň: https://www.youtube.com/watch?v=ECVThiZaWJU (a že jsme kolem pár kamarádek probíhali).
Co mě ovšem zklamalo: byly to asi zbytečné kufry, které mi nalamovaly psychiku – ať už ty s Ondrou, tak i to mé kufrovací číslo ve skalách, kde jsem byla ztracenou bludičkou v širém světě, pak bych zmínila mrzutost nad tím, že jsem se nepotkala s Evičkou a přesně ani netuším, kde mě předběhla. Ačkoli jsem si závod užívala téměř po celou dobu, tak celkový dojem mi zkazilo zklamání z konce. Téměř 2 h neustávajícího lijáku, zvlášť v místech „olafostezky“ směrem k známé Naději v kombinaci se zimou, samotou (již cca od Jítravy) a únavou mě překvapivě dokázaly nalomit k předčasnému ukončení závodu opět těsně před Klíčem navzdory hodinové rezervy. Smrtící kombinace všech faktorů totiž vedla k tomu, že jsem se nedokázala již zahřát ani za běhu a tudíž se selhanou termoregulací z posledních sil padla crazy Selfíčkoselfie fotka s nedosaženým Klíčem, následované ukrytím divé drkotající zvěře do hospůdky se spoustou dětí chystajících dýně na Halloween a voláním o pomoc v podobě odvozu do tepla domova.
Po cca 108 oficiálních kilometrech s asi 3 500 výškovými metry dobojováno v čase 22 h 57 min. Ač jsem se na akci hrozně těšila a většina trasy byla víc než skvělá, celkový dojem mi kazí konečné kilometry a i když pořádně nevím proč, nejsem z víkendu až tak nadšená, jak jsem si myslela, že budu. Snad si za pár dní spravím chuť. Celkově ale moc děkuji za úžasnou organizaci, neskutečnou tajnou podporu a téměř dokonalou objednávku počasí.

 autor: Eva Blažková, podzim 2016
Všechno bylo jinak...

To je asi jediná věta, která by zcela shrnovala můj poslední DC. Neměla jsem sice moc času plánovat, ale spoustu věcí člověk tak nějak podvědomě očekává.

Můj poslední opravdový Den cesty byl před čtyřmi lety. Tenkrát jsem si myslela, že už mám všechno pořešené a ujít stovku není žádný problém. Navíc se od té doby v Čechách začlo běhat ve velkém a s tím se i znásobil počet ultrabláznů. Jejich výkony se stále zlepšují a protože v této komunitě mám kamarády, měla jsem pocit, že nasávám jejich zkušenosti (to je to hlavní) a posouvám se i já. V tomto stavu mysli jsem setrvávala až do tohoto víkendu. Teď se ukázalo, že když člověk nic nedělá, nikam se neposouvá. Některé zkušenosti jsou prostě nezdělitelné... I přesto chci v tomto reportu popsat pár mých postřehů, které by se mohly časem snažit někoho přesvědčit o opaku :-)

Ty zmiňované čtyři roky utekly celkem rychle, první z nich jsme obětovali přerodu DC ve velký závod pro širokou veřejnost (a někteří z nás jen orgovali a nešli), ve zbylých třech letech jsem si pořídila dvě děti. To, že tento DC půjdu já jsme naplánovali už na jaře, kdy gimli říkal, že většinu míst už viděl třikrát a to mu celkem stačí. Měla jsem tedy spoustu času se s tím psychicky smířit. Ale přecijen, po cirka třičtvrtěroce, kdy člověk nemůže dělat skoro nic a pětikilometrové výlety jsou tak akorát... Zkrátka moc jsem nevěděla, co čekat. Navíc s malými dětmi se většina věcí mění rychleji než stíháte přeplánovat, na to si člověk zvykne....

Pepovi jsou čtyři měsíce a je plně kojený, to v praxi znamená, že se většinou krmí v naprosto náhodnou hodinu v noci a cca po třech hodinách ve dne. Takže když jsem chtěla jít DC, musel Pepa se mnou. Gimli ho naložil do auta a celou dobu závodu mi dělali společnost. Nakonec jsme usoudili, že bude nejlepší, když se vždycky dohodneme na další zastávku podle mé aktuální kondice a možností parkování. Nakonec se krmil přibližně v 18:45 v Nové Pace, v 21:45 na Táboře, ve 3:30 v Besedicích, v 8 u dálnic poblíž Hodkovic, ve 11:45 na Ještědu, ve 13:45 na Malém Ještědu, v 16:30 v Jitravě (a v 18:40 v Liberci). Ke konci to vypadalo, že už má celkem hlad a že mlíka ze mě moc nevymlátí, holt asi příroda nezamýšlela, že kojící matky budou ponocovat a chodit po kopečcích. A v neděli toho hodně prospal, jakoby byl mi chtěl dát prostor se taky dospat :-)

A teď už ta pohádka....

Na DC jsem se samozřejmě nestihla sbalit, protože mě děti nenechali, takže jsem tak nějak namátkově naházela věci do dvou tašek a do auta, že si to tam nějak přeberu. Nojo, jenže, než se jsem mohla předat prezenčku gimlimu, než jsem nakrmila Pepu, než jsem všechno pobalila, bylo 45 minut po startu a já vyrážela sama do tmy. Moc mi to nevyhovovalo a byla jsem přesvědčená, že v noci nemůžu jít sama, přece se ztratím, nebo mě někdo ukradne nebo …. „Proč vlastně nechci jít sama?“ Hned jak jsem pořešila všechny technické věci, jako co potřebuju mít v kapse, jak moc utáhnout boty, že mám hlad atp. Zrychlila jsem do mírného poklusu. A opravdu, na Kumburku jsem chytla první skupinky. S prvními dvěmi trávím cca 15 minut, abych zjistila, že jdou hrozně pomalu. Ale to už jsme na Táboře a krmím Pepu. Zas mi za těch 15 minut všichni utekli. Vybíhám, ale po špatné červené.... Když to zjistím, už mám solidní depku, že už vůbec nikoho nedoženu a půjdu sama. Ale vzhledem k rychlosti cca 6,5kmh brzy doháním několikero skupin a po nějakém čase psychického odpočinku a většinou svačině se s většinou skupin I loučím. Vhodnou skupinu jsem potkala až na Kozákově. A že nevíte co.... Když jsem kojila Pepu v Besedicích, opět mi utekli:-)

Nějak se to ve mně zlomilo a najednou jsem měla pocit, že jít sama je přecijen lepší a až do samého konce už jsem se se žádnou skupinou (kromě mojí rodiny) nesnažila spojit. Zkrátka jsem si to užívala až na Pláně, kde mě potkal Gimli s Pepou. Na Ještědu jsme si chvíli sedli a opět krmím Pepu, samozřejmě u toho usínám a gimli je nachystán vedle mé židle chytat Pepu, až usnu tak tvrdě, že ho pustím (to se nakonec nestalo).

Jsem na Ještědu, pokořila jsem svůj cíl. Cíl, který jsem si stanovila jako minimum, protože mi přišlo, že když jsem tolik ušla 4 měsíce před porodem na Brtnických ledopádech, musím to ujít I 4 měsíce po porodu. Sil mám ještě dost, ale už mám na obou patách puchýře a podcenila jsem oblečení, takže mám stuhlá stehna. Zkrátka rychleji než 4kmh jít nezvládnu, ale cítím, že udržet tuto rychlost až do konce časového limitu nebude problém, pokud to hlava někde nepokazí a neskončí dřív.

Gimli tvrdil, že do Jitravy je to jen seběh, cca 5 km. Mno... Musím říct, že to bylo krásnou přírodou, ale bylo to kilometrů 15 a součet rovinek byl asi kilák, zbytek byly krpály, buď nahoru nebo dolů. Pravda bude někde mezi těmito dvěma tvrzeními. Jak zavádějící může být pocit, který člověk na daném úseku má....

Už jsem byla rozhodnutá, že v Jitravě končím. Možná nedojdu ani k benzíně, jen na první silnici, kde mě naloží auto. Ale na Trávníku začalo pršet... Super, všechno změnilo barvu a zas mě to začalo bavit. Co že budu mít mokré boty, dvě hodiny v nich vydržím a pak už to bude jedno. Půjdu až do konce. Došla jsem až na Horní Kameny a dobře jsem udělala, Bílé Kameny jsou boží.

Pár postřehů, co jsem čekala, že bude jinak
• Všechno vybavení je ve stavu v jakém bylo před čtyřmi lety (malé děti dokážou zničit všechno během pár okamžiků, čelovka která nedrží na hlavě, ale sklápí se dolů je naprd a uštědřila mi dva výborné pády do bahna:-))
• Mít zázemí v autě je super (kdykoli jsem potkala auto, zdržela jsem se minimálně deset minut a něco balila, navíc jsem například nečekala déšť a goráčovka byla v autě a ne v batohu)
• Jíst v noci tousty jsem nikdy nezvládala (během večera a noci jsem snědla mnoho rohlíků, toustů a čehokoli bylo po ruce, nikdy jsem neměla na DC takovou chuť k jídlu a druhý den mě netrápil hlad, že by to způsobily kojící hormony?)
• Nad ránem přijde krize (když jsem měla cíle po třech hodinách, kde jsem potřebovala být včas, stále někoho předbíhala, žádná krize mě nedostihla, až druhý den ráno, když mě v noci budili děti)
• Když půjdu sama ztratím se (už dávno ne, gps to jistí, to už nejsou roky, kdy jsem pomocí buzoly a hvězd hledala správnou cestu – opravdu jaro 2009)
• Možná mě ještě něco napadne

Nakonec musím poděkovat všem zúčastněným za podporu, protože bez té by to nešlo, díky babi za hlídání Káji, díky Kájo, že ses nechal hlídat, díky gimli za hlídání Pepy, díky Pepo, žes brečel jenom trochu a táta se z tebe nezbláznil :-)



 autor: Jirka Větvička, podzim 2016
Den cesty je akce, která mě svojí ideou prostě zaujala a měl jsem zájem se jí někdy zúčastnit. To, že nemáš přesně stanovený cíl a je to celé pouze o tvé hlavě, čase a povětšinou dosti nereálných očekáváních o pomyslném cíli je něco, co se v rámci ultra moc nevidí. K tomu letošní trasa byla prostě kouzelná - Kumburk, Kozákov, Maloskalsko, Ještěd, Lužické hory. Bylo jasno, letos si účast ujít nenechám.
Bohužel jarní termín mi nevyšel a nezbylo tedy než se přihlásit na termín podzimní. Osobně jsem i raději, neb mám plískanice, mlhy a bahno rád, i když všeho moc taky škodí, ale o tom až později.
Do Nové Paky dorážíme ve skupince autobusem s menším zpožděním. Zavěsím se na ostatní a do DDM docházíme společně. Proběhne nezbytná registrace, zdravice se známými tvářemi. Do toho netrpělivě čekám na Tomáše, který mi má přinést nabitou čelovku, kterou jsem zapomněl v Postřelmově v cíli P100. Naštestí vše proběhlo v pohodě a než by se člověk nadál, už stojí na startu a poslouchá předzávodní informace. Zapínám jak aplikaci této akce, tak i nezbytný Locus map pro a ten je ve finále to jediné co mi celou akci měří bez problému. Bohužel oficiální aplikace je ukončována na pozadí, což jsem vyřešil až po návratu domů - škoda.
Cesta probíhá hned od počátku v ostřejším tempu a na Kumburk dochází v závěsu za Andy a Václavem, který se o něco později stane mým společníkem až na samotný vrchol Ještědu. Na Kumburku u sebe házím panáka, který tu Martin nabízí a vystřeluji zpět na rozcestí, kde se proti mě řítí had čelovek. Zavěšuji se za Pavla s Andy a společně míříme k prvnímu nepatrnému kufříku, kdy místo na zelenou odbočujeme maličko jinam. Naštestí Pavel i Andy konzultují cestu s GPS a po několika dohadech si špatné odbočení potvrdíme a vracíme se zpět na zelenou trasu. U odbočky na Bradlec, kterou míjíme potkáme opět Václava. Pokračujeme dál a přes cyklo trasu se napojíme na červenou, která nás značnou část cesty bude doprovázet. Skupinka se trhá, Andy se nám ztrácí a já s Václavem v poměrně dost ostrém tempu dojdeme až na Kozákov. Pavel se nám ztratil, i když ho o něco později potkáme ještě jednou ve zcela opačném směru ve skalním bludišti. Na Kozákově do sebe házíme první kousky jídla, neb žaludek úpí a je třeba se posilňovat. Hospa je beznadějně uzavřená a ty dvě co jsm epo cestě minuli budiž zapomenuty. Otvíračka zde na vrcholu hlásí, že zcela výjimečně je dnes otevřeno do 17:00. Co naplat na hodinkách je něco málo po půl dvanácté, takže toto upozornění nám vykouzlí úsměv na rtech a nám nezbývá než pokračovat dál.
Posilněni vyrážime opět po červené až ke skalnímu bludišti, kde se vynořuje další tajná občerstvovačka. Musím říci, že přijde vskutku vhod a házíme do sebe Kofolu, čokoládu a doplňujeme vodu. Mlha je opravdu hustá a nás čeká skalní bludiště po žluté, což ve mě vzbuzuje obavy. Naštěstí u občerstvovačky potkáváme dvojici, která jak se zdá některé úseky docela zná a společnými silami nacházíme další kontrolu na Husníkově vyhlídce. Po cestě k vyhlídce nás míjí Pavel, ale běží naprosto na opačnou stranu zpět k občerstvovačce. V tu chvíli absolutně netušíme proč, ale je tak urputný, že se ho ani nesnažíme zastavit. je až s podivem, že vyhlídka se žádná nekoná a do kontrol zapiusjeme čas 1:13. Zatím to docela jde a ani bloudění se toliko nekoná. Při návratu zpět z vychlídky na žlutou nás opět dožene Pavel, který nám objasníí, že špatně odbočil a vlastně se vrátil zpět k občertsvovačce. Společně nacházíme správnou odbočku mezi kameny, úzké uličky a kamenné schody. Za světla je tu kouzelně, ale s mlhou působí celá scenérie poněkud strašidelně. S menšími obtížemi a pár kufříky se ale nakonec úspěšně napojíme opět na červenou a míříme neochvějně na Malou Skálu. Po cestě pozorujeme vyhlídku Pantheon, kde se má nacházet K5, ale před samotným stoupákem se ještě občerstvujeme u zdejšího pramene - voda je výborná a opravdu bodla.
Stoupání na Pantheon je maličko zabíračka díky schodům, které mají mnohdy ďábelské rozestupy, ale i tuto výzvu zdoláme a v 1:57 si odškrtáváme další kontrolu. Vracíme se zpět na červenou, kde Václav mění baterky v čelovce. Zakecáme se což způsobí, že zcela mineme červenou odbočku. Pokračujeme kamsi dolů z kopce kolem trampů, kteří tu nocují. Když delší dobu nepotkáme červenou značku, mkrneme do mobilu a chybku si plně uvědomujeme. Nu nic nezbývá než se vrátit a hledat kam bude třeba odbočit. Odbočka je docela nešikovně a je možné, že bychom jí stejně minuli. Opět ty schody a opět stoupání, následně chvilka pochybností kamže ta červená směřuje, neb dolů jsou schody dvoje a ještě jedny nahoru. Vybíráme ty méně sebevražedné ve směru dolů a dobře děláme, neb za chvilku již míjíme další červenou značku.
U Frýdštejnu se napojujeme na modrou značku a následující cesta mě moc nebaví. Vede šílenou mlhou, po pastvinách a loukách kde není vidět na krok, musíme svojí pozici ověřovat pomocí mapy v telefonu, abychom neuhnuli jinam. Dlouhá a únavná cesta se začíná projevovat a u Pelíkovic musíme zastavit a načerpat síly. Oba usínáme za chůze a začíná nás kosit první krize. Cpeme do sebe něco zásob a krátká pauza nás opět vrací do hry a vyrážíme směle na jeden z úseku mimo turistické značky. Glosujeme jak asi bude cesta vypadat, neb luxusní Olafovo značení je asi nepřekonatelné a o tom se brzy přesvědčíme. Místo, kde asi nejvíc kufrujeme je zde, neb odrazky jsou malé a únava se projevuje, takže mnohdy mineme jasnou odbočku a trmácíme se nejprve do strašných bahnitých kopců, abychom je následně zase klouzali zpět atp. Nicméně za pomoci map a gps se nám podaří vždy vrátit se zpět a pokračovat v cestě.
Zanedlouho se napojíme jak jinak než na červenou a míříme kolem obřího sudu k další kontrole u Javornické kaple. Cesta nám už nejde rozhodně tak rychle jako na začátku a na K6 píšeme čas 5:30. Byla to dlouhá cesta a já už netrpělivě vyhlížím východ slunce, neb přichází další krize a můj krok opět značně znejistěl.
Přes polňačku a netypicky po modré kolem Rašovky se dostáváme až na rozcestí u Šámalů. Zde přichází doslova balzám v podobě další tajné občerstvovačky, kterou řídí Martin zpoza spacáku. Cola, něco sladkého a doplnění vody přichází hodně vhod, neb nás čeká další nekonečné stoupání až k Ještědu. Bohužel nevykročíme opět zcela šťastně a místo po modré si to valíme po cyklostezce. Svojí chybu si někde za polovinou cesty uvědomuje a vracíme se zpět k rozcestníku, kde si naberu pořádně vody do boty, když zahučím do kaluže. Modrou v mlze nakonec nalézáme a nic nebrání tomu, se vydat po správné cestě.
Cesta je to pěkná, lesem, ale taky bahnem a na mě padá víc a víc únava. Potřebuji nutně východ slunce. Naštěstí to netrvá dlouho a obloha se mění a černou začíná střídat pošmourná šedomodrá. Ještě chvilku se trápíme při svitu čelovky, ale u Plání pod Ještědem ji definitivně vypínám - super spokojenost, vydržela svítit až doposud bez nutnosti měnit akumulátor.
Ve stoupání na Ještěd nás míjí několik lidí a Václav se definitivně rozhoduje, že svojí pouť na Ještědu ukončí. Moje rozhodnutí je naprosto opačné. Za každou cenu pokračovat a svých 100km splnit. Na Ještědu zaznamenávám 8:01, loučím se s Václavem a vyrážím na další cestu jak jinak než po červené osamocen.
Cesta je to opravdu zajímavá, lesem, po kamenech, nahoru, dolů, prostě něco co mám rád. Začínám se vzpamatovávat a chvilku visím za dvojicí přede mnou. Dvojice se po chvíli trhá a já se osamostatňuji. Potkáváme se až u další kontroly u kaple sv. Kryštofa, kde si zapisuji 9:29. U Trávníku se napojujeme na žlutou, kterou jsem proklínal. Udělat uprostřed lesa dálnici ze štěrku je nápad génia a nešlo se mi po tom ani maličko dobře. Jsem rád, že žlutou opouštím a sbíhám po červené do Jitravy. Zde míjím po hodně dlouhé době vlastně první snad otevřenou hospu, ale není čas a raději neochvějně mířím ke zdejší benzínce pro Colu a vodu na doplnění. Na chvilku se zastavím a potkávám Lenku, kterou jsem se předtím snažil uviset. Na další cestu se vydáme společně a kolem sloních zadků míříme na krásnou pasáž Lužickými horami. Míjíme několik kontrol v poměrně rychlém sledu a po krátkém odbočení po zelené se napojíme zpět na červenou. Cesta ubíhá v poměrně svižném tempu což mě definitivně nakopává a vrací do hry.
Zanedlouho už na nás mává další kontrolní bod, tedy spíše vykukuje z lesů vrch Sokol. Úplně se mi do kopce nechce a hlavou probíhají strašné myšlenky jak se vrcholu vyhnout, ale co naplat, trasa je daná. Po cestě k úpatí potkáváme spousty houbařů, kteří si nesou plné košíky hub a při vyprávění různých historek z jiných akcí dorážíme pod samotný vrchol. Probíhá zde asi poměrně intenzivní těžba dřeva, takže k vrcholu se jde bahnem a oraništěm. Lenka nasazuje docela ostré tempo a něž se nadějeme, tak jsme na samotném vrcholu což znamená 90km. Do initeráře zapisuji čas 13:44.
Pomalu ale jistě nastává čas vymýšlet kam vlastně dojdu, abych se dostal ještě zpět. Původně sem si ještě v Jitravě myslel, že na Klíč bych mohl dorazit a možná i do Nového Boru, ale postupem času si uvědomuji, že bude asi třeba plán přizpůsobit dopravě. Do toho začíná poprchávat a Lenka říká jasně, že dál něž do Svoru nepůjde. Začínám tedy zjišťovat podrobnosti a rozhoduji se, že Svor bude i má konečná. Nemá cenu se hrnout moc dál, neb déšť začíná zesilovat a čekat pak promočený někde na nádraží se mi moc nechce. Do toho vlak se zdá jede neskutečně dlouho a já bych rád stihl dle idosu mnohem rychlejší bus.
Když se po modré dostaneme až k Antonínovu údolí, déšť už buší naplno a následné napojení na červenou je doslova očistec. Je to opravdu pravá Olafova stezka a mokré kořeny neskutečně kloužou. Bohužel zde pohřbívám jednu ze svých hůlek, která nevydrží nápor mého těla když se o ní plnou silou opřu s cílem zabránit pádu. Hůlka se zarazí do země tak, že se mi jí nedaří vyndat a tak jí tam nechávám.
Společně dorazíme až k Naději, kde je přístřešek a Lenka se rozhodne zabezpečit si věci před neutuchajícím deštěm. mě je již jasné, že autobus, co jsem si vybájil nestihnu, ale pamatuji si, že by měl jet ještě nějaký jiný autobus a chci tento spoj využít. Naštestí existuje i plán B, když by to nevyšlo. Pokusil bych se vnutit do auta Lenčiného přítele, který na ní má ve Svoru čekat.
Vyběhnu tedy s jednou hůlkou ke svému cíli do Svoru. Déšť neutuchá a leje jak z konve, po mě tečou proudy vody a já se snažím trápení co nejvíce zkrátit. Přidávám do kroku a za chvíli dobíhám Denisu, která mi sděluje svůj záměr dorazit až na Klíč. Toto odhodlání již nemám, déšť mě srazil na dno a začíná mi být zima. Rozloučím se tedy a pokračuji dál, postupně i běžím, abych už ten konec měl opravdu za sebou. V Koberovech se marně snažím dopátrat nejbližšího spojení ve Svoru, rychlost internetu je stále tragická a tak pokračuji po červené dál. Cesta už mě moc netěší a vyhlížím nějakou teplou hospůdku a roztopené nádraží ve Svoru. Jaké je pak moje zklamání když něco kolem páté odpolední do Svoru konečně dorazím. Nádraží je vybydlené a je tam jen jedna studená místnůstka, hospoda u nádraží zavřena a pohled na jízdní řády říká, vlak jede za 45 minut. Když se ještě podívám na Idos, tak hlásí zpoždění minimálně 10 min. - pecka, Drkotám zuby a přemýšlím co dál. Lovím další a další spojení a napadá mě jediné - pojedu busem. Jsem sice promočený a špinavý a nejsem si jist nebuduli vykázán z přepravy, ale je to jednak rychlejší a druhak asi spolehlivější než vlak, neb i návazný spoj v Ml. Boleslavi hlásí zpoždění. Navíc se v N. Boru se přesedá na bus. Ne tuto romantiku si nechám ujít a vydávám se v dešti na hlavní silnici, kde si po 30 minutách stopnu bus do Boru a odsud se dostávám do posledního busu na Prahu.

Den cesty byla nádherná a zajímavá akce. Zakončil jsem na 107,6 km, cesta mi trvala něco málo přes 22,5 hodiny a zažil si mnohé vrtochy počasí - mlhu, chvilkové slunce i déšť. Díky moc organizátorům za povedenou akci a budu se na jaře 2017 těšit na další DC. Doufám, že bude opět tak zajímavý jako tento
Jirka

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2016
Tak tedy Den cesty po devatenácté a devatenáctý pozávodní report. Jak píše Jeff, je těžké se neopakovat. Zvlášť když pocit s odstupem pár dnů je úplně stejný jako u předchozích tří vydání. Opět standard kolem 80 km a plus minus tři hodiny, které se ještě daly využít k lepšímu výsledku. Pokaždé však zvítězila únava a možnost pohodlného spojení do Prahy.

Oproti jaru se trasa změnila jen v detailech. Ubyl výstup na Bradlec, místo něho jsem si na konci dopřál Bílé kameny a překonal tak jarní výkon o 100 metrů. Zůstaly všechny náročné kopce a trasa vedoucí pěkným krajem. Krásné výhledy jsme si však tentokrát neužívali. Tma, mlha, až někdy před sedmdesátým kilometrem bylo vidět trochu dál.

Další změnou oproti jaru bylo nečekané ale hodně vítané zpestření v podobě občerstvovacích zastávek. Začalo to hned na Kumburku, kde jsem si dal slivovici. Na Kozákově jsem dostal kousek štrúdlu. V Besedicích, kde čekal Gimli, jsem si nabídl čaj a čokoládu. To nejlepší přišlo U Šámalů (resp. těsně před). Do té doby jsem v žádné hospodě nestavěl, a tak jsem na první pivo čekal necelých 60 kilometrů. K tomu kousek koláče a byla z toho velmi dobrá snídaně v osm hodin ráno :-). Všem dobrovolníkům, kteří zajistili občerstvení po trase, moc děkuji.

Na posledních DC nebývá problém najít někoho s podobným tempem, se kterým se dá alespoň část trasy společně jít. Tentokrát to byla Lída. Při stoupání na Tábor jsme se ocitli ve stejné skupince a pak po několika kilometrech už zůstali sami dva. Tři zajímavosti o Lídě: šla svůj první DC, nezvládla mi tykat a na Kozákově odolala lákavé možnosti sejít pět kilometrů domů do tepla a sucha. Při doplňování zásob vody v Malé Skále se k nám přidal Šimon, měl ale rychlejší občerstvovací zastávku U Šámalů, a tak jsme na Ještěd stoupali ve dvou. Vysílač nebyl vůbec vidět, ale hlavní bylo, že byl otevřený bufet. Podobně jako většina dalších přítomných poutníků jsem si dal teplou gulášovku. A taky pivo. Byla to první trochu delší zastávka, zahřáli jsme se, odpočinuli si, pozorovali kroužící mlhu na terase a přidali se k Martině a Olinovi v plánování dalšího postupu.

Nakonec Martina, Olin a taky Lída zvolili vlak z Křižan ve 12.51. Byla tam dostatečná časová rezerva, takže jim ani nevadil můj pomalý sestup dolů způsobený stavem mých kolen. Cestou jsme potkali Gimliho s Pepou a později řadu běžců místního závodu. Na Křižanském sedle jsem se rozloučil a pomalu postupoval už osamoceně dál. Nakonec se i počasí celkem vybralo. Jítrava byl jasný cíl. Přece neujdu méně než na jaře? To ale znamenalo dojít alespoň na K9. Jsem rád, že jsem se k Bílým kamenům podíval. Je to opravdu zajímavé místo. V klidu jsem si ho ještě prolezl. To už jsem věděl, že dál nebudu pokračovat, protože jsem toho měl celkem dost a nevěděl jsem, jak bych se z těch dalších míst na trase dostával.
Navíc začalo pršet, a tak jsem se vydal zpátky bahnitou cestou do Jítravy. Na zastávce jsem se převlíkl do suchého a v 16.23 odjel do Liberce. Tam jsem se do prvního žlutého autobusu nevešel. Hodinu volna jsem tak strávil v nedaleké restauraci s pivem a bramboračkou.

Děkuji organizátorům za další povedený ročník. I když jsem si během trasy říkal, jestli mi to pořád stojí za to, tak už se těším na příští rok. Také děkuji spolubojovnici Lídě za milou společnost :-).

 autor: Matěj Hrejsemnou, podzim 2016
O ani napodruhe nesplnenem planu a hranici mezi predcasnym koncem a nekoncicim zazitkem.

Diky.

http://wayfarer.pise.cz/4-podzimni-den-cesty.html

 autor: Bedřich Hak, podzim 2016
Když jsem šel na letošní čarodějnice svůj první Den cesty( škoda, že jsem o něm nevěděl o pár let dřív), tak mě prostě tento styl pochodu, pro někoho běhu, plně dostal. Ještě jsem pořádně nerozchodil nohy do provozního stavu a už jsem se těšil na další výšlap. Však jsem byl jeden z prvních přihlášených, s placením to už bylo horší. Takže to, že jsem skončil už na 40 km mě docela dostalo. V Chlévišti se mě udělalo slabo a tak jsem nechtěl riskovat. Děkuji Bořkovi ze Plzně, že mě nepřemlouval, abych pokračoval. Jinak na to, že nemám rád starty do tmy, to docela šlo. Ne, že bych nechodil v noci, ale není to moje hoby.Od Bradlece se mě zdá.že sem tam proletuje sněhová vločka. Ten les bílých hub ve mrkovém mlází je super. Tak trochu magické. Oproti jaru dávám Tábor na jeden zátah, na jaře jsem tady měl velkou krizi, z Tábora je čelovka k ..... . Je mlha, že spolu tvoří neprůhlednou clonu. Na Košově perfektní občerstvovačka v hospodě. Dávám si domácí tláču a oproti mému zvyku i pivo. Tláču cejtím až do Besedic, kde to zajídám Gilmiho tvarohovou buchtou. Dík. Ne, tláča nebyla špatná, ale nějaké koření, které do ní u nás nedáváme. Od Morcinova jdu s Bořkem a pohoda. Super bloudění v Chlévišti, zašli jsme si pouhý 1km. Ale prostě ve tmě a ještě navíc v mlze, to je opravdu zážitek. No a tím pro mě zážitky z tohoto Dne cesty končí. Už jen čekám na vlak a jedu potichoulince domů. Však, když mě ráno doma viděli v posteli, tak bylo haló. " Co děláš doma????" Největší debka na mě padla k polednímu, když se dělal nádherný podzimní den. Jak muselo být krásně v Lužických..... ! No co, není každý den posvícení. Jinak perfekt a dík za občerstvovačky. Příště, když dá zdraví, nashledanou. Už teď si blokuji termíny na příští rok. Celému pořadatelskému týmu ještě jednou děkuji a posílám velkou podtržku. Ať nám to všem šlape Kuky

 autor: Šimon Skotnický, podzim 2016
Najskôr zarchivovanie vecných informácií pre budúci štart:
Oblečené som mal iba 1 tričko, mikinu a bundu celý čas, plus povinné rukavice a čiapka. Pod nohavice som si na Kozákove pridal druhú vrstvu, neviem ako sa tento kus oblečenia volá, nepoužívam o okrem DC nikde. V batohu mi výletovali ďalšie 4 tričká, využil som aspoň jedno z nich, keď som sa po skončení do neho prezliekol aby som aspoň trochu znížil pach potu. Potil som sa totiž tak, že som prepotil okrem trička aj celú mikinu a bundu .. to sa mi bežne nestáva, ja sa potím dosť málo. Neviem presne zhodnotiť, čím to bolo, ale ak som mal mikinu aj s bundou zapnutú, bolo mi veľmi teplo a keď rozopnutú, veľmi zima .. trochu schyzofrénna situácia.
Stravu som vzal tú istú ako minule, ale tentokrát to nebol šťastný výber. V noci zima, takže všetko stvrdlo, zmrzlo a nedalo sa jesť. Nabudúce treba zobrať nejaké jablká (jablko na občerstvení U Šámalů veľmi pomohlo, díky! .. žiadne výhrevné nápoje som si tam nedával, mám skúsenosť, že na DC toto nesmiem konzumovať) a nejaké rýchle cukry, dosť to nakopáva. A bolo by fajn nebyť hladný už v čase nasadania do vlaku v Prahe, nie je to úplne najlepší začiatok :D

Cesta vlakom bola ok do momentu, kedy začalo pršať. To ma trochu vydesilo. Bol som rozhodnutý, že ak bude takto pršať v čase štartu, chvíľu počkám na štarte alebo rovno skončím, podľa situácie. Voči dažďu som bol odolný asi tak, ako Charlie Sheen voči HIV. Nemal som som pláštenku na baťohu, lebo som ju 2 dni pred DC odpojil, aby som ho vypral od horčice, ktorú som tam vylial. Nemal som pláštenku pre seba, pretože šak načo by mi bola, aj tak tá voda po nej stečie na nohy a je to skoro ešte horšie. Nemal som jednorázové pláštenky, ktorých mám niekoľko a normálne ich nosím všade. Nemal som dáždnik, ktorý v súčasnej dobe považujem za voľbu šampiónov. Nohavice možno niečo vydržia, ale dlho odolávať dažďu podľa mňa nedokážu žiadne, to by to museli byť nohavice z pláštenky. Moje boty toho vydržia ešte menej. Sú mi veľké. Keď stým prejdem cez mokrú trávu mám mokrú nohu. Keď na to zaprší, je mokré všetko a všade .. mal som ich už 5x na DC, nosím ich niekedy aj normálne po meste, mal som na všetkých turistikách, v Mongolsku a tie drbnuté boty sú stále úplne v pohode. Prečo sa to neničí, keď to človek potrebuje ??


Na DC som opäť vyrazil sám, cestou som šiel najmä s Lídou a Zbyňkom .. tak rôzne najskôr s jedným, potom s druhým, potom s oboma, ako to zrovna prišlo. Pod Ještědom, asi 20min pred občerstvovačkou U Šámalů sme nechali Lídu a na samotnej občerstvovačke som sa po jablku osamostatnil aj od Zbyňka. Plánoval som skončiť na Ještědu a vidina cieľa bola veľmi blízko, tak som šiel. Na skratke na vrchol som stretol dvojicu - babku s vnučkou - ako idú dole. Po krátkej konverzácii som dostal lístok na lanovku, ktorý dostali za prenocovanie na tamojšom hoteli. Hore som si zalogoval kontrolu do itinerára, počkal na lanovku a nechal sa olanovkovať dole. Dole ma oslovila reklama na hot-dog, dal som si ku nemu čaj a sadol som si asi meter od kozuba. Perfekto. Vymenil som si tu tričko za čisté a po polhodine pokračoval na tramvaj a následne autobusom domov do Prahy.


Doma přítelka využila moju neschopnosť čomukoľvek odporovať a po povinnej sprche, jedle a zdriemnutí si sme šli na nákupy jedných nevinných bot do najbližšieho obchodu. Skončil som s 2 botami, košeľou a 2 voňavkami (všetko bolo pre mňa a pre moje dobro) z úplne iného obchodu z centra Prahy. Vďaka tomu sa tento DC kvapku predražil.

 autor: Tomáš Štec, podzim 2016
Nocí až na Ještěd
a dňom ešte ďalej
Môj 17. Den cesty


Po toľkých Dňoch cesty je ťažké o niečom písať a neopakovať sa. Tak sa asi budem opakovať. A čo?!

Počasie stálo za to: pred štartom poriadne popršalo, od večera až skoro do poludnia sa išlo hmlou, len chvíľami v noci vykukli hviezdy a Mesiac. Okolo poludnia začalo byť podozrivo pekne a slnečno, ale okolo tretej sa opäť objavil dážď a s malými prestávkami vydržal až do konca. K tomu teploty niekde medzi nulou a desiatimi stupňami… No, hlavne že je zážitok intenzívny, nie?

Jedla som mal dosť – osem namazaných rohlíkov, 5 sladkých tyčiniek. Všetko padlo, i keď posledný rohlík až pri čakaní na vlak v Jablonnom. A k tomu tá Jítrava! Po skúsenosti z jari, keď obed a večera v reštauráciách po trase pomohli, bol obed v reštaurácii opäť v pláne. Vliezol som v Jítravě do hostinca, dostal jedálny lístok s cenou predkrmov začínajúcou na 150 Kč a mierne sa vydesil. Našťastie mi obsluha poradila, že asi o 500 metrov ďalej je reštaurácia patriaca tiež ich firme, kde by to malo byť podstate ľudovejšie. A bolo. Jedlo okamžite (hotové a pripravené na servírovanie), Kofola, čaj, … Dohromady necelé dve stovky a najedený som bol dostatočne na ďalšiu cestu. Naviac parádny oddych a čistý záchod. A to celé asi 300 metrov od trasy. Paráda.

Zásoby pitia som mal tiež bohaté. Trojlitrový hydrovak s ionťákom istený litrovkou Bigshocku (PETka má výhodu v tom, že sa dá upíjať po malých dávkach a v medzičase na rozdiel od plechovky zavrieť). Keď k tomu pridám skoro liter vypitý v Jítravě a polliter Coca Coly na konci (ten má vlastný príbeh), tak to dohromady dáva niečo cez 5 litrov, čo tak akurát stačilo. Pravda, posledných 10–15 km som už išiel pomerne nasucho, ale aspoň som mal (na rozdiel od štartu) ľahký batoh.

Čo človek na Dni cesty nečaká, sú občerstvovačky. V kľude si pochodujem nocou, chystám sa na vstup do skalného mesta a odrazu v Besedicích zdraví od cesty Gimli s bufetom. Teda, to by som fakt nečakal. Zatiaľ mu dávam košom, zásoby mám ešte mohutné. O ďalších 20 kilometrov sa zas od cesty zo spacáku ozýva Martin so svojou ponukou. Akurát v čase keď mám krízu (v rovnakých miestach ako na jar – medzi Javorníkem a Ještědem). I tomu ale dávam košom. A do tretice opäť Martin. V Petrovicích, kde som skončil na jar, dve hodiny pred koncom likviduje zvyšky, ktoré ľudia pod Ještědem nespotrebovali. Beriem si od neho hrsť čipsov a fľašu so zvyškom Coca Coly. Vo zvyšku času dávam ešte asi 7 kilometrov na Babiččin odpočinek.

Čo to bol vlastne za nápad, pokračovať z Petrovic ešte 7 km na Babiččin odpočinek v daždi?! Pomaly sa začalo stmievať, z diaľky sa sem-tam ozvala streľba, tak som radšej začal svietiť skôr. K tomu všade bahno a mokro, oblečenie tiež už vlhké z časti od dažďa (nohy), z časti od potu (vrch pod goráčovkou). Prečo to? Chápem tých, čo si z Petrovic vyšplhali na Sokol aby mali splnených 90 km do CSUT. Ale prečo som pokračoval ďalej ja? Neviem, proste som išiel. Aj s tým vedomím, že bez ohľadu na to, či dôjdem na Babiččin odpočinek, alebo to potom skúsim ešte do Mařenic, bude ma čakať ešte nejakých 8 km pešo do Jablonného, ak tam náhodou nepôjde nejaké auto, ktoré by som si mohol stopnúť. A keďže posledný osobák mal odjazd 19:44, zrejme by som si niekde v Jablonnom musel zháňať nocľah. A tu som prišiel na rázcestie a tam stálo naštartované auto čakajúce na Michala a že ma môže hodiť aspoň na vlak. Super! Takýto servis dokáže potešiť. (A sorry, že som zabudol ako sa volala vodička.)

Pár neusporiadaných postrehov:
  • Okrem toho, že som sa v Besedicích zišiel so Štěpánom, s ktorým som pokračoval necelých 7 kilometrov na Kopaninu, som išiel celú dobu sám.

  • Najprv ma do pravej nohy začala rezať reflexná páska, tak putovala späť na batoh. Potom ma tam začal neuveriteľne tlačiť aj návlek, tak putoval na batoh aj ten a aby to nebolo nesymetrické, dal som ho dolu aj z ľavej. Bordel mi nakoniec aj tak padal iba do pravej topánky a na sypanie som zastavoval asi iba raz.

  • Asi polovicu noci som čelovku niesol v ruke, aby som cez hmlu aspoň niečo videl.

  • Keď som vychádzal z domu, rozmýšľal som, čo som zabudol. „Hmm, paličky? Dám to aj bez nich!“ A dal.

  • Pod Ještědem som už ani nedúfal, že z neho budem pokračovať ďalej. Hodinová pauza na recepcii a šlo to. A na Výpřeži sa akurát pred štartom fotili účastníci Ještědského půlmaratónu. O desať minút na to ma na červenej predbehli poklusom.

  • Vlastné značenie bolo super. Neviem, či pred štartom zaznelo, že smajlík znamená niečo ako „si na dobrej ceste bez odbočiek, takže teraz dlho žiadna značka nebude“. Akurát som tam niekde minul dvojicu, ktorá sa tým značením príliš neriadila a vážne pochybujem, že tam okolo štvrtej ráno bol ešte niekto iný nezávisle na DC. Akurát by sa mi tie miniatúrne reflexy nechcelo hľadať za svetla…

  • Tento krát tí, čo si zvolili na cestu na štart autobus, mali smolu a zostali bez pneumatiky v Mladé Boleslavi.

  • Sám som tiež odštartoval minútku–dve po ostatných – ešte som pomáhal na prezencii. Ale nebol to najlepší nápad: hromada svetielok predo mnou zvádzala k naháňaniu.

  • Prvý kufor sa mi podaril už pod Kumburkem! Druhý bol na U Šámalů, kde som to zobral po cyklo miesto po modrej, pretože tú som v hmle proste nevidel. A inak po trase. Niektoré miesta som si z jari pamätal viac, niektoré menej, ale hmla aj tak trasu po Ještěd významne zmenila.

 autor: Michal Vožda, podzim 2016

 autor: Honza Blažek, jaro 2016
Den cesty filozofický

Bude ještě pár let trvat, než Den cesty zapadne do "České klasiky ultratrailu". Soudě podle přeběžných výsledků je průměrný výsledek 70.5km. Jen těžko se dá pochopit, že je to za celých 24 hodin. To je tempo odpovídající asi 3km/h a Olaf by samozřejmě neopomenul poznamenat, že nechápe, jak někdo může skončit po čtyřech kilometrech (v letošním případě po necelých 18km). Během této štreky (z Nové Paky až do Veselé pod Rabštejnem) jsem tuhle otázku nakousnul z nejrůznějších perspektiv se svými společníky. A k čemu jsem došel? Pomalu ale jistě, rok od roku, tu a tam, filozofie Dne cesty začíná prosakovat na povrch.

co je cílem DC?
Cíl klasické stovky "překonat trasu v co nejlepším čase”, se často redukuje na individuální cíl "překonat trasu”, což je nejčastější cíl běžného závodníka. Povšimněme si, že tyto dva cíle jsou si podobné jako vejce vejci. Kdo trasu nepřekoná, jako by nešel, má DNF. U DC už to není tak jednoduché. Oficiální cíl zní “dojdi co nejdál za 24 hodin”. Každý závodník má typicky vizi (o vizích se ještě rozepíšu), nebo alespoň odhad, kde skončí. Zde si povšimněte zásadního rozdílu - 24 hodin versus GPS souřadnice. A jen málokdo má cíl - půjdu 24 hodin a uvidíme.

Maraton začíná na 30. kilometru
Moudro mi řekl jeden spoluběžec, když mi bylo asi 20 a běžel jsem potřetí maraton (ten pražský). Od té doby mě nepřestane fascinovat pravda v něm ukrytá. Den cesty podobně jako maraton nezačíná na startu, jak by se mohlo zdát, ale začíná v době, kdy závodníkovo tělo začne hledat výmluvy. Výmluvy jsou fajn a posledních pár let mě nepřestanou bavit:

Bolí mě koleno. Není rozumné to přehánět, měl bych to v nejbližší vesnici zabalit.

Zítra mám spoustu práce, teď už to na žádný výkon nevypadá a navíc zejtra budu strašně nevyspalej, takže nic neudělám. Měl bych to co nejdřív zabalit.

Je mi blbě. Spim. To je voživot nebo vokotník …

… et cetera.


Hezké na tom je, že se člověk nenudí. Pořád můžete hrát hru na silnou vůli a slabé tělo. Jisté je jenom jedno - nakonec to prostě závodník zabalí. V lepším případě na konci časového limitu.

Vize rozhoduje o porážce nebo vítězství
To jaký cíl si závodník stanoví pro Den cesty rozhoduje o tom, kde, kdy a jak skončí. Pokud chcete dojít třeba do Malé Skály, dojdete tam a sednete na vlak. Neexistuje síla, která by vás dostala byť o metr dál. Cíl byl splněn. Pokud chcete dojit třeba do Děčína, zjistíte postupem času, že “se to uplně nestíhá”. V takovém případě vás začne užírat nedostatek motivace. K tomu nějaká ta bolístka a končíte. Buď večer posledním spojem, nebo ráno, tím prvním.

Málo kdy se stane, že se závodník s vizí ujité vzdálenosti trefí. Pak je šťasten, využije všechen čas a dost pravděpodobně při tom přijde o část svého zdraví (puchýře, otok kolene, kotníku, 2-3 ibalginy, …).

Existují ale i jiné vize. Ne to “kam dojdu”, ale KDY. Zde je problém s trasou DC. Nejde skončit jen tak někde, protože je to typicky v Horní Dolní, kde lišky dávají dobrou noc a běžný závodník prostě nemá doprovodné vozidlo.

A kam teda dojdu příště?
Odpověď je prostá - NEVIM. Uvidim až se budu blížit.

Letos to bylo přesně tak. Když mě pochod začal nudit, chytl jsem si parťáka (Kosťu, Míru nebo Evu) a něco zajímavého jsme probírali. A díky Evě jsme cíl dvakrát posunuli (z Kamenice do Rabštejna a pak ještě jednou do Veselí). Když vás to totiž baví, není potřeba mít vizi.

Děkuji Evě, Kosťovi, Mírovi i dalším, které jsem měl možnost doprovázet, za vydařený den cesty. Děkuji Konzským za občerstvovačky, ultimátní cestu domů a pomoc při sběru kontrol.

Statistika: Něco jsem snědl (večeře na Javorníku + tři bagety a nějaké tyčinky), něco vypil (tak 8l vody 1l sladkých nesmyslů a 2 piva), nic jsem před závodem neřešil (jako kde jsou hospody/studánky/atd.) a vyšlo to. Jednou jsem si musel zajít ke Kamzičí studánce pod Klíčem, ale ukázalo se, že i to bylo fajn.

 autor: Šimon Skotnický, jaro 2016
Štvrtý DC, druhý report. Prihlásiť na DC sa mi podarilo ešte pred tým, ako tú možnosť oznámili organizátori na FB, takže .. začiatok dobrý.

4 týždne pred DC som si bol sám prejsť trasu, ktorú som očakával že pôjdem v noci. Nakoniec to bol úsek od mosta cez diaľnicu po rázcestie Trávník (názov sa mi nejak nezdá, až budem doma skontrolujem v itinerári). Veľmi to pomohlo. Najviac v tom, že som vedel aký kus cesty ma ešte čaká, aký terén, aké záludnosti, subjektivne tak cesta potom ubiehala rýchlejšie a bol som omnoho istejší. Príjemné bolo, že sa už začalo prejavovať, že som šiel 4.DC v rade a kdeakého spolupútnika som už poznal a pozdravil, s ďalšími sa zoznámil.


Minulý report som popisoval najmä svoju katastrofu čo do voľby stravy. Mal som toho neskutočne veľa, napr. 0,5kg snickers. Tentokrát som zvolil stravu dosť dobre. 7 rohlíkov, 3 malé paštéky, 3 horalky a 2 kakaové rezy stačili. Cestou som si dal len jednu slanú a studenú hrachovú polievku, ktorú ale zaradím skôr do pitia. Vody som zobral príliš veľa. Myšlienka bola, že zoberiem 3,25l vody a 2,75 z toho vypijem ešte ten deň. Pred rokom bola totiž v noci taká zima, že sa piť ani jesť nič nedalo, všetko bolo zmrznuté. Lenže my sme mali v noci teplo a cez deň na každom kroku občerstvovací stánok alebo reštauráciu. Takže keby som mal aj o polovicu menej by to nevadilo, bolo kde dopúšťať. Vďaka vysokej záťaži rupsaku mi dosť opúchali ruky. Vypil som všetko + 2xO,3l kofoly + asi 0,3l polievky + 0,75l vody zo studničky, ktorých bolo cestou niekoľko. Vyššiu spotrebu spôsobila najmä vysoká teplota a pálivé slnko.
Oblečenia som mal viac než bolo treba, ale len preto že nevyšla predpoveď, čakal som odhadom 10° menej. Z 5 tričiek, mikiny, bundy, rukavíc a čipaky som využil iba 2 tričká, mikinu s bundou som pravidelne zapínal a rozopínal. Čipaku a rukavice som nasadil na Ještěde po 25min pauze, ale rukavice som po chvíľke dal dole a čiapku som si nechal trochu dlhšie, nepamätám si ako dlho. Údaje píšem kvôli sebe, aby som sa pred ďalším DC mal ísť kam poučiť :)


Na DC sme plánovali vyraziť ako 3členná skupina, nakoniec ostala iba 1členná. Cestou som vystriedal viacero spoločníkov, najdlhšie Zbyněk a Martin (ďalší Slovák), oddelene. Martina som nechal okolo 55 kilometru, bolel ho členok, ja som bol docela OK, tak som zvýšil tempo a na čas sa osamostatnil. Potom sme sa už nevideli, dúfam že dorazil v poriadku kamkoľvek. Pôvodne som sa bál noci, že v nej pôjdem sám (som v tomto dosť strachoput), ale dopadlo to OK. Väčšinu noci som bol sám a nijak extra som sa nebál, niečo tomu pomáhalo - vysoká teplota vzduchu, odľahčený rupsak (vypitá voda), hlasná neskrývaná samomluva .. aj keď ta bola možno iba aby som si schyzofrenne robil spoločnosť.

Čím viac sa blížilo ráno, tým viac sa mi spomaľovalo tempo. Prudké kopce tomu nepomáhali. Nad ránom som opäť stretol Zbyňka, tempo mal veľmi podobné môjmu, tak bojovali spoločne, až do Prahy. S odstupom času si ale túto bolestnú časť vôbec nepamätám. Jednak to je štandartý postup mozku, druhak som si veľmi často vravel, že je super počasie, že neprší, že som dobre zásobený stravou aj oblečením a že mi dokopy nič poriadne nie je.

Minulé dva DC som sa snažil často prestávkovať, tentokrát som držal stabilné tempo s malým množstvom cca 20min prestávok, na vyvetranie nôh a bot a výmenu ponožiek. Tento spôsob mi vyhovoval omnoho viac a určite pomohol k zatiaľ rekordnému 78,8km. Vyhovovalo to najmä v tom, že som bol stále v spoločnosti veľkého počtu závodníkov. A ak som nebol, tak som vedel, že kilometer predo mnou aj za mnou niekto určite je. Byť ovca stáda je ukľudňujúce a v tomto prípade motivujúce.

Na budúci DC si chcem kúpiť powerBanku a zapojiť sa do trackovacej appky, snáď napíšem report o tom, ako som ju použil.






 autor: Matěj Hrejsemnou, jaro 2016
Ještě jednou Den cesty, vypadalo to sice, že dopsání tohoto reportu bude úkol pro příští generaci, nicméně nakonec se mi podařilo to dokončit. Bylo to náročnější, než se před začátkem mohlo zdát. Díky za místy dechberoucí zážitek. Doslova.

http://wayfarer.pise.cz/2-den-cesty.html

 autor: Bedřich Hak, jaro 2016
Koncem ledna mě Michal od Michaly prozradil, že se na jaře jde čtyřiadvacetihodinovka Den cesty. Moje turistické buňky se aktivovaly a dokonce konaly. Záhy jsem se přihlásil, protože podle pravidel jsem začal čuchat dobrý podnik. Prý se jde z Nové Paky do Teplic, a to co nejpříměji. Takže to moje vandrácká intuice situovala asi Kumburk, Tábor, Trosky, Vyskeř, Mužský a možná odskok na Bezděz. Ale později zveřejněný dračí hřbet dotýkající se Polska a Německa, mě nějak neseděl. A nohy nějak těžknou, protože tam vidím asi Javorník, Ještěd a všechny ty dračí zuby Lužických hor se špičatým Klíčem, kde s batohem na zádech není radno se zaklánět, pokud nechceme skončit v kotrmelcích na jeho úpatí. Sice vražedný výstup, ale nádherný výhled. To se mu musí nechat. Již dva týdny před startem se těším jak mimino na maminčin cecík. Tak jsem se těšil, až jsem se dokázal nechtíc odhlásit. Ještě, že byl Gimli milosrdný, ikdyž si asi myslel něco dosti nelichotivého.
Sobota, den D. Vstávám normálka po páté. Sbalím, nakrmím havět a už si to mířím rodiným taxíkem z Miletína na Paku. Vystupuji hned pod pivovarem, protože kolona aut se sune tempem hlemýždím a já se nepotřebuji v jejím tempu shlédnout. Na Stonožce se zdravím v pár známýma z Brtnických ledopádů a mažu na prezentaci. Start se blíží, skočím na kadiboudu a máznu se pytiolem. Ale oha, pytiol zůstal doma na stole. Takže doufám, že vydrží počáteční námaz. Pytiol nezklamal, opravdu vydržel.
Je 15 minut po desáté nebo něco okolo a startovní praporek se zvedá a potrava pro draka se dává do pohybu. Cestou na Kumburk jdu s kolegou hasičem dobrákem z Prahy, na Kumburku vystojím frontu na fixu, pokochám se pohledem na kopce, které nás čekají a neminou. A již sám dobývám Bradlec. Za další hodinu v pořadí třetí, ouha, ouha. Na Tábor až na potřetí. Bolí mě svaly na nohou, chytají křeče a nedostává se dech. Co se děje, jdeš svým tempem padesátkaře zvyklého chodit tímto tempem 9-11 hodin bez přestávky. Asi nadmíra adrenalinu v krvi!? Mažu se koňskou s konopím a mažu koupit kofolu. A další ouha, Ti dva hošani v restauraci mají pár lidí v lokále a zrovna 4 u pultu. Jenže u pultu se to na moji trpělivost trochu seká. Připravené dukáty putují zpět a rychle na Košov,kde jsem dostal všeho čeho bylo třeba. Opět mažu nohy a pohodovkou na Kozákov. Tady taky taková malá skvrna. Čekáme u pultu na kofolu, když po noté chvíly se jedna z číšnic svěří druhé" Já je neobsloužím, ať si sednou ke stolu.". Stoly jsou obsazeny, nu což, Hamštejnská hospoda mě snad napojí. Prvně mé kroky valchují Hamštejnský hřbet a oči se kochají pohledem na podbřišek našeho draka. Ouha, v hamštejnské hospodě je svatba a uzavřená společnost. Tak Besedice a ty díky kiosku Pod Kalichem nezlamaly a napojily nostalgickou citrokolou, věnovaly flašu vody a poskytly místo na mazuňk.
Na kontrole v Chlévišti, upozorňuji spolupochodníky, že po Frýdštejnem už zapalují čarodějnice, ale hasická siréna mě vyvádí z omylu a dáva světu na vědomí, že spíš nějaká čarodějnice křesala a křesala.Jako hačiči mě naskákala husina. Sejdu dolů k Jizeře, abych vystopal nad Jizeru. Na Kopanině je jisté, že západ slunce na Ještědu nestihnu. Jen západ s Ještědem. Taky nebyl špatný. Mám velikou spotřebu pitiva a ono dochází. Ještě štěstí, že na odbočce na šipkovanou je pramen. Zdoláváme perfektní skoronoční šipkovanou a již za tmy usedáme na Javorníku do sudu, kde je čarodějnická párty v plném proudu. Mažu, dávám si kofolu a štrúdl. Protože jsme obsluze sympatičtí, tak dostáváme vypalovanou klíčenku. Nebo snad vzbuzujeme soucit, do zrcadla se raději nekoukám ani doma. Pod Javornickou kapli trošku kufrujeme a jdu zas sám. Na studeném a větrném Ještědu 4 minuty pře jednou ranní kromě mazaní, navlékám termoprádlo, abych ho za půl hodiny opět sundal. Pak už jen bludičková cesta až do svítání u Sloních skal. Dávám to na Sokol,který z louky vypadá přímo klíčovitě. Nakonec to nebyla taková hrůza a ještě kousek na Šestku a 45 minut před koncem limitu posílám SMS a to jen proto, že jsem potkal našeptávače. Po silnici je to blíž!
Končím a jsem se sebou skoro spokojen, oficiálních 92,6km, celkově 99,2km s 3.733 m nahoru a 3.232m dolů s deseti až 12 kilami na zádech. Pro padesátkaře, který letos ještě žádnou padesátku nedal, snad docela slušný. Cestou jsem do sebe nalil na 10l vody a kofoly. Snědl něco myslících tyčinek a miletínských Erbenových perníčků s čárkou. Já, který si je zvyklý po obědě dávat notný šlofíček jsem vydžel 35 hodin beze spánku a docela fit. Z Jablonného vlakem do Liberce, kde mě málem ujel přípoj, protože mě svaly zkameněly a cesta naprcané bělice po schodech byla proti mému belhání přímo baletem. Vyslovuji uznání všem pořadatelům, protože Dračí cesta splnila zcela moje očekávání. Žádný termín, žádný daný počet kilometrů. Vše jen a jen a tobě samém. Skvělá šipkovaná. Jen škoda, že mě známá krajina byla za světla a tam, kde to neznám jsem nic neviděl, že byla tma a nebo proto, že už jsem neviděl.MOc Vám všem děkuji a nikdy více, teda chtěl jsem říci Nashledanou příště. Kuky

 autor: Milan Koudelka, jaro 2016
1.Den cesty
Registrace
Den cesty znám cca rok či dva od Vláďi Jelena, coby kamaráda a účastníka, kterého jsem už loni sledoval na nějaké noční trase na mapě a v půl druhé ráno mu posílal povzbuzující sms.
Letos mi DC připomněl můj spolubydlící, synovec a nově taky účastník Lukáš Neoproud, který pomáhá pro Den cesty připravovat jakousi mobilní aplikaci pro Windows phone. Tak mě to zaujalo a říkal jsem si, že se podívám kdy a kde se jde, že bych to mohl zkusit.
Pár týdnů před závodem zjišťuji, že trasa vede okolo mého rodného města Lomnice nad Popelkou. V podstatě celou trasu od Kumburka až na Kozákov a Frýdštejn znám. Tam prostě chybět nemůžu. Navíc ta trasa je parádní. Okamžitě kontroluju kalendář, registruju se a posílám startovné.
S kým vyrazit
Do závodu jsem po krátké chvilce ukecal i přítelkyni (Dominika Cermanová) a Majloše (Miloš Chmelař), který bohužel už dva týdny před startem musel závod vzdát kvůli zdravotním potížím. V práci se ptám Jirky (Jirka Petřík) jestli se závodu účastní, jelikož ho nevidím na registraci. Odpověď je jednoduchá: “Jasně, právě jsem se zaregistroval”. Vláďa jde samozřejmě taky i s Mončou Jelen Sýkorovou. Tak dobrý, máme docela dost lidí.
Cíl si s Domčou dáváme na 40km. Tempo volná chůze, doufám, že jen krátké pauzy, mimo svačin a oběda. Večer bychom měli být v pohodě na Malé skále, odkud nám jede poslední spoj v 17:41. Ten asi nestihneme, přijdeme tam tak v 8 večer. Tak budeme improvizovat. Možná taky půjdeme dál.
Příprava
Týden před závodem jdeme s Vláďou, Jirkou, Domčou a dalšíma 10 lidma na výlet z Černošic do Hlubočep na zvěřinové hody. Parádní akce. 20km za cca 6 hodin a dalších 9 hodin v hospodě :-)
Druhý den si pročítám reporty z jara 2015 a rozhoduji se, že bych mohl taky zkusit rovnou napsat report ze svého prvního Dne cesty a není lepší čas než začít hned.
Vzpomínám si, že bych mohl začít jíst magnesium. Ničemu neuškodí a jako prevence proti křečím je fajn. Zároveň jsem připravil i věci co jsem měl na Horské výzvě. Jód, náplasti proti puchýřům, Voltaren, obinadlo, Ibalgin mast + tablety, kalciovou mast na odřeniny a radši i černé uhlí, kdybych se z toho závodu posr.. :-) A ještě mi chybí hroznový cukr a na HV měl někdo nějaký pudr na nohy a hrozně si to chválili.
Pomalu plánuju trasu. Ideální by bylo jít cca 15 minut na km, abych se případně večer po odpojení Domči na 40.km mohl k ránu dostat ke vzdálenostem kolem 80km.
Myslel jsem, že Ještěd je tak 100km a ono nyní dle mapy hospod od Olafa vidím, že je to 60+km. To bych mohl dát.
Dva dny před závodem se většina kamarádu rozhoduje jít jen na Malou Skálu (40km). Že bych šel dál jediný ?
Závod
Vlak z Lomnice má přijet 20 minut před startem a tak raději prosím skupinku jedoucí z Prahy, ať nám vše potřebné vyzvednou. Nakonec však přijeli ještě později než my a start se o 15 minut odkládá.
Je to tady. Vyrážíme. Je nádherně slunečno, teplota ideální. Do mapy není nutno koukat, stačí jít s davem.
Cestou na Kumburk se snažím ladit trackovací aplikaci. Mám tablet a externí modem s WiFi. Smart phone nevlastním. Avšak nastavení vypnutí WiFi při zamčení obrazovky se nejeví jako ideální, pokud chci odesílat aktualizace. I poté sice vidím aktualizace od ostatních, ale ja jsem stále na 1.km. Pomáhá až restart aplikace.
Kumburk znám velmi dobře. Skupinku upozorňuji na krátký prudký kopec a blízkou hospodu na Klepandě, kde se již za chvilku stavíme na pivo a malinovku. Ja prohodím pár slov s mojí babičkou, která bydlí v domku naproti a jdeme dál.
Hlavní zástup nám sice utekl, ale cesta do Bradlecké lhoty byla dílem okamžiku. Občas jsme i popoběhli. Při výstupu na Tábor se Domče dělá poněkud špatně a tak zpomalujeme a dáváme si cukr a pití. Kluci na nás čekají na Táboře. Opět malinovka a hroznový cukr a Domče je lépe. Hurá na Košov, má oblíbená hospůdka čeká.
Trošku popobíháme a máme štěstí, na zahrádce je volno. Což jak posléze zjišťuji, je velmi dobře, protože vevnitř je nedychatelný vzduch. Trošku lituju, že jsem ostatním tuhle hospůdku doporučoval. A to poté ještě zapomenou na dvě jídla, která dostáváme až skoro po hodině. Nikomu to moc nevadí, všichni cílí na devátou hodinu na Malé Skále, kdy jede poslední vlak do Prahy. Jediný nervózní jsem já. Rád bych pokračoval i v noci a tohle byl velký kufr. Tak si říkám jestli to při takhle volném tempu hrotit nebo to večer taky zabalit.
Konečně jdeme dál.Čeká nas víceméně rovný úsek. Potkávám pár známých, kteří jdou na čarodějnice, kam jsem taky zván. Další motivace to večer zabalit.
Cesta ubíhá krásně. Kousek pod Kozákovem se rozhodnu doběhnout skupinku před námi na poslední rovince. Jak se však ukazuje, rovinka není poslední. Běžím tedy, jen tak pro radost, volným tempem až ke kontrole.
Domča se rozhodne skončit a volá si odvoz, ale po pár vteřinách ji přesvědčujeme, že už je to v podstatě jen z kopce a tak se odvoz posouvá až na Malou Skálu. To je asi poslední impuls k ukončení závodu. Lehce začínám cítit nohy, večer mě čekají kamarádi u ohně, je možné se nechat odvézt a jelikož jsme na chvostu, šel bych v noci asi sám a skončil někde ve tři ráno na Ještědu. Rozhoduji se tedy skončit také na Malé Skále.
Úsek z Kozákova do Koberov neznám. Krásné výhledy na obě strany. Když zjišťuji že půjdeme přes Skalní město, hýřím nadšením. Mám to tam rád. Na asfaltovém úseku nás dohání jakási skupinka a tak trochu zrychlujeme tempo. Přeci se nenecháme předejít zadarmo. Vzpomínám si, že v Besedicích bylo příjemné občerstvení a něco dobrého, jen už nevím, co to bylo. I skupinka za námi to potvrzuje. Prý výborné Svijany a kuchyně. Hms, Svijany nemusím, ale přesto ještě zrychlujeme, ať vyhrajeme symbolický souboj o hospodu. S Jirkou nenecháváme nic náhodě a posledních 100m raději běžíme sprintem přímo k okýnku bufetu. Zahlédnu, že mají můj oblíbený Bernard a ještě za běhu ho objednávám. Náš sprint byl zbytečný, druhá skupinka očividně mířila do jiného občerstvení které neznám. Ale pobavili jsme všechny okolo.
Během posezení se nějaký nešťastník vrací pro zapomenutou mapu s itirenářem. Bere to sportovně a odbíhá slušným tempem zpět do skal. Podobně jsem se vracel na Táboře asi 100m pro hůlky.
Cesta skalním městem je super, ale pozorně sledujeme značky. V noci to tu bude sranda. Potkáváme i pár lidí, kteří tu bloudí a šli omylem v protisměru. Vyhlídka nás mate stejně jako ostatní nápisem Husníkova, ale hned vedle je ta správná.
Cestou do Malé Skály ještě chvíli zaváháme při nalezení asfaltové cesty, ale naše cesta je přeci turistická pešinka.
Po chvilce už se loučíme s ostatníma u přejezdu a už jen ve dvou jdeme na K6. Cestou potkáme borce, který jde na Ještěd. Zdá se, že se těšil, že půjdeme s ním. Bohužel, my už to máme za pár. Na Malé Skále jde napřed, protože mi ještě navigujeme odvoz a po chvilce taky stoupáme. Najednou se ozvaly nohy a uvědomuji si, že bych toho měl na Ještědu opravdu dost. Domča mě sice ukecává abych šel dál, i lidí chodí ještě dost, sám bych nešel, ale už jsem se rozhodl.
Po vystoupání schodů si nejsem jist kam dál. Vyhlídka bude určitě nad silnicí, takže doleva. Jsou tu nějaké trojúhelníčky, to by mohla být značka vyhlídky a tak ji následujeme. Cestou se ještě málem nechám zmást odbočkou kamsi výš, kde jsem si podle paměti myslel, že je vyhlídka. Důvěra ve značky se i přes podezřele klesající cestu nakonec ukázala jako správná.
Už jsme na K6. Je to tady, je konec. Naposled připojím tablet na internet, nechám aplikaci odeslat data a ukončuji závod.
Je nám divné, že jsme nepotkali klučinu, co šel před námi. Odbočka na vyhlídku je docela dlouhá a měli bysme ho potkat. Cestou zpět se to vysvětluje, zabloudil a potkáváme ho jak jde teprve k vyhlídce. Raději ještě další závodníky upozorňujeme, kde vyhlídka je.
Za chvíli už nás dole vyzvedává auto a na mě padá únava. Ale to je jen tím jak je teplo. Večer u ohně zjišťuji, že vlastně nejsem nijak zvlášť unavený a ani ty nohy nebolí. Trochu lituju, že jsem se nehecnul, ale však to není naposled. Díky za skvělou akci. Organizace i trasa byly perfektní. A na podzim doufám, že mi nic nezabrání se znovu zúčastnit a tentokrát už skutečně Den cesty.
Tuhle část trasy mám rád. Prašná hliněná cesta. Výhled na Tábor, vpravo skokanský můstek, který slouží i jako rozhledna a v dáli stále zasněžené hory. Potkávám cestou pár známých, kteří zrovna jdou na čarodky, kam jsem taky zvaný. Cesta parádně utíká. Když stoupáme ke Kozákovu, kochám se výhledem na Český ráj, hruboskalsko a Trosky. Cestou na Kozákov si dávám hroznový cukr a dostávám chuť doběhnout pár lidí předemnou s tím, že je to poslední rovinka. Ovšem pak se vynořuje ještě jedna rovinka a další lidi a tak nakonec pozvolna běžím až ke kontrole. Tam už mě lehce začínají bolet nohy.
Domču začínají bolet kolena a tak si volá odvoz. Avšak jelikož jí vzápětí přesvědčujeme, že už nás na Malou Skálu žádný kopec nečeká, tak odvoz hned ruší a odvoz bude mít až odtamtud. To byl možná poslední bod zlomu, kdy jsem se rozhodl, že to tam zabalím taky. Jelikož všichni z party tam končí a ještě se budu moct svézt a stihnout večer čarodky a už mě i začínající bolet nohy. Nebo se o tom aspoň snažím přesvědčit, abych si našel výmluvu, proč nejít nocí dál sám.
Cesta na Malou Skálu mě baví, když zjišťuju, že půjdeme přes Besedice, tak se těším na skalní město. Kdysi jsem tam byl. Za námi se přibližuje další skupinka a tak nepatrně zrychlujeme. Matně si vzpomínám, že v Besedicích v té hospůdce bylo něco fajn. Druhá skupinka to potvrzuje. Nedáváme nic všanc a poslední metry s Jirko sprintujeme k okénku a objednávám pivo. No jo, Bernard. To já rád. Náhle zjišťuju, že druhá skupinka šla do jiného podniku. Ani jsem nevěděl, že tam jiný je. Vychutnáváme pivko, zatím co ostatní borci vyrážejí na cestu. Jeden se pozapomněl a po chvilce se vrací pro mapu s itirenářem. Podobně jsem se vracel 200m na Tábor pro hůlky.
Skalní město je super. Jsem rád, že je světlo, v noci to tu musí být náročné. I ve dne koukáme ostražitě po značkách a do mapy. Dorazíme k vyhlídce. Ha, to je jiná, je tu jiný název, ale ta správné je 20m vedle. Super.
Poslední štace. Kluci už jdou jen do Malé Skály na vlak. Já s Domčou chci ještě na K6. Cesta dolů ubíhá rychle, i když podobně jako spousta dalších znejistíme při střetu se zpevněnou cestou. Naštěstí se rychle chytíme správné stezky a za chvilku už se s partou loučíme na přejezdu v Malé Skále.

 autor: Martin Dungl, jaro 2016
Na výlet?

V předstihu jsem plánoval, že si na Dni cesty odběhnu pár kilometrů, abych byl fit na pražský maraton o týden později. Pak jsem proběhnul malebnou první část trasy, na jiném krásném úseku jsem věšel kontroly a předpověď počasí byla neobyčejně příznivá. Svádělo mě užít si závod se vším všudy a pokusit se o osobní rekord. Rozhodl jsem se, že na začátku poběžím a v Malé Skále to nejspíš zabalím, ale nechám otevřenou i možnost pokračování. Prezenci jsme docela zvládli, časový harmonogram posunul jen zpožděný vlak s většinou účastníků. V 10.14 se odstartovalo.

V Nové Pace kufrovalo prvních pár desítek lidí, tak jsme se záhy ocitli s Martinem Hlaváčem a Honzou Hlachem na druhém místě za Lukášem Šmahelem. Když jsme však zpomalili z tempa 4.40 na asi 5.30, klesli jsme na místo šesté. Malebná krajina, výhled na zasněžené Krkonoše, vracečka na Kumburk, kde jsem se bál pádu vyhlídkové plošiny, a už jsme na Bradleci. Taky hezký stoupák. Honza s Martinem zpomalují, před nás jdou další dva borci a přidávám se k mladoboleslavské letce, Vláďovi a Danovi. Za Táborem jim postupně utíkám, někoho předbíhám, dobíhá mě Míra, který kufroval, a jsme čtvrtí. Společně běžíme většinu stoupání na Košťálov, nahoře mám průměrné tempo 7.08 min/km. Zrovna odcházejí první dva (asi Petr Pecháň a Vláďa Mezník) a odpočívá Lukáš Šmahel. Nohy jsou lehké, ale je tu čas oběda a na sladké je brzo, takže zastávka v hospodě. Tam jim gulášovka a nealko pivo docela trvá. Při průběhu trasy jsem si říkal - Košťálov, tři červené, tam budou lidi kufrovat. A taky jo, samozřejmě se to stává mně. Sakryš tady jsem neběžel! Na krásný seběh někam k Turnovu jsem zlákal i Dana, vracíme se naštěstí asi jen 300 m. Hamštejnský hřeben je nádherný. V Koberovech má můj šéf svatbu, těšil jsem se, že ho pozdravím, ale má zrovna hostinu v uzavřeném rodinném kruhu. Tam se mi rušit nechce. Ve skalním městě začínají nohy trochu těžknout a s Lukášem sbíháme do Malé Skály. Přecházím do rozmýšlecí chůze.

Měl bych to zabalit a šetřit se, ale mě to tak baví. Což o to, kdybych došel někam k Děčínu, můžu si pak maraton odklusat, to by za to stálo. Ale když jsem to neplánoval předem, hledal bych v první větší krizi špatně motivaci. Krize tu bude spíš dřív, po rychlém úvodu. A dojít někam do lužické části trasy by bylo z hlediska celkové spokojenosti s oběma akcemi nejhorší. Rozhoduju se pro konec na 50. km v Hodkovicích.

Vyhlídka Zahrádka nad Nad Malou skálou se v terénu jmenuje Pantheon - píšu tedy "=Zahrádka (K6)" aspoň fixou na odbočkový rozcestník. Snad to někomu pomohlo. Za Frídštejnem kufrujeme nezávisle na sobě já, Lukáš i Míra. Lukáš má úplně rozpadlý boty, nabízím mu svoje, ale on má desítku a já třináctku. Prý je to důsledek pádu. No, vypadají spíš, jako by je přejel vlak. V hospodě na Kopanině jdu na oběd, Lukáš se překvapivě připojuje. Dávám mu své boty k vyzkoušení a kupodivu jsou mu obstojně. Mně jsou ty jeho trochu malé, ale ten kousek ujdu a aspoň jsem udělal dobrý skutek. Po 35-40 minutách vyrážíme dál, připojuju se k Evě a Vláďovi. Prý mám urvat ty dva kousky, za který drží obě podrážky, a mám minimusky. Zdálo se, že to nebude potřeba a odpadnou samy - silou vůle ale udrželo vše pohromadě! Přecházíme dálnici, máme v nohách 50 km po trase, je 17.55 a má pouť je u konce. Nic mi neschází a západ sluníčka na Ještědu láká. Přeju oběma hodně štěstí a jdu do Hodkovic na bus. Ještě dřív chytám stopa a v Praze stihnu ještě saunu a večeři.

Urodilo se mnoho krásných výkonů. Zapůsobilo na mě, v jakém stylu vyhrál Martin Hlaváč, který byl v Malé Skále dvě a půl hodiny za prvními, dal se ale do běhu a všechny předběhl. Den cesty jsem si užil a na podzim bych rád zjistil, kam se dostanu za celých 24 hodin. Těm, se kterými jsem šel, děkuji za společnost na trase!

 autor: Eliška Majorová, jaro 2016
Jé, tenhle Den cesty byl pěkný! Sice trochu protrápený, ale krása trasy a skvělé počasí to hravě přebilo. Povídání se spoustou fotek o mých sto a kousek kilometrech si můžete přečíst TADY.

(A ty zasněžené Krkonoše na obzoru!!)

 autor: Josef Holoubek, jaro 2016
Někteří to možná chápat moc nebudou, ale ano, i ultramaraton může být sranda. Je teda důležité, co kdo považuje za zábavu.
Já jsem se z obyčejné lidské hrdosti také přihlásil. Proč hrdosti? Samozřejmě moje přihlášení nebylo jen tak a předcházelo tomu několik piv a následná sázka, že za den se prostě víc jak 100 km ujít nedá.

Čas rychle ubíhal a o poznání pomaleji i já svoje tréninkové kilometry. A potom to přišlo. Jedno krásné ráno posledního dubna 2016 začal na sedmou řinčet budík. Soustavným posouváním po osmé zjišťuji, že už asi vlak, který odjel před několika minutami, nějak nestíhám. Na rychlo domluvený odvoz od kamaráda, který v první řadě není žádný kamarád a v druhé řadě využil mého zoufalosti a cena připomínala víc taxu pražského taxikáře vezoucího postarší manželský pár z letiště do centra. Pokusy o upravení domluvené ceny (kterou jsem musel chtít akceptovat) vzaly za své před Jičínem, kdy dupl na brzdu a ,,že si jako ten “kousek“ můžu v rámci rozehřátí doběhnout sám“.
Abychom dům dětí (DD) hned nenašli, připravil jsem si mapu, že budu po příjezdu do města navigovat. Očividně rozladěný “odvozce“ mě po čtvrthodinové okružní jízdě Novou Pakou před branou DD vyhodil z auta se slovy, ať už mu nikdy nevolám a nic po něm nikdy nechci.

Jsem tu! Vyfasuju mapu, itinerář trasy se seznamem kontrol a tričko. Stojím a čumím. Spíš se teda vyvaluju na trávníku před budovou, když už těch 24 hodin budu muset pochodovat, ne-li běžet. Jo, mám v plánu být na trase celou dobu. Když už musím platit startovné a skončil bych třeba po 12 hodinách. Pochybuji, že by mi organizátoři půlku vrátili. Tak hezky za svoje peníze využiju celých 24 hodin zaplaceného času!!!

Ležím sám v přeplněné zahradě. Malé i větší skupinky se vzrušeně baví a já se jen podivuji, že je takový počet lidí, co obětují pálení čarodějnic a s tím spojenou tradiční pářku až do rána. Místo toho budou pařit (se pařit) v úplně jiném smyslu.
Dávám se do řeči s borcem, který přišel v pohorkách, natržených teplácích a igelitkou. Prý plánuje něco kolem stovky, možná víc. Že před týdnem šel 20 km pod tři a půl hodiny. Tím pádem by mělo být do 20 hodin vymalováno. Naplňuje mě jeho optimismus. Já zase před týdnem běžel 10 km za hodinu. Tím pádem musím dát na 100% víc jak 200 km. Matematika je v tomhle jednoduchá.
Jen mě trošku mrzí, že jsem se nezeptal na jeho jméno, abychom pak porovnali naše plány s realitou ve výsledkové listině.

Protože byl start závodu stanovený v 10:00, štrúdl závodníků se dal do pohybu v 10:14.
Říkám si, jak nejlépe popsat následujících 24 hodin srandy. Ideální je začít asi s vybavením, který ocení všichni potencionální hledači tohoto směru zábavy.
V 30l batohu jsem táhl asi 8 kg věcí. Pochod je bez zajištěných občertvovaček a zázemí. Tím pádem jdete a jdete (občas i běžíte) a jak skončíte, musíte se po vlastní ose dostat domů.
Po důkladném prostudování recenzí z tohoto závodu a dalších podobných jsem usoudil, že se asi trošku zapotím. Potom bych v těch věcech nechtěl jet domů, tak jsem si vzal komplet věci na převlečení (nad jejichž výběrem jsem později nejednou litoval). Dále vrchní vrstvu, neprofuk a nepromok bundu na noc a případný déšť. Rukavice a kulicha. Nezapomněl jsem na jídlo (12 housek se salámem), 6 banánů (u kterých teda byla víc těžší ta slupka než to, co mělo být pod ní – njn, klasický dovoz asi odněkud z plantáží u Černobylu), müsli tyčinky, energetické gely a nějaké ibalginy. Samozřejmě čelovku, náhradní baterky, mobil a nějaké peníze a “camel bag“ na 2l vody. V neposlední řadě odhodlání a dobrou náladu.

Trasa byla vyměřená z Nové Paky do Teplic. Krásná vzdálenost asi přes 200 km z kopce do kopce. K eliminaci podvádění jsou na trase kontroly (A4 papír s číslem kontroly a různě barevnou fixou/ voskovkou). Když tam dojdete, musíme do svého itineráře napsat čas, jako důkaz, že jsme tam byli.
Trošku mě pobolíval levý kotník (následky nedorozumění z jednoho kšeftíku, kdy si druhá strana špatně vyložila klasický postup ,,zaplať a vezmi si“ oproti ,,vezmi si a při útěku mi přejeď nohu autem“). Nechtěl jsem to teda nijak hrotit a řekl jsem si, že běhat budu jen po lesních cestách vedoucích z kopce, veškeré výšlapy a úseky na asfaltu půjdu na pohodu.
Počasí nám víc než přálo a řekl bych, že i prvních 10 km se šlo tak nějak pohromadě (až na ty blázny, co už od DD vyběhli a zase na “pomalouše“, kteří se víc kochali, než šli). Nádherné výhledy na hory (Krkonoše, Jizerské a Lužické a ještě asi i další – v zeměpise jsem eso nebyl).

Oproti závodům na 10 km, půl maratonům, maratonům, atd., kdy je za pár hodin hotovo, určitě doporučuji na tohle trošku víc trénovat. Pak si máte možnost trasu víc užívat, zbývají síly na klábosení s dalšími “chodci“ a nezačnete se po 50 km modlit a přísahat, že už žádnou takovou blbost nikdy v životě neuděláte.
Modlit se a nadávat si určitě začnete, ale nechte to třeba na 80 km. Kdysi mi jeden běžec říkal, že ať jste trénovaní jak chcete, po 70 km to je už stejně všechno jedno.
Po tomhle zážitku si nemyslím, že to je pravda. Opět říkám, pochod se dá i užívat.

Dost lidí říká, že mají problémy, při polykání kilometrů, do sebe něco dostat. To já ne. Po 20 hodinách v horách bych sežral i třeba pečenou kachnu. Žaludek přijme všechno, co je dobrý.
Po 9 hodinách mi došlo, že jdu vlastně i v noci a není jisté, co bude kde otevřené. Stejně tak i následující den, kdy je svátek. Housky se salámem se tedy odsunuly na druhou kolej a rozhodl jsem se stravovat v hospodách po cestě. Když už dneska nevyjde žádné paření, tak alespoň hogo fogo gastronomický zážitek. V první restauraci jsem se otočil na podpatku (podrážce boty), protože ceny nápadně připomínali drahotu. Hned za rohem (asi 5 km) jsem objevil další hospůdku, kde už se rozjížděla zábava. Venku byly stoly a židle, lidi popíjeli, vedle v garáži hrála kapela a vevnitř nabízeli supr čupr polévku s uzeným masem a kroupami. Vzpomněl jsem si na svoje mládí postavené na zabijačce a hned jsem si jednu s pořádnou porcí chleba objednal. Hudba začala hrát, hezká servírka se usmívat a já začal litovat, že jsem si místo podvlíkaček na převlečení nevzal raději jeany a košili. Klidně bych to zabalil a udivoval přítomné svými tanečními kreacemi a servírku blbými kecy.
No nic, polévku jsem zhltnul, zředil půl litrem kofoly, neúspěšně se pokusil odejít bez placení a vydal se na další část trasy.

Asi po 11 hodinách chůze/ běhu jsme mimo jiné vystupovali na nejvyšší místo této trasy – Ještěd. Už jsme ho měli možnost zahlédnout několikrát v malém, větším a teď v tom největším zobrazení. Při výstupu a západu slunce se naskytli krásné výhledy a úkazy, které se nikdy jindy v roce nepoštěstí. Pod sebou vidíte města, vesnice, chatky, atd. a z každého takového místa stoupá dým různých barev (podle toho, jaký druh dřeva či plastu do hranice dali).
Na Ještědu jsem udělal několik fotek, přioblékl se do mikiny a neprofuk bundy, nasadil čelovku a vyrazil na sestup do čím dál tím větší tmy. Když jsem si uvědomil, že mám pořád nasazené sluneční brýle a sundal je, vydržela viditelnost bez čelovky ještě o něco déle.
Cesta byla celkem schůdná a dalo se i několik km běžet. Rád jsem toho využil a trošku vylepšil průměrnou rychlost.

Tma nabírala na intenzitě a já se ocitl sám. To mě trošku štvalo, protože jsem se do této doby pořád s někým držel (spíš za někým) a nemusel vytahovat mapu a starat se o trasu. Po pár km jsem před sebou na kopci uviděl svit několika čelovek, tak jsem se je rozhodl dohnat.
Přidal jsem se asi k třem klukům, se kterými jsme se různě předháněli a zase doháněli. Dva z nich měli GPS s vyznačenou trasou a u nich jsem si řekl ,,Pepo, těch se drž, s nimi se neztratíš“. Šli jsme, běželi jsme, na mluvení už nebyl čas, síla ani nálada. Čas od času nějaký vtípek pro odlehčení atmosféry.
Asi v půl 2 ráno jsem se zapisoval na kontrole, po 15 a půl hodinách a cca 102 km v nohách. V tu chvíli jsem tam byl s dalšími dvěma kluky. S jedním jsem šel už asi 2 hodiny.
No šel, spíš běžel. Na začátku mi to celkem vyhovovalo, protože měl strašně svítivou čelovku. V lese bylo pomalu vidět jako ve dne. Mě už docházeli baterky, ale byl jsem línej je vyměnit (těch několik hodin do svítání to už snad nějak vydrží – to jsem si říkal celkem asi šest hodin).
Po více jak 100 km jsem přestal brát ohledy na kotník. Sázka je vyhraná, tak jsem do sebe hodil ibalgin a začal běhat i na asfaltu a do mírných kopečků. S mým novým spoluběžcem jsme se střídali, chvíli jsem běžel první já, chvíli on, ale spíš jsem se snažil běžet první já. Byl na mě moc rychlý a když jste první, udáváte zkrátka tempo. A v žádném případě ani jeden neřekne, ať ten druhý zpomalí. Nejsme přece z cukru.

Rychlé tempo a také nepozornost způsobili, že na mě přišla první krizovka. Bylo to asi ve tři ráno (po 17 hod veselého courání), kdy jsem zjistil, že mi z nezapnuté kapsy vypadli kyselé rybičky, které jsem si koupil na přilepšenou. V tu chvíli se pro mě zbořil svět. Byl jsem rozhodnutý skončit.
Klukům jsem řekl, ať jdou, že já už takhle dál prostě nemůžu. Beze slova (a očekávaného povzbuzování) odešli. Sedl jsem si na pařez a začaly mi téct slzy. Šáhl jsem si pro kapesník a co neobjevím – KYSELÉ RYBIČKY. Dal jsem si je do druhé kapsy. Během minuty mi už plavaly v žaludku.
Ještě jsem snědl housku, vzal si kofeinovou tabletu a pustil do žaludku jeden energetický gel.
Splín byl ten tam a já opět pln energie pobíhal lesem jako znovuzrozený. Do svítání zbývali už jen dvě hodiny, do konce závodu asi 7. Nálada byla čím dál tím lepší.

Tak jako nádherný západ slunce jsem zastihl i krásný východ následujícího dne. S funěním a sám jsem se šoural jak jinak než do kopce (s názvem ,,Klíč“) zapsat kontrolu, abych pak ten pracně vyšlapaný krpál zase seběhnul. Už před výstupem jsem vnímal první záblesky přicházejícího svítání. Ale teď už obloha hezky rudla a já netrpělivě očekával první parsky a tím pádem i první nádechy tepla. Nahoře na kopci byly úžasné výhledy. Už bylo světlo, ale města a vesnice pode mnou stále svítili, první ranní paprsky ozařovali okolní kopce a hory. No za tohle si rozhodně stojí ráno přivstat (nebo nejít vůbec spát???).

Po cestě dolů jsem dostal strašnou chuť na přeslazené, teplé kafe a loupák. S touhle mojí tužbou jsem se ale hned zase rozloučil. Je neděle ráno a svátek. Když jsem předešlý den nikde neobjevil otevřenou pekárnu, dneska to bude podobné.
Kolem sedmé ranní jsem seběhnul do vesnice Panská Skála, kde jsem si na chvilku sednul na lavičku, snědl jsem housku, dal si müsli tyčinku a ještě kávovou tabletu a jeden ibalgin. Musím říct, že jsem nebyl ani tak fyzicky unavený, jako na mě šla ospalost.
Rozeběhl jsem se z kopečku dolů do další vesnice (Kamenický Šenov). Už běhám i po asfaltu, kotník nekotník. Jakmile jsem přibíhal na náměstí, mžourám kolem sebe. Nemám brýle, tak moc daleko nedomžourám. Ale jako bych měl v sobě radar na žrádlo, hned první, co zaměřím, je pekárna. Říkám si, že by to bylo hezké, kdyby měli otevřeno. A jak se k ní tak nějak automaticky blížím, vidím, jak je před ní cedule. COŽE??? Nesměle nahlédnu dovnitř a vidím krásnou prodavačku, jak zametá podlahu. Zlehka rozrazím dveře (které se odrazí od židle a povalí koš), vejdu dovnitř a zeptám se, jestli je otevřeno. Byl jsem připravený dát i úplatek, kdyby tam měla nějaký loupák ze včerejška. Úplatek nebyl potřeba. Káva s třemi cukry, dva loupáky ve mně a další čtyři v batohu. V kombinaci s kávovou tabletou se mi tělo naspeedovalo, že jsem asi o kilometr předběhl odbočku a zpět jsem se zase vrátil během (do kopce). Po 120 km a 21 hodinách na cestě celkem dobrý výkon.

Do konce zbývaly tři hodiny a já měl v plánu alespoň 140 km. Co v aktuálním stavu bylo reálné. Jen jsem musel víc běžet, abych snížil ztrátu z prudkých kopců, co se hold vyběhnout nedají. Vybíhám z vesnice a jak uhýbám na cestu do lesa, vidím proti sobě nějakého chlápka. Jak se blížím, tak si mě fotí. Říkám si, co to má znamenat. Ale na druhou stranu moc lidí nechodí po sedmé ráno, 1. května, běhat. Myslel jsem si, že mě má za raritu. Najednou mi začne nabízet pivo, limo nebo něco k jídlu. Říkám si, co to má znamenat (podruhé). To mu ještě dojíždí alkáč z předešlé noci. Nakonec z něj vypadlo, že to je “tajná kontrola“. Nahlásil jsem jméno a rád jsem se napil Coly (po probdělé noci byla tato “kofeinová injekce“ za posledních 20 minut až moc). Při odbíhání na mě ještě křičí, ať dávám pozor, že ta cesta je dost blátivá. Ještě se tomu směju, když přeskočím pár kaluží. To se ale změní, když musím přejít louku, která je spíš taková mokřina a bahniště. Celou noc jsem držel hezky boty a nohy v suchu a až téměř na konci se mi zmáčí. Super.

V České Kamenici potkávám “servisáka“, respektive maminku jedné závodnice. Už potřetí. Holčina se držela vždycky chvilku zamnou a tak, když jsem probíhal jejich domluveným místem, mamka tam už netrpělivě čekala.
Poprvé jsem ji potkal na 78 km, kdy jsem hledal značení u autobusové zastávky a ono bylo opodál na stromě. Bloudím kolem, nadávám a najednou přes hudbu v mp3 slyším slabý hlásek. Nevnímám to. Potom na mě od několika stromů přes silnici začne někdo mávat baterkou a volaní se zintenzivní. Prý jestli náhodou nehledám kontrolu, že je asi tady.
Podruhé jsme se potkali v Polevsku, kde jsem opět neúspěšně hledal kontrolu. Tady ale byla i paní krátká.
A napotřetí až v České Kamenici. Když jsem viděl otevřený kufr auta, chladící boxy a termosky, hned bych si takový servis nechal líbit. Ale co naplat. Čas běžel a já musel také. Naposledy jsem zanadával a odběhl pryč vyříct vysněným 140 km. Touto cestou bych jí chtěl na dálku poděkovat za povzbuzení a pokec 3x za noc.

Hranici 140 km jsem nakonec nepokořil. Alespoň ne oficiálně. Ale z těch několika zacházek a bloudění si jsem si téměř jist, že to padlo. Ve výsledkové listině mám 137 km s převýšením přes 4 000 metrů.
Zkoušel jsem se teda s organizátorem nějak domluvit. I za příslibu, že když mi tam těch 140 km napíšou, tak to zůstane jen mezi námi. Ale byli neoblomní a hold jestli chci 140, budu to muset ofiko ujít.

Na závěr chci pořadatelům poděkovat za skvěle připravenou trasu. Zároveň bych chtěl reagovat na připomínky ohledně špatně označených kontrol, atd. I tohle bych bral jako součást závodu. To budete za chvíli chtít, aby u každé kontroly někdo stál a vodil vás tam za ručičku. Taky jsem si občas zanadával, ale vždycky jsem ji nakonec našel. A jakmile to najdu já, tak už musí úplně každý.
Jo a taky pro všechny ty dietáře, co neustále chtějí hubnout a nežerou. Jděte místo “nežraní“ a odříkání na tento pochod nebo něco podobného. Za 24 hod jsem měl dole dvě kila, nalil do sebe deset litrů vody, litr kofoly a jedl, co se mi zachtělo.

Všem chodcům a běžcům GOOD LUCK a na podzim nebo dříve na viděnou.


Ps: zde je i několik fotek: https://www.facebook.com/josef.holoubek/media_set?set=a.10208727736777989.1073741834.1448944736&type=3&pnref=story

 autor: Lubomír Nový, jaro 2016
Moje reportáž z jarního pochodu je zde: http://novykopisty.blog.cz/1605/z-nove-paky-pres-kopecky-na-jested

 autor: Zbyněk Pawlas, jaro 2016
Další Den cesty (pro mě již osmnáctý) jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Trasa vypadala hodně hezky, ale taky náročně. Takový výškový profil zatím na DC nebyl. Byl jsem rád, že jsem se aspoň krátce pozdravil s lidmi (Honza, Ilona, Petr, Adam), se kterými jsem v některém z minulých ročníků šel kus společně.

Od začátku bylo jasné, že kopců si užijeme dost. Po dvou zříceninách a rozhledně Tábor přišel Kozákov, na který jsem stoupal se Šimonem. Nahoře jsem si dal gulášovku a pivo, venku pak namazal nohy a pokračoval s Jeffem a Kubou do Malé Skály. Tam jsme zašli do pizzerie pod Pantheonem. Dvě piva, pizza a odpočinek dodaly síly pro začátek noční části.
Vyrazil jsem s Věrou a Ester, které seděly s námi. Šlo se víc než dobře. Společně jsme minuli další rozhlednu, zvládli úsek s vlastním značením, prošli kolem probíhající diskotéky v Obřím sudu na Javorníku a začali se přibližovat Ještědu. Na lavičce U Šámalů jsem potřeboval chvíli vydechnout, a tak jsem zůstal osamocen pozadu. U Ještědky chtěla
místní omladina vědět, co se to nahoře pořádá za párty, že tam všichni chodí. Už dřív Jeff vtipkoval, že pokud by nějaká pizzerie v Liberci měla rozvoz do pěti kilometrů zdarma, tak bychom si mohli objednat. A když jsem vyšel ve čtvrt na tři nahoru, tak skutečně přijelo auto s pizzou :-). Buď si někdo objednal večeři na pokoj, nebo to bylo pro zaměstnance.
Paní, která pizzy vyzvedávala, se divila, co je to tady za akci, o které jim nikdo neřekl, že tady pořád chodí nějaké bludičky a něco hledají. Tak jsem jí to vysvětlil. Sestupem z Ještědu začalo velké utrpení. Hlavně kolena dostávala zabrat a začala se projevovat únava. Mezi Výpřeží a Dánskými kameny už jsem v podstatě usínal za chůze. Pod Malým Ještědem jsem asi půl hodiny poklimbával na lavičce. Šel kolem Šimon, a tak jsme pokračovali spolu. Ale nepodařilo se mi restartovat, tak jako Jeffovi, který se podle trekovací aplikace pořád přibližoval a na Trávníku nás došel a předešl. Před Vápenným se k nám ještě přidala Nikola a společně jsme došli v osm do Jítravy. Po deseti minutách už jsme seděli v autobuse do Liberce.

Jako již tradičně děkuji organizátorům. Trasa byla opravdu moc pěkná, ale zřejmě se všechny ty kopce podepsaly na tom, že nad ránem chyběly síly na to dojít ještě o něco dál.

 autor: Tomáš Štec, jaro 2016
Na pohodu

Tento DC som začal na pohodu – vlažným tempom s tým, že si večer dám v Malé Skále večeru a potom pôjdem na nočnú prechádzku. V Nové Pace dvestohlavý had ľudí na pár minút zastavil dopravu, na Kumburku zas skoro zbúral tú výhliadkovú plošinu s kontrolou. Potom už sa to začalo trochu trhať. Na Táboře sme s Kubom neodolali a dali si obed. Ja som zas neodolal v Koberovech a pomohol jednej dáme s fantasticky namotanou reťazou na bicykli. Prišli skalné mestá, odbočil som na zlú žltú a Kubu so Zbyňou stiahol so sebov, našťastie len asi sto metrov, potom mi to docvaklo. Po bolestivom (pre kolená) zostupe do Malé Skály nasledovala naopak veľmi príjemná pizza.

Na zlosť

Krátko po ôsmej a za súmraku sme sa konečne odlepili z reštaurácie. Nasledoval kopec nahor, kontrola, ďalší kopec nahor a ďalší a ďalší. Pred Pelíkovicemi sme nepotešili dvoch astronómov, ktorí si tam chceli rozložiť ďalekohľad – vízia ďalších desiatok ľudí s čelovkami im do pozorovacieho plánu nezapadala. Potom prišiel kopec dolu, diaľnica a opäť kopec nahor. O polnoci K7 a tempo pohrebného sprievodu. Prvé dúšky Bigshocku, nekonečné (časovo) stúpanie na Ještěd, studený vietor. O tretej dobitie vrcholu a pripojenie sa k ľuďom na krytom ochoze hotelu na jedlo a údržbu. Štvrtá žemľa, ktorú žalúdok zvládol, ale už varoval a tak prechod na čokoládu. O štvrtej štart a Kuba rozhodnutý zísť po modrej do Liberce.

Na krv

Kuba sa odpojil a vo mne niekto cvakol vypínačom, čím prestali bolieť kolená. Odrazu sa išlo dobre. Zbyňa mal náskoko asi štyri kilometre ja som mal nový elán a fúru energie, začala stíhačka. Křižanským sedlom som prefrčal a našiel ho úplne bez energie na Trávníku. Len som pozdravil a pálil ďalej, chcel som stihnúť Petrovice. Prišla Jitrava a studený vietor. Desať minút som posedel v závetrí v autobusovej zastávke a uháňal ďalej. Niekde okolo rázcestia Krásný důl som zbalil paličky – veď je to tak pekné údolie. Krátko na to som nadával, kto že tam dal ten kopec. O desiatej vyhlásila sledovacia aplikácia koniec závodu, to som prechádzal lúkou pred Petrovicemi. O desať minút na to už som sa vyhrieval na lavičke na autobusovej zastávke a písal cieľovú SMS. Po pauze pochod smerom na Jablonné, na ceste úspešný stop, z Jablonného vlak do Ústí a do Prahy, oba úspešne prespaté.

Osobák

Áno, v zmysle osobný rekord. A to dvojnásobný: prvý krát celých 24 hodín a necelých 89 km je tiež pre mňa najlepší výkon. Len sa trochu bojím tej korelácie: doteraz najvyššia (osobná) hmotnosť a najlepší výkon (a ešte sú si číselne blízke)… Na jeseň to bude chcieť protipríklad, teda nižšiu hmotnosť a lepší výkon – snáď aspoň kolená to ocenia.

 autor: Vladimír Jelen, podzim 2015
Můj report jak jsem si zopakoval výsledek z jara, alespoň co se týká vzdálenosti. Zážitky to rozhodně byly nové. :-)

http://blabolici.jelen.cz/pochody/8-podzimni-den-cesty

 autor: Lubomír Nový, podzim 2015
Odkaz na mou reportáž ze Dne cesty - podzim 2015 je:

klikni sem

 autor: Michal Beránek, podzim 2015
Den cesty byla pro mě velká výzva a tak jsem si ho nemohl nechat ujít. Jednou večer jsem si nachystal spacák, jídlo a dostatek vody, přibalil jsem tátu, určil si 50 kilometrů jako cíl a čekal jsem. Na začátku se věci neodvíjely dobře... Hned ráno jsem litoval, že není jaro, takže musím přečkat ještě školu. Cestou do Veselí jsme lítali po stanici Benešov jako hadr na holi, abychom našli správný vlak. Neštěstí nás opustilo, až když jsme dojeli na místo. Stihli jsme si dát večeři v malé pizzárně poblíž startu, kde jsme potkali první kolegy cestáře. Trochu nás vyděsilo, že kolegyně má ovázanou ruku a ještě více nás vyděsilo, že zranění je z minulého dne cesty a litovali jsme, že sami máme jen náplasti. Doba startu se blížila, vydali jsme se tedy do budovy, kde začínalo hemžení. Moc mě potěšilo, že jsem dostal tričko (vážně díky). Po startu jsme sledovali skupinu, dokud nám neutekla. Pak přišlo na řadu trackování. Táta se chvíli marně pokoušel porozumět mapě, ale jakmile jsem ho to naučil, zjistili jsme, že jsme zakufrovali. Ten samý scénář se opakoval několikrát, tak jsme šli radši spát. Ráno se táta díky děravému spacáku mírně opeřil, začal jsem ho tedy uklidňovat básničkou: „Dehet a peří“ možná jsem měl použít spíš „Jsou ty naše Čechy země maličká“.

Přes den nám to šlo docela dobře až na poslední, největší kufr, který začal těsně za K4, díky kterému jsme „padesátku“ málem nezvládli. Já jsem ale věděl, jak by mě naštvalo, kdybych to nedal. Do posledního úseku jsme dali všechno a ještě něco navíc a svého cíle jsme dosáhli. Magická padesátka problikla na monitoru 5 min před koncem.:-)))
Celková rychlost: 2.1km/hod - dost vtipné :D
Děkuji všem za skvělou akci.

Michal(Sova)Beránek

 autor: Martin Dungl, podzim 2015
Pátek. Z přípravy se stala rutina. Ovšem základní ambice chybí. Možná proto, že jsem si na jaře udělal osobní rekord. Nebo snad je to tím, že jsem měl v poslední době pár závodů v běhu nebo OB? A vůle už nezbylo dost? Tak či tak mě víc tentokrát láká projít se se známými podzimní krajinou. Schopnost dát "rutinně" do každého závodu všechno, klidně jednou týdně, na některých borcích obdivuji. Já jsem asi línější. I když, uvidíme, třeba mě atmosféra pohltí, namotivuje a přiměje ukázat, co ve mně je. Jako vždycky. Kdyby ovšem bylo kdy..

Logistika, aneb pro mne hlavní téma tohoto Dne cesty. V úterý se mi zdálo, že motor auta zní zvláštně, ale svedl jsem to na paranoiu. Ve čtvrtek jím Lukáš rozvážel kontroly a údajně skoro netáhlo. Chudák Gimli jej převzal v Jihlavě, rozhodl se raději nikam nejezdit, navštívil servis a zjistil hned několik vážných problémů (přiznaných 206 tisíc km je na Fabii asi dost.. a to nevím, kolik km mi zatajila). Po dobré radě pana servismana zaparkoval Gimli vůz u nádraží a vrátil se do Prahy busem. Kontroly rozvezl v pátek na kole. Já jsem od Evy vyzvedl startovní tašku a s vědomím, že tentokrát přijít pozdě vážně nejde, jsem vyrazil s předstihem. Na metro odjakživa spoléhám a vždy trochu s obavou čekám, kdy nepojede, když to budu potřebovat. Stalo se. Někteří lidé hold odcházejí se vší parádou. Rychlý telefonát kamarádovi, cesta dopravní zácpou taxíkem na Petřiny. Tam mi půjčil auto, asi 10x jsem mu poděkoval a vyrazil směr Veselí. Bude jej potřebovat v sobotu dopoledne, tak nepůjdu, nebo až v sobotu ráno z Jihlavy, ale to je detail.. Google navigace, která neustále monitoruje aktuální situaci, mě zachránila od další časové pohromy a Den cesty od zpoždění startu. V Olbramovicích pouštěli dopravní tepnu na jih Čech okolo nehody kyvadlově jedním pruhem. Kolona měla spoustu kilometrů. Navigace mě tam ovšem moudře dovedla po okreskách, které byly prázdné. Díky tomu i poněkud nepředpisové jízdě jsem byl se startovními balíčky ve Veselí o půl šesté a vše se pohodlně stihlo. Na start dorazil Gimli na kole. Ještě jsem řekl pár instrukcí, dav se dal do pohybu a ze mě všechno spadlo. Ani jsem nevěděl, zda půjdu, a bylo mi to skoro jedno, to hlavní bylo vyřešeno. Dají se v takovém rozpoložení dělat výkony?

První etapa. Nakonec jsme se domluvili, že auto kamarádovi vrátí Gimli, který stejně neměl na chůzi myšlenky. Kolo jsme do něj nacpali, já se převlekl a něco před sedmou jsem byl ready. Ještě jsem povečeřel a 19.20 vyrazil. Část motivace mi zadarmo dala příroda. Bylo nádherně! Měsíc svítil a v lesích okolo Nežárky to hezky vonělo. Nejprve vítězila lenost a ani mi nevadil asi půlhodinový kufr okolo slepého ramena Nežárky. Pak jsem poseděl v hospodě a dal si pivo, svět byl najednou hezčí, já se rozběhl - a už to šlo. Indiánským krokem jsem rázoval k Jindřichovu Hradci. Za K1 jsem potkal Šimona s Jankou a na začátku Hradce další dvě dvojice turistů. Jednomu z nich jsem našel itinerář - ani nevěděl, že mu chybí. To už jsem však věděl, že zkusím realizovat nápad, který jsem měl v hlavě už asi pět let - Den cesty na etapy. Válčil jsem s alergií, což mi způsobuje malátnost. Oči se mi zavíraly a bylo lepší to řešit rovnou, než spát někdy nad ránem v mrazu. Eva mi už předtím doporučila hostel/penzion Udírna. Dorazil jsem tam v 1.03 - pan číšník právě zavíral, ale rád mě ubytoval (za 400, což byl předem můj cenový strop - asi mi četl myšlenky). A zadarmo mi k tomu dal pár krajíčků chleba. Teplá sprcha a hajdy do peřin. Ráno vstanu v 6.30, vyrazím v 7, uvidím svítání a zkusím dojít do Jihlavy - 11 hodin je na 70 km pro zregenerované tělo tak akorát.

Druhá etapa. Po letošku si budu pamatovat, že etapové závody a nocleh v teple k sobě (aspoň v mém případě) nepatří. Rána mám rád asi jako kamínky v botě a když jsem z okna viděl tmu a pak pro změnu mlhu, zaklapávaly se budíky jedna báseň. Skončilo to vydatným jídlem a startem z Hradce, no, řekněme později, než by čtenář čekal. Bylo nádherně! V Rodvínově tančil folklórní soubor v krojích a přišla se na něj podívat celá vesnice. Nad Matějovcem byla hezká, bahnitá a orientačně trochu náročná pěšinka - myslel jsem na ty, kteří ji absolvovali v noci. U Stříbrného velkého rybníku jsem si udělal přestávku a za Holubem jsem si v dalším okouzlujícím trailovém úseku trochu nabral. A to byl vlastně konec. Zjistil jsem, že mezi 49. a 82. kilometrem nic nejede a na stihnutí posledního vlaku z Třeště bych musel zařadit tempo, které se s procházkou neslučuje. Na stopa jsem si taky po jedné letošní marné anabázi netroufnul. Zabalil jsem to tak v České Olešné na 49. kilometru, vlakem odjel z Popelína do Jihlavy a tam jsem vyzkoušel auto. Asi 20 metrů ujelo hezky, tak stále žiji v naději, že není definitivně na odpis. Na přestupu jsem taky konečně potkal známé tváře - Jardu, Martinu, Jirku a další. Vypadali všichni v pohodě, fyzicky by asi mohli jít dál, ale byli spokojení s Jihlavou. Příjemně jsme popovídali, busem Student Agency přejeli do Prahy a můj Den cesty byl u konce.

Železniční vsuvka. Vzpomněl jsem si, jak jsme se kdysi s Honzou Ďáblem podivovali, že přes jakési vesnice na okraji Vysočiny o víkendu nejedou vlaky, vyjma rychlíků, které tam nestaví. V sobotu mi došlo, o který úsek se jedná - je to mezi Žirovnicí a Horní Cerekví, mimo jiné s pro účastníky Dne cesty potenciálně vhodnou zastávkou Horní Vilímeč. Musím říci, že za ty roky došlo k posunu správným směrem, vlaky jezdí i o víkendu. V jednom směru v 9.15, ve druhém v 8.44. Proč je to taková bída? Pokud se nemýlím, v Žirovnici-Počátcích končí doprava zajišťovaná Jihočeským krajem. Kraj Vysočina samozřejmě zajišťuje osobní vlaky z Horní Cerekve do Jihlavy, ovšem jelikož je Cerekev dopravní křižovatka, jsou dvě možnosti, odkud tam mohou přijet. A Pelhřimov je oproti Žirovnici o něco významnější...

Závěrem. Do 24. Dne cesty, jakožto závodu, jsem se nevpravil. Přesto jsem si to náramně užil, i když jiným způsobem než dříve a doufám, že i než příště. Novou zkušeností je nocleh, ale příště upřednostním zase příkopu u cesty. Soudě dle ohlasů jsem rád, že se akce líbila. Gratuluju Jeffovi, Jardovi, slečně, kterou jsem potkal v Jihlavě, a jistě mnohým dalším k osobním rekordům i Oldovi opět ke stovce - podmínky byly přímo ideální. Příští rok to bude zase terénnější a kopcovatější, o to třeba bude větší výzva rekordy zase překonat. Na Čarodějnice si tak můžete rezervovat místo v kalendáři a půjdete-li s drahou polovičkou, vyhlížejte, kde v kraji pod Ještedem rostou třešně!

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2015
Tak zase jenom Třešť. A to ještě v o dvě hodiny slabším čase na jaře (tedy 3 a půl hodiny před limitem). I tak další pěkný příspěvek do sbírky účastí na Dni cesty. Přinesl poznání nových lidí, krásnou mlhu nad rybníkovou krajinou, mrazivou noc, jasnou hvězdnou oblohu i padající strom pod Roštejnem nedaleko od nás.

Na startu jsem trochu vypomohl Tritasovi u registrace a přesměroval na něho žádost o koupi trička pro jednoho účastníka letošního soustředění i tábora (Sovo, máš můj respekt, ve dvanácti dát padesátku, to je skvělé). Start závodu se tak přiblížil velmi rychle. Poslední přípravy, chvilka zdržení a vyrazil jsem z konce startovního pole. Stejně jako na jaře byla chvilka času prohodit pár slov s Oldou a popřát mu hodně štěstí v jeho běžeckých ambicích (Oldo, gratuluji k zvládnutí té Jihlavy a po čtyřech letech k opětovnému pokoření stovky na DC).

Asi na pátém kilometru jsem potkal Jeffera a Ladu, což bylo pro další průběh klíčové. Už dlouho se mi nestalo, že bych s někým absolvoval drtivou většinu trasy. S oběma jsem se držel víceméně pohromadě, občas jsem se v kritických místech díky znalosti trati z jara ocitl před nimi. Několikrát jsme se prolnuli s ostatními skupinkami. Do Jindřichova Hradce jsme tak dorazili kolem půlnoci v šesti lidech. Ostatní tři šli DC poprvé, jedním z nich byla Ilona, která měla vytipovanou Udírnu. Tu jsme chvíli hledali a přišli tak o Jeffa, který raději pokračoval dál. Dvě piva Klášter a posezení v teple přišlo vhod. Vypadá to, že asi 15 minut po našem odchodu dorazil Tritas, ale to už jsme pomalu opouštěli Jindřichův Hradec a zase nabrali Ladu, která vyrazila z hospody o něco dřív.

Při dalším putování nocí jsem už zůstali s Ladou a Ilonou jen ve třech. Autobusové zastávky v České Olešné a Bořetíně byly obsazeny ostatními účastníky, volná byla až ta v Zahrádkách. Brzy jsme zjistili proč. Nebyla v ní lavička. Vzali jsme tak zavděk namrzlou lavičkou poblíž. Pomalu se začalo rozednívat a před námi byl úsek, ze kterého, jak poznamenal jeden z kolegů u kontroly K5, nebylo úniku. Třešť se přibližovala pomalu, ale jistě. Po krátké přestávce na Javořici jsme s Ilonou během dlouhého přímého úseku začali tajně doufat, že na Roštejně bude pivo. A to se skutečně splnilo! Ježek a navíc bramboračka a opětovné setkání s Jeffem. Poslední pivo (Plzeň za odměnu) tentokrát s výbornou česnečkou jsme ještě stihli v Třešti na náměstí při čekání na přímý autobus do Prahy. Samotnou cestu autobusem už výstižně popisuje ve svém reportu Jeffer.

Na Jihlavu už nezbyly síly ani čas. Nějaké síly zřejmě odčerpaly nízké noční teploty a pak se někde musel projevit letní výpadek fyzické aktivity po zranění kolene. Závěrem děkuji svým souputníkům Iloně, Ladě i Jeffovi za jejich společnost a gratuluji jim k nejlepším výkonům na DC.

 autor: Ondřej Honzl, podzim 2015
Úvod
Co se může pokazit, to se pokazí. Pomyslel jsem si, když jsem v pátek v 15.14h volal Tritasovi vida nepřijatý hovor.
Co se stalo, je popsáno v Martinově reportu. Mě Gimli také předchozího dne volal, takže jsem byl srozuměn s tím, že to může být ještě horší. Nabízel jsem mu auto, ale on se rozhodl pro kolo. Po rychlé dohodě jsem koupil cca ve 14h čtyři lístky do Veselí. Potkal jsem Ladu a Jardu a začal obvolávat lidi, na které mám kontakt, zda nechtějí přebývající lístek…
Lada šla zatím obrážet pokladny, zda někoho neuloví. Mně se to nepodařilo, ale Lada chytla, světe div se, Adama Černocha, se kterým mám svůj osobák (112,5) z Olbramovic do Cejle z podzimního DC 2011. Však jsme na to ve vlaku zavzpomínali. Když koupíte lístky přes internet, tak většinou máte i rezervaci místa. Mladíci, kteří seděli na našich místech, se smáli jenom chvíli. Bohužel jejich smích málem přešel v pláč, ale za to mi nemůžeme. Smůla se lepí na paty…

Start
Hektický start Dne cesty se kolem mne mihl jako namazaný blesk. Sedím na lavici v čekárně, registruji dalšího a dalšího chodce, běžkyni, putujícího. A najednou tu už nikdo není. Martin venku startuje. Peloton se hnul. Koukám na Martina, pak na Gimliho. Oba jsou úplně mimo. Myslím, že chápu, co prožili. Co se jim honí hlavou? Bůh suď. Pak se podívám na sebe a říkám si: “Oldo, už bys měl jít.“ Nechtělo se mi. Čtvrthodiny po startu se dávám do klusu, pomalu dobíhám Zbyňka, mávám dalším známým a závodníků a ustaluji tempo, abych využil poslední kousky světla. Už jen jdu. Proč taky běžet?! Tento Den cesty jsem pojal chodecky…

Chodec
Někde u Metelu jsem je potkal. Nyní je nazvu Chodec a Běžec – dvě postavy jako šachové figury vysoustružené z prvotřídního dřeva. Volala mi žena, aby mě syn slyšel a nebál se o mě. Teprve potom jsem polevil v tempu a pomalu se dal do řeči s Chodcem. Četl jsem trasu, protože jsem tudy šel na jaře. „Chodec i přes tmu odezíral z mých rtů“.
Ačkoli běh bývá rychlejší než chůze, začali jsme se Běžci vzdalovat. Chodec zařadil neskutečné tempo. Vlál jsem jak prapor ve větru. U svaté Barbory se mi vzdálil natolik, že jsem nevěřil, že ho ještě uvidím. Byl to nejrychlejší chodec, kterého jsem kdy potkal. Jediný, kdo dosud dokázal držet mé chodecké tempo déle než 3 hodiny, byl Gimli, ale tomu by se Chodec býval byl zasmál. Šli jsme skoro 8 km/h téměř dvě hodiny v kuse. Přitom jsme měli zhasnuté čelovky. Klid a mír přicházel do našich srdcí. V Děbolíně Chodec minul kontrolu a vracel se. Toho jsem využil a zmizel jsem mu v husté mlze. Prosvištěl jsem Jindřichovým Hradcem, když pekaři zadělávali těsto. Na konci města jsem v dáli uviděl postavu. Doháněl jsem ji a dle mých propočtů jsem ji měl na pláni vidět, ale nebylo tomu tak. Zmizela. Možná tohle byl Běžec. Běžců je zkrátka na světě víc…

Běžec
Osamocen jsem putoval a čekal, kdo mě dožene. Už jsem věděl, že jsem přepálil start, ale bylo mi to jedno. Za Matějovcem bylo slyšet střelbu, myslivci se činí. Začal jsem se trochu bát a rozsvítil čelovku pořádně. I tak jsem v lese zahučel do louže a začal čvachtat. U Holuba jsem potkal Běžce. Tím Běžcem byl zřejmě Pavel Fusek. Běžec mě trochu rozhodil, takže jsme málem zakufrovali, ale nakonec se mi běžec vzdálil. Kousek za Bořetínem mě došel Chodec. Svižně mě přespurtoval. Doteď nevím, jestli přede mnou na kontrole U Zahrádek svítil Běžec, nebo Chodec.
Z jarních reportů jasně vyplývá, že nejhorší úsek trasy je U křížku->Za vrškem. A taky, že jo. Značka se ztrácí, vlní a objevuje. Když už jdu skoro 300m bez značky a vyjdu z lesa a marně ji hledám, obracím se zpět, dojdu na místo posledního výskytu a pokračuji po žluté. Náhle světlo proti mně. Říkám si jdeš v protisměru, ale ihned vím, že to já jsem se otočil. Ejhle Běžec! Kde se tu vzal? Díky němu jsme se vyhrabali z nejhoršího a začali stoupat k Špičáku. Tam mi opět začal mizet. Sice jsem ho do kopce dohnal, ale na rovné cestě mi opět utekl, abych ho zase potkal u Míchovy skály. Tam jsem dohnal „pár“.
To už mne dávno boleli nohy. Předešel jsem „pár“, ale zase jsem ho musel nechal jít, protože mě poručila střeva. U Roštejna jsme se shledali s Běžcem. Dokázal zakufrovat na 7km dlouhé rovné cestě…

Třešť
Za Roštejnem pomalu začínalo svítat. Nechal jsem „pár“ i Běžce jít, protože jsem nechtěl jít jejich tempem a navíc mě moc nebavila jejich společnost. Ranní jinovatka křupala, podzimní barvy se jasnily a nohy bolely. Prostě jsem si to užíval. V Třešti jsem využil místní Albert. Koupil jsem dva banány a vodu. Na konci Třešti mě předešel Pavel Příhoda a ještě jeden ohůkovaný člověk. U hájovny se třepotá spacák a nafukovací karimatka. Běžec se dává do běhu. Stoupání na Špičák odpočítávám metronomicky pravidelným tempem, takže na vrcholu doháním Pavla, Běžce i „hůlku“.

Tempo, tempo, tempo
Už není možné zastavit. S ženou se domlouvám, že mi koupí na 12.45h lístek na bus z Jihlavy do Prahy. Je to motivace zrychlit. Vyrazil jsem tak usilovně, že jsem Pavla a „hůlku“ úplně vymazal. U Okrouhlíku jsem uviděl Běžce, jak u si ohýnku povídá s rybářem, neviděli mně. Nechal jsem je a vyrazil dál. Běžec mě předběhl, ani o tom nevěděl, protože jsem si odskočil do křoví, takže jsem neměl zájem o sobě dávat vědět. Nohy bolely čím dál tím víc. Zpomalil jsem. Nevím, v kolik hodin jsem došel na K11. Možná něco mezi 11.00 – 11.45h, fakt netuším. Bylo mi to jedno. Ploužil jsem se mizerně. Šel jsem dál až na konec zelené a pak na autobusové nádraží. Bylo nádherně. Podzim. Autobusák v Jihlavě Potřetí. Když jsem nastupoval do autobusu, dopoval jsem se hroznovým cukrem, abych to zvládl.

Konec
Jedno vím jistě. Ušel jsem bez tréningu první stovku po čtyřech letech. Bylo jasné, že mě budou bolet nohy. Bolí, ale dnes (pondělí) mě bolí trochu koleno, ale opět chodím do práce rychleji, než okolní chodci.
Mrzí mě, že netrénuji, protože pak by to nebolelo.
Mrzí mě, že nevím, kam došel Chodec.
Mrzí mě, že nevím, proč vlastně tohleto Ti Chodci a Běžci dělají...

Zdraví Vás Olda

P.S. Pankový běžec chodí rád.

 autor: Pavel Fusek, podzim 2015
Má první cesta.
Od dob, kdy jsem chtěl zaběhnout a pokořit maraton, pak stovku za 12.hodin už přešlo několik dní. Poctivou přípravu vzala za své v roce 2014, kdy jsem za dvanáct hodin zdolal taky skoro stovku, vlastně „jen“ 91 km. Absolutně bez žádného tréninku. Porovnání s tréninkem, je pro mě trénink nežádoucí. Jen tak si běžet bez rozmyslu, ehm. Takže od té doby netrénuji. Mám rád běhání, až z toho vznikla pár slov:

Mám jednu potíž
Rád běhám totiž
Noha mine nohu
Kapka potu kape

Netrénuji, jelikož mám jiné priority.
Ale potkávat podobné blázny, posouvat se, a přibližovat se ke kořenům to můžu.
To jsou základy všech náboženství. Dost filozofuji o tom, zda běhy nejsou nový náboženstvím.(až na ty čísla a časy).
Takže moje suma běhání 2015 je 9 účastí se zdolanými 880 Km. Většinou sice uzavírám řady, ale tvrdím, že krizi mívám stejně veliké, zhruba ve dvou třetinách závodu. A zato, závod delší dobu pamatuji, a také rozcházím další dny.

Na letošní Silvě byla krásná chvíle, kdy zhruba po 60km jsme běželi s Tomášem krásnou krajinou a já povídám: „není to krása nalevo louky, vpravo krásné lesy“ a Tomáš: „před námi den cesty“. No a měl pravdu organizátor Martin Dungl se nám zrovna vzdaloval. Ale přesto mě nasadil bjouka do hlavy zkusit ještě delší běh než dvanáctku na okruhu.

Krásně si to užít
To je moje přání
Od rána si běhat
Až do svítání
Někde hledat sebe
To je moje nebe

A je vůbec jedno, jestli běhat po silnici, okruhu či v terénu, trochu mi vadí, že po kamenech a do velkých kopců to neumím.

DC 24 není co řešit je to rodnou vysočinou, bez nutnosti někam dlouho cestovat. Naopak běžet domů. Do části mého mládi, zatím co já bydlím poslední vesnici na Vysočině před Táborem skoro jako Jihočech (tj. místo startu). Plán jsem tady měl, domů ke Žďáru n/S. Směle bych mohl i na nejvyšší kopec vysočiny devět skal, pro starší to byl on, než někdo lépe změřil placku Javořici. A vidět Žákovu horu, kopce a oudolí,ehm. Žďárské vrchy to je pravá vysočina. Ale to jsem si užil na SAARsu. Třeba posun s úrodou je asi 14 dní mezi Jindřichovým Hradcem a Žďárskem, nemluvě o sněhu.
Trochu jsem se bál první noční, párkrát jsem i v práci zažil. Ale po letošním sluníčku při běhání bez lepšího vybavení ani ránu.
Celý týden se těším na dlouhý den plný oblíbené činnosti. Študuju mapu, abych nebloudil. Minulý měsíc jsem běžel nejkratší a pro mě nejbližší maraton v Písku a teď opravdu bomba dostát slov z písně od rána až do svítání.
Moje první kufrování
Teprve letos jsem se poučil o významu tohoto slova a ještě tento rok jej naplno prožil. Zrovna na DC24. Potkat za noc čtyřikrát pomalé chodce to je dost, ale zakufrovat na rovince z Cíchové skály na Roštějn je moc. A poslední kilometrový kufr před Polnou mě úplně odepsal, ten jsem už nerozběhl. Škoda dvě hodiny do konce jsem mohl využít během blíž k domovu.
Krize
Nečekaně malá přišla brzy s pořádnou tmou a prvním malým kufrem.

Potkat někde krizi
A ta zas jednou zmizí
Dlouho na ní čekat
Tak Trochu s ní plkat
A pak konečně začít
Doopravdy běhat

No, ale před Jihlavou už po prošlapané noci přišla veliká, žaludek roztřesený běháním na většinu jídla říkal velké NE a bléé. A ovoce už dávno došlo. Každý dopad byl s heknutím. V Jihlavě místo oběda jsem zvolil spánek a odpočinek. Za Jihlavou mě zase dohnali chodci. Byli na obědě a na pivě. Asi mají lepší žaludek. Po chvíli jsem zastavil, abych si vzal alespoň chleba. Pak rozběhnutí a konečně doopravdy běhat. Po krizi a po tom mít něco v nohách si to konečně začít užívat - radost z běhu.
Na opravdovou a nejkrásnější část vysočiny a závodu jsem musel předběhnout kousek po silnici a pod dálnicí. V Rytířsku jsem měl konečně vytoužený vývar s čajem. I ten kopec k Hostinci jsem v pohodě vyběhl. Na cestě za hostincem se fotili novomanželé a já jim dělal pozadí. Nicméně až do Polné to byla moje svatba v běhu S přírodou, sám, trochu znaven noční směnou. V Rytířsku tam začíná ta pravá Vysočina.
Další kufr jsem nepřežil, před Polnou, nepomohl mi ani krátký odpočinek a snaha se osladit cukrovinkou. Na K14 jsme došel jako zlomený chodec a konec.
Moc dekuji Martinu D. za info o DC a také všem spolubojovníkům, organizátorům i podpůrnému týmu.

Na dno šáhnout to je sen
Aspoň hoďku nebo celý den

PF 2015 DC24 121km za 22,5 hodin. + min. 6 km kufrů doložených. Takže jen tři maratony.
PS: musím zanotovat něco o kufru.

 autor: Tomáš Štec, podzim 2015
V zime som si vychutnal výročný poldeň, na jar „Vrcholy Vysočiny“ len odštartoval, lebo sa kryli s Matrixom, tak som si to chcel nahradiť teraz. Vo vlaku som si sadol do druhého vozňa, kde bolo príjemne poloprázdno, zatiaľ čo v zadných vraj bola hlava na hlave. Na štarte som sa trochu zakecal s Gimlim, ktorý piatok strávil cyklorozvozom kontrol na trase Jihlava–Veselí, takže som začal predbiehať zozadu s tým, že až dobehnem niekoho známeho, pridám sa.

Podarilo sa a v pelotóne som si krátko pred mostom cez Lužnici našiel Ladu. Ako sa ukázalo, bola skvelým spoločníkom. Jednak sa jej hlas dobre niesol, takže aj keď každý prechádzal po inej strane nadjazdu nad železnicou, počul som ju dobre. Okrem toho ako rodený pražák zrejme chytila alergiu na čerstvý vzduch (ona teda tvrdila, že je to „rýmička“), takže pravidelným odkašliavaním jednak odmeriavala čas a okrem toho udávala svoju polohu, keď som na ňu práve nevidel. Za chvíľu sa k nám pridal Zbyňa. Ten sa ukázal tiež ako zaujímavý spoločník, keďže chvíľu bol pred nami, chvíľu za nami, potom nám zmizol z dohľadu aby sa v momente, keď sme si mysleli, že sme ho už stratili úplne, vynoril tesne za nami, vedľa nás, či dokonca pred nami. Poučenie je, že Zbyňovi kilometre neverím, lebo sa zrejme dokáže teleportovať. Tak sme boli traja a spoločne sme šľapali nastávajúcou nocou.

Okrem hľadania značky alebo chôdze v lese bolo svetlo skoro zbytočné – Mesiac bol 4 dni pred splnom a bohato svietil na cestu. Úsek z rázcestia Karštejn na K1 nám trval 50 minút (okolo kontroly tam bolo asi 20 ľudí), dvojnásobok odhadovaného času – asi sme netrafili správne skratku žltej. Ďalšie dve hodiny trvala cesta na K2 a ešte chvíľu do Jindřichova Hradce, takže tam sme dorazili o polnoci. Lada a Zbyňa sa vybrali hľadať nejaký otvorený podnik na krátky oddych a keď zahli už za druhý roh, vykašľal som sa na nich a pokračoval po trase. Na K3 pribudla na hlave čiapka, na rukách rukavice a ďalej som išiel chladnou nocou sólovo.

Niekde za Matějovcem som sa privesil na dvojicu pútnikov, ktorí ma svojou GPS párkrát zachránili od zložitejšieho hľadania značky. Za Českou Olešnou som im zas ušiel, keď sa zastavili na pauzu. To ja som pauzoval po štvrtej ráno v Bořetíně na autobusovej zastávke. Tieto zastávky so zatvoriteľnými dverami mám vôbec rád. Padla žemľa, vymenil som ponožky a po trištvrťhodinovej pauze, počas ktorej prešli okolo asi traja ľudia, som vyrazil do Zahrádek. Asi kilometer mi trvalo sa rozbehnúť a zahriať, aby mi prestali drkotať zuby. Prešiel som K5, na polceste do Domašína stretol človeka, ktorý tvrdil, že je to zlý smer a vracal sa (bol to dobrý smer, len tam proste chýbalo 20 metrov asfaltky). Mesiac už dávno zapadol a bolo potrebné svietiť, na druhú stranu začalo svitať.

Po prechode medzi kravínmi v Horním Poli bolo už dosť svetla a tak som na K6 čelovku definitívne vypol. Nasledovalo stúpanie na Javořici, do ktorého som sa pustil s elánom, ale zároveň s veľmi nízkym tempom. Rozhodol som sa šetriť jedlom, keďže mi zostával Powerbar a nejaký gel a do civilizácie (Třeště) bolo ďaleko. Na druhú stranu bola mrazivá noc dosť energeticky náročná, takže som bol vlastne vyčerpaný a zároveň som nemal čo jesť. Voda mi došla tesne pred Javořicí a tak som sa tam o pol deviatej ráno zavrel do prístrešku a odpočíval, chvíľami dokonca pospával.

Ďalej som vyrazil až skoro o hodinu a stále veľmi „rozvážnym“ tempom. Pri Malém pařezitém rybníku som si na 20 minút sadol a vyhrieval sa na slniečku (konečne začalo trochu hriať). Pred najhoršou krízou ma zachránila reštaurácia na Roštejně. Najprv hotdog a čaj, keď som začal uvažovať o hranolkách a druhom čaji, otvorili sa dvere a po dlhej dobe vstúpil miesto rodiny s deťmi Zbyňa. Nasledovali ho Lada a Ilona a spoločne sme sa zdvihli až krátkou pred jednou. Lada v medzičase skúsila niečo zjesť a (ne)veselo menila farby – ako som pochopil, noc bola „zaujímavá“. Do konca na námestí v Třešti sme sa už nerozdelili, ak si teda odmyslím zastavenie Lady a mňa v třešťskom Alberte. Na zastávke by sme stíhali vlak po druhej, ale keďže o hodinu mal ísť priamy autobus za polovičnú cenu a skoro za polovičný čas, zvolili sme čakanie na ten.

Cieľovú SMS za nás hromadne poslala Ilona, mne sa v medzičase rozpadol mobil, ktorému úplne prestal fungovať display. Ten zvyšok bol zaujímavý. Najprv sme sledovali kultúrny program pri príležitosti prechodu na zimný čas – v Třešti kvôli tomu prestavovali Slnečné hodiny a urobili si z toho zábavu hlavne pre deti na celé popoludnie. Pravda, v priebehu toho programu som po vystúpení miestnych aktívnych dôchodkyň vyhlásil, že mám kultúry dosť na niekoľko mesiacov dopredu. No a potom ten autobus, ktorý dorazil k inému nástupišťu, než na ktorom mal cestovný poriadok (ale tam, kde prišiel, boli odjazdy na Prahu, takže zle bol skôr ten cestovný poriadok). Prišla postaršia Karosa, kde niektoré sedadlá poriadne nedržali polohu, a vodič celú dobu skúšal, či sa mu podarí spiacich cestujúcich zhodiť zo sedadiel. Poriadne sa zaplnil až vo Vlašimi, ale my sme mali svoje miesta už poriadne osedené. Na Opatově som sa oddelil a miesto do metra vyrazil za križovatku na bus na Smíchov.

Čo povedať na záver? Zlepšil som si najlepší výkon na DC o dva kilometre. Nič extra, ale na druhú stranu, mráz asi nebude najlepší na prekonávanie rekordov. Ostatne, rekord trasy nepadol a celkový rekord DC je, zdá sa, zatiaľ v bezpečí. Čelovka Lucifer obstála výborne, svietila skoro 12 hodín a stále hlási nabitie na 70 %. Stačil najslabší režim, aj tak bol silnejší ako väčšina čeloviek okolo.

 autor: Michala Molíková, jaro 2010

 autor: Michala Molíková, jaro 2009
Den cesty za Mishu a Vendu

Na sraz jsem dorazila poněkud brzy, tak jsem zakotvila u svítícího panelu, který za tu dobu co jsem čekala na ostatní, pořád dokola hrál skladbu o Jamesovi Bondovi. Po pár skladbách se začínali slézat známí lidé, ale i neznámí se kterými (některými) jsem se rychle seznámila.
Cesta vlakem byla celkem normální. Poslechla jsem si pár zajímavých debatních témat, polepila některé lidi samolepkami z banánů Chiquita, vystrašila spolujedoucí v kupé chuzí po vlaku v ponožkách a vyvětrala si hlavu z okna vlaku. Cesta mi tudíž uběhla docela rychle. Dorazili jsme do Stříbra a vyfasovali mapy, sušenku a fotosoutěž. Proběhlo skupinové foto, které jsme si s Vendou zařadily do fotosoutěže jako foto týmu, a mohlo se vyrazit. Na prvním kilometru cesty jsme pořídily ještě pár fotografií zařaditelných i nezařaditelných do soutěže a poté už se plně věnovaly cestě.
Na začátku cesty jsem se držely Evy a Lenky, a pohybovaly se zhruba v přední části výpravy, dokonce jsme občas v dálce zahlédly nějaké hlavy zapadající za obzor pole. Když se cesta začala stahovat do lesa vyskočila na nás s nízkého porostu srnka. Udělala pár ohromných skoků a přeskoků a zmizela v poli. Venda říkala, že byla nějaká spláclá, ale bylo to zřejmě jen tou rychlostí, kterou okolo nás prolétla. Byla tak rychlá, že jí Viťas ani nestačil vyfotit, ale za to se osvědčil jako dobrý vypravěč vtipů (někdy si od něj nechte vyprávět ten o kachnách). Po scházení svahu, který vypadal, že končí v řece jsme se trochu zdržely a naše původní skupinka se rozpadla na dvě části. Já se chvíli držela v chvostu té první, ale po Vendiném zvolání jsem počkala na druhou. Venda už nešla s Viťasem a Lenkou, ale po cestě přibrala jako náš doprovod Kubu Bulína, který s námi šel až do našeho cíle. Dozvěděli jsme se spousty zajímavých věcí a cesta začínala ubíhat rychleji. U dalšího rozcestníku jsme vybalili svačiny a pokračovali v rytmu žvýkání. O pár kroků dál jsem našla zelenou bábovičku ve tvaru pejska a nemohla jsem odolat a vzala si jí s sebou. Poté cesta začínala být trochu nudnější a monotolní, tak jsme si ji zpestřili zelenou a cyklistickou značkou. Získali jsme tam alespoň o dva mosty víc do fotosoutěže. Další zajímavější příhody se staly až v okolí Josefovy hutě. U rekonstruovaných mostů na nás nějaký pán pokřikoval, že máme mít helmu. Ale pak dodal, že je to vlastně jedno, že ten most je 100 tunový a helma by nám nepomohla. Kuba tvrdil, že jsem tvrdohlavé a takový pád mostu by nám nic neudělal. Pán se nám zasmál a nechal nás jít dál.
Zdolání mostů bylo snadné, ale zbytek cesty byl horší. Výměna ponožek mi má napuchlá chodidla, tudíž bolest celých nohou, nezachránila. U Vendy se začala také projevovat postupná ochabnutí. Usoudily jsme tedy, že v Plané to zabalíme a pojedeme domů. Vlastně nebylo jiného východiska. Jel poslední vlak a představa jít do Mariánek na bus, který jede v pět a navíc se v něm musí nesčetněkrát přestupovat byla v takovém stavu nemyslitelná. Doprovodily jsem tedy Kubu do nejbližší hospody na pivo, o kterém básnil celou cestu a dopajdaly se se záchvatem smíchu na nádraží. Koupily jsme si lístek a usadily se před nádraží. Venda se chtěla zbavit zásob jídla a tak mě skoro přecpala. Byly jsme tak znavené a vysmáté, že jsme upoutali pozornost pana průvodčího, o kterou jsme se snažily už pár minut předtím, aby nám řekl odkud jede autobus. Po chvíli dorazil na nádaží i Viťas se svou ženou.
Jízdu autobusem do Stříbra jsme každý využili jinak. Lenka se převlékala, Viťas fotil přes zabahněné sklo policejní auto do fotosoutěže a Venda přihodila historku o pojišťovně. Já se stala pouze věrným posluchačem. Dorazili jsem za necelou půlhodinu do Stříbra a dopajdali se do vlaku. Ve vlaku jsme potkali Uhlíka s Katkou, kterou jsme bohužel za celou cestu nezahlédli, protože telefonovala v jiném vagonu. Povyprávěli jsme si příhody z cesty a povalovali se v kupé. Následovaly už jen čtyři kontroly jízdenek a focení zad ochotného policisty. Poté jsme se všichni rozešli do svých domovů, tedy většina.

 autor: Jan Konopásek, jaro 2005
Cestování za hranice vlastních schopností v rámci možností

Davy lidí se každým rokem vydávají za hranice rodné vlasti hledat zábavu a exotiku. Mnohé z nich by jistě překvapilo, že vzrušení z cesty do neznáma lze zažít i na domácím prahu.

Nápad se zrodil v hlavě jednoho mého kamaráda a jmenoval se Den Cesty. Že to prý bude takový výlet, každý dojde, kam dojde. A půjdou tam prý všichni, tak ať jdu také. Přestože s nápady svého kamaráda mám své zkušenosti, nakonec jsem se rozhodl pro účast a opravdu jsem nelitoval. Na nádraží se nás sešlo dvanáct, další dva prý přibudou po cestě. Do Zbořeného Kostelce jsme se brzy po poledni svezli z Prahy příměstským autobu-sem, ani se nechce věřit, že to „do přírody“ máme tak blízko. Utáhli jsme boty a vyrazili na cestu.

Celý princip byl jednoduchý. Všichni vyjdou společně z jednoho místa a na celý výlet budou mít nejvýše 24 hodin. Na každém pak už záleží, jaké tempo zvolí, s kým z ostatních půjde, jak dlouho nako-nec půjde a kam až dojde. Taková zkouška života nanečisto, také jsme všichni začali stejně a před námi ležela cesta. Každý měl už brzy zjistit, jak cestu projde on.
Než padne tma

Slunce příjemně hřeje v zádech, zatímco se vydáváme proti proudu řeky Sázavy na východ. Větřík dělá na řece vlnky, vane nám do tváří a voní vlhce dálkou. Jak příjemné to je, moci se po týdnu v zatuchlém městě opět nadechnout čerstvého vzduchu. Všichni plánují celou cestu dopředu, ještě plni elánu. Jak lehké se to zdá, vždyť nohy se ještě neozývají a tma je také daleko.

Postupně se rozpadáme do skupin, ti s jasnými ambicemi si zvolili tempo a my ostatní volíme společníky na cestu. Loučíme se s těmi, kteří zůstali vzadu, těm před námi s úsměvem tvrdíme, že se brzy zase uvidíme. Ani jsme si nevšimli, jak hodiny utíkají a na okolní lesy a chaty se pomalu snáší soumrak. Než padne tma, lepíme náplasti na první puchýře.
Jednou dole, jednou nahoře

Pokračujeme ve stále se prohlu-bující temnotě, vše se ponořilo do ticha a i my jsme sami se svými myšlenkami. Jak dlouho to asi ještě všichni vydržíme? Ještě není ani půlnoc a pochod na mne začíná doléhat. Nejen na mne, všichni jsme zpomalili a zastavujeme každou chvíli. Jen abychom se zase neztratili, to by nám tak scházelo.

Do hlavy se mi vkrádá melodie a hned po ní i slova: „Život je jen náhoda, jednou jsi dole a jednou nahoře...“ S nadějí myslím na ráno, přestože v tomto okamžiku se zdá v nedohlednu. V Ledečku přibírá-me kamarádku, která pozdě zjistila, že zvolila špatnou skupinu, když její společníci začali nasazovat stále rychlejší tempo. Naštěstí to vypa-dá, že já jsem si vybral správně.
Pohledy za hranice

Český Šternberk (50km) na nás ze tmy svítí jako pochodeň naděje. Jak se blížíme k zářivkám poulič-ního osvětlení, ze tmy vystupují znavené bledé tváře, ve kterých by člověk těžko hledal elán z před-chozího odpoledne. Za tvářemi se do šerosvitu vylupují i těla, povislé ruce a nohy, odměřující ještě krok, a další, a ještě jeden. Většina podcenila počasí a teď se zima zakusuje do posledních zbytků jejich sil.

Voláme ostatním skupinám, abychom se v tom necítili tak sami. Zjišťujeme, že Tritas a Olda, jediní dva členové „dream--teamu“, se rozešli někde v le-sích za Šternberkem. Olda si prý „sáhl na dno“, došel na hranici svých schopností a zbyl mu jediný cíl – překonat tu hranici a dostat se na nejbližší vlakovou zastávku. Pokračujeme dál za-mlklí, přemýšlíme o tom, kde asi jsou naše hranice.
Nad obzorem svítá

Půl šesté ráno nás zastihuje v Soběšíně, sedící na haldě klád, tělo uvolněné, myšlenky volně bloumající. Většina z nás zde končí, někteří si také sáhli na dno, na jiných vykonal svou práci lezavý mráz. Přesto se my tři zbylí, poslední mohykáni, vydáváme dál, jen dál. A za kopcem nás náhle zasáhnou první paprsky světla, poslové nového dne. Jak v noci zestárli, nyní mi kamarádi před očima mládnou, oči se vyjasňují a krok se stává pevnějším.

Když pak ve Zruči n. Sáz. (72km) čekáme na vlak, cítím se jako znovuzrozený. Nesáhl jsem si sice na dno, avšak zážitek to byl k nezaplacení. Ještě lepší je však jistota, že není nic snažšího, než si to někdy zopakovat.

 autor: Jindřich Soukup, podzim 2005
Ze začátku to byla paráda, sil jsem měl dost a až do Sázavy jsem se
držel s úvodní sedmičlennou skupinou (nekde pred Sázavou nám sice
utekli Tomáš s Gimlim, ale pořád nás bylo ješte pět. Za Sázavou jsme
se trošku roztrhli, spolu s Karotkou a Alenou jsme se trochu vzdálili
Jeffovi a Tritasovi. Asi jsme to neměli delat, protože asi čtvrt
hodiny poté jsme sešli ze značky, nabrali navíc asi 2km a když jsme
se zas vrátili na správnou trasu, tak už byli Tritas a Jeffem dávno
před náma.

Před Ledečkem nás predběhla i skupina vedená Evou a Pausou, což nám
na náladě taky nepřidalo (skoro ten kopec sbíhali :)) načež jsme na půl
hodiny zabloudili v Ledečku (nemohli jsme najít správnou cestu).

Alenu mezitím začaly bolet nohy, (me trochu taky, ale nebylo to zas tak
strašné), ale přemluvili jsme jí, ať s náma jde aspon do Štemberka...
(kdyby věděla, jaká tam bude cesta, tak by asi zůstala v Ratajích :))
Do Ratají jsme dorazili kolem čtvrté ráno, dali si menší svačinku a
vyrazili dál ... jenže kudy? Značku jsme ztratili asi po sto metrech,
tak jsme to zkusili po silnici do kopci. Evidentně to správný smer nebyl.
Asi po hodince cesty a deseti minutách konzultací nad mapou a kompasem
jsme se shodli, že jdeme po silnici do Zalíbené a že už jsme nekde v
půlce cesty tam. Odbočili jsme proto doleva do lesa po nějaké lesní cestě
a ta nás naštěstí dovedla zpátky na červenou, ale ne moc daleko od místa,
co jsme opustili trasu... zacházku odhaduju na 3-5km.

Konečně jsme dorazili do Štemberka. Bylo 6.25 a už se začalo trochu
rozednívat. Jeffer a Tritas volali, kde jsme, že by na nás počkali. Tuším,
že byli v tu dobu někde v Kácově nebo něčem podobném, pro nás hrozně vzdáleném.
Popřáli jsme jim aspon štastnou cestu a dál jsme čekali na vlak, sušili boty,
dávali odpočinout nohám a krmili místní kočičku svými zásobami :).

Ája odjela v 7.10 a my s Karotkou jsme se vydali na další cestu. Pozdeji jsem
dost litoval, že jsem neodjel vlakem taky, ale co...
K hradu to ješte šlo, pořídil jsem i pár fotek, ale dál už to byla krize,
začaly bolet nohy, začal jsem být unavený a vyčerpaný ... na cestě do Kácova
jsem skoro vyplivnul duši. Pohřební tempo se promítlo i do mezičasu: Sobešín
8.35 a Kácov 10.55.

V Kácově jsme nasedli na první možný vlak a po cestě jsme ještě stihli zamávat
skupince s Evou, Pausou a Tritasem (určitě jsem nekoho vynechal), kteří si to
vesele štrásovali po cestě do Zručě (nebo to bylo až za ní?).
Každopádne zážitek to byl silný, s odstupem řasu i docela hezký. Teším se na
príšte (to si vezmu aspoň dvoje boty a budu se snažit toho po cestě sníst víc,
záverečné vyčerpání bylo z vetší části způsobeno nedostatkem energie...)

Jinak díky za skvělou akci.

 autor: Vladimír Jelen, jaro 2015
Report z té pomalejší části startovního pole :-)
http://blabolici.jelen.cz/pochody/6-den-cesty-znovu-a-lepe

 autor: Olaf Čihák, jaro 2015
PRVNÍ DEN CESTY

sobota 1:30
Příchod z práce.

sobota 3:00
Konečně se daří usnout.

sobota 6:15
Zvoní budík, nikam se mi nechce.

sobota 6:30
Donutím se vstát. Za 10 minut jede poslední autobus, kterým stihnu domluvený sraz na nádraží pro nákup společné jízdenky.
Jako obvykle nemám zbaleno a nic připraveno, žádné jídlo na cestu jsem si večer nestačil koupit.
No hlavně že pracuju v obchodě. :-)

sobota 7:21
Praha - hlavní nádraží
Autobus mně samozřejmě ujel. Jedu dalším, na místo srazu u pokladen dorážím o minutu později.
Eliška se ptá zda chci společnou jízdenku. Kupujeme trochu se zmatky společnou jízdenku pro 20 lidí.
Odcházím do obchodu nakoupit alespoň jídlo a pití na cestu vlakem.
Do vlaku nastupuji dvě minuty před odjezdem a hledám svoji dvacetičlennou skupinu. Jsou samozřejmě až na druhém konci vlaku.

sobota 7:33 - 9:27
Cesta vlakem na start. Ve vlaku je narváno. Skupina obsazuje několik kupé v prvním vagonu. Jelikož přicházím pozdě, zbude na mě pouze místo na chodbičce.
Sedám si tedy na zem na batoh, před kupé, kde je nejvíce známých stovkařů jako je Eliška Majorová, Andrea Nováková, Honza Dušánek nebo Robert Frohn.
Spoustu dalších lidí ale neznám. Předpokládám tedy, že to jsou pravidelní účastníci DC, jenž na žádné jiné organizované pochody nechodí.
Ve Vršovicích přistupuje na stojáka další velká skupina. Opět řada neznámých sportovně oblečených lidí. Poznávám pouze Ondru Fremunta a Zdeňku Kabátkovou.
Cestou řešíme jak jinak ostatní stovky, nejvíce tedy stovku Jarním Šluknovskem před dvěma týdny.

sobota 9:30 - 10:00
Veselí nad Lužnicí
Registrace. V nádražní hale je narváno k prasknutí, protože je přihlášeno přes 150 lidí. Registrace probíhá rychle a hladce. Po registraci se zdravím se spoustou dalších známých lidí. V hale je ale vydýcháno. Jdu se podívat ven na nádraží. Nádražní restaurace zavřená, ale vedle je jakýsi stánek s občerstvením. Je zde Adam Černoch. Dokupuji tam tedy další zásoby na trasu. Nějaké čokolády a 0,5 l coly. Nepřeháním to. Chci využívat především hospody po trase i když pořadatelé vyhrožují, že prý žádné nebudou.

sobota 10:00
START Veselí nad Lužnicí 0,0 km
Po krátkém proslovu organizátorů před nádražím je odstartováno. Asi dvacítka lidí se rozbíhá, ostatní jdou v klidu chůzí. Běhat mě baví jenom s kopce a tady to bude samá rovina a tak jdu s chodci. Do plánu jsem si dal rovných 100 km, což je docela odvážné. Chodím sice sem tam na stovky, ale hrozně pomalu. Většinou s časem kolem 30 hodin. Poslední stovku pod 24 hodin jsem dal před 4 lety a to jsem byl ještě v jiné formě. Uvidíme tedy.
Po startu se ke mě přidává Zdeňka Kabátková, s tím že její parťák Petr Luberda dorazí s hodinovým zpožděním a doběhne nás. Jde se svižně. Celý peloton chodců vyrazil po rovině rychlostí přes 6 km za hod. Za Veselí se přechází veliký vysutý nadjezd nad železniční tratí. A protože je to dolů s kopce, tak chvilku se Zdeňkou i běžíme.

sobota 11:35 - 11:40
Metel, restaurace 10,7 km
Cestou se k nám přidává známý stovkař Martin Kratochvíl. A tak zase řešíme různé budoucí i minulé stovkařské akce.
Za jezem Metel je otevřená venkovní restaurace. Dáváme tedy první rychlou zastávku. Zdeňka s Martinem si dávají bramborák a já to řeším prvním pivem. Za pět minut nás předchází davy lidí.

sobota 12:45
K1 studánka Dolní Vydýmač 16,6 km
Cestou na první kontrolu mám telefon. Volá Petr Malý, předseda našeho turistického klubu. Řešíme organizační věci na další dálkové pochody.
Při telefonování zpomaluji. Martin se Zdenkou mi utíkají. Kousek před kontrolou mě dobíhá Petr Luberda, co startoval o hodinu později. Ptá se na Zdeňku a diví se, že mi utekla. Na kontrole se zase všichni naposledy potkáváme. Spousta lidí zde odpočívá. Hospoda tu ale není a tak jdeme hned dál.
Za první kontrolou si odskakuji na technickou přestávku do lesa. Trvá mně to docela dlouho. Více než 10 minut. Všichni kamarádi mně tedy utekli a až do konce Dne Cesty už nikoho známého nepotkávám.

sobota 15:06
K2 Děbolín, boží muka 28 km
Na druhou kontrolu vedou turistické značky stále po asfaltkách. To mě tedy moc nebaví. Pokouším se zrychlit a partu kamarádů dohonit.
Předháním sice asi tři chodce, ale jinak nikde nikdo. Cestou procházím kolem rozestavěné rozhledny a v dálce je vidět sněhová vánice.
Mně se však zcela vyhne. Škoda. Mám rád takovýto adrenalin. K2 leží na zemi zcela mimo cestu. Později se dozvídám, že to byla náhradní kontrola. Tu původní někdo ukradl.

sobota 15:55 - 16:55
Jindřichův Hradec 32 km
Zde plánuju pauzu na oběd. Dalších 50 km prý žádná možnost občerstvení nebude.
Zalézám tedy do první normální hospody na pěší zóně.
Sedí zde jeden pár účastníků DC, další přichází chvilku po mně. Objednávám si polévku i hlavní jídlo. Obsluha je ale hrozně pomalá a tak je z toho hodinová přestávka. Na konci Hradce ještě kupuji colu a redbull ve vietmamské večerce a vedle v cukrárně větrník.

sobota 17:30
K3 Městský les 34,5 km
Třetí kontrola je u přejezdu úzkorozchodné železnice. Docela pěkné místo. Dělám pár fotek. V dáli vidím skupinu chodců. Ale i když zrychluji, nedaří se mi je dohnat. Cesta pokračuje zase po asfaltu. Pak se ale na chvíli stočí na divokou pěšinu do lesa a to už se mi trochu i líbí.

sobota 19:19 - 19:30
K4 Stříbrný rybník 43,8 km
Trasa pokračuje střídavě po asfaltu a lesem. Nikoho z účastníků DC nikde nevidím. Jako by se po nich slehla zem. Na čtvrté kontrole dávám 10 minut pauzu, sním čokoládu a namažu začínající puchýře z asfaltu. Vzít si terénní Inov-8 určené na blátivý terén, nebyla na tuhle asfalt párty dobrá volba. Ale když já doma jiné provozuschopné boty nemám.

sobota 21:57
K5 U Zahrádek 56,2 km
Mezi K4 a K5 je trasa z 95 procent asfalt. Místy i po silnicích velkým provozem. Nepříjemné. Jenom malý kousek vede po pěkné měkké louce.
V České Olešné potkávám dva chodce, co sedí na autobusové zastávce, v Bořetíně jich takto na zastávce sedí snad osm. Autobus v sobotu večer určitě žádný nikam nejede. Nevím, na co čekají? Pokračovat se ale nikomu nechce. Na silnici mezi Bořetínem a Zahrádkami docházím konečně chodce, co se pohybuje po trase. Prohodíme pár slov. Říkám, že by tu mohla být někde nějaká hospoda. Kolega souhlasí, nicméně vzhledem k informacím pořadatelů jsme skeptičtí. Neznámý chodec jde dost pomalu a tak se před Zahrádkami vzdaluji.
V Zahrádkách tedy zkouším hledat hospodu. Vesnice je to veliká, aby tu nic nebylo. Uprostřed obce vidím šipku s příbory. Odbočuji do boční ulice.
Cesta však končí na parkovišti mezi činžáky. Naštěstí tam stojí místní domorodec. Ptám se tedy hned na hospodu. Prý jediná hospoda je tady dole u Mlýna.
Super. Koukám na mapu a zjišťuji, že okolo Mlýna půjdeme asi kilometr za K5. Vracím se na trasu a mířím nejprve ke kontrole.
U kontroly docházím část osazenstva z autobusové zastávky v Bořetíně. Jak jsem hledal hospodu, předešli mě. Ihned jim sděluji novinku o otevřené hospodě za 1 km. Vypadají unaveně, ale o hospodu vůbec nejeví zájem. Nerozumím.

sobota 22:10 - 23:15
Zahrádky, penzion Mlýn 57,2 km
Mířím tedy okolo rybníka směrem ke Mlýnu. Moc se těším. Jsem prostě hospodský typ. Přicházím ke Mlýnu a všude zhasnuto. Začínám mít strach, že už je zavřeno, je už po 22 hodině. Přesto odbočuji do rozhlehlého areálu Mlýna. I uvnitř je všude tma. Jenom v dáli na druhé straně svítí malé světélko. Jdu to prozkoumat, ale naděje je už velmi malá. Obcházím budovy a za rohem je překvapivě skutečně otevřená restaurace. Téměř prázdná, sedí tu pouze tři místní. Ptám se, zda mohu dál a jestli mají ještě otevřeno? Prý ano. Paní hospodská je velmi příjemná. Dávám dvě piva, polévku, párek a kafe. Pěkně se tu sedí a tak se ani nenaděju a už jsem tu přes hodinu. Píšu na facebook, jakou jsem to našel pěknou hospodu a za chvíli mi odpovídá Petr Luberda. Prý to se Zdenkou pro zranění vzdali a spí tady v penzionu.
Po hodině odpočinku vyrážím s nadějí, že bych tu Jihlavu mohl dát. Před hospodou potkávám další dva účastníky DC. Hledají modrou, ale na otevřenou hospodu nereagují. Říkám jim, je tam teplo a mají jídlo a pití, odpočinete si. Nic. Prý kde je modrá? Odpovídám tedy, že se má jít dále po asfaltce do Domašína a ne po modré. Jeden evidentně hodně kulhá a má toho plný brejle. Nechápu proč nechtějí do hospody? Vyrážíme tedy směr Domašín. Jsem odpočinutý, najedený a plný sil a tak se ihned odpojuji dopředu.

neděle 00:20
K5 U křížku 62,2 km
Asfaltka do Domašína je na jednom místě vybagrována. V penzionu Mlýn mě bylo vysvětleno, že zde majitel pozemku schválně přerušil novou asfaltku na 10 metrů. Protože je to prý tam jeho a vedení silnice a cyklostezky přes svůj pozemek nestrpí. No jo magoři se najdou všude. Lituji, že se nejde po kousek delší modré, Martin Dungl psal, že je to pěkný trail. V hospodě jsem si opravdu odpočinul a tak sbíhám všude, kde je to dolů s kopce s cílem stihnout 100 km. Jediné, co mě trápí, jsou velké puchýře a taky opruzeniny v rozkroku. V Domašíně tedy technická přestávka na namazaní bolavých míst. Za Horním Polem vede modrá značka odvážně přímo středem kravína, hned vedle žlabu, kde mají krávy vodu. Krávy čumí, kdo jim to svítí čelovkou do očí. Zemědělcům evidentně vedení turistické cesty přes jejich pozemek nevadí, na rozdíl od toho blba, co zničil cyklostezku.
U kontroly číslo 5 U křížku stojí trojice kluků. Prý vzdávají. Vyprávím jim o penzionu Mlýn Zahrádky o 5 km zpět. Litují, že ho nenašli.
Zkusí se vrátit a ubytovat. Oponuji. Je půl jedné v noci a než tam dojdete bude určitě dávno zavřeno. Prý to zkusí, když tak tam zabouchají. Zajímalo by mě, jak tedy dopadli?
Pokračuji tedy svižným tempem dále. Do noci přímo přede mnou krásně svítí televizní vysílač na Javořici. Můj další cíl.

neděle 01:30
K6 Javořice - Studánka Páně 66,7 km
Cesta pokračuje po žluté směrem na rozcestí Za Vrškem. Krajina se mění. Tady už se mi to líbí. Vypadá to tu už jak na horách. Lesy, horské louky. Však jsme taky 700 metrů nad mořem. Přitom žádné výrazné stoupání se nekoná. Vysočina je opravdu zvláštní náhorní plošina.
Před rozcestím Za Vrškem záhadně ztrácím žlutou značku. Vytahuji mobil a kontroluji na mapy.cz. Podle GPS v telefonu jsem na značce. Zvláštní. Pokračuji tedy dál zarostlou cestou kolem kóty 736, tak jak mně ukazuje mobil. V dáli vidím čelovku, jak bloudí sem a tam lesem. Z čelovky se vyklube další účastník DC. Prý našel zelenou ale žlutá nikde. Mrknu do mapy. Po zelné máme pokračovat dále. Podle mapy.cz stojíme přesně v místě, kde má být rozcestník zelená - žlutá "Za Vrškem"
Nikde však není a tak jedeme dále po zelené. Rozcestník Za Vrškem je 500 metrů dál a žlutá tam přichází obloukem zleva. Doma hned píšu na mapy.cz a hlásím chybu.
Sbíhám dolů ke Světlé. Kolegu nechávám za sebou. Jde se mi fakt dobře. Stoupám na vrchol Javořiny 837, nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny.
Krásná kamenitá stezka, plná kořenů a výmolů. Protože mám ale puchýře, ostré kameny nejsou až tak příjemné.
Kontrola 6 je těsně pod vrcholem Javořice u studánky.
Na chvíli drobně sněží. Krásné. Vůbec mi ale není zima. Ostatní účastníci si stěžovali na obrovskou zimu. Mně prostě zima nebyla. Nechápu, jak je to možné?
Celou noc jdu pouze v triku s dlouhým rukávem. Bundu natahuji pouze při pauzách.

neděle 02:05
K7 Míchova skála 69,2 km
Na vrchol Javořice vede prudká asfaltka. Dále po hřebenu ale šotolinová cesta z ostrého štěrku. Au to bolí. Já chci jehličnaté pěšinky, louky a bláto. Tuny bláta! Štěrková hřebenovka je nekonečná, vede až pod Míchovu skálu. Na krátké odbočce potkávám v protisměru posledního živého člověka na trati.
Později zjišťuji, byl to Vojtěch Jaroš a spěchal na ranní autobus do Třeště. Míchova skála je nádherné místo. Ale nemám čas si to tam moc prohlížet.
Spěchám do Jihlavy. Cestou ještě plánuji regeneračně pivní přestávku v Třešti. Tam vím že bude non-stop hospoda. Alespoň tam před lety bývala, snad ji nezrušili.

neděle 05:10 - 6:00
Třešť, non-stop bar 82,0 km
Z Míchovy skály se pokračuje houpavou hřebenovkou až hradu Roštejn. Štěrk střídá místy asfalt. Hladký asfalt je v této situaci k nohám přívětivější než štěrk.
Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu. Na Roštejn krátký ale pěkný výstup pěšinkou lesem. Dolů do Třeště se ale žádný seběh nekoná. Spíš rovina lesem a po loukách. Ale alespoň to není po štěrku. Chce se mi spát. Moc spát. Takto to nejde, to do Jihlavy nedojdu. Ploužím se strašně pomalu. Zastavuji, sedám si na pařez a vytahuji Redbull z Jindřichova Hradce. Zabírá. Třešť je již na dohled. Na okraji Třeště ještě bloudím u rybníka. Jdu přímo po hrázi. Jsou tam nějaké staré modré značky. Končím ale na rozlehlém poli. Nemám sílu ani čas tady někde bloudit. Sedám si na zem, natahuji bundu a zprovozňuji již vybitý telefon pomocí powerbanky a kouknu na mapy.cz, kde jsem. Telefon ani po 10 minutách ne a ne naběhnout, je nějaký zamrzlý či co. Vzdávám to a pokračuji po poli ke světlům Třeště. Za chvíli narážím na cestu s modru. Takže to byla naprosto zbytečná zastávka. Už mi to nemyslí.
V Třešti hned na začátku centra vidím non-stop bar. Hurá jdu dovnitř. Sedí tam pár štamgastů, ale hospodský nikde. Trpělivě čekám a odpočívám.
Po 10 minutách se objevuje. Dávám dvě piva, kafe a dokonce mají i hamburger z mikrovlnky. Super.
Kolem šesté vyrážím dále. Už je světlo. Mám 4 hodiny na 18 km. To by mohlo klapnout.

neděle 06:58
K9 Špičák 86,3 km
Kopec na Špičák mě překvapuje. Takový jsem tady vůbec nečekal. Kopce mám rád, ale tento mě vůbec nezapadá do časového plánu stihnout Jihlavu.
Čtyři kilometry se sápu nahoru hodinu. No jo, pořád máš 116 kilo, tak co chceš? Říkám si.
Nahoře na kopci je to moc pěkné. Začíná svítit sluníčko. Krásné výhledy. Ale jak to tak počítám, já to snad do té Jihlavy nestihnu. Musím zrychlit.
Dolů běžím. Do další vesnice Popice držím tempo 6 km/hod. Popice jsou už městská část krajského města Jihlavy. Ale do centra je to ještě 9 km.
Ze zrychlení se mi začíná točit hlava. Navíc sluníčko hřeje, začíná být trochu nepříjemně teplo.
Zastavuji na zastávce MHD a dávám 5 minut pauzu. Zlikviduji poslední zásoby. Půl litru coly a celou čokoládu.

neděle 08:34
K10 Okrouhlík 94,3 km
Z Popic se pokračuje po poli a potom lesem. Mapa tady zase trochu nesedí. Značka místo okrajem lesa vede lesem. Divoké odbočky na neznatelné pěšinky. Prý zde v noci dost lidí bloudilo. Dále kolem oplocenky po cestě vysypané makadamem. Obrovské kusy kamenů navezené na cestu. Na moje puchýře to je fakt mučírna.
Konečně kontrola u rybníku Okrouhlík. Dokonce otevřená hospoda. Na tu ale není čas. :-(
Dále se jde po pěkné jehličnaté pěšince nahoru a dolů k dalšímu rybníku. Dostávám se do transu. Cíl už je blízko. Skoro pořád běžím. I když podle času pomalu. V té chvíli mně to připadalo, že letím. Pokračuje se přes Jihlavský tankodrom. Panelky střídají rozježděné cesty plné bláta. Konečně bláto!

neděle 09:36
Jihlava - U Skalky 99,6 km
Dolů do Jihlavy se sbíhá po silnici z dlažebních kostek. Au au. Cestou mě předbíhá nějaká místní běžkyně. Vyhýbá se mi ale obloukem a nereaguje na pozdrav. Vypadám asi strašně. Vbíhám do Jihlavy. Turistický rozcestník na sídlišti U Skalky. Nevím proč, ale myslel jsem, že zde je meta 100 km. Později zjišťuji, že to zde bylo teprv 99,6 km. Píšu zprávu na facebook 100 km ! V euforii ale nehlídám značku a odbočuji do úplně špatné ulice. Hned je z toho skoro kilometr kufr, vracím se zpět. Jsem z toho naštvaný. Zrychluji a sprintuji ulicemi.

K11 neděle 09:50
Jihlava - Znojemský most 100,9 km
Kontrola 11 a deset minut do konce závodu. Chci to zkusit co nejdál. Na náměstí opět netrefuji správnou ulici. Do Prčic. Sbíhám dolů po schodech do parku.
Tady mapa vůbec nesedí. Ani podrobný výřez. Cest a chodníků je v parku mnohem více než v mapě. Těžko odhaduji kudy pokračovat. Poslední 2 minuty, sbíhám dolů k řece Jihlávce.

neděle 10:00
Jihlava - park, letní kino 101,7 km
Ve chvíli, kdy na mobilu naskakuje čas 10:00. Jsem zrovna před letním kinem. A stejně nevím, kudy podle nepřesné mapy pokračovat.
Padám na zem přímo na chodník. Zastavuji aplikaci den cesty v mobilu. Data se odesílají, ale poslední bod mám započítaný na konci náměstí.
Škoda.

neděle 10:00 - 14:25
Jihlava
Sedím na kraji chodníku a odpočívám. Po deseti minutách je mi zima, únavová zimnice. Oblékám všechno, co mám v batohu. Přesto že svítí sluníčko a je teplo, já mám zimnici. Nechápu. Sedím tam ještě asi 30 minut. Koukám na facebook. Teprve po 40 minutách se zvedám, jdu na zpět na náměstí do kopce na trolejbus.
Cestou ještě odpočívám na lavičce v půlce kopce. Lidí chodí kolem a nějak divně koukají. To asi vypadám. :-)
Na prohřátém náměstí je mi zase hrozné vedro. Termoregulace nefunguje. Jedu trolejbusem na hlavní nádraží a tam potkávám Elišku a Pavla Brendela.
Na nádraží je všude zavřeno a vlak jede až za 1,5 hodiny. Jedeme společně zpět na náměstí, kde plánujeme oběd. Pavel oslavuje padesátiny a tak nás zve.
Sedíme tam tak dlouho, že nám ujíždí vlak. Do Prahy jedeme nakonec autobusem. V autobuse se Eliška dozvídá, že vyhrála mezi ženami 125 km. Gratuluji ji.

ZÁVĚREM
Díky všem pořadatelům a účastníkům. Na Dni cesty jsem byl poprvé, i když akci sleduji na netu 10 let. Koncept je to opravdu zajímavý a hodně odlišný od jiných dálkových pochodů. To ale vůbec není na škodu. Věděl jsem předem, do čeho jdu a proto se mně akce docela líbila.

 autor: Magdalena Vančáková, jaro 2015

 autor: Vojtěch Šroller, jaro 2015
Cílem pro Den cesty bylo přežít, což se nám s Líbou podařilo a vypadá to, že bez trvalejších následků. V sobotu ráno se budím moc brzo, asi se nemůžu dočkat, na Hlaváku se sejde dvacet lidí na vlak včetně Davida a Gábiny, a ve vlaku je i místo k sezení, dospání a druhé snídani.
Rychlíkem do Veselí,
přijeli jsme veselí
Ve Veselí je už Martin, tak nezaspal, jel vlakem o hodinu dřív (!), Magda, Franta a další. Po startu se rozbíhají a mizí s dalšími chrty a ostatními psími rasami vepředu. S Líbou pochodujeme někde uprostřed velké skupiny, za pískovnami u Veselí opouštíme asfalt, pokračujeme loukami podle Nežárky a zástup lidí se příjemně rozvolňuje. První občerstvení u Metelu míjíme, jídla i pití máme dost, nese ho Líba v černém kletru (a opravdu, ale opravdu, v něm nebyly sbalené věci na několikadenní stanování). Zapisujeme první kontrolu, u které se skupinka pochodníků občerstvuje. Sluníčko se pravidelně střídá s lehce sněhovou přeháňkou a dost fouká , takže piloti letadélek startujících z travnatého letiště před Jindřichovým Hradcem musí korigovat snos bočním větrem. Na náměstí v Jindřichově Hradci Líba volá pro domluvený odvoz, otvírám kletr a konzumuju jídlo a pití, které sem do „prvního výškového tábora“ můj „nosič-šerpa“ dovlekl, zbytek si dávám do batůžku. Odvoz je tu, vyrážím z města pomalým během.
Z Jindřichova Hradce
běželo se hladce
Následuje „společenský“ úsek, postupně předháním a zdravím pochodníky. Většinou jdou ve dvojici, jen co minu jednu, objeví se kus přede mnou další. V Zahrádkách mě trochu znejistí, že postavy pochodující za mnou zmizely. O téměř skryté hospodě se dozvím až druhý den. Začíná se stmívat, a nastává problém držet se trasy, snažím se jít pořád podle značek, těch je najednou pomálu. Naštěstí mě dohání odpočatý běžec s gps, takže se vymanévrujeme nejdřív z areálu kravína a pak už za tmy překonáme louky pod Javořicí.
Je-li měsíc v úplňku,
šetři svoji baterku
Ale když je v novu
nepomoč si nohu!
U vracečky na Míchovu skálu potkáváme v protisměru asi čtyři pochodníky, pak po celou noc nikdo další. Většinou jdeme, u Roštejna dáváme asi pětiminutovou přestávku, zima nás pak donutí se zas na chvíli rozběhnout. Na kraji Třeště se pase zajíc, ale hlavně ve městě v nonstopu dostáváme horký čaj rovnou do půllitrů. Stoupání na Špičák je pěkný trail s kameny a popadanými kmeny, zatím nejstrmější úsek cesty, za vrcholem s kontrolou roste u cesty spousta medvědího česneku. Možná i proto jsme pořešili kromě jiného i medvědy na Slovensku. Před Jihlavou si chodidla užívají masáže na betonových panelech, rozrytých písečných cestách a nakonec na dlažebních kostkách. Z náměstí pokračuje Šimon po trase překonat svůj loňský rekord (a povedlo se) a já na první ranní autobus do Prahy. Autobusák je prázdný, pak se odněkud vynoří první pajdal a po něm se z vyhřáté čekárny vypotácí houf zombíků, radost pohledět. Dokonale mezi ně zapadnu, tolik puchýřů jsem na nohách nikdy neměl. Přitom první se udělal už po půl hodině chůze v botách, který jindy nedřou celý den. Martin taky skončil v Jihlavě, v autobuse je teplo, nad Vysočinou jasno a za kopcem vychází slunce. V Praze jsme v osm, říkáme si, že ti zbylí mají pořád ještě dvě hodiny do konce. Tak zdar a sílu.
Mluvíš z cesty
po Dni cesty?

 autor: Martina Pohorská, jaro 2015
Po dvou letech mě to neustále láká a také mi konečně vyšel volný víkend v termínu konání akce, takže HURÁ na, pro mě druhý, Den cesty. Štěstí mí přeje a daří se mi nalákat také dvě kamarádky a tak jim řeknu jasný cíl - 100 km! Přes to nejede vlak!!! Říkám si, že musím začít běhat, abych dala trasu s přehledem. Čas plyne a neustálé charitativní a podpůrné akce pro neziskové organizace se valí, takže si týden před Dnem cesty říkám, že už asi ani vybíhat nebudu :-D
Natěšená a zároveň i nervózní nasedám s jednou z kamarádek do vlaku (druhá bohužel onemocněla), kde se ládujeme jídlem, vtipkujeme, představujeme si naše sušenky a brzy na to vystupujeme ve Veselí nad Lužnicí. Přijdeme na hlavní nádraží, kde je spousta turisticky vypadajících lidí, ale ve věku 50 let a výš, tak jsme trochu zaražené, zda to jsou naši dnocestoví přátelé... po chvilce postávání projde kolem nás muž, u kterého jste si jisti, že mezi nás stoprocentně patří, takže ho pronásledujeme až do haly, kde s podivem zjišťujeme, že nádraží má také halu!
Po přihlášení, spořádání dalších zásob a okouknutí pánského osazenstva je zaveleno. Jsme vyhnáni ven, v krátkosti nám sdělí pár informací a kopice lidí se začne hrnout směrem z Veselí nad Lužnicí. Svižným tempem předejdeme většinu lidí a držíme se v přední části „neběžců“. Toto tempo a veselá nálada nám vydrží do Jindřichova Hradce, kde kupujeme vodu, ale po nákupu to vypadá, že odpočívající kamarádka už přestává moci. I přes to se rozejdeme směr další „Káčko“. Bohužel po pár kilometrech se kamarádka odděluje u železniční zastávky, kde jí k velkému štěstí jede za půl hodiny vlak. Opouštím ji a jdu společně s mužem, který se k nám na posledním kilometru přidal. Vydržíme spolu asi 2 km a další nešťastné loučení... jsem sama a tak to zůstává na dalších cca 20 km. Vzhledem k tomu, že se začíná stmívat, nenápadně se přidám ke čtyřčlenné partě, ale všimnou si mě i přes to, že se snažím být hodně nenápadná...
Je tma a my pochodujeme už jenom ve třech. Já a dva chlapíci... prolétne mi hlavou, zda to jsou opravdu účastníci Dne cesty, protože itinerář držím v ruce jenom já, ale vzhledem k tomu, že jsou vtipní a jde se s nimi dobře, tak to neřeším :-) Jak jde čas, dochází mi, že můj cíl není reálný a už se loučím s Jihlavou, kam jsem chtěla dojít. Vím, že je to chyba, ale vzhledem k tomu, že posledních 20 km bylo zvlášť obtížných kvůli povrchu a extrémně pomalu utíkajícímu terénu, který byl téměř po celý zbytek mé cesty identický, neměla jsem sílu rozhodnutí měnit...
O půlnoci mě ještě více láme moje automobilová podpora a já se tedy odpojuji ještě před Třeští, takže jdu asi 1,5 km sama, abych dorazila do nedaleké vesnice. Cesta je to děsivá, ale štěstí, že umím alespoň trochu zpívat a to mě doprovází při svižném tempu a občasném popobíhání až na konec mého Dne cesty!
Co si odnáším? Opět spoustu zkušeností! Vím, že člověk dokáže neskutečně rychle zapomenout, jakou bolest na akci musel přetrpět a po pár dnech si tak s lehkou myslí řekne: „JDU DO TOHO ZASE!“. Dál mě mile překvapilo, že se nemusím bát jít sama. Vždy se mohu k někomu připojit a nakonec se mi podaří najít lidi se stejným tempem, smyslem pro humor a dalšími vymoženostmi jako je svítící čelovka! Štěstí, že Dnocesťáci jsou vždy bezpečně poznat, takže se Vám s největší pravděpobností nepodaří přidat se k cizím lidem.
Tato akce mi pouze dala, nic mi nevzala (jako předloni nehet), takže pokud si nejste jisti, zda do toho jít, JDĚTE! Do teď se mě lidé ptají: „Proč?“. Jenže proč to nezkusit a nezjistit, co dokážete? :-)

 autor: Honza Blažek, jaro 2015
Vrcholy Vysočiny aneb óda na asfalt

23.DC pro mě začal 4. dubna (Velikonoční neděle), kdy jsem vyrazil trasovat úsek Jindřichův Hradec -> Třešť. Vyrazil jsem v 8:00 z Roztyl (tj. 10:40JH) a do večera jsem se chtěl dostat do Třeště s tím, že ověřím, že značka vede, tam kde ji očekáváme. Protože tohle nedělám prvně, vytipoval jsem si občerstvovačky na trase a zjistil, že tam žádný nejsou. Ani Shocart (a ten se málo kdy plete) neukazoval jedinej červenej obdélníček s vlaječkou. OK, nevadí, nakoupil jsem v Hradci (snídani, oběd i střídmou večeři) a s 2.25l vody vyrazil směr Javořice.

Šlo to báječně, … sluníčko, větříček, tu a tam mráček, aby se člověk nespálil. Kilometry ubíhaly, v Rodvínově dvě zavřený hospody v Zahrádkách jedna, asfalt a když ne asfalt, tak močál s popadanými stromy. Celou dobu jsem si pokládal otázku, zda nejsem náhodou na Šumavě, kde ten asfalt je naprostej standard a těšil se až to skončí. Všechno to bylo krásně běhatelný, ale znám účastníky … to bude průser.

Chyba byla nevyužít Studánky Páně. Říkal jsem si, že kolem Javořice je těch pramenů hodně a že počkám až tu vodu dopiju … zbylý studánky nebyly moc studánky, takže někde před Roštejnem suším poslední decku a doufám. Na Roštejně je normálně hospoda, wow. Faktem je, že účastníci ji užijou tak maximálně na podzim, ale mě to dneska zachránilo krk (nebyl tak vyschlej). Seběh do Třeště už ani nestál za komentář, ale jen tak pro pořádek - dolů, dolů, doleva, na silnici doprava a u lesíka zase doleva a jste tam - 9km za hodinu, celej úsek (51km) proběhnut za 7h 15m i s nákupem v Lidlu a občerstvovačkou na Roštejně. Terén hladkej jak jen asfalt může bejt, zaznačenej tak, že by zabloudil leda slepec, počasí suprový a na Javořici 2cm sněhu. Celou cestu nepotkáte živou duši, jen na Javořici je narváno jak se na nedělní odpoledne sluší.

No a protože mi zbylo asi 1,5 hodiny na autobus do Prahy, jal jsem se stopovat do Jihlavy … a ejhle podařilo se. Řidič byl trošku zmatenej z toho co mu vyprávím (něco jako 200km a 24h prostě nebyl schopnej pobrat) a tak jsme radši rozebírali dopravní situaci. Cesta do Prahy bezproblémová.

… a jak to bylo naostro?

Tak předně ta registrace - takticky jsme vše (po loňské skvělé zkušenosti) připravili do obálek, setřídili připravili. Registraci začínáme cca 9:00, ale hlavní nával (od Prahy, jak jinak) dorazil až v 9:30. Prezence byla u konce v 9:37. Nekecám, trvalo to 7 minut a odbavili jsme většinu z 126 účastníků. To vás poleje taková ta úleva, že vlastně všechno už je za váma - už si jenom užít závod.

organizační minimum
Ověření dobrovolníci dostávají do batohu náhradní kontroly, protože je naprosto normální, že na závodě tak 2-3 zmizí. Přednostně vybírám ty rychlejší (přeci jen během závodu to mizení není tak frekventované jako před závodem). Tj. jednu mám já, jednu Tritas a jednu Zbyňa. Testovací iPhone jsem střelil Vojtovi (doufám, že nebyl moc těžkej).

Vyběhl jsem. Je to klasika, všichni běžej jak o život. Nechápu to. Závod má 208km, rychlost teda nemá smysl větší než 9km/h (tu jsem nasadil já), tam vepředu se ale běží tak 12-13km/h. Takže čekám až zakufrujou, abych si někoho chytl, aby mi nebylo smutno.

Netrvalo to moc dlouho (Honza Dušánek nezklamal a strhnul menší skupinku někam doleva, kde se běželo rovně) a mohl jsem si vybrat s kým poběžím. Ze skupinky jsem nakonec vytrhl Tritase ježto byl schopen přizpůsobit se mé pomalosti (a ještě si v ní liboval).

K rozptýlení chytáme v lese dvojici David+Gábina. Zde si udělám malinkou odbočku - my (rozuměj ostřílené účastníky DC - tj. více než 10 účastí) se od nich (to jsou ti ostatní) poznáme zejména podle “brutálně vostrý chůze”. Co to znamená? Jdu. Mám závodníka před sebou, který pobíhá ala indián. Dokud jsme na rovince, vzdálenost se nezvětšuje (já jdu, indián střídá běh a chůzi), ale ouha, jakmile rovinka není, indián ztrácí - do kopce neběží a z kopce pro změnu běžím já. No a protože všude kolem byla rovina přetahujeme se D+G o cca 15. místo dalších 20km. Aby odbočka měla nějaký smysl - nevím kde jsme k tomu “my” přišli, že tak valíme, když jdeme a proč se tak poznáme od “nich”, ale schválně (až budete mít příležitost) zkuste porovnat s vašim pozorováním.

U 23. hráze rybníka jsem se ztratil a začal počítat rybníky zase od jedné.

… přede mnou sníh, za mnou kroupy a na mě prší …

I přiblíži se Děbolín. Nejprve volá Robert, potom Eliška a nakonec Olda, že kontrola chybí. Už na obzoru máváme na bezradné závodníky kontrolou novou. Kupodivu Tritas má v batůžku K2 … což vypadá dost profesionálně.

Ze zkušenosti z trasování, volíme Lidl jako naše JH-depo. Nakoupil jsem 800g pečiva 3l vody,
dvě ořechové tyčky a karton papírových kapesníků (to kdyby na záchodech soupeřům došel toaletní papír). 15 minut včudu, zato proviant vyřešenej až do rána.

Kus za K4 zdrhám Tritasovi abych vzápětí chytil Ultrahonzíka. Ultrahonzík už byl ale odepsanej. Nejen že přišel o psa, nejen že si musel pustit ukolébavku, ale navíc to v Český Olešný zabalil. Snažil jsem se mu pomoct, seč mi síly stačily, ale nebylo to dost. Mluvil o nějakým “připos…běhu”, halucinoval o “vertikálách” a úpěl jakmile jsme vyběhli na takovou parádní … asfaltečku. Takže dalších 10km popobíhám sám a přemýšlím o smyslu Dne cesty… K čemu jsem došel?

i) Jako mohli jsme sem dát nějakej kopec.
ii) Nebo se aspoň někde vyhnout asfaltu a vzít to po poli.
iii) Nejsou voni tim Ještědem jen zmlsaní?
iv) Tyjo, jakej bych to byl závodník, kdybych si vybíral závod podle trasy?
v) To bych ku.. nemohl ani na ty pražský závody. Dyk tam je asfalt všude a ještě navíc se dvakrát běží přes Libeň.
vi) Aspoň je to jiný, než ty ostatní závody, ne?
vii) No doufám, že nás nikdo nebude přirovnávat k běhu na oválu … To už bych se na to fakt mohl z vysoka vysr….

Naštěstí v další vesnici koukám na tracker a můj hlavní soupeř (poslední co byl přede mnou) se objevil na obzoru. Doběhl jsem ho, pokecali jsme, jak je aplikace super. Vysvětlil mi, že teď už jenom půjde, že s během končí a s tím jsme se rozešli (ja teda spíš rozběhl).

Následovala už jenom samota

Zahrádky, křížek, další soupeř, kterýho jsem předběhl. Studánka Páně. Zde další depo - další 3 litry vody, svačina, oblečení. A seběh do Třeště. Čím víc jsem se blížil, tím víc mi bylo slabo. Původně jsem nechtěl zastavovat, ale padla tma a s ní přišla i krize. V Třešti už bylo jasno, že jdu na svařák. Zapadl jsem do hospody a dal si 15 minut přestávečku abych trochu rozmrzl. Krize byla ale čím dál tím horší, aspoň že si svaly v tý hospodě trochu odpočaly a nebyl s nima už další problém. Cestou na Špičák jsem se ale už definitivně pohroužil do sraček. Psychika na bodu mrazu, bolest v zádech, břicho taky nic moc. Naštěstí rychlost neklesala. Mám halucinace. Vidím lidi a psi v každym stínu. Smiřuju se s tím, že do Jihlavy to vydržím, ale bude to těžký. Zima jak prase (termofólie doma). No a přesně na Okrouhlíku čumim a říkám si … to je ale pěkná halucinace, to vypadá snad na hospodu. Nedalo se odolat (tak blbě mi bylo) a vlezl jsem dovnitř přestože bylo už 16 minut zavřeno. Vevnitř ale úřadovala matka Tereza (teda Jana). Dostal jsem držkovou a pivo, lavici na spaní a nějaký místňáky co docela obstojně hráli na tři kytary. 0:30 zavíračka. No co, pospal jsem, pojedl, byl čas vydat se zase na cestu. Stav se zlepšil na takovejch 50% (což je tak 25x zlepšení) a to stačilo bohatě na cestu do Jihlavy (i z těch panelek jsem měl srandu). Jediný co mě trapilo byla ta zima a to bylo jen horší.

V Jihlavě ani nezastavuju (tak už mi bylo dobře), jen na náměstí od číňana kupuju vodu (asi litr). Krosim to přes údolíčko a vyrážím na Henčov … Následuje krize č. 2, zastávka na zastávce a nepříjemný bloudění za K12, kde je les plnej lidí, psů, sobů a zejména bažin. Jdu podle GPS, protože modrá vede naprosto všemi směry. Zato modrá podle GPS vede naprosto spolehlivě středem močálu. Vymotal jsem se a dál mrzl.

Blíží se ráno. Zima jak sfiňa. Vyndal jsem náhradní ponožky a dal si je místo rukavic. Volá Robert, K15 nenašli, jsou v Přibyslavi a konec.

No tyvogy! To už vopravdu ten závod nemá žádnej smysl. Tak on je první, má ještě 5h, dal by přes 160km a normálně to zabalí. Aby toho nebylo dost, tak všechno svede na mě, že je ta trasa moc placatá a že ten asfalt jsme si taky mohli odpustit…

Morálka na bodu mrazu, teplota vzduchu taky. Všude roste jinovatka. Nebejt to kolem tý Polný tak pěkný, tak to tam namístě pobleju. Svítá.

Při životě mě drží už jen můj fyzický stav. Je mi dobře, furt mi to běží, ale už mě to nebaví. Naštěstí rozumnej spoj jede až z Přibyslavi, takže je jasný, že tam dojdu. (Dokonce to vychází 2 hodiny před limitem).

Na K15 líčím novou kontrolu (tentokráte už neoriginální, což působí dost neprofesionálně). Díky tomu zjišťuju, že jsem třetí, protože nikdo další nevolal, že by ji nenašel. Další důvod zamyslet se co v Přibyslavi budu dělat…

Přibyslav 8:00, totální motivační krize. Jestli je tu cukrárna, zalezu do ní a dohraju to tam. Curkárna tu je a otevíra v …? Aaaa 8:00. To je zajímavý, že maj ještě zavřeno. Sedim na květináči před cukrárnou a čekám až otevřou … Řešim motivační krizi - co budu dělat pokud neotevřou? Hledám spoj do Prahy, k sakru 9:44, to mám ještě skoro dvě hodiny do vlaku. Je 8:10, dveřnice od cukrárny se otevírají ale ouha, za nima jsou druhý dveře a na nich druhá otevíračka … 9:00. “Tak jděte všichni doprdele, du dál, votevřete si klíďo až v 9h. Dám aspoň svůj osobák, je to jen 3km.”

Utíkám z Přibyslavi (koupil jsem si kartáček na zuby a snídani) je 8:27, předemnou poslední 3km a pak zpátky na vlak. Masíruju trackovací aplikaci aby updaty posílala častěji. 8:53 končim na 137,6km tj. o 500m dál než je můj osobák. Spokojeně se vracím na vlak, jak jsem navzdory osudu zase jednou vyhrál (teda nad sebou a svojí mizernou motivací). Liberečáci už me neštvou, je konec. Chytám stopa, abych měl čas se na nádraží dospat a nevypadal ve vlaku jak troska. V čekárně je teplo.

Zhodnocení

Letos prvně proběhlo zhodnocení s účastníky v hospodě a bylo fajn, takže ho nejspíš zopakujeme i na podzim. Dostal jsem dost podnětů, abych dal tenhle report dohromady, děkuji vám za náměty. Pak taky děkuju, že jste trasu “nestrhali” jako někteří jiní z nejmenovaného severského města. Myslím, že i díky rovinatosti a asfaltovosti terénu je to výzva a to zejména pro boj s psychikou. Smekám před Lukášem, že vyhrál a dorazil i na afterparty přes půl Republiky. Omlouvám se za vulgarizmy v mém reportu.

Na okraj nutno zmínit, že jsem si dal 1* za perfektně zmáknutej nutriční harmonogram. Snědl jsem naprosto všechno, vypil taky všechno, nikdy mi nepřebývalo a nikdy nechybělo. Příště zpomalit na 7km a držet celou dobu (nyní 7,5km/h prvních 82km poté kontinuální pokles až na 6km/h v cíli v průměru, tj. 5km/h real).

 autor: Lukáš Šmahel, jaro 2015
Den cesty – Vrcholy Vysočiny
Myšlenka Dne cesty – aneb kolik člověk ujde za 24 hodin – se mi zalíbila. Připomněla mi přelom století, kdy jsme si sami plánovali cca 24-hodinové akce, zvané (po vzoru té první, která vedla z Prahy na západ, tedy do Plzně) západské expedice. Vždycky jsem rozepsal trasu, aby sledovala co nejpřímější směr, ale zároveň tam byly nějaké zajímavosti, aby to bylo plus minus 100 km (to se dá za 24 hodin zvládnout) a aby se dalo ukončit v případě potřeby na nějakém nádraží či autobusové zastávce dříve. Těchhle pochodů jsme uskutečnili celkem 13 (jednou dokonce do zahraničí – z Českých Budějovic do Lince), bez nějaké propagace ovšem to pak usnulo na termínové neshody, a tak poslední ročník proběhl roku 2008. Pro nejrůznější nepřízně počasí, osudu a kdo ví čeho nebylo zdaleka automatické dojít to celé, často jsme i ti „nejotrlejší“ skončili dříve než v plánovaném cíli a po 24 hodinách.

Když jsem na stránce www.dalkovepochody.cz zjistil, že poměrně podobná akce, bez zajištění, se samokontrolami, startuje nedaleko mého bydliště, ve Veselí nad Lužnicí, a to již po třiadvacáté, rozhodl jsem se přihlásit. Zvláště když organizátoři mi povolili jít to jako dogtrekking.

Pozor, akce je to opravdu dlouhá, a tak i report je opravdu dlouhý… vejde se sem jen proto, že byl speciálně zvýšen limit na délku 2,5x.

Start, Veselí nad Lužnicí, 10:00
Sibiřský husky Vix už od vystoupení z vlaku (před devátou) vyje a trhá vodítkem, že by chtěl vyrazit. Krotím jeho nadšení a doufám, že nevyčerpá síly příliš brzy. Schází se něco přes stovku lidí, nejvíc od Prahy v 9:30. Nafasujeme podrobné itineráře a perfektní mapy (takže 3 ks map od KČT tahám jako nadbytečnou zátěž, ani jednou jsem je nepoužil). V batohu mám z jídla a pití 18 rohlíků (to se ukázalo jako opravdu přehnané, snědl jsem jich asi 5), čtvrt kila sýra goudy, 15 deka vysočiny (jde se na Vysočinu, ne?), 3 margotky, 4 sušenky, jednu dvoulitrovou lahev s lehce sladkou limonádou, 2 kilové psí „salámy“ a hrst granulí. Na batohu přidělané trekové hole.
Po velmi krátké instruktáži od organizátorů dav vyráží. Jsem kupodivu první, což jsem moc nechtěl (maximálně jsem šel v kuse 105 km, tady jsem si jako optimistický cíl dal Velké Dářko, což je 152,5 km, tedy skoro o polovinu více – předpokládal jsem, že to bude hodně o zvoleném tempu). Nechávám se tedy dohnat dalším běžcem, Robertem. Netušil jsem v tu chvíli, že to bude na celou dobu pochodu jediný jiný účastník, kterého potkám.
Robert má GPS, na které má nainstalovanou aplikaci Locus(?), pokud se o více než 100 m (pak si to změnil na 50 m) vychýlí z trasy, začne to pípat, a tak se zbytečně dlouho nebloudí. Někdy ale to je dvousečné – pípá i na trase, nepípá, i když je značka kdo ví kde (možná je to naklikané jinudy, nebo se GPS neumí správně najít). V úsecích, které jsem šel bez Roberta, jsem kupodivu opouštěl trasu méně, ale často jsem je chodil s vyndanou mapou, a tudíž možná pomaleji. GPS s tou aplikací je tedy šikovná pomůcka, ale není všespasitelná.

K1, Dolní Vydymač, 16,7 km, 11:32
První úsek běžíme. Největší převýšení Třeboňska je asi totiž nový most ve Veselí přes trať a hráze rybníků. Rychlost 11 km/h se sice nedá udržet trvale, ale zatím to nečiní problémy. Na Metelu před 11. km je restaurace, která otvírá v 11. Zdržení pro ostatní, ne pro nás, jelikož je 10:56.:-)

K2, Děbolín, 27,8 km, 12:40
Chvílemi sněží, chvílemi svítí slunce. Ve stoupání k rozestavěné rozhledně sem tam přecházíme do chůze, poprvé jím sušenku. Cesta je bohužel z velké části vyasfaltovaná, to ještě netušíme, že bude podstatně hůře. Kontrola nenalezena (i když místo, kde má být, jsem našel bez potíží), voláno organizátorům.

K3, Městský les, 34,2 km, 13:32
Přes Jindřichův Hradec zvolňuji, orientačně to ale jakž takž zvládám. Robert zmizel v některém z obchůdků a dohání mne těsně před kontrolou, kde podruhé vyndávám sušenku.

K4, Stříbrný velký rybník, 43,8 km, 14:39
Poměrně nudná rovina s převahou asfaltu pokračuje, i když v posledních 3 km před kontrolou se konečně ukázal zajímavější úsek s procházením lesem, kdy GPS stále pípá, i když držíme značku. Tempo se stále drží nad 9 km/h. Robert je optimista a hovoří o překonání rekordu. Chápu ho, jelikož už ušel minulý Den cesty přes 140 km a navíc byl výhercem Jarního Šluknovska, já trvám na pokusu zvládnout Velké Dářko a počítám náskok, který zatím oproti tomuto cíli mám. Je mi jasné, že přibývající kilometry budou znát, navíc se půjde potmě.

K5, Zahrádky, 56,2 km, 16:26
Dochází voda, dva litry se ukázaly nedostatečné. Věčný asfalt neustupuje. Hledám hospodu, nikde nic. Ve snaze nějakou najít utíkám i Robertovi. I Zahrádky ale zklamaly, a tak zastavuji v obci a jím. Musím tedy vydržet až ke studánce, což je 11 km, převážně do kopce. To nějak dám.

K6, U křížku, 62,2 km, 17:10
Kilometr za kontrolou na Zahrádkách byla cedule Penzion Mlýn, Bohemia Regent. Jasně, voda (nebo pivo, prostě jakákoliv tekutina) na dohled! Bohužel na místě jsem zklamán, obcházím to po schodech ze všech stran a nikde nic, co by připomínalo otevřenou hospodu. (Asi jsem hledal ale špatně, protože další účastníci zmiňovali perfektní otevřenou hospodu.) Nepodléhám frustracím a vyrážím vstříc studánce (louží pro Vixe je naštěstí cestou dost). Před další kontrolou mne opět dohání Robert.

K7, Studánka Páně, 66,7 km, 17:48
Voda! A kolik. A navíc konečně terén, lesem, po loukách, konec dlouhých nekonečných asfaltek. I Vix evidentně pookřál a vodítko se opět napnulo. Začíná zajímavější část trasy. (Ale také se blíží tma.) Potkáváme i pár desítek lidí, mířících na Javořici.

K8, Michlova skála, 69,2 km, 18:14
Sbíháme s kopce, krátká odbočka na skálu. Přemýšlím, že bude v Třešti potřeba zastavit na zakoupení nějaké vody, protože na zbytek trasy mi to určitě nevydrží.

K9, Špičák, 86,3 km, 20:52
Před hradem Roštejn jsem dostal šílený hlad. Robert pokračuje (nepočítám, že ho ještě uvidím), já zastavuji na lavičce, vyndám Vixovi salám a sobě rohlík se sýrem. Poté, co Vix dojí (celou kilovku spořádal skutečně rychle), pouštím se pomalým tempem dál, stále přitom jím. Počítám, že bych mohl stihnout Třešť před 20. hodinou a tedy navštívit Albert, o kterém si pamatuji, že je na náměstí. Po najedení se mi běží lehce a dobře, v 19:50 tedy vcházím do dveří marketu a kupuji půllitrovku kofoly „naex“ a perlivou Magnesii (minerály a aby to nebyla jen obyčejná voda). Rada – nekupujte perlivou, nechcete-li ze sebe pak přes deset km vypouštět bublinky. Vytahuji hůlky a čelovku. Na konci Třeště opět potkávám Roberta – ten byl v hospodě a dal si polívku. Neudělalo to dobře jeho zdravotnímu stavu, navíc mu GPS ukazuje trasu nějak úplně jinudy, takže končí někde v roští a na rozcestí u hájovny na něj čekám. Překvapuje mne, že nás stále nikdo další nedohnal… nějací ti zkušení vytrvalí vlci běhající ultramaratony a podobně. Následuje krátké prudké stoupání na vrchol Špičáku, kde se hůlky opravdu hodí, popadané stromy činí terén poměrně náročným. Na vrcholu opět čekám na Roberta. Ten se doplazí po cca 10 minutách a neví, zda bude moci pokračovat. Jo, režim jídla je prevít, sám to ještě poznám…

K10, Okrouhlík, 94,3 km, 22:03
Pokračuji dál sám, úseky s jasnou cestou se střídají s úseky s popadanými stromy, úseky, v nichž se značce do cesty staví oplocenka. Jsem celkem rád, že jsem konečně u rybníka.

K11, Jihlava, 100,9 km, 23:06
Tempo klesá. Orientace po tankodromu, kde není příliš kam udělat značku, vyžaduje jít s mapou v ruce. Chůze výrazně převládá nad během. V Jihlavě mne dohání Robert, kterému se organismus nakonec srovnal. Dostávám opět hlad. Zastavujeme v hospodě (cca 20 minut), kde je naše akce přijímána jako slušná šílenost (A fakt půjdete dál takhle v noci? A jdete přes 150 km?). Vypiji kofolu, doplňuji vodu. Jídlo si nedávám, doufám v efekt sladké kofoly. Špatný nápad, ale to poznám až později.

K12, Henčov, 107 km, 0:18
Po trochu krkolomnějším průchodu Jihlavou skrz park dorážíme k další kontrole. Na Velké Dářko to vypadá slušně, na Čachnov pro Roberta už moc ne. Zvlášť když v lese opět několikrát ztrácíme značku (jako kdyby byla na stromech umístěna zcela náhodně) a narážíme na další oplocenky.

K13, Horní Věžnice, 116,8 km, 1:46
Největší krize trasy. Robert mizí během v dáli, já mám problém i s chůzí. Nejsem schopen pozřít ani margotku. Zkouším to zažehnat rohlíkem a vida, funguje to. Sice ty dva rohlíky chroupu celou věčnost, po kterou podél mne projíždí naprosto neskutečné množství aut po souběžné dálnici D1 (kam ti blázni v jednu v noci jezdí?), ale poté, co dálnici podlezeme, nabíráme opět tempo. Do Horní Věžnice je to s kopce, znovu běžím a doháním Roberta. Jen na chvíli, protože než označím kontrolu, je zase pár set metrů přede mnou, ale i tak je to vzpruha.

K14, Polná, 121,4 km, 2:28
Trochu složitějšího terénu, Robert si navíc neaktivoval na GPS zpátky aplikaci, takže přešel odbočku, čímž jsem se dostal opět před něj. Znovu dostávám hlad, musím tedy opět jíst. Margotku neriskuji, beru rovnou rohlík. Už je to prostě příliš dlouhé a organismus na cukry nejede.

K15, Dolní Javorná, 131,8 km, cca 4:30
Opět se dostávám na nějakou dobu před Roberta. Ten definitivně vzdává záměr Čachnov a uvažuje, že půjde asi jako já k Velkému Dářku. Stoupání kolem větrných elektráren je potmě trochu tajuplné. Kontrola nenalezena, ačkoliv popis ukazoval na místo, kde jsme ji hledali. Zkoušíme hledat ještě dále, poté opět telefonát.

K16, Pořežín, 140,7 km, 6:06
Rozednívá se. Přibyslav procházíme poměrně pomalu. Robert už prakticky nemůže a vypadá to, že skončí zde. Vyrážím opět kupředu, bez něj. V Ronově jsou na cestě naházené nařezané kmeny, dost náročné je obcházet, když má člověk v nohách skoro 140 km. Poslední běh, ukazuje se, že Vix už toho má také dost, a tak natrvalo přecházíme do chůze. Stačí nám k Velkému Dářku 3,5 km/h, takže to nevnímám jako problém. Málo piji, pít se mi nechce. Asi to chtělo nějaké čipsy nebo slané tyčky. Vix také přestává pít, zřejmě psi trpí podobnými problémy jako lidi. Naštěstí je cíl blízko.

K17, Račín, 148,3 km, 7:47
Zima. Mráz, jinovatka, na loužích led. Konečně se dostáváme na místo, kam svítí slunce. Průchod kolem potoka u Velké Losenice je nádherný, jedna z nejhezčích částí trasy. Když už jdeme tak pomalu, můžeme se aspoň kochat.

Cíl, Škrdlovice, 154 km, 9:09
Konečně vidím Velké Dářko. Je pořád zima, takže ani omočení nohou neriskuji. Vix se vody kupodivu bojí, takže ho tam také nesměruji. Směřujeme k vesnici Škrdlovice. Vix si lehá. Aha, máme vlastně splněno, sem jsme chtěli dojít. No vida, takže jsme to zvládli. Tak ale ještě musíme na autobus, už to bude jen chvilka, slibuji. Stoupáme k vesnici. Už jen pár set metrů… a jsme tam! Koukám po hospodách, jedna, co je o 200 m dál po trase, otvírá v deset a vypadá to, že budou vařit – plněná sekaná s bramborem a vývar za 85 Kč… už se olizuji. Sedám na lavičku, vyndám granule a čekám, jestli někdo dorazí za mnou, že bychom to oslavili společně na pivu. Nikdo nedoráží. Vesnice je prázdná, jako v neděli ráno, jen do místního, kupodivu otevřeného obchodu, občas někdo dorazí. Nicméně i když tady nejsou žádné ovace diváků ani diplomy či dokonce ceny, ten dobrý pocit za to stojí.

Nakonec jsem nejel kus cesty domů autobusem, ale přítelkyně pro mne přijela. Spojení by bylo nic moc, doma bych byl až ve čtvrt na devět večer, což mi na předpokládanou únavu nepřišlo jako nejlepší.

Když pochod nemá cíl, musí si ho člověk stanovit sám. Nám se to tentokrát docela dobře povedlo. Překonali jsme se oba, a to bez nějakých následků, dva dny po pochodu už jsme na tom poměrně normálně. Samozřejmě, mohli jsme ještě skoro hodinu pokračovat (což by na další kontrolu pravděpodobně stačilo), nicméně už to nemělo příliš smysl. Navíc bych přišel o dobré teplé jídlo na konci, a to je rozhodně lepší než nějaké 3 – 4 km navíc. Na druhou stranu pro podzimní Den cesty se nabízí jako cíl 100 mil = cca 161 km, to by při podobném průběhu nemělo být nedosažitelné.

 autor: Eliška Majorová, jaro 2015
Letošní den cesty byl zvláštní. Nejsem zvyklá na asfalt a nemám ráda rovnou krajinu, kde je obzor kilometry vzdálený, ale zároveň to pro mě bylo všechno tak nové, že jsem ve zpětném pohledu ráda, že byla trasa právě taková. Reportáž o mých 125 km se spoustou fotek a naprosto zásadními informacemi, které svět nutně potřebuje vědět (jakože jsem děsně dobrá a tak), je tady.
Hlavně mě berte s rezervou a buďte shovívaví ;)

 autor: Jakub Solovský, jaro 2015
Do závodu jdu s cílem vydržet 24 hodin, ale letos jsem ještě nic delšího nešel, takže si nejsem jistý jak na tom budu a říkám si že plány budu průběžně měnit podle toho jak se budu cítit.

Před startem ještě stihnu sníst svačinu a v deset se vyráží. Nasadím docela svižné tempo, ale vzhledem k tomu, že můj nejdelší souvislý běh měl letos 16 km a nechci se uštvat hned na začátku, nezrychluji do běhu když kolem mě probíhají skupinky běžců, říkám si že některé možná doženu někdy později.

Držím se v roztahané skupince několika dalších chodců a po modré značce míříme na Karštejn. Na dohled přede mnou vždycky někdo je, takže s navigací není problém, ani nezapínám GPS a šetřím baterky na noc.

Odbočku na žlutou trefím a správně jdu i po zkratce na Vydýmač. Na kontrolu dorazím s malým náskokem na 6 km/h a zatím to vypadá dobře. Zapisuji kontrolu, spravuji ponožku v botě a pokračuji dál.

Před Velkou Holnou mě pokropí, ale svítí do toho slunko, takže průběžně usychám. Na hrázi si udělám pár fotek a pokračuji na Děbolín. Před Svatou Braborou mě předbíhá další běžec a po chvíli ho ztrácím z dohledu. Jde se po asfaltu, ale zatím mi to nevadí.

Kontrolu v Děbolíně zapisuji pořád s náskokem na 6 km/h a opět rovnám ponožky, to už jsem zjistil, že mám ponožku na pravou nohu na levé a naopak, tak je konečně prohazuji tak jak patří a pokračuji dál - sedí na noze o něco lépe než doteď, ale žádnou nenapravitelnou škodu na nohách, která by mě v dalším průběhu mrzela, jsem si nezpůsobil.

Před Jindřichovým Hradcem potkávám pár dalších lidí, které ale ve městě ztrácím - nejspíš vyráží doplnit zásoby, já mám zatím jídla i vody dost tak pokračuji bez zastávky dál - cesta po dlažbě už není nic moc.

Kontrolu u přejezdu zapisuji a pokračuji dál lesem. Cesta příjemně ubíhá a zatím se mi jde až nečekaně dobře.

První krize přichází před Českou Olešnou. Nesedla mi nejspíš kombinace věcí, které jsem do sebe v posledních několika hodinách nacpal (chleby se sádlem, rozinky, Margot, jablko ...). Následuje série technických zastávek (ještě že je za co se u cesty schovat) a krizi nakonec řeší až živočišné uhlí.

Na kontrole U Zahrádek se oblékám a začínám se bát toho, jak moc se ještě v noci ochladí - oblékl jsem si mikinu a protože je mi nějak zima na prsty tak i rukavice. Jediné další oblečení, které mám jsou podvlíkačky a pláštěnka.

Pokračuji dál, začíná se projevovat únava a musím trochu zvolnit. K další kontrole už dorážím za tmy. V dálce za sebou vidím světla čelovek, ale jsou ještě dost daleko.

Výstup na Javořici mi dává zabrat. U Studánky Páně potkávám dalšího účastníka, který udělal tu chybu, že si na chvilku sedl a teď se snaží rozejít. Doplním vodu - do rána je ještě daleko a jdu pořád na zásoby ze startu. Společně pak pokračujeme dál. Na vršku se pokouším o fotku u rozcestníku a začíná sestup. Po štěrku to není nic moc, začínají mě bolet chodidla. Odbočku na Míchovu skálu nakonec trefíme správně a pokračujeme dál.

Někde za Roštejnem ztrácím svého společníka a na Třešť pokračuji sám. Bojuji s únavou - ne zrovna úspěšně - několikrát mi připadá že jsem usnul za chůze, probralo mě vždycky až když jsem málem sešel do příkopy.

V Třešti se mě někdo snaží přesvědčit k návštěvě nonstop baru, s díky odmítám - už bych se nedonutil jít dál a nejsem si jistý jak by to bylo v neděli ráno s dopravou. Vysvětluji mu co tam vlastně dělám - podle všeho se tam konal ještě nějaký jiný závod, tak chce mít jasno ke které skupině bláznů to patřím (nedává najevo co si o mě myslí, když líčím dvacetičtyřhodinový pochod a že už mám za sebou něco přes 80 km).

Výstup na Špičák je utrpení, ale nakonec jsem nahoře, sestup není o moc lepší - kličkující pěšinka a popadané stromy. Kousek před Okrouhlíkem mě dochází pětičlenná skupinka, se kterou se snažím držet krok.

Cestou ke kontrole trochu bloudíme, ale nakonec dorazíme tam kam máme. Potvrzují se zkušenosti z předchozích akcí, že čím větší skupina jde pohromadě, tím větší je pravděpodobnost zabloudění - každý si myslí, že trasu sleduje někdo jiný. Zjišťuji, že z Jihlavy by měly jezdit docela dobře autobusy do Prahy a utvrzuji se v tom, že tam skončím. Značná část byla po asfaltu a na nohách se to podepsalo - puchýře sice nemám, ale otlaky na chodidlech dost bolí.

Cesta po panelech už tomu moc nepomůže a vše dorazí sestup do Jihlavy po dlažebních kostkách. V Jihlavě zapisuji kontrolu a zjišťuji, že autobusové nádraží je po trase, tak nakonec dojdu až na Okružní a tam to definitivně balím. Fotím závěrečnou fotku na autobusovém nádraží a za dvacet minut už sedím v autobuse do Prahy.

Mám za sebou 102,5 km za 21:28 a jsem spokojený. Nesplnil jsem sice cíl vydržet 24 hodin, ale výkon přes stovku taky není špatný.

 autor: Martin Dungl, jaro 2015
Na 23. Den cesty jsem měl malou motivaci. Když jsem o víkendu před akcí dostal horečky, říkal jsem si, že to akorát dopadne tak, že s vyplazeným jazykem a obnoveným nachlazením zdolám 60 km a pojedu smutně domů. Přes týden už však bylo dobře a v sobotu ráno jsem cítil elán a chuť se s tratí poprat. Registrace proběhla bez problémů, davu závodníků jsem sdělil poslední pokyny - a mohlo se vyrazit.

Start byl tradičně volný a běžci mezi turisty vypadali až nepatřičně (jaký to kontrast třeba s Pražskou stovkou!). Připojil jsem se ke klusající skupince a mezera mezi oběma tábory se rychle rozevřela. V dáli vpředu mizela vedoucí dvojice, snad Robert a Lukáš. Můj nový smartphone ne a ne zmlknout - tak poté, co jsem s úděsem zjistil, že běžíme rychlostí 5:25/km, radši jsem jej vypnul a šel si odskočit, aby mě ti blázni už nesváděli. Chyba lávky. Někde se vzali Honza s Bárou - a jako bludičky mě hned svedli ke kufru. No jo, na některé radši pozor ;-). Po správné cestě nás předešel Gimli, tak jsem ho docvakl a nechal běžecké blázny, aby zmizeli někde vepředu. Však času na zrychlení bude ještě dost. Krajina byla nádherná (rybníky, prastaré stromy, rozlehlé louky), terén přívětivý, počasí proměnlivé (tu sluníčko, tu vánice). A tak jsme v dobrém rozmaru s průměrem necelých 8 km/h dorazili do Jindřichova Hradce.

V Lídlu jsme se nabaštili - a ukázalo se to hlavní, v čem jsem se od minula "zlepšil". Před startem jsem si dal tabletku antacida (přípravku zvyšujícího pH v žaludku) - a když jsem se najedl, nebylo mi špatně! Skoro zázrak! Popobíhali jsme dál. Před rybníkem Holub jsem vyslal Gimliho dopředu - zrychlil a já bych mu stačil jen za cenu příliš velkého úsilí. Připojil jsem se ke Gabriele s Davidem a společně jsme popobíhali až do hospody na 57.5 km. Bavilo mě poslouchat jejich povídání o nejrůznějších závodech, i když sám jsem už tolik sil na konverzaci neměl. V hospodě, o které nám řekl pro kontrolu se vracející Ondra, jsme byli přesně v 6. Takže první osmihodinovka byla svižná, asi 7.2 km/h. Vše podle představ.

Kdybych měl shrnout úsek z Hradce do Zahrádek, líbila se mi malebná krajina. Vesničky, lesíky, pole, mírné kopce, rybníky, mezi tím silničky. Ano, takto jsem si představoval venkov mezi jižními Čechami a Vysočinou. Mám rád pěšiny, ale ani s asfaltkami nemám problém - je z nich většinou výhled a cesta pěkně utíká, myšlenky se můžou zatoulat jinam, není třeba přemýšlet nad každým krokem a každou odbočkou. Druhou věcí byl můj fyzický stav. Nepříjemně foukalo, takže jsem byl docela prošitý - promrzlý, bez energie a lehce propocený. Krizi jsem zabil v zárodku. Převlekl jsem se do suchého, dal si půl litru čaje, tlačenku s chlebem (říkal jsem vám, že mi tentokrát nebylo špatně?), nachystal si věci na noc (čelovku, kuklu, rukavice a hudbu) a půl hodinky poseděl. Přesně toto jsem potřeboval - na druhou etapu (pracovně do Jihlavy) jsem vycházel s optimismem a v dobré fyzické pohodě. Nebýt této hospody, mohlo to dopadnout hůře.

Po chvíli jsem znovu došel Gábinu a Davida - s hospodou byli hotovi rychleji než já, ale pak kufrovali. Měli v plánu jít jen přes den, tak jim to nepokazilo dobrou náladu. Odvoz na ně čekal před K6, tak jsme se naposledy proběhli, rozloučili - a já jsem osaměl. Na Javořici jsem krátce pohovořil s turistou, který šel v opačném směru, a na Míchově skále jsem potkal partu opilých teenagerů, kteří se přišli podívat na výhled. Asi pozdě, už byla skoro tma. Pustil jsem si do sluchátek country, pomalu vykračoval a líbilo se mi, že cesta mezi Míchovou skálou a Roštejnem je zcela rovná, takže jsem si mohl hrát s mobilem. Před Třeští mě došla Andrea Nováková a Tomáš Ulma, ti však oba zařadili přestávku. Já si jen vyměnil baterky v čelovce a šlo se dál.

Před Špičákem jsem opět chvíli seděl, tak mě došel Tomáš. Utekl jsem mu v seběhu, pak jsem ale špatně zabočil, zašel si asi 1500 m a mohl ho už jen stíhat. Do sluchátek Rammsteiny a běželo se na Popice. U Okrouhlíku jsem měl za sebou druhých 8 hodin - a split necelých 37 km. Což, upřímně, není mnoho. Avšak s bohorovností a hraním si s mobilem moc daleko nedojdeš. Na druhé straně, měl jsem v noci za cíl hlavně nemít velkou krizi, a to se povedlo. A pokud krize nepřijde, měla by cílená Přibyslav padnout. Chvíli jsem poseděl (odcházel jsem přesně ve 2 ráno) a pronásledoval Tomáše. Došel jsem jej v Jihlavě. On tam stavěl, já poseděl jen pár minut na lavičce.

Noční úsek pro mě skončil u přejezdu u Helenína, kde na mě přišlo spaní a hrozná bolest nohou. Abych jej shrnul - nic moc. Ani co do krásy (moc nemusím hluboké lesy, navíc úsek před Jihlavou je svou ošklivostí nepřekonatelný), ani co do mého výkonu. Na 10 minut jsem se prospal a mezi tím mě předešla trojička borců (poznal jsem Kosťu) a Tomáš. Pak jsem si dal Shlehu a gel, zapil to redbullem s vodou, pustil si Horkýže - a jal se je pronásledovat.

Následovala pro mě nejvyhrocenější, ale také nejkrásnější část trasy. U letiště nad Henčovem zmátla špatně umístěná modrá šipka asi všechny borce přede mnou - tak jsem je předešel a orientačně náročný úsek zvládl s GPSkou (hudba, GPSka, Olafova online reportáž - mít na trati smartphone není vůbec špatný!). U dálnice jsem dokonce chvílemi popobíhal. Mezitím se rozednilo a v Rytířsku už byl bílý den. Abych stihl Přibyslav, stačilo držet rychlost jen něco přes 5 km/h. Mám ale na to? Samozřejmě že ano - připustit si, že ne, je začátek konce. Ale opět se mi chtělo spát a bolely nohy - kotníky, úpony, svaly. Recept: Z kopce během, zbytek svižnou chůzí a občas si na chvíli sednout. Kochal se taky vstávající přírodou a chvílemi si zpíval. Ve Věžničce mě došel Míra Štefl. Vypadal, jako by právě vyběhl! Po krátkém společném kufru nás došel i Tomáš. Oba se mi vzdálili pravidelným během - čerstvější Míra zároveň utekl Tomášovi. Já si užíval sluníčko vstávající z rybníků, nad kterými ještě ležela mlha. Trasa okolo židovského hřbitova u Polné byla moc pěkná. Před Věžnicí mi vypadl itinerář a vítr jej zanesl na samý okraj hráze rybníka. Nemohl jsem se nesmát představě, že bych v tomto stavu musel ještě do vody - a to co nejrychleji, než by se rozpily záznamy z kontrol fixami ze začátku! A reakci již tak nepříliš přátelsky se šklebících rybářů jsem si radši ani nedomýšlel. (Zjevně bych však na DC nebyl první rybníkoplavec - viz report přede mnou.) Z Věžnice 8.5 km / 1:42. Dá se to vůbec NEstinout? Když jsem šel dalších 2.7 km do kopce kolem elektráren skoro 40 minut (až pak jsem zjistil, že je to spíš 3.7), lekl jsme se, že dá. Zvlášť, když jsem si urgentně potřeboval aspoň na 5 minut zdřímnout. Inu, učinil jsem tak, a pak si dal za úkol postupně dva tisíce běžeckých kroků, po silnici z kopce. A ono to šlo. Přesto se ke mně zezadu zvolna blížila postava. Nad Jabloneckým žlabem jsme zvolnil a onen neznámý mě předběhl - vypadal tak čerstvě, že jsem chvíli uvažoval, že je to místní, který se šel po ránu proběhnout. Počkal na mě v Přibyslavi na náměstí - a ukázalo se, že to byl Ondra Fremunt. Zbývalo 5 minut, tak jsme společně popoběhli k nádraží. Přesně v 10 jsme zvolnili, zjistili, že trasu už jsme opustili a nádražní budova je cobydup. Po trase jsme zdolali 134.8 km. Za poslední osmihodinovku jsem dal 40.5 km. Bylo to dáno i tím, že jsem cílil na Přibyslav, rezervu už jsem však velkou neměl.

Asi po čtvrt hodině za námi přišel i Tomáš, který ještě pokračoval po trase do další vesnice (135.5). Míra Štefl dal 140. Zbylí dva z trojičky, která mě předešla za Jihlavou, končili v Polné na 121. Ve třech jsme dojeli přímým vlakem domů. V 13.45 jsem byl na Libni a před 15 v posteli.

Den cesty byl pro mě dosud převážně o metabolismu, pak o hlavě, o vybavení (oblečení, netlačící boty, komprese) a až v poslední řadě o nohách. Díky antacidu se mi zásadně zlepšil metabolismus - a jídlo mi skutečně pomáhalo. Došlo mi však, že u cifer hodně přes 100 km už jsou takové věci samozřejmostí - a cesta k případnému dalšímu zlepšení už vede skrz fyzičku. 23. Den cesty se mi líbil - a vyšel přesně podle mých představ. Zdolal jsem tak svůj osobní rekord a jsem za to rád. Za společnost děkuji všem, se kterými jsem šel aspoň část trasy. Bylo to moc fajn.

 autor: Daniela Jelínková, jaro 2015
Den cesty tak trochu jinak aneb pohled z odvrácené strany účastnického spektra

Uplynuly již dva měsíce od přelomového posezení ve Vinohradském pivovaru, ve kterém jsem se od P. dozvěděla o jakési akci s poetickým názvem Den cesty. Jelikož jsem se podobné akce nikdy nezúčastnila, tak mě popis (za 24 hodin dojít dnem a nocí co nejdál) lehce vyděsil, ale zároveň to znělo docela zajímavě. Po vygooglování trasy (která začínala ve Veselí nad Lužnicí a končila nedaleko mého rodného města ve Vysokém Mýtě, haha...) jsem usoudila, že do Jindřichova Hradce bychom to těch zcela (ne)zanedbatelných necelých 32 km mohli zvládnout (no co, nějak se začít musí :- ), pokud začneme okamžitě a střelhbitě s tréninkem v podobě víkendových výletů. A tak jsme učinili. (Jelikož pivovar v cíli je vždycky skvělou motivací.)

Ráno 18. 4. jedeme s L. ešusem do Benešova, kde přistupujeme k P., A. a K., kteří očividně zvolili taktiku „s pivem nejdál dojdeš“ (naštěstí už vím z výletů do pivovarů, že u mě zrovna moc nefunguje), a tak už mají trochu nakoupíno (předražený plechovky). Po rozstřelu v deset nula nula se nejdříve propletem městem, přejdem přes viadukt a konečně se zanoříme do divukrásné jihočeské přírody. Prvních 10 km jdeme dost rychle, prý skoro 6 km/h. První zastávkou se stane sympatické občerstvení Metel po 10,6 km, kde si necháváme utéct skoro celý zbytek těch, co ještě nejsou za kopečkama. Alkoholově netrénovaná P. si dává další pivo, což se jí stává o pár km dále osudným, když právě procházíme kolem Velkého závistivého rybníku a A. ze srandy prohodí: „Kdo se projde po týhle kládě?“, zatímco K. odchází do křoví za voláním přírody. Kláda představuje takové svažující se molo přímo do rybníka, a než se vzpamatujeme, tak P. balancuje na jejím konci, nejdřív to vypadá, že to ustojí, ale nakonec tam spadne hezky až po krk, chvíli si myslím, že tam zajede i s hlavou, ale naštěstí tam asi bylo mělko, a tak se hned škrábe ven, zatímco K. nerušeně močí opodál a z idylky ho vytrhne až věta „vona tam fakt spadla“. A, která ji chtěla fotit na té kládě, bohužel zachytila až ten okamžik „výlez vodníka“. Teď přichází chvilka respektu, jelikož já bych se šla asi utopit, ale P. je taková naše Iron Lady, takže si jen půjčí od K. bundu a jde se v tom zrovna dost studeném větru dál (druhá věc je, že se později ukáže, že si od Metelu až ke Svaté Barboře nic moc nepamatuje :- D

Začínáme vyhlížet první kontrolu, která by už nějak měla být a je to už nějak dlouhé, no jo, není divu, když si nevšimneme té zkratky a obcházíme to po žluté. Přichází trošku menší krize, mám hrozně ztuhlý nohy a celkově se těch druhých 10 km hrozně vleče, i kvůli výše zmíněné příhodě a následné krátké přestávce, kdy se A. s P. válí v mechu, zatímco já si jako ostatní radši ani nesednu, jelikož mám pocit, že bych se už nemusela zvednout. Kolem 20. kilometru krize pomíjí, a když míjíme Holenský Dvůr (aka srabácký exit na vlak do Mnicha v případě velké krize) a do JH je to nějakých 10 km, tak je mi jasné, že se to zvládne. V Děbolíně se sice vyfotíme u rozcestníku, ale tak trochu zazdíme druhou kontrolu (ehm, a to jsme si je chtěli užít, když jsme trapně prošli jen dvě :- D, projdeme kolem rozhledny ve fázi rozestavěnosti (ještě že tak, jinak bych měla nutkání na ni lézt) a pak už máme Jindřichův Hradec sice na dohled, ale ještě se nám pár km z povzdálí vysmívá, než se do něho konečně dovlečeme a zjistíme, že je v pivovaru plno, resp. zarezervováno (nee...). Útočiště nalezneme v nedaleké Kozlovně, odkud se ostatní odbelhají na poslední vlak do Prahy a já s L. do sprchy a postele pivovaru.

Dík patří: P., že nás do toho uvrtala, celé mé skupince, protože s váma to byla větší sranda, a samozřejmě organizátorům. Akce mi přinesla vskutku neobvyklé zážitky a chuť zúčastnit se v budoucnu podobných poutí za pročištěnou hlavou, třeba jednou i s o něco lepším výsledkem :- )

 autor: Lenka Habásková, jaro 2015
Jak potkat parťáky při cestě
-Report z denní části (noční a snad zase i denní přijde na podzim)-

http://len-cin.blog.cz/1504/den-cesty-jaro-2015


 autor: Šimon Skotnický, jaro 2015
Minule som report nenapísal. Síce som si pamätal, v čom bola minule chyba, čo bolo treba zlepšiť, čo zmeniť, ale nepamätal som si prečo, takže som naprosto nepochopiteľne tieto skúsenosti vo veľkom ignoroval. Report teda tentokrát chápem ako návod pre budúci štart.

Strava, úplné fiasko. Neľutujem, že som vzal so sebou 3 litre vody, aj keď je to veľa a nabudúce určite menej, pravdepodobne sa vrátim ku minulému objemu 1.5 litra. Čo ľutujem, je celý zbytok: pol kila Snickerskiek (10ks), 4ks ciniMinis, 2ks Nesquik, 2ks Chocapic. Zjedol som len 3 snickersky a polovicu cereálnych tyčiniek, zbytok som niesol len tak na výlet. Chyba číslo 2, mal som so sebou (opäť) mäso, pol kila pred hodením na panvicu. Najskôr som to skúšal jesť, ale už na K3 som zbytok vyhodil do popelnice aby som sa aspoň trošku odľahčil. Vedel som, že to už jesť nebudem, ťažkú bielkovinu by som ani nepožul, nieto ju ešte tráviť. No a nakoniec, brať so sebou 9 rožkov skutočne nie je to pravé. 4 znich boli natreté, 5 suché a ku nim som so sebou bral 4 paštéky v konzerve. Zjedol som 1. Vyhodil som 1 natretý a úplne rozpadnutý. Zbytok výletoval. Toto neváži tak ako Snickersky, zato objem je priam ohromný. Nabudúce to vidím na paštéku alebo strukovinovú pomazánku vo vlastnej krabičke a nenatreté rohlíky.

V Jindřichovom Hradci sme mali plánovanú prestávku v reštaurácii na obed. Z prvej reštaurácie sme po polievke odišli, lebo bola celá rezervovaná, v druhej po malom váhaní volíme smažák s hranolkami. Plán to nebol až tak zlý, keby som nemal na chrbte toľko jedla. Navyše rovnako ako minule mám pocit, že toto je miesto, kde sa lámal chleba a po východe z reštiky to už nešlo tak ako pred ňou, takže nabudúce sa stavím do reštaurácie len na polievku a čaj a rýchlo odtiaľ preč.

Keď som u prestávok, plánoval som jednu hodinovú a každú hodinu krátku 9 minutovú, celkom 4 hodiny. Plán ostal iba na papieri. Prestávky sme mali krátke na kontrolách, na každej som sa snažil namazať nohy hrejúcou masťou a 2x som si menil ponožky (celkom som mal 3 náhradné páry), ponožky neskôr poslúžili aj ako rukavice.

Oblečenie som tentokrát podcenil, minule mi bolo fajn a myslel som si že bude aj teraz, ale keby som sa zamyslel nad predpoveďou počasia, nebol by som tak optimistický. Zima mi bola od večera až kým som ráno nenasadol na autobus, lepšie to bolo asi hodinu po oblečení ďalšieho trička (mal som 2 rezervné) a po kombinácii namazané nohy a výraznejší pohyb. V noci som skoro nič nepil, pitie čo som niesol bolo studené a veľmi nepríjemné. Vtipné je, že nakoniec sme odchádzali práve z obce Studená.


Na asi 64.kilometri sme si uvedomili, že naše tempo je tak pomalé, až sme zhodnotili, že po trase sa do Třeště nedostaneme v žiadnu rozumnú dobu (ráno to už tak jednoznačne nevypadalo, možno by sme sa tam nejak doplazili). Pozreli sme do mapy a hľadali dediny, z ktorých by mohol ísť autobus, s plánom tam na neho počkať. Bolo 03:00 Pomaly sme došli do obce Světlá. Autobusová zastávka tam bola, ale autobus iba v pracovné dni. Našťastie tam bola odomknutá budka na čakanie na autobus, bolo v nej podstatne teplejšie, zaliezli sme do nej. Spať sa tam nedalo, na to bola stále príliš veľká zima a príliš veľa pavúkov, rozmýšľali sme čo ďalej. Po asi hodine sme sa vydali do obce Studená, malo to byť 5km, autobus 10:40 do Telče, odtiaľ do Praha-Florenc. Šlo nám to až pozoruhodne dobre a rýchlo, na polceste ešte jedna zastávka v ďalšej autobusovej-čakacej-budke, bez pavúkov, bez nedeľného autobusu. Pokračovali sme ďalej, skúsili sme úspešne stop, boli sme odvezení do Studenej, ušetrili sme 1-2km. Je 6:00, autobus ide za skoro 5 hodín. omg. O 7 už slnko svietilo, ohrievame sa na ňom, sadáme na lavičku a na nej spíme. Nie dlho, zima je najlepší budíček. Začnem sa prechádzať popred lavičku. 9:00 vchádzame do cukrárne, objednávam si 2 čaje.

Autobus sme nakoniec stihli, v Telči čakali len pol hodiny a v Prahe sme boli okolo pol tretej.

 autor: Ondřej Honzl, jaro 2015
Přízraky ze Dne cesty

„V temně okrovém západu slunce juliánského dne prodloužilo se prokletí, jež ho stíhá při Vuorokausi siita ura. Temný přízrak Oldovy zavelel a podťal mu tělo, jak sekáč kosí otavu. Horkost, zimnice a slabost rozhostila se ve veškerém světě.“

Hlavou se mi honili démoni, kteří se mi smáli, že další pochod proti pedometru bude zmařen. Opět?!

„Protiútočné jednotky náhradních plánů začaly se formovat v churavém mozku. Vampové zmizeli.“

Naštěstí se zrodila vize skončit v malé dřevěné krabici, ale nepředbíhejme. Noc z pátku na sobotu byla snad první neprobdělou nocí od počátku Dne cesty. Kdo ví? Ranní Roztyly mě rozkošně vítaly. Cesta autem s Tritasem, Jefferem a Ladou uběhla jako voda. Registrace proběhla v poklidu. Jen mě trochu mrzí, že docela dost lidí nedorazilo (i se zaplaceným startovným). Tritasovy startovní pokyny jsem vzadu jen odezíral. START!

„I zvedla se přízračná stvoření a vydala se na cestu. Cítím vibrace země chvějící se pod jejich neslyšnými kroky.“

I s doznívajícím zánětem průdušek jsem se dal do běhu.

„Pankový běžec moc dobře ví, že běh není totéž co chůze.“

Značně klenutý most přes trať ve Veselí ukázal, že kopec je zkrátka kopec. To mi dodalo síly, a tak jsem se rozhodl, že poběžím tímto tempem dvě hodiny.

„Vlci přede mnou, vlci za mnou.“

Cca dvěstě metrů přede mnou vidím dogrunnery. Za mnou se utvořila skupina dotírajících lačných „vlků“. Když se ke mně u Karlštejnu dva přiblížili a chtěli mě kousnout, tak jsem seběhl z cesty uprostřed zkratky na žluté. Slyšel jsem je kolem štěkat, ale proběhli klidně. Využil jsem toto seběhnutí z trasy k označkování místních vrb. Tím jsem se zbavil i vlčích pronásledovatelů, kteří mezitím proběhli, aniž by mě zahlédli.

Přidal jsem se k poklidné skupině laskavých asi sedmi částečně neznámých a tedy bájných stvoření, která s sebou měla i malého bílého čtvernožce (Lada, Honza Dušánek s Bárou a ???). Vydržel jsem s nimi až k rozcestí u rybníka Velká Holná. Dvě hodiny minuly, takže jsem se dal do chůze a jal se cpát houskou se salámem. Rychlá chůze je také dobrý pohyb. Oproti plánované 7km/h mám dostatečný náskok, tak proč nedat odpočinout unaveným plicím. Začal jsem se kochat krajinou a čekal jsem, kdo mě ještě předběhne…

Kus před rybníkem za Holenským dvorem mě předběhl „Tyčkorožec“. Pojmenoval jsem ho tak, protože mu čouhaly z batohu dvě hůlky. Pak jsem předešel Ladu, která si protahovala nohy. Před svatou Barborou mě přelétl „Dvouhlavý orel“. Takto jsem nazval kluka a holku v krátkých upínavých kalhotách. Nevím, jak se jim říká. Ohledně módy jsem byl vždycky slabší. Ještě jsem je viděl, jak si fotí kostel sv. Barbory, tedy 23,9 km na trase.

V Děbolíně chyběla kontrola. Skupinka, kterou jsem zdáli viděl, zřejmě volala Gimlimu. Před tím mě ještě předběhla Lada. Tu jsem u božích muk ještě zastihl. Říkala, že kontrola zřejmě chybí a fotila se do mobilu. Ale pro „sichr“ jsem zavolal Gimlimu. Pravidla jsou pravidla.

Jen jsem vyšel nad letiště ke křížku, začalo sněžit. Bylo to silné krupičkobití ostrými jehličkami. Dal jsem se do běhu a tato sněhová smršť mě dosti nabila. V této náladě jsem vbíhal do Jindřichova Hradce a pozvolna přešel do chůze, když se opět rozzářilo slunce. U Lidlu jsem spatřil svačícího Dvouhlavého orla. Ani nevím, jestli si mne všiml.

Hradec je za mnou. Už cítím vůni kontroly K4. Ale cítím i dech Tyčkorožce v zádech. Leč ten se přese mne neprohnal. Nevím, zda na kontrole ztvrdnul, nebo se proměnil v orla. Dvouhlavý orel se za mnou zjevil kousek před Rodvínovem. Chvíli kroužil, než udeřil a z kopečka v Rodvínově mě trhnul. Přidám k dobru trochu poezie Antonína Klášterského (1918).

Dvouhlavý orle, černý kletý ptáku,
jenž tolik set let držel jsi nás v spárech,
nás v tváře bil, v hruď kloval, záští v zraku,
nám maso z těla trhal v zloby žárech…


Báseň končím tím, že orel padl a sokol letí dál. Ale na Dnu cesty jsou obrazy a iluze jiné, než je historie Rakouska-Uherska, takže jak to všechno dopadne? Neváhejte číst dál.

Hned v kopci za Rodvínovem jsem Dvouhlavého orla v kopci uchvátil. Nestačil jsem se divit, jak mi to do kopce pěkně šlape.

„Chůze je silná disciplína Pankového běžce.“

Je jasné, že ještě před Matějovcem mě orel zase předběhl a pomalu se vzdaloval. Žlutá značka se nezapřela a jako obvykle vedla přes kácený les a místy bylo těžké luštit, kudy vůbec vede. Avšak světe div se! Když se blížím ke kontrole K5 u Velkého stříbrného rybníka docházím opět mou starou známou dvojici, jež se dává do běhu.

Hned potom, co si značím průchod, mi volá žena a ptá se, jak jsem na tom. Vlastně jsem Vám ještě neobjasnil cíl mé cesty. Naplánoval jsem, že dojdu do Bednárečku, proto ta zmínka o malé dřevěné krabici. Ves se nachází cca 2km od České Olešné (49,2km trasy). Moc dobře jsem věděl, že když budu držet rychlost 7km/h, akorát stihnu vlak v 17:13h.

Takže nyní jsem si myslel, že už Dvouhlavého orla nepotkám. Chyba lávky. Na rozcestí Holub jsem viděl jejich záda, pozdravil cestujícího v červeném tričku a o kilák a půl dál najednou za zatáčkou koukám, jak si dvojice vyklepává štěrk z bot. Orel musel opět kroužit skoro kilometr, než se mu podařilo ulovit Pankového běžce, který zrovna nemá náladu běhat. Tentokrát už to bylo definitivní. Pročež doufám, že Ti mí Dvouhlaví (orel a orlice) dolétli spokojeně a daleko. A že se neklepali dalších x hodin, že je rychlo-chodicí Zombie opět dojde. Stíhal jsem je „pouze“ chůzí plných 18km.

Zbytek DC už je nudná a šedivá. Došel jsem k dopravní značce „Česká Olešná“ a vydal se po silnici na Bednáreček. Tam jsem tři čtvrtě hodiny klepal kosu, než přijel vlak, ve kterém jsem potkal Ladu a Honzu Dušánka s Bárou. Příjemně se mi s nimi cestovalo až do Prahy.

Zdraví Vás Olda

P. S.: Jó a kdybyste měl někdo zaručený recept proti přízrakům, tak dejte vědět…

Pro Zbyňka: Máš pravdu, podle mých statistik jsi o 18km nade mnou gratuluji.:-)



 autor: Zbyněk Pawlas, jaro 2015
Na svůj šestnáctý standardní Den cesty jsem vyrazil vlakem z Holešovic a do Veselí dorazil spolu s velkou skupinou cestujících z Prahy. Díky soustředění v uplynulém týdnu to byla už moje třetí návštěva tohoto nádraží během jednoho týdne. Organizátoři zvládli odbavit příliv lidí hodně rychle, a tak byl čas se u nich na chvíli zastavit. Přitom jsem dostal od Gimliho náhradní kontrolu. Naštěstí zůstala celou dobu v batohu a nebylo třeba ji použít.

Hned po startu jsem prohodil pár slov s Oldou, který ale rychle spěchal dopředu. Před Hamrem jsem se poprvé setkal s Janou a Lenkou, s kterými jsem se znal ze zimního výročního půldne. Probrali jsme naše cíle a zjistili, že jsou podobné - Třešť s pošilháváním po Jihlavě. Kolem dvacátého kilometru mi Luboš, se kterým jsem loni na jaře seděl v hospodě v Žerotíně, prozradil, že v Zahrádkách by měl být otevřený penzion u rybníka. V Jindřichově Hradci jsem v Lidlu doplnil zásoby (hlavně tekutin). U kontroly K3 jsem si dopřál krátkou pauzu a mezitím prošla skupinka s Adamem posilněna z pohostinského zařízení v Hradci. Za kontrolou K5 šla proti mně dvojice s čelovkami. Byla to Irča s přítelem, kteří se vraceli na kontrolu a potvrdili mi, že nedaleko je otevřený penzion Mlýn. Když jsem přicházel na místo, tak zrovna vycházeli Adam, Pavel a spol. Uvnitř tak kromě místních zbyla z chodců jenom dvojice, která si objednávala nocleh. Zeleninová polévka, párek a dvě piva mi spravily náladu. Obsluha byla moc příjemná. Dozvěděl jsem se, že první běžci dorazili už kolem páté, a dostal jsem informace o tom, jak vypadá trasa dále. Také jsem stihl shlédnout kousek fotbalového zápasu Liberce se Spartou a viděl rozhodující gól Liberce. S místníma jsem ještě probral ostatní zápasy a jak se dařilo našim tenistkám ve Fed Cupu.

Před desátou jsem opustil pohodlí penzionu a zahájil noční část pochodu. Kousek za mnou se pohybovaly dvě čelovky. V Domašíně jsem zjistil, že jde o Janu s Lenkou. Nechal jsem se dojít a po šedesáti kilometrech osamocené chůze jsem tak až do cíle získal milou společnost. Vystoupali jsme na Javořici, kde nás velmi potěšila otevřená budka, která poskytla přestávku na občerstvení případně přivlečení další vrstvy. Pro tento DC jsem poprvé vyzkoušel o něco lehčí boty. Sice se časem objevil nějaký ten puchýř, což bylo na kamenech a kořenech při klesání z Javořice cítit, ale nebylo to nic nepřekonatelného. Horší bylo, že se začala projevovat únava a nějak mi docházely síly. Čas byl pořád dobrý na to pokusit se o stovku, ale tušil jsem, že to tentokrát nepůjde. Navíc Jana našla spoj v 5.02 z Třeště. A tak když jsme o půl páté dorazili na náměstí v Třešti, bylo rozhodnuto. Ze dvou otevřených nonstopů jsme vybrali ten blíž autobusové zastávce. Uvnitř už seděla skupinka s Vojtou a Irčou a ještě další chodci. U autobusu se nás nakonec sešlo asi patnáct a s přestupem v Jihlavě jsme před osmou dorazili do Prahy.

Stejně jako loni na jaře jsem tedy skončil pár hodin před limitem. O to větší bude motivace pro podzimní část. Trasa je pěkná a rychlá, takže Jihlava by tentokrát nemusela být nereálným cílem. V předchozích ročnících (2008 a 2011), kdy trasa DC vedla přes Jihlavu, to pro mě bylo vzdálené místo někde u trojciferných kilometrů. Letos by tomu tak být nemuselo. Na jaře to nevyšlo, uvidíme na podzim. Pozitivem jarní části je alespoň vylepšení průměru i mediánu (teprve pošesté jsem se dostal přes 80 kilometrů) a pokud jsem to dobře spočítal, tak posun před Oldu na čtvrté místo v součtu absolvovaných kilometrů na všech DC.

Tradičně bych chtěl poděkovat organizátorům za všechnu odvedenou práci. Zvláštní dík patří Janě a Lence za společný závěr cesty. Holky, gratuluju k hezkému vylepšení rekordu a příště tu Jihlavu dáme bez autobusu :-).

 autor: Ondřej Honzl, zima 2015
½ Den cesty

Dlouho přemýšlel, jak se podělit o zážitky ze sobotní jubilejní akce. Silné dojmy se mísí s pocity marnosti nad snahou sdělit nesdělitelné. Pouze závěrečná část se mi zrodila v hlavě už na začátku psaní. Nakonec jsem se rozhodl začít tradičně a uvidíme, co z toho vznikne.

Část První: Vzpomínky

Jejej těch bylo… Už pár metrů po startu jsem si vzpomněl, jak jsem na 1. DC v Čerčanech šel s Tritasem a Danou B. do vedení.
Pečlivě jsem si hlídal místo na cca 17 km, kde jsem poprvé zakufroval.
U Českého Šternberku mi hlavou běželi obrazy toho, jak se Tritas ode mne odpojil a jak jsem zbytek trasy od Soběšína do Kácova bloudil a bloudil. A jak mě psychicky udolal ujíždějící vlak lehce po 5h ranní…

Část Druhá: Větší, nebo menší půlka!?

Jak píše Jeffer ve svém zápise, hlavní peloton šel příliš pomalu, takže jsme nasadili tempo 6,5 km/h a vychutnávali jsme přibývání světla. Občas jsem se ohlížel, zda nás někdo nedobíhá s úmyslem přidat se k běhu. Ale žádný běžec se neobjevil. Před Ratajemi nám Gimli řekl, že Tritas, Lada ani nikdo další zřejmě běh neplánuje. Přehodnotil jsem maximalistický plán „Světlá“ a rozhodl se, že půjdu s Jefferem k Českému Šternberku, pak zkusím trochu běžet někam mezi Zruč a Ledeč. Mám vypsaný poslední vlak, kterým se dostanu do Světlé a pak domů. Je potřeba jen hlídat čas a kilometry.

Část třetí: Indiánský běh

Kus za hladomornou jsem opustil Jeffera a dal se do běhu. Už mi bylo jasné, proč byl úsek Soběšín -> Kácov před deseti lety v noci tak těžký. V Kácově jsem u Vietnamce koupil 1,5l vody a popobíhal dál. Nad Kácovem byla mapa velmi vhod. Shledal jsem zde měsíční krajinu asi budoucího golfového hřiště a nicotnost tohoto místa mě málem rozbrečela. Nad Zručí jsem u lesa potkal zamlčené auto, moc jsem se neohlížel a běžel dál...
Zdárně jsem proběhl zastávky Horka, Laziště a Vlastějovice. To už jsem kalkuloval, kde skončím. V té době jsem měl za sebou 4h indiánského běhu s průměrnou rychlostí 8km/h. Ale padla tma a od 15h krápalo. Reálný cíl se omezil na Chřenovice žst., Chřenovice Podhradí žst. a Ledeč žst. Bohužel jsem v Budčicích hodil půlkilometrový kufr a v Chřenovicích žst. jsem vysrabil a rozhodl jsem se počkat hodinu a půl na vlak. Na další zastávku jsem to měl 5km, což bych musel stihnout za 1:26h, nebo šlo jít do Ledče žst. 9km, kde jel vlak v 19.16h, tj. 1:46h času. Asi bych to s rezervou stihl, ale vzpomněl jsem si na 1. DC a nechtěl jsem riskovat kufr, nervositu, bláznivé pobíhání, odjíždějící vlak před nosem, volání Gimlimu, nucený nocleh a vůbec další potenciální nepříjemnosti. Vše se muselo schovat do 90 minut chladnutí těla.

Část čtvrtá: Poděkování

Děkuji Gimlimu za fajn akci. Zdolal jsem 70km za 10:30h. Objevil jsem „Pankového běžce“. Třeba se za deset let potkáme i v hospodě. Do té doby se budu snažit provádět stručný popis „Pankového běžce“.

Část pátá: Kdo je „Pankový běžec?"

Pankový běžec běhá jenom tehdy, když se mu chce.
Pankový běžec běhá jenom proto, aby běhal.
Pankový běžec používá antidoping!

Toť vše. S úctou Váš Ondřej Olda Honzl

 autor: Eva Blažková, zima 2015
Na posledních čtyřech dnech cesty jsem chyběla. Jaro 2013 byl první velký DC a bylo důležitější nic nepodcenit v organizaci. Další tři jsem prošvihla kvůli Karlovi (který se narodil letos v květnu). Vzpomínám si dobře na to, že před tím jsem "chodila ze zvyku" a nějaký ten výpadek mi udělal jen dobře. Teď jsem se opravdu těšila, byla to výzva a byla jsem připravená dát do toho všechno a ujít 50 km.

První výzva, kterou mi gimli nastavil již před porodem bylo v září uběhnout PIM desítku pod hodinu. Na trase jsem málem vypustila duši a rezerva byla menší než minuta, ale podařilo se. Gratulací mého muže byla otázka a co dál? Ujít 50 km. Nebyla lepší příležitost než na jubilejním dnu cesty:-)

Musím hlavně poděkovat gimlimu a jeho rodičům za skvělé zázemí, že jsem mohla Karla na den pustit z hlavy a všechno si užít. Díky taky všem, co se drželi ve velké skupince a vděčí za to, že jsem celou trasu nejen přežila, ale báječně si užila. Myslím, že to byla důstojná a povedená oslava. Za pochvalu stojí i idea jít vzpomínkovou trasu prvního DC, vzpomínky i po 10 letech nevyprchali. Cesta taky lépe ubíhala za neustálého čumění do vysněné mobilní aplikace.

Kufrovali jsme jen jednou, za to pořádně v Choceradech, kde jsme i přes opakovné upozornění, že se zde červená roztrojuje, vybrali tu špatnou. I to je svědectvím o tom, že po 10 letech je člověk jiný - dřív bych se ptala - Kopec? Fakt? - Nyní jsme až na vrcholu (cca 2km) zjistili, že jsme špatně:-)

50 km jsem měla v nohách už v Kácově, ale po trase ještě ne. Za 10 let další změna, i já už počítám kiláky po trase a ne reálné. Naštěstí se ke mě přidali ještě Tritas, Lada a Pavel, samotné se mi moc jít nechtělo, nevím, jestli bych sama nešla jen jako Viťas a Zbyňa než jim aplikace ukáže 50. V Chabeřicích nás vyzvedl gimli autem... Neskutečný luxus, když člověk nemusí protrpět čekání a cestu na vlak někam daaaleko.

Zkusila jsem si, že 50 km se dá jít v mokrých (jen trochu) teniskách bez puchýřů. Zkusila jsem si, že nezvládám jíst gely, protože když si vzpomenu, že bych nějaký mohla sníst už bych měla mít v sobě tři.

A k mému velkému překvapení mě tělo bolelo (stále příjemně) dost podobně jako dřív po stovce...

 autor: Zbyněk Pawlas, zima 2015
Letní dvouden před pěti lety kolidoval s dovolenou, ale další jubileum už jsem si nemohl nechat ujít. Začátek cesty oživil vzpomínky na 1. DC. Tehdy nám s Lenkou úsek z Čerčan do Sázavy trval asi o hodinu a půl déle, ale to jsme dělali několik přestávek a v nohách měli o deset kilometrů ze Zbořeného Kostelce více. V Sázavě jsem si připomněl, jak jsem jedinkrát při DC použil spacák.

Letos byl mým společníkem Viťas, který již průběh cesty hezky popsal ve svém reportu. Oproti dosavadním DC byla zajímavým zpestřením mobilní aplikace umožňující sledování těch, co jdou před námi. Navíc nás motivovala ujít ještě o něco víc, aby ukazovala číslo začínající pětkou. Po návratu do pivovaru nás servírka (zřejmě podle způsobu chůze) správně odhadla na Den cesty a trochu škodolibě poslala nahoru do patra.

Na závěr připojuji poděkování za fajnou akci. Obě části jsem si opravdu užil a splnil tak stanovený cíl.

 autor: Martin Dungl, zima 2015
Do Čerčan jsem dorazil na poslední chvíli. Nebyl tedy čas na rozkoukávání a rovnou se šlo. Skupinka kráčela pohodlnou rychlostí, což zcela odpovídalo mým ambicím - projít se a popovídat s prima lidmi. Tak nás k tomu přistoupilo víc a ačkoliv padly návrhy na běh, nikdo vyšší tempo nezařadil. I tak jsme se postupně roztrhali. Naše šestice ve složení Lada, Eva, Honza, Pavel, Jirka a já šla rychlostí asi 6 km/h. Vlastně nás bylo sedm - ale Honzova Bára mohla mít průměrnou rychlost tak dvojnásobnou a to jí ještě asi křivdím. Vypadala, že si to užívá.

V Choceradech si Eva pamatovala, že se jde "kolem támhle té hospody k mostu" - a tak jsme si udělali pětikilometrový výlet po falešné červené na Vrážský vrch a zpět. Honzovi se díky tomu splnilo přání, že by rád některý závod startoval zezadu, předcházel postupně účastníky a s každým hodil řeč. V Sázavě jsme předešli skupinku s Radimem, Anitou, Pausou a Petrem. O kus dál jsme došli Lenku a Janu, které se k nám připojily. Před Ratajemi jsme předešli Zbyňu a Viťase a potkali Gimliho s kočárkem. A ve Šternberku jsme došli Petra Bulíčka, který pak šel na dohled od nás.

Po hodinovém obědě se šlo výborně. Denní světlo hrozně rychle uteklo. Ani jsem se nenadál, byla tma a do Kácova to bylo už jen kousek. Větší polovina skupinky tam zůstala, tu menší Eva nahlodala a šli jsme ještě o vesnici dál. Před Chabeřicemi jsme se proběhli, čímž jsme setřásli z nohou únavu (vážně!). A na návsi už na nás čekalo auto s Gimlim, který nás zavezl přímo do pivovaru. Nakonec z toho bylo něco přes 55 kilometrů po trase.

Po Půldni cesty (a teplejší sprše než byla ta venku) následoval půlden v restauračním zařízení. Dobrá, celý půlden to sice nebyl, spíš tak šestina dne, ale stálo to za to.

Díky za zorganizování, akce se mi moc líbila.

 autor: Viťas Strádal, zima 2015
Půlden cesty,

Jít celý den a noc, je na mě pořád moc. Většinu DC jsem šel na jaře a končil k večeru, a proto mi poloviční den cesty připadl dobrý nápad. Pročetl jsem doporučení a vzpomínky protřelých denařů a vzal si ponaučení: suché ponožky budou fajn.

Start za tmy, ještě v Čerčanech jdeme v chumlu, a bavím se Evou o stravování nemluvňat, pod D1 podcházíme již rozdrobení ja jsem se upnul na Zbyňu, občas nás předejde Jana a Lenka, ale v Choceradech neohrnuli nos nad obchůckem, kdeždo my se Zbyňou ano. Za chvíli nás stejně předhcázejí, ale jsou stále na dohled.

Na silnici před Sázavou je odbočka a Lenka s Janou jsou zdá se rovně, se Zbyňou ani nedutáme, ale nepovedlo se odbočka byla odhalena a ještě jsme si to slízli, že je chceme předběhnout.

Před Sázavou bylo místo, kde jsme s Lenkou nocovali na 1.DC, chodíme ale zdá se že je tu nějak moc domečků, zdá se mi, že jsme tehdy trošku zakufrovali a vyšlápli si trošku výš.

V Sázavě došlo k přeznačení červené, ale je nějaké nedůsledné, takže kufrujeme, ale takovým zajímavým způsobem: prošli jsme Sázavu nejkratším možným způsobem.

Mezi Mrchojedy a Talmberkem se mi stala ta nejdivější věc co se mi na dni cesty kdy stala. Předchází nás Tritas ( následovaný velkou skupinou). Tritas. Na 25km. Tritas. Dokonce chvíli jdeme spolu a bavíme se. S Tritasem. Bavíme se o tom, že máme asi tak stejný cíl a to Kácov. Já mám stejný cíl jako Tritas. Úchvatné. Nálada na 100%.

Rataje tedy 30km, čas 13:00 tedy přesně polovina. To vypadá nadějně, a Kácov se stává reálnější. V Ratajích ohrnujeme nos nad hospodou, o které se v cíli dozvíme, že to nebyla hospoda, ale prodejna krbů.

Za další hodinu Český Šternberk, nehodláme ohrnovat nos. Ale hospoda při cestě je nefunkční a je na ní šipka, že je funkční hospoda u jezu a 150m, ve skutečnosti je dál. Takže chodíme tam a zpět, nakonec ji najdeme i s velkou skupinou (Eva, Jana, Lenka, Tritas, Malý Tritas, Lada, Jirka, Petr). Dojídám po Evě bramborák s katovým šlehem a pak mám trochu strach, aby se z katova šlehu nestal šleh.

Cesta ze Šternberka jde stále dobře, ale zpomalujeme. Hovor již tak neběží. Stále se Zbyňou počítáme kolik kilometrů musíme ujít, jak dlouho musíme jít alespoň 4km/h abychom pak mohli jít 3km/h a tak dále. Neustále Kácov vypadá reálně, ale přijde mi to, že těsnější než v Ratajích.

Se houstnoucí tmou vzrůstá pravděpodobnost bloudění, ale tak nějak to držíme na rozumné míře, když máme nejistou koukáme do map, nebo dokonce do GPS. Kilometry Evy a spol se již zastavili na 49,776, takže víme, kde je cíl přesně. Finiš je po hladké rovné asfaltce bez šance zabloudit, takže mě napadlo, že mít v aplikaci těsně pod 50km je k naštvání, tak přemluvím Zbyňu, že jdeme dál, až aplikace ukáže 50 jdeme zpět. Ná zastávce Kácov potkáváme Anitu a Radima, kteří vystupují z vlaku. Po sto metrech aplikace ukáže 50089, a vracíme se do Kácova a do pivovaru.

Skvělý zážitek, díky. Závěr: Výměna ponožek byl dobrý pocit, doporučuji. Příště si lépe nastuduji cestu, třeba nebudu mít to štěstí abych šel se Zbyňou, který měl nastudováno. Díky Zbyňo, díky všem.

viťas
@;;

 autor: Tomáš Štec, zima 2015
Deň cesty je už pomerne známy. Po prvej päťročnici sa konal dokonca dvojdeň (nejako som nemal čas), po ďalších piatich rokoch a desiatich vydaniach prichádza poldeň – nie že by mi to nevyhovovalo, najlepšie výsledky z „dvadsaťštyrihodinovky“ mám okolo 80 km za 15 hodín.

Ráno vstávam nechutne skoro – tak, ako už dávno nie. V Čerčanech je tá prezentácia hotová nejako podozrivo rýchlo – to je tak, keď neštartuje 120 ľudí, ale len necelých 20, takže pripravení na štart čakáme asi 10 minút.

Štart je napokon o 7:01 a skupinka ľudí vyráža tempom pohrebného sprievodu rannými Čerčany, ešte v podstate za tmy. Jediný, kto má odvahu spýtať sa na vyššie tempo je Olda a ja jediný sa k nemu pridávam.

Je asi 11:40, sme kúsok pred Rataji, za nami sme od Čerčan nikoho nevideli a odrazu sa vynára niekto pred nami a dokonca nám ide naproti – Gimli na prechádzke s kočiarikom. Na kilometrík sa pridá k nám, pokecáme, keď sa terén zhorší, zas sa odpojí a ide čakať na ďalších.

Je asi 12:55, za hradom Český Šternberk sa objavuje lavička. Olda sa podľa predchádzajúceho avíza odpája a vyráža ďalej poklusom, ja si sadám, trochu sa najem, vymením ponožky a po vyrazení mi dôjde voda. Teda aspoň tá v batohu, z hora jej približne od deviatej padá dosť.

Štvrť na štyri a mám ďalšiu pauzu, teraz v Kácově na železničnej zastávke. Pred úplným vyschnutím ma zachraňuje obchod v Kácově nad námestím. Stále nikto predo mnou, nikto za mnou. Za Kácovem veľká plocha skrývky, smer značky tuším a hádam podľa mapy – ďalší dôvod, prečo nemám rád golfové ihriská, ani tie vo výstavbe.

Štvrť na šesť mám po pauze v Zruči. Sadol som na zem pod dom s dostatočne širokou strechou, aby tam bolo sucho a zjedol poslednú žemľu. Na zostupe do Zruče už som poriadne nevidel na zem, okolo zámku mal problém nájsť značku. Teraz už mám vytiahnutú čelovku a podľa záznamu vyrážam „na Vlastějovice“. Tak to volám aj Gimlimu – idem určite aspoň do Vlastějovic a možno aj do Chřenovic, kam to asi ale v limite nestihnem.

Medzi Březinou a Vlastějovicemi začínam dávať úseky poklusom. Štyridsať minút pred koncom som vo Vlastějovicích. Volám Gimlimu, že idem do Chřenovic, volám Oldovi, ten v Chřenovicích čaká na vlak smer Světlá. V Budčicích mám 25 minút a 2,9 km. Rovinky a klesania bežím, stúpania dupem ako sa len dá. Z tempa ma vyhadzuje potok Bába, kamene v ňom sú nejako nariedko a na dlhý skok si netrúfam. Po minúte postávania ho prekonávam a nasleduje finiš, ktorý na stanicu bežím a snažím sa ešte stupňovať tempo. Pri budove som 19:00, čas na fotke rázcestia z mobilu je 19:01.

Padám na suchú lavičku na stanici, dávam si poriadny dúšok Kofoly z Kácova, doobliekam sa, aby som príliš rýchlo nevychladol. Po desiatich minútach začínam veľmi voľným tempom prechádzku do dediny, až kúsok pred ňou z mapy zisťujem, že Gimli asi dorazí z juhu. Tak zostávam stáť na mieste, potom sa aj pomaly vraciam. Naproti schádza do údolia k rieke auto, za chvíľu zas vychádza nahor ku mne a zastavuje – odvoz!

 autor: Lenka Habásková, podzim 2014
Na Dnu cesty jsem byla letos poprvé, a tak jsem si odnesla spoustu více či méně (těch bylo víc) dojemných zážitků. Report si můžete přečíst tu:

http://len-cin.blog.cz/1410/den-cesty-podzim-2014

 autor: Lubomír Nový, podzim 2014
Moje reportáž z "bahenní anabáze" je zde:

http://novykopisty.blog.cz/1410/den-cesty-z-lovosic-na-plzen


 autor: Eliška Majorová, podzim 2014
Den cesty byl skvělý - přiměřeně dlouhý, náročný tak akorát, s krásnou trasou a úchvatnými ranními opary nad krajinou, s barevnými stromy a babí přírodou... a samozřejmě plný poznání, že bez jídla se stovky chodí těžko. Mě někdo mohl upozornit, žejo.
Na moji reportáž (dlouhou, ale zato plnou fotek) lze pokračovat tudy.

 autor: Petr Švec, podzim 2014
Petr Švec DC podzim 2014, Ročov konec
Nechtěl report. Ale DC je síla. Neřeším km. DC je to mikrosvět. Je to celý život, prožitý v krátkém okamžiku.
Prožiješ, potkáváš krásné lidi, bolaví jako ty, přesto úsměv na tváři, pomoc v jejich dlaních. Kéž by byl celý svět takový.
Děkuji Zbyňkovi, Radkovi S. (i jeho ségře Míši) a Ladě P., zjitřené tělo a mysl vše vnímá podle skutečnosti.
Díky holkám z Prahy (Anděl+Staroměstská), které mi ukázali cestu (hlupák, který nezná jméno).
Moc těším na jaro a Svět uvnitř světa.

 autor: Martin Dungl, podzim 2014
Letošní Dny cesty byly pro mě ve znamení překonávání rekordů. Na jaře jsem zdolal 66 kilometrů, užíval si, že jsem nemusel vyndávat čelovku, a jel domů už v sobotu večer. Na podzim jsem tento rekord překonal kilometry patnácti a jel domů už v pátek večer. Start v Lovosicích snad rychlostí 5 minut/kilometr, šplhání na Lovoš i běh setmělým středohořím vytvořily nádherně strávený večer. Pozoruhodné bylo, že mezi rozcestím pod Lovošem a vrcholem Košťálova jsem neviděl ani člověka, ani čelovku.

A proč to všechno skončilo tak brzo? Ve zkratce, dva výrony jednoho kotníku ve dvou dnech na jednom kopci - seběhy z Košťálova mi byly osudné (jeden při věšení kontrol, jeden v závodě). Pokračovat by šlo, ale zdravotnická SOS (sestra) na telefonu mi to důrazně nedoporučila a našla mi poslední bus z Třebenic. Tak bylo jasno. 15 kilometrů stačí na to, aby se uvolnily běžecké endorfiny, tak jsem to pojal, že tohle se stává a budou další závody.

O to víc jsem si pak užil závod u facebooku, hlavně díky on-line zprávám od Lukáše z Libochovic. A nové rekordy Martina Šebánka a Lady jsou prostě úžasné, až skoro z jiné planety. Gratuluju!

Martin

 autor: Pavel Brendel, podzim 2014
Moje zážitky z cesty Lovosice - někam, podzim 2014

Sedím ve vlaku na Lovosice, je tam nějak plno, spousta lidí s batohy, v mém kupé jsou tři takové. Formální dotaz, že asi vystupujeme stejně, svedl k menší konverzaci. Překvapil jsem minimálně jednu z nich svým oblečením - prestiže ( hodnotím jako pohodlné, nevýhoda kluzké ),vyházkové kraťasy a tričko s krátkým rukávem. Ale v batohu mám ještě větrovku. Asi si něco pomyslela, ale i manželka mě nazývá bláznem.

Na startu se dívám, je-li tam někdo zhruba mého ročníku ( 1965 ) nebo dřívějšího, ale asi ne, čekám na start. Dav se hnul, periferně vidím někoho odběhnout, ignoruju, nehodlám se stresovat tím, že jsem ještě nevykročil a už tak ztrácím. Jdu za davem po chodníku, ale šel bych rychleji, tak přecházím na druhou stranu ulice. U přejezdu se ptám dvou, jestli šli na jaře a po souhlasu je volím jako navigaci, abych nemusel do mapy.

Zatím to jde, sbíháme z Lovoše, potkáváme rodiny s malými dětmi, jedno na nás volá " Doblý den, pozol, je tam díla!" Čekáme nejaký výmol a nic, po více než půlkilometru se shodneme, že češi jsou národ opravdu nechutných zlodějů - ukradnou i díru.

Při hledání další značky na rozcestí do véčka zvolím špatně a přebíhám houštinkou na správnou cestu. Vidět nebyly, ale cítit ano - potvory kopřivy!

Na Košťálov stoupám s nějakou slečnou, nahoře upíjím kofolu a slečna mi zdrhá. Sbíhám sám, najednou mi něco vnukne " sleduješ značky?". Zbrzdím na chůzi a po dvaceti metrech říká šipka "táhni z cesty". Díky echa z paralelní dimenze jsem nezakufroval už tak brzy.

Pod Košťálovem se vlevo od cestičky něco zalesklo, směruju čelovku a vidím postavu s reflexními proužky. Asi jsem se nezastavil první, protože se z tmy ozvalo: "Pokračuj rovně, mě si nevšímej, já jsem tady jenom ožralej zahrádkář, já nemůžu domů!" Představuju si, jak ho doma čekají stotřicetikilová manželka a tchýně s litinovým válečkem na těsto a v tom rána a ležím - zablácené kameny se ohlásily.
Pozornost padá na pravé lýtko - ostře ohnutá vyboulenina asi čtyři až pět centimetrů uprostřed, jako zlomená lýtková kost. Zvedám se, žádná extra bolest, v lýtku to slabě lupe a nějak divně táhne, ale pomalu jdu, vyboulenina je trochu menší, stále to táhne, ale po asi dvou až třech kilometrech se to jeví v pohodě. Asi se jen o hrany kamenů zpřeházely svaly a postupně srovnaly.

Začátek stoupání na Hazmburk je pomalý, po blátíčku krok vpřed a kloužu dva kroky zpět, chytám se větviček okolního houští, po necelých deseti minutách zvládám nějakých dvěstě, třista metrů.

Vyslovuju teorii, že ti, kteří v Lovosicích vyběhli, to neběželi proto, že jsou tak dobří, ale že jsou tak vychcaní. Oni totiž prošli ještě po mokrém terénu a nechtěli se, tak jako my, ňahňat v tom rozčvachtaném sajrajtu.

Z Hazmburku už jdu s Pavlem a Lenkou směr živá kontrola. U Zajíce se stáhnu z nejhoršího, umývám ruce, mám odřené pravé předloktí, a smývám částečně krev z rozraženého kolena a bláto na pravé noze, ať to nevypadá aspoň tak blbě. Levé naražené koleno nechávám v bahenním zábalu až domů na vanu.

Doplním kapalinu a jdeme ve třech dál, povídáme si, ubíhá to, jdeme dlouho souvislým lesem. Chválíme pořadatele, že nakropili, aby se neprášilo, ale s poznámkou, že tam mohli nanosit o něco konví méně.
Tak pro příště.
Pavel vznese dotaz, jestli jsme viděli značku, tahám z batohu GéPéeS ( Gde Pičo Su ) a říká, že jsme v... . Ono to nemůže říct hned něco, ono to totiž dřepí v batohu a nemusí po svých, klidně se nechá nést!!!! Ale máme štěstí, nejsme na špici, takže se vrátit a dát si nějaké dva kiláčky mimo zápočet nás nemůže vyvést z míry.

V Domoušicích necháváme Lenku, prý něco říká kyčel a chtěla dát tak těch sedmdesát, takže cíl splněn. Můj je dvacetčtyři hodin, pokud možno. Jdeme dál ve dvou, ale začínám cítit krizi, přeci jen předchozí pochod Praha - Prčice před pěti měsíci se jako trénink počítat už nedá.

V Rakovníku pohovoříme krátce s dvojicí, kde únava již zvítězila nad duchem a hlásí konečnou. Jdu s Pavlem dál, zdá se, že krize polevuje, začínám cítit chodidla, to asi to zaschlé bláto propasírované i přes ponožky nepříjemně masíruje. Jo v batohu mám náhradní, ale co, jde se. Předchází nás podezřele svižný chodec, jaktože si to tak hasí tady, vždyť takovým tempem by už měl objednávat pivo v Prazdroji na spilce ???? Kousíček dál se zvedá chodkyně, zastavím se, Pavel za mnou má asi krizi teď. Ptám se slečny, jestli v pohodě. Že ano, ale byla krize, nabízím jí ze zásob pikao a zase jdeme ve třech. Prohodím pár slov a ona " Jo, tos říkal". " My už jsme spolu hovořili?" "Nó, já jsem ti utekla z toho Košťálova" "Aha, tak proto, ty jsi nechtěla být u toho, jak si dole ustelu!" "No jasně."

Tak máme Eliška, Pavel a Pavel cílovou fotku pod stromem na kilometru 116,9.

Zdravím všechny souputníky, kteří se mnou po trati sdíleli krok.

Pavel B.

P.S.: Suvenýr v podobě jizvy na koleně asi bude, ale stálo to za to.

 autor: Honza Blažek, podzim 2014
Report tak trochu jinak aneb esej jak se vyrovnat s (ne)existujícím cílem


Zaprvé: Jeďte na jinej závod.

Aha, tak pokud to nevyšlo: Přístupy jsou v podstatě dva - cíl si vymyslet a upnout se na něj - například 100km. Ve chvíli kdy ujdete vaši vysněnou metu, můžete jet dom. Nevýhodou tohoto přístupu je, že si to na konci nemůžete rozmyslet a pokračovat dál - pokud nevěříte, pak jste to nezkusili. Druhou možností je "rozhodnout se po cestě". To je zatraceně těžší volba a chce to zkušenosti, aby závodník tuto možnost využil ve svůj prospěch. Pes je zakopaný v tom, že po celou dobu závodu vám přibývají bolístky - tu puchýřek, tu žaludeční nevolnost z posledního chlebíku namazaného sádlem, tu raní ospalost, kdy padáte z pangejtu do pangejtu, žížeň (ale ta se dá řešit), zima, mokro, ... Cca po 1-2 hodinách vašeho utrpení se v hlavě zjeví ďáblík a řekne - "Hele, co takhle sprcha, he? Navíc, na neděli tam máš tu super oslavu, když se trochu vyspíš, tak si to o dost víc užiješ?" A tenhle ďáblík už vás neopustí, hledá argumenty, kličky, slibuje, láká, úpí bolestí až se z toho vaše (již tak zastřené vědomí) posere. A jedete domů.

Ti zkušenější ze závodníků se ale jednoho dne dopracují k tomu, že toho ďáblíka přelstí - způsob je naprosto individuální, nezajímavý a nesdělitelný (pominu-li teméře ilegální praktiku s růžovýma pilulkama). Takže ty dvě hodiny trpí, ... a trpí, ... Po dvou (někdy i více hodinách) přichází bod zlomu (takzvaný break point), typicky je vázaný na nějkou důležitou událost: ranní slunce, půlhodinky spánku, sparing partner, zvracení sádlem namazané kaše, ...

Pokud jste break point prošvihli (tj. trpíte jako zvíře víc než 3 hodiny) - jeďte domů.

No a co jako? Co z toho plyne?

1) Každá bolístka je potenciální průser. Řeš ji co nejdřív, je to argument pro ďáblíka. Do této kategorie patří: nevyčištěné zuby, kamínek v botě, propocený triko, málo svítící čelovka, ruce od bláta, dokonale posmrkanej kapesník, neseřízenej batoh, vlhký boty, lišej, bunda co je moc daleko (v batohu). Problémy typu vlk, puchýř, zima, mrtvá čelovka, zvrklý kotník, ... už jsou za hranicí "řešitelnosti".
2) Čím později ďáblík přijde, tím hůř se zahání. Někteří mají ranní krizi, jiní večerní, vyber si jaro/podzim podle toho.
3) Nejez ibuprofen. Je to nelegální. Nebo by aspoň mělo být.
4) "Průsery" zmíněné v 1) řeš ideálně před startem.
5) Pokud nedokážeš souvisle mluvit alespoň minutu na jedno (libovolné) téma zkus vyřešit cokoli z bodu 1), pokud ničím takovým netrpíš: zpomal/vyspi se.

Na závěr ještě přidám jeden trik, na kterej mě přivedla PS2013 (na ďáblíka na 20km zabral): Zmrzlý nohy v mokrejch botách namaž hřejivou mastí. Když to nepomůže - jeď domů.

Tentokrát jsem se přesvědčoval, že půjdu dál asi tak od Krušovic až do Rakovníka, vyhrál jsem a dál pokračoval s rodinou až do Oráčova. Někdo by mohl říct, že jsem mohl ujít víc, mohl. No a co :)

 autor: Ondřej Honzl, jaro 2014
Oldův report z 21. Dne Cesty

Tento Den Cesty zpětně nazývám „inspiračním”.

Z určitých důvodů jsem tento DC zkrátil na jednu čtvrtinu jeho času. Potřeboval jsem stihnout v Peruci vlak v 17:33h, to by odpovídalo cca 6km/h. Na startu jsem pokecal s Tritasem a když nás doběhl Gimli, tak už stoupání Lovoše začalo eskalovat. Ověřil jsem si, že Gimliho výstupy do kopců zvládám jen já, ostatní neběžci odpadli mrknutím oka.

Po výstupu jsem se rozhodl, že s Gimlim poběžím s kopce. Postupně jsme stáhli kolegu v modrém tričku a po seběhu z Košťálu jsme ho ztratili v záplavě Německy hovořících turistů. V Třebenicích Gimli odběhl do hospody naplnit lahev, nechtělo se mi čekat, tak jsem šel. V dáli jsem uviděl poklusávající postavu. Protože se mi nechtělo jít o samotě, pomalu jsem ho doklusal. Nicméně jsem zjistil, že do kopce jsem o hodně rychlejší. Na Hazmburk jsem dorazil společně se dvěma běžci, kteří se šli kochat výhledem. Jenže Olda po seběhu na silnice zahl vpravo (neodpustitelné…) a dal si po ní asi půl kilometru. „Zjistil jsem to, až když mi začalo být divné, že na mě Hazmburk mává zprava, místo, aby mi hřál záda.“

Když jsem se vracel k napojení červené na silnici, právě dobíhali oni zmínění běžci, kteří se kochali hradem. Gimli volal z hospody, kde, že to jsem, a tak mí noví kolegové doběhli do cukrárny a já si dal jedno pivo a lahev čerstvé vody. Dále jsme pokračovali s Gimlim až do Peruce. Krajina se uvolnila a vedro pomalu přestávalo být tak nesnesitelné.

„Doběhl nás borec, který loni na podzim jako poslední šel dál z kontroly v Dřevčicích. Když jsem jel autem v neděli cca ve 14h kolem Rajské zahrady a uviděl ho na přechodu, uvědomil jsem si, jak dlouhá cesta nás dělila.“

V Peruci jsme s Gimlim našli před vietnamským krámkem skupinu svačících. K té se Gimli přidal. A já? Já jsem se šel pokochat zámeckým parkem, kostelem a šel jsem pomalu na vlak.

Proč byl vlastně tento DC inspiračním? Nebylo to ani tak tím, že jsem měl poprvé na DC běžecké boty, ale těch tipů na výlet, co jsem viděl. Lovoš, Košťál, Třebenice, Hazmburk, Libochovice a Peruc. A to nemluvím o tom, co bylo mimo trasu. Našel jsem několik inspirací na výlet a doufám, že bude čas je uskutečnit…

Váš Olda

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2014
Poté, co jsem na jaře skončil předčasně v Domoušicích, byl cíl pro můj patnáctý Den cesty jasný: spravit si chuť a dojít aspoň do Krušovic.

Po startu jsem krátce probral vyhlídky s jedním studentem. Pak stejně jako na jaře přišlo čekání na přejezd vlaku u zastávky Lovosice město a opět ostrý začátek v podobě výstupu na Lovoš, kam jsem dorazil v 19:34. Cestou z další kontroly na Košťálově (21:17) jsem se dal dohromady s Petrem. Na začátku stoupání na Házmburk byl úsek, kde všudypřítomné bahno působilo asi největší problém, tam jsem byl hodně rád za hůlky. Nahoru jsme dorazili ve 23:30. Za další hodinu jsme již byli v hospodě v Libochovicích. Dal jsem si gulášovku a dva Ježky. Servírku jsem požádal o doplnění vody do PETky, ale překvapila mě tvrzením, že účtujou dvě koruny za deci, tak jsem si vodu natočil na záchodě. Rozloučil jsem se s Petrem, který zůstal čekat na své rodinné příslušníky, a po třičtvrtěhodinové pauze se vydal na další cestu.

Šel jsem osamocen, ale počet účastníků je teď zcela jiný než v prvních ročnících, takže v podstatě pořád byl někdo na dohled nebo někde poblíž. Takto jsem při míjení se s různými dvojicemi i jednotlivci za krásné hvězdnaté noci prošel další kontroly: Horka (2:14), Vrbno (4:37), Žerotínská studánka (6:25). V Žerotíně na autobusové zastávce jsem předtím udělal druhou delší přestávku na jídlo a ošetření nohou.

Dlouhý lesní bahnitý úsek po zelené se neskutečně táhl, přece jen se začala projevovat ranní únava. Ve Smilovicích jsem se potkal s Jirkou, ale došli jsme spolu jen na další kontrolu (9:27). Já si potřeboval na chvíli oddychnout a on spěchal dál, aby stihl kolem dvanácté vlak v Domoušicích. Ten jsem pak před Domoušicemi pouze zahlédl v místech, kde trasa protínala oblouk trati. V Ročově jsem obhlídl klášter a potkal lidi s přenosnou volební urnou. Sestup do Solopysk nebyl tak hrozný jako na jaře. Na zříceninu Pravda jsem dorazil v 11:49. V Domoušicích probíhal okresní závod dětských hasičů. Přilehlá hospoda byla naštěstí otevřena i pro veřejnost, a tak jsem se zastavil na delší zastávku. Už se mi dlouho nestalo, abych si dával točené pivo za 16 korun. Tady ho měli z pivovaru Louny. Po více než 70 km chutná i horší pivo skvěle. Nabídka jídel nebyla moc bohatá, čítala dvě položky. Risknul jsem to a vyzkoušel, co se mnou udělá smažený sýr s hranolkami. S obědem, dvěma pivy a namazáním nohou zabrala pauza skoro hodinu, během které jsem se nejspíš minul s Oldou. Pak jsem ještě prohodil pár vět s místním hasičem, který už o DC věděl od dříve procházejících, a posilněn pokračoval dál.

Jarní výkon byl překonán, a tak se chvíli zase šlo o něco lépe. Energii ubral až bahnitý úsek před rozcestím Džbán. Naštěstí se dal dobře obejít už celkem prošlapanou cestičkou v lese. Na rozcestí jsem se naposledy potkal s dvojicí putujících, se kterou jsem se míjel už od začátku. Domlouvali si odvoz z Krušovic. Tato pivní obec byla i mým cílem, ale když jsem tam dorazil dvě hodiny před limitem, tak jsem si řekl, že je ještě dost času dojít na vlak do Lužné. Síly mě postupně opouštěly, ale poklidnou chůzí jsem byl v 17:21 na kontrole a před šestou na nádraží. Tam ještě za mnou dorazil jeden kolega-chodec. Vlakem v 18:21 jsem se přes Kladno vrátil do Prahy.

Na závěr bych chtěl poděkovat Gimlimu a všem organizátorům za další skvěle připravený Den cesty. Někdy si během šlapání říkám, jestli mi to stojí ještě za to, ale nakonec vždycky zjistím, že ano. Takže myslím, že i příští rok budu hájit pozici jednoho z pěti nejčastějších účastníků.

 autor: Jan Klamperna, podzim 2014
Skvělá orvávačka. Moc díky organizátorům za jejich čas, který DC věnovali. Reportovat netřeba nic moc důležitého. Domnívám se, že je vše podstatné dobře vystiženo v "Radách a doporučeních" na stránkách DC.

Jen malý postřeh z nočního putování: Pokud máte čelovku na čele, dívejte se na zem a nepokoušejte se navazovat oční kontakt s protichodci. Takové počínání je při vší úctě na pěst!

Překvapovala mne fascinace některých účastníků čelovkami Peltzl, jež měli zapnuté v podstatě od soumraku do úsvitu. Přitom chůze bez baterky měsícem osvětlenou a nocí ztichlou krajinou je tak nádherný zážitek. Zkuste to!

Pozn.: Počasí bylo nádherné, krajina malebná, lidé vstřícní. Co víc si přát...


 autor: Jakub Solovský, podzim 2014
Poslední verze předpovědi počasí, kterou jsem viděl, než jsem vyrazil na start tvrdila, že se v pátek večer nevyhneme dešti. Tak jsem si sebou pro jistotu vzal pláštěnku a dokonce troje náhradní ponožky. Kdo je připraven není překvapen.

Startuje se přesně 18:30 a všichni vyráží směr Lovoš. Dopředu se řadí šílenci, kteří běží už od začátku. Tak moc si zase nevěřím a vyrážím svižnou chůzí za nimi. Ještě ve městě se ke mě přidají další dva, kteří jdou zhruba stejně rychle. Když začíná stoupání na Lovoš, předcházím několik lidí, ale více méně jdeme ve trochu roztažené skupině. Cesta na Lovoš je místy bahnitá a dost to klouže, to ještě nevím na co všechno v průběhu závodu narazím. Jednu chvíli to vypadá, že bude pršet, ale spadne jenom pár kapek. Z Lovoše sbíhám jako první z této skupiny, ale když končí nejprudší klesání dobíhají mě další a tak se s nimi snažím držet tempo i když jsem si ze začátku říkal, že to nenapálím hned ze začátku.

Výhoda skupiny se ukazuje při výstupu na Košťálov, kde nás upozorní, že jsme přešli odbočku. Cestou na Košťálov potkáme pár bažin a několik ne zrovna přehledných křižovatek, ale někteří si pamatují cestu z jara, kdy se sem šlo za světla a tak úspěšně dorazíme až na Košťálov. Když už jsem začal se sbíháním kopců tak běžím i z Košťálova. V lese a místy po bahně je to i s čelovkou dost zajímavé. Při seběhu se průběžně mění pořadí. Dole se řadím za dvojici, které nestačím a míříme směrem na Hazmburk.

Cestou nejsou žádné větší klesání a tak zůstávám u svižné chůze. Na cestě mě nejdřív předbíhá jedna závodnice a pak další dva, kteří mají batohy zajímavě ověšené reflexními prvky. Ty předcházím, když se odbočí z hlavní cesty a drží se za mnou více méně až pod Hazmburk. Cestou na rozcestí pod Hazmburkem je jeden opravdu kluzký bahnitý úsek. Lituju všechny kdo nemají hůlky.
V závěrečném stoupání potkávám asi 5 lidí, kteří jsou přede mnou a už běží dolů. Při seběhu dolů pak dobíhám nějaké závodníky a společně řešíme kudy ta značka vlastně vede. Podle světel z čelovek kdesi v temnotě je jasné, že někteří vyrazil úplně jinam než měli.

Na kontrole v Libochovicích se zděsím, když zjistím že průměrná rychlost je lehce přes šest kilometrů za hodinu a začínám se bát kdy se dostaví krize. Doplním vodu, obleču další triko a vyrážím dál. Pořád držím docela svižné tempo a mířím sám na další kontrolu. Cestou mě předbíhají dva lidé, se kterými se ani nesnažím držet tempo a mizí v temnotě přede mnou.

Až do Peruce se mi jde velice dobře.

V Peruci začíná dlouhý asfaltový úsek, který mi na jaře zrovna nesedl. Dneska si ale připadám plný sil, a nohy mě zatím nebolí a tak vyrážím směr Vrbno pod Lesy. Ještě v Peruci potkávám několik dalších závodníků, ale všichni jsou rychlejší než já takže jdu sám. Ke kontrole u přejezdu před Vrbnem nad Lesy mě nasměruje paní, která tam na odbočce z neznámého důvodu parkuje. Už před Vrbnem nad Lesy začíná nepříjemně foukat, takže ve Vrbně na autobusové zastávce odložím kraťasy a dokonce dojde i na bundu a rukavice.
Zajímalo by mě kdo měřil poslední úsek z Vrbna do Panenského Týnce. Na ceduli je jeden kilometr, ale šíleně se to vleče a podle mě je to nejmíň třikrát tolik.
V Žerotíně konečně končí asfalt a začíná zase lesní cesta.

Je to vítaná změna, i když o proti jaru na mě asfaltový úsek nějak nezanechal žádné následky. Hlavní rozdíl proti jaru je, že zatím nemám ani jeden puchýř. Pokračuji směrem k Žerotínské studánce a cestou potkávám dalšího závodníka, který někde špatně odbočil a chvilku bloudil lesem. Ke studánce dojdeme společně, doplníme vodu, já vyndávám svačinu a rovnou vyrážím dál a jím po cestě. On na chvilku posedí a svačí. Po chvilce za sebou vidím jeho čelovku, když vyrazil dál.

Pár kilometrů za Žerotínskou studánkou přichází první vážná krize. Nejspíš se projevilo zběsilé tempo ze začátku. Nejdřív zkusím trochu zvolnit, ale moc to nepomáhá, takže si sedám na pařez a chvilku odpočívám. Sním pytlík rozinek a zajím to půlkou tuby salka, docela divoká kombinace ... Hroznový cukr zatím nechávám na horší časy.
Po deseti minutách se zvedám, začíná mi být zima a balit se do termofólie nebo pláštěnky se mi nechce. Jdu trochu pomaleji a po pár kilometrech se to se mnou zase začíná lepšit.

Po tmě a lesem je to docela nuda, poslouchám hudbu a jdu pořád pryč. Nejdřív mě předchází jedna závodnice. Po sestupu do Smilovic mě dochází další člověk, který ale pak nestačí mému tempu do kopce a nechávám ho zase daleko za sebou. Na kontrole nad Smilovicemi začíná svítat a rázem se jde o něco lépe.

Kopec na náměstí v Ročově je sice nepříjemný, ale aspoň mi není zima, když se k ránu citelně ochladilo. Odbočku do lesa na konci chmelnice za Ročovem, kterou jsme na jaře nemohli najít trefím bez problémů a i sestup lesem je bez problémů. Výstup na Pravdu je delší než jsem si myslel, ale pořád se mi jde nečekaně dobře. Na rozcestí u Pravdy opět potkávám závodnici, která mě předešla v noci za Žerotínskou studánkou. Zapisuji kontrolu a chvilku posedím na lavičce, přešněruju boty, dám si svačinu a pokračuji dál.

Jde se velice dobře a začíná se oteplovat, takže za Domoušicemi opět oblékám kraťasy. Svítí sluníčko a jde se krásně. Nepříjemné překvapení je úsek krajem pole k cestě do Hředlí. Bláta je opravdu požehnaně a není to kudy obejít. Snažím se vyhýbat nejhorším místům a s čvachtáním se trápím k asfaltce. Po tomhle je i asfalt příjemné zlepšení.

Hředlích mě dochází závodník, se kterým jsme se v těchto místech potkali i na jaře. Někde na začátku se mu podařilo zabloudit a tak má časový skluz na svůj původní plán dojít do Jesenice a rozhodne se že skončí už v Rakovníku a tak jdeme spolu. Jde sice rychleji než jsem šel sám, ale zvládám se přizpůsobit. Ve dvou se jde mnohem lépe a cesta příjemně ubíhá. V Krušovicích míjíme zastávku kde jsme to na jaře vzdali. Odolám pokušení dát si pivo (to už bych se asi nerozešel) a míříme dál. Je to sice do kopce, ale ve srovnání s Lovošem je to rovinka.

Na kontrole u Sládkova kříže se potkáme se závodníkem, se kterým jsem se potkal u Žerotínské studánky a ve třech vyrážíme zběsilým tempem do Lužné, kde se od nás odpojuje a míří na vlak. Musím trochu zvolnit, ale pořád docela rychle míříme k Rakovníku. Před Rakovníkem se ještě kličkuje po lese. Nějak netrefíme odbočku a musíme se na ni vracet přes kopřivy. V kraťasech nic příjemného. Cestou do Rakovníka nás předejdou další dva lidé. Na další kontrole se nezdržujeme a rovnou pokračujeme na náměstí. Na náměstí sedí ti dva co nás předešli. Zrovna se zvedají, že budou pokračovat. Fotíme se na náměstí a kolega vyráží na vlak domů. Já si půl hodinky posedím a sním svačinu. Snažím se masírovat nohy a pokouším se přesvědčit sám sebe, že na další kontrolu ještě dojdu. Mezitím prochází další, koho si pamatuji z jara a míří směr Jesenice.

Po půl hodině se zvedám a pokračuji dál. Prvních dvě stě metrů je utrpení, ale pak se rozcházím a jde to až nečekaně dobře. Jde se podél řeky, poslouchám hudbu rozhlížím se po krajině a dokonce předcházím pár lidí na procházce. Až ke kontrole v Senomatech se jde velice dobře a dokonce začínám přemýšlet že zkusím pokračovat ještě dál. Cestou k nádraží se ale začne ozývat kotník. Nemíním to hrotit a končím tedy v Senomatech na nádraží.

 autor: Ondřej Honzl, podzim 2014
Oldův zápis – 22. Den Cesty Podzim 2014

Když jsem zjistil, že se služební cesta do Slovinska přesunula na 14.-17.10., tak jsem z toho byl dost špatný. Bylo mi jasné, že do Prahy se dostanu nejdříve v pátek kolem 22h. Přemýšlel jsem, že bych startoval z Lovosic, druhý den ráno, ale to bych neměl šanci nikoho potkat. Gimli přišel s návrhem, že Peruc by byla lepší. Tudíž byla testovací verze ranní varianty na světě.

Horší bylo, že ve Slovinsku se nám špatně spalo. Nevím, jestli to bylo tím, že všechno nějak podivně hučelo, nebo zda to ovlivnil vlhký slaný vzduch... Spal jsem pod 5h. V pátek bylo nutné urazit skoro 900 km. Domů jsem se dostal o půlnoci a než jsem si zabalil bylo po jedné. Možná bych se na to i vykašlal, kdybych neměl startovat dalších 7 pochodníků.

I přes drobné technické problémy jsme odstartovali v 8:52h. Vyběhl jsem a ve Vrbně už jsem předbíhal trojičku děvčat s hůlkami. Užíval jsem si krásnou podzimní přírodu. Na kraji Smilovic jsem na chvíli popovídal s Ladou. To už jsem předběhl více poutníků. Klášter v Ročově se mi moc líbil, ale kopec za ním už tolik ne. Už mě nebavilo kopce vybíhat a nohy težkly. Potkal jsem Jeffera pomalu stoupajícího do kopce u žst. Solopysky. Za necelé 4h cesty jsem si užíval pohled na zříceninu hradu Pravda. Potkával jsem další a další cestující, ale většinou jsme se jen pozdravili...

V Domoušicích místní SDH pořádalo závody, prý zdatnosti pro děti :-). Už jsem neměl běžecké ambice, takže jsem jen natočil na záchodcích vodu a šel po zelené dál. Cesta to byla křivolaká a úmorná. Běžet se mi už opravdu nechtělo. Před býv. dolem Perun jsem se musel podívat do mapy, protože značení ubývalo. Před koncem stoupání na Džbán bylo asi půlkilometrové bahniště. Před tisíci lety bych neváhal a začal plácat nějakou keramiku, ale teď jsem se nechal nachytat. Místo, abych ho obešel zprava lesem, vzal jsem to brázdou zleva čímž jsem se řádně pobahnil a nohy těžky ještě více. Seběh do Hředle byl famósní, opět jsem někoho předběhl a ves mě příjemně překvapila hezkou návsí.

Zavolal jsem si o spojení a místo další 2-3h štreky do Rakovníka, kam jsem původně cílil, jsem si u kiosku v Krušovicích dal točenou dvanáctku a vyrazil domů. Den Cesty mi trval necelých 6h, tedy o hodinu víc než jsem předchozí noc spal. Hodnotím ho velice pozitivně. Zjistil jsem, že běhat s batohem je o dost těžší něž jsem myslel a že budu muset ještě hodně natrénovat, než to bude větší pohoda...

Tak se snad na jaře potkáme, ne?!

Váš Olda

 autor: Robert Frohn, podzim 2014
Podzim 2014 – cesta piva II s podtitulem „Z bláta do bláta a pak do louže“

Můj třetí DC začal stanovením jednoznačného cílu překonat osobní maximum (do té doby 104,5 km) a zároveň se umístit v první desítce (dosavadní nejlepší umístění 11.místo z podzimu 2013). Bohužel jsem opomněl naplánovat trénink, tudíž jsem musel vystačit s vůli a správně stanovenou taktikou. Náročnost trasy významně ovlivnilo deštivé počasí v průběhu týdne, tudíž se část závodu změnil v boj s mazlavou hmotou, na které se nepříjemně klouzalo. Orgové naštěstí už tradičně nachystali na noční část trasy úžasné počasí (hvězdná obloha), přes den zase slunce a příjemné teploty.

Itinerář:
START v Lovosicích (18:30 / 0,0 km). Rozhodl jsem se zachytit nástup skupinky, která roztrhala hned zkraje pole na běžce a ty ostatní. Na úvodní, nejtěžší úsek, je dobré mít někoho před sebou, kdo to potáhne 
K1/Lovoš (19:12/4,7km). První kontrolou jsem proběhl kolem 6-7 místa. Cestou z Lovoše jsem nabral časovou rezervu a začal se těšit na hospodu v Libochovicích.
K2/Košťálov (20:08/12,9km). Skupinka prvních běžců zůstává pohromadě, já už malinko zaostávám. Naštěstí jsem si pamatoval kontrolu z jara, tudíž jsem ji nemusel hledat (jít tam prvně, tak se trápím).
K3/Hazmburk (21:34/23,6km). Oprava kabelu čelovky mě neminula (po tmě se bohužel nedá jít, natož běžet). Potkávám Petra, kterého jsem poznal na červnové akci v Krkonoších. Přidávám se k němu a doufám ve stejně dobře fungující tandem. Po cestě nás doběhla Lada. Nevěděl jsem, o koho jde, tak jsem si řekl, že se na ní vzhledem k jejímu tempu pověsím. Vydrželo mi to plných cca 1000metrů a po nádherném držkopádě na mazlavém jílu jsem tuto myšlenku zavrhnul. Mít Petr u sebe kameru, měl bych jistě hodně lajků :D
K4/Libochovice (22:13/28,4km). Živá kontrola a první doplnění tekutin. Zastávka v hospodě se zkrátila na cca 15min.
K5/Horka (23:14/33,4km). Prakticky už neběžíme. Snažíme se držet tempo rychlou chůzí a probíráme vše naprosto nepodstatné a nedůležité vzhledem k akci :D
K6/Vrbno nad Lesy (01:15/44,6km). Po cestě se stavujeme v Peruci, kde jsme na jarním DC vykoupili místní Ngyuen-Cvon-Sonovou prodejnu potravin. Buďto ze strachu, že se rekordní tržba bude opakovat, anebo z důvodů našeho pozdního půlnočního příchodu bylo zavřeno. Vzali jsme zavděk vedlejší hospodou, kde jsme potkali prvního odpadlíka z vedoucí skupiny (potíže se zády). Po označkování kontroly ve Vrbně jsme si dávali veliký pozor, aby se neopakovala moje jarní dvoukilometrová zacházka lol
K7/Žerotínská studánka (2:19/50,7km). Opět jedna památka na jaro, kdy jsme kontrolu hledali asi 15min. Z těchto důvodů jsem rád, že se trasa DC opakuje na jaře i na podzim.
K8/Smilovice (4:34/63,5km) – K9 Pravda/Zřícenina (6:18/71,5km) – K10/Sládkův Kříž (10:05/89,4km) – K11/Rakovník, Na Cikánce (11:24/96,5km). Cesta probíhá v klidu. Po cestě jsme v noci usnuli a přešli odbočku na Pravdu. Naštěstí spal Petr jenom na půl oka. Začalo svítat a sluníčko probralo jak mě, tak i Petra. Posledních 20km mi myšlenky letí do Hředle, kde bude otevřen místní krámek…mají v něm tlačenku, na kterou se tak moc těším. Petr si kupuje nějaký jogurt – dávám tomu klukovi tam maximálně 10 km než půjde :D Před Lužnou u Rakovníka si propichuji první krvavý puchýř.
K12/Senomaty (12:51/104,7km). Vyslal jsem Petra napřed. Jeho tempo již nestíhám, docházejí mi síly a začíná mě bolet celé tělo. Na 106,0 km prakticky končím, lehám si do trávy a ležím…po 10min. mačkám tlačítka CTRL + ALT + DEL, restartuji systém…volám Petrovi s prosbou o Brufen, který nechává ležet pod větví na zemi. Zároveň doporučuje návštěvu zdravotníku, kteří jsou na místním MTBK závodu. Paní u občerstvení mě přesvědčuje na dávku rumu s energetickým drinkem, banánem a koblihou. V kombinaci s brufenem se začínají dít věci.
K13/Jesenice (15:40/119,9km). Mozek vypíná nervové centrum zpracovávající bolest a nohy začínají běžet. Nevím, co se děje…spouštím aplikaci Endomondo. Následujících 15km běžím průměrnou rychlostí téměř 10 km/hod. Nic mě nebolí, cítím se lépe než na startu. Cestou míjím Petra, který nevěřícně kroutí hlavou a směje se…má problém s nohou, končí v Žihly.
K14/Žihle (??/131,9km). Chybí kontrola. Hledám a nenacházím. Fotka laviček, obecního úřadu, rozcestníku pro orgy a !běžím! dál.
K15/Odlezelské jezero (17:45/136,1km). Při výstupu dochází síly, zadřel se mi motor. Pátrám po příčině. Matně si vzpomínám, že poslední tekutiny byli v podobě rumu a energeťáku na 112 km a poslední voda na 100,0 km. Nepotkal jsem ani živáčka, co by měl u sebe nějakou vodu. Tohle není dobrý. Nahážu do sebe celé balení hroznového cukru a doufám, že to vydržím do 18:30. Kdo má na to myslet :D
Cíl = Řemešín = 18:30 = 141,0km …vyzvedává mě Sue a jedeme pro Petra. Ten na mě čeká s doplněním 1,0 litrem iontového nápoje ve formě, v jaké jej namíchali sládci z Plzně :D Šťastný a spokojený vyrážíme na cestu domů.

Jídlo & pití:
0-82 km = 1x Twix, 1x Snickers, 1,3 l slazené limonády včetně coca-coly, 1,5 litru vody
82 km – cíl = krajíc chleba, kolečko tlačenky, 5 dkg turistu, rum-tuzemák, energetický nápoj, brufen, kobliha, banán, 2 litry pomerančového džusu, 0,5 litru vody, 0,4 litru pepsi-coly

Special thanks:
Organizátorům = za bezvadné povětrnostní podmínky a úžasné počasí i organizaci
Sparing-partnerovi Petrovi = potáhl mě co to šlo, zejména do kopců tahal jako kůň
Sue = odvoz do Prahy
Support = všem hospodám, občerstvovacím stanicím a potravinám po cestě ;-)

Roberto alias Bóbika

 autor: Tomáš Štec, podzim 2014
Keď sa vezieš na štart…

je dobré mať číslo toho, kto ťa vezie. Nakoniec sme sa s Tritasom našli a dokonca sme našli aj benzínku po ceste. Bojovú hru, či počítačom udávaný dojazd 40 km stačí Fabii na cestu zo Stodůlek do Lovosic, si zahráme niektorý iný víkend. No a keďže sme na štarte s dostatočným predstihom, chytám tašku so štartovými obálkami M-Z a začínam prezentovať ľudí. Tesne pred štartom mi z 36 ľudí chýba 6 a von vyliezaml asi v polovici Tritasovho príhovoru.

Keď bežíš…

zamysli sa nad tým, koľko si toho tento rok nabehal. Ja dávam prednosť biku a behať ma uvidíte leda tak na autobus (ak sa teda náhodou nepripletiem k nejakému cvičnému orieňťáku, čo sa mi asi už dva roky nestalo). No a skúšaj s takouto prípravou vydupávať Lovoš a Košťálov pomaly súpažami s paličkami… Na Hazmburku som sa už len dorazil. A to sa na zbehu z Lovoše ku mne pridal Matúš, s ktorým potom idem až do Vrbna, kde končí, a toho som týmto tempom asi odvaril tiež. Nie príliš veľavravný spoločník, ale aspoň som sa vykecal ja. :-D

Keď bežíš a nedávaš pozor kam…

No, asi všetci doplnenie poznáme: skončíš niekde, kde si nechcel byť. Tak som zbehol z Košťálova na rázcestie a vydal sa po prvej zelenej, ktorú som videl. Matúš ma nasledoval. Čo na tom, že terén nevyzeral ako ten na jar, čo na tom, že do Třebenic to malo byť 1,5 km a my sme išli rýchlou chôdzou už vyše 20 minút… Čo na tom, že Matúš pozeral do GPS, či sme ešte na zelenej… Jasné, že sme skončili na rázcestí Radostice, čo je 2,9 km zlým smerom. S návratom späť na trasu sme z úseku dlhého 400 metrov spravili úsek dlhý 5,5 km. Apropó, do výsledku prosím započítať skrátenie o 12 metrov (rozdiel vzdušnej a pozemnej vzdialenosti z Košťálov rozcestí k miestu, kde sa zelená odpája z asfaltky).
Za nami sa zlým smerom prebehol ešte jeden človek, ale namiesto návratu sa rozhodol (podľa rady domácich, ktorí vyliezli na zúrivý brechot psa za plotom, pri ktorom sme študovali mapu), vyraziť dolu do Sulejovic a potom po I/16. Opäť nás predbiehal tesne pred Chodovlicema, takže náš návrat bola asi lepšia voľba. Ešte som ho videl v Rakovníku na stanici, kam nakoniec došiel.

No a keď už zavaríš…

No čo by bolo? Matúš došiel do Vrbna silou vôle a počkal si na prvý ranný spoj. Ja som ešte skoro po Panenský Týnec držal nastavené tempo cez 5 km/h, ale tam to už nešlo. Padol som do zastávky, 15 minút odpočíval a ďalších 25 km do Domoušic pokračoval nohu cez nohu, rýchlosťou medzi 3 a 4 km/h. Trochu som to prehnal. Kolená mám rozklepané ako puberťáčka pred prvým rande v živote a boľavé ako po?… no dosť. A stehná si horia vlastným plameňom. Pomalšie občas skutočne ďalej zájdeš.

Nerovné podmienky…

Je 12.08, po trati sa práve do zastávky Solopysky blíži vlak do Rakovníka, ktorý som sa rozhodol ostentatívne ignorovať, pretože chcem ešte prejsť cez Pravdu a chytiť ďalší vlak v Domoušicích. No a zo zadu sa rezkou chôdzou blíži Olda. Ani nezisťujem, čo mu zabránilo štartovať večer a prečo šiel na ranný štart do Peruce (rodina? práce? veď je to vlastne jedno). V každom prípade má za sebov 3 hodiny a 28 km. Ešte malý kúsok ideme v družnom rozhovore za železničné priecestie a do stúpania, ale potom sa lúči, opäť pridáva a za chvíľu mizne ďaleko predo mnou, stále ešte čerstvý. Úsek na Pravdu je potom nekonečný, na Pravde, kde zas chvíľu sedím, sa mihnú dvaja nieDC turisti, ale inak žiadneho pochodníka nevidím až do Domoušic, kde už dvaja sedia v čakárni.

Veľký brat bdie celú noc…

Dostal som do rúk (a do batohu) skoro polkilový iPad. No čo, na to testovanie sledovacej aplikácie som sa sám prihlásil. Fungovala dobre, Lukáš sa mohol na živej kontrole v Libochovicích zabávať mojim (a nielen mojim) blúdením pod Košťálovem. Po prechode živej kontroly sa síce na chvíľu odmlčali prenosy, ale po zalogovaní K5 zas ožili. Škoda len, že všetci ostatní testeri až na Gimliho vymreli na prvých 20 km.

 autor: Eliška Majorová, jaro 2014
Den cesty byl dlouhý, krásný, přiměřeně náročný, trošku bolavý a hodně uspokojující. A protože je moje reportáž dlouhá a bez proložení fotkami naprosto nečitelná, pokračovat na ni lze tudy.

 autor: Oldřich Berka, jaro 2014
Na žádost orgů. přidávám odkaz na můj report z akce.
Ačkoliv mám pocit, že se není čím chlubit

http://meyhams.wordpress.com/2014/04/28/21-den-cesty/

 autor: Tomáš Štec, jaro 2014
Na hlaváku mierne zmätky, podobne v Lovosicích na stanici. Gimli doriešuje opozdilcov a na poslednú chvíľu platiacich, posiela preto Tritasa odštartovať. Tento ostrý štart nestíham, dobaľujem ešte batoh po tom, čo som trochu pomáhal s prezenciou. Had 100 ľudí v Lovosicích je dobrý, krája sa na priecestí, kde čakáme najprv na prejazd osobáku na Ústí a potom ešte nákladu opačným smerom. Ešte na ulici prebieha dopredu Gimli. No a šup hore na Lovoš. Na rovine ešte chvíľu kecám so Zbyňou, keď cesta začína stúpať, idem rýchlejšie.

Vrchol Lovoše hlásim o 11.15, dávam si nejaké jedlo a pitie a vzápätí na to sa púšťam poklusom dolu. Na poludnie sme na Řežném Újezdě (tu už som na DC bol) a idem so skupinou asi ôsmich ľudí, medzi ktorými poznám hlavne Ladu, takže spoločne kecáme. 12.50 sme na Košťálově, cestou dolu bežím trochu rýchlejšie, potom mi nie je jasný smer zelenej, takže ma opäť dobehnú. 13.25 sme v Třebenicích a celý zvyšok skupiny sa trhá do reštaurácie na obed. Ja pokračujem ďalej. Je až príliš teplo, vodu do seba lejem mohutne a ešte mohutnejšie potím. Okolo Luckého mlýna volám na nejakú dvojicu predo mnou, že červená ide inam, potom je tu Sedlec a posledný veľký kopec, Hazmburk. 14.40 hlásim kontrolu K3, teda Hazmburk. Skladám sa na chvíľu, dávam si jedlo a potom, stále sám, i keď tu sa nás stretlo viac, vyrážam ďalej.

Po tretej vchádzam do Libochovic a hlásim búrkové mraky na východe a ďalšiu oblačnosť všade okolo. O trištvrť na štyri Libochovice opúšťam na rázcestí most. Za obcou Poplze mi volá Gimli, že na K3 chýba fixka (nechával u mňa jednu náhradnú kontrolu), tak mu hovorím, že má smolu. Niekedy tu ma dobiehal Petr Bulíček, s ktorým ideme spoločne do Peruce. Cestou sa na sever od nás blýska, ale my sme v suchu. Krátko pred šiestou zastavujeme v Peruci u Vietnamca, schádza sa nás tu asi osem. Štyria vyrážame v krátkych intervaloch krátko po šiestej. Väčšinu cesty po asfalte ideme spolu. Dvaja sú rýchlejší, ale zastavujú fotiť čarodejnice, ktorými sú vyzdobené dediny po ceste, Peter ide podobne rýchlo ako ja. Nesadla mi najlepšie večera, možno hlavne exnutý liter džúsu, takže ďalšie dve hodinky ma ešte tlačí zo žalúdku.

Pri K5 stretávame dvojicu z protismeru, ktorí zabudli zapísať kontrolu. Pri Panenském Týnci ma chytá prvá kríza, trochu spomaľujem, naša štvorica sa trhá, ideme každý sám s asi 50m rozostupmi. Potom opäť zvyšujem temo, predupem Žerotínem a o 20.08 si sadám pri studničke. Opäť vyrážam, keď ma dobehne Peter (zastavil sa v Žerotíně „na jedno“) a ďalej ideme spolu, len už vyťahujeme čelovky. Zmráka sa, stmieva sa, k noci sa chýli. 21.26 sme na Čertovce a šľapeme dlhým úsekom k Smilovicím. V prvej časti ešte vidíme ďaleko pred sebov svetielka, ale tie potom miznú. Okolo desiatej to už nevydržím, naposledy som jedol pred štyrmi hodinami v Peruci, a sadám. Mám to asi pol kilometra na rázcestie Dřevíč. Po pätnásťminútovej pauze, touste a polovici balíčku polomáčaniek sa ťažko zdvíham a vyrážam do Smilovic, tentokrát už nocou a sám.

Je jasno, hviezdy sú pekné, ale nohy už majú dosť a potrebujú oddych. O jedenástej sa teda v Smilovicích zatváram do autobusovej zastávky a odpočívam. Opäť mi došla voda v hydrovaku. Nakoniec to zastavenie na „10–15 minút“ trvá polhodinu a vyrážam až potom, čo sa okolo preženie najprv jeden sólista a krátko za ním štvorica. Idú rýchlejšie, ale ja zas idem po pamäti, keďže som tu bol na mapovaní trasy. Na cestu som sa posilnil zvyškom polomáčaniek a poriadnym lokom BigShocku. Za sebov, na zostupe z Dřevíče vidím už pár ďalších svetielok, ale až po Ročov ma nikto nedobehne. Polhodinu mi trvá dostať sa na rázceste U Markéty, ďalšiu polhodinu zísť do Ročova (po ceste má niekto rozložený oheň) a opäť vyšľapať ku krčme, takže na kontrolu vchádzam o pol jednej.

Dávam si gulášovku a čaj, pred odchodom ešte kofolu. Keď začnem uvažovať o syre s hranolkami, tak ho škrtnú z menu. Ľudia prichádzajú, ale len málo ich odchádza, viacerí končia. Celkovo sedím a odpočívam dve hodiny. Nakoniec sa okolo pol tretej lúčim, ešte prezliekam, doberám vodu do hydrovaku a 2.40 vyrážam do Solopysk s tým, že chcem dobiť aspoň Domoušice. Do Solopysk to trvá 40 minút, bohužiaľ vyťažený úsek v lese stále nevypratali, takže som veľmi rád, že z mapovania trasy viem, kam mám ísť. 4.10 som na Pravde, dávam si ďalší PowerBar a dorážam zvyšky BigShocku. Za polhodinu som v Domoušicích a na ranný náhradný autobus mám hodinu a štyridsať minút. Rýchlo sa rozhodujem, že to do Mutějovic stíham a za svitania a neuveriteľného kriku vtáctva opúšťam Domoušice.

Za Domoušicemi je zelená mohutne rozoraná pracovnými mechanizmami, terén vyzerá ako po trucktriale. Dá to celkom dosť orientačnej práce s tým, nájsť nakoniec rázcestie Pod Džbánem, kde som 5.52 a mám to nejaký polkilometrík na stanicu Mutějovice, kam dorážam o šiestej a 25 minút čakám na bus. Necelých 78 km nijak zázračný výsledok nie je, ale za seba som rád, že som sa po dvoch hodinách v krčme zdvihol a ďalších 11 km odšľapal. Zničený som ale dosť – report upravujem po týždni a rany na trieslach už sú viac-menej zrastené.

 autor: Jan Šimek, jaro 2014
Jarní Den cesty 2014 pro mě byl prvním dálkovým závodem v životě (když tedy nepočítám tisícikilometrovou pouť do Santiaga, na tu jsem ale měl celý měsíc a navíc nešlo o žádnou soutěž). Lákalo mě vyzkoušet, co člověk vydrží, navíc značnou část trasy jsem znal z různých čundrů či jednodenních výletů – těšil jsem hlavně na první část úžasnou krajinou Českého Středohoří. Původně jsem měl v úmyslu věnovat se fyzické přípravě, z toho ale nakonec nebylo nic – žádné běhání, ani kolo, ani cvičení, jenom párkrát týdně dva a půl kilometru pěšky do práce (když jsem se přinutil vstát ráno o dvacet minut dřív). Na start jsem proto vstupoval s lehkými obavami, zda tento podnik neskončí fiaskem – pak jsem si ale řekl, že tu stejně nejsem kvůli žádným rekordům a že jestli vyjde počasí, bude z toho aspoň hezký sobotní výlet. V nádražní hale mě poněkud demoralizoval pohled na skupinku šlachovitých sportovců, kteří na akci vyráželi s běžeckými pásy obsahujícími lahev, banán a nějakou tyčinku – můj solidní turistický batoh byl po okraj naplněn bundou, pláštěnkou, zimními spodkami, rolákem, dobře vybavenou lékárničkou a samozřejmě vydatnou svačinou sestávající z obložených baget. Když jsem po odstartování viděl, že nemálo účastníků se regulérně rozeběhlo, způsobilo mi to menší šok a namísto na trasu jsem zamířil do nedaleké Billy, kde jsem se uklidnil nad kalíškem kávy z automatu a pudinkovou taštičkou. Na trasu jsem vyrážel s dvacetiminutovou sekerou.

Při stoupání na Lovoš jsem si vzpomněl, jak jsem tu šel před osmi lety v opačném směru a říkal si tehdy, že bych tudy nahoru nikdy jít nechtěl. Nu, stalo se. Šinul jsem se vzhůru velmi pozvolna, přesto se mi ale podařilo předstihnout prvního soupeře – jak se však záhy ukázalo, nešlo o nikoho z DC, nýbrž nějakého důchodce účastnícího se výletu Klubu českých turistů. Vyčerpán a zmožen výstupem jsem se na vrcholku Lovoše (11,45) občerstvil staročeskou klobásou a jednou postřižinskou desítkou.

Cestou na Košťálov (13,45) jsem se přiblížil k zadním vojům DC a na Hazmburku (16,35) jsem již byl jejich stabilní součástí. Krátké přestávky jsem dělal jen na kontrolách, mezitím pouze v Třebenicích, kde jsem se stavil v Muzeu Českého granátu a dotočil tam vodu. Té bylo skutečně zapotřebí, protože vedro bylo úmorné a stoupání ke kontrolám na strmé sopouchy se zříceninami hradů o to víc zničující. Nejvíc mě zdeptal poslední Hazmburk, do Libochovic jsem ale už sestupoval zvesela v předtuše dlouhého rovinatého úseku - zdárné zdolání zákeřných středohořských kopců jsem oslavil v cukrárně U Beránků kremrolí a ořechovým dortem (18h). V dálce bylo slyšet bouřku a u Poplze jsem vyndal pláštěnku, byla z toho ale naštěstí jen krátká přeháňka. Šel jsem úplně sám, až před Perucí jsem narazil na dvojici holek a ve vsi se pozdravil s chlapíky spěchajícími na vlak.

V Peruci (20,30-21) došlo na obloženou bagetu a jednoho kozlíka v hospodě na náměstí, kde se štamgasti smáli, že poslední na Plzeň odešli už před půl hodinou – to mi ale nepřišlo nijak strašné, vzhledem k tomu, že jsem šel tempem rozvážného měštěnína na nedělním korze. Preventivně jsem oblepil malíčky náplastí a pustil se po zatmívajících se silničkách, kde jsem narazil na zkušeného poutníka Honzu, který se měl stát mým parťákem pro cestu nocí až do Ročova. Úsek do Panenského Týnce pro mě měl mimořádné kouzlo, miluju totiž procházky v okamžicích, kdy se vlády nad krajinou ujímá noc – na nebi se rozsvěcely hvězdy, pole voněla, v křoví zpívali slavíci a mně se šlo úplně parádně. V Panenském Týnci jsme udělali krátkou pauzu na jídlo a vyrazili na dlouhý úsek temným lesem. Velice jsem ocenil, že lesem neprocházím sám – zhruba na rozcestí U Křížku (asi kolem jedné po půlnoci) na mě přišla pořádná krize, hrozně jsem musel přemáhat ospalost a nutit se ke každému kroku. Na DC jsem šel také proto, abych si vyzkoušel, jaké to je, jít přes noc – takže teď jsem po zásluze dostal, co jsem chtěl. Únava si nade mnou pomalu získávala čím dál větší převahu, nic nepomáhaly povzbuzující Honzovy historky a básnění o gulášovce, která na nás čeká v Ročově. Úsek ze Smilovic do Ročova mi přišel úplně nekonečný a do hospody jsem vstoupil na pokraji sil (3,30). Původní myšlenku lehnout si na lavici nebo klidně na zem a pár hodin se prospat jsem opustil, ledva jsem do sebe naklopil dvě pivka a opěvovanou gulášovku – porce kynutých jahodových knedlíků mě dokonce povzbudila k tomu, abych se vydal dál na trasu. V mém případě tedy ani v nejmenším neplatí, že „asi po 50km má netrénovaný člověk potíže strávit jídlo“ – zato jsem na vlastní kůži pocítil, jak moc dokážou bolet odřená třísla. Namazal jsem si všechna rozedřená místa krémem, propíchnul puchýře na malíčcích a pomaličku se vydal na zříceninu Pravda (6,30), kde spokojeně vyspávala skupina čundráků – taky jsem si lehl do altánku na lavičku a na dvacet minut se propadl do mátožného spánku, pak jsem se ale s vypětím vůle zvedl a došoural se do Domoušic (7,45). Všechny bolístky jsem kupodivu docela rozchodil a klidně bych ještě mohl dvě hoďky do konce závodu pokračovat, z Krušovic ale nebylo úplně výhodné spojení, takže jsem počkal na vlakobus v 8,18 a vydal se přes Rakovník k domovu.

Celkově považuji DC za zajímavou zkušenost, hlavně co s člověkem udělá fyzická námaha spojená se spánkovou deprivací. Na cestu jsem se vybavil přesně dle návodu na stránkách, snažil jsem se nepodcenit zimu v noci, takže jsem měl s sebou až zbytečně moc oblečení (kdyby ale bylo chladněji, asi bych byl za něj rád). Důsledně jsem si protahoval svaly jak před začátkem, tak skoro na každé přestávce, od 40km mazal kolena i svaly, takže s tím jsem potíže neměl. Dost mě brzdily opruzeniny a puchýře na malíčcích, po ošetření s tím ale šlo chodit. Určitě mi hodně pomohlo, že jsem na noční část našel společníka, samotný bych asi tu krizovou část nesl podstatně hůře. Dobré taky bylo, že nepršelo, to by mě asi taky nalomilo podstatně dřív. V hospodě v Ročově jsem viděl, co teplá místnost dělá s vůlí a odhodlaností poutníků - docela dost lidí zůstalo a čekalo na vlak. Vida, nejsou teda všichni železní muži a nemusím se v téhle společnosti cítit nijak méněcenný.

I když původně plánovaný Rakovník se ukázal být vzdáleným snem, i tak jsem za dosažených 73,7km velmi vděčný a vzhledem ke svojí prakticky nulové fyzičce jsem s výsledkem spokojen.

Díky moc všem organizátorům a těším se na podzim - dá-li Bůh a počasí, snad padnou hradby Rakovníka!

 autor: Zbyněk Pawlas, jaro 2014
Po tom, co jsem minule překonal osobní rekord a dostal se přes stovku, to tentokrát nebylo tak slavné.
Co napsat o nejhorším výsledku za posledních sedm účastí (což je přesně polovina všech mých účastí)?
Snad jen stručně pár bodů.

Praha - v Holešovicích se potkávám s Adamem, přistupujeme do vlaku, kde už sedí několik známých tváří
Lovosice - chvíli jdu s Jeffem, u závor čekáme
Lovoš - výstup v horku sebral hned na začátku dost sil
Košťálov - chvilka odpočinku na oběd a kochání se výhledem
Třebenice - doplnění tekutin ve večerce
Hazmburk - dorážím těsně za skupinkou s Ladou a spol., ale ti pak rychle pokračují dál
před Libochovicemi - na dalších 40 kilometrů se dávám dohromady s Otou
Horka - dvě holčičky nám nabídly vodu
Peruc - dvě piva a polévka v restauraci hotelu Oldřichův dub
Žerotín - zastavujeme se v hospodě, kde sedí Otův kamarád Luboš, další dvě piva, místní štamgasta nás několikrát ujišťuje, že do Ročova by v noci nešel a to tady zná
Ročov - od 2.50 do 4.10 přestávka, pivo a gulášovka, dál pokračuji sám
Solopysky - potkávám Kosťu, který vyrazil 50 minut přede mnou, za celý den stihl zakufrovat docela dost
Pravda - rozednilo se, uvnitř hradu nocovala větší skupinka pod širákem
Domoušice - před šestou tady končím, ještě zdravím loňského spoluchodce Honzu, který pokračuje dál, a v 6.19 nasedám na náhradní autobus, kromě Kosti je v něm skupinka, která přijela ze Solopysk

V průběhu dne se zdálo jako rozumný cíl završit cestu piva v Krušovicích, měl jsem ještě dost času tam dojít, ale když se ke konci začaly projevovat různé problémy, tak nějak chyběla síla a chuť pokračovat. Na podzim na tom snad budu líp.

 autor: Honza Blažek, jaro 2014
Když jsem 25.4. rozvážel kontroly (Lovoš, Košťálov, Hazmburk) krajina mě uchvátila. Z kontroly číslo jedna je krásně vidět kontrola 2. i 3. Vše v mlžném oparu. Klid před bouří. Neodolal jsem a Lovoš jsem seběhl po spádnici - listím a větvemi. Dole jsem ze sebe 5 minut obíral listí a 5 minut jsem hledal telefon, který mi cestou někde vypadl. Na Košťálově jsem se zase kochal výhledy a nakonec na Hazmburku jsem paní na pokladně ujistil, že nepojedeme na kolech. Počasí slibovalo "nejlepší DC", dnes mohu říct, že i nejrychlejší...

Bývaly časy, kdy se prostě neběhalo. Jednak - nikdo by to nevydržel víc než 40km (to jsem si ještě představit uměl) a druhak běžet 24 hodin je nesmysl (to už mě ani nenapadlo si představovat). Včera to bylo jinak. Sám jsem si vyzkoušel (na podzim), že popobíhat čas od času není problém ale vysvětlete mi, jak "neuběhnout" 150km za 24h. To prostě nechápu, ti lidi prostě musej běžet...

Start byl problém, naštěstí mám úžasnou ženu, která připravila pro každého účastníka balíček a tak se prezenčka omezila na "podpis do správné kolonky" - to trvalo nejdéle - a vydání balíčku. Jenom díky perfektní přípravě jsme mohli startovat 10:17. V tu chvíli už jsem si začal DC užívat. Užíval jsem si jak předbíhám celého toho hada v Lovosicích. Užíval jsem si výhledy i seběhy. V noci jsem si dokonce užíval, že jsem se přes den spálil (a nebyla mi tudíž zima na spálené ruce). Malinko ledová sprcha přišla asi v 1930, kdy mi volal Tritas, že Kuba ještě není na K7. Udělal jsem tedy rekapitulaci všech možnejch průserů, které se podařilo zvládnout zhruba v 20:40. Dělal jsem tedy do té doby náhradu za Kubu na K7. V 20:40 K7 opouštím (byť od cca 20 minut později než bych chtěl). Od teď už bylo jasné, že se DC povede. Já jsem hodil rekordování za hlavu a už se snažil jen o co nejlepší pocit z akce.

Z K7 až do Žihle už to byla záležitost trojice Milan Urban, Tomáš Ulma, Mirek Štefl a dvojice Honza Pašek a Honza Blažek. Občas jsme na sebe zablikali čelovkou, občas se potkali (na rozcestí pod Pravdou) abychom se v závěru zase, téměř v plném počtu, sešli v Žihli. Noc to byla pomalá zato bez zbytečného bloudění. Největší překvapení pro mě přišlo za Jesenicí, kdy jsem byl rozhodnut, že v 8:12 se otočím a pomašíruju zpátky na vlak do Jesenice (ranní krize udělala s psychikou své). Tak nějak jsem spočítal co ještě snesu, jak daleko je to do Žihle a najednou se mi chtělo jít, kam až to půjde. Krize byla pryč. Zrychlil jsem tempo (po 120km) na 6,5km/h a řítil se do Žihle. U K13 jsem si připomenul, jak jsem u K12 říkal, že tahle kontrola je už fakt poslední. Nebyla.

Vietnamská večerka v Žihli mě vybavila na cestu do Plzně a sedě na zastávce, dostal jsem i kumpány, abych nejel sám. Díky všem za účast, díky Tomášovi za rekord a doufám, že na podzim se zase posuneme dál.

 autor: Martin Dungl, jaro 2014
Denní Den cesty z pohledu Tritase

Letos jsem se po nemoci rozhodl nejít na dřeň. Místo toho jsem přišel s odhodláním se nepřepínat (co do vzdálenosti a případné zimy) a akci si užít. Splnit první část bylo těžké. Jako obvykle jsem netahal zbytečné vybavení, abych mohl běžet (samozřejmě jen v případě nejnutnější potřeby). Organizačně se start myslím povedl a v 10.17 vyrazil dlouhý had borkyň a borců směr Lovoš.

11.09, Lovoš. 4.7 km, 5.42 km/h. V Lovosicích jsem si popovídal s Oldou, pak nás došel Gimli a oba mi nasadili diktát, který jsem neakceptoval. Jinak aerobní práh, to si můžu dovolit, jdu nejspíš jen do Peruce. Na mapě vypadal výstup mnohem hrozivěji než ve skutečnosti. Pohled dolů, vše je pod mlžným oparem, má to své kouzlo.
12.19, Košťálov. Od poslední kontroly 8.2 km, rychlost 7.03. Sluníčko svítí na pole i dálnici ve stavbě. Líbí se mi mnohem víc, než první třída pod Milešovkou, plná aut. Starší paní se mě ptá, kam utíkáme, a když odvětím, že závod do Rakovníka, zatváří se, jakože si ze sebe legraci dělat nenechá. Cestou se při kufrování tvoří silný vláček 5 lidí, hodně popobíháme. Z řeči vyplynulo, že aspoň dva z nich umí maraton hodně pod 3h. Uff, k tomu mám zatím daleko. Ale prý žádný strach, do 40 let se budu zlepšovat (no jo, to bych ale pro to musel dělat víc..). Běží se hezky.
13.49, Hazmburk. 10.7 km, rychlost 7.13. Rychlost ovlivňuje dlouhý seběh z Košťálova, jinak střídavý klus. V Třebenicích doplňuju pití. Na dohled s dalšími, každý má své tempo. Odhadujeme, že mimo dohled před námi je tak deset lidí.
15.13, Horka. 9.8 km, rychlost 7. V Libochovicích exuju rychlé pivo, pak jdu kus s Tomášem, který mi před K4 utíká. Kosťa za námi asi kufroval. Od té doby už na trase nikoho nepotkávám. Rozhoduji se pro cíl v Ročově, požadavek na pohodový výlet sice líp splňuje Peruc, ale takto aspoň cestou něco uvidím. Sám zpomalím, nechce se mi hnát, jen některé úseky popobíhám.
17.03, Vrbno nad Lesy. 11.2, 6.11. Do Peruce asi největší krize cesty. Těžké nohy, navíc to vypadá na bouřku. V Peruci pivo a krátké posezení. Dál to jde líp, příjemný běh po asfaltu. V Hřivčicích (a v dalších vesnicích po cestě) jsou vycpané figuríny, jejichž folklórní smysl neznám, ale některé jsou obivuhodné. Občas si do poslední chvíle myslím, že tam sedí člověk.
18.06, Žerotínská studánka. 6.1, 5.81. Nákup a konzumace banánů, Friska a chůze.
20.40, Ročov. 15.7, 6.12. Chůze, z kopců běh. Nohy slouží najednou mnohem líp a nebolí (asi je to tím, že rychlost není nijak závratná). Pot však začíná nepříjemně chladit. Normálně bych to neřešil, teď se ale nechci prochladit. Cíl je blízko, i když myšlenky na protažení hlodají, celé mě to najednou neskutečně baví. Zvlášť okolo Smilovic po vyjítí z lesa. Do restaurace přicházím za soumraku, čelovku jsem ani nevytáhl. Odtud Denní Den cesty.
Do Ročova jsem přišel jako desátý, půl hodiny po předchozím a 25 minut před dalším. Během 2h mého posezení přišlo 11 účastníků. Všichni pokračovali. Akce má prostě správný sportovní duch, už to není jako za časů prohlídek hradů, "když už tu jsme" ;-). Afrovi moc děkuji za odvoz.

Nakonec 66.4 km. Průměrné rychlosti zhruba odpovídají mým pocitům na jednotlivých úsecích, celková průměrka byla 6.4. Z 16 účastí jsem sice ušel nejméně, ale o tom to nebylo. Akci jsem si neskutečně užil. Krajina i počasí byly famózní, popovídal jsem si se zajímavými lidmi a nakonec vše spláchnul výbornou gulášovkou v Ročově. Už teď se těším na podzim, snad ve formě, až poznám dnešní denní část potmě a pak dál, na Rakovník. Trochu závidím těm, kteří stále na trase bojují a je mi jasné, že kdyby věděli, že ležím v posteli, asi by záviděli oni mně ;). Všem zúčastněným velké díky za zprostředkování zážitku!

 autor: Jiří Täuber, podzim 2013
První DC, kdy nepršelo. V noci padla teplota velmi blízko nule a v sobotu taky nebylo žádný teplo. I tak jsem se opět překonal jak ve vzdálenosti, tak v čase. Když je sucho a teplá hospoda cestou, tak to není takový problém :)

Itinerář:
19:15 - 0 km - Start - Začínal jsem jako obvykle sám
20:54 - 9,6 km - K1 - Cestou mě došla menší skupinka, tak jsem se k nim na nějakou dobu přidal
22:54 - 20,7 km - K2 - Brzy bych měl načerpat vodu, ale už je docela pozdě :(
23:?? - 23,0 km - Ostrá - Chtěl jsem smočit oteklé nohy než odejdu od Labe, ale zrovna upouštěli. Chvilku jsem aspoň odpočinul a pak se přidal k partě veteránů (Vojta, Petr, Roman, Uhlí a spol.)
??:?? - 32,0 km - KD Milovice - Naštěstí pořádali nějaké disko, tak jsme na záchodě dotočili vodu a šlo se dál.
02:00 - 34,4 km - K3 - Začínala zajímavá část cesty. Přes rozmočený tankodrom jsme se všichni těšili. Párkrát jsem musel rozeběhlého Vojtu vracet na správnou cestu.
04:00 - 42,3 km - K4 - Cesta za jasné noci přes otevřenou louku byla mrazivým překvapením. Všichni jsme se těšili do tepla v lese.
05:10 - 47,2 km - K5 - Konečně teplo - vydržel jsem se tu nahřívat tu až do svítání, na půl hodinky jsem dokonce usnul.
08:15 - 47,2 km - K5 - Vyrážím zase sám vycházkovým tempem kam až to půjde.
??:?? - 55,7 km - Krnsko - Tady mají pouť snad celoročně. Chvíli jsem poseděl na slunci, předběhli mě poslední účastníci, které jsem až do konce závodu viděl, koupil jsem gumové medvídky a šel dál.
??:?? - 62,3 km - Mladá boleslav náměstí - K obědu jsem si dal polévku a palačinky, využil jsem simulovanou Jizeru k opláchnutí opuchlých nohou a šel jsem dál. Cestou jsem ještě nakoupil energy drink u větnamců v Klaudiánově ulici.
13:30 - 64,6 km - K6
14:10 - 66,9 km - Debř - můj jarní konec. Opět jsem zalezl do hospody na teplý čaj a meditoval, kam až stihnu dojít. Bezděz už nedám, ale Bělá by vyjít měla.
16:05 - 73,0 km - K7 - Začíná mi docházet energie. Odpočívám čím dál častěji.
??:?? - 74,3 km - Bělá (přejezd) - Poslední pár suchých ponožek. Už jsem v bělé, za chvíli budu končit.
18:00 - 78,7 km - Bělá (koupaliště) - Vesnice se zdála nekonečná. Každou chvíli jsem si myslel, že už jsem přešel. Každou chvíli jsem se zastavil a chytal dech. Nakonec jsem došel až k restauraci na koupališti.

Nakonec jsem se s klidem vyšrábal zpět na Tyršovu ulici a počkal si na odvoz.

Zásoby na noc:
Monter energy
BeBe sušenky
Hroznový cukr
ponožky

Poznatky pro příště:
* Pokud to jde, tak je lepší naplánovat zastávku na nákup než všechno táhnout s sebou.
* Chce to nepromokavé boty i když neprší - v noci padá rosa.
* Kromě rosy v noci padá zima, která může být opravdu krutá.
* Nedokázal jsem do sebe dostat víc než jedno balení hroznového cukru.
* Alpu jsem neměl a nechyběla mi.
* Druhá polovina ve dne umožňoje mnohem lepší výsledky - hospody, obchody, teplo.
* Jídla to chce raději víc.

Shrnutí:
I bez tréninku jde dosáhnout rekordu několikrát po sobě - tentokrát ze 67 na 78km.
Posledně jsem šel 17 hodin, tentokrát skoro 23.
Doufám, že na jaře bude lepší počasí a že to nezabalím už večer.

 autor: Martin Černohorský, podzim 2013
Na třetí den cesty jsme z Prahy vyrazili o jeden vlak později než jsme chtěli. Ve vlaku jsme ale podle vidění poznali Borise, kterého jsme znali z předchozích ročníků a v přesvědčení, že nejsme určitě zdaleka poslední, jsme cestovali dál. Na startu jsme byli asi deset minut po sedmé. S povzdechem jsme zjistili, že nádražní budova zeje, až na pár bezdomovců a Evu (naštěstí), prázdnotou. Po opožděném příjezdu nám bylo téměř jasné, že špičku závodu uvidíme možná tak v hlavním zpravodajství v reportáži o příletu UFO do vojenského prostoru Milovice na nejmenovaném televizním kanálu. Naštěstí nám i v tomto ohledu přálo štěstí a pozdravili jsme se ještě s opožděným Tritasem a vítězem letošního podzimu Gimlim. Na startu jsme po jarním puchýřovém závodě nepodcenili mazání nohou Dermazulenem. Spokojenost s vrstvou gelu přišla až s pocitem, kdy naše nohy byly barvou k nerozeznání od Avatarů. S Evou jsme prohodili ještě pár slov a odstartovali jsme jako poslední závodníci v půl osmé.

Po zkušenostech z jarního ročníku jsme v poklidu prošli večerní Poděbrady. Na cestě z Poděbrad do Nymburka jsme šlapali s druhou dvojicí a jejich psem Bárou. Cesta na naše poměry celkem rychle ubíhala, na K1 jsme si dali první svačinu a nechali za sebou první dva závodníky. Cestou kolem Labe nás začal dobíhat již zmíněný kokršpaněl Bára a my si ho pomalu začli ochočovat. Ještě před K2 nás ale opustil a šel se vrátit zpět. Kolem dvanácté jsme byli v Ostré, kde jsme se jako i na jaře zastavili na terase tamnější hospody, tentokrát bez obsluhy. Housky bodly, bodla další vrstva Dermazulenu na nohou. Cesta do Milovic nebyla nijak dlouhá. Milovice žily zábavou a my si v nočním bdění alespoň nepřipadali sami. V Milovicích na autobusové zastávce přišlo první mazání lýtek alpou a oblíkání moiry s dlouhým rukávem, postupně se ochlazovalo a já skoro pomýšlel i na legíny půjčené od Péti. Péťu zatím hřál pocit teplé rezervy (mikiny) v batohu. Už od Milovic jsme vzpomínali na voraniště ve vojenském újezdu. K3 jsme čekali o odbočku dřív, hledali jsme tedy v divné zbourané chajdě s pocitem vykradače hrobů. Voraniště nezklamalo, ba naopak. Po východu na dlážděnou cestu jsme věděli, že nejhorší máme za sebou.

Pak už šlo všechno celkem hladce a v pohodě jsme stíhali živou K5. Tam jsme se taky potkali s dalšíma poutníkama... Uhlí, Roman a poněkud "přízemní" Lada :). Těsně před rozedněním jsme s nově namazanýma nohama vyrazili dále. Cesta přes nejdelší louku na naší cestě byla nekonečná. Potěšení přišlo až v Krnsku, kde jsme zastihli pána rozbalujícího stánek s cukrovinkami na sobotní pouť. Jako správní poutníci jsme si u tohoto stánku koupili snídani a cestou po červené jsme posnídali. Bylo hezky a všechny chmury noci byly ty tam. Za humny již byla Mladá Boleslav, kterou jsme si napsali jako cíl. Nepřepínajíc své síly a s vidinou možného zlomení osobního rekordu v příštím ročníku jsme vyrazili v 11:00 do Prahy.

Díky všem orgům za prima výlet a na jaře naviděnou.

 autor: Robert Frohn, podzim 2013
Ahoj všem :-),
po tom, co se přihlásili tři kamarádky (dvě z toho se pak rychle odhlásili), mi nešlo nevyzkoušet si svůj první ultra-trailový pochod v životě.
V den závodu jsem začal shánět baťůžek (vlastní jsem nemohl najít), hodinu před odjezdem kupoval nejnutnější věci jako jsou náplasti, baterky a jídlo. O závodu jsem se dozvěděl "pouze" tři týdny předem, proto jsem to dříve nestíhal :o)
Při dotazu na startu, jaký cíl chci dosáhnout, byla stovka jediná varianta (při pohledu na ostatní zapsané cíle). Po startu, při pohledu na tempo některých účastníků jsem rychle pochopil, že se nejedná o noční procházku při splně měsíce (organizátorům dík za krásné načasování). Jelikož moc nemusím hromadné pochody v pelotonu, snažil jsem se přidat a doufal, že se brzy pole roztrhne a já se pověsím na někoho s baterkou, navigací a alespoň částečnou znalostí místního terénu. Povedlo se na K2 - skupinka asi 6 lidí, ze které několik účastníků startovalo již na jaře...s obdivuhodnou lehkostí mě tato skupinka provedla tankodromem v Milovicích (místo, kde se zbytek liberečáku startujících se mnou zamotalo).

Následovalo zrychlené tempo s neznámým parťákem, díky kterému jsem část cesty neprospal a dověděl se o dalších závodech, které se konají po ČR...řekl jsem si, že pokud splním vytoužený cíl, můžu jít na další. Pokud bych nedošel, dal bych se asi na háčkovaní :D celé tři hodiny jsme se těšili na pivko v hospodě a na výměnu ponožek, jelikož se nám nechtělo moc zastavovat. Hospoda - asi nejhezčí část cesty (pivo, párky, polévka)...malinké nutkání zůstat déle než 30-40 min. přešlo po tom, co se nahrnulo dalších osm účastníků.

Při pochodu podél Jizery jsem tak-tak neusnul...brzká ranní hodina, mlha a pivko s jídlem v hospodě udělali svoje. Naštěstí jsem měl u sebe pořád někoho, s kým se dalo popovídat a držet důstojné tempo chůze. Za svítání jsme prošli Mladou Boleslaví a na K6 v Zahrádkách se malinko rozdělily. Puchýře se začali výrazněji ozývat již na 60 km, představa dalších 40 km mě přinutila koupit si lahev coly na probuzení a nadopováni se kofeinem. Na K7 jsem potkal zkušenou dvojici poutníků (M&M), kteří mi opět pomohli se chytit a malinko přidat na tempu. Po 15 km pokecu jsem se jim před Bezděze malinko vzdálil, abych si vychutnal výběh na hrad a hledání K8 (důmyslně ukrytá, jelikož jsem ji bezmyšlenkovitě přeběhl). V Doksech jsem začínal pomalu ale jistě mít dost jak únavy, tak i puchýřů, jelikož jsem nestíhal měnit suché ponožky a náplasti.

V mém stavu se mi jevilo jako třešnička na dortu, vyšlápnout si Braniborskou jeskyni - K9 se mi podařilo dosáhnout v 16:00. V prvním okamžiku jsem si říkal, že mám tři hodiny na to, posunout se co nejblíže 120 km. Bohužel tělo i mysl vystavili stopku na křižovatce za Chlumem (bus) a když jsem omylem vystrčil palec na první auto, co jelo kolem s vidinou dostat se do České Lípy na vlak...konec závodu byl nevyhnutný.

Veliké díky patří všem orgům za skvělou organizaci, všem účastníkům za pomoc při společném hledání značek a mým nohám, že mě donesli až za vymodlenou stovku. Nyní, s časovým odstupem, kdy se zahojili všechny puchýře...začínám se poohlížet za dalším U-T závodem :-)
P.S.: jaro 2014 to jistí...
Roberto alias Bóbika

 autor: Jan Dušánek, podzim 2013
Ahoj kamarádi,

i já přidávám svou "trošku do mlýna":

http://ultrahonza.webnode.cz/news/den-cesty-ii-aneb-sedlaci-u-chlumce-/

Děkuji velmi orgům za další silné okamžiky a věřím, že se zase brzy uvidíme:)


Honza Dušánek

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2013
Při prvních DC vypadala meta sta kilometrů naprosto nedosažitelně. Postupně jsem se jí však přibližoval, před dvěma a půl roky už mi chyběla jenom asi půlhodinka. Od té doby jsem věděl, že když se všechno dobře sejde, tak stovka padne. Povedlo se při mém třináctém startu.

V první části jsem šel převážně sám svým tempem. Občas jsem ale využil výhody velkého množství startujících a držel se s nějakou skupinkou. Na nádraží v Bělé pod Bezdězem mě opustili Verča s Petrem a Gábina s Davidem, kteří se rozhodli dál nepokračovat. Gimli někdy před startem napsal, že parťáka na 100 km se má hledat po 80 km. Já jsem ho našel něco před jedenáctou v hospodě U radnice na náměstí v Bělé. Když jsem tam dorazil, tak Adam už pomalu dopíjel třetí pivo. Dali jsme každý ještě dvě a domluvili se, že dojdeme na autobus do Chlumu. Po výměně bot a namazání nohou se mi šlo celkem dobře. Bezděz byl nakonec celkem milým zpestřením rovinaté cesty. Oproti jaru bylo krásně sucho a slunečno, výstup a sestup zpestřoval zástup terénních autíček na dálkové ovládání. Na začátku Doks jsme potkali Petra B., který odpočíval na lavičce. Před Starými Splavy jsme plán mírně pozměnili a místo hnaní se za nejistým autobusem jsme zvolili jako cíl Braniborskou jeskyni a návrat na vlak do Starých Splavů. Na kontrolu K9 jsme dorazili v 17.10. Síly pomalu docházely, a tak jsme poslední tři kilometry zpátky do Starých Splavů šli hodinu. Zašli jsme do vylidněné restaurace s teplým krbem a příjemnou obsluhující paní. V Doksech k nám do vlaku ještě přistoupil Vojta.

Děkuji organizátorům za další skvělý Den Cesty. Počasí tentokrát vyšlo náramně a když se k tomu přidala dobrá pohoda, slušné tempo na začátku a hlavně společnost Adama na posledních 30 kilometrech, tak z toho konečně vyšel trojciferný výsledek.

 autor: Honza Blažek, podzim 2013
Je to zajímavý pocit delegovat tu nevděčnou práci na ostatní. Omlouvám se za to všem co věšeli, hlídali, budou sundavat, čekali na telefonu, starali se o účastníky, že jsem je v tom nechal. Mockrát Vám všem děkuji.

Na startu na mě zbyl Tritas, měli jsme 10 minut zpoždění. Neměl jsem na letošek žádnou strategii, chtěl jsem si to užít. Tritas naopak byl motivován za nás oba. A tak to celou noc odsýpalo, jako ještě nikdy. Plánoval jsem být v Boleslavi za svítání, ale za svítání jsme už šplhali na Bezděz. Také jsem nevěřil, že Coriho ještě uvidím a uviděl jsem ho na krátký okamžik v Antiku. Nechutně jsem se přejedl v Doksech v cukrárně. Prospal jsem se v Braniborské jeskyni. No a motivaci na rekord jsem získal na kontrole v Dřevčicích od Lukáše, Lady a Marka. Naprosto jsem tou dobou netušil jaký mám náskok, zda ještě někdo pokračuje za hranici 100km a nebo budu muset nový rekord vytrpět sám. Ten pocit, že skupinka (a všichni vypadali v Dřevčicích velmi v pohodě) 3 dalších závodníků mi dýchá na záda byl pohon na dalších 19km.

Mno a další neotřelý zážitek je čekání na autobus v Lovečkovicích. Přijel o 15 minut později, vlak z Úštěka na Prahu už byl tentam. Když už jsem potřeboval jen někde zemřít bylo nutné ještě se dostat domů. S čelovkou svítící mi na palec jal jsem se stopovat, mnoho šancí si nedávaje. Bunda černá, mikina černá, svět kolem černý, kalhoty v té tmě taky černý, boty od bahna a zima co zaleze všude. Olda jel tou dobou z kontroly, ale byl "dočasně nedostupný". Naštěstí v Čechách platí, že v čím větším srabu stopař je, tím větší šanci má, že ho někdo zachrání. Netrvalo to ani pět minut a z "boje o přežití" se stala "ultimátní cesta domů". Po okreskách jsme to valili 110 (to abych stihl vlak ve Štětí). Když jsem z auta vystupoval a s díky poznamenal, že "mám ještě 15 minut" dozvěděl jsem se, že "to si stihneš dát i kafe". Dal jsem si horkej čaj a jel.

Strava: 10 xPower gelů, jeden endurosnack, 1 bageta (už na startu), dvě polívky, jedna klobása, dva větrníky a dva kousky ořechového pečiva. 11,5l tekutin (9l vody, 1,5l piva, 1l pepsicoly)

 autor: Martin Dungl, podzim 2013
Přípravu na Den Cesty jsem letos nepodcenil, nechtěl jsem se opět vydat napospas hloupým chybám. Trasu jsem znal z jara. Sebevědomí jsem si zvedl na MČR v ultramaratonu. Konečně jsem se naučil, jak správně doplňovat energii. Odhadl jsem, co bude třeba a vzal si jen ledvinku a malou brašnu přes rameno, abych mohl běžet. Věšení kontrol jsem spojil s umístěním občerstvení do několika skrýší po cestě. Krizová místa trasy jsem nastudoval. Krizová místa jsem namazal. Chyběla jediná věc - fyzička. Od poloviny srpna mám něco s nohou, a tak jsem skoro nesportoval. A když jsem v pondělí zkusil fotbal, v úterý jsem málem nevstal z postele.

V Poděbradech na nádraží řada ne a ne skončit. Nakonec jsem poprosil Ladu o vystřídání u presence a šel se chystat, rychle a chaoticky. Vše nepotřebné do auta, klíč Evě a s desetiminutovou ztrátou jsme s Gimlim vyrazili. Odcejpalo to skvěle. Před námi nekonečný had poutníků, nahoře úplněk, nalevo řeka. Tempo jsme stanovili na 40 minut / 5 km, klasický indiánský klus. Pokecali jsme s Tomášem, Petrem, Andy, Tondou, Martinem a postupně všem utekli. Po mnoha akcích, které jsem šel v posledních dvou letech sám, jsem měl srovnání a ocenil jsem parťáka, který preferoval podobné tempo. Je to pro hlavu jednodušší. Se zkušenostmi z jara (já) a vytyčování trasy (Gimli) jsme bez problémů překonali tankodrom, když nám Bětka volala, že nikdo není na K5. Čekali jsme, že tam budeme tak třicátí. Nakonec jsme tam byli v 1.25 na 3.-4. místě. Skoro celou elitu jsme museli předběhnout, když někde bloudila.

Dál to šlo pořád hezky, připojila se k nám Lada, která má za svůj výkon (poprvé na podobné akci!) můj maximální respekt. Naposledy jsme běželi v Boleslavi, odtamtud byl hlavním motorem naší skupinky Gimli. V Bělé, kde se z nonstopu po neúspěšném vzetí za kliku ozvalo jen "co je! běžte pryč!", jsme byli o půl sedmé. Východ slunce před Bezdězem byl nádherný, tam někde jsme ztratili Ladu. Já jsem odpadl výstupu na Bezděz. Zatímco jsem do prudkého kopce pomalu kráčel, Gimli nahoru doslova vylétl, jako nějaký dravý pták.

Akce byla stále rozejítá skvěle. Věděl jsem, že fyzička mi nedovolí jít výrazně rychleji než pětkou, ale tou se mi šlo hezky a nic mi nechybělo. Skrýše se osvědčily a přestávky jsem nedělal. Nad Chlumem mě předběhla trojička, před Dřevčicemi jsem se vyspal na trávě. Věděl jsem, že vítězství to nebude, osobák možná. Nohy byly slabé a já se snažil hlavně se kochat. Krajina byla nádherná a počasí taky! S Oldou jsem třičtvrtě hodiny pokecal a pokračoval do nádherného okolí Husy. Kdo mě zná, ví, že motivace "užívat si trasu" u mě funguje málo, pořád jsem měl tužby, dojít aspoň do Úštěka, co když nikdo nedojde dál, vždyť ty krize jsou tak nenadálé, a já budu dělit vítězství. Nakonec jsem si, 8.5 km před Úštěkem a 2:05 před odjezdem posledního vlaku řekl, že to nebudu riskovat, že jsem si to užil, že 120 km bez fyzičky není tak špatný a že v nejlepším se má přestat.

Palec nahoru, zastavilo mi třetí auto a jelo se. Rovnou do Prahy. Cestou mi Eva volala, že jí někdo ukradl auto, které jsem jí půjčil. Nakonec to dobře dopadlo - ale to už je jiná historie :).

Shrnutí

Z mého pohledu tomuto Dni Cesty nechybělo vůbec nic a ještě pořád jsem z něj nadšený. Krásný počasí, ze začátku to odcejpalo, příroda hrála všemi podzimními barvami, únava byla čistě svalová. Kromě toho: padl rekord, Gimli byl skutečně nejlepší a vítězství i rekord si zasloužil (tím se dostal do čela všech důležitých statistik, o 6 kilometrů se 1430.5 km dokonce vede statistiku celkového počtu ujitích kilometrů na Dnech Cesty - jen počkej, na jaře se to změní ;) ). A nováčci poznali, že není dobré být hlavou hned za stovkou a jaké to je v noci, v těžkém terénu a v zimě.

Doufám, že jste si Den Cesty užili stejně jako já! Děkuji hlavně Gimlimu a Ladě za udávání tempa a společnost po cestě, Oldovi za společnost na 110. km a nabídku odvozu a zbylým organizátorům a pomocníkům za přípravu akce. Už se těším na jaro.

Tritas

 autor: Martin Popel, podzim 2013
Dobré zprávy vedou

Dobrá zpráva: poprvé v historii Dne cesty se mi podařilo splnit cíl, který jsem si zapsal.
Špatná zpráva: jako cíl jsem si ale zvolil negaci toho svého tradičního „prochodit pohorky“.

Dobrá zpráva: došel jsem mnohem dál, než jsem čekal.
Špatná zpráva: kvůli puchýřům jsem čekal konec už od dvacátého kilometru.

Dobrá zpráva: sobotu jsem si vychutnal — poklidná pomalá procházka krásnou prosluněnou krajinou.
Dobrá zpráva: sportovní výkony jsem nahradil zajímavými rozhovory s příjemnými lidmi. A co jsme letos řešili?

Jak zní kondoří písně?
Studovat biomechaniku, či automechaniku?
Znamená „prochodit“ zničit, či rozchodit?
Je Tritas hledač skrýší?
Hnízdil lékař čínského císaře?
A Alzheimer přítel gliových buněk?
Jedem na thiomersal?
Je lepší turistická, či kvásková mapa?
A co na to Jan Tleskač?

 autor: Martin Pelikán, jaro 2011
Už několik let mě štve, že jsem _zase_ nestihnul, prošvihnul, nenaplánoval a zasklil Den Cesty. Jako cíl jsem měl už dlouho nejbližší kulaté číslo - 128 km. No a je to tady! Láďa, znalý mé dochvilnosti, posílá upozornění na registraci i na odjezd tak nějak včas, takže opravdu jedeme správným vlakem správným směrem. Na nádraží potkám dokonce i kamarády z domova, rychle se odbyde začátek a vyráží se.
Zapomněl jsem si doma GPS. Před pár lety jí opravili chybu, kdy při 64 km čítač přetekl zpátky na nulu; tak jsem chtěl vyzkoušet, jestli náhodou nepřidali jenom 1 bit. Nicméně GPSky měli všichni ostatní a tak jsem už od samého začátku dostával každou půlminutu informace o průměrné rychlosti, kterou "bychom měli trochu stáhnout, abychom se náhodou neunavili". Mno, však ona spadne... ;-)
Trať prý není stavěná na rekord -- to mi zrovna moc na cíl nenahrává -- zvlášť, když vidíte na mapě trasu přes Blaník, jako by Gimlimu při plánování trasy ustřelila myš. Ale Blaník je fajn. Teda byl fajn, tenkrát tam tolik nepršelo. Před námi skupinka mladých, nadějných turistů s hůlkami, které jsem si taky zapomněl; během chvíle nás předešli a byli v nedohlednu. Potom další tři při zastávce na jídlo. Našli jsme si tedy taky hole a příjemným tempem jsme pokračovali do Načeradce. Číňanovi v obchodě jsme vykoupili pár rohlíků a začali je pojídat; Gimli v hospodě byl evidentně podobného názoru. Láďa začal převazovat puchýře s tím, že je to normální. No a tak hurá dál.
Stejně jako Gimli, i já mám z části trasy vokno -- přeci jen zase tak krátká není a člověk toho potká dost. Log dělali Láďa s Masem a svými GPS, tak jsem se úspěšně vezl (pravda, nemám jako navigátor úplně dobrou reputaci) a snažil ostatní motivovat (pravda, až na hranici pruzení). Podle poznámek některých, kteří se k nám přídali, možná díky za staré dobré mapy. Ale to jsem ještě netušil, co nás potká.
Mezi Lukavcem a Pacovem začaly Láďu trápit puchýře. Přes svůj (správný) přístup "půjdu, dokud můžu" se rozhodl v Pacově skončit, že prý ho cesta přestává bavit. Nedá se nic dělat, stát se to může každému. Přenechal nám pár cenných rad i předmětů a popřáli jsme si hodně štěstí.
Nicméně cesta byla nádherná. Gimli to na konci svedl na dostatek zkušeností a můžeme za to být vděčni. Spousta cest po loukách (ideální pro mě v Goretexových teniskách (jak se to jmenuje?)), spousta cest v lese (to se líbilo Láďovi v pohorkách) a spousta cest po silnici (byl rád Maso v sandálích).
Diskuse o leckterém výhledu nebo nádherném železničním mostě kousek za Pacovem nám zabrala hezkých pár kilometrů a i když už se začínalo stmívat, sil bylo pořád dost. Tak jsme šli, šli, šli a jak se setmělo, začala ta správná depresivní nálada. V Leskovicích najít cestu není ani s GPS úplně jednoduché, protože nikde není nic, kam by se dala nakreslit značka. Navíc mapa v GPS a na papíře ukazuje každá jinou část skutečnosti. Kus do Nové Cerekve byl asi kritický. Povrch cesty byl sice (pro mě) příjemný, ale nebyl úplně rovný, což se ve tmě a v sandálích určitě znatelně projeví; i přes výroky, že samotnému by se Tomášovi jít nechtělo, mi nabídl, že jestli chci dojít opravdu až do Jihlavy, mám jít. Bylo kolem desáté večer, v Nové Cerekvi a po několika ujištěních jsem nabídku sobecky přijal. Do té doby jsem na něj tak nějak spoléhal; GPSce se těžko odporuje. Jenže když jsem se měl najednou sám vymotat z těch pár uliček, začínal jsem se vidět v lese někde u Jindřichova Hradce, a Tomáše vysmátého dávno za stovkou. Nakonec se nám cestu ven najít podařilo (Gimliho trasa vedla nevím kudy a mám pocit, že kdyby tam jeden z nás dvou spadl, najdou ho tam o týden později ohlodaného krysami z potoka ti vlčáci z posledního statku).
Snažil jsem se nenabrat druhý dech a ze zbytků prvního pokračovat dál v cestě. Odtud mám log z Láďovy GPSky a to se šlo, díky Bohu, opravdu pěkně. Žádný měsíc (to byl taky nápad), asfaltové cesty, trocha deště, ale cesta rychle ubíhala. Na Pelhřimovské náměstí jsem dorazil pár minut před půlnocí. Po večeři se tam začali objevovat mladiství žebrající peníze na trávu a když jeden z nich prohlásil "hele, mám kudlu vole, poď, dem někoho voddělat", chytl jsem se své hole a došlo mi, že po osmdesáti kilometrech v kuse jsou moje schopnosti sebeobrany značně omezené. Pár lidí se na mě nechápavě dívalo, proč chci jít přes Skrýšov do Jihlavy -- udržet si stávající tempo, měl bych šanci tam opravdu dojít -- ale cestu mi poradili správně. Ještěže byly ty čarodějnice (ty mi teda neporadily, ale jejich kolegové, co je zapomněli upálit).
Cesta až za Radňov byla taky parádní. Temná noc, cesta se hledala podstatně lépe, nepršelo a organizmus si postupně vstřebával těch deset deka salámu. Potom si ale pravé koleno usmyslelo, že se mu Den Cesty až tak nelíbí. Po několika neúspěšných pokusech odpojit požadovanou část paměti kouskem čokolády mi bylo jasné, že jde do tuhého. U statku pod Hutěmi jsem nabral druhý dech a vzpomněl si na kamarádku, jíž se povedlo si dlouhými tratěmi pravé koleno odrovnat. Bylo mi jasné, co by mi řekla.
Jihlava padla a cestou do Batelova téměř lineárně přibývalo bolesti kolene a stejně tak ubývala vzdálenost, kterou jsem si dával za cíl. Když jsem si z mapy úplně odmyslel Těšenov, bylo mi jasné, že Batelov je konečná. Šel jsem se zničit -- povedlo se. Ale na to správné zničení z vyčerpání si budu prvně muset nachystat zbytek těla. V 5:40 jsem probudil paní na nádraží, o půl hodiny později se tam objevila Eva s Gimlim a po výměně zážitků následovala zasloužená cesta domů. Díky!

 autor: Radim Cajzl, jaro 2011
29. 4.
Dneska jsem se vykašlal na poslední hodinu tělocviku, díky čemuž jsem se mohl vydat na cestu o hodinu dřív. Na tuhle akci se na kole jet nedá, takže pro změnu jedu stopem. Víceméně jsem měl štěstí — lidi, co mi zastavovali byli poměrně ukecaní, jednou mě dokonce vzal vystudovaný matfyzák. K večeru jsem dorazil do Veselí nad Lužnicí, kde na mě čekali Ondra s Martinem, se kterými se zítra chceme vydat na Den Cesty. Přespali jsme u Ondry doma, musím říct, že to byl opravdu luxusní nocleh — pohodlné postele a opravdu dobré jídlo. A hlavně příjemná společnost.

30. 4.
5:40 Zvoní budík. Kurňa, koho to napadlo, vstávat takhle brzo? Jdeme se nasnídat, pak se necháváme odvézt na vlak. Ve vlaku máme ještě zhruba hodinu na dospání.
7:40 Vystoupili jsme v Olbramovicích. Za chvíli to začne.
8:15 Právě přijel rychlík z Prahy, se kterým přijede zbytek výletníků.
„Radime, jestli se chceš dostat do Nového Města, tak bys měl začít běžet!“
Cože? To mě máte až za takového blázna? Pravda, sice trochu jezdím na kole, ale to je úplně jiný pohyb. A za poslední rok jsem snad nikdy neušel v kuse víc než třicet kilometrů. Tak uvidíme. Snad mají pravdu. Ale do Nového Města nejdu, je to asi šedesát kilometrů za Jihlavou. Do kolonky cíl píšu 24 hod, nemám nejmenší odhad jak daleko se dostanu. Můj cíl je vydržet. Po společné fotce se můžeme vydat na cestu.

8:34 Start! Rychle se dostáváme na čelo. Teda jen do chvíle, než se nám podaří vynechat odbočku. V Olbramovicích jdeme víceméně pohromadě, celý výlet se rozdělil jen na dvě skupiny. Naše (ta rychlejší) vynechala jednu zkratku, ale stejně jsme první. Cestou na kopec Hůrky se znova dělíme — vepředu jdu s Martinem, Ondrou, Jirkou a Alčou. Martin a Ondra mají hůlky, Jirka má dlouhé nohy a Alča už jde poněkolikáté. Taky jsem zjistil, že jsem asi jediný, kdo má v plánu ujít celou cestu v sandálích.

9:25 Rozcestí pod Šišovkou. Vytahuji první část svačiny — chleba se sýrem, salámem a salátem od Ondrovy mamky. Asi nejlepší jídlo, co na Dni Cesty potkám. Cestou na Kaliště se ztrácíme na loukách, které jsou značeny opravdu nepřehledně. Díky tomu nás dohnala skupinka s Krakonošem.

10:09 Ztratili jsme značku. Nejspíš jsme vynechali odbočku. Podle GPS je ta odbočka padesát metrů za námi. Takže vpravo v bok a jdeme! Já vím, tudy cesta nevede. Ale zato máme horší terén. A oproti značce si to leda tak prodloužíme. Krakonošova skupinka (teď už i s Jirkou a Alčou) pokračuje dál po cestě. Než jsme znovu narazili na značku, předběhla nás další skupina (kromě Jeffa jsem nikoho nepoznal). Ale za chvíli jsme už zase vepředu. Teď už jsme jen ve třech (Ondra, Martin a já).

10:30 Dorazili jsme do Jankova. Místní na nás nějak divně koukají. Proč? To jste nikdy neviděli turisty? U památníku bitvy (v životě jsem o něčem jako bitva u Jankova nic neslyšel ani neviděl) si sundávám košili a ponožky, začíná být nechutné vedro. Na druhou stranu, hnusně černé mraky jsou na dohled, za chvíli asi budu řešit opačný problém.
Už vidíme Blaník. Fuj, je nějak daleko. A taky je pěkně vysoký!
Na cestě kolem Předního vrchu potkáváme místního dědu, je strašně překvapený, že není v lese sám. Tady se asi opravdu turisté moc často nevyskytují.

11:54 Jsme v nějaké vesnici. Nejdřív jsem ji prohlásil za Louňovice pod Blaníkem. Že jsme ve skutečnosti v Libouni, jsme zjistili až když jsme si všimli cedule Louňovice pod Blaníkem — 3 kilometry. Blaník už je na dohled. Nebylo to ani tak daleko, jak jsme si mysleli. To asi dělá ten opar.

12:14 Louňovice pod Blaníkem. Začíná pršet.
„To je jen malá přeháňka, to poznám.“
Stoupáme na Blaník. Trapný kopec, čekal jsem něco pořádného. Potkáváme i civilní výletníky. Ale neodpovídají na pozdrav. Co je to sakra za turisty?

12:48 Jsme nahoře. Zalezli jsme pod střechu a obědváme. Také jsem si zpátky oblékl ponožky a košili. Mezitím se spustila solidní bouřka.
„Prej malá přeháňka, to poznám.“
„Tamto byla malá přeháňka. Za to, že po ní přišla bouřka, už nemůžu.“
Asi tak za půl hodiny jsme odhlasovali, že přestává pršet. Při dalším hlasováni dokonce ústavní většina rozhodla, že už neprší a tak jsme se vydali na dále na cestu. Pod vedlejší střechou vidíme necelou polovinu všech účastníků. Přidává se k nám Krakonošova skupinka.
Hlasování funguje! Už neprší, ale padají kroupy!
Ale nejspíš se to motá jen kolem Blaníku, jakmile jsme sešli dolů, tak přestaly i ty kroupy. Cestou do Načeradce jsme ztratili Krakonošovu skupinku, vypadá to, že teď budeme delší dobu sami.

14:03 Procházíme Načeradcem. Ten černý mrak hned za osvětleným kostelem vypadá hrozivě. Taky už mě poměrně hodně bolí chodidla.

14:45 Holý vrch. Měním ponožky. Přitom jsem mj. pochopil, proč Lister z Červeného trpaslíka naklepával ponožky kladivem. Za Holým vrchem jsme opět ztratili značku. Ale znova jsme si trasu spíše prodloužili, takže to nemusíme řešit.

16:07 Městečko Lukavec. Zastavujeme u jedné zahrady, potřebuju si doplnit vodu. Chvíli si povídáme s místní babkou, diví se našemu cíli. Taky nám radí, že máme za Lukavcem zalehnout a pak ostatním tvrdit, že jsme to ušli. Ale my jsme poctivci, radši se zničíme, než abychom lhali. Za chvíli ještě potkáváme místní mládež, dokonce nás zdraví. To už vypadáme tak staře, že nám říkají „Dobrý den“?

17:26 V Bratřicích na chvíli zastavujeme, trochu se posilníme čokoládou a jdeme dál. Další pauzy asi budou poměrně problematické, rozhýbání ztuhlých svalů není nic příjemného. Při přechodu potoka jsme na chvíli opět ztratili značku, naštěstí jsme po dvaceti metrech kvůli chybějícímu mostu usoudili, že se brodit opravdu nechceme a tak jsme se vrátili zpátky na značku, kde byl i most.

18:18 Přišli jsme do Pacova. U Alberta jsme se na chvíli zastavili, potřebuju si dokoupit sladkou vodu a hroznový cukr. Kromě toho už je čas na večeři. Mj. začínám ujídat salko.
Musím říct, že ty tuby jsou dost k ničemu — po propíchnutí obalu jsem se z ní stačil něco vysát. Nešlo to. Takže jsem snažil něco vytlačit. To taky nešlo. Tak jsem přitlačil. Teď už se tuba otevřela — zespodu. A krásně vytekla. Dáte si někdo košili se salkem? Nebo sandále?

18:54 Odcházíme z Pacova. Na kopci vedle nás vidíme krásnou vatru — podstava tak patnáct metrů, plameny aspoň třicet. Při průchodu osadou Důl se od nás odděluje Martin, je podstatně rychlejší než my. Začali jsme si povídat o matice.
Počkal na nás až po pár kilometrech.
„Už jste přestali derivovat?“
Po další půlhodině už přestávám stačit, tempo doháním až po posilnění salkem.

20:32 Máme za sebou polovinu času, jsme kousek před vesnicí Nesvačily. Zatím to není špatné, průměrná rychlost 5,3 km/hod.
Tady opět nesouhlasí značka s mapou, opět prodlužujeme trasu.

21:00 Začíná se stmívat. Na kraťasy už je celkem chladno, převlékáme se. Pro změnu je mi vedro. A taky mi začíná být špatně od žaludku. Salko a salám je asi špatná kombinace.
Taky už je pěkná tma. A ten můj krám, co se tváří jako baterka, odmítá svítit.

zhruba 21:30 Nevidím na cestu. Na chvíli zastavujeme, aby Ondra mohl vytáhnout druhou čelovku. Točí se mi hlava. A je mi blbě. Hodně blbě. Padám.
To bláto je kupodivu celkem pohodlné. Zvedli mě zpátky na nohy. Ale znova se mi motá hlava, radši si znova sedám. A za chvíli i lehám, pro změnu na pláštěnku. Snědl jsem asi šest tabletek hroznového cukru. Končím. Dál už to nepůjde. Ondra s Martinem mě doprovázejí na vlakovou zastávku do Nové Cerekve.
Teprve teď nás někdo přeběhl. Pravděpodobně Gimli a nějaká slečna, nejsem si tím úplně jistý — ani jednoho pořádně neznám, navíc momentálně nevnímám zrovna ideálně.

22:24 Nová Cerekev, vlaková zastávka. Naštěstí má zastřešené nástupiště, dokonce s lavičkou. Pro dnešek je ze mě bezďák. Milé děti, takhle dopadnete, pokud se budete učit. Tak ten spacák nakonec netáhnu zbytečně. Teda spacák — deka sešitá do tvaru spacáku s pár knoflíky. Ale hřeje. Ještě popřeju šťastnou cestu a jdu spát. Svého cíle jsem nedosáhl. Ale 74km po 14 hodinách chůze s minimem přestávek taky není špatný výkon.
1. 5.
7:36 Vstávám. Kontroluji jízdní řád, co visí na nástěnce. První vlak jede až před desátou, navíc do Tábora. Tam se mi opravdu nechce. Naštěstí je celkem blízko silnice číslo 19, která vede do Pelhřimova. Na tu silnici snad dojdu, tam zkusím někoho stopnout. Chodidla mě bolí úplně stejně, jako včera večer. Pro řidiče asi vypadám, jako bych se motal s opicí. Pro stopaře naprosto ideální situace.

8:50 Čížkov, autobusová zastávka. Podle jízdních řádů tady dneska nic nejede. Takže jdeme pěšky. Řidičům se moc zastavovat nechce.

8:59 Právě kolem mě projel linkový autobus. Cože? Proč jsem nezůstal na té zastávce? Ještě ji mám v dohledu. No nic, stopuju dál.
Dostávám zprávu, že Ondra skončil v Pelhřimově, Martin došel až do Batelova. Gratuluji!

9:30 Konečně mi někdo zastavil. (Už jsem došel minimálně do půlky cesty.) Příjemný chlápek, ale má nějaký východní přízvuk, povídat si moc nemůžeme.

9:39 Pelhřimov, autobusové nádraží. Nic nejede. Jdu se podívat na
Hele — tamhle stojí RegioNova, připravená k odjezdu. Nevěřili byste, jak jsem najednou zrychlil. Ale po chvíli odjela. Naštěstí to byl ten vlak, na který jsem nechtěl nasednout v Nové Cerekvi. Vlak druhým směrem mi ujel před čtvrt hodinou. Další jede až o půl druhé. Aspoň můžu spát.

Domů jsem dorazil kolem páté odpoledne. Kvůli chodidlům jsem kulhal ještě dva dny. V pondělí jsem se dokonce rozhodl jít do školy naboso, což bylo kupodivu podstatně méně bolestivé než jakékoliv boty.

Ve vlaku jsem přemýšlel o tom, jestli nebylo lepší si někde tak na hodinu sednout a pak se doplazit aspoň do toho Pelhřimova, namísto okamžitého konce. Nereálné to nebylo. Na druhou stranu, večer jsem byl tak vyčerpaný, že mě podobné myšlenky ani nepřišly na mysl. Kromě toho dost pochybuji o tom, že by mě Ondra s Martinem nechali jít samotného. Pěkně bych je zdržoval.

Cíl na podzim je jasný — 24 hodin. Ono to půjde. Musí to jít. Když nic jiného, po prázdninách budu mít podstatně lepší fyzičku. A taky vím, co mám dělat, až mi bude špatně od žaludku.

Radim „Rumcajz“ Cajzl

 autor: David Stanovský, podzim 2010
V životě už jsem pár stovek ušel, nicméně naposled to bylo tři roky nazpátek, takže jsem si na Den cesty stanovil vcelku konzervativní cíl: dojít nějak rozumně brzo do Písku, moc se při tom nezničit, sednout si na náměstí, a nad platanem pozorovat další procházející účastníky. První část cíle se splnit povedlo, s těma platanama to bylo horší, ale popořadě.

Příjemně jsem se prošel, užíval si vcelku pomalého leč stabilního tempa i příjemné společnosti (aspoň teda než jsem ji před Škvořeticema ztratil), a hlavně krásné krajiny, když na ni konečně začlo být vidět. Jedinou větší krizi jsem dostal před Blatnou, po pekelném úseku mezi náklaďáky během k uzoufání dlouhé rovinky do Blatné. V Blatné jsem málem usnul nad nedopitým pivem na studených schodech sokolovny. Z krize jsem se vyhrabal kousek před Sedlicí poté, co se konečně po snad dvaceti kilometrech polí šlo zase chvíli lesem. Na vyhlídce nad vesnicí jsem se kompletně převlíkl, snědl třešňový koláč a z Maďarska přivezenou klobásu, zapil dávkou Kamikadze a nálada se mi definitivně zvedla dole v Sedlici, když jsem si dal zmrzlinu :-) Díky tomu jsem přišel o zbytek skupiny, ve které jsem šel celou cestu z Rokycan - za Buzickým rybníkem mi utekli, aby počkali v Sedlici v hospodě, kam se mi ale po znovunabyté chuti k cestě v tu chvíli vůbec nechtělo. Kdybych tak věděl, že to je poslední otevřená hospoda na trase, s poslední možností doplnění jídla i vody (natož piva)...

Čímž se dostávám k hlavnímu nedostatku trasy, jímž byl kritický nedostatek občerstvení v druhé polovině. Zatímco na prvních čtyřiceti kilometrech bylo nabídky tolik, že bylo třeba odmítat, návštěva diskotéky před nepomuckým nádražím ve dvě ráno byla pro mě bohužel poslední. S tím, že na dalších třiceti kilometrech do Blatné nanejvýš vyžebrám panáka od Kuby (díky!), jsem počítal. V Blatné nás v osm ráno občerstvil veitnamský obchod. Sedlici jsem prošel s vědomím, že na zbytku trasy je v mapě nakreslených pět hospod. Chyba. U obou rybníků zavřeno. Motorest zkrachoval. V Brlohu hospoda není vůbec, kdovíco ta značka v mapě znamená. V Ondřejově se otvírá v sedm večer... Nejhorší na tom bylo, že v kopci za Stašovem mi došla voda, ale naštěstí nebylo moc teplo.

Celou cestu jsem se těšil, jak přijdu ve čtyři na náměstí v Písku, dám si guláš a pár platanů, nad kterými budu koukat, jak chodí další účastníci. (Teda guláš jsem si chtěl dát už v první hospodě za Sedlicí, ale to nedopadlo...) Tato část cíle zkrachovala velmi krutě. Předně, nejenže na náměstí netočí platana, ale ani tam není rozumná hospoda se zahrádkou, kde by vařili guláš a kde bych nevypadal jako vandrák. Další problém byl, že na náměstí v Písku jsem dorazil z účastníků jediný, a to až před pátou, takže do odjezdu posledního vlaku do Prahy nezbývalo mnoho času. Nebudu se rozepisovat o tom, kde jsem všude nenašel hospodu, která by byla striktně mezi kategorií herna/pajzl a mnohahvězdičkový hotel. Snad jen, až příště budete čekat v Písku na vlak, lepší je jít na pivo k číňanovi do teska, než do nádražky...

Pár technických detailů, kdyby to někoho zajímalo:
Snažil jsem se udržovat relativně pomalé tempo s minimem zastávek. Čistá rychlost chůze se pohybovala kolem 5,5-6 km/h, průměrná rychlost se díky stále delším přestávkám mírně snižovala, od 5,5 v Nepomuku (40km, příchod v čase 7:15), přes 5,3 v Blatné (70km 13:15) a 5,1 na Stašově (98km 19:15), po 4,9 v Písku (108km 22:00). Strategie: pomalu, ale jistě - hlavně se nezpotit, zastávky maximálně na natočení piva a sežvejkání rohlíku (aspoň ze začátku), žádné bloudění - zvlášť v noci platí dvakrát měř a/nebo se koukej k Tritasovi do GPS. Za hladký průběh noci vděčím Pavlovi, Alče, Kubovi (do Kasejovic), Oldovi (do Blovic) a Tritasovi (od Blovic). Rozvodněný potok za Milavým jsem neřešil skákáním ani broděním, protože vlhké nohy, natož mokré boty, jsou největším nepřítelem dálkového chodce (nebo aspoň mě). Šel jsem proti proudu až k rybníku Babák a pak alternativní cestou, která je na mapě jižněji. Navíc 1,5 km, ale zato sucho. Za pochodu vypito 2,5 litru piva, 2 litry vody, 1.5 litru čaje, 0,5 litru energy drinku, panák whisky. Snědeno 6 sýrových rohlíků, klobása, 100g šunky, 100g uzenýho sejra, 3 třešňové koláčky, 1 ks čokoládová tyčinka, 2 ks karbošneka, pár cukříků, zmrzlina, pár jablek. V neděli v 8 ráno jsem koukal na formule a po obědě šel s dětma na krátký výlet. Nohy mě samozřejmě bolely :-)

Pár pomluv, kdyby to někoho zajímalo:
Impozatní vstup do závodu se povedl Tritasovi, který nás dojel se svým služebním řidičem asi 100 metrů před hospodou v Blovicích, celých 100 metrů se nám posmíval z okénka, načež s náma vlezl do hospody a rozlil si pivo. Já jsem ještě shodil kytku z okna, tak jsme radši šli. Alča by se ztratila zřejmě i na náměstí v Písku. Kromě historky se záchodem, kvůli čemuž jsme mrzli půl hodiny v Kasejovicích, než ji Kuba přivedl, je dobrá ještě historka ze Stašova, kde přišla o Tritase - vyrazila napřed, dvě minuty za ní Tritas, se kterým jsem se domlouval, že na mě nemaj čekat a dvě minuty po něm já. Prošel jsem kempem, vešel do lesa, načež mě předběhla Alča mumlajíce cosi o Tritasovi :-)

 autor: Jiří Setnička, jaro 2010
Pokusím se sepsat co nejpřehlednější a nejpřesnější (a taky obludně dlouhý) zápis, předem se ale omlouvám za moji paměť a pokud na někoho zapomenu, nebo ho pojmenuju jiným jménem (i to se mi sem tam povede :-)), tak se předem omlouvám.
Také se pokusím zápis prokládat užitečnými typy, které by se mohly hodit ostatním, kteří plánují také zkusit Den Cesty poprvé (tak jako letos já).

t-12h - pátek v 22h
Konečně dobaluju všechno nutné a těším se na zítřek, k pití mám dvě 1,5l neperlivé Magnesie (ty jsou dobré jako prevence proti křečím ve svalech, díky velkému obsahu minerálu – vlastní zkušenost z cyklisťáku), ale stejně jsem vodu musel cestou doplňovat. Jídlo tvoří dva hlavní celky, první celek je zásobování od maminky (nějaký řízek v chlebu a pár rohlíku...ukázalo se že toho bylo až zbytečně moc) a druhý celek jsou různé tatranky, musli tyčinky, hroznový cukr a podobné (toho je lepší asi vézt spíše více, než si myslíte že spotřebujete, jednak proto že to skutečně můžete spotřebovat a jednak, i kdybyste to nesnědli, poskytuje to jakousi psychickou jistotu typu "je to dobré, ještě něco k jídlu mám“ :-)).
Další důležité zásoby jsou: pohodlné oblečení (uvědomte si, že v tom uděláte několik desítek tisíc kroku, takže ať to není nikde nepříjemné), pohodlné boty (tady se spíše řiďte doporučeními zkušenějších, letos mě zradila právě chodidla, takže bych příště měl možná obuv lépe uvážit, ale pro úplnost, měl jsem dost prochozené botasky a sandále na chcete jít i v noci), doporučované krémy (Alpu/Francovku jako mast a Indulonu mast) a VĚCI NA ZALEPOVÁNÍ PUCHÝŘŮ (nejlepší je kobercovka, tu jsem ale doma večer před odjezdem nenašel, tak jsem se musel spokojit se standardní sadou náplastí).
Když jsem konečně uvážil, že vše potřebné už sbalené mám, tak jsem v t-10h(=o půlnoci) šel spát.

t-3h - sobota 7h
Po postarání se o psa jsem vyrazil na Hlavní nádraží a na sraz v 7:50 jsem dorazil na poslední chvíli. Potom jsme se už přesunuli do vlaku, vyhledali několik volných kupé a začali se usazovat....teda pravda, někteří naskakovali ještě za rozjezdu :-), ale nakonec na nádraží nikdo nezůstal. V prostředním kupé jsme chvíli řešili krásné barevné mapy a potom se diskuze zavedla
pres padající batohy až k sekerkám....někteří se trochu zděsili, když jsem vyprávěl, že na oddílovém táboře kam jezdím, dáváme sekerky do rukou i malým dětem a učíme je s nimi. Nechtěli uvěřit, že naprostá většina dětí má ještě všech 10 prstu na rukou….zvát je na návštěvu jsem radši ani nezkoušel :-)

t=0 - sobota 10h
Po příjezdu na místo startu v Rokycanech jsme uhradili poplatky za mapy, případně trička, a dostali Fidorku. (UŽITECNÝ TYP ČÍSLO 1: Na barevné mapě není vidět vyznačená cesta, takže pokud chcete barevnou mapu, přibalte si nějaký zvýrazňovač, ať si můžete cestu obtáhnout)
Po společném fotu poté Den Cesty odstartoval, hurá! :-)

Nejprve jsme vyrazili na rokycanské náměstí, jenom abychom se u rozcestníku zase otočili a vydali se zpět podchodem pod nádražím na druhou stranu :-) Potom jsme se vydali přes zbytek města a mírně se roztáhli. Původně mě Martina ve vlaku přesvědčovala, ať taky přistoupím na její novou tajnou strategii, ale když jsem viděl, jak rychle mizí vepředu spolu s Alčou, zůstal jsem raději o kousek víc vzadu. Nakonec jsme ale společně s Ladou zaujali místo druhé skupinky v pořadí a rozvinuli řeč myslím o škole, když tu se k nám zezadu přidal Martin a chvíli s námi pobyl. Poté se stejně nenápadně jak se přiblížil zezadu vzdálil dál dopředu.
Pak jsme se zase o něčem zapovídali a já jsem se rozhodl sníst první řízek od maminky….bohužel byl zahrabaný až někde vespod batohu, takže nás předehnala následující skupinka. Po dojedení řízku a dohnání skupinky před námi jsem si najednou všiml, že rybník, u kterého jsme měli uhýbat vlevo už jaksi zmizel kousek za našimi zády…..následoval tedy ukázkový obrat o 180° a asi 200 metrů zpátky :-)

Potom už šla cesta zase docela klidně, postupně se skupinka rozrostla na jakousi maxiskupinku. Všiml jsem si, že jsme chvíli dokonce byli před Martinou s Alčou (také přehlídli odbočku) a mylně jsem z toho vyvodil, že jsme byli chvíli první. Tuhle radost mi ale po nějaké době zkazil Martin, který se objevil na silnici před námi o hezkých pár kilometrů dál….

Jelikož jsem byl ale tou chvilkovou mylnou euforií z mylného prvního místa mylně nakopnutý, držel jsem se nějakou dobu ostrého tempa nyní skutečně první skupinky. Postupně jsme prošli přes Zdemyslice (20. kilometr) a Blovice (25. kilometr) a stále jsem ještě docela bez problémů tempo zvládal. Mezitím se mi ale jedna láhev pití vyprázdnila (přecejenom bylo trochu teplo a žízeň veliká) a Martinovi taky, zastavili jsme se tedy u jednoho malého domku a tam poprosili o doplnění. Když jsme se místním zmínili, že od 10h ráno jsme ušli už 32km a že trasa je vytyčená až někam za Písek, tak se zděsili a chtěli nám nabízet dokonce ovocnou šťávu :-) To jsme ale zdvořile odmítli, vzali si pouze krásně studenou a chuťově vynikající vodu a vydali se rychle dohnat přední skupinku.

To se nám bohužel příliš nepovedlo a zrovna na okraji map 1 a 2 ve Smederově jsme zakufrovali (spoje map jsou vždycky nejhorší místa na ztracení, tady snad neplatí ani chůze podle orientačních bodů :-)). Když jsme si řekli, že ta silnice asi nebude to pravé, chvíli jsme bádali v mapě a nakonec jsme zjistili, že jsme ve Smederově měli zahnout do lesa. Řekli jsme si, že vracení by trvalo déle a střihli jsme to odhadem skrz les doprava. Po chvíli jsme skutečně na správnou cestu narazili a podle mapy jsem si ověřil, že jsme si zašli navíc asi jenom půl kilometru. Martin si ale potřeboval zalepit nohy, tak jsme se rozloučili a já se rozhodl urychleně dohnat přední skupinku…..přece nemůžou být tak daleko, řekl jsem si. Opak se ale ukázal pravdou….

Spěchal jsem nakouknout za každou zatáčku na další dlouhý úsek, dokonce jsme jeden delší kopec i sbíhal dolů, ale stále jsem nebyl schopen zahlédnout nikoho z první skupinky. Broukal jsem si tedy aspoň písničky, které mě napadly….asi nejdéle mi v hlavě zůstala písnička s pravidelným pochodovým rytmem „Pochod amerických námořníků“, kterou jsem si broukal skoro celou cestu až do Kláštera před Nepomukem, stále ne a ne ji dostat z hlavy :-)

t+6h – 16h (36. kilometr – Klášter před Nepomukem)
V kopci nad Klášterem jsem měl pocit, že jsem zahlédl něco jako skupinku a zajásal jsem. Ještě o trochu jsem zrychlil krok a rychle sešel dolů…bohužel jsem ale nikoho nepotkal (a nevšiml jsem si, že jsem minul hospodu, ve které všichni byli :-)) a pokračoval jsem dál. Kousek za hospodou mě ale z rychlé chůze chytila slabá křeč do levé nohy, tak jsem se dobelhal k jednomu mostu a sedl si tam na chvíli na okraj a rozhodl se důkladně si promazat nohy a taky si vyměnit botasky za sandále. Během této „zastávky v depu“ se ale z ničeho nic vynořila poblíž Martina (což jsem později zjistil, že z oné hospody, kterou jsem minul) a zeptala se, jestli půjdu s ní. Když jsem řekl, že jo, že to bude už jenom minutka domazat nohy, tak řekla, že půjde napřed, ať jí potom zkusím dohnat :-) V první chvíli mě to zarazilo, ale později jsem zjistil, že to je součást její nové strategie, něco jako „pokud to nebude absolutně nutné, nikde se nezastavovat“ :-)
Jelikož Martina začala mizet docela svižným krokem, rychle jsem domazal nohy, nasadil sandále a začal balit věci. Při tom se mi ale povedlo shodit mapu pod most, takže jsem musel kus mostu obejít a zase ji sebrat, což bylo další zdržení nanic. Nasadil jsem tedy ještě o kousek rychlejší tempo než cestou do Kláštera a nakonec se mi povedlo Martinu dohnat na konci kopce (možná i díky tomu, že Martina kvůli mně trošičku zmírnila, děkuju :-)).

Společně jsme tedy pokračovali dál. Přešli jsme celkem lehce přes okraj Nepomuku a lehce natrefili pro změnu na červenou turistickou značku. Někde mezi Tojicemi a Mohelnicí mě ale sandály začaly na několika místech nepříjemně tlačit. Rozhodl jsem se tedy pouze po několika ušlých kilometrech od první výměny provést zpětnou výměnu na botasky. (UŽITEČNÝ TYP ČÍSLO 2: Všechny boty, které si plánujete vzít na Den Cesty si předem na trase alespoň 10km zkuste projít a zjistit jestli budou vyhovovat. To jsem já zanedbal právě u sandálů :-)). Martina se ale držela své taktiky skoro nikde nezastavovat, a tak jsem byl nucen po výměně zpět opět trochu chvátnout. Dohnal jsem ji opět až při výstupu na zalesněný kopec za Mohelnicí. Tam mimo jiné sídlili domorodci, kteří nás vehementně chtěli oba nasměrovat jinými směry, ale my jsme se nedali :-)

Cestou přes nepříliš přehledný les nám však zmizela červená značka a nakonec jsme se vynořili nad nějakou silnicí. Nejdřív jsme se chtěli nějak zpětně vrátit na červenou, ale terén a pohled do mapy nás přesvědčily, že lepší bude zvolit silnici. Sestoupili jsme tedy dolů na silnici a pokračovali kousek směrem k Podhůří (místo kam jsme měli dojít skrz ten les).

t+8,5h – 18:25 (47. kilometr – Podhůří)
Po chvilce cesty po silnici jsme konečně dorazili do podhůří. Naštěstí opět zacházka nebyla příliš velká, asi něco okolo půl kilometru, ale přestali jsme si být jisti tím, že jsme stále první skupinka. (I když jsme stále byli, jak jsem zjistil dále :-)). Bohužel zrovna na návsi v Podhůří se mi najednou silně začal ozývat puchýř na levé noze, o kterém jsem předtím neměl moc tušení. Rozhodl jsem se, že s Martinou dojdu maximálně do Lnářů a tam si dám pauzu, zatímco ona bude pokračovat dál. Jak jsme postupovali po červené dál, cesta docela příjemně ubíhala (teda pravda, na jednom místě jsme červenou museli chvíli hledat, než jsme objevili to správné místo, kde zabočovala do lesa). Mé nohy se ale začaly ozývat čím dál tím víc a tak jsem původní cíl zastávky operativně přesunul o několik kilometrů blíž do Kasejovic (56. kilometr). Poslední kilometr jsem už Kasejovice toužebně vyhlížel, až jsme se k nim konečně dostali.

t+10 až t+11h – 19:50 až 21:00 (56,5. kilometr - Kasejovice)
V Kasejovicích jsme zahlédli už z dálky kostel a vydali se k němu, jako k místu kde určitě musí být rozcestník…a taky že byl. Cestou k němu jsem zmínil, že mám Alpu a tak se na chviličku zastavila i Martina (vzácný to okamžik, ale vážně jenom na chviličku :-)). Já jsem se pohodlně usadil na nějaké místní schody, rozhrabal batoh a vytáhl jídlo a Alpu. Potom co si Martina namazala nohy, jsme se rozloučili. Slíbil jsem jenom, že zavolám, až se rozhodnu, jestli budu pokračovat dál nebo zůstanu a poté jsem na nějakou chvíli osaměl.
Nejdřív jsem si jenom sundal boty a prohlédl si nohy. Kupovidu se na mě zubilo jenom několik menších puchýřů a jeden o trochu větší na levé noze….to půjde, řekl jsem si a nechal nohy mezitím větrat. Potom jsem se pustil do prohlídky baťohu a začal jsem se ládovat rohlíky od maminky, které jsem vyhrabal až vespod. Potom co jsem dokončil občerstvování a chtěl začít s ošetřením nohou, kde se vzala, tu se vzala skupinka ve složení Gimli, Olda a Eva. Po výměně zdvořilostních frází jako „Všechno v pořádku?“ „Jó, jenom promazávám nohy.“ a potom co jsem jim řekl, že Martina tu byla asi před 25 minutami jsme se rozloučili a oni se vydali zase dál.
Zrovna ve chvíli kdy jsem domazal nohy (jak Indulonou odřené části, tak Alpou svaly), zalepil a chtěl se pomalu vydat dál, se na náměstí zjevil Uhlíček. Potom co jsem se zmínil, že si jdu obstarat nějakou vodu naproti do hospody, jsem vyfasoval další láhev a po nakouknutí do zakouřeného baru jsem raději zvolil pouze načepování vody na záchodech. Sice byla docela hnusná, ale podle všeho pitná (aspoň mi z ní nic nebylo :-)). Zpět na náměstí jsem ještě vyměnil naplněnou láhev za kus kobercovky od Uhlíčka a důkladněji zalepil puchýř na levé noze. Potom jsem se už asi ve 21h vydal sám na cestu. Začala být taky pěkná tma.
(Tady bych mohl zmínit UŽITEČNÝ TYP ČÍSLO 3: Pokud chcete v pondělí ráno, popřípadě ještě v neděli večer nějak slušně chodit a cítíte v chodidlech už pár větších začínajících puchýřů, je lepší ukončit pochod už dříve…zůstanete normálně pohybliví. To jsem ale já neudělal, dohnal chodidla až do vyčerpání a pak jsem v pondělí stěží dopajdal do školy :-))

Prvních 500 metrů bylo nejhorších, svaly po hodinové pauze nějak zatuhly. Postupně se ale zase rozešly až tak, že jsem málem pokračoval do Lnářů po silnici. Naštěstí jsem si chyby včas všiml a vydal se správnou cestou dál po červené turistické značce přes pole. Cestou jsem zavolal Martině, že jsem se rozhodl jít dál (za což mě pochválila) a taky jsem napsal SMS, kterou jsem slíbil poslat. Potom jsem ale přešel nějaký mostek a za ním se cesta nějak divně rozvětvila. Ve světle čelovky (kterou stabilně nosím v ruce, místo toho abych ji měl na hlavě :-)) jsem správné pokračování nemohl stále najít. Nakonec jsem asi po 5 minutách obcházení po okolí zvolil podle mapy nejpravděpodobnější trasu vstříc blízkému lesu a na okraji lesa se ukázalo, že se na mě usmálo štěstí a zvolil jsem správně.
Cestou lesem k silnici jsem začal ale postupně nějak zpomalovat (částečně kvůli puchýřům) a po silnici jsem se přiblížil na okraj Lnářů (62. kilometr).
Těsně na okraji u mě zastavilo nějaké auto a já se lekl, že mě řidič chce za něco seřvat. Chtěl se ale jenom zeptat na cestu. Když jsem mu oznámil, že nejsem místní a že mám v nohou už asi 60 kilometrů, podíval se na mě jako na blázna, rozloučil se a odjel. Jak jsem se za ním díval, všiml jsem si, že za mnou jsou nějaká další světýlka, pravděpodobně od další skupinky. Dohonili mě na náměstí a ukázalo se, že se jedná o Tritase s chodeckými holemi, Alču a Kubu. Řekl jsem si, že bych se mohl zase na chvíli přidat k nějaké skupince a tempo mé chůze se díky této psychologické vzpruze opět zázračně zvýšilo. Pod Tritasovým vedením jsme se pokusili najít odbočku směrem na Tchořovice, ale nakonec jsme se stejně museli zeptat místních, opékajících si něco na grilu (ještě si pamatuju scénku s nějakou babičkou, jak vykoukla z okna a prohlásila něco ve smyslu „Nesedejte na moje růže!“, potom co jsme si chtěli na chvilku sednout :-)).
Pak jsme se už vydali správnou cestou a došli jsme na okraj naučné stezky podél místního rybníka. Úspěšně jsme došli až k první naučné tabuli, ale dál nic. Já, Alča a Kuba jsme se posadili na místní lavičku a Tritas mezitím zkoumal místní mapu a vůbec se mu to nelíbilo. Nakonec pustil GPSku a zavelel směr roští…a my poslechli a začali se prodírat. Po chvíli zavolal zepředu, že tam je něco jako cesta a tak jsme se vydali dál, minouce nějakou sochu na sloupu (mám dojem, že to byl nějaký svatý, ale moc jsem to nezkoumal) a pavouky. Potom už následovalo (asi) řepkové pole a cross skrz něj. Při tom jsme se s Kubou opozdili a společně se dohodli, že si uděláme někde, kde to půjde, pauzu. Potom jsme už vylezli na silnici a došli těch posledních pár set metrů do Tchořovic.

t+13,5h až t+14,5h – 23:20 až 0:30 (66. kilometr - Tchořovice) V Tchořovicích na jakémsi náměstí na nás počkali Tritas s Alčou a Tritas také využil zázračného elixíru nesoucího jméno Alpa. Já a Kuba jsme si chtěli aspoň chvilku odpočinout v místní hospodě. Alča váhala, ale nakonec se vydala dál s Tritasem s tím, že kdyžtak Kubovi zavolá a mi ji nabereme později někde cestou. Potom jsme se s nimi rozloučili a zasedli na chvilku v místní hospodě. Tam jsme se posilnili jedním iontovým nápojem (rozuměj pivem :-)) a pak jsme se vydali dál…zprvu špatným směrem, ale rychle jsme se otočili.
U něčeho co vypadalo jako kříženec kapličky a autobusové zastávky (asi to byla ta zastávka, teď nevím :-)) jsme zastihli Uhlíčka a rozhodli se s ním ještě chvilku počkat na Vojtu. Mezitím jsem provedl další údržbu mých nohou a dostal jsem další kousek kobercovky od Uhlíčka. Ten mezitím zkusil nějakou mast na svaly, namazal si s ní třísla a stehna, ztuhl a na chvíli se posadil, než přešel prý důkladně mrazivý pocit. V tom už ale dorazil Vojta a tak jsme se vydali dál směr Blatná (asi v 0:30).

První kilometr jsem opět rozcházel ztuhlé nohy a pak to tak kilometr docela šlo (i když ne příliš rychle). Mírně jsme zakufrovali u železničního přejezdu, ale příliš daleko jsme z trasy nesešli. Postupně mě ale začaly příšerně bolet puchýře na nohou, a když jsme uviděli okraj Blatné před sebou, začal jsem za ostatními postupně zaostávat. Za co jim moc děkuji je to, že na mě vždy na nějakém místě počkali a já se tak v Blatné neztratil.
Jako důkaz mojí pomalé chůze můžu uvést rychlost: z Tchořovic (66. km) do Blatné (72. km) jsme šli od 0:30 do 2:15, tedy 1h 45m…

t+17h až t+20h – 3:00 až 6:00 (72. kilometr – Blatná)
Jelikož byli všichni dost vyčerpaní, rozhodli jsme se v Blatné už skončit. Docela slušnou dobu jsme hledali nějaký nonstop, kde bychom strávili čas do ranního vlaku/autobusu…každý místní nás posílal někam jinam. Až Uhlíček jeden pěkný našel a tam jsme se utábořili.
Doplnili jsme tekutiny (čaje/kola) i vypocené soli (brambůrky) a pomalu začali poklimbávat. Co musím říct je, že ten podnik byl vážně hezký, příjemné vybavení, čisto, uklizeno, dokonce kulečník tam byl. A hlavně, většinu doby jsme byli jediní hosté, takže nikomu příliš nevadilo, že jsme pospávali na stole :-)

Nakonec jsme nějak proklimbali až do 6h ráno (mě se po laborování se sluchátky/anténou povedlo zprovoznit rádio na PDA a tak jsem poslouchal jedinou slušně chytitelnou stanici – Český rozhlas České Budějovice – nejprve tam byla nějaká divná pohádka, ale pak hráli pěkně). Ráno se Kuba, Vojta a Uhlíček rozhodli dojít na vlak, ale já jsem vlak vzdal (kvůli vzdálenosti k nádraží) a rozhodl se počkat asi ještě 40 minut na autobus. Tak jsme se rozloučili a já pomalu začal sbírat své věci a promasírovávat svaly. Někdy v půl sedmé jsem se rozloučil s obsluhou a vydal se 200 metrů na autobusovou zastávku, kam mi to trvalo asi 10 minut, tak jsem měl ztuhlé nohy… V autobusu jsem podřimoval, vždy tak minutu jsem vnímal okolí a 20 minut spal, až jsem se takto dopravil až do Prahy na Knížecí. Následoval už jenom sestup do metra…ze schodů to ještě docela šlo, tam jsem mohl našlapovat jenom prostředkem nohy. Na rovince jsem ale musel vypadat se svým divným pajdavým krokem jako utečenec z Bohnic, lidi si na mě nenápadně ukazovali. Potom jsem zvládl přestup na Florenci na metro C a dojel až na Prosek…no a nakonec jsem se podobně „bohnickým“ krokem dopadal těch 500 metrů až domů. Tam jsem ze sebe shodil většinu věcí, přes usnutím ještě aspoň na chvilku namočil nohy do lavoru se studenou vodou a trochu promazal svaly Alpou, aby se zregenerovaly….no a pak jsem se už propadl (s nohama opatrně položenýma přes srolovanou deku, abych si netlačil na žádné puchýře) do zaslouženého spánku.

P.S.: V pondělí jsem ještě aktivně uvažoval o tom zůstat doma, ale když jsem si řekl „Když jsi takový blázen, že si neskončil dřív, tak si nes následky“, do školy jsem se prostě vydat musel…i kdybych se tam měl doplazit :-D (No a taky mě trochu lákala informatika, pravda….)

 autor: Franta Konopecký, jaro 2009
Byla noc a bylo ráno. Pár zaklapnutí budíku mi udělilo celkem 20 minut na komplet vypravení a stihnutí srazu na hlaváku. S vypuštěním snídaně jsem v 7:55 úspěšně zaujal své místo na startu. Počasí bylo nádherné, slunce svítilo, Den cesty se hodlal povést. Nohy se už těšily, až si za příštích 24 hodin ošmatlají svůj první stý kilometr v životě.
Nasedli jsme do vlaku směr Stříbro a nechali se unášet prosluněnou krajinou. Ve vlaku jsem měl tu čest posedět s Káťou, Oldou, Tritasem, Martinou a Tomem, lidmi, co tvořili většinu zážitku z (Dne) cesty. Rezebíraly se Tritasovy dlouhé nohy, Kátin ještě teplý domácí chléb a vize či sny do budoucnosti krátké i daleké.
A přišlo Stříbro - startovní bod celé akce. Krom tyčinky, mapy a pamětního listu jsme se vyzásobili i několika párky v rohlíku, rozběhali a postavili na startovní čáru. Gimli vypustil slovní výstřel a to byl poslední okamžik, kdy jsem viděl Tritase.
Vyrazili jsme na cestu. Šinul jsem si to pohodovým tempem na konci pelotonu. S Alčou jsme rozebírali naše náctileté problémy, och kolik toho máme společného ... ;) Dusno bylo jak v psírně a hnůj na poli byl (soudě podle vůně) ještě čerstvý.
Po dejme tomu 15 kilometrech jsem zavolal Káti, že co a jak a jestli to už nezabalila, páč jsem ji už chvíli neviděl, a ona na to, že nie, a estli je chciem dobehnúť, tak by som si mal trochu pohnúť. Nastalo loučení. Káťa, Gimli, Olda a spol. měli totiž už míle náskok a pozděj by už nemusela být šance je dohnat. Řekl jsem Alče a Kubovi sbohem a vyrazil na stíhací jízdu. Evu jsem přeskočil záhy, když si hrála s kamínky ze svých bot. Po několika kilometrech jsem přibrzdil u Martiny a Toma. Vděčný za lidskou přízeň v oné pustině jsem půlhodinku poklábosil a uhánělo se dále. Odhad Martiny byl, že na vedoucí skupinku ztrácím 500 metrů. Och, jak mě tento tuze podceněný odhad navnadil! Běžel jsem dál. Po půl hodině běhu už jsem cítil, že možná těch snových 500 metrů ani nedám, ale nevzdal jsem se. V sázce bylo hodně. Rafinovaně jsem začal místo cukrů spalovat tuky a přidal tak výkon. Po další dlouhé době jsem se přeci jen dočkal, vedoucí skupinku dohnal a připojil se k ní.
Cesta pak plynula hladce, s Káťou jsme probrali minulost, součastnost i budoucnost, a dál všechny věci, co se sem nehodí. A nadešla Planá.
Už několik kilometrů před Planou jsem trpěl akutním třením třísel o šev riflí mezi nimi. Zkušený tým Olda & Gimli mě však při posezení zachránili univerzální indulonou, po jejímž promazání šlo opět vše jako po másle. Stáhli jsme pár piv, nakoupil jsem 10 banánů v čokoládě a mohlo se vyrazit.
Tou dobou jsme na Tritase ztráceli jen něco pod hodinu, a tak tempo našeho pochodu zaslouženě pokleslo na nějakých 5 km/h, což byla po přepáleném začátku dost úleva. Tlachalo se tentokrát hlavně o horách, horolezcích, lavinách a stopech …
Sice jsem už trochu cítil nohy, ale okolí a společnost, ve které jsem šel, na ně dala zapomenout. Když jdete se správnými lidmi, tak se kilometry poddávají samy. Jo, málem bych zapomněl na unikát světového významu: tisíce lopuchových listů kolem cesty. Docela mě fascinovaly, už jsem je skoro chtěl použít při potřebě, když mě Olda zasvětil do tajů o jejich těžkém jedu a o tom, že patří bolševníku velkolepému. Byl jsem rád, že jsem nepřišel o prdel. Díky tobě, Oldo. A tak jsme přišli do Mariánských Lázní.
V Lázních schíza jak cyp - nohy těžkly každým krokem, v koleni to dřelo, cítil jsem výheň, kterou produkoval můj kloub. Za chvíli jsem z čista jasna nezvládl jít ani 3 kiláky v hodině. Bída … děs … a hrůza. Po tom, co se odpojila Káťa s Uhlíkem na vlak jsem to na stanici stočil i já. Vlak měl jet za deset minut, ještě jsem ho stíhal. Zapřel jsem bolest a celé své zchátralé tělo a vydal se na nádraží. Cesta nebyla přímá, za to o hodně delší, ale i tak jsem konečně spařil mašinu a vagóny, které se právě chystaly rozjet. Obětoval jsem poslední síly a ocitl se s brutální úlevou uvnitř. Všechno ze mě spadlo. Byl jsem šťasten jak jen může být šťasten člověk uběhnuvší kilometr takřka bez užití noh nebo toho, co z nich zbylo. V plné euforii volám Káti, jestli vlak taky stihli. Odpověď zní: „Hej, už sedíme v buse.“ Říkám: „Myslíš ve vlaku, ne?“, „Nie, jazdí náhradná autobusová doprava ...“ … … … Ve vteřině jsem byl venku a přeskakoval z nástupiště na nástupiště, aby se mi jako ve zpomaleném filmu naskytl pohled na stín autobusu, který se právě rozjížděl za nádražní budovou. Mílovými kroky jsem se dostal na cestu, abych busu stihl jen letmo zamávat. Byl ten tam. Kdysi jsem přemýšlel, jak rychle se člověk může dostat z vyjímečné euforie na úplné dno. Ten den jsem v tom určitě trhl rekord. Něco jako gól přímo z buly. Nebo mat ve druhém tahu. Zkrátka těžký tvrdý zářez.
Krom zlosti mě ale začlo napadat spousta nových myšlenek jako třeba: „co budu dělat příštích 24 hodin, nezkusím nějaké kluby? Tam jsou ale potřeba nohy. Nezkusím stopa? V noci mám FAKT velikou šanci. Nepřespím v parku? Na romantiku s místními houmlesáky jsem už starý.“ Sám jsem se divil, jak moc předchozí okamžiky stimulovaly můj mozek. Až budu mozek zase někdy potřebovat, tak zkusím nasimulovat něco podobného.
Rozhodl jsem se jít do centra a vyplakat se dalším výletníkům. V centru jsem si vyložil nohy a počítal hvězdy na obloze. Každých patnáct minut jsem pokecal s Evou, kterou beznadějně opustil v těchto večerních hodinách orientační smysl. Konečně došlo ke shledání, zároveň se objevil i Vítek s Martinou. Mezitím, co si ostatní pozvyměňovali ponožky, jsem zkusil jednoduché cviky jako pomalou chůzi kolem lavičky, chůzi kolem lavičky v opačném směru, o něco rychlejší chůzi na záchod a skoro normální chůzi po luxusním hotelu, kde jsem načepoval vodu. Cit do noh se mi vrátil, ale hlavně, klouby se zdály být jako nové. Ani známka po předchozích padesáti kilometrem. Hodně jsem uvažoval, kolik kroků tento líbezný stav vydrží, ale rozhodl jsem se to otestovat. A co mi taky jiného zbývalo. I vyrazili jsme do Lázní Kynžvart.
Po cestě do Kynžvartu jsem kecal hlavně s Martinou a Vítkem, páč Eva nám vždycky utekla najít nějakou slepou uličku. Bylo fajně. Těsně před další štací jsem se rozhodl Evu doběhnout, páč už tři roky jsem s ní rozumně nepromluvil a tohle byla po dlouhé době nenucená příležitost. Třikrát jsem kolem ní prošel u pomníku v Lázních Kynžvart, než se mi ji podařilo najít. Opět jsme poseděli a namontovali náhradní nohy. Ač jsem o tom v tu chvíli nevěděl, tento pomník se mi později stal osudným.
I vyrazili jsme opět všichni čtyři na cestu. Šlapalo se ták nahoru, až jsme málem přepadávali dozadu. Cesta vedla stále většími močály, chvílemi tak hlubokými, že nebylo některé z nás vidět. V jedné chvíli jsme se rozhodli, že takhle to nejde dál. Pustili jsme se do šíleného srázu a plánovali se na cestu napojit později, až bude bahna jen po kotníky. I povedlo se, po pár kilometrech se tento cíl splnil. Počkali jsme s Martinou a Vítkem na Evu, která neuhnula z cesty ani o píď. Mezitím mě napadlo jí zavolat, aneb kde jinde účelněji vyčerpat všechny ty laciné volné minuty. Šmátrám šmátrám, ale po mobilu ani stopy. Vytřepávám kapsy i nekapsy, naneštěstí se stejným výsledkem. Prozváním se z druhého mobilu. Telefon ve sluchátku zvoní, ale kolem nás je ticho jako v hrobě. Nebyl tu. Musel jsem ho vytřepat po cestě. „Pánbů má smysl pro humor,“ pomyslel jsem si, načež se objevila Eva a přišla s dobrou zprávou, že jsme šli špatným směrem, takže se budeme muset vracet.
Ještě chvíli jsem rozhýbával chodidla a pak jsem se vydal po stopách věrného bezdrátového služebníka. Jsou momenty, ve kterých člověk ocení, že má dva mobily. Toto byl jeden z nich. Rozběhl jsem se po zpáteční cestě a každých padesát metrů dlouze prozvonil. Po touženém vyzvánění na druhé straně linky nebylo ani památky. Po pár kilometrech jsem zpátky sešoupl sráz, proplaval močály a mířil zpět do vesnice. Slyšel jsem ve sluchátku, že je druhý mobil naživu, ale nikde kolem se neozýval. Byl jsem si už skoro jistý, že zůstal ve stínu u pomníku, kde jsme si vyložili nohy. Pro jistotu jsem ale prozváněl dál. Do vesnice zbýval asi půlkilák, když v tom se spojení samo ukončilo. Mobil chcípl, pomyslel jsem si, ale zkusil jsem ho pro jistotu vytočit ještě jednou. Spojení se tentokrát ukončilo po dvou zazvoněních. „To ne, jen to ne, ne teď, když jsem tak blízko.“ Vrhl jsem se vpřed jako gepard na svou kořist a mezitím prozváněl dál. Někdo to zvedl a hned položil. Vytočil jsem znova. Mobil zvedla podle hlasu slečna. Rozhovor trval dvě vteřiny. Kdo čeká romantiku, zklamu ho. Ne příliš taktním způsobem mi dala najevo, že ji mé prozvánění smrtelně obtěžuje. Navíc natahovala hlásky způsobem, který je vlastní lidem, co se vracejí z velmi těžké kalby. Každé další prozvonění bylo utnuto skoro dřív, než začalo. Do vesnice jsem dopelášil za pět minut, které byly ale příliš dlouhé. Ač podle mě dotyčná nemohla být schopná ani chodit, jako by se po ní slehla zem. Proběhl jsem náves křížem krážem, ale kde nic tu nic. Všechna další prozvonění skončila stejně jako ta předchozí. Rozhodl jsem se kořist nalákat. „Dám ti pětikilo, když mi ho doneseš zpátky k pomníku.“ stálo v první SMSce. Žádná odezva. Prozvonil jsem, reakce jako dřív. Rozhodl jsem se zdvojnásobit lest: „Dám ti litr, když mi mobil doneseš do pěti minut.“ A čekal jsem. Teď, zpětně, když píšu tyto řádky, si myslím, že slečna nebyla schopná ani číst, jinak by se o ten tisíc jistě přihlásila. Zkusil jsem ještě prozvánět velmi rychle po sobě a velmi dlouho - doufaje, že ji naštvu a že mi to zase zvedne. Byla však vytrvalejší než já. Zvládl jsem jen padesát prozvonění a pak to vzdal.
I smířil jsem se se ztrátou mobilu. Byly tři hodiny v noci a tato příhoda mi trochu vzala chuť pokračovat v cestě. Zbývalo vyřešit jiný problém - jak co nejrychleji mobil zablokovat, aby nebyl účet o řád vyšší než obvykle. A to se ve tři v noci dělalo dost blbě. Na druhém mobilu jsem jednak neměl číslo na oskaráky, druhak jsem si byl jistý, že jediní známí, co jsou vzhůru, se teď pohybují někde na trati. Brnkl jsem Evě, bohužel žádné blokovací číslo neznala. Brnkl jsem na 1188, dali mi číslo funkční o víkendu jen v hodinách 10-18. Pomalu jsem po minutách odečítal peníze ze svého účtu. Ale že su chlap, co z boja neutíká, zkusil jsem 1188 ještě jednou. Tentokrát mi dali ještě jedno číslo, z něhož jsem (nebudu už zdržovat dlouhosáhlým popisem) po dalších útrapách číslo konečně zablokoval.
Bylo půl čtvrté, nohy v kýblu, koleno opět v kýblu, mobil v kýblu. Byl čas se vrátit domů. Cesta na vlak měřila 2 kilometry a byly to jedny z nejdelších kilometrů v životě. Když to bůh viděl, tak se nade mnou smiloval. Jestliže mi v Mariánských Lázních ubral půlmitu při stíhání spoje, tady mi ji daroval. Do vlaku jsem nasedl za mávání plácačky výpravčího.
Při přestupu na autobus jsme se shledali s Tomem a Martinou, kteří to zabalili ve stejnou dobu jako já. Povyprávěl jsem jim emotivně zpracovaný příběh o mobilu a upadl do říše snů. Po probuzení na hlaváku v Praze jsme se jak staří dědci vybelhali z vlaku a pochodem obkročmo (jedna noha obchází druhou) vyrazili do věčných lovišť.
Tak vypadal můj v pořadí teprve druhý den cesty.
A ač by to ti z vás, co se mým povídáním prokousali až sem, nejspíš netipovali, tak jsem si ho dost užil a jsem rád, že jsem šel. Dík Gimlimu, že tuto akci pořád neúnavně pořádá. Též dík, že jsem po všech těch letech neúčasti ještě nebyl vyřazen z mailistu a o akci se dozvěděl. Mějte se všichni slastně a za půl roku na viděnou, doufejme už s novým mobilem ;)

 autor: Jakub Bulín, jaro 2009
Došel jsem ve 4:30 do Lázní Kynžvart.

Namotivován od Tritase jsem ještě pokračoval, ale kousek za městem jsem ztratil značku, jak se začlo rozednívat, tak jsem s čelovkou i bez viděl hrozně blbě. Nechtělo se mi vracet:-) tak jsem (špatně) odhadnul směr a šel skrz les. Když jsem vylezl na kopec a zjistil, že tam není žádná zřícenina, tak jsem se vrátil a utíkal (belhal se velkou rychlostí) na vlak. Jinak super akce! Nic nechybělo, sympatičtí společníci, spánek v lese na kládě i na lavičce, hospoda, bahýnko:-) A objednal jsi výborný počasí!

 autor: Ondřej Pechník, podzim 2008
No to každopádně!!!! Krucinál, to byla ta správná akce, hergothiml!!! :-) A ještě jednou díky za organizátorské snahy (byť z pozadí... to jako nemyslím fyziologicky, ale abstraktně), Den cesty byla sice má první zkušenost s "agresivním" turismem, ale nesmírně si jí cením... Tak snad příště, no...

 autor: Vít Hanousek, podzim 2010
Ve Zkratce:
70km za mnou, modré nebe nademnou, 8 hodin předemnou a žádné nohy podemnou. Praha mě ničí.

Delší verze pro ty, co jeto zajímá víc:
0-20km:
Ze začátku to šlo. Pak mi praskla podrážka a začalo to dělat neplechu, kromě toho jsem si otlačil prsty na nohou. Šel jsem s martinou a celkem to šlo.
20-25km:
Kousíček za Zdemyslicemi se mi ztratila martina a šel jsem kus sám. Zanedlouho jsem nanedlouho došel dva putovníky, ti se však v Blovicích odpojili a zapluli do putiky. Stav nohou se moc nezměnil.
25-38km:
Z Blovic jdu sám. Zjišťuju, že chybí kus mapy. Fotím si tedy, zhruba v Smederově lokální mapu. Leč velké zděšení nastává u mne. Na ní je tato modrá turistika vedáná poněkud jinudy. Značku jsem neztratil, ale asi jsem nepostupoval zrovan rychle. Leč ve stoupání na Bukovou horu jsem zahlédl světýlka a pln radosti jsem potkal Alču a Gimliho. Cestou dolů si nohy celkem stěžují, nejde se dobře, asi to na mě bylo vydět, štve mě ta prasklá podrážka nad níž vzniká zvlona puchýř, též kolena se trochu vztekají, a ty otlačené prsty, darmo mluviti. V Klášteře se Gimli s Oldou, který nás doběhl, odpojují a razí vpřed. Mezitím nás dochází skupinka s Tritasem. S nimi pak Procházíme Nepomuk.
38-47km:
Tak do kopce a porovině to jde, v této skupince je veselo, cesta se nás krásně drží. Leč přichází další klesání. Tak teď se již začínají projevovat kolena a stojí to všechno pěkně za nic. V podhůří se rozhoduji, že počkám na skupinku s martinou, jedna se chci najíst, jedna si potřebuju zavázat kolena a také nějak opravit nohy. Martina se "svojí" skupinkou doráží asi za hodinu a pů, hodinu a čtvrt. Dokud člověk něco dělal , tak mu zima nebyla ale jinak tam teplo moc nebylo.
47-6xkm
Jdu s martinou, s hůlkami, a jde se o malinko lépe. Svítání bylo krásné. Ale nohy jsou unavené. V Kasejovicí se rozmýšlím, že to zabalím, ale pak měním názor, že přecci nezkončím tak brzy... A tak s touto skupinkou pokračuji dále..celkem to jde... pak to jde hůř a ještě hůř... a pak už to moc nejde... a pak si dáváme pouzu, všichni si sundávají mikiny a bundy...
6x-70km:
Tak se zvedám a zjišťuji, že se nějak podělal obvaz na levém koleni a že takhle už to nepůjde... zbytek prostě odešel.... já to přemontoval a velmi pomalu se dokolíbal do Blatné. Cestou jsem ten obvaz předělával ještě dvakrát. V Blatné jsem se dobelhal na náměsí a pak ještě ten kilák zpátky na nádraží :-)

 autor: Vít Hanousek, podzim 2008
Moje premiera na DC.
Historie začíná asi tak, že mě jistá Martina z Tábora vyprávěla o zběsilé akci označované DC. Tehdy jsem si říkal, nikoho tam neznáš, neznáš orgy, to je na tebe moc tvrdý... . Pak do historie zasahuje jistá Alča z Trutnova, která řekla: pojď. V seznamu přihlášených jsem nalezl dobře známá jména jako Martina, Kuba,.. záhy jsem se dozvěděl, že oni nepůjdou. A tak jsem se zvolna připravoval na to, že možná půjdu sám. Korunu těmto přípravám nasazuje fakt, že před odjezdem nenacházím své jméno mezi přihlášenými..(asi jsem se špatně podíval).

V pátek ve škole si vytyčuju cíl: Proboha aspoň 20km!! Zastávka doma na oběd, a sbalení věcí: No, Alča psala že pojedem 16:40, ale kde se sejdem to už nenapsala. Podívám se na předpověď počasí a beru jen páskáče. A tak vyrážím na vlak. A už je to tady, jako vždy po 200m šílená bolest v levém koleni. Pak se to uvolňuje. Na nádraží potkávám Alču s Jeffem, až do Chrudimi postupojeme společně.Zápis: šmarijá to jste mi měli říct, že je tam kolonka cíl, tak ji raději nechávám prázdnou (To tam fakt nešlo napsat). Hned na startu vyrážím s Oldou. Jdeme spolu pak se Olda ztrácí v houby pelotonu, pak někde váháme, Olda se dostává do vedení, Od Horního Bradla postupujeme spolu .....

Jde se opravdu dobře: Cíl se zvedá na neurčito.

/*popis cesty je kupodivu totožný s Oldovým*/

V úseku před štokama Cíl stoupá za Jihlavu, jde se fak moc super. Říkám si, že za Jihlavu musím i kdyby mě měli nohy upadnout. A vono taky skoro jó, a to ještě před Jihlavou. Ano, Oldou zmiňovaný Štokyzmus: Podepisuje se tvrdě: Levé koleno a levá klemba nohy odcházejí velice rychle, kulhám beru do ruky klacek a do Jihlavy dokulhávám. Znám dno, je tvrdé, v bazénu bývá kachličkované a člověk na něm douho nevydrží. (Teď jsem rád, že jsem si zas na něj sáhnul, douho jsem tam nebyl..... Dává mi chuť do života(pravda, asi týden po návštěvě)). Takovýho času zbývá! Kolik? cca 4.h ? Ale dál to fakt nejde.

Následky: No, pajdám ješče teď(týden po startu). Ten přespolní běh s bolavou klenbou levé nohy fakt nebyl dobrý. Ale to doroste.

Závěr: Fakt dobrá akce, super lidi, a všechno. A taky: netušil jsem, že dokážu ujít 100km s takhle krátkými přestávkami a za tak krátkou dobu.

Oldo, díky za společnost a morální podporu.

 autor: lada peksová, podzim 2011
O D.C. obvykle nepíši, ale snad kvůli tomu, co mě donutilo jít, či snad tím, že to byl můj sedmý den cesty (což vpravdě vůbec není kulaté číslo), jsem se nakonec rozhodla napsat.

Již od začátku (jako na dosud každém dni cesty) bylo základní překonat 40 km, protože tolik jsem ušla na prvním dni cesty. Oficiální bylo nezhynout. Neoficiální – hodilo by se jako na jaře (Pacov).
Naprosto neprozřetelně, nesmyslně a tupě jsem si od Evy vzala na startu jednu Fidorku navíc „pro zdolání osobního rekordu“. Kdybych já v tu chvíli věděla, co dělám, nevzala bych si jí...
Fotím! Vyrazilo se. Jen velmi krátkou chvíli jdu s Uhlíčkem, který mi vysvětluje, že vše je pouze o vůli a veškeré fyzické výkony jsou vlastně vázány jen na ni (tímto budiž vzpomenuto na Uhlíčka, který prý skončil v Pacově ač se na jaře kasal, že by šel klidně ještě dál). Uhlíček utíká s Gimlim a já potupně sýpám na prvním kopci. Následně s Lukášem a Vojtou (který si zázračně pamatuje cestu z jara a občas pomocí GPS určí, že jsme úplně špatně) vytváříme skupinku. Bloudíme na Blaníku (což přiznejme si otevřeně, bylo zrovna to nejhorší místo na bloudění) a dorážíme do Načeradce. Tam potkáváme světlušku pohybující se jako opilý námořník od strany ke straně. Tritas! (pozoruhodné zjištění: Tritas tak jde zřejmě nezávisle na ušlé vzdálenosti) Dorážíme k Pacovu a už netuším kde, se k nám připojila Alča a další. V non-stopu, o kterém Tritas vyhrožoval, že ho budou v pět ráno zavírat (ale je to přeci NON-STOP), dáváme pauzu na ponožky. Vojtu už chvíli bolí kolena a mě po dešti také. Pak se vyráží/nevyráží. Někteří jsme vyrazili mírně špatně (lehce jsme si obkroužili část Pacova), někteří prý úplně špatně (chudák Lukáš prý vyrazil 7 km na opačnou stranu) a někteří vyběhli správně (Alča zcela zmizela). Po čase jsme zbyli jen já, Vojta a Tritas. Motivací je teď překonat jaro – tedy Leskovice asi 10 km před námi.
Normálně bych se této formulaci bránila, ale „10 km je dlouhá doba na přemýšlení“. Asi v polovině cesty od Pacova k Leskovicím jsem si vzpomněla na Fidorku. Co teď? Odhodit? Zneškodnit? Zničit? Bohužel takhle moje svědomí nefunguje. Vzala jsem si Fidorku pro překonání rekordu a co kdyby jí někdo potřeboval a já jí ani nevyužila a dokonce ani nepřekonala osobní rekord? To nejde. Jenže jít dál v Nové Cerekvi už moc také ne. Sedím si na zastávce, nohám je blaze, žaludku špatně a už se mi nikam nechce. Proklínám Fidorku. Nacpat do sebe cokoliv k jídlu už moc nejde (zvláště pak Fidorku) a v tu chvíli (nebo možná už chvíli předtím) se Tritasovy rohlíky projevují jako geniální nápad (tímto mnohokráte děkuji).
Okamžik vstávání z lavičky beru jako zázračný – osobně jsem ho už nečekala. Teď je cílem dostat se co nejrychleji za polovinu vzdálenosti mezi Novou Cerekví a Pelhřimovem, aby už nemělo smysl se vracet. Chce se mi vracet, zvracet a zároveň mám hlad. Nesnáším Fidorky. Tritas dokáže zázračně držet náladu sobě i mně a vysvětluje mi remízy v šachu. Pozoruji zvláštní efekt města Pelhřimov – nejsem schopna si zapamatovat jeho jméno, jen vím, že je v něm „p“, „ř“ a není v něm „š“. Nenávidím Fidorky.
Objevíme člověka nedaleko před námi, kterého dokáže pouze Tritas dostihnout. Je to Martin a chvíli s ním jdeme na okraj Pelhřimova. Odtamtud jde Martin na náměstí a Tritas chvíli s námi směrem na nádraží. Tam odběhne, vyzvedne si Alču a během pokračují dále. Na nádraží potkáváme Anitu s Radimem a dalšími (tímto děkuji Anitě za schopnost dojít koupit jízdenku) a jako skupinka zombií dorážíme až do Prahy. (budiž ještě vzpomenuto na pána, který nám v Táboře naznačil, že jsme chudáci, pro které by ten čaj měli mít zadarmo – asi jsme vypadali opravdu špatně). A pak už jen čtrnáctihodinový spánek...

Otázka na závěr: nechcete někdo Fidorku? Nakonec jí vlastně asi i mám ráda. Díky ní mám nový osobní rekord. Jen teď chvíli nedokážu jíst Fidorky...

 autor: Martina Vaváčková, podzim 2009
Do Stříbra jsem přijela hodinu a tři čtvrtě před ostatními, takže jsem v rámci vyplnění volného času spořádala skoro polovinu veškerého jídla, které jsem měla s sebou, vyčistila si zuby a dokonce jsem se i trochu protáhla. Když ještě vezmu v úvahu, že během noci na pátek se mi podařilo naspat deset hodin, můžu prohlásit, že mi v té chvíli už nic nechybělo. Proto jsem také před startem s úsměvem prohlašovala, že my s Alčou jdeme do Chebu, ať se k nám přidají i ostatní.

Vyrazili jsme rozumným tempem, žádná sedmička jako na jaře. S Alčou a Oldou jsme šli první, ale často jsme lehce bloudili, a tak nás zbytek vždycky skoro došel. Ve Svojšíně jsme se shledali s Tritasem, který nestihl start ve Stříbře, takže šel z Milíkova (té vesničky s pěkným nádražním podchodem, pokud jste neměli tu čest jej navštívit :) ). Připojil se k naší skupince. Ono je vlastně skoro zbytečné mluvit o nějakých skupinkách, když jsme ještě kousek před Planou byli roztahaní nanejvýš na půl kilometru všichni.

V Plané na náměstí jsme objevili solidně vypadající nonstop, v němž jsem nedobrovolně strávila skoro tři čtvrtě hodiny. Zase se tam ale za tu dobu sešlo víc lidí a i později příchozí si stihli trochu odpočinout. Dál jsme vyrazili s Alčou, Oldou a Tritasem, zatímco ostatní se rozhodli počkat na další skupinky. Z Plané do Mariánek se šlo skvěle. Nevím, jestli to bylo denní dobou nebo tím, že jsem si vyměnila boty (sandály za jiné sandály :) ), každopádně jsem si cestu užívala. Před Mariánkami se Olda začal zpožďovat, ale my jsme nečekali s tím, že ve městě dáme pauzu a on nás dojde. Nedošel, namísto toho zamířil přímo na vlak. Škoda, těšila jsem se, že půjde s námi do Chebu.

Po dvaceti minutách pauzy v městském parku jsme se vydali na další cestu. Nejprve trochu do kopce, poté Smetanovou alejí až ke Stohu a odtud zvolna dolů do Kynžvartu. Z veselé Alči plné energie a chuti dojít aspoň do Žandova se najednou z ničeho nic stala Alča naříkající, s útrpným výrazem ve tváři. Bylo vidět, že se nechce jen tak vzdát, zároveň jí však únava a pocit těžkých nohou ztěžovaly každý krok. Snažili jsme se ji povzbudit a slíbili jsme jí hospodu s teplým čajem, kde se v klidu rozhodne, jestli pokračovat, nebo jít na vlak. Nakonec zvolila druhou možnost – ale to nevadí, že, Alčo, protože na jaře přece ujdeme těch 111 km, jak jsme se domluvily ;)

Cestou z Kynžvartu jsme vzpomínali na bažinu na žluté a uvažovali jsme, jestli tam správně trefíme značku. Překvapivě se ukázalo, že za dne tento úsek není nijak orientačně náročný. Modrá nás potom vedla přes Lesný (983 m, nejvýše položený bod naší trasy) do Žandova a následně do Chebu. Časově to bylo těsné, už jsme dokonce měli vymyšlený plán, že nebudeme-li stíhat, poběžíme. Naštěstí ale na běh nedošlo a na náměstí jsme dorazili se sedmiminutovou rezervou. Škoda jen, že jsme nestihli dojít až na rozhlednu, budu ji muset navštívit jindy...

Zato cestou na nádraží byla legrace. Z náměstí jsme původně chtěli jet autobusem, ale když nám bylo řečeno, že žádný nejede a že je to deset minut pěšky, nezbylo nám nic než to dojít. Pečlivě jsme se domorodců vyptávali na cestu, abychom náhodou nemuseli ujít o padesát metrů víc. Nakonec nám cesta trvala asi dvacet minut, ale poslední vlak jsme kvůli tomu nezmeškali, takže fajn :)

Musím konstatovat, že takhle pohodovou stovku jsem ještě nešla. V Chebu jsem měla jen trochu otlačená chodidla, jinak jsem se cítila skvěle a ani jsem nebyla moc unavená. Za to vděčím z velké části těm, kteří šli se mnou, takže zejména: Tritasi, Alčo, Oldo, díky za pěkný výlet a těším se na vás příště.

Na jaře zkusím podobnou taktiku, akorát zkrátím pauzy a místy nepatrně zrychlím, aby mě ke konci nezradil čas. Třeba se to podaří.

 autor: Martina Vaváčková, jaro 2009
Ze Stříbra do Chebu

Tento DC se od mých předchozích lišil hned v několika věcech. Zaprvé bylo nezvykle dobré počasí. Ani jednou nám po cestě nepršelo (i když za odpoledního horka jsem si chvílemi přála, ať tomu tak je), bouřka se nám vyhýbala, jak nejlépe uměla. Ze začátku byla před námi, později vpravo od nás, pak za námi a nakonec ustala úplně. Zadruhé bylo nezvykle mokro. Nějaká ta bažina k pochodu patří, tady jsme si ale mohli vybrat z širokého sortimentu. Cesta podél řeky byla podmáčená, v lesních úsecích se zase velmi často slučovala s potokem. Párkrát jsme se museli po kotníky brodit ve vodě nebo v blátě. Z tohoto důvodu jsem velmi ocenila sandály a spoustu náhradních ponožek. Stačilo je vyměnit a bylo sucho.
Teď už k samotnému průběhu DC... Začalo to ve Stříbře, kde jsem se po startu připojila k nejrychlejší skupince (pokud nepočítám Tritase, jenž zmizel někde vepředu). Šli jsme více méně společně až před Planou, kde jsme s Vítkem a Uhlíkem zůstali trochu pozadu. Když jsme přišli do Plané, Uhlík se odpojil a my jsme posvačili a vydali se dál. Cesta do Mariánek byla dlouhá a únavná, oproti předchozímu úseku jsme také výrazně zpomalili. Na poli před Dolním Kramolínem jsme špatně odhadli pokračování značky a skončili neznámo kde v lese. Když jsme z něho vylezli, ocitli jsme se na ohrazené louce (při testování ohradníku jsem dostala pěknou probouzecí ránu), kde se pásly krávy. Vzali jsme to napříč, prošli močál, po lávce překonali potok a dostali se na silnici, kudy, jak jsme shledali, vedla žlutá značka. Po poradě s mapou jsme usoudili, že jsme asi kilometr východně od Kramolína. Tam jsme se také po silnici vydali a napojili se, tentokrát již správně, na červenou značku.
V Mariánkách jsme minuli odbočku na zelenou, kvůli níž jsme se vraceli, ale podle rozcestníku jsme vyhodnotili, že jsme poprvé přece jen šli správně. Bohužel ta odbočka tam byla, jenom chyběl ukazatel. Prošli jsme tedy městem a shledali se se značkou až na jeho severním okraji, kde navíc jsme potkali Evu s Frantou, k nimž jsme se s radostí připojili. Ve čtyřech lidech se šlo hned veseleji. Opět jsme zrychlili na rozumné tempo, s čímž nám stoupla i morálka. Eva přesto tvrdila, že jdeme dost pomalu, a několikrát se rozhodla jít napřed. Vždy jsme se s ní ale nakonec shledali na nějakém rozcestí, kde hledala značku.
Za Kynžvartem nás žlutá zavedla k potoku, který jsme přešli po lávce. To byla asi chyba, neboť jsme se dostali do bahniště, jímž se téměř nedalo jít. Rozhodli jsme se proto vylézt lesem na cestu s modrou značkou, přičemž Eva to vzala někudy spodem. Po modré jsme se vydali doprava. Vlastně ani nevím proč, když jsme měli pokračovat vlevo. Byli jsme ospalí a Franta tvrdil, že si je jistý, že jdeme dobře, tak jsme se ani nedívali do mapy a nechali vedení na něm. Došli jsme na silnici, kde jsme si dali pauzu. Za pár minut dorazila na to samé místo i Eva. Ta však nechtěla odpočívat, takže se s námi rozloučila a zmizela. My jsme ještě chvilku poseděli a pak jsme se vydali dál, tedy vlastně zpátky. Franta zjistil, že ztratil telefon, a rozhodl se, že se po něm podívá dole u potoka. Domluvili jsme se, že my zatím půjdeme pomalu dál a pak na něj počkáme.
Šli jsme po promočené modrožluté značce, kde jsme si užili nejlepší brodění vůbec. Když jsme dorazili na rozcestí, kde podle mapy směřovala modrá někam doleva do lesů, marně jsme chvíli pátrali po značce a nakonec jsme se rozhodli pro levou silnici. Řekli jsme si, že zde počkáme na Frantu, ale nebyl signál, což nám znemožňovalo domluvu. Vylezli jsme tedy o něco výše, ale tam to nebylo o moc lepší. Nakonec nám Franta napsal, že se vrací do Kynžvartu a končí, ať na něj nečekáme. S telefonem to prý dopadlo tak, že ho našla nějaká slečna, která mu ho odmítla vrátit.
Pokračovali jsme po dále modré. Protože vedla jinudy, než byla značená v mapě, mohli jsme se opírat jen o značení přímo v terénu, což za tmy nebylo lehké. Situaci ztěžovalo i to, že většina původně označených stromů byla pokácena, nebo alespoň nám to tak připadalo. Ze začátku jsme stavěli na každém rozcestí a hledali pokračování značky sto metrů každým směrem, později jsme to vzdali, neboť to k ničemu nevedlo (značka nebyla vůbec nikde), a další cestu jsme prostě tipovali. Kupodivu to vycházelo, takže jsme se po čase dostali na silnici vedoucí do Žandova. Po ní jsme se vlekli dál. Když jsem se probudila a zkontrolovala čas, zjistila jsem, že na třiadvacet kilometrů do Chebu nám zbývá pět a půl hodiny, což naším tempem nestíháme. Najednou se za námi zcela nečekaně vynořila Eva, prý zabloudila nahoře v lese. Uvítali jsme ji a těšili se, že půjde do Chebu s námi. Ona ale řekla, že si potřebuje dát přestávku a potom se raději vrátí do Kynžvartu na vlak, do Chebu by to prý bylo časově dost natěsno. Zrychlili jsme na šestku, Eva se odpojila.
Rychlost jsme drželi asi půl hodiny, pak jsme zvolnili a kolísali mezi čtyřkou a pětkou. Poslední kilometry po rovné silnici s pravoúhlými zatáčkami vůbec neubíhaly. Byla mlha, takže jsme neviděli, co je před námi, co za námi. Kousek před Chebem vysvitlo slunce a začalo být nepříjemné horko, samozřejmě zrovna v době, kdy nebyla možnost stínu. Ve čtvrt na jedenáct jsme konečně došli do Chebu, kde nás zlákala samoobsluha, kolem které jsme procházeli. Koupili jsme si tam zejména nové pití. Seděli jsme tak před obchodem a svačili, když nám zavolal Gimli, kde jsme a kterým vlakem pojedeme domů. Ukázalo se, že pojedeme všichni stejným.
Dosvačili jsme a vydali se na nádraží. Ztuhly nám svaly, takže jsme chodili trošku směšně a hlavně hrozně pomalu. Taky jsme měli ošlapaná chodidla, což osobně přičítám té šestce, kterou jsme nasadili u Žandova (mimochodem po osmdesáti kilometrech zajímavé zpestření, jež dokáže člověka spolehlivě zničit – vřele doporučuji). Na nádraží jsme se potkali s Oldou a Gimlim, kteří přijeli z Františkových Lázní. Cesta vlakem pak byla kapitola sama pro sebe.
A co dodat? Nový pochod, nová zkušenost, zase trochu jiná než ty předchozí. Mít víc času, asi bych byla šla ještě dál... Třeba někdy příště. Všem, kteří se mnou šli aspoň část cesty, děkuji za společnost. Těším se na podzim!

 autor: Martina Vaváčková, podzim 2007
Timetable:
až do Ústí stejný s Pavlovým
15:39 po startu (sobota 10:33) – opuštění vrcholu Milešovky
17:36 po startu (sobota 12:30) – zřícenina před Opárnem
20:54 po startu (sobota 15:48) – „cíl“, vlaková zastávka Třebenice-město
Předem se omlouvám, bude to možná trošku delší, než bývá zvykem...
Když jsme v pátek v 18:54 vyrazili z děčínského nádraží, zapnula jsem si – tuším, po vzoru Uhlíčka, který to udělal letos na jaře – na telefonu stopky, abych měla přehled o tom, kolik času už uplynulo z celkových 24 hodin. Docela užitečné. Pak už jsem se jen držela s davem a snažila se dostat dopředu, kde bych se chytila nějaké rychlejší skupinky. Je škoda nevyužít toho, že na začátku ještě nejsem unavená. A navíc, ze vzpomínek na jaro zbyly jen samé úmorné kopce a skopce bez jediné roviny, tak jsem stejně počítala s tím, že mě brzy pohltí poslední skupina. A člověk to má lepší, když se propadne zepředu dozadu, než zezadu do samoty...
Začátek byl relativně náročný, za městem mě unavilo první stoupání. Taky začalo pršet a pršelo čím dál víc, takže mi postupně namokala jedna vrstva oblečení za druhou. Po čase se aspoň terén trochu vyrovnal (což bylo v určitém rozporu s mými jarními vzpomínkami, ale bylo to jen dobře). Počáteční houf lidí se mezitím stihl roztrhat a v naší skupince zbylo asi deset lidí. Později, když jsme šli po asfaltce, ještě někteří zůstali vzadu. Setmělo se a my jsme byli nuceni rozsvítit čelovky. I přesto, že jsme se s jejich pomocí snažili hlídat cestu, zmátly nás dva bílé proužky na některých stromech (o nichž jsme si mysleli, že jsou to turistické značky), díky nimž jsme netrefili odbočku na Sněžník. Došli jsme až na křižovatku: Sněžník doprava 1 km, Jílové doleva 4 km; kde jsme se nakonec všichni kromě Oldy rozhodli nevracet se na vrchol a jít přímo do Jílového. Chvíli jsem toho litovala, ale asi to byl lepší nápad i vzhledem k tomu, že se zvedl studený vítr a promokly mi boty a batoh.
Pokračovali jsme v šesti. Prošli jsme Jílovým a napojili se na žlutou značku, která nás vedla na bílé místo na mapě. Loni jsme se tam ztratili a letos tomu nebylo jinak. Došli jsme do Libouchce (kam taky jinam; DC bez Libouchce, to přece není ono) a odtud po silnici do Malého Chvojna. Na vlakovém nádraží jsme se vměstnali do místnosti asi dva krát dva metry a něco jsme snědli, oblékli si posledními suché svetry. Tou dobou jsem už byla kompletně promočená (až na kost - pláštěnku jsem vzdala ještě předtím, než jsem si ji oblékla, protože jsem viděla, že to absolutně nemá cenu), v botách mi čvachtalo a byla mi zima. Pomalu mi začínaly mrznout ruce a litovala jsem, že jsem nechala doma rukavice. Naštěstí mi Pepa půjčil vlastní, o nichž tvrdil, že je nepotřebuje.
Po chvilce v poměrně teplém a suchém prostředí jsme pokračovali dál. Jakmile jsem opustila místnost, ovanul mě nepříjemně studený vítr a přilepil mi mokré šusťáky k nohám. Jediné, co mě mohlo zahřát, byla fyzická aktivita, chůze. Nabrali jsme tempo a po deseti minutách jsem aspoň už tolik nemrzla. Pamatovali jsme si, že za vesnicí cesta uhýbá doprava do pole, jen jsme si nemohli uvědomit kam, tak jsme (radši) ztratili značku. A najednou jsme byli mimo mapu ve Velkém Chvojně. Pomocí Pepovy buzoly jsme přibližně určili správný směr a jednohlasně upřednostnili možnost procházky po městě, spojené s hledáním vhodně vypadající cesty, před přespolní možností.
Našli jsme cestu zpátky na mapu a pokračovali po značce. Bez větších zacházek jsme došli až k Erbenově vyhlídce, vylezli nahoru a kochali se ústeckým pouličním osvětlením (nic jiného nebylo v té tmě vidět; ale pohled pěkný, to se musí nechat). Chyba byla, že stále foukalo a pršelo. I když v té době jsem to už dávno nevnímala, stejně jsem i bez toho vypadala, jako by mě právě hodili do rybníka.
Slezli jsme dolů do města a došli až na nádraží, kde na nás čekala první skupinka. Vůbec nevypadali dobře, zato se tvářili, že svorně čekají na vlak ve 4:40. U mě to bylo jasné. Já jsem se už na startu rozhodla, že budu pokračovat za Ústí a pořád jsem si za tím stála. Ze zbytku ale podobně uvažoval asi už jenom Pepa. Snad Gimli ještě váhal, nakonec ale upřednostnil vlak. (To bylo pro mě zklamání... Zvlášť to, že odjíždějí všichni ti, co jindy dojdou nejdál.)
Sedli jsme si a jedli, zatímco ostatní nám popřáli šťastnou cestu a odešli na nástupiště. Eva nám věnovala sušenky. Tak jsme tam zůstali sami a já jsem měla pocit, že kdyby se teď cokoli stalo a já musela odjet vlakem domů, tak to neudělám.
Kolem páté jsme vyrazili po schodech nahoru na Větruši. Pršelo už méně a celkově jsem měla lepší náladu, když byl před námi den. Navíc jsem si byla skoro jistá, že ve dne nebude pršet (nebo spíš jsem v to doufala). A nepršelo, jen bylo zataženo. Pozitivní pro mě bylo, že jsem mohla začít schnout.
Na Větruši jsme si přečetli směrovku s nápisem Milešovka 19 km. Řekli jsme si, že aspoň tam bychom dojít mohli. Za světla bylo snazší držet se značky, takže jsme, myslím, nijak zvlášť nebloudili. Po cestě jsme diskutovali, jestli budeme od Milešovky pokračovat kratší nebo delší cestou (aspoň na tak daleko, co je nejbližší nádraží). Já jsem se kladně vyjádřila ke druhé variantě, protože vede přes vrchol Milešovky, kde jsem nikdy předtím nebyla a chtěla jsem se tam podívat. A taky jsme tudy skutečně šli, i proto, že byl na této trase Velemín a hned za ním Opárno, odkud jezdí vlak.
Velmi lákavě vypadaly na mapě třeba takové Třebenice (už zase na společné trase). Cestou jsem si ale někde všimla cedule se nápisem Třebenice po červené 34,5 km a připadalo mi, že to do večera nemůžu ujít (a podle mapy vypadalo po červené blíž než tou trasou, kterou jsme volili my na DC).
Vylezli jsme na Milešovku, kde jsme se usadili v místním přetopeném občerstvení. Nepříjemná paní nám nechtěla prodat ruskou zmrzlinu, protože už je prý zimní období (v září ???), ale nakonec v ledničce přece jednu našla. Snědli jsme zmrzlinu a každý tabulku čokolády a pak šli dolů. Zas mi byla trochu zima, ale rychle se to vyrovnalo. Hlavně díky tomu, že jsem už měla sušší oblečení (a rukavice jsem taky mezitím vrátila).
Šli jsme do Velemína a odtud na zříceninu před Opárnem, kde jsme si dali malou pauzu a snědli Eviny sušenky (přece jen už bylo znát, že máme nějakou tu deštivou noc za sebou; ani naše průměrná rychlost nebyla převratná). Když jsme prošli Opárnem a ignorovali nádraží, bylo jasné, že se budeme snažit dojít do Třebenic. Cesta ubíhala (velmi pomalu) po zhruba dvoukilometrových úsecích z vesnice do vesnice. Přesto bylo asi nejhorších až posledních dvě stě metrů, když už jsme viděli nádraží. Šli jsme, ani jsme nevěděli jak, a kdyby jel v tu dobu vlak, asi nám ujede.
Když jsme dorazili k nádražní budově, zjistili jsme, že jakékoli vnitřní prostory jsou uzavřené, tak jsme si sedli venku na schod a udělali si piknik. Nebylo třeba chvátat, nejbližší vlak do Lovosic vlak jel až v 17:18. Dobré bylo, že už mi nebyla zima, protože jsem byla suchá (až na batoh a boty).
Ve vlaku jsem usnula, ani jsem si nezula boty. Asi bych je totiž pak už neobula. Překvapení jsem si radši nechala na doma (měla jsem pocit, že mám spoustu puchýřů a podobných věcí). Bylo to opravdu řekvapení, puchýř jsem neměla ani jeden... Zato nohy rozmočené patřičně... P.S. Říkali mi, že budu z DC nemocná, a nebyla jsem... J

 autor: Jindriska Cepkova, jaro 2007
Bylo to skvele a celkem jsem litovala, ze mam dneska ten absolvak ze zpevu a ze jsem slibila, ze se budu setrit... tak priste uz snad budeme minimalne nad prumerne;)

 autor: Vít Strádal, jaro 2011
Plán byl prostý: dojet autem do Benešova vlakem do Olbramovic, dojít na Blaník a do Vlašimi a vlakem zpět do Benešova.

První komplikace je, že jedeme trošilinku pozdě a Horymír se autě poblinkal a nemohl jsme naléz místo k zaparkovaní.

Při řešení techto problémků nechávám v autě Horymírovu čepici. Ach jo. Ve vlaku nalezám ostaní účastníky Dne Cesty. Trochu mě zaráží, že mi neřikájí, že jsem šílený a jestli to zvládnu a tak. Asi si říkají je přece dospělý ví co dělá. Nejsem. Nevím. Je to šílenost.

V Olbramovacích se snažím vnutit vodu dobrovolníkům kterí ji donesou na stanovený kilometr a tam zanechají. Tímto jim velice děkuji. Opravdu hodně jste nám ulehčili.

Vyrážíme a je sluníčko. Čepice odpočívá v Benešově. Zkouším povýšit plínu na šátek. To Horymír odmítá. Překvapuje mně jak dlouho ještě vidím lidi před sebou. Občas dokonce předcházím nekteré, kteří provádějí rekonfiguraci (dokonce Jeffa!).

9:45 Pod šiškovkou první dávka vody. Zdá se že to s vodou přeháním mám ji víc než stačíme spotřebovávat. Na louce za Šiskovkou první kufr odbočil jsem k Budenínu, tam jsem našel žlutou, kterou jsem se měl připojit později.

Džány: potkavám dvojci účatníků a předcházím je! Hned pod kopcem však pokračuji po cestě rovně zatímco cesta zahybá. Klasika. Říkám si, že budou vyděšení, když půjdou a nikde nás před sebou neuvidí. Horymír poprvé nespokojeně protestuje. Přesnídávka.

11:18 Jankov hledám vodu u přechodu na modrou, je však až na náměstí. Náměstíčko je hezké, jíme přebalujeme.

Nad Jankovem se sehrála bitva, u památníku potkávám s oblíbenou dvojící. V lese začína pršet, a pak zase přestavá a pak zase začáná. Horymír opět protestuje. Všiml jsem si, že jsme stratili láhev s jusíkem. Horymír brečí. V dálce hřmí. Jsem někde v lesích daleko. Samotný. Vlastně s Horymírem. Doléhá na mě smutek.

18:00 Zvěstov opět předcházím "moji" dvojici. Je to takové světlo, taková naděje, že nejsem úplně sám. Jen skoro sám.

Libouň svačina Horymír spí. Já pajdám (levá noha: koleno, pravá: puchýře).

14:38 Cesta mezi Libouňí a Louňovicema, drobný kopeček ze kterého je vidět Blaník jako na dlani. Svítí sluníčko, ale fouká. Horymír opět protestuje. Přestávka, Horymír je promrzlý! Klepe zubama. Neudrží se na nohou. Zatímco já v tričku jsem zpocený on chudák v sedě na krosně klepe kosu. Balím ho do všeho co máme, dávam mu víno a čokoládu. To není moc dobré. Volá Lenka, to vůbec není dobré. "Máme se celkem dobře, jsme relativně v pohodě, přijdeme později. Moc se těšíme."

14:55 Louňovice. Cesta na Blaník (je to už jen 1.5km!) si opět nevšimnem odbočky a kráčíme rovně, zatímco červená odbočuje. Zaregistrujeme to po pul km. Cesta nahoru je zabíračka. 50 metrů pod vrcholem (už je vidět chata) to už nezvládám a udělame přestávku a svačinu.

16:00 Blaník, cíle dosaženo. Teď jen jak z toho pryč. Jdem (kulhám) směr Vlašim, udržuje mě nad vodou myšlenka, že brzy narazím na asfaltku zavolám si taxika. Asfaltka přijde nicméně až po třech kilometrech. Po pár pokusech vysvětlit taxikáři, kde vlastně jsem, nás taxík najde a odváží do Benešova. Hurá.

Naštěstí všechno dobře dopadlo. Dospělý však nejsem a rozum nemám. Jít takovou štreku s Horymírem jen v jednom považuji nyní za poměrně nemoudré. Je to šílenost.

Konec: 25 km rozcestí pod Blaníkem.

Viťas a Horymír

 autor: Vít Strádal, podzim 2009
Začátek v chumlu, ten se však velmi brzo roztrhal, zajímavé bylo povídaní s Martinem a Markétou o tom co to je dramatická výchova a kolik váží Viťas s plyšákem a kolikrát je to více než Lada. Bohůmžel v ten okamžik přišlo velké slepení chumlu, které mě od dramatické výchovy odpojilo. Kospirační teorie, že Tritas má jen záda byla narušeta tím, že Tritas nám ukázal více než záda. Přitom se chumel opět roztrhal a se belhal za Gimlim Evajsem a Zbyňou. Za chvíli se mi jevili jako světlá tečka na konci tunelu a pak i ta zhasla. Samotu jsem si užival až do Plané. Rozjímání o životě vzpomínky na různé čundry, hledání výmluv proč nepůjdu dál než do Mariánek i když bych to stihl.

V Plané jsem ztratil červenou, ale na náměstí jsem trefil a červenou opět našel. Jenže jsem ji narazil ve špatném směru. Náměstí jsem opouštěl přesně o půl šesté.

Před Chodovou planou mě dohnali Zbyňa a Lenka, seděli v Plané ve vietnamském bistru nebo hospodě. Příhoda která se jim tam stala mě dost pobavila: lenka platila měla za dvě piva zaplatit 30Kč, ale dala 35Kč. Větnamský obchodník prohodil "to je moc" a Lenka ho uklidnila "to je dýško". Obchodník pak z vděčnosti daroval Zbyňovi perlivou Aquilu (v ceně asi 15Kč) "to je darek, ja to nepiju!" Za Chodovou Planou se již začalo rozbřeskávat a to bylo asi dobře protože až do Mariánek jsme nezabloudili. Což nemůže říci skupna Uhlí(k|ček), Vojta, Lada, kteří prý přechodem přes louku travili dobré dvě hodiny. Možná. Zbyňa s Lenkou šli rychleji, ale zase často dělali zastávky, takže jsme se ještě několikrát minuli.

Moje konečná byla v MM. Na nádraží tak asi v 9:30 jsem potkal úplně vyčerpané spoluputovníky Uhlíky, Vojtu a nevyčerpanou spoluputovnici Ladu. V zrekonstruovaném nádraží na záchodech vypadalo, že mají i sprchy. Do toho bych šel, ale pan prodavač zachodů mě zklamal, ještě nejsou zprovozněny. Tak příště.

Fidorku jsem donesl domů Lence.

 autor: Vít Strádal, podzim 2008
No, v kolik jsme byli na
Rabstejne aut nevim ale shodne s Alcou a Jefferem
Hornim bradle jsme byli neco po druhe 2:00 -- 2:30
libice 6:05,
Chotebor cca 8 - 9:30,
Havl Brod zst v 15:20

Zacatek velmi ostry, ale stihal jsem. Polomy byly drsne, ale kdyz jsme se drzely ve skupine tak to slo. Pri prelezani jednoho stromu jsem si rozthl sve kalhoty, takze z nich ted mam bermudy. Pri odbocce na zelenou jsme na chvili stali a uz jsme stali opodal. Hlavni voj se rozprchl po lese. Pravdepodobne po zelene. Tu jsme chvilku i sledovali, ale ne moc uspesne. V Rabstejne si uvedomuji, ze cernobila mapa moc nepomaha a priste je nutne si vzit vlastni barevnou. Asi tak pred Hornim bradlem se zacinam tahnout za Janoulou a Ivkou, cim dal tim vic. Za Bradlem jiz vylozene zdrzuji. Nove boty si vyzadaly nove puchyre, chuze pusobi bolest. Az v Chotebori se mi podari prsvedcit Janoulu s Ivkou, aby na me neustale necekaly sli si svym tempem, vzhledem k tomu ze uz je svetlo, tak me opusit. Heslo dalsi etapy: Bolest, Bloudeni, Brod. V Brevnici jsem potkal pana, ktery mi poradil jak projit na nadrazi v Brode rychleji a radostneji, navic povidal, ze potkal dve holky a taky je poslal na nadrazi, skvele to bych je mohl jeste dohnat. Plazenim vpred! Posledni kilometry se sli celkem dobre, protoze bylo jasne, ze jsou posledni. Slavnostne jsem prekrocil Sazavu a na nadrazi stihl Ivku s Janoulou a vlak v 15:57.

 autor: Vít Strádal, jaro 2007
Děčín -- hromadný start. Strmé stoupání mi jasně naznačilo, že mé ztrouchnivělé tělo již podobnou rozcvičku dlouho očekává. Na plošině nad Děčínem směrem ke Sněžníku se dav začal trhat. Na Sněžníku jsem vyměnil skupinku kolem Evy se skupinkou kolem Pavla (Ivča a Jana). V Jílovém jsme zachránili život mladéhmu háděti, pravděpodobně užovce. Zajímavé, že po asfaltce se pohybuje velmi pomalu i když se vlní velmi intenzivně, zatímco v trávě jede jako blesk i když se vlní jen tak ležérně. Za Jílovým byl dlouhý stoupák, cesta se neklikatila, takže jsem měl možnost vidět jak se Pavlova skupina mění v malé tečky. Ještě jsem je zahlédl u odbočky na vyhlídku. Tu jsem si však nechtěl nechat ujít (abych zalapal po dechu), takže jsem je nechal definitivně ujít. Mezi Čermnou a Malým Chvojnem jsem nějak netrefil úskok do lesa a pokračoval vícemeně po vrstevnici. Přeskakování ohradníku mi už nejde tak jako dřív. Naštěstí nebyl pod proudem. I když jsem nešel přímo po vyznačené trase rozhled byl jasný a i podle třikrát okopirované mapy jsem byl zorientovaný. Na nadraží v Malem Chvojnu mě překvapila Pavlova skupinka pořádající oběd. Tak jsem se opět přidal. Cesta byla celkem po rovince, takže jsem i stačil i když jsem se táhnul v pozadí. V Chuderově přestavka na pivo a tři kofoly. Ivča začala kulhat na obě kolena, takže jsem získal spojence v plazení. Navíc jsem se dozvědel spoustu věci o prekurzorech bilkovinách, růstových hormonech, krepsově cyklu, ATP atd. A všechna energie je z fotosintézy. Cestou z rozhledny jsme se ještě trošku dezorientovali v Doběticích (než se začnete hádat s orientačním běžcem podívejte se ješte jednou do mapy!), ale v pořádku jsme dobelhali do U/L na nádraží. Nabalili jsme Pavla, který se rozhodl pokračovat. Koupili jsme si hromadný lístek a hned přišli jaderný fyzik se slečnou (doplňte správná jmnéna jestli víte). Takže jsme zkusili vyhandlovat (přehnutý sic!) lístek pro 3 za lístek pro pět. Okamžite jak se transakce povedla jsme potkali nějakeho známeho biologa jedoucího také směr Praha. S hanlovaní lístku sešlo, když se ukázalo, že na junior pas mu to vyjde levněji. Pak se ukázalo, že někteří také mají junior pas. No raději už jsme neměnili. Slečna u přepážky byla mírně nevrlá, lež kytičku (Pryskyřník prudký) (zkuzte si shánět skoro o půlnoci uprostřed centra Ustí kytičku nějakou modrou kytku)) si vzala a roztála. No a to je vše.

 autor: Lenka Blažková, podzim 2006
Už ve vlaku jsme založili Poslední skupinku, to velke P je důležité. A pak jsme šli a šli a šli podél řeky a skoro se nám dařilo být poslední. Před ochozem kolem skaly jsme natrefili na nějaká individua, která tam spala ve spacácích a měla k tomu puštěnou trampsku trsanou z magneťáku. Než jsme dorazili do Kolodějí (22.07), tak jsme si vyhlídli několik stékajících šašlíků k večeři. V Kolodějích nás dohnali Pavel s Martinem? S nimi jsme vyšlápli k rozhledně nad Týnem. Cestou jsme dělali vtip, který nebyl pochopen. Ani zaregistrován. Bavili jsme se výborně.
V Týně na náměstí jsme ztratili Pavla a Martina a nahradili je Zbyňou a Lenkou Bu. Taky jsme se dívali po hospodě, ale vybírali jsem podnik hodný našich znavených nohou a veselé mysli, až jsme přebrali. Na mostě ve 23.10 žádná hospoda nebyla. Radši jsme se rychle Lenky se Zbyňou zbavili (menší polovina z nich kouří). Čímž nám spousta lidí neudělala radost, neboť zůstali v hospodách a my tam nebyli a ke všemu jsme nebyli poslední.
Červená vedla po silnici a bylo to hrozně fádní. První náš pokus vyrazit do lesů byl neuspěšný. Ale pak se nam to povedlo. Byla tam cesta. Ta zmizela v potoce. To koryto potoka, co vedlo dál, vypadalo lákavě. Neodolali jsme a otestovali nepromokavost obuvi. Vážně funguje! Tyjo, to jsou překvápka! A co teprv ty divočáci, co na nás málem vyhupsli z křoví, to bylo super. Nejlepší však bylo... Měli jsme hlad a nevěděli, co chceme (normální stav Myšlenky). Prošli jsme celý inventář našich batohů a nic. Proto tu byl strom u cesty:
Myš: "Tady něco voní."
Kája: "Já to taky cejtím."
Myš: "Tak hledej, šmudlo. Posviť sem!"
A bylo světlo. Se spoustou sladkých žluťoučkých šťavnaťoučkých delikatesních špendlíků, kterých jsme narvali plný kapsy. Jedli jste někdy špendlíky o půlnoci? Zkuste to! Nejlépe s výhledem na Temelín.
Když se nám zdála červená méně fádní, dokonce se nám po ni zastesklo, rozhodli jsme se na ni počkat. Nějak tam po poli bloumala divná osoba, ale to nebylo tak duležité, jako že tam bloumala za doprovodu psa. Tak jsme je radši obešli zkratkou: Doprava dolů do rokle (pěšina se ztratila po sto padesáti metrech, zato se objevily sto padesát centimetrů vysoké rostliny nepřátelského genetického materiálu), pak přes potok, nebo možná ne, s tím vás nebudeme unavovat, další cesta byla zajimavější, takže kdybyste se ráčili všichni usadit, i ten malej pidlovokej vzádu, tak bychom mohli pokračovat.

Ve Staré Poště jsme byli v 0.47. Tam jsme potkali hospodu. Otevřenou, osvětlenou a mimo turistickou značku. Nekecáme! Pak se šlo po silnici, ze které červená uhýbala, poněvadž si to zkracuje pres pole a kdo to nepochopil, přišel o užasné bloudění mezi kukuřicí a trním v lese.
Samozřejmě tím jsme předběhli další a další týmy, čímž jsme se málem smrtelně urazili a stali se málem první Poslední skupinkou.
Začali jsme brzdit. Újezd v 1.23 u třiděného odpadu rovně. Přes naše usilovné brždění nás nikdo nedocházel. Hrůza. V lese za Újezdem nám červená zase přišla fádní. No řekněte, nechtěli byste radši vidět Vojtíšek?! Vlastně máte pravdu, pro účely Pikomatu je tahle základna přece jen velká. Ale rybník byl v 2.39 uchvatně nepopsatelný. Takto osvěženi jsme svolili, ze se vrátíme na červenou, a to byla chyba. Nuda. Kroutí se, potvora jedna, jako opilec, co mu stačí být v Albrechticich ve 3.06. Nám též, nám též. A jak si jdeme takhle z Albrechtic do Písku, tak jsme ztratili nohy. Nejak ztěžkly a začaly bolet a zvětšovat se. Taky nic nevydržej, hrůza, ale to jsou ty dnešní, za našich mladejch let nohy šlapaly jak hodinky. Šli jsme stylem krok vpřed, dva kroky vzad. To je přesné! smála se Kazi. Příliš často padáme z koně. No probrali jsme toho opravdu hodně. Využívali jsme každé příležitosti zastavovat se ve skvostných přistřešcích Písecka. V Praze nam tak chybí! Jedinným nedostatkem je, že jídlo si musíte donést sami. Ignorovali jsme dva milé ignoranty a jejich milé ignorativní poznámky a stali se tak konečně POSLEDNÍ Poslední skupinkou.
Kousek dál nás zastihnul Michal, že jsou v Písku a kdy dorazíme. Řekli jsme, že jeho nedorazíme a sedm kilometrů je věčnost. Nenechte se zmýlit jednotkami, svetelný rok taky neměří čas. Jednotky jsou pouze orientační, zásadní je sedm.

TRa DÁÁÁ! TramtaRÁÁÁ!! tůt!

Jsme v Písku! V 8.00 jsme v cukrárně, která je tu jenom pro nás, paní prodavačka je tu jen pro nás, celý salónek je tu jen pro nás a všechno se kvuli nám může přetrhnout. Škoda, že nemáme sílu to vnímat. Tady se krmíme až do odjezdu. Nemohli jsme pokračovat, byl čas se vrátit nohama na pevnou zem. A to bolí stejně jako oživování. Nebo kocovina? Ve vlaku se jede dobře: Spánek ruší jen čtyřletá holčička: "Na konci bylo L s háčkem. Tati, existuje L s háčkem?" Nikdy jsme neměli tak dobrý pocit, že nemáme čtyřletou holčičku. Kde má člověk brát ty odpovědi...

Myslenka a Kaja

POUČENÍ:
1. Banán, ač v igelitovém obalu, se velmi vyplatí nechat doma. Snad konečně příště.
2. Jedna z těch zbytečných věcí, které říkal Gimli, je diktafon. Kdo má pořád zapisovat časy a místa? To je tak fádní.
3. S Broskvičkou stále ještě nechodíme. Je moc... rychlej.

 autor: Lenka Blažková, jaro 2006
Den cesty, který se jde ve dne a až potom v noci, za krásného dubnového počasí a ještě malebnou krajinou, když pomineme, že vlak opuští Prahu v 6:20, koho by to nepřilákalo:-)
A když je jednou na webu napsáno, že neváháte, těžko vezmete zpátky rozhodnutí, i když už jste nashromáždili spoustu dobrých důvodů a ještě lepších výmluv, proč se do toho nepouštět.

Nejhezčí bylo vždycky sejít z cesty a zas se na ni vracet. Objevili jsme tak studánku, a ušli zbytečně pár bonusových kilometrů. Málem jsme se vrátili k Sušici, což byl onen impuls, který nás obrátil zpátky na značenou trasu.

Cestou na Rábí jsme potkali dvě krásně špinavá prasátka, nikdo z nás netušil, jak moc se jim budeme podobat navracejíce se domů. Prohlídku nádvoří hradu za 20 Kč jsme oželeli, zato jsme se obdivovali židovskému hřbitovu a břečťanu.
V Horažďovicích nás čekalo slavné shledání s odpočívajícím předvojem. Byli tak moc hodní, že na nás dvě hodiny čekali a nutili se do odpočinku a piva.

Po čtvrté jsme vyrazili směr Strakonice. Po cestě jsme sebrali další dva poutníky, s kterými jsme se v Sušici rozešli (vybrali si jinou barvu značky).
Ve čtvrt na devět jsme se ocitli na nádraží, Billa s jídlem nám zavřela před nosem a každého z nás čekalo rozhodnut: Vybrat si mezi pivem nebo vlakem domů. Sedm lidí zvolilo pivo. A nebylo vůbec špatné! Pardon, Eva měla minerálku.
Trochu jsme zmokli, dál už jsme nic neviděli, střídavě jsme šli na jih nebo na sever, radši jsem trasu v mapě nesledovala, abych někomu neublížila.
Šli jsme po kolejích, cestách, blátem, mokrými poli, nahoru a dolu, přes různá rozcestí, od dvou hodin ráno to už mám všechno rozmazané a propletené, setkávání po půl hodinách, spotřebovávání černých fondů (čokoláda, chleba, mléko, co já vím ještě...), pozdravy: "Au,Au" a "Au vespolek," Sudoměř a Žižkův pomník, tak se dalo přespat, ale ustlat si na zemi bylo až příliš jednoduché. Pak jsme se objevili na stezce v lese, radši jsme použili baterky abychom už značku neztráceli. Docházela energie a chvílemi i optimismus. A pak se ozve: "A je to vůbec modrá? Mně připadá červená." Byla. Uf.
Ve třičtvrtě na pět jsme uviděli Arenu. Písek. Zvládli jsme najít i nádraží a napůl v bezvědomí jsme šťastně s vědomím 84 ujížděli na Prahu.
Efektní byl také výstup z vlaku na hlavním nádraží, kde se naše karavana invalidů rozbelhala všemi možnými směry, většinou velmi netradičními kývavými pohyby.

Prý půjdem příště zas.
Obávám se, že je to pravda.

Poučení pro příště: banány nebrat anebo zabalit do sáčku.

 autor: Pavel Houdek, podzim 2005
Oyfn veg shteyt a boym,
shteyt er arayngeboygn,
ale feygl funem boym
zanen sikh tserfloygn.

Dray ken mayrev, dray ken misrekh,
un der resht ken dorem,
un dem boym gelozt aleyn
hefker far dem shturem.

Zog ikh tsu der mamen her,
zolzt mir nor nit shtern,
vel ikh, mame, eynz un tsvey
bald a foygl vern.....

Ikh vel zizn oyfn boym
un vel im farfign
ibern vinter mit a treyst
mit a sheynem nign.

Zogt di mame nit, kind
un zi veynt mit trern
vezt kholile oyfn boym
mir far froyrn vern.

Zog ikh mame, z‘iz a shod
dayne sheyne oygn
un eyder vos un eyder ven,
bin ikh mir a foygl.

Veynt di mame ltsik, kind,
ze, um g´tes viln
nem zikh mit a shalikl,
kenzt zikh nokh farkiln.

Di kaloshn tu zikh on,
z‘geyt a sharfer vinter
un di kutshme nem oykh mit
vey iz mir un vund mir...

Un dos vinter laybl nem,
tu ez on, du shovte,
Oyb du vilzt nit zayn keyn gast
tsvishn ale toyte...

Kh‘heyb di fligl, z‘iz mir shver,
tsu fil, tsu fil sakhn
hot di mame ongeton
ir feygele, dem shvakhn.

Kuk ikh troyerik mir arayn
in mayn mames oygn,
z‘hot ir libshaft nit gelozt
vern mir a foygl...

Oyfn veg shteyt a boym,
shteyt er arayngeboygn,
ale feygl funem boym
zanen zikh tserfloygn.

U cesty stojí strom,
stojí celý křivolaký,
všichni ptáci od něj
odletěli.

Tři letěli k jihu,
tři letěli k severu
a opuštěnému stromu
již náleží bouřím.

Říkám mámě,
nesmíš mi bránit,
proměním se jedna dvě
v malého ptáčka.

Budu sedět na tom stromě
a budu ho těšit
přes celou zimu
svým zpěvem.

Povídá máma, ne mé dítě,
a pláče,
na stromě dují severáky,
bojím se, že umrzneš.

Říkám, mami, byla by škoda
tvých krásných očí,
přesto se ale
stanu ptáčkem.

Pláče máma, Itziku, mé dítě,
proboha,
vem si aspoň šálu,
ať mi neprostydneš.

A vem si i galoše,
nadchází tvrdá zima,
a taky si vem čepici,
bolí mě a svírá.

A nezapomeň zimní kabátek,
oblékni si jej, můj slaboučký,
jestli nechceš skončit sám
mezi všemi mrtvými.

Mávnu křidélky, jsem těžký,
moc a moc mi máma naložila,
svému ptáčátku,
slabému.

Kouknu smutně vzhůru,
své mámě do očí,
to její láska mi zabránila
stát se ptáčkem.

U cesty stojí strom,
stojí celý křivolaký,
všichni ptáci od něj
odletěli.


Ahoj, vy tam všude po světě. Tak jsem teda došel, ani jsem neumrzl, ani jsem se
neztratil, ani cokoliv jiného. I když se mi občas chtělo trochu umřít, musím říct, že
to bylo vynikající. Takhle nějak jsem si představoval ty noční vejlety, ke kterým
jsem vás často přemlouval, ale vy nic! Dokonce se potvrdila i moje druhá teorie, že
sníh je nachození a ne na smýkání a jiné tajtrdlení. To jsme takhle docházeli v noci k
Sázavě (městu) a cesta se zvedla přes nějaký kopeček a krásným listnáčovým lesem a
všude leželo pár číslíček sněhu a do toho véliký měsíc a bylo to prostě úplně úžasné,
přesně jak to píše Tolkien :) .
Hlad jsem docela měl, než jsem tam přijel, ale jak se vyrazilo na cestu, tak takové
přízemní potřeby uhnily stranou. Tak jsem do sebe občas něco dobrovolně povinně
hodil, ale už toho nebylo moc. Spát se mi taky moc nechtělo, až poslední hodinku
cesty. Ani glukózky či kafových zrníček jsem do sebe moc cpát nemusel, prostě mě to
bralo samo o sobě. Bylo mě teda vedro, to se musí nechat. Ony další dvě vrstvy jsem
vůbec nevybalil a občas jsem si i rozepnul ty stávající. Všechno mi to strašně
připomnělo jednu tu jidišskou píseň, co jsem se ji tuhle učil a co mi tam celou dobu
běžela hlavou (bez výčitky, mami!), tak jsem vám ji pipojil (nakonec, aby ti, co
neuhodli mou konečnou, nebyli smutní, tak si to skoukněte šicí) Šátek na krku ovšem
nikdy a i přesto jsem si uhnal nějaký krkabol, snad to vyženu horkým čajem a
paralenkem, to bylo konečně hlavním důvodem, proč jsem na konci ukončil pouť před
Evinou stovkou... (tato osoba si usmyslela, že tu stovku prostě dá, a co víc, až do
Brodu, tedy rovných sto devět... no, odmítněte, když vám za to Ďábel slibuje
město...) Hlavním důvodem hádám byla ledová voda a čaj, který jsem byl nucen pít,
dokonce rychle vystydl i čaj v termosce. Boty netlačily skoro vůbec, jen koncem
trochu provlhly.
Počasí jsme měli výborné, sem tam zachumelilo, jinak čistý vzduch. Dokonce svítil
hojně měsíc a díky sněhu jsme ani moc nepotřebovali baterku. I když netvrdím, že
bychom bez těch jarníků (jarních účastníků téže trasy :) ) nebloudili. Zkrátka úžasný
výlet, už aby zase nějaký byl. Tak, kam jsme vlastně došli (každý jinam, anžto jsme
se hned v Čerčanech rozdělili na úderné skupiny a některé lidi už jsem vůbec neviděl
(jednak kvůli tmě, jednak kvůli jisté prostorové distanci)?

Čerčany 22:00 vyrážíme, jdu s Evou a Honzou, který jí záhy mizí v dál, čehož
tato nepřestala (jistě až do Brodu, dalo-li jí nebe) litovat
Chocerady 23:30 zkoušíme hospodu, která má do půlnoci otevřeno, ale nikdo z našich
tam není!
Sázava 1:15 konečně zastávka k sednutí a zdlábnutí, v tom byl zásadní problém
našeho Evopavlového týmu, Eva nechtěla zastavovat, aby se pak ještě rozešla, já jsem
si musel jednou za pár hodin sednout, abych došel...
Rataje 3:30 malá pauza s Pauzou (a Magdou a Michalem, kterýžto tu končí svůj
teniskový výšlap), cestou sem předháníme Jindru s Janou Karotkovou a neznámou dívkou
Šternberk 5:00 monumentální pohled na monumentální hrad, právě nám odzvonilo (jen
pátou), kousek před námi je Tritas a spol., což ale nevíme a tak je necháváme dále
unikat další malou zastávkou na stažení hrdel mraženou minerálkou (opravdu podivná
kombinace)
Soběšín 6:15 dohnali jsme Tritase s [džeferem], kterýžto brzy zaostává a my
ostatně také skrzevá bloudění (nevyplatí se vždy sledovat stopy našich
předskokanských bohatýrů...)
Kácov 8:00 tady to znám! tudy jsme pluli Sázavu! (zdaleka ne poslední výkřik
tohoto druhu) posezení na lavičce, nicméně krátké, Eva musí dohnat Honzu, zvlášť když
má být kousek před námi a čekat na nás (ach ty škatulky)
Zruč 10:00 narozdíl od našeho bohatýrského stopaře nalézáme otevřenou hospodu
(tady chcíplo psů!!!), kamž se na Evě nemilou hodinku (nikoli půl) uchylujeme a
hřejeme si pupky, taktéž zde zanecháváme hrdinskou Magdu, která se nás dosud držela,
ale dál pokračuje po vlastní ose...
Chřenovice 13:40 někdo přešel svá jarní maxima, někdo ne, já žádná neměl, a jít
Den cesty i na Vysočině (hranice krajů), to už bych zrovna musel dojít až domů, a to
teda ne, navíc mám už opravdu hloupaté bolesti v krku... Takže adios odvážná trojko,
já jedu psát protokol... :( Uvidíme se za půl roku na Lužnici!

P.S.: Kupte mi někdo prosím ve Sluníčku Japan Gemaichu, jestli ji tam mají...
P.P.S.: Neračte se divit něktrerým podrobnostem, budu tento traktát posílat i
jinýmžto osobám
P.P.P.S.: Můj vlastnoruční překlad!
P.P.P.P.S.: Terko, styď se!, neúčast se neomlouvá!!!

 autor: Matej Lieskovský, jaro 2013
Na svůj první Den Cesty jsem vyrážel sám, ale s dobrou náladou. Někde před K1 jsem se setkal s Kubou. K1 jsme našli kolem desáté (fix se mi už rozpil), K2 v 12:34, K3 v 16:09, K4 v 17:00, K5 v 18:34. Až po Mladou Boleslav se nám šlo celkem dobře (i když původní tempo - do Úštěku - jsme neudrželi). V Mladé Boleslavi jsme Pražskou Bránu trefili spíš omylem. Tou dobou jsem už dost cítil nohy a tak jsem poslal Kubu napřed. Odbočku do Čechovy jsem minul ale chvilkou blouzení jsem našel ulici U Zahrádek a pak z Oválné jsem zahlédl značku. K6 jsem našel v 20:50. Byl jsem promoklý, zmrzlý a trochu unavený ale furt to šlo a věřil jsem, že dojdu na Chlum - Bus. Když jsem v Debři viděl jen jednu červenou značku a došel až do Jozefova dolu, byl můj cíl změněn na Bezděz. V Zadním Dole jsem se už jen sotva vlekl a navíc jsem zase bloudil (na jednom sloupku nějaký vtipálek namaloval jen modrou místo modro-červené) a tak jsem dospěl k závěru, že se musím spokojit s K8 a doufat, že se aspoň tam dostanu. V polích kolem Čisté mě zastihla bouře (super zážitek - relativně dost na kopci, kolem jen pár stromů...) a navíc jsem minul odbočku červené ke kapličce a došel málem až do Plužné. Proč tam není žádné značení fakt nechápu. Tam někde jsem naštěstí potkal dalšího poutníka, jehož GPS v mobilu umřela naštěstí až po nalezení kapličky. K7 - 00:38. Následně jsme chvilku šli po nějaký špatný lesní cestě a prorazili si průchod keři na silnici, kde jsme pak našli křižovatku červené se silnicí 38. Dolů do Bělé jsme slezli po asfaltce a následně chvíli bloudili Mladoboleslavskou a skrz něčí dvorky než jsme našli Páterovskou, načež už jsme se jen relativně přímo (dokonce příměji než značka - nevšimli jsme si, že červená jde diagonálně přes náměstí) dovlekli na K8 v 2:50. Tam jsem svůj Den Cesty ukončil z důvodu téměř nepohyblivé pravé kyčle. Musím uznat, že restaurace Na Koupališti má ty nejpohodlnější stoly které jsem kdy viděl.

Celkem jsem tedy došel až na K8 - 78.8km. Bloudění mi strhne asi tak 500m z výkonu. Celkem mám za Den Cesty nachozeno kolem 81.5km.

 autor: Jan Dušánek, jaro 2013
Ahoj kamarádi,

taky bych rád přispěl se svou troškou do mlýna, tak posílám odkaz na můj nový blog, který jsem stvořil, mimo jiné také díky zážitkům na letošním Dnu Cesty!

Doufám, že se vám bude report líbit a prominete mi začátečnické chyby a překlepy:)

http://ultrahonza.webnode.cz/news/den-cesty-aneb-24hodinovka-z-podebrad-do-decina-27-4-2013/


Ještě jednou díky a uvidíme se na dalším pokračování tohoto super putování!

Honza



P.S. Tritasi - my tu stovku dali! Ale rádi si postavíme a zboříme další mety!:)

 autor: Jiří Täuber, jaro 2013
Letos to vezmu stručně: Cílem bylo dojít až do Doks. Zvednout dosavadní rekord z 50 km na 88 samozřejmě nevypadalo příliš splnitelně, ale jako ultimátní cíl to bylo dobré. Hospoda v Bělé taky nezněla úplně špatně. Nakonec mě ale v Debři přemohla samota, zima a relativně teplá autobusová zastávka.

Itinerář:
0 km - Start - 9:30
9 km - Nymburk - Závody dračích lodi
9,6 km - K1 - 11:08
20,7 km - K2 - 12:58
23 km - Ostrá - Poslední zastávka než odejdem od Labe. Potkal jsem tu Páju s přítelem a hlavně: zchladit si nohy se ukázalo jako výtečný nápad. Ještě v Ostré jsem v kiosku u rybníka dotočil velblouda a byl opravdu skoro prázdný.
25,2 km - odbočka od modré - Druhá skupinka se pokusila projít pole. Popřáli jsme jim hodně štěstí a šli poctivě podle plánu.
29,3 km - Někde v zatáčce před Milovicema jsem doprovod opět ztratil a šel dál sám.
32 km - Milovice - Došel jsem skupinku, co šla po modré. Zrovna dojídali a vyráželi dál. Já jsem ještě chvíli seděl a vyrazil později.
34,4 km - Došel jsem kufrující skupinku Vojty, Petra a spol. a až ke K3 jsme se míjeli.
42,5 km - K3 - 17:40 - Rozchodit tuhle zastávku trvalo skoro kilometr, už se nemůžu dočkat až potkám studenou vodu.
47,2 km - Voda - schladit nohy v řece, 3. pár ponožek, mám pocit, že Alpa moc nepomáhá - mažu naposledy.
47,2 km - K4 - 19:20 - čaj a polívka v hospodě. Zahodil jsem polovinu sušenek a prázdnou petku, kterou jsem měl "pro jistotu". Doplnil jsem velblouda.
49,4 km - Horky - Začalo pršet a vesnice se ukázala jako nejhůř značená část cesty. Bloudil jsem tu asi půl hodiny a našel další dvojici do party.
53,6 km - K5 - 22:30 - Kontrolu jsme ve tmě málem přešli.
55,2 km - Fotbalová restaurace - V suchu pod stříškou jsem se najedl, dal si energy drink a hlavně nasadil 4. pár ponožek.
56 km - Krnsko - Stránovský viadukt vypadá impozantně i ve tmě. Za mnou u hospody jsem zahlédl ještě jednu čelovku, to povzbudí :)
60,8 km - Ml. Boleslav - 0:45 - Před mostem přes Jizeru mě chytla silná přeháňka. Schoval jsem se na půl hodiny do autobusové zastávky a tím mi došla veškerá energie :(
61,5 km - nenašel jsem značku na křižovatce pod zámkem a šel jsem po Ptácké. Ochotní kolemjedoucí mi poradili cestu po schodech. Schody jsem našel a radši přelezl plot na obou stranách než hledat, kde se stala chyba.
62,3 km - Komenského náměstí - opět jsem se chytil značky u vstupu do Klaudiánovy ulice. Ztráta cca 200m. Rozhodl jsem se, že dojdu na konec Boleslavi a zavolám si odvoz.
64,6 km - K6 - 02:30 - Tady to na odvoz nevypadá, jdu dál.
67 km - Debř - 3:25 - Téměř mi došla voda, obouvám poslední navlhlé ponožky, všechno mám promoklé, sedím v závětří a volám si odvoz. Do 30 minut mě chytla prvotřídní zimnice.

Poznatky pro příště:
* Ze začátku samostatný pochod nemá chybu
* Jít po trávě je mnohem lepší než asfalt
* Vincenz Priessnitz to nevymyslel úplně blbě
* Sušenek stačí zabalit pár, místo bonbónů vem hroznový cukr
* Camel bag vydrží cca na 20 km
* Každá zastávka znamená, že následuje pomalý start, ale dá se to rozchodit
* Alpa se nevyplatí - odpařující-se líh spíš chladí
* Zastávka na polívku a teplej čaj motivuje k dalšímu pochodu
* Nepromokavé a přitom větrající boty jsou zásadní kus vybavení
* Když chceš něco zachovat suché, dej to do igeliťáku
* První energy drink mě utáhne cca 3 hodiny
* Zima a mokro jsou největší nepřítel
* Ke konci jít sám znamená nedojít až na hranici možností

Shrnutí
Posunul jsem rekord v ušlé vzdálenosti z 50 na téměř 67km.
Čas na cestě jsem posunul z cca 13 hodin na 17.
Na podzim pokořím K8

 autor: Martin Dungl, jaro 2013
Report bude z těch stručnějších (měl jsem rozepsaný i méně stručný, pak jsem však omylem zavřel prohlížeč a bylo to). Zatímco loni jsem měl pro špatné výkony výmluvu ve formě zimy a těžkého terénu, letos jsem se chystal opět ukázat, že nejsem žádný máslo.

Inovace: Strava - pivo, carbosnacky, endurosnacky, neb rohlíky mi žaludek zpracovával moc pomalu a z čokoládových tyčinek mi bývalo blbě. Boty - nové boty INOV-8, neb staré už se rozpadly. Jinak nic zásadního.

S Evou jsme vyrazili v 9.42, tak jsme měli lehkou ztrátu. Díky tomu se nám však dařilo předcházet hodně skupinek. V Ostré (tuším okolo 25 km) si Eva sedla do hospody, tak jsem přidal a dohnal Adama s doprovodem. Ti však zapadli do hospody v Milovicích. Na K4 (řeka Jizera) jsem šel za Markem Kurczepou (chvíli jsme šli i spolu). Byl jsem tam v 17.20, tempo lehce přes 6. K8 měla být za 31 km, chtěl jsem to stihnout za 5.5 h. Nešlo se mi však tak dobře. V Boleslavi bloudění a zjištění, že mám všechny baterky vybité, ach to chystání se v předstihu... Za Boleslaví bouřka. Protože jsem měl vybitou GPS, nastudoval jsem aspoň dobře mapu a nebloudil jsem. Došel jsem o hodinu a půl později, než jsem plánoval, asi v 0.45. A už jsem byl docela zničený. Dílem snad kvůli dost velkým puchýřům zespoda na chodidle, dílem kvůli energetické krizi. Základ však byla psychika. Ta se nějak nesrovnala s tím, že jsem zpomalil a nedokázal držet tempo. A tak jsem to v duchu nejspíš zabalil, lépe řečeno zabalil jsem cíle jako Úštěk, který jsem si napsal. A potácet se někam do pustiny před Úštěk se mi nechtělo. (ponaučení? Být trénovanější! Pak jsou síly na udržení rychlosti ve druhé třetině závodu a psychiku to povzbuzuje! A když udržím tempo ve druhé třetině a po 16h budu mít řekněme (ne)celou stovku, znamená to vedení a psychika už člověka ve třetí třetině podrží, místo aby jej shodila. A cíle se přehodnocují až po první krizi, tj je třeba ji oddálit!).

Na kontrole jsem se usadil na 2h a nevadilo mi to. Rezignoval jsem na dobrý výkon, byla mi zima a měl jsem puchýře. Chtěl jsem dát (domnělých) 100km a odjet z Dubé - jít dál by znamenalo totiž muset jít přes limit. Stačilo ujít (domnělých) 21. A protože mi čelovka skoro nesvítila a venku pršelo, nevadilo chvíli si počkat a jít hezky za světla. Vyrazil jsem ve 2.45, furt do deště. Našlapoval jsem špatně, ale tady pomohou hole. Odolával jsem nutkání si sednout, ale když jsem se asi po hodině podíval do mapy a zjistil jsem, že jsem ušel odhadem 2km, řekl jsem si, že je to hodně špatné. Přemohla mě zima a nevolnost, 10 minut jsem se válel u cesty a pak jsem se rozhodl vrátit se na kontrolu. Bál jsem se, aby mě nemusel někdo zachraňovat v lese - a i když byla šance malá, nechtěl jsem to riskovat. Asi po 5 minutách ústupu jsem uviděl dvě čelovky - kluci z podještědí, Honza a Michal. Řekli mi "pojď s náma" a mně najednou přišlo, že už se cítím docela dobře. A šel jsem. A když začali popobíhat, běžel jsem. Opět, krize byla z velké části o psychice. A když jsme běželi a viděl jsem, kolik jsme s tím strávili času, došlo mi, že musela být chyba v kilometrovnících, že až tak pomalu jsem nešel.

Pak mi však kluci utekli a já se zase belhal svým tempem. Zjistil jsem, že z Doks mi jede první vlak v 6.41, přestup do Prahy je dobrý a nějak se mi nechtělo jít dalších 15km do Dubé. Stejně bych tím nic nezměnil a bylo by to okolo limitu (opět psychika a klíčová druhá třetina (ta je pro změnu o trénovanosti)! Kdybych byl na 115. a rozhodoval se, zda zkusit 130, byla by ta volba dost jasná, i kdybych lezl po čtyřech :) ). Na Bezděz jsem nelezl a kilometry si nechal odečíst. A protože jsem nestíhal, objednal jsem si taxík na začátek Doks. Zrovna když jsem na něj čekal, objevili se znovu Honza s Michalem (na Bezdězu se zdrželi) a záviděli mi můj stylový konec jarního Dne Cesty. Nakonec 92.4 km a ne, neukázal jsem, že nejsem máslo.

Shrnutí. Jako vždy se vyskytla fáze proklínání se, do čeho že to lezu, proč dělám Den Cesty, když mě to vůbec nebaví a že jdu rozhodně naposled. Jako vždy byl úbytek sil ve druhé třetině. Jako vždy byl posun cílů. Lepší byla strava - pivo, kola, gely, rohlíky, guláš. Nepřišla zimnice, další den jsem neměl vůbec hlad a pořádně jsem jedl až v pondělí, střízlivým obědem. Špatné byly boty - měl bych trénovat chodidla, ať si zvykaj a pak neprotestujou.

Děkuji zejména Honzovi a Michalovi za to, že mě přesvědčili to nevzdat! Škoda, že jste hoši neudělali stovku. Ale aspoň máte proč jít na podzim :). Dále patří můj velký dík Gimlimu a Evě za půjčení baterek do GPS. Moc se mi líbila trasa a hlavně nový, větší formát akce. Je dobře, že konkurence je výrazně větší a je dobře, že se v ní starší garda trochu ztratila, rozumně kompetitivní byl asi jen hezký výkon Martiny a Olina, gratuluju! Aspoň máme další impulzy.

Tak ahoj na podzim, doufám že se sejdeme opět v hojném počtu.

Martin Dungl / Tritas

PS: Statistiky. Změnilo se první místo v nejprestižnejší kategorii - rekord. Gratuluju Hynkovi a Martinovi! Za prestižní kategorii, měřící věrnost, považuji počet vítězství (1. Gimli 6, 2.-3. Tritas, Olda 5, 4.-5. Eva, Martina 3, 6. Martin Pelikán 2). Alternativou by mohlo být TOP 5, ale to se mi nechce počítat. Utrpěl jsem vedení v kategorii, jež prestižní být přestala - součet (1. Tritas 1304.5, 2. Gimli 1293.5, 3. Eva 1274, 4. Olda 1066.5, 5. Zbyňa 870, 6. Martina 840.5, 7. Alča 748, 8. Jeff 677). Zajímavou už se mi nezdá jednoduše proto, že Gimli a Eva by ušli hodně, ale místo toho se o akci starali.

 autor: Tomáš Vrzáček, jaro 2013
V sobotu ráno jedu expresem z Brna do Pardubic a přestupuji na další expres, který zastavuje v Kolíně s následným přestupem do Poděbrad. Potkávám několik chodců či běžců, kteří se zúčastní Den Cesty. Jejich poznávací znamení: trekové či běžecké boty, batoh a trekové hole... Do Poděbrad přijíždím 3 minuty před startem, tak honem se nechat zaregistrovat a jít. Vyrážím v 9:40, úplně poslední....
Na konci kolonády konečně předbíhám první dvojici, tak si říkám, jestli to tak půjde dál a budu takhle předbíhat, tak by to bylo fajn, snad uvidím Ozogána, Olafa ( nakonec se omluvil, což jsem nevěděl...)...
Až do Milovic se mi podařilo jen předbíhat a nikdo mě ještě nepředběhl, pak ve vojenském prostoru jsem doběhl jednoho mladého chodce s holemi a až do K3 jsme se střídali ve vedení.... tam jsme dorazili ve 4 hodiny, čili za 6,5 hodiny 42 km, což je průměrná rychlost chůze necelých 6,5 km/h. Paráda, to bych mohl dojít ještě dál než do Úštěka... :) Od K3 si "kolega" nabral dost sil a pomalu a jistě se mi vzdaloval, pak jsem ho potkal, jak vychází s Ozogánem na K4 z hospody Antik v Dražicíh. Dal jsem si pauzu 20 minut a jedno velké pivo. Od té doby jdu sám a sám, procházím krásnou krajinou mladobleslavska a za Debří (70km) jsem se poprvé ztratil, místo, abych odbočil doprava, jsem šel rovně a po 5 minutách koukám - koleje. Co tady dělají koleje? No jo, jdu zpátky do Boleslavi, ale druhým břehem... Motal jsem se tam asi 20 minut, než jsem našel správnou cestu do Čisté. Na vrchu u nějakého vysílače před Čistou mě dohnali 2 mladí kluci, jeden z nich byl Kuba Drápela. Bylo fajn jít ve třech až do Bělé, dodalo mi to nějakou energii. Do restaurace na K8 jsme dorazili 14 hodin po startu, což to dělalo průměr 6,3 km/h. Studoval jsem mapu a říkám si, paráda, za 40 minut bych mohl být pod hradem, vyrazil jsem sám o půl jedné do největšího lijáku (jeden odešel ve čtvrt a Kuba asi 5 minut po mě) a v rozcestí "Nad Obecným dolem" jsem zjistil, že jsem sice ušel 4 km, ale čekalo mě další 4 km. Do háje, no co, chyba v itineráři se tam vloudila... Foukal šílený vítr a liják jako kdyby pánbůh kropil hadicí... Pod Bezdězem už nebylo vůbec nic vidět, přidala se k dešti i mlha, ještěže už tolik nefoukalo (možná by to bylo lepší, aspoň by tu mlhu rozehnal...). Před vrcholem mě dobíhá Kuba a jak mu to šlo, šlapat přes kamenné schody, které nebyli stejně velké. Na vrcholu jsme potkali toho, co odešel z Bělé dřív a nemohli jsme najít kontrolní bod. Nakonec jsme ho našli po 10 minutách hledání asi 30 metrů před pokladnami hradu....bylo půl třetí. Hm, to už nevidím dobře, že do toho Úštěka přijdu včas do 7 hodin, kdy mi jede slušný spoj (musel jsem jet do Brna pro věci a pak večer do Prahy, protože tam pracuji). Nějak jsme se potom rozutekli, záleželo, jak kdo uměl v těch nestejných kamenných schodech chodit. Kuba to proletěl jako namydlený blesk a já tak tak a třetí měl s tím dost velké problémy... O půl čtvrté jsem došel na nádraží v Doksech a pár chodců tam odpočivalo. Mě byla zima a čekat jsem nechtěl, tak jsem přemýšlel, kam dál... Do Úštěka to bylo nereálné, tak mi zbyla Bělá - asi 14 km po silnici a spoj skoro bez přestupů, jediný přestup do Brna byl v Kolíně... Před půl sedmou jsem tam dorazil a našel jsem tam skupinku chodců, kteří se unaveně ploužili... a já jsem se k nim přidal...
Takže shrnutí: Oficiálně jsem ušel do Doks (94,9) o půl čtvté - průměr 5,2km/h a neoficiálně do Bělé (109km) o půl sedmé a průměr stejný...
Jsem rád, ze jsem se té akce zúčastnil a díky tomu jsem našel způsob, jak vylepšit pitní režim a životosprávu. S tím jsem měl poměrně problém.... Tom.

 autor: Luděk Špaček, jaro 2013
V neděli 28. 4. 2013 cestoval v rychlíku číslo 681 blázen. Byl zabalen v termofólii, páchl, byl špinavý a většinu cesty prospal. A když nespal, tak většinou vzdychal. Pro ostatní cestující byl v celku neškodný, přesto si k němu, v solidně zaplněném vlaku, během celé cesty do Křižanova nikdo nepřisedl. Když se mu odklopila termofólie z těla, tak bylo vidět tričko s nápisem Den cesty. Tím bláznem jsem byl já a celý příběh, jak jsem se dostal v termofólii do kupé vlaku, začal vlastně o den dřív, na nádraží v Poděbradech, kam jsem přijel rychlíkem v 9: 27. Jelikož start byl již tři minuty po mém příjezdu, tak jsem využil služeb svého synovce, který přijel z kolejí z Prahy dříve a zaregistroval mě. Po chvilce hledání jsme se našli, předal mně mapu, tričko a intinerář a pak jsme už jen viděli dav "Dnecesťáků" mizejících v dáli. Teda v dáli mizela skupina nejrychlejších, mnozí ze zadních vojů zvolili na startu tempo, které kdyby vydrželi, tak do druhého dne by došli možná do Nymburka. Ani s Kubou jsme se neshodli na společné strategii. Zatímco já jsem zvolil svou oblíbenou taktiku "začít na plno a na konci přidat", Kuba chtěl začít pomalu a na konci se uvidí. Já jsem se rozběhl stíhat čelo mizející v dáli, Kubu jsem od té doby neviděl (po akci odjel na koleje do Prahy a já domů). Na konci Poděbrad jsem se vypracoval až na třetí místo, které jsem držel až do Nymburka. Tam všichni tři vedoucí závodníci zapomněli odbočit na náměstí. Tak odbočili až za náměstím. Kolega mně řekl, že je tam kontrola. Ano, v emailech od pořadatelů se psalo, že letos poprvé budou kontroly, ale na startu mně nikdo žádné instrukce nedal, tak jsem o nějaké kontrole v Nymburce vůbec nevěděl. U kostela, kde kontrola byla, jsme ji nenašli ( já očekával pořadatele s razítkem), tak jsme běželi ke druhému kostelu ( kde kontrola nebyla) a tam jsme ji taky nenašli. Cestou zpátky jsme na rušné silnici podruhé čekali na zelenou a skřípali jsme zubama. Pak jsme kontrolu konečně našli a mně bylo vysvětleno, jak poznám, kde kontrola je. Můj plán běžet do Nymburka a pak svižně jít zkazilo pět zcela nezodpovědných jedinců, kteří klidně běželi dál. Byla by přece velká škoda s nimi neběžet taky, když jim to tak pěkně šlo. U ústí Vlkavy jsem dospěl k závěru, že je nejvyšší čas běhu nechat. Bylo by pěkné za tři hodiny uběhnout 40 kilometrů, ale co bych dělal těch zbylých 21 hodin? Dál jsem pokračoval rychlou chůzí. Za Ostrou v místě, kde byla cesta neznačitelná jsem se přes pole probil k rusky mluvícímu traktoristovi, který mně vysvětlil cestu do Milovic. Za Ostrou mně předběhl jeden účastník a druhému se totéž podařilo v Milovicích, když jsem si ve vitnamském obchodě nabíral vodu. A pak jsem celých 65 kilometrů nespatřil žádného jiného účastníka Dne cesty ( teda kromě pořadatelů v hospodách). Nikoho jsem nedocházel, nikdo mě nedošel, v Dražicích jsem dostal informaci, že předchozí odešel šest minut před mým příchodem, z Bělé tříčlenná skupina odešla deset minut před mým příchodem. Myslím, že bych měl být zapsán do listiny rekordů, protože pochybuji, že se někomu podařilo na Dni cesty ujít takový kus zcela sám. Příště si raději vezmu medvídka, abych se nebál. Ale zpět do Milovic. Cesta dál vedla po bývalém tankodromu, který je v součastné době díky motorkářům a čtyřkolkářům rozježděn více, než v dobách, kdy se tam proháněly tanky. U třetí kontroly šipka ukazovala dolů z kopce, tak jsem se po ní vydal. Vzápětí jsem skončil na motokrosové dráze. Tak jsem se vůbec poprvé podíval do mapy a zatočil jsem správně. Domácí přípravu jsem měl kvalitní, tak jsem věděl, kudy cesta vede. Měl jsem to nakoukaný z internetu. Drobných změn trasy, kterými vyhrožovali pořadatelé jsem si nevšímal. Z Dražic cesta pokračovala malebným údolím Jizery, chvíli dokonce po pěšince, pak po louce. U Kerska jsem obdivoval železniční most a zříceninu hradu. Při dlouhé cestě přes Boleslav jsem si uvědomil, že toto město má pěkné centrum. Několikrát jsem zde přesedal na nádraží a vždy jsem si myslel, že je to město škaredé. Pak hlubokým úvozem do Čisté, kde se mě nějaký domorodec ptá, kam běžím. Můj pohyb už dávno nepřipomíná běh, ale vysvětlení že z Poděbrad do Děčína ho tak zarazí, že předpokládám, že do večera už nepromluvil ( ono to taky bylo už jen pár minut). Z Čisté do Bělé vede cesta úplně jinudy, než jak je popsáno v intineráři, ale mám pocit, že na to pořadatelé zareagovali a všem, kteří došli až sem kilometry prodloužili. Před Bělou mně volá synovec Kuba, že vychází z Boleslavi a jestli bych mu v Bělé v hospodě nenechal nějaké peníze. Bylo mně jasné, že pokud mu je tam nechám, tak daleko nedojde. Ale ve fofru v Poděbradech jsem mu nedal peníze za startovný a tak mu tam peníze nechávám. Vítězství v rodinném klání si musím nějak pojistit, třeba unfér prostředky. Za deště docházím do hospody, zmoknu ještě v Doksech a ráno před Úštěkem, přesto jdu dál. Na hrad Bezděz dlouho nezapomenu. Zabloudil jsem cestou tam i odsud. Zatímco cestou tam ztratím nad obecním dolem červenou značku, tak díky logické úvaze, že všechny cyklostesky v této oblasti musí vést na Bezděz se poměrně rychle vracím. Jen ve spící osadě Chlum se snažím najít někoho, kdo by mi řekl, kde jsem. Nakonec mě uklidní vyhláška obecního úřadu Bezděz na nástěnce, informující, že se v obci bude provádět očkování proti vzteklině. Vzteklej ( a nenaočkovanej) mířím dál. na kraji obce Bezděz zaskočím domorodce dotazem, jestli jsem v Bezdězu, což mně mírně potácející se mladík potvrdí. Na hradě nenalézám kontrolu, tak fotím mobilem ceduli na dveřích. Cestou zpět udělám chybu skoro neuvěřitelnou. Spletu si rozcestí pod hradem a rozcestí pod Bezdězem. Rozcestí pod Bezdězem navíc nemůžu najít. Z té louky a přilehlého lesa bych mohl z fleku psát diplomku, našel jsem tam červenou, zelenou, chaty, auta, slona i nosorožce, Jen rozcestník ne. Vracím se kus zpátky a jdu znova, pak se vydávám po cestě dolů, přesvědčen, že nemůže vést jinam než do Doks ( což nebyla vůbec špatná úvaha). Posléze nacházím rozcestník jiný, který mě ovšem ukazuje, že Doksy jsou do kopce zpátky na Bezděz. Docházím k závěru, že nade mnou musí být ještě jeden rozcestník, kde bude odbočka na Doksy. Holt, když člověk přestane přemýšlet... Takže po té červené vylezu zpět na "svou" louku a znova ji prohledám. Po hodině a půl se konečně vracím do Bezdězu a na rozcestníku hned objevuji chybu. Do Doks je to docela v pohodě. Za Starýma Splavama mně trochu nesedí rozcestníky na intineráři, ale pokračuji k Braniborské jeskyni. Teprve doma zjišťuji, že jsem měl jít po zelené a ne po červené. Možná jsem si cestu trochu zkrátil, ale zato jsem si ten kopec vylezl dvakrát ( a jednou dolů). U Maršovického vrchu zřím fatu morgánu, konkrétně světýlko z čelovky. Na neznačeném úseku jde z míst, kde je evidentně špatně a těsně před Chlumem mě dobíhá. Po 65 kilometrech spoluchodec.
Naše setkání netrvá moc dlouho. V Chlumu si jde sednout k tátovi do doprovodného auta a zjistit kudy dál. Já pokračuji ostrým tempem, kterému kolega evidentně nestačí a mám pocit, že to v Dřevčicích zabalil. Popravdě toto doprovodné vozidlo bylo kontraproduktivní. Kdybych si na deset minut sedl do tepla, těžko by se mně rozcházelo.
Na žluté značce mně dojdou síly. Od Husy už vyhlížím Úštěk, který ne a ne přijít. Když konečně přijde, tak dole u říčky pod náměstím vidím sedět nějakého člověka, který by mohl být účastník. Když se posléze zvedne, podle způsobu rozcházení mám jistotu, že to účastník je. Spolu jdeme do obchodu a pak na nádraží, kde už sedí tři další a jeden ještě přijde. I když mám ještě asi 45 minut čas, nemám už morálku na to, jít třeba do další vesnice a pak se vrátit na vlak. Kromě dvou nejlepších to neudělal nikdo. Tak v 9:10 minut odjíždíme na Lovosice a jsem přesvědčen, že v této době už nebyl na trase nikdo.
Na nádraží jsem rozesmál všechny, když mně při kupování spadla jízdenka na zem. Ohnout se až na zem bylo takřka nemožné, ale nakonec se to povedlo. Úsměv je přešel, když připěhla paní výpravčí, že vlak již čeká ve stanici. O následujícím závodě na 25 metrů invalidů si Úštěkovští železničáři budou ještě dlouho povídat.
Na závěr bych se chtěl u pořadatelů přimluvit za rozumné ( mírné), posuzování ujitých kilometrů. Myslím, že každý kdo celou noc šel, tak občas ušel třeba 200 metrů po špatné cestě a pak se vracel. Navíc všichni, kdo došli do Úštěku, by tam došli, i kdyby byl o dva kilometry dál nebo o kilometr blíž. Napsat pak, že někdo ušel 15,1 a jiný 15,3 km mně přijde trochu hloupé.
No a na úplný závěr: podle prvních výsledků jsem ušel 123 km. Posléze to bylo opraveno na 128,2. Když ještě chvíli počkám na pár dalších oprav, tak třeba obejdu zeměkouli po rovníku. Trpělivost je holt pěkná vlastnost.

Fo.

PS: A tak ve vlaku z Prahy do brna seděl zabalen v termofólii člověk, který celý den šel, třikrát zmokl a totálně se fyzicky vyčerpal. Zkrátka blázen.

 autor: Honza Blažek, jaro 2013
DC očima organizátora
návod jak to (ne)dělat

13/04 - čas na evaluaci trasy. Rozdělili jsme trasu na dva úseky. Úštěk - Doksy projde evajs pěšky (na kole zřejmě nesjízdné) a Poděbrady - Doksy projede gimli na kole. I vyrazili jsme hnedle z rána, abychom to do večera stihli. Cílem bylo najít odchylky mapy a reality a najít vhodné hospody pro zázemí.

(i) Blatníky nejsou dobrý nápad
Část z Poděbrad do Ostré neměla jedinný problém. V Ostré jsem si napsal číslo na hospodu "U žiznivý ryby", kdyby náhodou nevyšla hospoda mezi 30-50km. Z Ostré do Milovic se ukázaly blatníky jako nadbytečné, to jsem uvízl v poli poprvé. Z Milovic na K3 už spíše jako problematické. Bývalým vojenským prostorem jsem svoje "sáně" úspěšně protlačil. Vypadl mi ale šroubek z nosiče a po zbytek cesty jsem byl nucen "rachtat" a navíc se mi vyosilo kolo, takže nejtěžší převod způsobil zaseknutí řetězu. Na druhou stranu kolo ještě jelo.

(ii) Vhodná hospoda je tak II.-III. cenová
Pokud domlouváte hospodu, dbejte na to, aby i v sobotu byla "prázdná". V Milovicích jsem vlezl do pizzerie Pat Mat a poté co obsluha prošla kolem mě po páté aniž by se zeptala, zda si něco dám, jsem si uvědomil, že: "Tady pšenka nepokvete" a vyrazil dál na cestu. Správná hospoda totiž musí umět vařit, ale v čase, kdy všichni půjdou kolem, by rozhodně neměla být narvaná. Takovou jsem našel až v Dražicích. Kupodivu vyjednávání nebylo složité a sami posuďte, dle mého názoru to zvládli na jedničku.

(iii) I když je práce nad hlavu, nezapomínejte jíst a pít
Poznáte to tak, že už se vám se vším chce seknout. To je nejvyšší čas sednout do hospody a dát si pořádné teplé jídlo. To se mi poštěstilo v Debři kolem 17. hodiny. Výborná hospoda, kde k obědo-večeři dávají dokument BBC o bernéškách ... Musel jsem se nakonec odtrhnout od sledování neuvěřitelných záběrů a pokračovat.

(iv) Nechte si rezervu, abyste nepdali únavou
Největší krize byl Bezděz, neměl jsem sílu už na kole zajíždět do obecního dolu a protlačit svoje sáně do odpornýho kopce ... to pokračovalo až na Bezděz, takže zde jsem trasu tak nějak "zkontroloval z povzdáli". Lemplovitost přisuzuji tomu, že už padala tma a únava si vybírala svou daň. Sjezd z Bezdězu do Doks jsem zvládl už jen díky samotíži. Zbytek trasi Úštěk - Dečín jsem již nezvládl, v neděli jsem se musel zrelaxovat.

(v) Otravovat, otravovat a zase otravovat - jinak v tom nikdy nebude pořádek
14.-23.4. - otravování všech účastníků od a při - hlašováním. Zvýšené množství byrokracie nutné pro přihlášení (poslat mail orgům) se i při plném stavu se osvědčilo. Odpadlo 14 lidí co se nestihlo odhlásit a přibyli 4 co přišli navíc. Triček nám zbylo asi 5 a map asi tak podobně. Snad jen díky tomu, se nám podařilo udržet v zelených číslech.

26.4. - konečně dovolená v práci ... aha, tak ne. Půjčuju auto a čeká mě celodenní šichta rozvěšování kontrol. Autem vyrážím v 11:45 směr Děčín. Čeká mě 300km autem a 16km pěšky. Oběd jsem samozřejmě zase nestihl. Kolem 23. hodiny jsem zpátky. Nezvládl jsem kontroly K8 (pověsí zítra Dušan), K4 (hravě zvládnu až dorazím na kontrolu) a K3. Kdybych věděl jak je K3 blízko k silnici, zvládl bych i tu, ale nevadilo to. Po startu bylo dost času i pro přípravu této kontroly.

27.4.
(vi) Všechno co potřebujete o účastnících vědět, vyžadujte při registraci
Vypisování telefonních čísel se ukázalo jako největší zdržení. Navíc si příště na start vezmeme stůl. Zázemí na startu se ukázalo jako vyhovující - každý se mohl posadit a nikdo nás nevyhodil (taky tam neprší). Start tedy (překvapivě) proběhl naprosto hladce, dokonce jsem Tritase a Evu ani moc nezdržel a mohli se vypravit na cestu pár minut po startu. Jo a vezměte si měšec na mince a pořádně velkou peněženku. Nezdá se to, ale vybrali jsme 16300,- z čehož 400 bylo v mincích.

S autem jsem se už docela sžil, cestou na K4 mě tak napadá, že se to bude další den hodit (až už nebudu schopen udržet oči otevřené).

(vii) Nechte se strhnout
Na K4 jsem byl odsouzen sedět, dokud nedorazí Evajs. Asi bych se z toho zbláznil, ale nálada, se kterou se dostavili první běžci mě překvapila nepřipraveného. Přestal jsem se věnovat psaní článku o "použití fotoaparátu pro snímání v IR spektru" a nechal se strhnou atmosférou závodu. Hned bych s vámi hoši běžel... Čas tak začal ubíhat mnohem rychleji.

Poté co dorazila Evajs, jsem jel sundat kontrolu v Nymburce a na Mydlovaru. Vrátil jsem se před osmou a společně jsme čekali na poslední dva bojující (až do 22:55). Jsou asi o 2h za předposlení skupinou a tak jsme je zaúkolovali likvidací kontrol K5 a K6, které ještě měli v plánu. Vozem jsme se pak přesunuli na K8, kde konečně byla wifi. Přímý přenos závodu však sledoval jen Olaf a to ještě "pouze" do tří hodin. Pokusil jsem se vyspat, což se mi tak půl hodinky podařilo. Cca kolem 4. hodiny začínám počítat, kde se nám kdo pohybuje a plánujeme likvidaci kontrol. K8 zlikviduje personál hospody o 11. hodině. Bezděz sebere Evajs, zatímco já odvezu "zemřelé" na nádraží v Bělé. K7 dáme za úkol poslední skupině co se chystá dojít na K8 (Sýkora - Mikulicová) a poté naberu Evajs na Bezdězu a pojedeme sesbírat zbytek. K7 nám nevyšla a tak pokud půjdete okolo, zničte ji.

28.4.
(viii) Matematika nefunguje
Eva vyrobila tabulku, kam a kdy kdo dorazí. Bohužel neznáme optimální matematickou křivku popisující únavu chodců po cca 80km, takže jedinné co jsme měli v rukou byl "nejoptimističtější odhad". Obvolali jsme tedy poslední skupinu a první skupinu, abychom zjistili, zda nám alespoň trochu čísla vychází. Nevycházeli.

(ix) Šetřte síly - po akci je jich potřeba nejvíc
Sebrání kontrol K10-K15 bylo v duchu usínání za volantem střídané během z a do vrchu. Běh člověka zahřeje, zvýší mu tlak a tak přestane za volantem na chvíli usínat. K16 zůstala u rozhledny Chlum (opět, pokud půjdete kolem, prosíme o zlikvidování).

Na kolej dorážíme 12:30, něco málo po Martině s Olinem, které jsem potkal, když končili u K11 a já jel pro Evajs sbírající K10. Konečně měká postel a trocha spánku. Večer ještě doplňujeme výsledky, kompletujeme seznamy, opravujeme kilometráž, finišujeme vyúčtování.

29.4.
Myju a vracím půjčené auto - poslední výdaje.

Akce se víceméně vydařila, opět jsem se něco nového naučil a vím co do příště můžeme zvládnout lépe a radostněji. S penězi jsme vyšli 4000Kč v plusu, což je fajn. Nemusím sponzorovat doménu a server dc. Příště navíc můžeme ceny nastavit malinko realističtěji, tj.: startovné 50,- a triko za 200,-

Už se těším na pozim, doufám, že tentokrát jako účastník.

 autor: Zbyněk Pawlas, jaro 2013
Posledních několik DC mě nejčastěji bolely klouby, tak jsem se tentokrát při svém dvanáctém DC rozhodl poprvé zkusit hůlky. V pátek jsem si jedny pořídil a myslím, že se dobře osvědčily. Další nutnou změnou byly boty. Ty, ve kterých jsem zvládl několik posledních DC, už nebyly použitelné, určitě ne pro předpovídané deštivé počasí. Nové boty jsem ještě nestihl prověřit delším pochodem, což se projevilo tím, že už od 30. kilometru se mi začaly tvořit puchýře. Rychlé tempo z počátku se tak postupně snižovalo. Před Mladou Boleslaví začalo pršet. Na chvíli jsem se schoval na zastávce ve Vinci a tam se dal dohromady s Honzou. Společně jsme pak šli až do konce. V Bělé jsme sešli ze značky a pak nám chvíli trvalo, než jsme našli restauraci, neobešlo se to bez telefonátu Gimlimu. Výstup na Bezděz byl naštěstí už za světla. Jako posledním nám připadl úkol zrušit tamní kontrolu. Pak už přišly jenom poslední kilometry do Doks. Na náměstí jsme dorazili v 9.25, pět minut před limitem. Bylo dost času na to odbelhat se na nádraží, abychom stihli vlaky, které jely každému na jinou stranu, něco po 11.


 autor: Pavel Veselý, podzim 2012
Start byl bleskurychlý. Vidím někoho běžet a potichu se směju. Nasazuji rychlou chůzi a zkouším se držet na chvostu početné čelní skupiny. Někdo tu mluví o České Třebové, ta je však daleko za mými nejoptimističtějšími cíli, takže si skupinu nechávám utéct. Nehodlám se uškvařit na prvních pěti kilometrech. Další skupinka jde také celkem rychle, ale tempo mi vyhovuje. Jen si opakuji v duchu vlastní poučku z minulého podzimu: není důležitá rychlost na začátku jako vytrvalost ke konci. Tedy pokud nechcete ujít 100 kilometrů a více.

Bílovice 20:11, slušný čas. Ve stoupání odbočujeme špatně a zacházíme si asi 150 metrů tam a zpátky. Později se dozvídám, že během toho nás předběhlo dost lidí a my se stali poslední skupinou (to mi však vůbec nevadilo). Mrholí, stejně jako pak celou noc a vše je vlhké. Alespoň se zatím nenaplňuje předpověď plná deště následovaného sněhem.

Sil je pořád ještě dost, tak jsme v Babicích, co by dup (ve 21:17). Dáváme svačinu, je třeba jíst a zásob mám dost. Sešup po žluté dolů a po chvíli zas nahoru. A to ještě netušíme, že kopců si budeme užívat až do konce dost a dost. Docházíme další skupinku, stále jdeme možná až moc rychle.

Značkaři nám dávají před rozcestím Pod Máchovým pomníkem pořádně zabrat. Zacházíme si, pak hledáme značku. Asi 15 nás tu mudruje, jak pokračovat. Tady by se člověk ztratil i za světla. Nakonec se rozprchneme po lese (trochu pokáceném). Mám štěstí a jsem mezi (asi) prvními čtyřmi, kteří značku najdou (Anita, Michal a Zbyňa, pokud mě paměť neklame). Volám do lesa, žádná odpověď. Snad mě slyšeli.

V Rudicích jsme až půl hodiny před půlnocí. Stále ještě mám pomyšlení i na něco lepšího než Jevíčko, ale ještě je brzo soudit. Brzy mě však začínají pobolívat nohy. Ty pohorky byly chyba, uvědomuji si později. Po asfaltu se s nimi jde těžko, na něm mě pak vždy rozbolely nohy ani ne po kilometru. Navíc jsou těžké. Příště budu muset vymyslet botasky v kombinaci s nějakými návleky přímo na boty pro opravdu špatné počasí.

Ve čtvrt na dvě už koukáme do Macochy. Černo, tma, nic. Nechce tam někdo hodit čelovku? Jíme a nabíráme síly.

Nepříjemný sestup do hlubokého údolí naštěstí usnadňuje zábradlí, jinak by byly ty kluzké kameny dost nepříjemné. Údolím zase proletíme, do kopce se shodujeme na tom, že by bylo dobré zpomalit. Stoupající zelenou naštěstí znám z jarního soustředka KSP, jinak tam je po značce třeba jít intuitivně.

Ve Vavřinci se na nás pomalu dostavuje únava. Také špatně zabočujeme na žluté -- na značkách se většinou zabočuje až za samotnou šipkou (i kdyby to bylo po 50 m), ne před ní (i kdyby to bylo pár metrů před ní). Vracíme se a zjišťujeme, že nás už někdo došel (po tom ztracení na žluté). Kolem je hustá mlha, pořád mrholí.

V půl čtvrté jsme v Petrovicích. Nohy bolí, obzvláště na asfaltu. Vydáváme se do lesů, několikrát klesáme k potoku a stoupáme zase zpět až se dostáváme na nejvyšší bod trasy (alespoň do Kladorub) -- Škatulec, 655 m n. m. Značku ztrácíme naštěstí jen jednou, je to tu značené celkem dobře.

Dlouhé klesání do Boskovic zprvu jde dobře, ale už toho mám fakt dost. Dostáváme se do údolíčka potoka, cestička je úzká a kluzká. Přeskakujeme potok. Dále se po klesající kamenité cestě jde špatně. Padá na mě trudomyslnost posílená tím, že ostatní chtějí skončit v Boskovicích. Ale zabalit to už takhle ráno? I když jsem nesplnil jednu z podmínek na velký výkon, totiž žádné závazky na neděli, stačí mi do Prahy se dostat až k večeru. Jenže mě taky přemáhá únava, tak přemýšlím o cestě domů.

Sotva sejdu do Boskovic, hned hledám zastávku, na níž bych se vyspal, ale v tomhle mokru to není lehké. Zastávka je až před náměstím a nedá se na ní spát. Nechám ostatní jít na nádraží a jdu dělat servisní pauzu. Taky se chci rozmyslet, co dál.

Jím palačinky, mažu nohy alpou, odpočívám. Poté pomalu dobloudím na nádraží. Vlak se tam zrovna chystá odjet a je 7 h, tj. jede první vlak směr Praha mi zrovna ujel před nosem. To je dobře.

Čekárna však není překvapivě prázdná. Láďa a Maso chtějí jít dál, jen odpočívají. To mě povzbuzuje. Sedíme tam ještě půl hodiny, pak jdeme nakoupit pití do Alberta. Vypadá to, že odpočinek, palačinky a alpa pomohli, hned se jde lépe. Taky jsem přezul na botasky.

Za Boskovicemi vede značka divně, ale asi nebylo zbytí. Jdeme po bahnité cestě mezi poli, fouká a občas poprchá. Za chvíli se jde už po oranici, zemědělci zřejmě nechtěli nechat značce ani centimetr mezi remízkem a polem.

V Bačově zas začínáme stoupat, ve Vískách jsme v 10. Už mě zas bolí nohy a proti únavě se dopuji hroznovým cukrem. Ve Vískách a hlavně za nimi se stoupá už pořádně. Jde to, ale pomalu a se sebezapřením.

Dobelháme se na vrchol, cesta se zhoupne v sedle a jde se dolů. Prudce. Toho už mají nohy taky dost. Naštěstí se cesta mění na silnici a lehce klesá do Kladorub.

Ve čtvrt na 12 jsem tam dal další servisní pauzu. Čekalo mě ještě 12 km do Opatovic, kam jsme s Láďou a Masem chtěli dojít. Jenže jsem se kromě jídla podíval i na jízdní řád a zjistil jsem, že za chvíli jede bus do Letovic. Navíc se mi nechtělo jít do dalšího kopce, z Opatovic bych se dostal do Prahy bůhvíkdy a zrovna mi chcípl mobil (no jo, hloupá chyba, na nabíjení jsem si vzpomněl půl hodiny před odchodem z koleje na vlak).

Tak jsem vzdal a sedl na bus. Málem mi ujel z té zastávky, ještě jsem neměl sbalen batoh, když přijel. Omlouvám se těm, s nimiž jsem šel, že jsem nepokračoval.

Cestu ve vlaku jsem prospal. Probuzení do zimní krajiny bylo opravdu hezké, ale vůbec jsem nezáviděl těm, kdo ještě dřou do kopce nebo z kopce a sněží jim do toho ...

 autor: Tomáš Grepl, podzim 2012
Zdravím všechny spoluchodce,
po delším váhání jsem se rozhodl přidat svou trošku do mlýna. Přeci jenom to byl můj první ročník.

Když jsem se přihlašoval, těšil jsem se na malou příjemnou akci a dostal jsem malou úžasnou akci. S
úsměvem jsem sledoval vybírání peněz na lavečku.

Soudě podle výsledků z předešlých ročníků byla moje představa taková, že na Macochu půjdu s davem a poté
nasadím tempo na Českou Třebovou. O to větší radost jsem měl z početné vedoucí skupiny, která se utvořila
u Adamova a s menšími rozestupy se hnala rychlostí přes 6 km/h prakticky až do útulného non stopu v
Boskovicích.

Tady začaly moje problémy s bolestí nohy. Ačkoli boty byly dávno rozchozené a prověřené, levá začala
tlačit a výsledkem bylo, že jsem nemohl našlapovat na levou stranu chodidla. Na 70. kilometru jsem se
vzdal naděje, že to rozchodím. Bolest se vystupňovala a mně nezbývalo než začít našlapovat pouze na
špičku. Je to škoda, protože mi to kazilo dojem z jinak příjemné cesty.
Tou dobou jsem pokračoval už pouze ve trojici s Evčou a Gimlim a po občerstvovačce v Jevíčku jsem vážně
uvažoval, že to zabalím.

Hrdost nakonec zvítězila a společně jsme pokračovali směr Moravská. Gimliho nakopla minispánková siesta v
Jevíčkovské cukrárně a začal nás tahat. Evča se držela za ním a já jsem v zadu tiše trpěl. Asi hodinu před
Moravskou mrholení přešlo v solidní déšť a začalo to být opravdu nepříjemné. Celou cestu jsem si liboval,
že mi není zima ve třech tenkých vrstvách, ale tohle už bylo na mikinu moc, prochladl jsem a šlo to z
kopce. "Ještě, že mám něco na převlečení", utěšoval jsem se. Poslední nekonečné kilometry byly tvrdou
zkouškou a já se těšil na krásnou solidní restauračku, teplé jídlo a prostorný zářivě čistý záchod na
převlečení. Zkrátka taková malá fatamorgána.
Jak odlišná byla realita myslím dostatečně vystihl Gimli ve svém reportu, ačkoli když o tom tak uvažuju,
ty záchody mohly být mnohem horší a náhradní oblečení mokřejší.

Co mě trochu uklidnilo bylo společné rozhodnutí skončit, takže jsem si nemusel připadat jako slaboch. A
když jsme již v relativním pohodlí vlaku sledovali sněhovou vánici a bílou pokrývku kam oko dohlédlo, byli
jsme za toto rozhodnutí neskonale rádi.

Opravdu všechna čest těm, kteří pokračovali, aby pokořili 100.

Poučení pro příště: - náhradní oblečení si zabal do igelitky
- používej pláštěnku na batoh
- když sebou táhneš celou cestu pláštěnku, tak ji zkus taky použít, osle
- pořiď si pořádnou bundu

 autor: Honza Blažek, podzim 2012
Dlouho hledám inspiraci, ale nakonec se přeci jen něco našlo, o co bych se rád podělil. DC je pro mě taková trošku rutina a proto neváhám vždycky vyzkoušet nějakou tu hloupost (nepít nic jiného než pivo, jíst jenom rohlíky, sbíhat kopce, ...). Tentokráte to bylo NEJÍST.

Tak zase bych se nepřeceňoval ... měl jsem v báglu asi 3/4 kg mléčných houstiček (ale ty byly určeny na čas ... až bude nejhůř). A celé jsem se to rozhodl táhnout přes Nutrend Enduro Snacky. Pani v krámě uznale pokyvovala, že si pořizuju slušnou zásobičku (kupoval jsem jich 12). Neodpustil jsem si procedit mezi zuby: "Jo jo, to mám na dnešek." Trošku jí zaskočilo a přidušeným hlasem se zeptala, jestli to chci zabalit :o)

Pak je tady ten cíl: Na startu jsem si to nenapsal (bylo tam mrtě lidí), ale rozhodl jsem se, že z prognóz počasí nejsem moudrý a že vyčkám na ráno a pak se uvidí.

Překvapilo mě, že plánovaný déšť se odložil na ráno. Trošku mě to zklamalo, chtěl jsem aby to bylo brutální. No a noc to byla vlastně taková zahřívačka. Několik seběhů dolů, nezapomenout pojídat snacky po půl tubě a nezabloudit. Překvapilo mě jak byla čelní skupinka obrovská a jak se na každém seběhu nechala strhnout (cca 13 lidí šlo společně až někam do Rudic a v podstatě v Boskovicích se všichni sešli v nonstopu).

Zpestření v podobě proražené plechovky od piva (někde jsem to neodborně odhodil na šutrák) způsobilo, že jsem už goráčovku nesundal ... lepší než mít mokrá záda.

No a to je vlastně všechno... Brutální počasí přišlo, my jsme zmrzli a jelo se domů. Na závěr ještě zážitek z cíle.

Dorazili jsme do nádražky v MT. Dohoda byla, dáme si něco teplého k jídlu a pak se rozhodneme jestli půjdeme dál:
- "Dobrý den, měl byste něco k jídlu."
- "No to vůbec."
- "Třeba hermelín?"
Vrtění hlavou
- "... co chipsy?"
- "Nemám."
- "Hm, tak pivo no."

Uznale kývám hlavou všem co vydrželi až do sněhu. Muselo to bejt fakt nakonec Brutální.

 autor: Jaroslav Raab, podzim 2012
Jaroslav Raab (Jari) , Nejkrásnější Moravská II.

Na pochod jsem se těšil. Už kvůli tomu, že mi to na jaře prostě nevyšlo a nemohl jsem se tak zúčastnit. Sice je start pochodu přesunut na večerní hodinu, což prakticky znamená nevidět v tomto podzimním čase scenérie Moravského Krasu, ale jelikož jsem si cvičně trasu Brno - Boskovice asi před týdnem za slunečného dne prošel, nevadí mi to.

Před odjezdem studuji důkladně mapu (až do Bačova tak mohu jít po paměti), dále hledám všemožné kombinace spojení z pravděpodobných cílových míst.
Na pití si míchám do dvou 1,5L petek "supercloumáka", směs Magnesie, Kofoly, energy drinků a citronové šťávy. Z jídla beru na pochod osvědčenou slaninu, škvarkovou pomazánku, hermelín. Dále nějaké ty sladkosti jako Bon Pari, Hašlerky, čokoládu a žvýkačky. K tomu všemu přibaluji oblíbené a dodatečně upravené mapy KČT a poprvé též trekingové hole, které jsem obdržel poštou teprve den před startem.
Nesmím zapomenout také na náhradní baterie do malé, ale výkonné LED svítilny. K baterce na rychlo zhotovuji pevné poutko z tkaničky od bot.
Před odjezdem si hodlám tak na 2 hodinky zdřímnout, ale není přáno.

Na startu nehodlám dlouho čekat a proto volím spojení s dojezdem v 18:51 hodiny a jednotlivými přestupy takříkajíc "na chlup". Lokálka z Boskovic však odjíždí z cca. 15 min. zpožděním a navazující vlak na Brno má proto také 10 minutovou sekeru. Modlím se, aby se mu to alespoň částečně podařilo dohnat. V Adamově další čekání, pouštíme po trati spěchající rychlík z Prahy. Do Brna - Židenic tak přijíždíme pouze s 5 min. zpožděním.
Zastávka "Stará Osada" je nedaleko a proto utíkám seč mi síly stačí. Spoj číslo 75 však nikde. Přijždějí další autobusy, ale ani jeden není ten můj. Proklatě. Už ani nedoufám, že bych mohl start pochodu stihnout. Na zastávce je však stále plno lidí a proto, spíše ze cviku, čekám. Jeden důchodce prohazuje něco o tom, že by tady již dávno měl být. Zbystřuji sluch. Nová naděje. A opravdu zpožděný autobus linky č.75 po pěti minutách opravdu přijíždí.
O dalším přestupu na "šalinu" č.4 směr konečná v Obřanech nemá smysl vůbec přemýšlet. Nu což, vystoupím kousek dál za řekou a zbytek na točnu v Obřanech doběhnu. Což činím. Ale jaké je moje rozčarování, když i 4 minuty před oficiálním startem zde není ani noha. Snad kromě jediné osoby sedící na lavičce.
Že by se odstartovalo nakonec dříve? Naštěstí mívají nejen moje vlaky zpoždění a hlavní skupina přijíždí někdy kolem 19:15 hodiny.
Zírám na tu účast. Oproti jarní části je nárůst více než dvojnásobný. Upisujeme se na prezentační list, platíme startovné, fasujeme mapy a někdo i tričko pochodu. Bereme si nabízenou sladkost.

Konečně zaznívá povel ke startu, tj. v 19:25 hod. Při velmi rychlém tempu se začíná peloton rychle trhat. Nehodlám s nikým závodit a jdu si svým tempem. Zde si uvědomuji důsledky tzv. světelného smogu. Při husté a nízké oblačnosti je stálé a slabé příšeří. Brno a okolní vesnice nám takříkajíc svítí na cestu.
Podél řeky do Bílovic se od Lukáše dozvídám odkud se valná většina účastníků zná a co je většinou spojuje. Za Babicemi nás předhání jedna z dalších skupinek a naše cesty se tak dělí. S jejich tempem však nedržím krok příliš dlouho.

Nad Arboretem mi baterka překvapivě vypovídá službu. Co se děje? Vždyť jsem si přece nechal baterie nabít. Snažím se potmě rozmontovat svítilnu, vyjímám baterii i segment s LED diodou, ale v tom "cink" a zaostřovací čelní sklíčko mizí na zemi. Tak to jsem skončil, říkám si. Skládám celou baterku a zkouším ji znovu zapnout. Odhaduji místo pádu, krok dva zpět, klekám a snažím se šmátrat rukou po zemi. Marně. V tom se svítilna jako zázrakem sama rozsvítí. Hurá. Kousek ode mne se zalesklo hledané sklíčko. Nyní si jíž neodvažuji baterku vypnout. Po strmém výlezu z údolí před Babicemi však v důsledku povážlivého zeslabení svitu, svítilnu opět raději vypínám. V Babicích na osvětlené zastávce měním baterii a čistím kontakty. Konečně funguje jak má.

Na druhém konci Babic míjím u rozcestníku dva tápající účastníky pochodu. Napovídám správnou cestu, ale nějak mi nevěří. Ostatní šli totiž jinam. Nezastavuji se a jdu si svou cestou. Při sestupu kamenitou stezkou do Křtinského údolí mne dobýhají dvě postavy. Chlapec a dívka. Jdeme kousek spolu. Nepředstavujeme se. Na jeskyňářské chatě u Býčí skály svítí světýlko. Jako v pohádce o perníkové chaloupce. Před rozcestníkem "Pod Máchovým památníkem" vidím dvě čelovky na nesprávné spodní cestě. Zapoměli odbočit. Jakmile mne zaregistrují míří vzhůru svahem ke mně. Čekám, aby mohli klidně dojít na značenou cestu.
První se představuje jako Tritas, plánovač trasy. Jdeme kousek spolu. Tritas však za pomocí holí svižně odbýhá, takže zůstáváme jenom dva. Na silnici u Olomučan je vidět, že někdo míří po silnici. Asi to bloudění lesem vzdal. Je vidět, že se přidává k Tritasovi. V lese před Rudicemi za mnou spolucestující zaostává stále více, takže v Rudicích ho již vůbec nevidím.
Začíná mrholit a ledový vítr nepříjemně zalézá za prsty. Cítím ošlehané tváře. Nasazuji čepici a rukavice.

Za silnicí na Jedovnice bloudím. Místo loukou vlevo, vcházím do lesíku vpravo. Stezka se po chvíli ztrácí, ale světla Jedovnic mne nakonec přivedou na správný směr. Zpět se prodírám křovím a hložím. Až do Vilémovic si tak na sobě odnáším metály z bodláků a na batohu kus větve.
Zde zastihnu na zastávce opět Tritase s dalším turistou. Oba odchází a já zaujímám jejich místo a také se občerstvuji. Zbavuji se vyznamenání i parohů a vyrážím dále. Při sestupu do Suchého žlebu mne začíná bolet koleno, navíc to po vyhlazených mokrých kamenech klouže. Na Macochu docházím tak v 0:25 hod. Sestupuji kamenitým chodníkem. Nepříjemné jsou četné kameny zapadané listím.

Cesta ubýhá bez problémů. Za suchdolem vidím v dálce opět světýlka, a to střídavě až k lesu za Žďárem. Ještě u Vavřince pociťuji náznak nevolnosti. Zkouším to zajíst hermelínem a rohlíky. Zabírá to.
Za Škatulcem při sestupu k Boskovicím je opět někdo v dohledu. Přibližuji se. Dva účastníci pochodu mi však stále unikají. Místo chůze přes mokrý a kluzký kmen v místě strženého můstku obcházím tuto strž raději po široké cestě vlevo. Je to sice delší, ale s mou obuví rozhodně bezpečnější. Další kamenitá eskapáda po mokrých a listím zapadaných kamenech.

Do Boskovic vcházím ve 4:00 hodiny. super. Plánuji proto delší pauzu. Dojídám zbytek škvarkové pomazánky, poplňuji tekutiny kofolou. Z Boskovic vyrážím až v 5:00 hod. Stále slabě mrholí nebo prší. Cesta přes Otylku k Sudickému dvoru (Pastvisko) se stává očistcem. Zoraná nebo zarostlá cesta si vybírá svou daň v podobě velkých kusů bláta neustále obalujícího obuv, ale i pěkně zablácených nohavic.
Z Boskovic na Pastvisko mi to proto trvá bezmála hodinu! Vrátit se nebo obejít toto místo nejde. Jestliže jsem nejprve v dáli viděl nějaké to světýlko, tak nyní je mi jasné, že nikoho již patrně nedohoním ani neuvidím.

Z Knínického JZD neskutečně bučí krávy. Jedna naříkavě dosti blízko. Podcházím pod obloukem tzv. Hitlerovi dálnice, která měla spojit v několika proudech Vídeň a Wroclaw. Majestátní oblouk podjezdu svou ladností stále udivuje.
Za Bačovem na Vísky však v rokli díky turistickému značení ztrácím cestu. Marně koukám vlevo vpravo. Vytahuji mapu, vracím se kousek a odbočuji správně. Ohradník pak obcházím loukou nade. O elektrické pohlazení dolních partií opravdu nestojím. Nyní mám již deštěm vše úplně promočené, zvláště nohy trpí. Cesta Vískami se mi také vůbec nelíbí, je to stále do kopce. Pobaví mne telefon zda-li nemohu přijít do práce. Přemýšlím jestli bych to nyní opravdu měnil.
U kostela trochu tápu, ale konečně se začíná trochu šírat. I když díky dešti mnohem pomaleji. Listnaté lesy na Andělku jsou pěkné. Převážně buky a duby zbarvují vše svým spadaným listím.

Na začátku Kladorub docházím kulhající, mátožnou postavu stále ještě s čelovkou na hlavě. Prý mu všichni v kopcích postupně vzali kramle a nyní je již tak unaven a promočen, že si dokonce i chvíli zdříml pod verandou nějaké chatky. Říká, že pochod tak pro něj končí a jde na vlak do Letovic. Docházíme na rozcestí turistických tras v Kladorubech a na zastávce chvíli zastavujeme. I když má puchýře hodlá se ke mě přidat a pokusit se dojít alespoň do Velkých Opatovic. Určitě mi to nevadí a jsem i trochu rád, že si mám s kým povídat.
Vyrážíme. Za vsí si to však spolucestující opět rozmýšlí a vrací se nazpět. Přejeme si šťastnou cestu.

Nyní již stále prší. Cítím, že se i mně v promáčených botech zřejmě začínají klubat puchýře. Kolena a paty se začínají také ozývat. V Kochově (cca. 9:00) se cpu čokoládou a vytahuji hole. Výrazná to pomoc a úleva. Míjím stařenku o berlích co se u svého domku sotva šourá. Připadá mi, že jsme na tom stejně. Avšak díky holím výrazně zrychluji. Stále vydatně mrholí.
Přemýšlím zda-li dojdu až do plánovaného cíle v Moravské Třebové. Z každým km ve mě sílí vidina holé pravdy: Stovka to dneska nebude. Plánuji konec v Jevíčku a proto si mohu dovolit zvolnit.

V lese u Velké Roudky na mne opakovaně doráží štěkající raťafák nějakého houbaře. Díky mým holím si však nedovolí přiblížit na kousací vzdálenost. Ve Velké Roudce mne již dálky pozoruje, před konzumem stojící, podivná postava místního kořaly. Něco blábolí a jelikož neodpovídám (není mu totiž rozumět ani slovo) ztrácí se opět uvnitř obchodu. Tak tady se rozhodně zastavovat nebudu.
Míjím zašlou slávu místních lázní v podobě chátrajících i rozbořených rekreačních objektů a u Františkova pramene zastavuji. Na vrchol hradiska to jde snadno, podstatně hůře dolů. Hole mne opět zachránily.

Za citelného deště vcházím do Velkých Opatovic. Koukám na nástěnku místního Klubu českých turistů a plánuji si další pochod. Také zjišťuji, že jsem ztratil gumovou koncovku jedné z holí.
Smolná přehrada mne po letech vítá vodní hladinou ponořenou do deštivého oparu. Na označníku je zde uvedena vzdálenost 5 km do Jevíčka. Nevěřím tomu a odhaduji to na max. 3 kilometry. Rozcestník na Červeném kopci mi dává za pravdu. Do Jevíčka je to pouhých 2,5. Co by kamenem dohodil. Začíná mi být pořádná zima a již také znatelně kulhám. Znovu silně mrholí. Na náměstí to tedy definitivně balím, je 11:35 hod. V sobotu celkem nic nejezdí a tak musím na odjezd do Boskovic čekat bezmála 1.5 hodiny.
Obcházím náměstí a nalézám hospodu kde vaří. Ve skutečnosti je to docela příjemná jídelna. Horký nudlový vývar s játrovými knedlíčky mi dělá neskutečně dobře. Jako další chod si dávám smažák s pečenými brambory, tatarkou a zeleninou. Jím docela pomalu z pochodu mám asi ztažený žaludek.

Hodinová cesta autobusem do Boskovic mě chvílemi úspěšně uspává. Zde již tak neskutečně leje, že mne musí vysvobodit přivolaný šerpa s deštníkem.
Na pochod budu určitě vzpomínat v dobrém, zvláště na tu noční část a až mi otrne, vyrazím znovu na nějakou tu štreku, třeba právě z Jevíčka do České Třebové. Tak za rok, ahoj!

 autor: Martin Dungl, podzim 2012
Můj report bude z těch stručnějších. Po nějaké době jsem zase měl motivaci překonávat něčí rekord, proto jsem si napsal, že chci dojít do České Třebové. Pro mozek je příjemnější si stanovit cíl někam dojít, nežli např. jít 24 hodin. Nicméně, už na startu jsem moc nevěřil, že se cíl podaří splnit - těžký terén (130km s takovým převýšením, jak jsi to Gimli udělal!?), zima a mokro byly velké překážky. Proto jsem se rozhodl, že zvolím tempo, při kterém by 130 ujít šlo a uvidím, jak to půjde. Postupný cíl byl 65km/12h.

Na zpožděném startu jsem (podle plánu, ale v protikladu k strategiím z minulých let) vyrazil ostře. Nejprve jsme šli s Evičou, pak nás doběhl Gimli, když nakonec mi oba kousek za Babicemi nad Svitavou utekli. V údolí jsem potkal Jeffa, na kterého jsem opět narazil po krátkém bloudění u Máchova památníku (tam jsem se potkal s dalšími dvěma lidmi). Dál jsme tak šli ve dvou. Jeff s dobrou mapovou intuicí a kvalitní baterkou, já se zkušenostmi z jara a s GPS - šlo se nám dobře a nebloudili jsme. V Boskovicích na náměstí (48) jsme byli asi ve 4.10 (já o 40 minut rychleji než na jaře - a to jsem taky nešel pomalu!). V nonstopu jsme potkali dalších 9 účastníků, kousek za Boskovicemi jsme se s nimi spojili. Na 60.km měla naše skupina 11 členů a šlo se ostré tempo. Pak se utrhl Gimli, za ním Evajs se mnou a s Tomášem, někde za námi zbytek.

V lesích za Kochovem na mě přišla menší energetická krize. Evajs s Tomášem mi utekli, Jeff s Martinem došli. Přesně po 12h/66km jsem udělal 10 min. pauzu, vytáhl mp3 přehrávač a rozhodl se jít podle sebe. Buď se z krize dostanu a půjde se mi hezky (klidně ne do Č. Třebové) nebo se prohloubí. Chvíli se mi šlo dobře, dokonce jsem utekl Martině a jejím spoluputovníkům, ale ve V. Roudce u obchodu už jsem věděl, že síly docházejí až moc rychle. Do Opatovic jsem došel pomalu a strávil zde 50 minut v cukrárně. A trklo mě, co se děje - došla mi energie, čerpám čistě z tuků.

Bohužel, cukrovinky nepomohly, na tuky jsem jel dál (to byl jediný problém, zato velký). Do Jevíčka jsem šel na rovném asfaltu asi 4km/h, byla mi zima a cítil jsem se slabě. Takto mě Den Cesty nebaví a kdo ví, zda by se stav dál nezhoršoval. Tak jsem v Jevíčku asi v 11.50 zabalil a bez problémů odjel do Prahy.

Krize byla dána
a) Špatnou trénovaností (metabolismus tuků fotbalem a squashem fakt nezlepším)
b) Zimou (na Prčicích jsem v teple po 74km/12h, skoro bez jídla, byl v pohodě - protože jsem i tak vydal výrazně méně energie)
c) Špatnou výživou (málo rychlých cukrů, carbosnack a čokoládová tyčinka se od sebe přece jenom liší jako chleba s máslem od guláše)

Nové poznatky: Panák whisky nemá na nakopnutí organismu vliv, elektrické šoky pomáhají ;-).

Děkuji organizátorům i všem spoluchodcům, zvláště pak Jeffovi, za hezký zážitek, těším se na jaro!

Tritas


 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2011
Oproti jarní části, kdy mi všechno sedlo a šlo se lehce, to tentokrát bylo větší trápení. Ještě ve vlaku jsem stihl na chvíli usnout. Kdyby mě Eva neprobudila, tak bych dojel až do Tábora nebo Budějovic. Prvních několik kilometrů bylo vše ještě v pohodě, ale postupně se únava začala projevovat a nohy těžkly. Většinu doby jsem se snažil držet krok s Alčou a Kubou. Po první výměně ponožek na Blaníku (něco málo po 22.30) se mi na nějakou dobu ztratili z dohledu, ale v Načeradci jsem se s nimi zase potkal. Při hledání značky před Panským lesem nás došla skupinka s Tritasem, Ladou, Vojtou a Lukášem. Takto v sedmi lidech jsme skončili v nonstopu v Pacově, vycházeli jsme z něho asi v 6.15. Brzy jsem zjistil, že nemá cenu držet tempo ostatních a zvolil jsem si vlastní, které mi zcela vyhovovalo. Až do konce už jsem šel sám. Dělal jsem často přestávky na svačinu a odpočinek. Poslední výměnu ponožek (v pořadí čtvrtou) jsem provedl v autobusové zastávce Proseč-Obořiště, kterou jsme si na jaře oblíbili. Vychutnával jsem si krajinu a to, že přestalo pršet. Do Pelhřimova na náměstí jsem dorazil ve 12.45. Sil už mi moc nezbývalo, tak jsem usoudil, že bude lepší svůj jubilejní desátý DC ukončit. Odjel jsem z vlakového nádraží ve 13.31, zrovna když se venku slušně rozpršelo. Trasu jsem znal z jara, ale na některých kritických místech (Smrčenský Mlýn, Panský les, Nová Cerekev) se stejně nepodařilo udržet značku, takže bych odečet viděl tak na půl kilometru.

 autor: Zbyněk Pawlas, jaro 2011
Jako cíl svého devátého Dne cesty jsem napsal Pelhřimov, ale věřil jsem v překonání osobního rekordu z podzimu a pokud by se vše dobře sešlo, tak jsem tajně doufal ve zdolání stovky. Vůbec poprvé se mnou nešla Lenka, a tak jsem si řekl, že nasadím nějaké své tempo a uvidím, jestli se někoho udržím. Hned od začátku se vytvořilo několik skupinek. Do Zvěstova jsem došel s Jefferem a když jsme si těsně před polednem na chvíli sedli, abychom něco poobědvali, tak jsme se nestačili divit, kolik kolem nás prochází skupinek, o kterých jsme si mysleli, že jsou před námi. Výstup na Blaník jsem už absolvoval samostatně, těsně před vrcholem začaly padat kroupy, rychle jsem se schoval pod stříšku rozhledny, kde už postávali Eva s Gimlim a Anita s Radimem. Namazal jsem kolena Gimliho zázračnou mastí a poté, co liják přešel, pokračoval dál. V Načeradci jsem si v místní prodejně koupil pití a banán. Potkal jsem Alču s Jirkou, kteří se mezitím díky ztrátě značky opět dostali za mě, držel jsem je pak na dohled až do Pacova, kde skončila denní část. Spolu s Alčou, Jirkou, Anitou a Radimem jsme šli do hospody, kterou nám doporučili Eva a Gimli. Později se k nám připojil ještě Tritas. Zdrželi jsme se něco přes hodinu a řádně si odpočinuli a občerstvili. Já jsem si dal pivo, hovězí vývar a kuřecí řízek. Z televizních novin jsme zaslechli, že na prvního května se chystají demonstrace a pochody extrémistů, asi ten náš nebyl jediný. Servírka byla milá, ani ji moc nepřekvapilo, že jdeme z Olbramovic, pochlubila se, že tam kdysi měla přítele.

Většinu noční části jsme absolvovali ve čtyřech, Anita s Radimem zůstali víc pozadu. Kousek za Pacovem se nabízel hezký výhled na hořící ohně. Postupně se nás zmáhala únava a nakonec jsme něco po půlnoci udělali krátkou přestávku, která se nakonec protáhla asi na hodinu, na zastávce ve vesnici Proseč-Obořiště. Z odpočinku nás vyrušil místní manželský pár, který obdivoval Jirkovu výšku a zval nás na pivo a guláš z divočáka. To jsme s díky odmítli. Třetí delší zastavení v místě začínajícím na "P" bylo v Pelhřimově. Do nonstopu jsme přišli těsně po nějakém incidentu, zrovna při našem příchodu vyváděli policisti jednoho mladíka. Po pivě a tři čtvrtě hodině odpočinku jsme asi o půl páté (už bez Jirky) vyrazili na delší cestu. Alča s Tritasem plánovali stihnout Batelov, a proto nasadili slušné tempo, já jsem se snažil držet něco za nimi, a tak se mi celkem rychle povedlo ujít 7 km, které jsem potřeboval pro překonání svého rekordu. Pak jsem začal počítat, jestli mám ještě šanci stihnout stovku, a řekl si, že zkusím jít, co to půjde, a uvidím. Před Radňovem jsem došel Alču s Tritasem, kteří zůstali sedět u jedné chatičky a Tritas řešil problémy s puchýři. Pak už jsem je zahlídl za sebou jenom kousek za Rájovem, pravděpodobně pak šli na vlak. Vidina možné stovky mě hnala dopředu. Akorát jsem nevěděl, kde přesně ten stý kilometr je. Rozcestníky celou dobu naznačovaly, že z Pelhřimova do Batelova je to 25,5 km. Když jsem se po vystoupání k rozcestí Hutě podíval do mapy (kde je mimochodem zelená nakreslená kratší než ve skutečnosti), tak jsem zjistil, že tam jsou údaje jinak a podle nich mám o 1,5 km méně, než jsem myslel. Navíc Alča už dříve zmiňovala, že úsek z Načeradce do Pacova byl nejspíš ve skutečnosti o něco kratší. To mi ubralo trochu psychických sil, ale řekl jsem si, že půjdu, dokud nevyprší čas. Kolem čtvrt na devět jsem dorazil do Těšenova a tam sebral všechny síly, abych ještě ušel kilometr na další rozcestí (Zadní Pole), které bylo podle mapy na stém kilometru. V 8.31 jsem tam oficiálně ukončil Den cesty. Po asi desetiminutovém odpočinku jsem ještě vyrazil do Batelova, abych stihl v 9.38 vlak do Jihlavy. Pán na nádraží byl hodně překvapený, že chci platit elektronickou peněženkou na In-kartě. Trochu s tím zápasil, protože jsem prý byl za poslední rok teprve druhý, kdo po něm něco takového chtěl.

Celkově považuji tento DC za velmi vydařený. Dokázal jsem si, že zvládnu ujít přes 100 km za 25 hodin. Jsem rád, že jsem se podle Tritasových součtů kilometrů zdolaných na všech DC posunul na 6. místo těsně za Martinu. Až na menší krize se mi šlo celou dobu v pohodě. Žádné větší bloudění se nekonalo, jen na chvíli jsme ztratili červenou před Kalištěm, zelenou u Smrčenského mlýna a modrou za Novou Cerekví. Můj GPS záznam části z Pacova do Batelova je na ever trail.

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2010
Po několika Dnech cesty, kdy jsme ušli kolem 70 kilometrů, se nabízelo zkusit překonat osmdesátku, což se nám nakonec povedlo. Opět jsme se celou dobu pohybovali mezi posledními a k dobrému výkonu nám pomohlo také to, že jsme cestu znali z jarní části. Hned v Rokycanech na nádraží jsme se chvíli zdrželi a nechali si tak odejít celou skupinu kromě Gimliho, Evy, Vojty a Petra. S nimi jsme udrželi tempo kousek před Rakovou. Pak jsme před sebou slyšeli a viděli další putující, ale až před odbočkou k Neslivskému rybníku jsme poprvé dohnali skupinku několika osob včetně Lady, Jáchyma a Jeffera. Předešli jsme je a před Vartou se ukázalo, že nejsme ani tak moc vzadu, když nás míjí Martina s Vítkem. Využili jsme dvou minut, kdy byli v doslechu k rozhovoru, a tak jsme se dozvěděli, že Martina do hospod nechodí a že neplánuje žádný rekord (jen něco jako 100 mil za 24 hodin). V Nezvěsticích jsme Martinu s Vítkem stačili upozornit, že minuli odbočku na Žákavu, čímž jsme se zase na chvíli prostřídali, a pak nás definitivně opustili. V Žákavě jsme si u kostela sedli k malé pauze a svačině, mezitím nás samozřejmě všichni předběhli. Cestou do Zdemyslic Zbyňa poslouchal rádio a nadšeně Lence sděloval, že v zápase se Skotskem určitě vedeme, protože naše mužstvo už jen brání. To se po chvíli potvrdilo, snad to Zbyňovi dodalo trochu sil. Ve Zdemyslicích jsme potkali Jeffera a Ľuboše, s nimiž jsme se kousek prošli, zmizeli nám v kopci před Blovicemi. Cestu do Smederova jsme předem ohodnotili jako nepříjemnou, ale nutno podotknout, že nakonec to nebylo tak zlé, pozorovali jsme Gimlim avizovanou kometu a zkrátka v noci ta silnice nevypadala tak zle jako na jaře. V obci Žďár probíhala v jednom domku nějaká oslava, místní se s námi dali do řeči, tak jsme se dozvěděli, že nějaká skupinka čtyř lidí je tři čtvrtě hodiny před námi a že jsme blázni, pokud jdeme do Blatné. Prorokovali nám, že tam do stmívání budeme, naštěstí jsme to stihli dřív. Pak nás čekal úsek lesem, nejprve jsem zahlédli dvě nehybné srnky a kousek za památníkem americkým letcům těsně před námi přebíhalo cestu stádo divokých prasat. V obci Klášter jsme si prohlédli zrekontruovaný rybník a před půl čtvrtou jsme dorazili do Nepomuku. Zde jsme chtěli udělat delší přestávku. Kousek od náměstí byl na výběr buď Hard Rock Bar nebo nonstop Eldorádo, z prvního se ozývala dost hlasitá hudba, tak jsme zvolili to druhé, kde byla hudba jen o trochu tišší. Zde jsme strávili asi hodinu a po půl páté jsme vyrazili vstříc dalšímu osudu. Před Tojicemi jsme před sebou začali rozpoznávat trojčlennou skupinku. Byli to Lada, Jáchym a Vojta. Protože jsme byli zrovna odpočatí, tak jsme je předehnali. Kopec před Podhůřím nás probudil a navíc začalo zrovna svítat. Prohlédli jsme si les před Kasejovicemi a Lenka prohlásila, že je přesně takový, jak si ho představovala, když jsme tam šli na jaře v noci. Tentokrát jsme ale žádnou lesní zvěř nezahlédli. Již zmíněnou skupinku jsme shledali opět v Kasejovicích, kde jsme snídali jogurt a přezouvali boty, takže nás předběhli zase oni. Naposledy jsme se viděli v lese před Lnářemi, kdy jsme je zase předbíhali. Cesta po silnici do Tchořovic byla ošklivá a plná aut, takže jsme uvítali možnost jít chvíli po poli vedle silnice. Únava se zvětšovala, ale něco před 12 jsme úspěšně došli do Blatné na náměstí. Vyhledali jsme nejbližší restauraci, která byla v hotelu Beránek, a dali si oběd. Prostředí spíš připomínalo putyku, ale obsluha byla dobrá. Na záchodech jsme namazali nohy a Lenka převlékla triko. Když pak číšník viděl Lenku, jak si v umyvadle před záchody myje zuby, tak jí nabízel teplou vodu. Obědová přestávka přišla vhod k načerpání nových sil k dosažení vytyčeného cíle. Tím byly Sedlice a tím pádem překonání 80 km. Za rybníkem Zadní Řítoviz jsme nakrátko ztratili značku, ale rychle jsme to pochopili a vrátili se vyšlapanou pěšinkou. Nutno uznat, že krajina blatenských rybníků byla nádherná, podzimní barvy se skvěle vyjímaly pod azurovou oblohou. V Pacelicích jsme zjistili, že značka nevede nahoru ke kostelíku ale po silnici, což nás jedině potěšilo. Za vesnicí jsme se svalili do trávy a chvíli leželi a užívali si slunka. Pomalým tempem jsme došli do Sedlic před čtvrtou. Lenka odešla na vlak v 16.19, Zbyňa chtěl zkusit jít, co to ještě půjde. Došel k rybníku Milavý a ještě by i našel nějaké síly k pokračování, ale už nezbývalo moc času a další trasa nenabízela moc možností na rozumné spoje, a tak se vydal na dva kilometry vzdálenou zastávku do Velké Turné, odkud v 18.26 odjel vlakem do Strakonic.

 autor: Zbyněk Pawlas, jaro 2010
Tentokrát jsme od začátku zvolili vlastní tempo, které nám vyhovovalo a které se s přibývajícími kilometry neustále zpomalovalo. Naším stanoveným cílem byla Blatná a toho se nám nakonec taky povedlo dosáhnout. Kromě dvou případů, kdy jsme si neuvědomili, že trasa ne vždy zachází až na náměstí, jsme s orientací (i díky GPSce) neměli žádné vážné problémy. V Nezvěsticích nás na chybu upozornila skupinka za námi (Pauza a spol.), v Nepomuku jsme stejně plánovali delší přestávku na večeři. Denní část (možná až příliš slunečná) probíhala celkem dobře. V Rakové jsme krátce popovídali s Myšlenkou a spol., v Žákavě poobědvali, v Blovicích doplnili u Vietnamců zásoby a dali si točenou zmrzlinu. Zde jsme naposledy viděli skupinku s Pauzou, Mishou, Petrem a Vojtou, se kterou jsme se neustále předbíhali. Od té doby jsme již nikoho nepotkali, šli jsme úplně poslední a žertovali na téma, kdy nás mine ztracená Martina. Do Nepomuku jsme dorazili asi o půl osmé. Zjistili jsme, že Švejkova hospoda je na podobné úrovni jako ta v Lipnici. Nejdříve neměli polívku a pak úplně zapomněli na Lenčinu objednávku. Nakonec jsme si na střídačku dali buřty na pivě, ke kterým chyběl slibovaný křen. Aspoň, že pivo bylo dobré. Posilněni a odpočatí jsme vyrazili na noční část. Ještě jsme zahlédli poslední vlak do Prahy, ale tím jsme neměli v plánu jet. Během cesty jsme dělali často zastávky a pomalu mířili za naším cílem. Les za Životicemi byl plný jelenů, ti nebyli vidět, ale zato slyšet. Asi si mysleli, že jsme taky jeleni a chceme jim zabrat jejich teritorium. V Kasejovicích došlo na hodinovou přestávku na jídlo, namazání svalů a další nové ponožky. Za zvuků slibného "Lnáře 5" jsme rozcházeli ztuhlé nohy. Ve Lnářích došlo opět na odpočinek, ale už o něco kratší. U zámku jsme hledali naučnou stezku, ale nenašli, takže jsme do Tchořovic došli po hlavní silnici, aut o půl čtvrté ráno naštěstí moc nejezdilo. Měsíc zrovna zapadal a tma začala být tak hustá, že by se dala krájet, avšak ne na dlouho. Další krátká zastávka byla v Tchořovicích. Naše tempo se krutě snížilo, ale 3 hodiny na 6 km k luxusnímu autobusu nám nakonec stačilo. Cesta do Blatné byla mokrá od rosy, kolem spoustu ranní mlhy, nohy bolely čím dál víc a my stále probírali, jestli má cenu se takhle trápit a jestli už na to nejsme moc staří. Do Blatné jsme došli v době, kdy začínalo svítat. Zbývalo tak něco přes hodinu do odjezdu přímého autobusu do Prahy, o kterém Eva s Gimlim prohlašovali, že se nedá nestihnout. Ještě dříve však jel vlak, a tak jsme zamířili na nádraží, kde jsme se setkali s Uhlíčkem, Vojtou, Kubou a Martinem. Zpáteční cesta do Prahy byl teleport přerušený nástupem do motoráku a koupí lístků ve vlaku s opravdu specifickým způsobem odbavení, přestupem v Březnici kupodivu na náhradní autobusovou dopravu a nástupem do rychlíku v Příbrami (zde jsme raději hned po nástupu umístili i bezva snídani v podobě banánového jogurtu).

Celkově to byl náš druhý nejlepší společný výkon, ale na další kilometry a překonání rekordu už nebyla nálada ani síly.

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2009
Během roku v Dánsku jsem zmeškal dva Dny Cesty, takže jsem se na tento už celkem těšil. Lenka na jaře šla došla do Kynžvartu, který si také zapisujeme jako cíl, i když tajně doufáme v Dolní Žandov, což by znamenalo překonání našeho rekordu. Protože Lenka tvrdila, že se musí na náměstí, tak jsme se tam vydali (asi jako jediní). Aspoň jsem si trochu prohlédl radnici se sgrafity. Na poli za Stříbrem jsme se orientovali podle svítících baterek před námi, ale značku jsme stejně po chvíli ztratili. Tak jsem se nedočkal srázu dolů k řece, který Lenka slibovala. Místo toho jsme pokračovali dále podél lesa a na značku se napojili později, čímž jsme se dostali těsně za hlavní skupinu. S tou jsme dorazili do Svojšína, kde jsme si dali krátkou přestávku u nádraží, při které nás místní železničář upozornil, že dneska už nic nejede. Pak jsme opět po nějaké době ztratili značku a šli kolem řeky a přes Ranč v údolí. Takto jsme se dostali před hlavní skupinu a narazili na vedoucí čtveřici. Viděli jsme Tritase zepředu a snědli Oldovi nějaké oříšky. Po hromadném ztracení značky šla Lenka vepředu, zatímco já vzadu s Gimlim, Evou a Viťasem. V Josefově Huti jsme se opět setkali. V Brodu nad Tichou jsme se na chvíli schovali pod stříškou a vypili teplý čaj. Na začátku Plané jsme potkali Ivku s Ondrou, kteří ale šli na vlak. My jsme zapadli do herny hned vedle rozcestníku. Dávali jsme si pivo a pozorovali místní gamblery. Vietnamský vedoucí chtěl konverzovat, ale ukázalo se, že neumí moc česky. Když mu při placení Lenka dala o pět korun víc, tak řekl: "To je moc." Asi měl z dýška radost, protože nám pak dal jednu flašku perlivé vody jako dárek. Na cyklostezce do Chodové Plané jsme před sebou sledovali pohybující se červené světýlko. Otipovali jsme to na Viťase a měli jsme pravdu. S Viťasem jsme pak šli chvíli společně, chvíli před ním a chvíli za ním. Naposledy jsme ho viděli, když nás předešel při naší zastávce v Chotěnově. V lázeňském parku v Mariánských Lázních nás vzpružila silná vůně oplatků. Hledali jsme místo, kde bychom si mohli sednout a připravit se na další cestu. O půl desáté bylo otevřeno jenom ve čtyřhvězdičkovém hotelu, kde jsme se posilnili kávou, polívkou a čajem. Po převlečení, přezutí a namazání svalů alpou se hned šlo mnohem lépe. Ještě jsme si dopřáli oplatky a vyrazili do kopce. Brzo se však začala projevovat únava a bylo jasné, že dál než do Lázní Kynžvartu nepůjdeme. Dalších 16 km do Dolního Žandova už nám přece jenom přišlo hodně. Dva kilometry na nádraží jsme ještě zvládli a ve 14.20 odjeli náhradní autobusovou dopravou do Plané.

Záznam trasy podle GPS: http://www.everytrail.com/view_trip.php?trip_id=386894

Na některých místech v údolí řeky byl špatný signál, takže tam to moc neodpovídá. Celkem jsme podle GPS ušli 68 km.
Stříbro (0 km) 19.02
Svojšín (12 km) 21.45
Planá (39,5 km) 04.45
Mariánské Lázně (56 km) 09.45
Lázně Kynžvart (66 km) 14.05

 autor: Zbyněk Pawlas, jaro 2008
Tempo úvodní skupinky jsme vydrželi držet nečekaně, po pěti hodinách jsme tak dorazili do Horního Bradla. Tento rychlý nástup nás úspěšně nastartoval k rekordním výkonům. V Horním Bradle jsme si užili první ze tří delších zastávek. Oběd z vlastních zásob, ošetření nohou a nabrání dalších sil nám zabraly téměř hodinu. Seděli jsme na lavičce za poštou, takže si nás dvě dvojice vycházející z hospody nejspíš nepovšimli. Dále už jsme pokračovali sami svým vlastním tempem. Kousek před Libicí nás zastihlo vydatné krupobití. Škoda, že nepřišlo tak o pět minut později, to bychom se krásně schovali na zastávce v Libici. Takhle jsme ji jen použili na vylití vody z bot a částečné osušení některých věcí. Další větší průtrž nás zastihla v Chotěboři těsně před náměstím. Po chvilce schovávání se pod stříškou jsme přeběhli do zahradní hospody na náměstí, kde jsme si dali pivo, sekanou, klobásu a čaj. Další úsek do Havlíčkova Brodu už byl převážně za tmy. Žlutou značku se nám podařilo ztratit dvakrát (za Skořetínem a před Havlíčkovým Brodem), ale vždy jsme se na ní celkem bez problémů vrátili. Největší krize na nás přišla právě kousek před Havlíčkovým Brodem. Zažehnali jsme ji více než hodinovým pobytem v nonstopu nedaleko náměstí. Pak se šlo nějakou dobu celkem dobře kolem potoka, ale přibližně od Svatého Kříže až do Šlapanova jsme se už jenom belhali. Dokladem toho je fakt, že posledních osm kilometrů jsme šli skoro tři hodiny. Ve Šlapanově jsme byli o půl sedmé, využili jsme lavičky v čekárně a počkali na vlak, který odjížděl za hodinu. Mezitím se venku pořádně rozpršelo. Náš pátý Den cesty jsme ukončili s celkem slušnou bilancí. Lenka si výrazně vylepšila svůj rekord. Zbyňa zůstal jen těsně za svým nejlepším osobním výkonem ze čtvrtého Dne Cesty, ale aspoň vytvořil rekord Dne Cesty v kategorii nad 30 let :-).

Kilometry jsme počítali podle rozcestníků, takže údaje nesedí s těmi z instrukcí.

Chrudim (0 km) 10.08
Rabštejn (7,5 km) 11.30
Horní Bradlo (25,5 km) 15.00
Libice (34,5 km) 17.15
Chotěboř (41 km) 19.00
Havlíčkův Brod (60 km) 01.15
Šlapanov (73 km) 06.30

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2007
Tohle byl tak trochu zvláštní (ale určitě zajímavý) Den cesty. Doposud jsem ještě nikdy během Dne cesty nelozil po skalách, nikdy nebyl tak mokrý a nikdy nenesl sebou tolik věcí, které jsem vůbec nepotřeboval.

Vzhledem k tomu, že jsem celý týden strávil na konferenci v Neudietendorfu v Německu, začal jsem s přípravou na Den cesty už v neděli. Při balení věcí jsem nějak pozapomněl na možnost, že by mohlo pršet, a tak obal na batoh i pláštěnka zůstaly v Praze. To se ukázalo jako docela podstatná chyba. Do Děčína jsem dorazil kolem šesti vlakem z Drážďan. Volný čas do startu jsem využil k nákupu jídla a pití v Tescu. Tímto děkuji Gimlimu nejen za samotné uspořádání akce, ale i za vhodnou času a místa. Kdyby se začínalo dřív nebo někde dál od německých hranic, tak bych to nestihl. Protože se konferenční večeře poněkud protáhla, moc jsem toho předešlou noc nenaspal, a tak jsem si jako cíl cesty napsal neusnout. To se mi nakonec v pohodě povedlo. Překvapilo mě, že jsem byl ráno po nočním pochodu daleko míň ospalý než při loňském Dni cesty. Možná to bylo tím počasím.

Hned od začátku jsem se držel v zadní skupině, takže rychlejší účastníky jsem viděl jenom na pár minut na nádraží v Děčíně. Hned při prvním stoupání na Pastýřskou stěnu jsem ocenil, že mě Kačka ve vlaku zbavila konferenčních materiálů a některých dalších věcí. Začal jsem přemýšlet, jak by se na Dni cesty dal využít kartáček, pantofle a další zbytečnosti, které mi v batohu zůstaly. K naplánovanému čištění zubů na Děčínském Sněžníku nakonec nedošlo. Ještě jsme ani pořádně neopustili Děčín a už jsme měli problémy s udržením červené značky. Z naší šestičlenné skupiny (já, Lenka, Alča, Michal, Lada, Karel) jedině Michal šel i na jaře, ale cestu si moc nepamatoval. Dvakrát jsme se tak museli vracet. Když jsme pak minuli místo, kde červená odbočuje z cyklistické trasy, tak to už jsme vracení se zamítli. Lada, Lenka a Karel se rozhodli pokračovat po cyklostezce, my s Alčou a Michalem jsme vyrazili nahoru s cílem napojit se na červenou. Strategie jít pořád do kopce byla z počátku úspěšná. I když cesta v lese se nám místy různě ztrácela. Pak už se nějak vytratila úplně a místo toho začalo přibývat kamení a skalek. Vracet jsme se nechtěli, a tak jsme pokračovali vzhůru. Dosáhli jsme toho, že Alča už tak rezignovala, že přestala mluvit. Když jsme byli skoro pod hřebenem, tak nezbývalo než zdolat skálu, která stála v cestě. Alča přitom rozbila čelovku a zajela nohou do nějaké díry, ale obojí se obešlo bez vážnějších následků. Když jsme dorazili k rozhledně, tak jsme ji v mlze skoro vůbec neviděli. Povečeřeli jsme pod stromem, kde moc nepršelo. Já jsem si vzal suché ponožky. Přišla SMSka od Lenky, že jsou v hospodě Pod Lesem v Jílovém, takže asi čtyři kilometry před námi. Dolů po zelené se šlo celkem dobře, i když to místy klouzalo. Prošli jsme tunelem, kde se nám to líbilo, protože to bylo jedno z mála suchých míst po cestě. V hospodě jsme zastihli pouze Hanku s Klárou a Katku s Lubošem. Pivo přišlo celkem vhod, i když bylo až moc studené a s pomalou obsluhou. Venku se mezitím rozpršelo. Asi po čtyřech kilometrech rozbahněné žluté značky z Jílového jsme došli Ladu, Lenku a Karla. Na autobusové zastávce v Čermné jsme udělali přestávku na občerstvení. Využil jsem ji k další výměně ponožek. Pak jsme až do Malého Chvojna pokračovali v deseti lidech. Značka se nám ztratila, a tak jsme nakonec šli menší oklikou přes Libouchec. Na nádraží v Malém Chvojně jsme se všichni namačkali do předsíně čekárny. Zjistil jsem, že mi batoh promokl tak, že i věci uvnitř jsou mokré. Našel jsem ještě jedny relativně suché ponožky a provedl poslední výměnu ponožek. Ukázalo se, že většina lidí nemá chuť pokračovat dál. S Karlem a Lenkou jsme vytvořili skupinku nejstarších účastníků a ještě spolu s Ladou jsme vyrazili pěšky do Ústí. Už předem jsme se domluvili, že bahnitý úsek zelené značky, který vede přes pole a lesem, půjdeme po silnici přes Velké Chvojno a Arnultovice. Dokonce přestalo pršet, takže se šlo celkem dobře. Na značku jsme se zase napojili v Chuderově. Na Erbenově vyhlídce jsme šli nahoru na rozhlednu pouze já a Lenka. Lada s Karlem už nějak neměli sílu na výstup po schodech. Lenka vypadala v dobré formě, a tak jsme docela reálně uvažovali o cestě dál než jenom do Ústí. Na nádraží v Ústí už toho ale taky měla dost a nepodařilo se mi ji přesvědčit, že má ideální možnost konečně zvládnout padesátku. Je to škoda, zvlášť když jsem se později dozvěděl, že kdybych více přemlouval a vzal ji na pivo, tak by nejspíš šla. Tak aspoň vím, jak mám přemlouvat příště. Já jsem až do poslední chvíle váhal, jestli půjdu dál, ale nakonec rozhodlo, že jsem měl všechny věci mokré a venku zase začalo pršet. A tak jsme všichni společně odjeli Euronight vlakem do Prahy.

Děčín (0 km) 19.00
Děčínský Sněžník (10 km) 22.05
Jílové (16 km) 00.05
Čermná (21 km) 01.15
Malé Chvojno (27 km) 03.30
Erbenova vyhlídka (36 km) 06.15
Ústí n. L. (40 km) 07.15

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2006
Část první (společně s Lenkou)

Bylo to poprvé, co jsme na Dni cesty nešli úplně poslední. Zpočátku jsme se drželi ve větší skupině. V Týně na náměstí u kašny jsme si dali tradiční delší pauzu na jídlo a jenom pozorovali, jak procházejí jednotlivé skupinky v minimálních rozestupech. Když přišli Myšlenka s Karlem, tak jsme chtěli ještě zaskočit do nějaké hospody, ale ta na náměstí se nám nelíbila a pak už jsme žádnou neobjevili. Kousek před Neznašovem jsme minuli docela velkou skupinku debatující nad mapou. My jsme spolu s Michalem pokračovali po značce k místu, kde se Lužnice vlévá do Vltavy. Tam jsme chvíli váhali, protože cesta vedla najednou přímo do vody, ale pak jsme objevili zablácenou pěšinku kolem řeky. Cestou do Újezdu nám Michal moc nevěřil, že jdeme správně, ale když jsme potkali nejprve značku a pak Evu a další lidi, tak uvěřil. Další zastávku jsme udělali v Albrechticích nad Vltavou. Je to docela pěkná vesnice, i když naše Albrechtice jsou daleko hezčí. Sešlo se tam docela dost lidí (dokonce se objevil i ztracený Gimli), my z nich vyrážíme jako poslední, protože jsme opět udělali delší přestávku na jídlo. Cestou do Písku už jsme potkali jenom skupinku s rachotící baterkou a skupinku s Kubou. Lenka už ke konci nemohla, tak jsme v jednom místě zvolili menší zkratku. V Písku jsme odpočívali na náměstí a Lenka pak odešla na vlak v 7:15.

Část druhá (společně s Kubou)

Nějakou dobu jsem věnoval prohlídce Písku, začalo se rozednívat a už se mi ani nechtělo tolik spát jako při jednotvárné cestě před Pískem. Nikoho jsem nepotkal, tak jsem kolem sedmi vyrazil na další cestu sám. Asi po čtyřech kilometrech mě dohnal Kuba. Usoudili jsme, že ostatní jsou někde před námi a nemá cenu se za nimi honit. Jejich náskok jsme zkoušeli odhadnout z počtu mravenců na ohryzku jablka. Krize přišla někde za Kestřanami. Cestu k Žižkově mohyle jsme vzali zkratkou po zelené. K našemu překvapení se vzadu za námi objevil Tritas, ale na modrou nás nepřemluvil. Od Žižky jsem se v porovnání s Kubou doslova vlekl, naštěstí na mě vždycky počkal. V Mladějovicích jsme se domluvili, že Čejetice jsou dobrý cíl pro hospodu. Aspoň byla motivace pro další cestu, začínající déšť jsem už ani neměl sílu vnímat. V Čejeticích Kuba u místních zjistil otvírací dobu obchodu i obou hospod, ani se moc nedivili, když jim řekl, že jdeme z Bechyně. Obchod byl těsně před zavírací dobou, tak jsme ještě rychle něco nakoupili a zamířili do jediné otevřené hospody kousek za nádražím. U přejezdu jsme zahlédli další skupinku lidí, kteří tam různě postávali a poléhávali. V hospodě jsme si sundali boty a chladili je o příjemně studenou podlahu. Po pivě, česnečce, odpočinku a při představě, že na nádraží ve Strakonicích už je to jenom 8, se šlo chvíli celkem dobře. Ale asi 4 kilometry před Strakonicemi se mi zase Kuba začal vzdalovat. Došel jsem do Strakonic a tam se s ním rozloučil. Sedl jsem si na lavičku před nádraží a téměř hned usnul. Pak jsem ještě chvíli přemýšlel, jestli jít na vlak nebo pokračovat, ale nakonec vyhrál vlak. Chyběla motivace pro další cestu, jarní výkon jsem překonal a nebyl tam nikdo, kdo by mě přemlouval jít dál.

Když odečtu zkratky, tak mi vychází celkem 75 km. Můj postup byl následující:

0 km Bechyně 20:21
13,5 km Týn n. Vltavou 22:45
25 km Albrechtice n. Vlt. 02:00
43 km Písek 06:00
59,5 km Žižkova mohyla 09:45
67 km Čejetice 11:30
75 km Strakonice 14:15

 autor: Zbyněk Pawlas, jaro 2006
Část první (společně s Lenkou)

Protoľe na náměstí v Sušici jsme byli už dvakrát, volíme kratší cestu
přímo z nádraží do Velké Chmelné. Stejně nás časem všichni předběhnou.
Nakonec se ukáže, že jsme udělali dobře, protože jinak by asi Lenka nestihla
poslední vlak ze Strakonic.

Po cestě děláme občerstvovací zastávky na zajímavých místech: lom u Čimic
(zjišťujeme, že voda ještě není ke koupání, i když je teplejší než byla
v Norsku), zřícenina Prácheň (první lepení náplastí na puchýře),
kaple sv. Anny (doplňujeme zásobu vody z pramene),
Střelské Hoštice (vytahování klíšťat a spravování kalhot).

Pokud nepočítáme dvojici, kterou jsme zahlédli ve Velké Hydčici
a která nás musela předejít, když jsme úspěšně sešli ze značky,
tak poprvé potkáváme ostatní kousek za Střelskými Hošticemi.
Nechali jsme skupinu jít jejím tempem. Po čase jsme docházíme
kulhajícího Michala, s kterým jsme došli až do Strakonic.

Část druhá (s těmi, kdo se rozhodli jít přes noc)

Zpočátku to šlo dobře, ale pak se začala projevovat únava a nedostatek
spánku, což se ukázalo jako větší problém než fyzická námaha.
Naštěstí jsem se mohl utěšovat tím, že mám sebou spacák a můžu si
jít kdykoli někam lehnout a pokračovat ráno. Nakonec ale vítězí
snaha vyzkoušet, kolik ještě vydržím. I díky nejrůznějším tajným
zásobám a podpoře spolujdoucích (tímto děkuji) jsem to do Písku
zvládl. Ale když jsem se tři kilometry před cílem dozvěděl, že za
půl hodiny jede vlak a ten musíme stihnout, tak mi dobře nebylo.

Jak šel čas a kilometry (do Strakonic by to mělo sedět podle
rozcestniku, pak už jsem to tak pečlivě nesledoval, ale třeba má
někdo přesnější informace):

0 km Sušice 10:00
9 km Žichovice 12:15
20 km Horažďovice 15:10
31,5 km Katovice 18:50
39 km Strakonice 20:30
Pak jsem šel s váma a už jsem to tak nesledoval, ale podle
mapy a toho, co si pamatuji, mi to vychazi nejak takto:
47 km Čejetice 23:05
54,5 km Žižka 0:30
73 km Pisek 5:05

 autor: Zbyněk Pawlas, jaro 2005
Den cesty neextremistů (Zbyňa a Lenka)

13:20 odjezd z Budějovické:
Zdá se, že spolu s Viťasem a Lenkou máme největší batohy. Ostatní chcou asi šlapat i v noci. Jsou slyšet odvážné plány na 100 km, my si stanovujeme za cíl polovinu (nejlépe by bylo 30 dneska a 20 zítra).

14:30 Zbořený Kostelec:
Na začátku si odskakuji na záchod, mezitím se všichni vzdálili. První hodinu je ještě vidíme před sebou, v Nespekách na chvíli předbíháme Evu, Gimliho a Pauzu, ale to je naposledy, co potkáváme někoho z účastníků Dne cesty.

16:45 Čerčany:
Poprvé jdeme po proudu Sázavy. Pomalu je čas na oběd, takže ujídáme několika deka z půl kila vlastnoručně vyrobené česnekové pomazánky.

18:15 Zlenice:
Doplňujeme zásoby vody, prohlídka zříceniny a zalepení prvních puchýřů.

19:50 Chocerady:
Večeře na návsi u rybníka, začíná být zima.

21:30 Pyskočely:
Měsíc v úplňku, značku je těžké sledovat, jdeme pořád po silnici kolem řeky a přemýšlíme, jestli potkáme Viťase s Lenkou, jak staví stan. Později se ukazuje, že by se tak nejspíš stalo, pokud bychom neminuli odbočku. Lenka si stěžuje na bolesti v kyčli a na zastávce chce čekat na autobus, říkám jí, že tady už nic nejezdí, ale za pár minut mě projíždějící autobus vyvede z omylu.

22:30 Sázava:
Přicházíme do Sázavy, zrovna když odjíždí autobus do Prahy. Hledáme místo k přespání, louku v centru města jsme nakonec zamítli. I když Lenka tvrdí, že už nikam nedojde, tak po chvilce odpočinku, čokoládě, teplém čaji (který taháme celou cestu v termosce) a slibu, že jí vezmu batoh a zalehneme na prvním příhodném místě, pokračuje dál.

23:15 Nocleh:
Dnešní plán 30 km máme překročen. Rozkládáme karimatky a spacáky na okraji Sázavy nedaleko továrny Kavalier. Na zvuk továrny si zvykáme rychle, na zimu trochu pomaleji (naštěstí máme dost teplého oblečení), budík nastavený na šestou ignorujeme a ráno nás budí řev ptáků.

9:00 Sázava:
Lenka vypadá, že kyčel nerozchodí (na rozdíl od kolena a puchýřů). Vracíme se do centra Sázavy na autobus, zjišťujeme, že jeden odjel a další jede v 10:26. Rezignujeme na červenou značku a přes klášter vyrážíme po zelené na Čertovu Brázdu.

10:15 Čertova Brázda:
Jednou stranou nahoru a druhou dolů. Autobus ani vlak už nestihneme, pojedeme dalším. Dojídáme zbytek pomazánky a na vlak jdeme pomaloučku po okružní žluté značce.

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2012
Toto byl můj jedenáctý DC, každý z předchozích se něčím vryl do paměti, tento určitě nejhorším počasím ze všech, i když podle předpovědi se dalo čekat i něco horšího. Jako obvykle jsem se od začátku držel v zadní části startovního pole. Vystřídal jsem se v různých skupinkách. Nějakou dobu jsem šel se zkušenějšími chodci a pak jsem zase zjišťoval, jak cestu zvládají začátečníci, kteří vyrazili na DC poprvé. Mezi zajímavější události noční části patří noční pohled do Macochy, Verča povzbuzující a provokující Standu nebo kolotoč ve Vavřinci. Nakonec jsem do Boskovic dorazil něco po sedmé pouze ve dvojici s Borisem. Ten pokračoval na nádraží a já zamířil na pivo do nonstopu. Ten na náměstí byl zavřený, ale naštěstí kousek bokem jsem objevil jiný. Byl jsem v něm jediný host. Servírka se vyptávala, kam mám namířeno, tak jsem řekl, že do Jevíčka, což byl cíl, který jsem si vytyčil již na startu a s kterým jsem pořád počítal. Chtěl jsem tam dojít, abych si zlepšil nejen průměr ale i medián a taky abych se nostalgicky podíval do míst, do kterých jsem na gymplu parkrát zavítal díky matematické olympiádě. Cestou z nonstopu jsem se připojil ke skupince, která už měla v plánu jen nádraží a odjezd do Prahy.

Kousek za nádražím se mi nedopatřením povedlo sejít ze zelené značky. V GPSce jsem ji neměl a myslel jsem, že mám jít delší dobu podél trati. Když už to bylo divné, tak jsem z batohu vytáhl mapu a zjistil jsem, kde byl problém. Viděl jsem, že na zelenou to mám kousek, akorát tím zkrátím započítanou vzdálenost asi o dva kilometry. Zato jsem díky tomu potkal trojici (Krakonoš, Maso, Paulie) s řádně obahněnými botami (v jednom případě to byly sandále). Kousek za Andělkou jsme minuli ještě jednoho účastníka, který mířil do Letovic. Paulieho jsem viděl naposledy v Kladorubech, zbylé dva v kopci před Velkými Opatovicemi. Ještě předtím se mi při přestávce a schovávání se před deštěm v zastávce ve Velké Roudce potřetí (po Kuničkách a Kladorubech) stalo, že jsem viděl autobus, kterým se dalo odjet. Asi od třech místních lidí jsem postupně slyšel podobnou větu: To jste si neobjednali dobré počasí. Posledních několik hodin bylo za slušného deště a úplný závěr i za sněhu, ale nakonec jsem před čtvrtou dorazil na náměstí v Jevíčku. Do odjezdu autobusu v 16.34 byl ještě čas trochu si projít a připomenout některá známá místa a vzít si poslední suché ponožky a suché boty. Autobus do Svitav objížděl všechny okolní vesnice, a tak jel víc než hodinu. Aspoň jsem měl čas trochu se zahřát a proschnout. Pak už přišel jen rychlý přestup na vlak do Prahy.

 autor: Ladislav Láska, podzim 2012
Do Brna jsem přicestoval společným vlakem z Prahy. Hned při nástupu do tramvaje jsem se potkal s Masem a spolu jsme šli celý zbytek závodu. Na startu se mi občas někdo směje za kraťasy a sandále, ale já si z toho nic nedělám a pyšně prohlašuju, že je na ně ideální čas. Trošku ale lituju, že jsem si druhé ponožky vzal děravé. Také nahlas lituji, že jsem si nevzal rukavice, Lukáš Ledvina mi ale půjčil svoje náhradní. Děkuji!

Startujeme jako všichni normální účastníci a razíme to veselým tempíčkem. V 20.05 jsme v Bílovicích a jejich nějakém okolí jdeme s Jeffrem. Ti se ale kousek za městem odtrhávají (jsme do kopce trošku pomalejší a už jsme je nedohnali). Dál jdeme kousek sami, moc nebloudíme a někdy tou dobou (myslím) potkáváme Tritase, Gimliho a Evu, jak nás předbíhají (doslova, poklusem). My se ale nenecháme strhnout a jdeme normálním tempem dál. Kousek před Babicema potkáváme skupinku kousek za náma (zdrželi jsme se při chůzi příkopem listí namísto cesty). Nyní si pamatuji jenom Davida Stanovského a ostatní jména jsem zapoměl nebo nikdy neznal. V Babicích (21.05) trochu zmatkujeme a úspěšně někoho mateme, že se má jít po Zelené, ale nikdo se (snad) nakonec nechytil a všichni jdeme víceméně spolu dál, přes Rudice (23.15) a v zásadě až na Macochu, kam dorážíme v 00.46. U zábradlí chvíli svítíme dolů, do míst, kde si myslíme, že by měla být díra, ale nic nevidíme a tak si dáváme dobré pivo (které David dotočil v předchozí vesnici) a razíme dál.

Do Vavřince (2.10) a Petrovic (2.35) dojdeme ještě spolu (cca 5 nás bylo myslím), protože ale má Maso pocit, že jdeme na něj moc rychle (a opravdu jsme to docela napálili), zpomalujeme a kousek za vesnicí je už nevidíme. Někdy tou dobou k nám došel Honza a jde s náma. Na rozhraní lesa chvíli hledáme značku, ale nakonec jdeme podle GPS, která vede stezkou s červeným trojúhelníčkem. Vzhůru tedy Na Babylón. Po cestě potkáváme Davida Stanovského, jak si dává svačinku. Protože se ale už šineme dost pomalu, raději se moc nezastavujeme a jdeme dál. Na rozcestníku jsme v 6.36, což nám dává zhruba 3.72km/h. Já jsem sice čerstvoučký, ale Maso je odvařený z předchozího rychlochodu. Podobným tempem se vydáváme do Boskovic. Cestou dolů nám to jde dobře, za chvíli dojdeme na asfalt a jdeme vesele dolů. Na křižovatce jsme se ale blbě podívali po značce, na GPS našli čáru rovně a značku cyklostezky do Boskovic, kterou jsem prohlásil že bude určitě stejná jako zelená. Dál ale dlouho značka nebyla, nejdříve jsme to přisuzovali mlze, která byla hustá a všudypřítomná, ale nakonec jsme pořádně dekódovali GPS a zjistili, že zelená vede paralelně. Prasečí stezku, která tam vede podle mapy, se nám ale nechtělo zkoušet (a krom toho jsme ji nenašli), tak jsme se vydali zpátky. Zašli jsme si alespoň 600m tam a ještě jednou tolik zpátky, což při naší rychlosti dalo několika lidem nás předejít.

Když jsme vlezli na zelenou, tak jsem litoval, že jsme si toho všimli. Cesta byla plná mokrých kluzkých kamenů a hlavně mokrého listí. Poprvé měknu a přezouvám do pohor, aby mi nezmokly ponožky (zatím jsou víceméně suché). Plazíme se až do Boskovic, je nám hrozně trudno. Na náměstí jsme v 6.10. Ve městě potkáváme Davida a snažíme se ulovit nonstop, jediný který vidíme v 6 zavřel. Ulovili jsme tedy kešku na cestě k nádraží a v teplé čekárně píšeme 6.36, což nám dává šeredných 2.57km/h na tento úsek (cache jsme nelovili příliš dlouho). Občerstvujeme se čajem z automatu a chlebem se sekanou nebo ekvivalentem. Někdy před sedmou dost lidí odjelo vlakem, my jsme ale stanovili cíl Velké Opatovice. Honza odešel někdy okolo 7.00 s tím, že ho případně dojdeme. Maso se mezitím trochu prospal (skoro hodinku), já možná 10 minut. Chvíli po odjezdu vlaku přišel Paulie, který to chtěl taky vzdát. Snadno jsem ho ale namotivoval na to pokračovat, chvíli jsme popovídali, zrelaxovali a něco jako v 7.10 jsme vyrazili ven, nakoupili pití v Albertu a protože byla hrozná kosa, převlékl jsem se do dlouhých kalhot (zato ale pokračuji v sandálích).

Na cestu vyrážíme něco po 7.30. Dlouhých kalhot nelituji, miluju Lukáše za rukavice. Když jsme ale přešli trať a šli oraništěm, lituji sandálů. Chtě nechtě se mi zmočily ponožky a já už vím, že je pozdě s tím něco dělat (dát je mokré do bot je vražda, za 5km bych měl nohu samý puchýř). Následujících snad 5km je vražda a věčnost. Mokrá tráva, oranice, listí. Boty mám o kilo těžší blátem. Na Pastvisko přicházíme v 9.00, což už jde. Navíc při východu z pole potkáváme člověka (nepamatuji si jméno), který minul značku a na pole neodbočil. Vyprávíme mu jak krásná tam byla cesta a o kolik přišel, a razíme dál. Cestou do Vísek se už dělá pěkně hnusně (více mlhy, více deště, více zimy, méně světla) a navíc mi přítelkyně Martinka píše, že v Praze chumelí. Ve Vískách jsme v 10.00. U rozcestí Andělka jsme se zdrželi hledáním kešky a Paulie s neznámým člověkem nám utekli. Pár metrů na to jsme ale došli Honzu a došli s ním až do Kladorub. Tam jsme se chtěli ohřát v hospodě teplým čajem, místní nám ale sdělují, že tu žádná není. Honza to vzdává a jde do Letovic na vlak. Dáváme si tedy alespoň svačinku v podobě chleba se sýrem a jdeme dál. Při odchodu jsme našli Paulieho s neznámým člověkem jak odpočívají v autobusové čekárně. Nevím, proč jsme my museli svačit na schodech v zimě. Ptáme se, zda-li jdou dál a prý snad za chvíli, když se dovedou zvednout. Vyrážíme tedy napřed, hřeje nás pomyšlení na hospodu v 2km vzdálené vesnici, která tam má být podle místní mapy.

Hospodu jsme ale nepotkali a tak jsme šli rovnou na vrch za vesnicí, kde jsme potkali neznámého člověka jak jde za námi (a za chvílí před námi). Paulie s ním ale není a prý ho ani on neviděl, předpokládáme tedy, že se už nerozešel a jel autobusem (který odjžděl asi 10 minut po tom co jsme odešli), nebo došel do Letovic pěšky. Z prvního lokálního maxima se nám již jde hezky a docela rychle, Masovi je už docela veselo a pomýšlíme na Jevíčko. Na mě ale jde trudnomyslnost -- mokré ponožky si vybraly svou daň a na malíčkách mám obrovské puchýře, které se ozávají. Pár km po tom mi jeden z nich prasknul a tak chvíli šmajdám, než bolest přechodím a jdu normálně. Mezitím se ale spustil opravdový déšť a když jdeme zrovna mimo les, prší proudem. Ve Velké Roudce jsme v 13.40 a vytrvale a hustě prší. Nenaimpregnování bundy se mi vymstilo a ruce mám mírně mokré, naštěstí ale membrána neselhala úplně a zbytek těla je jakš-takš suchý. Projistotu ale měním mikinu a triko pod bundou jenom za triko, abych neměl cestou domů mokrou mikinu. Kousek ve vesnici nacházíme penzion se štítem Svijany a hospodu, obojí zavřeno. V zastávce sedí neznámý člověk a čeká, než přestane pršet. Jdeme dál a chystáme se na poslední stoupání, Jevíčko se nám rozplývá v dáli, nemáme příliš motivace.

Stoupání je nakonec jednoduchoučké, horší byl nakonec sestup. Za deště se každá cesta proměnila buď v potůček, nebo bahnitou skluzavku. Za chvíli jsme ale v Opatovicích, kde lovíme třetí kešku a jdeme dál po značce na nádraží (14.30). To se ukazuje být pouze autobusové a chuť jet vlakem domů nahrazuje chuť jet autobusem domů. Volám přítelkyni, aby nám našla rozumný spoj. Rychlík ze Svitav jede v 17.25, místně jsme si pak našli autobus odjíždějící za chvíli. Míříme počkat do bistra kousek od nádraží. Dáváme si teplý čaj/kávu, Maso párek v rohlíku a já dršťkovku, celkem za 94Kč. Mokré kalhoty převlékám za suché kraťasy a v autobuse poté i ponožky, sandále za suché pohory a mokré za suché tričko. Úplná pohodička! V autobuse posíláme exit-sms a povídáme si o teplé sprše a peřině. Také definitivně rozebírám telefon a nechávám ho vyschnout, tlačítka mu již nefungují a displej divně poblikává.

Při nástupu do vlaku došlu konečně na sníh a docela vánici (začátek jsem prospal v čekárně, čekal jsem něco přes hodinu). Ve vlaku spím, z kupé jsme pravděpodobně vyhostil dva jeho předchozí obyvatele a nikdo ke mě nechtěl přistoupit. Od Pardubic jsem tedy už jel sám a slušně se prospal. Teplá sprcha a postel byly ještě lepší, než jsem si představil :-)


 autor: Tomáš Štec, podzim 2012
Vzhľadom na mierne meškanie vlaku, odbiehanie ľudí po zásoby a podobne sa štartuje s meškaním 25 minút, teda o 19.25. Ešte predtým zisťujem, že som si neobjednal žiadnu mapu (pretože vždy nosím celé KČTčky), a že som KČTčky do batohu nepribalil, pretože snaď mám objednanú nejakú mapu. Ale nie všetci na štart dorazili, tak si beriem nejakú zvyšnú farebnú a po štarte sa radím na chvost asi desaťčlennej skupinky chrtov, z ktorej sa hneď na začiatku trhá dopredu Martina s doprovodom. Takto som prišiel o možnosť pokecať si so známymi vzadu, ale tak nevadí, uvidíme, ako to pôjde. Ako cieľ som si napísal Jevíčko, čo je prakticky 80 km.

Štyridsať minút nám trvá cesta na rázcestie do Bílovic. Idem v spoločnosti „náhodného“ spolucestujúceho, ktorý si DC našiel pri propagácii na extrémackých weboch (za tých pár kilometrov som sa ho na meno proste nespýtal). 20.30 hlásim rázcestie Nad Arboretem, 21.05 už Babice nad Svitavou, čo je 10 km od štartu, takže tempo je veľmi svižné. Už v dedine sa za nami (ideme iba dvaja, Láďu a Masa sme už striasli) objavujú čelovky a klopkanie palíc. Približuje sa snaď na nejakých 50 m, ale potom mu utekáme. Keď žltá začína klesať do údolia, zmenia sa prízraky na Gimliho a Evu, ktorí zbiehajú poklusom. Držím krok, ale na rázcestí Kostelík – jeskyně zastavujem na žemľu a na čaj, takže štyria ľudia mi utekajú ihneď a krátko po nich prebehne aj Tritas.

Údolím teda idem sám. Keď žltá začína stúpať do kopca, vidím pred sebou svetlá, ale potom kufrujem (v polome chýba značenie), takže sa po návrate späť, opätovnom nenájdení značky a vzdatí hľadania objavujem pri prameni Sv. Hubert. Začína mrholiť, pritom podľa predpovede už malo pršať. Tak fajn, to by celkom šlo. Po asfaltke to beriem do Olomoučan na červenú. Tam chytám svetielko, a ono to Tritas. Jeho GPS a skúsenosť z jari sa teraz budú hodiť. Inak je 22.20. Tritas si mýli vrátnika na píle, ktorý si na nás svieti reflektorom, s niektorým z pochodníkov. Za nami ešte chvíľu bolo vidieť svetielko, ale po rázcestie Pokojná ho spoľahlivo stratíme.

Ideme v dvojici. Pred Rudicemi vidíme svetielko pred sebov, Rudice hlásim o 23.10, takže zatiaľ priemer tak 5,5 km/h. 23.53 hlásim štart z bus zastávky Vilémovice po pití, jedení a výmene batérií v Tritasovej GPS. Keď sme sa zdvíhali, niekto nás dobehol, ale tiež dával pauzu, takže opäť dvaja. 00.18 sme na rázcestí Macocha, takže máme za sebov skoro 30 km. Na zostupe sa sťažujem na schody, že by som radšej eskalátor, ale ten štrk pod nimi je ešte horší. Päť minút pred jednou stojíme opäť na pitie na rázcestí Pustý žleb, čím začíname výlez z údolia do Suchdola, kam sa dostávame o 01.15.

Tritas si necháva spievať na dobrú noc od priateľky, keď tá je príliš zaspatá na to, aby ho uspokojila, tak mu spievam ja, ale nejako sa mu to nepáči. Nebije ma, takže 01.30 sme vo Vavřinci, nastupujeme na žltú a ďalej čakajú Petrovice. 01.54 sme v Petrovicích, a hlásim „nikto na dohľad pred nami, nikto na dohľad za nami“. Zelená značka je v lese slabo značená, ale 02.26 hlásim rázcestie Kuničky a Boskovice sa blížia. Niekedy v tejto dobe sa púšťam do šiestej žemle zo siedmych, čím nejaké vážnejšie jedenie končím. Štyridsaťpäť minút nám trvá prechod na škatulec o ďalších dvadsať hlásim pomerne neďaleko za nami svetlo. Ale zelená pár krát ostro odbočí a už toho človeka nevidíme. Potok po klzkom kmeni úspešne prekonávame obaja, šutre pod lístim znepríjemňujú schádzanie do Boskovic. Je 03.55 a ja hlásim okraj Boskovic. Tritas volá Gimliho a celé čelo sedí v Boskovicích v zatvárajúcom nonstope. Výborne!

My prichádzame, oni odchádzajú. Obsluha nám nechce nič predať, takže stojíme len krátko a o 04.15 vyrážame ďalej. Čelo vyrazilo v dvoch skupinkách. Pred Pastviskem ale blbnú so sledovaním značky a tak ich doťahujeme a o 05.20 hlásim od Pastviska sedemčlennú skupinu. Tá ale nevydrží príliš dlho. Do kopca stúpam najrýchlejšie (zo žemlí som prešiel na PowerBary) a tak sme za Bačovem roztrhaní. Pred Vískami sa ale objavuje elektrický ohradník. Gimli ho prekročí ako prvý a začína naberať náskok, ostatní chvíľu obchádzame, potom prekračujeme, ale v ohrade terén stúpa a tak máme rôzne tempo. So mnou krok udrží akurát Martin a po chvíli sa pripojí aj Tritas, ktorý namiesto aby si otvoril bránku si užil celkovo štyri rany na povzbudenie. Vo Vískách sa opäť schádzame s chvostom za nami. 06.05 hlásim ozývajúce sa pľuzgiere na nohách a plán ísť likvidačne do Jevíčka, zároveň nám na 60. kilometer ostáva 2,5 km.

06.30 hlásim r. s. Andělka, inak povedané 60 km. Taktiež hlásim, že tlupa blbcov zbieha kopce (začína sa sťažovať pravé koleno a po zlom našliapnutí na konci zbehu aj pravý členok) a že niektorí exemplárni blbci skúšajú kopce aj vybiehať, ale že dobrovoľne sa nepriznám. No čo, no, chcel som nabrať pár desiatok metrov na pauzu na záchod. Rázcestie v Kladorubech hlásim o 06.45, s tým, že sa skupina potrhala. Úplne dopredu ušiel Gimli, Tritas a Eva skúšajú stíhaciu pochod, s nimi ešte jeden človek, potom nasledujeme Martin a ja. O siedmej ráno hlásim Kochov a plán „pochodu smrti“ do Jevíčka, čo je ešte 16 km. Za Kochovem už pozorovateľne svitá, okrem toho mrholenie prechádza do dažďa. Dopíjam posledné zásoby kvapalných pohonných hmôt, čo znamená, že mám síce pomerne ľahký batoh, ale zas som na suchu.

07.30 míňame Tritasa. Chytila ho „energetická kríza“ ako sa bol býval vyjadril, takže nechal Evu Evou a odpočíva. Päť minút potom sme na Kamenné svatbě, skúšam strečing na tuhnúce svaly (asi som nemal tie kopce vybiehať). Chodidlá pália, ale ísť sa dá. Vo Velké Roudce logujem dlhý záznam: dokúpil som si pitie v Smíšeném zboží, ktoré pripomína časy pred 23 rokmi minulé, Pri pití, jedení a oddychu nás došiel Tritas, ale oddychuje tiež. Čo nestíham zalogovať do prvej poznámky je to, že sa objavila Martina + 2, čo je pre mňa a Martina výzva sa zdvihnúť. Pripájame sa k nim a do Opatovic na námestie sa ich držíme ako kliešte, aj keď zostup pri Bezručovom reliéfe je dosť nepríjemný, kolená trpia. V Opatovicích sme o 09.07, opäť skúšam pretiahnúť svaly, pijem a bez ďalšieho zdržiavania vyrážame ďalej.

Na stúpaní z Opatovic ale neodbočujeme popod chatky, takže si zachádzame asi 200 m, potom sa vraciame a na klzkom zostupe farbím hnedou farbou celý pravý bok – mrška pravá noha podšmykla. 9.50 sme na vrchole stúpania nad Napoleonovým památníkem, dole na ceste vidíme trojicu s náskokom, ale hneď nám zachádzajú za kroviny. Začíname zostup po asfalte, ostáva nám 2,5 km a potom Jevíčko. Chodidlá nepália – proste ich necítim vôbec. 10.05 prechádzame popod diaľnicu a ostáva posledný kilometer. Nohy bolia ale ideme a na námestí zastavujeme o 10.23, prakticky presne 15 hodín po štarte.

Posielam Gimlimu koncovú SMS, prezúvam do vysokých topánok (namiesto chodidiel mám dva zošúverené belavé kýpte), ktoré sa celú dobu viezli v batohu a sú príjemne suché, a čakáme na autobus. Vodič na nás pozerá dosť nedôverčivo, ale našťastie ani môj zahnedlý vzhľad oblečenia nespôsobuje, že by nás nezobral. Tak fajn, 10.47 sa autobus pohýňa na hodinovú cestu do Svitav a koho nevidíme: Martinu s partiou, ako práve po zelenej značke opúšťajú námestie po pauze v nejakom lokále. Tritas nás za tých asi 25 minút nedobehol. Predtým vyhlasoval, že Jevíčko určite nebude konečná. No, síce stráca, ale do večera má stále hromadu času, tak neviem, kam ho nakoniec jeho odhodlanie donesie.

Kvôli obchádzke na ceste I/35 sa nám desať minút na kúpenie lístku a vylezenie na nástupište kráti na polovicu, ale vlak stíhame a do Prahy sa vezieme. Pospávame, ale za Pardubicemi si všímame významnú zmenu terénu: Jesenné pošmúrno sa mení na sneženie a krajina sa belie.

Osemdesiatka je pre mňa uspokojivý výkon o to viac, že som si ju na štarte napísal ako cieľ. Len neviem, akú veľkú mám dobudúcna motiváciu toto číslo zvyšovať. Aj keď som chvíľami ľutoval, že som nezostal vzadu so známymi na pokec, naháňanie čela bolo celkom zaujímavé a pre mňa na DC nové a na pokec sa vždy niekto našiel, sám som išiel iba kus po žltej za Babicemi.

Epilóg hodinu pred koncom závodu: Už je na koleji aj Gimli a spol. (Moravská Třebová), za Kunčinu asi nikto nedošiel a ja hodnotím nohy takto: chodidlá sa lepšia, svaly sú už celkom obstojné, len kolená sú posunuté o dĺžku stehien vyššie a viac doprostred. Viete čo sa vám najbližšie na to zbiehanie kopcov? ;)

 autor: Anita Vansová, jaro 2012
Jaké to tedy bylo NEJÍT na Den Cesty?

Předně chci vzkázat Moravskému krasu, že ho mám pořád ráda, i když jsem se teď zrovna zamilovala do Českého středohoří. Nejspíš to bude jen přechodné - ze Středohoří mám dost labilní pocit, zejména z meteorologické stanice na vršku Milešovky.

Ale zpět ke Dni Cesty. Start z Velemína o půl deváté ráno byl trochu předčasný, ale to je ze všech porušení pravidel (počínaje faktem, že jsem se na závod včas nepřihlásila, a konče tím, že se startovalo o pár set kilometrů jinde) patrně to nejmenší. Rychlost nebyla nijak závratná, přes 3 km/h jsme se nedostali zejména kvůli zastávkám typu "Jé, pižmovka mošusová, čichněte si, jak smrdí!". Další překážka se dostavila zhruba na pátém kilometru a spočívala v odebírání vegetačních snímků. Možnost pokosení 100 m2 lesního podrostu, usušení a zvážení biomasy jednotlivých druhů byla sice zavržena, ale i tak jsme ztratili aspoň půl hodiny. Taktéž pivní zastávky, které ke Dni Cesty neodmyslitelně patří, se protáhly trochu více, než by bylo slučitelné s výherní strategií.

Situace se mírně zlepšila až krátce po poledni při průchodu úživnostním gradientem a změnou podloží z bazaltů na fonolity. Na těchto kyselejších horninách se vyskytovalo podstatně méně druhů, které v předchozí etapě tolik brzdily postup.

Na desátém kilometru si to však příroda vynahradila nástupem stepní květeny, a tím byla zkáza dovršena. Všechny naděje, že dojdeme aspoň na Boreč, vzaly za své a museli jsme se potupně vrátit na start. Ještě ke všemu nám spoj do Prahy jel až v neděli po poledni, tedy cca za 40 hodin. Při čekání v těsném sousedství obory s teplými daňky mi nakonec došla trpělivost a vyrazila jsem ještě na desetikilometrový pochod do Lovosic na vlak. Samozřejmě už bylo dávno po časovém limitu, takže skóre jsem si tím nijak nevylepšila.

Nyní nezbývá, než poučit se z vlastních chyb a s nadějí hledět vstříc příštímu Dni Cesty.

Hodně štěstí!

 autor: Tomáš Uhlíř, jaro 2010
Letos byl pro mě den cesty bohužel asi posledním rozptýlením před odevzdáním diplomky. Kondička věčným vysedáváním před počítačem dost utrpěla, takže jsem letos neočekával žádné zářné výkony. A protože diplomka už skutečně klepe na dveře, rozhodl jsem se jít jen přes den a posledním vlakem odcestovat. Aby to zase nebyla úplná nuda, stanovil jsem si hodně nadsazený cíl (Kasejovice 56,5 km). Na cestu jsem měl asi 9 hodin, z čehož vychází, že bych musel jít celou cestu více než šestkou (A na nějaké kufrování už vůbec nebyl čas.)

Ještě ve vlaku jsem si udělal průzkum, kdo další by mohl sdílet můj cíl. Vypadalo to, že v tom budu sám. (Ostatní si vesměs klepali na čelo.) Ještě před startem si ke mně Lada schovala bundu. Bude si muset pospíšit, jestli ji chce dneska ještě vidět.

Hned ze začátku jsem vyběhl z hlavního chumlu, našel si něčí záda (shodou okolností Oldovy) a pověsil se na ně. Pustil jsem si MP3, sundal brýle a jen čas od času zamžoural, jestli ten mlhavý obrys 15 metrů přede mnou někam neodbočil. Olda nasadil rychlé tempo, které mi úplně vyhovovalo. Šlo se mi krásně a pomalu jsem odplavoval myšlenky na diplomku. Už jsem se dokonce začínal těšit, až si s někým popovídám. Oldu jsem došel, ale než jsme stihli najít nějaké téma, ztratili jsme cestu. Holky před námi také. Chvilku jsme si pobloudili, než jsme se opět vynořili na žluté. Jaké bylo moje překvapení (a zklamání), když se před námi objevila skupinka, kterou jsem na začátku tak svižně opustil. Sen o Kasejovicích zmizel v neurčitu. Alespoň si budu mít s kým povídat.

Po chvíli si mě odchytila Lada (moje diplomková konzultantka :o) )a pustila se do vymýšlení mé diplomky. Postupně jsme s Ladou víc a víc zaostávali, až jsme hlavní skupinku ztratili nadobro. Lada začala panikařit, že teď budeme muset hledat cestu sami (Ten, kdo zná mé a Ladiny orientační schopnosti, se teď musel alespoň pousmát.). Posilnili jsme se na to točenou zmrzlinou a vyrazili dál.

Z Lady se vyklubal pěkný tyran (varování: Nenechte se zmást její milou až nesmělou povahou. :o) ). Nenechala mě odpočinout ani na chvilku a stále udržovala svižné tempo. Po cestě jsme potkali Alču o berlích, ale záhy jsme ji nechali za sebou. V lese na padlém kmeni seděl Martin a hrál si pro radost na flétničku. Ani tady jsme ale nemohli zastavit. Na oplátku jsem zase Ladě zakázal vytahovat mapu při sebemenší nejistotě. Za tu dobu, co jsme spolu šli, jsme nezabloudili ani jednou. A to jsme si ani na chvilku nepřestali povídat.

Časem jsme došli skupinku, co nám předtím tak utekla. Zastavili se v hospodě na pivo a zrovna se mazali a chystali se pokračovat dál. Lada odmítla zastavit a aniž by zpomalila, pokračovala dál. Zato já jsem se vděčně zhroutil a vychutnával si tu chvilku odpočinku. Záhy už jsme byli zase na cestě. Trochu jsem zaostával, tak jsem zvolil stejnou taktiku jako na začátku. Pustil jsem si MP3 a držel jsem se tak 15 metrů za Evou. S MP3 se najednou šlo zase pěkně. Po chvíli jsme opět přibrali Ladu (Asi ji to samotnou nebavilo. :o) ). Opakovala se stará historie. Skupinka se odtrhla a zůstali jsme s Ladou zase sami.

Pomalu jsme začali přemýšlet, odkud odcestujeme zpátky do Prahy. Mohelnice (42,5 km) vypadaly docela lákavě. Jenže bychom tam museli asi hodinu čekat na vlak. Do podhůří to byly jen dva kilometry, takže nebylo co řešit. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Hned zkraje v lese jsme ztratili značku a to byl začátek konce. Pak už jsme bloudili až do konce. Určitě jsme ušli mnohem víc než ty dva kilometry. Pořád jsme ale měli docela dost času, abychom vlak stihli. Dorazili jsme do Podhůří. Stačilo jen najít železniční zastávku. Podhůří jsme prolezli skrz naskrz. Nakonec nám nezbylo, než se zeptat místních. „Železniční stanice v Podhůří? Ale ne, to se určitě pletete. To musíte do Kotouně. Je to jen něco přes kilometr. Kdy vám to jede? Jo, za čtvrt hodinky? Tak to nestihnete.“ :o)

Přešli jsme do běhu, prodřeli puchýře, které ještě prodřené nebyly a zamířili přes kopec do Kotouně. Už z dálky jsme viděli železniční stanici. Zaplavil mě hřejivý pocit. Nakonec to stihneme!

Nestihli.

Zničehonic se odněkud přiřítil vlak. Nakonec nám zbývalo asi 10 metrů. Stačilo se jen promotat skrz železniční zastávku. Vlak ale přesto ujel. Vůbec jsem nechápal, jak se tohle mohlo stát. Něco takového je přece naprosto absurdní. Jen pomalu mi začínalo docházet, že budeme muset nějak přetrpět noc. Když mě přešla první vlna zoufalství, začal jsem zase přemýšlet. Když se dostaneme do Plzně, odtud nějaký vlak určitě ještě pojede. Budeme muset zkusit stop.

Nedaleko bylo naštěstí ideální místo. Netrvalo ani dvacet minut a už jsme seděli v autě a řítili se do Plzně. Lada si pochvalovala, že si poprvé vyzkoušela stopování. Docela jí to šlo, i když jí dělalo trochu problém se při tom udržet na nohou.

V Plzni už jsme si jenom užívali. V automatu jsme si koupili vodu, která nám už dávno došla. Navštívili jsme místní záchody, vyměnili ponožky, sundali boty a těšili se z toho, jak to nakonec pěkně vyšlo. Dokonce se ani nekonal obvyklý teleport při cestě zpět. Celou cestu až do prahy jsme zase propovídali.

Uvědomil jsem si, že jsem celý den cesty strávil vlastně jen s Ladou. Bylo to ale moc příjemné. Postarala se o mou psychickou pohodu (I když na fyzickou zvysoka kašlala. :o) ). Dozvěděl jsem se lecos zajímavého a moc pěkně jsem si popovídal. Děkuji za milou společnost.

 autor: Tomáš Uhlíř, podzim 2009
No a jak den cesty probíhal z mého pohledu. I když jsem byl rozhodnutý, že tentokrát to pojmu jen jako příjemnou procházku, bylo to utrpení jako vždycky. Jako odhadovaný cíl jsem realisticky uvedl Mariánské lázně a už od začátku jsem vyhlížel skupinku, která by můj cíl sdílela. Zúčastnilo se tuším okolo 17 lidí. S mnoha z nich jsem si chtěl popovídat, pořádně se mi to ale bohužel podařilo jen s některými. Nakonec jsem vyrazil v pětici: uhlik, uhlíček, gimli, eva a vojta. Netrvalo ale dlouho a vytvořila se jedna velká skupina (Myslím, že v jednu chvíli šlo pohromadě snad všech 17 lidí.) Občas se někdo utrhl (martina, olda, tritas?) a vyrazil dopředu, ale definitivně se skupina roztrhala až někdy před Planou. Na nejzajímavější úsek jsme zůstali 4: uhlik, uhlíček, vojta a lada. Proč nejzajímavější? No, jsem docela mírumilovný člověk, ale to co jsem sliboval udělat tomu %Ł&@#&, co kreslil červenou značku... Stalo se to potom, co jsme vyrazili z Chodové plané. Každou chvíli se značka vytratila. Sice před námi byla pěkná vyjetá cesta, ale značka nikde. Raději jsme se vrátili a skutečně jsme po chvíli našli značku mířící někam do křoví. Po nějakých 100 metrech nás ale lesní stezka vyvedla opět na tu vyježděnou cestu, na které jsme začínali. No a když se vám tohle stane už poněkolikáté, tak tutově také začnete ztrácet nervy. Vojta se snažil rozptýlit chmury vtipem o koni, co se všude šprajcne a strašně smrdí. Ukázalo se ale, že tenhle vtip se na den cesty vůbec nehodí. Publikum bylo úplně apatické, a tak musel chudák vojta vymýšlet další a další místa, kde by se mohl kůň šprajcnout :o). Zkoušel jsem ladu seznámit s dvourychlostní parolodí na dálkové ovládání, ale vojta s kubou se začali tvářit jako že mě popraví, jestli s tím začnu. Lada měla asi starost o mé zdraví, protože řekla, že jí to mám vysvětlit někdy, až mě při tom vojta s kubou nezabijí. Když jsme po podobných diskuzích konečně vybloudili z lesa, zmizela značka (naštěstí?) úplně. Po krátké poradě jsme si to namířili přímo: louka, plot, louka, plot, louka, plot, louka, plot a konečně civilizace! Dál by se šlo docela pěkně, jenže nás to bloudění nějak úplně vycuclo. Začalo pomalu svítat. Sluníčko jako by ale ladu nějak zázračně nabilo. Ta lada, která to chtěla vzdát už v Plané, najednou vybíhala daleko dopředu a zase se pro nás vracela, zvedala nás, když jsme se hroutili na silnici a nezapomněla se při tom smát našemu bídnému stavu a kachnímu kroku. Když jsme ji označili za čarodějnici a chystali se ji upálit, se smíchem odcupitala bez nejmenších problémů z našeho dosahu. Nechápu její poznámku o tom, že největší legrace je s námi po padesáti kilometrech. Vysvětluji si to tak, že zatímco my jsme byli úplně zničení fyzicky, ladu to poznamenalo psychicky a nadobro zešílela. Po nějaké době (byla to věčnost!) jsme se konečně dobelhali do Mariánských lázní. Tady se konečně rozlynuly jakékoliv sny o tom, kam až kdo dojde. Vlak nás zlákal všechny. Na nádraží se k nám přidal ještě viťas. Čekání na vlak si ostatní vyplnili tím, že mi počítali, kolikrát za tu čtvrthodinku stihnu usnout. Pětkrát! Vždycky, když jsem zabral, šťouchli do mě aby mě probudili a já mohl začít znovu. Ve vlaku jsem se mohl odpojit definitivně. Bylo to nádherné, ještě dnes mi ty krásné chvíle mezi spánkem a bezvědomím připomíná můj zablokovaný krk. A nějaké postřehy a zhodnocení na konec... Tentokrát jsem neměl problém ani se svaly ani s puchýři, a dokonce ani s koleny. Co se tedy pokazilo? Dostalo mě celkové vyčerpání, nedostatek spánku, energie a hlad. Hlavně jídlo jsem tentokrát těžce podcenil. Jinak ale den cesty splnil mé očekávání. Došel jsem do Mariánských lázní (56 km), ale hlavně jsem si ujasnil, že den cesty podnikám především kvůli ostatním. Hlavně s vojtou a s ladou jsem si moc pěkně popovídal. Děkuju za fyzickou i psychickou podporu na těch posledních kilometrech.

 autor: Eva Blažková, jaro 2009
Všechno je jednou poprvé aneb DC přes Mariánské Lázně
Mariánky jsou vůbec zvláštní město, vždycky když tu jsem dějou se zajímavé věci. Když mi bylo asi 10 a mojí sestřenici asi 20 poprvé jsme tu stopovali, je to nezapomenutelný zážitek i přestože jsme dostali hrozně vynadáno…

Prvních 40 km byla nuda
Hned na začátku jsem si pokecala s pár lidma, ale cca od osmého kilometru jsem šla s Lenkou, cesta za hovoru plynula tak rychle, že jsem se vzpamatovala až v Plané. Moje nohy na to byly skvěle a tak jsem se rozhodla dělat, co se dá, opustila jsem Lenku a přidala se k Martině s Tomem.

Nejdelších 12 km, co znám je z Plané do Mariánek
Ti už ale tou dobou měli puchýře a začali výrazně zpomalovat a přesvědčovat mě, že má cenu jít sama napřed. Gimli říkal, že den cesty je o boji sama se sebou a že není třeba mýt dobrý tým, nesouhlasila jsem, ale uvědomila jsem si, že druhou stranu mince jsem ještě nikdy neokusila a trochu mě to lákalo. Nakonec jsem se nechala ukecat, půjčila jsem si od Toma baterku (díky moc, byla úplně skvělá) a vyrazila vpřed. Začlo se stímívat a krom toho, že se mi samotné šlo velice dobře, protože jsem se nikomu nemusela přizpůsobovat a mohla si jenom tak přemýšlet, dostala jsem trochu strach. Bála jsem se těch potulných stvoření, co jsem cestou potkávala a psů, kteří stěkajíce vyběhli několik metrů za mnou. Bála jsem se trochu i toho, že půjdu celou noc sama… Před Stanovištěm mi volal Franta, jestli se nemůže přidat, že mu ujel vlak (z nepozornosti první kurf cca 1km). Po kratším bloudění a nápovědě na telefonu jsem dobloudila až k Frantovi a za deset minut občerstvování se objevila i Martina s Vítkem. A co bylo tentokrát v Mariánkách poprvé? Porprvé jsem šla sama, sama v noci v temných parcích. Dostala jsem stejně vynadáno jako tenkrát a zas to byl zážitek… I pro to všechno jsem se rozhodla, že poprvé napíšu zápis.


Velký kufr v Kynžvartu
Cestou do Kynžvartu jsem lehce skupince utíkala (a díky tomu párkrát špatně odbočila, na kufrech přičítám tak cca 1 km), protože jsem zjistila, že natažený krok pománá od nepříjemného bolení kolen. V Kynžvartu při svačince a mazání lýtka alpou (bolel mě sval) mě dohnal Franta. Chytil nový dech a rozhodl se jít rychle. Přišla i Martina s Vítkem a vyrazili jsme do kopce, do bláta a i po telefonátech s předchozí skupinou špatným směrem. Odtrhla jsem se od sandálko-teniskové skupiny a šla po cestě. Ta však skončila a tak jsem vylezla doleva, tam kupodivu byla modrá. Vyrazila jsem po ní, ale špatným směrem. Tušila jsem to, ale nějak mě ty bahnité cesty zamotaly, že jsem se na druhou stranu vydat nemohla. To samé se stalo sandálko-teniskové skupině i přestože měla kompas. Shledali jsme se, ale nebylo to moc šťastné, zacházka se odhaduje na 8 km. Navíc Franta ztratil mobil a tvářil se, že ho půjde hledat. Opět vyrážím sama…

Co už kufr není
Cesta ubíhala jenom pomalu a líně a už mě trochu začlo štvát chodit sama i když to asi bylo spíš únavou. Dolehla na mě panika, že se ztratím v lese, protože modrá vedla úplně jinak než v mapě. Občas jsem volala s předchozí skupinkou, ale po velkém kufru se z hodiny, kterou měli staly dvě, už jsem si nedělala ambice, že je doženu, ale Frantovky stále nepadaly, čas byl, jediné co bolelo byl sval na lýtku a tomu alpa zatím spolehlivě pomáhla, morálka se houpala zatím v kladných číslech. Pak ale přišla osudná křižovatka na které jsem i přes spoustu konzultací s předchozí skupinou nezvládla vybrat správnou cestu, šla jsem, šla, značka nikde, já nevěděla kde. Člověk by neřekl, kolik je v lese lesních zpevněných cest asi dvě hoďky jsem po nich random chodila. Nejdřív jsem se chytila klád. Ty přeci musí nějak dostat do údolí a tak jsem sledovala největší cestu od klád. Bez úspěchu, zacyklila jsem se. Pak jsem se rozhodla slézt do údolí, tam třeba nebude les. Ale jak? Po cestách to moc nešlo, každá cesta se nějak dostala do stoupání. Potok jsem zamítla, potok umí skákat ze skály, na které byla místy na mapě reklama a protože jsem nevěděla, kde jsem, nechtěla jsem to riskovat. Vzdala jsem to a šla rovně. Když jsem uviděla louku neodolala jsem a sešla z cesty, louka se svažovala do údolí, podél potoka a pak najednou po dvou hodinách zoufalého hledání se přede mnou objevil baráček. Hurá. K mému velkému překvapení jsem asi po 300 metrech dorazila na modrou. Byla jsem 3, 5 km před Dolním Žandovem. Podle rychlosti chůza a času odhaduji zacházku vůči plánované trase na 3 km. Asi půl kilometr přede mnou byla Martina s Vítkem:-) Šli pomaleji, měli spací krizi, ale přehonili mě… Stále ještě se dal stihnout Cheb a Martina s Vítkem to plánovali. Já jsem už byla tak plna zážitků, že jsem váhala. Rozlouskla to zastávka na mazání lýtka, kde se ukázalo, že ani alpa už nepomáhá a že kotník si už taky stěžuje (v lese jsem blbě šlápla na větev přes potůček a ona se pode mnou zlomila). Tempo kleslo tak na 4 kmh a to už na cheb nebylo. V Žandově zrovna jel za 20 minut bus do Mariánek. To mě přesvědčilo. Celkem po trase 80, real cca 93. Ve vlaku jsem zjistila, že bolavý kotník a lýtko není pravé jméno, mám úplně zničené šlachy a nohu dvakrát takovou:-)

A poučení
Poučení a zážitků bylo víc než moc. Pokud nevylučujete možnost jít sami je třeba si vzít dobrou mapu a kompas. Volat skupince, co už šla před Vámi je nanic. Pokud máte zabloudit, zabloudíte a pokud nemáte zabloudit jsou jejich rady nanic. Ve tři ráno je potřeba si dát shock, jinak člověk začne mít depresi a být ospalý. Chůze v jednom nezhoršuje náladu během chůze - naopak, ale zhoršuje náladu při kufrování, což se v týmu nestává tak často. Je třeba si vzít dobrou baterku a baterky do ní! Člověk se nesmí ztratit. Je lepší jít kilák zpět než ztratit orientaci. Pokud neprší není třeba moc oblečení (i v noci stačila mikina a triko). Jídla jsem snědla tak dvě třetiny a sladkostí ztěží čtvrtku. Osvědčilo se mi kombinovat sladké pití na energii a zapít vodou, aby člověk neměl žízeň. Strach žene kupředu, v podstatě 99% trasy jsem šla velmi rychle. Byl to nejlepší den cesty, na kterém jsem byla, neušla jsem svůj rekord, ale objevila novou dimenzi, není to jenom o ušlé vzdálenosti.

 autor: Alena Bušáková, podzim 2011
Tak tenhle Den Cesty začal ve středu evidentní nemocí, ikdyž jsem si to samozřejmě přiznat nechtěla. Kašel a bolest v krku pohoda, čtvrteční blouznění při nejspíš nemalé teplotě mě děsilo trochu víc... Nicméně v pátek jsem neumírala, pročež jsem se na DC vydala, ačkoli místo do Jihlavy spíše jako na léčebnou procházku. To se vcelku slučovalo s plánem jít přes noc s Jakubem, jak se taky stalo. Značnou část cesty šel s námi Zbyňa a bylo to docela příjemné a pohodové. V Pacově za svítání po skoro hodinové (bohužel, ale to kafe a ta čokoláda... mmm) pauze v nonstopu jsem však skupinku, v tu chvíli o Ladu, Vojtu, Tritase a možná ještě další lidi bohatší, ale o Jakuba chudší, opustila, neb už jsme se na můj vkus značnou chvíli courali, a šla jsem si svým tempem sama. MP3jka se ukázala býti vynikajícím společníkem, cesta rychle ubíhala, a jelikož jsem šla něco přes šestku, i přes luxusní zastávky na svačiny (jelikož za chůze nejím moc ráda) jsem až do Pelhřimova (kam už jsem se po několika hodinách osamocené chůze relativně ploužila) došla nikým nedohnána (a to si to zkracovaly, lamy). V Pelhřimově na nádraží byl zde to balící dav, který se dále rozrůstal, jen Tritas se telefonicky tvářil, že půjde dál, dokonce do Cerekve. No, zdržovat jsem ho nechtěla, na druhou stranu koncovky s ním se pro mne staly posledních n dní cesty klasikou, takže když se řítil kolem, vyřítila jsem se s ním. Sem tam jsme i popoběhli, a pak mi umřel, že to přepálil nebo co, a stopoval zpátky... Byla jsem nechána napospas osudu, necelých 5 hodin před sebou a necelou dvacku (do Batelova). Nějak to šlo, ale ne už tak dobře, ono taky docela dost pršelo. V Radoňově, když byl Batelov dle cedule 16 a Rájov 2, jsem si řekla: "fajn, z Rájova 14". Kus za Rájovem to bylo 14 zase, a za další dva kilometry to bylo... no do třetice 14. To mě fakt nebavilo... Už to nešlo ani moc rychle, ale co mě definitivně dorazilo, byl okamžik, kdy jsem místo moknutí počala být zasypávána sněhem, v kterémžto stavu jsem využila příležitosti a uprosila dědu, co po té lesní cestě, kudy běžně nejspíš nejede nic celé dny, projížděl, aby mě hodil někam na vlak.

Bylo to fajn. Z nových poznatků: courat se na začátku je fajn (hlavně s fajn lidmi, čímžto bych ráda poděkovala všem, kdo se mnou kus cesty sdíleli), ale nechce se to courat moc dlouho, pak se nic nestihne, a nechce to pak vyrazit najednou moc rychle, to se pak umře. Bych tak jako řekla. Další novinkou je genialita chůze sama. MP3jka je parádní povzbuzovací vynález (v mém případě hlavně díky skladbě All of Me od Jona Schmidta), člověk se neztratí, protože ví, že musí dávat bacha, neb to za něj nikdo neudělá (a taky se nezakecává), a může stavit, kdy chce, aniž by mu někdo zdrhal. Ze starých ověřených: bramborový salát nad zlato. :-) A čerstvé ranní koblihy z místní vesnické pekárny (měla červenou marmeládu, to se v Praze nevidí, ba ani v Trutnově). A železná zásoba ponožek. A kvalitní GORE-TEX (to do příště napravím, doufám...).

 autor: Alena Bušáková, jaro 2011
Začalo
to v Pacově. Člověk se po ujité pětapadesátce cítil skoro úplně fit, ač
neměl ujito úplně mnoho, možná pač byl sem tam nějaký kufr, naopak
zastávek ani moc nebylo, možná jedna na promazání nohou. Tritas teda kus
za Holým vchem telefonicky upozorňoval, že mu v Lukavci právě začal
druhý den cesty po čtyřicítce, kteroužtu teorii zastáváme od dob jejího
vymyšlení původně tuším Kubou v socialistickém pajzlu v Nepomuku před
rokem, nicméně jsem prohlásila, že je jedno, že jsem na to zapomněla,
neboť se mi jde skvěle a nový výlet hodlám začít právě až v Pacově. A
když jsme tam došli, bylo nás hodně, tento den cesty můj věrný
souputovník Jirka, dál Zbyňa, Anita s Radimem, dorazil o něco později i
Tritas, dle plánu jsme poseděli v hospodě, dali si jak kdo chtěl pivo,
kofolu, jídlo, abychom zregenerovali před pravým dnem cesty, připravili
končetiny na noční část, a jen jsme se divili, kolik lidí zlákala
poslední možnost k odjezdu, a jak ti, kdo chtěli jít dál, jsou všichni
před námi.

Původně
jsem sice byla na začátku já s Jirkou a Rumcajzem a taky Ondrou a
Martinem, co je znám ze ksp a šmf, ale oni nikoho moc neznali, a taky s
Láďou a dalšími, co nás po chvíli došli, a měli jsme po oddělení od
pelotonu po několika kilometrech náskok tak půl kilometru, ale potom se
nám ztratila žlutá značka před Jankovem, takže jsme se roztrhali a já s
Jirkou, který mě naštěstí s pomocí GSPky odtamtud vyvedl (ono by to šlo
i bez ní, ale tak jistota je jistota), jsme pak ještě zaostali za
ostatními v takovém šíleném hustníku. To je tak, když dvě GPSky se
neshodnou, a mapa s realitou říkají taky každá něco jiného, to pak se
člověk prodírá hustníkem a touží aspoň po zaječí stezce a nemůže se
udržet a láteří, že to si dělaj prdel, a že chtěl člověk normálně jít
den cesty a ne se jak nějakej kretén prodírat houštím. No, po takovém
zážitku se pak dostanete i za ty nejpomalejší, takže zatímco vy jdete a
jdete, a docela rychle, Jeffa a spol., kteří šli dost pohodovým tempem,
pak potkáte svačit ve Zvěstově na lavičce. Tak přesně takhle se to dělá,
že člověk za takovou dobu pořád jde, ale moc toho neujde.

Taky
to, že prší, věci moc neprospěje. Déšť jako takový sice byl docela fajn,
aspoň mi oproti tomu vedru, co bylo (aspoň, že pofukovalo), přišel
docela nastejno, jenže to pak člověk musí dávat pláštěnku na batoh, a
pak přestane, a člověk uschne, a pak zase začne, tak mu je toho už zase
suchého trika líto a musí vytahovat goráčovku, a pak na chvíli přestane
a člvoěk toho využije, aby se zbavil sandálů, jak jsme pěkně využili
chvíle času při znovunalézáníse při jednom kufru, ale aspoň se pak šlo
na Blaník pohodlněji a cestou krásně kroupilo a nahoře byli Anita s
Radimem, kteří šli pak poblíž nás ještě docela kus cesty, taky se
Zbyňou, ale Anitu s Radimem jsme ztratili už kousek za Pacovem, jelikož
jim to asi nějak nešlo.


V tom
Pacově jsme jinak zabili přes hodinu a půl, ale doufali jsme, že se
tahle regenerace bude hodit, potkali jsme krásnou obří pagodu, a byla
jsem ráda, že nehořela a že tam nikdo nebyl, protože jsem si připadala,
že možná po tom putování už vypadám torchu jako čarodějnice, přišlo mi
ale, že se ostatní docela vlečou, ale rychleji jít nechtěli, tak jsem
volala Evě, kde jsou, a byli tak o celých 7 napřed, u Hejlovského
rybníka, což bylo hodně, ale Rumcajz a spol. jsou prý před námi tak dva
tři, tak jsem si řekla, že to zkusím je dohnat. Přidal se ke mně i Jirka
a chvíli to šlo, ale pak jsme zaváhali v Cerekvi kudy a už nás dohnali,
nakonec jsme se vymotali každý pár jinudy, my podle GPS, která na mapu
seděla dokonale, nicméně po značce jako by se zem slehla - on byl člověk
sice smířený s tím, že v tomhle kraji na to značení zvláště kašlou, ale
tady nebylo fakt nic. Nakonec jsme s Jirkou v Proseči-Obořišti zastavili
celkem znaveni a ospalí na zastávce brzy následováni Tritasem se Zbyňou
a čekala jsem, že nás ztama vyhodí, ať jdeme dál, místo toho se však
svalili vedle nás a pohodlí naši morálku docela zruinovalo.

Spali
jsme poskládaní na lavičku jak se dalo, boty poházené okolo, čelovky jen
položené na zem a svítící. Jirkovi bylo špatně a netušil z čeho a šel to
rozdýchat ven, aby nám kdyžtak ten náš úkryt pro nemohoucí poutníky
no... neušpinil, a venku si sedl a asi spal, ale nespal dlouho, protože
pak nám do chaloupky vtrhl chlap docela robustní a s ním drobná žena se
slovy "Co tady děláte? Vypadněte!!". Vypadali odhodláni nevzít na milost
náš prostý důvod, že jsme na výletě a unaveni jsme si na chvilku sedli,
a že zastávka autobusu by měla být veřejné místo. Pak kopali do Jirky
"ty vole a co je tohle?" a "co tady děláš?" a pak už nekopali a říkali
"sorry, já nevěděl, že tu někdo je" a pak Jirka vstal, bylo mu očividně
blbě a oni říkali "ty vole, ty seš velkej", kteréžto téma jim vydrželo
ještě dalších pět minut. Byli docela opilí a nedali jinak, než se s
Jirkou vyfotit, pročež se obávám, že možná Jirka vyjde v místním tisku,
a komentovali, že má Jirka rozkrok stejně vysoko, jako paní poprsí, což
zdaleka nebyl jediný výrok na podobné téma, ale je asi jediný
publikovatelný, no byli dost opilí. Taky se strachovali, jestli máme
nějaké, a zvali nás na pivo a večeři "guláš z divočáka, před tejdnem sem
ho střelil, žena ho uvařila... ty píííčo, ten je velikej!" a Tritas se
tvářil nalomeně, že by i šel, tak jsem do něj kopala, ať toho nechá, že
se tam nám ostatním moc nechce, tak snad nám to odpustil, když prý kdyby
byl sám, tak asi jde, no a ještě dobrých pět minut nás přemlouvali,
několikrát to vypadalo, že už nás konečně opustí, ale pak se zase ptali,
že proč jsme nepřišli rovnou k nim, a že nám to ohřejou a tak.

Takže
jsme radši vyrazili, když odešli, to bylo něco jako půl druhé, a do
Pelhřimova už to docela šlo, tam jsme zas skoro hodinu věnovali nonstopu
a pivu a nohám a záchodu, přišli jsme naštěstí až těsně po rvačce a
jediné co, tak slečna od baru občas prudila, ať nespíme, nechali jsme
tam Jirku svému osudu a se Zbyňou v zádech vyrazili, ale občas nás
přepadla ospalost, tu bylo třeba přezout boty nebo zalepit prasklý
půchýř, takže nakonec ač jsme sem tam popoběhli, nedohnali jsme už
vytrvalého Zbyňu, který snad povzbuzen tím, že si překonal rekord a že i
stovka by se dala, šel neochvějně vpřed, zatímco my pořád něco
dolaďovali. A půl devátá se blížila a rychleji to nešlo, protože plosky
bolely, jak šly pořád v mokrých ponožkách, hloubkové puchýře nejsou
prostě příjemná věc, tak jsme šli, co noha nohu mine, a o půl deváté a
kousek jsem se posadili u Trsovského mlýna. A to byl konec a ani stovka
to nebyla. Nejblíž se zdál být vlak v Cerekvi, a měli jsme docela kliku,
že jsme na poslední chvíli chytili stopa na silnici, kde za tu skoro
hodinu projelo jen pět aut, a to nějaká z toho opačným směrem, a ten
stop nás hodil na nádraží, kde už stál vlak, takže jsme nasedli a jeli.

Tak
to by bylo k cestě. Co se poznatků týče, asi má Tritas pravdu, že se
vyplatí začátek cesty víc flákat - do Pacova to bylo skoro bez zastávky
a asi je to škoda, lepší víc malých, než to pak z musu zabalit tu na
hodinu, tam na hodinu, tam zase na jednu. Hůlky mi byly zase k ničemu,
už jsem to psala v minulém reportu, ale nějak jsem si je zapomněla
nevzít, tak snad příště. První den cesty, kdy mi fakt chutná pivo, není
to špatná věc, ale Gimlimu na rekord asi útočit nebudu. Příště si vezmu
nějaký životabudič na ty krize, on s tím člověk vážně nic moc nezmůže,
když prostě usíná za chůze, a jestli ten energydrink funguje... Taky
jsem zjistila, že pohorky jsou blbost a sandále asi spíš taky. A taky
jsem ráda, že znám trasu na podzim, kdy se startuje večer, což je daleko
pozitivnější, a myšlenek na Jihlavu se nezvdávám, ba naopak, ikdyž jsem
byla teď větší looser než minule, ale nejdřív si překonat noc je fakt
výhoda, aspoň mi to vyhovuje. Jo a taky jsem zjistila, že jsem toho
úplně hrozně moc snědla, ale všecko mi to chutnalo, takže pohoda.
Timetable by asi nikdo nečetl, takže... toť asi vše.

Jo
ještě díky všem souputovníkům, především Jirkovi, který mě vytrvale
provázel celou dobu a většinou jsme i hezky povídali, dále Tritasovi,
závěr byl jako vždy poslední dobou s ním fajn a díky za bezvadný pokec,
a potom Zbyňovi a Radimovi, s nimiž jsem občas taky pár slov prohodila,
když oscilvoali okolo. Jo a Gimlimu za lok piva a Radimovi, Martinovi a
Ondrovi dík za začátek, a bubu že utekli a nešli jsme spolu i dál. Díky
Gimlimu za organizaci a... těším se příště! :-)

 autor: Alena Bušáková, podzim 2010
Hlavní poučení: Za chyby se platí

Tentokrát jsem se obávala, že můj DC začal asi tak 14 dní předem, kdy jsem řítíc se na kolečkových bruslích (půjčených, s brzdičkou na špatné brusli) z kopce po lávce u ZOO směr Stomovka nabrala čelně (koleny) zídku, neboť cyklista nalevo ani pár napravo nebyli schopni mi o kus uhnout. Kolena jsem si odrazila dost solidně, a to jsem tehdy netušila, že opuchnou a budou bolet při sebemenším dotyku ještě dva týdny poté (musím s uspokojením říct, že na DC se to neprojevilo).

Pár dní před DC jsem si zajela do Radotína pro objednanou goráčovku, k mému zklamání však pršet nemělo a ani nepršelo. Den předem jsem nakoupila zásobu nejrůznějšího jídla a půlhodinu předem jsem volala Gimlimu, zda nemá baterky do čelovky navíc, že je asi cestou nestíhám koupit. Říkala jsem si taky, že po 2DC je tenhle nějak moc brzo.

Ve vlaku jsem seděla v kupé jen s Vítkem, tak jsme pokecali, přičemž jsem mu co chvíli nadšeně sdělovala, jak jsem dnes celý den ze všeho nadšená (včetně dějepisu, biologie a podobných školních nutností jako je příprava na předtaneční na maturitním plese, kterou mi nezkazil ani jeden expert, co mi málem ukopl palec).

Vyrazilo se a šlo se. Co chvíli jsem se dvila, že je za námi další hodina cesty. Z původní skupinky asi 6 rychlejších, kde jsme se s Kubou předbíhali, kdo půjde v čele (neboť jsem mu z legrace chtěla odepřít ten pro něj dobrý pocit), jsme se později různě formovali. Jak a kde si moc nepamatuji, neboť tento úsek cesty byl v mé paměti přebit úseky dalšími. Nicméně zhruba: v Blovicích okolo projel Tritas a nechal se vyložit, načež zapadl se skupinkou Kuba & spol. do hospody. Kus cesty s Oldou a Gimlim skoro do Nepomuku znamenal jeden víc než kilometrový kufr v lese, kdy se Olda jal hledat alternativní cestu a já s Gimlim jsme se (moudře) vrátili. Cestou jsme potkali Vítka a dohnal nás i Olda předváděje stádo prasat. Taky po mně vyjel jeden pes. Vyhlídky byly nadějné, průměr neustále převyšoval nejvyšší v Oldově chytré tabulce zaznamenanou rychlost, tedy 5,7 km/h. Nepomukem už jsem však procházela bez Oldy a Gimliho, neboť při mazací pauze u památníku letců jsme byli dohnáni hospodovou skupinkou, s níž jsme pokračovali poněkud volným tempem bez hospody (neboť nikde nebyla) až do Podhůří, kde byl Vítek nucen smířit se s tím, že jedna z jeho bot má skoro rozpůlenou podrážku a kde ostatní zapadli na chvíli na pivo do diskotéky. V Životicích nás Vítek opustil a pokračovali jsme dál poměrně pomalu sami. Byla bych šla rychleji, ale ne za cenu toho, že sama a že mě ostatní akorát při prvním kufru předejdou. (Ještě bych ráda dodala, jak mě Kuba pořád urážel, třeba tím, že mi odmítal vysvětlit, jak myslel to, že mám "hlas, který ho, když jdu za ním, povzbuzuje v chůzi", nebo když z ničeho nic (jakoby napůl ironicky) prohlásil "Alčo, já jsem tak rád, že s náma jdeš".) Po chvíli jsem byla jsem nucena si odskočit, přičemž mě předběhl i za ostatními plandající Kuba, a jelikož červená byla tady jinak než v mapě, zmátla jsem se a zase si ušla tak kilák navíc. Tu jsem tedy poprvé běžela, odhodálna ostatní dohnat. Potkala jsem Kubu, který šel velmi pomalu, ale chvíli jsem jeho tempo vydržela, neboť jsme si povídali, protáhla jsem ho přes pole (protože červenou jsme jaksi ztratili, nebo ona nás) mokré trávy, čímž jsem mu promáchala negoráčové pohorky skrz naskrz, a překecala jsem ho dokonce i k přelézání plotu (ale trvalo mi to).

V Kasejovicích na nás už skoro půl hodiny čekali již promrzlí David, Pavel a Tritas; Kubu jsme zanechali jeho osudu a šli jsme. Tchořovice, kde jsme se rozloučili s končícím Gimlim, na sebe nenechaly dlouho čekat, za nimi jsem si překonala svou drobnou svítací krizi (usínací; nálada byla skvělá, vždyť bylo tak krásně!) a v Blatné jsme si u místního Vietnamce dali každý to svoje. Pivo pomohlo Tritasovi k překonání té jeho krize, já si dala dvě výtečné nešizené pravé vesnické koblihy. Při cestě dalšími vesnicemi začeli David s Pavlem trochu plápolat za mnou s Tritasem a já měla radost, že oproti minule jsem tu v nesrovnatelně schopnějším stavu (ač plosky a svaly bolely). Hospoda v Sedlicích byla balzámem. Kofola, záchod, čistá voda, před hospodou pak hromada bramborového salátu z vlastních zásob. Tehdy jsme ještě netušili, že David se už neplápolá, ale nenalez hospodu předešel nás. Cestou byly úžasné výhledy na rybníky - jeden plný vlnící se vody a jeden plný bahna a malých mrskajících se rybiček v místech s trochou vody a už mrtvých malých rycbiček v banitých místech.

Ale rybník Mošťana mi ani nepřípomínejte! Věnuji mu pro jistotu speciální odstavec, neboť k němu mám po včrejčku asi nejosbonější vztah ze všech rybníků na světě. Totiž: Olda psal, že to nejde obejít, ať zujeme boty a tu velkou louži přes cestu přebrodíme. Pavel se jal brodit, Tritas se tvářil, ať neblbnu, ale já to chtěla obejít. Kus jsem se prodírala hustníkem a: obejít to nešlo, byla tam strouha, tak dva metry široká a na pohled aspoň půl metru hluboká (podle mě skoro metr; jak Tritas později prohlásil: "Tolik? Tak to bych do toho nešel!" - on to totiž nakonec přeskakoval). Nejsem baba, říkám si, přeskočím to. Ty vole, říkám si, to nepřeskočím. Nejsem baba, říkám si, nebudu se vracet. Našla jsem si místo, kde se dalo odrazit z vyvýšeného pařezu. Klepajíc se strachy (doslova) a po paterém zkusmém máchnutí jsem hodila batoh se všemi věcmi, přičemž mě nejvíc děsilo, kde ho budu hledat, když uplave, a že utopím firemní mobil (brala jsem ho s sebou kvůli netu a idosu). Nespadl tam! Ty vole, říkám si, a teď já... no co vám budu povídat, měla jsem v kalhotách, ale suchýma oběma jsem se octla na druhé straně. (Zpětně si říkám, co mě sakra přimělo takovou blbost dělat, takhle riskovat. To už nikdy nechci dělat! Při bungee jde oproti tomuhle o prd.) Tritas psal, že jestli jsem ok, jde napřed. Volala jsem mu nadšeně, že paráda, že jsem se překonala a přeskočila to (z čehož jsem měla nevýslovnou radost). Ubezpečil mě, že jsou tam močály a stejně se namočím, ale odmítala jsem si to připustit. Druhá strouha, metr, pohoda. Proč tekla opačným směrem nevím. Třetí, metr, pohora. Čtvrtá (není to nějak moc?, říkala jsem si), půl metru, pohoda. Močál, aha, tak tak to myslel. Přebrodila jsem +- správným smrem, sucho. Směr domnělá cesta: hustník, stezka zajíců, po níž jsem se jala pokračovat, pohoda. Rybník - sakra, co to je?! Do mapy jsem se dlouho nedívala, takže jsem nevěděla, který si mám vybrat, abych určila, jak ho obejít. Volám Tritasovi, že co to je za rybník. Mluví něco o severu a že má vybitý mobil, ale s tím obejitím mi moc nepomohl. Zmatkuju, jdu chvíli podél rybníka, že ho obejdu zleva, ale po chvíli je tu mokro, tak namáčím jednu pohorku nad vrch. Mám v hlavě fakt zmatek: nevím kudy, zůstanu tady do setmění, někde se utopím při pokusu se odsud dostat, nevím kudy jít, ... (S tím, že už ostatní neuvidím a DC pro mě končí jsem se smířila daleko snáz, než že mě tu budou hledat policisti nebo kdo tohle dělá. Asi bych radši umřela v té samotě, než si volat někoho na pomoc.) Volá Tritas zrovna ve chvíli, kdy fakt zmatkuju, tak to na něj všechno vychrlím. Chudák... Samozřejmě, že cesta odsud byla snadná, že jakmile jsem narazila na jednu lesní cestu, bylo nejvýš pravděpodobné, že povede k té s červenou značkou. Aha, ať jdu na sever. Cesta vedla na sever, paráda. Díky, Tritasi. Jen jsem naštvaná na sebe za to zmatkování, byla bych to dala (být v klidu) i sama. Červená, konečně. Sakra, musím běžet, musím je dohnat! Při druhém brodu obětuju již mokrou pohorku, ale jednou suchou nohou jsem to zvládla.

Konzultace s mapou dopadla tak, že rovně. Jenže to mi nedošlo, že na původní cestu byl brod kolmo, takže jsem pokračovala rovně ve směru brodu. V Dubí Hoře mi vysvětlili, že tady Nedílná není (ještě, že jsem se zeptala) => přes 2 km navíc. No nic, běžela jsem dál a už naštěstí správně. V Brlohu čekal hodný Tritas, já se upocená po běhu na sluncem rozpečené planině v zateplených kalhotách a dlouhém rukávu nahoře převlékla do kraťasů a trika, přezula jsem morkou pohoru (resp. obě) a jala se dobíhat Tritase, který už pokračoval dál. Někde u Silnice I./4-park. vyslovil svůj nový možný cíl: 100. Přičemž prý by se to mělo stíhat průměrnou 6kou/h. Týjo, říkám si, to bych dala rekord. Nadchlo mě to, šlo se mi v pohodě, nálada v pohodě. (To bych taky ráda dodala, že od Sedlice mě už plosky ani svaly nějak moc nezlobily, nechápu proč, ale nestěžovala jsem si.) Tak jo, půjdu s Tritasem na rekord. Cestou jsme dohnali Pavla, ve Stašově čekal David. Šla jsem napřed, ale blbě. (Když si člověk šipku vpravo interpretuje jako vlevo, není se čemu divit...). Dohnala jsem Pavla, Davida, a sdělili mi, že Tritas je vepředu. Sakra! Za blbost se platí... teď abych si šla na rekord sama... No nic, doběhnu ho. Do písku 9, to ten rozdíl stíhám smazat, říkám si. Velký Kamýk, tu končil Olda. Ale už tu nebyl. (Je mi ho trochu líto, jak napsal Tritasovi v závěru smsky "ještě nemám na to ujít 120" - Oldo, každý na to má! Když já tak ty taky, a já na to sakra mám.)

Výhled až na písek, Tritas nikde na cestě. Copak taky běží? Jestli ho nedám do Písku, tak vůbec. A to bych rekord nedala, neboť cíl jsme měli společný: Protivín +++. Jedu na poslední zbytky vody a hroznový cukr (příště tohle volím až na poslení dvě hodiny). V Oldřichově naberu vodu (hodná stará paní, ale tak jí to trvalo!) a pokračuju. Myslím, že tu bylo značení buď předělané, nebo silně zavádějící, každopádně mě ve špatném směru ještě ubezpečí dvě paní (reps. ok, někam do Písku tohle vedlo taky... ale já jim říkala, že chci přes skály...). Při svém kufru končím pobíhající v lese až za silnicí 139 náhodně tam a zpět, doleva a doprava. Dva lidi cosi cpoucí do igelitky mě navedou na modrou a nabízí mi svoz do Písku. Nebýt mé nebetyčné hrdosti, možná bych i kývla. Ten kufr mě totiž pěkně naštval (4km navíc)! Moje blbost, moje vina, opět: za chyby se platí. Nedám rekord, nedoženu Tritase. No, aspoň to zkusím. Mám sílu a náladu běžet, přeci jen pohoda. Mordá mě dovede na červenou a ta na první rozcestí na kraji Písku. Tehdy se poprvé zastavím (předtím jsem pořád běžela) a podívám se na čas. Cože? 2 h 15 minut? A zbývá mi asi 22? Tak to se chlapec, kufr nekufr, o hodinu sekl, vždyť jsem pořád běžela!

V hlavě mi to šrotuje jak blázen. Přeci jen celkový rekord od dosaveního loosera jako já, to znělo skvěle a hlavně, zdálo se, reálně. Do té doby jsem si nedokázala představit, co by se muselo stát, abych to nedala. Bylo mi skvěle. (Ač pochybnosti byly, to "skvěle" je zcela zabíjelo.) A teď? Tak rychle běhat fakt neumím... Konfrontovaná s touto realitou je má pscyhika rázem v pr... Totálně. Je mi smutno, hrozně smutno, sen je v nenávratnu. Volám Tritasovi, kde je, vybitý mobil. Tak mu aspoň píšu, abych se o svou bezmeznou zoufalost s někým podělila. Tady se ukázala neuvěřitelná závislost fyzckého stavu na psychice. Do té doby bez problémů zvládajícím tělem začala cloumat zimnice. Cíl jsem už neměla, tak jsem si sedla a jedla a jedla. Odebrala jsem se směr centrum stále něco pojídajíc, docela pomalým tempem (tj asi 5). Na rozcestí v centru mě dochází Pavel, jemuž jsem zrovna psala SMS kde je, jde-li a zda to ví o Davidovi (o němž jsem byla přesvědčena, že mě během kufrování musel předejít - Pavel na to až tak nevypadal; a o němž jsem doufala, že dostojí slovu a nepůjde za Písek, ale zabalí to v hospodě - přeci jen aspoň nějaký rekord mě začal lákat). Pavel se se mnou dělí o mapu (poté, co jsem ztratila moji i tu, co mi pak půjčil Tritas) a spojovník. Tvrdí, že končí, a já se nadchnu pro Smrkovice, ač po předchozím psychickém šoku už cítím i nohy. Vědět tak, kde je David. Kéž to tu zabalí a já dojdu dál! Ani teď zpětně, ani v tu chvíli jsem nechápala, kde se to ve mně vzalo. Ne to, že chci mít rekord. Ale to, že ho chci mít sama.

Ptám se nějakého chlapce (zhruba mého věku), kudy do Smrkovic, jelikož nechci brát přeci jen Pavlovi mapu (stejně bych ji zase ztratila). Chvíli se projdeme, pokecáme a je na něm vidět, že mě obdivuje (přece jen po té 100++ ce jsem vypadala pořád myslím docela solidně a v pohodě chodící) což mi imponovalo. Jenže mě nenavedl na červenou, ale na silnici. Tak jsem se teda vrátila, aby se mi počítal celý kus a ne jen nějaká spojnice, šla po červené okolo nádraží, kde jsem zase potkala Pavla, který ale už nikam nechtěl. Na ceduli tvrdili 2km, v tu chvíli jsem měla skoro hodinku do odjezdu vlaku, kterým chtěl projet okolo Tritas a na nějž chtěl čekat i Pavel, aby jel s námi. Tak jsem si, uznávám, prostě zamachrovlala se Smrkovicemi (18.15) a vrátila se - napůl stopem přímo k nádraží.

Ve vlaku si povídáme zážitky, spíme, vyvalujeme smradlavé ponožky, otvíráme pivo o odpadkový koš a já se ho učím pít a po malých kouskách není vůbec špatné, hlavně nás kolující láhev tak nějak srdužuje.

Co z toho? DR1! V to jsem se na startu neodavžovala doufat, ba by mě to ani nenapadlo. První ujitá stovka v kuse. Puchýř jen na ukázováčku na pravé ruce (nechápu, kde se tam vzal). Příjemnný den s fajn lidmi (ač jsem chtěla pokecat i s jinými, snad příště). Zjištění, že Tritas je univerzální motivující společník (a že je dost motivující i když není zrovna společník - jako třeba když mi utekl). Poučení jako: H2O + C6H12O6 jen na konci. Nebo jako že hůlky jsou při velkých (= výše 100) cílích k ničemu, neboť buď to jde, a pak to jde i bez nich a člověk je akorát zbytečně nese (a že to váha je), a nebo to nejde, kdy sice jsou k tomu, že člověka pomaloučku doplazí o dvacku dál, ale moc to nestojí za to. Co dál z toho? Jídla snědeno víc naž na 2CD. Další hromada zkušeností, jako třeba že na to mám, že můžu žrát co chci a nebude mi blbě, že mi opuchá ruka a nejde se toho zbavit ani po čtvrthodině nad hlavou, ani po cestě vlakem, že můžu běhat (celkově aspoň 20, a mimochodem kufry navíc tak 10), že nemám problém s puchýři, že namoct si hýžďové svaly je za trest, a hlavně že psychika stojí nad tím vším. A taky jsem konečně pochopila, jak to myslí borci s tím, že DC začíná na stovce.

Děkuju všem za tenhle DC. Užila jsem si to.

 autor: Alena Bušáková, jaro 2010
Tento Den cesty pro mne začal už kdysi na podzim, kdy jsme s Martinou naplánovaly, že půjdeme spolu 111 km. Obě jsme věděly, že tento cíl není až tak reálný (tedy - snad obě), já osobně jsem doufala v takovou osmdesátku. Trochu jsem se však obávala toho, že místo průměru aspoň 10 km/den, co jsem chodívala v Trutnově do školy a večer doučovat, chodím teď v Praze tak tři. Na tréning nebyl čas, a už to bylo tady.

S Martinou jsme vystartovaly a po chvíli v čele "průvodu" se mi podařilo z ní vypáčit, jakou že to má onu strategii, kteroužto celou cestu vlakem vychvalovala, leč neprozradila. Spočívala v tom běžet, a pak jít, a to v poměru, který byl opravdu vražedný, natož v takovém horku. Nicméně rozhodly jsme se to zkusit a občas jsme kousek popoběhly. Jsem za to Martině moc vděčná, neboť sice mne kvůli tomu bolely kyčle už na cca 20. kilometru, ale aspoň už vím, že tohle už v životě dělat nebudu. Nejvíc deprimující je na tom fakt, že se člověk namáhá, unaví, a stejně ho pak takový Olda pohodovou skoro sedmičkou dojde. Inu tedy, u Nestlivského rybníka jsme, jak známo, trochu zaspaly, a proto jsme se následně, když jsme se zase našly, přidaly do velkého chumlu lidí. Postupně se vyseparovala skupinka těch rychlejších (Martina, Olda, Gimli, Eva, ...), potkali jsme Martina, podrbala jsem chvilku s Evou, jenže pak jsem lovila něco z batohu a už se mi nechtělo skupinku dohánět. Do Blovic jsem tedy dorážela sama, už jako pajda s holemi, které však byly na bolavé kyčle balzámem.

Podařilo se mi dohnat Ladu s Uhlíkem, šli docela na pohodu, pokecali jsme, to bylo docela fajn (třeba když si Uhlík sundal brýle a prohlásil něco ve smyslu, že značky už nevidí, ať ho vedeme). Cestou jsem si odskočila, a historie se opakovala, opět jsem bya líná vyběhnout a dohánět je. Na okraji Ždírce jsem vzala zavděk kusem stínu, dala si první pořádnou svačinku a na chvíli vyzula nohy. Tajně jsem doufala, že během těch pěti minut mě někdo dožene, protže jít sama mě fákt nebaví. A skutečně! Když jsem dojídala, kde se vzali, tu se vzali, objevili se přede mnou Tritas s Kubou. Prohlásila jsem, že půjdu s nimi, a tak jsem i učinila. Cestou v lese jsme pak potkali Martina a šlo se nám dobře - rozumným tempem, pěkně jsme si popovídali, prostě úplně ideální skupinka. Navíc jsem zjistila, že je Martin lingvista a že ho vlastně skoro znám. A Tritas mne seznámil se svou postupně se zrychlující strategií, která mne mimochodem velmi nadchla a hodlám s ní též experimentovat.

Na začátku Nepomuku jsme dohanli Gimliho & spol., kteří právě opouštěli hospodu. Šli jsme kus s nimi, ale pak jsme si začli hledat naši vlastní hospodu. Našli jsme takovou "boudu značně socialistického stylu", jak byla mnou popsána do telefonu Jeffovi, což vyvolalo značné pobouření, neboť jsem toto prohlásila vevnitř přímo před hospodskou (resp. tou paní, co jen nalévala pití a nosila utopence, neboť nic jiného tam neměli). Kupodivu to však nepobouřilo onu paní, ale Tritase, který se s touto mojí upřímností těžce smiřoval i poté, co zjistil, že jeho přesvědčení o tom, že mi zatrest nalijí pod mírku, nebylo opodstatněné. (Vlastně mu ještě dlužím za ten džus...)

Pokračovali jsme dál, za Nepomukem jsme si od kouzelného pohádkového dědečka - zahrádkáře nechali dolít vodu, cestou jsme se pokochali nebojácnými nutriemi a v Kasejovicích už byla tma. Namazali jsme se pořádně (samozřejmě alkoholem), a to i přes to, že v hospodě si Tritas objednal rohlíky. (To byste nevěřili, jak takový suchý rohlík přijde k chuti, vážně.) Též jsme tu potkali Uhlíčka, ale ten potom tuším s Martinem odpadl. Nebo až ve Lnářích? Mám v tom zmatek.

Lnáře byly hrozné. Ne že bychom tu značku snad nemohli najít - ona tam prostě nebyla. Což by až tak nevadilo, kdyby se nešel direkt před takové hrozné klestí. Což by taky nevadilo, kdyby tam nebyla ta socha. Totiž, mám fobii se soch. A tohle byla další, už někde předtím jsem kvůli nějaké brečela (tamta nešla obejít, byla na mostě). No, rozhodla jsem se, že ji obejdu, ale ejhle - dostala jsem se někam, kde toho klestí bylo dvakrát tolik a na něm pavouci - moje další (naštěstí poslední) fobie. No, nějak jsem to zvládla, ale traumatické to bylo ažaž, takže nálada šla tak dolů, že mě chtěl Tritas nechat ve Tchořovicích v hospodě s Kubou a ...? Ale já se nenechala odradit, namotivovala jsem se na šílenou úroveň, namazala nohy, a šlo se dál, už jen ve dvojici já + Tritas, ale mám za to, že to bylo též velmi příjemné.

Cestou jsem se nadchla, že jsem si překonala rekord, a do Blatné jsem napůl běžela a hopsala vedle už značně urychleného Tritase. V Blatné jsme zavítali na skok do Martinou doporučené, a musím říct, že opravdu dobré hospody. Já namazala, tritasovi koupili pivo, všichni se o nás zajímali, nebo hráli a zpívali, nebo jedli a pili, prostě pohoda. A nějaká paní dokonce půjde asi další DC s námi.

Ač už značně zničená, chtělo se mi jít dál, a pokud možno ne sama, tudíž jsem se vydala na další cestu. Začala jsem však už opravdu dost zaostávat, a proto jsme se slavnostně rozloučili a Tritas zmizel vpřed za ne až tak beznadějně vzdálenou Martinou. Ze Škvořetic do Sedlice (neví někdo, jakého je to rodu?) jsem se plahočila tak trojkou, ale co už na tom. Na vlakové zastávce jsem se schoulila do klubíčka a pokoušela se spát, až na chvíle, kdy mnou lomcovala zima, nebo když na lesní cestě zastavila dvě auta, vystoupili z nich lidé, ve tmě něco hovořili a kdoví, co dělali (nebyl to příjemný pocit), a pak odjeli (to byla úleva, že mě neodpráskli jakožto nepohodlného svědka). Vlak mi jel tuším v 7:40. Jelikož jsem tam dorazila před třetí hodinou ranní, byl to myslím dost luxusní čas na to pokračovat (zvláště, když člověku od páté ranní stejně nešlo spát), ale odradil mne fakt, že další rozumný spoj z další rozmuné civilizace by mi jel až o cca půl třetí, tudíž bych se na pondělní školu opravdu moc nevyspala. Uznávám, zničená jsem byla i tak poměrně dost.

Závěrem bych chtěla dodat, že se neskutečně moc těším na příští DC a mám docela slušné ambice (ne na celkový rekord, ale taková stovečka...). Mám za to, že tahle výprava byl pro mne důkaz toho, že na to mám. Ač jsem v neděli myslela, že další den se do školy ani nedobelhám, v úterý jsem už chodila normálně a ve středu jsem si dala procházku Karlín-Troja zcela bez potíží. :-)

A ještě závěrnějším závěrem bych chtěla poděkovat všem, co mi část dne cesty zpříjemnili coby souputovníci, především pak Tritasovi.

P.S.: Kdyby jste někdo věděl podrobnosti o situacích, o nichž jsem se vyjádřila, jako že si jimi nejsem jistá nebo si je nepamatuji, můžete mne kontaktovat na alca11@jabber.cz nebo (dosaďte konkrétní údaje) jmenoprijimeni@gmail.com. A nevíte někdo náhodou, kde byla ta paní, která nechtěla, ať jí obsedlávám růži?

 autor: Alena Bušáková, podzim 2009
Můj letšoní DC začal odmražováním ledničky. :-) Ne, zas tolik psychicky mi DC neublížil, vím, co mluvím. Odmražování dva roky neodmražované kolejní ledničky byla naprosto spontánní akce, která skončila tak, že jsem se v pátek vyspala asi 4-5 hodin. Do školy na dvě písemky pak s minimalistický vybavením (dvě A4 papíru a pero). Celou dobu jsem přemýšlela, co chci ještě koupit s sebou, a jaké to bude.

Bylo to. Jakožto neplnoletá jsem se upsala Martině, čímž jí děkuji, nebýt ní (a Tritase - ano, šla jsem s legendou), možná jsem se tak daleko nedostala.

Do Plané Martina s Oldou nasadili fakt tempo. Občas jsme hodili kufra, a tak jsme si hráli na oscilátor - najednou jsme se octli za skupinou (která se kupodivu možná prvních 20-30km držela zcela kompaktní), abyhcom ji vzápětí předběhli a pokračovali rychlejším tempem vpřed. Asi 8km před Planou jsem vyhlásila, že si chci sednout, a že Martinu nejpozději v Plané doženu. Tehdy jsem potkala podruhé Tritase, a pak už jsme šli až do konce spolu. V Plané jsem namazala nohy, vyzvedli jsme v hospodě Martinu s Oldou (bylo tam spouta dalších, ale líných) a pokračovali. Jak si tak (ne)vzpomínám, mám nějak pomíchanou Planou s tou druhou Planou, takže to berte jako celek. Každopádně bych ráda dodala, že někde v okolí tohohle mě přemáhal mikrospánek, a tak jsem chvíli kráčela mezi Oldou a Martinou, držíce se jich za popruhy a podřimujíce. Pak mě to ale začalo štvát, lokla jsem si vydatně kofoly a snědla kus čokolády, a cukr s kofeinem udělaly svoje.

Úsek do Mariánek byl docela na pohodu. Olda postupně odpadával, ale oni vyhlašovali, že nečekáme, že nás dožene... Nedohnal. Na kolonádě jsme zastavili pod střechou (všechno už bylo namoklé, avšak my ne promoklí), a každý si udělal to svoje - já vyměnila ponožky za nové a snědla dva rohlíky a pomazánkou, Tritas si zrříml a Martina si odskočila. S chutí, osvěženi svítáním a vědomím, že s tím deštěm to až tak žhavé zatím nebylo, jsme vyrazili dál.

S chutí a já už bez Tritasových hůlek - nutno říct, že tohle je úžasný vynález, člověk má nohy o pár kilo lehčí, a zátěž na aspoň trochu trénované ruce moc znát není. Bylo to nahoru a po asfaltu, ale v pohodě... Krize na mě přišla až porozcestí, a to úplně najednou... Oni dva se bavili, já jen poslouchala, nohy mi těžkly, pak jsem si začala stěžovat, že se mi nikam nechce, později jsem nechala i toho a jen pokračovala s trpitelským výrazem, a snažila jsem se nezdržovat... Už jsem ani v žertu neměla sílu na myšlenky jako v Mariánkách - že co když dojdu aý do Žandova a budu stíhat vlak, po kterém bych stíhala bus z Prahy domů - jestli jít dál, nebo ne... Teď mi bylo jasné, že cíl dojít dál než minule se vzdaluje a bude-li, tak krutě zaplacen... Byla mi zima, chtělo se mi hodit šavli (nikoli po org.), měla jsem těžké nohy a černé myšlenky. Už jsem ani nevěděla, jestli chci dál, nebo ne... a to je špatně.

První domy Kynžvartu - to ja tak pitomě natáhlé město toto... Ani hospoda a teplý čaj mě nevzpružili, a tak s vědomím, že chvíli na regeneraci nemám a nestíhám (do Žandova na vlak mi zbývaly 4 hodiny, což by se dalo, ale v lepším stavu) jsem to v Kynžvartu v 10 dopoledne dobrovolně vzdala.

Tím to neskončilo, jelikož pro unavenou, krutě nevyspalou a neschopnou logického uvažování, byl pro mě nadlidský úkol dojít dva kiláčky po žluté na nádraží - místo toho jsem se nechala postupně navigovat třemi lidmi (použít KČTčku v batohu byl nad moje psychické síly), a ušla asi 5, možná i víc km, a to nejdřív po silnici, pak přes pole (někde tím směrem přece musela dráha být...), pak podél dráhy malinovým trnovým houštím (tož slušné krvavé škrábance mám, heč :-)). Ale stihla jsem dokonce i vlak, za ustavičného nářku "ne, ne... já chci vláček... bolej mě nožičky... já už nemůžu, chci vláček, jo, to dám, bude vláček, jo, bude vláček..." - prostě mě to drželo aspoň na nějakym výkonu, a dokonce jsem se přiměla i jít tak 6tkou, když jsem nestíhala ten vlak... By člověk v takovém fyzickém stavu ani nečekal, ale vyburcovaná psychika udělala svoje...

No, nakonec teda byl vláček a Alča dojela. Dneska (neděle) se už i hýbu, i trochu běhám, ikdyž cítím celého člověka. :-) Ono by to šlo i dál... příště se nebudu omezovat tím, že musím do Trutnova téhož dne, a místo 15ti mi to snad konečně vyjde na těch 24h. :-) Cíl tentokrát splněn pouze neostře, a možná ho pro příště předělám na zvýšení průměru, ne maxima... Uvidíme. Ale bylo to fajn, vážně jsem si to užila - jak lidi, tak všemožné psychické a fyzické stavy, tak krajinu. Chtěla bych se zase někdy dožít stavu "proč jsem se na to nevykašlala", tentokrát mi celkem chyběl. :-) Bylo to vážně celé pozitivní. Možná jsem se na to jen vykašlala moc brzo... Tak příště to napravím... :-) P.S.: Tritasi, Martino, bylo to s vámi luxusní.

 autor: Alena Bušáková, léto 2010
Jak tomu vždy bývá, začal můj DC opět pár dní před oficiálním startem.

Asi 4 dny před startem mě v noci dvakrát za sebou bytla křeč do lýtka, načež jsem jako obvykle dva dny chodila poněkud legračně, protože několik minut v křeči setrvavší sval si odmítal přiznat, že mu nic není. Naštěstí den před začátkem si to rozmyslel, za čož jsem mu byla docela vděčná. Docela jsem se totiž těšila, že si po kancelářových prázdninách dám pořádnou nakládačku.

Den před DC na mě začala lézt depka. Večer jsem si měla jít nakoupit do Tesca nějaké ty potraviny s sebou, a extrémně se mi nechtělo... Uvažovala jsem tedy nad tím, zda Den Cesty zabíjí depky, nebo jestli depky zabíjí výkony na Dni Cesty. Byla jsem však - no, spíš odevzdaná, než odhodlaná - to zjistit.

Úžasný ranní zážitek mi však depku zničil. Už to asi nevyjádřím lépe, než jsem to naprosto okouzlená vyjádřila v jedné textové zprávě: "Vzbudila jsem se, otevřela okno, a uviděla to! Na obzoru se tyčily hory: na jednu stranu Říp, vpředu Milešovka, na druhou Ještěd. Nad nimi se kupily tmavě šedé mraky, o kus výš pruh modrého nebe a nahoře takové rozplizlé mraky, takže celá ta krása byla navíc perfektně osvětlená. Škoda, že nemám foťák, ale i tak to nezapomenu... Člověka napadá, že bůh možná vážně existuje, a to je u mně co říct. ;-)" Byl to pro mě fakt zážitek, ač si mé pocity, skoro podobné fyzické lásce, nedovedu nijak vysvětlit... Každopádně ikdyž scenérie za okmažik zmizela, příjemná nálada mi zůstala už po celý den.

Cíl jsem si vymyslela už předem: Aspoň tolik, co Tritas minule (za jeden den; Snažil se mě přemluvit, ať si dám cíl dvákrát tolik, co on minule, ale to, že až sem nevedla trasa, je myslím rozumná výmluva. ;-)). 124 km, vycházelo to na Novou Paku, kde to znám, vím, kdy to odtud jzdí a tak. Sice jsem si říkala, že ani 142 není až tak nereálné, ale jelikož jsem nikdy předtím nedala v kuse ani stovku, nechtěla sjem to přehánět.

Start, vyráží se. Mé obavy o to, že nebudu mít s kým jít (neboť mí předchozí souputovníci jako Martina, Jeffer, Tritas, Eva, Olda - prostě s kým jsem kdy aspoň kusek šla a šlo se mi fajn - na seznamu chyběli), se nenaplnily. Jirka se uvolil jít se mnou o něco rychleji, než šel zbytek, a šlo se sám dobře. Jelikož jsme se neznali, povídali jsme si, tak jsem zjistila, že je to můj vrstevník, ač měří přes 2 metry, jaké mají hřiště u školy, jakou má velikost nohy, že se asi potkáme na soustředku, a tak vůbec.

Tak jsme šli o krok napřed před ostatními - poslední ostatní na dlouhou dobu jsme potkali v Chocni. Kus za ní, mezi kopci Zítkov a Hlavačov, jsme sešli s trasy, ale až na tu mokrou trávu, kaluže, a mrtě komárů, to docela šlo. Tušila, jsem, kde jsme, tak jsme pokračovali dál špatnou cestou, a červená se vskutku po dlešní chvíli připojila. V podstatě jsme si udělali jen takový delší oblouk přes vršky těch kopců. Bylo mimochodem vtipné, že na červenou nás místo Jirkovy GPSky dovelda má orientace, neboť on v tom lese (po několika minutách zkoušení) chytil signál až ve chvíli, kdy jsme už na červené byli.

Cesta ubíhala a moc si ji nepamatuju. Minuli jsme Borohrádek, a já byla ráda, že po pětatřiceti kilometrech jsem jako (skoro) nepoužitá. V Týništi jsme navštívili o 11té hospodu, kde nám pár minut před zavíčkou dali jen malé pivo a džus. Ale aspoň jsme si sedli v teple. Po čtyřicítce mě nebolela ani kolena jako obvukle, ani kyčle jako minule, paráda!

Ve čtvrt na jednu poslal Tritas spoustu pozdravů, a že prý doufá, že mám aspoň 40. Bylo to něco přes 45, takže těsně, ale měla jsem. Na to, že jsme šli poměrně rychle, to bylo docela málo. Jirkovi se motala hlava, tak jsme zrovna seděli v lese, a mj. namazali nohy a najedli se, klasika. Prošli jsme lesním statkem Bědovice, připojila se k nám mordá, a po dvojité značce jsme došli až na červenou. Jelikož se Jirkovi zase motala hlava, vyhlásila jsem pauzu kus od Třebechovického kostela. Tam jsme potkali skupinu lingvistů (Martin Popoel, Anša a její přítel) a šli jsme dál spolu, řešíce negace výroku "Kočka leze dírou, pes oknem, nebude-li pršet, nezmoknem", nějakého o ženách, s nímž souhlasím spíše v neznegovaném tvaru (ale bohužel si nepamatuji - Martine, jak byl?). S Martinem a Jirkou jsme vyrazili napřed, prošli Jeníkovicemi, a následovat měla jen "dvě Li-" a tělocvična.

Nohy mě ani moc nebolely, jen chodidla se cítila být použitá. Jenže mě pomalu začínalo bolet břicho, což přešlo až v křeče, takže jsem se po chvíli sotva plazila. Oni sice říkali, že se mnou počkají, ale nechtěla jsem zdržovat dlouho, takže jsem šla dál. Nebýt tam ta tělocvična, tak to vidím hendka na delší pauzu, přece jen kdyby mi fakt něco bylo, a jako že to bolelo dost, nechtěla jsem si bytečným namáháním ubližovat. Měla jsem z toho dost zkaženou náladu... Tak skvěle se mi šlo, 60 skoro jako nic (a to po šedesátce jsem na minulých DC byla už typicky bolavá a utahaná), a teďka to kvůli pitomému břichu ráno budu muset zabalit? Tělocvičnu jsme o kilák přešli (opět GPS-fail, aneb kdyby člověk uvažoval, dojde mu to, nebo se dalo zavolat Kubovi, ale když se ve spolehnutí na moderní vynálezy vypne mozek, dopadá to prostě takhle). Štěstím bylo, že to ostatním došlo a byli jsme nanavigováni. V tělocvičně byli skoro všichni, ale k mé spokojenosti jsem se ráno dozvěděla, že jsme šli celou dobu první (ne, že by to něco znamenalo, spíš jsme jen celou dobu nevěděli, zda nás během naší vyhlídkové trasy po vrcholech za Chocní nepředběhli třeba všichni).

Po příchodu jsem si lehla stočena do klubíčka, odhodlána ihned usnout. Někdo, Eva s Ulíčkem, mi přinesl ryzé s hromadou glukózy a jonťák a posléze i kamrimatku. Díky. A už jsem spala. Bylo okolo půl šesté.

V 7:45 jsem otevřela oko, rozhlédla jsem se a zjistila, že všichni spí a nehodlají se vzbudit ani přes vrzání pohlahy při mé cestně na wc. Bolest břicha byla ta tam, nohy (skoro) jako nové. Bylo to doslovné provedení Tritasovy teorie o novém DC po šedesátce. Samotné se mi však nechtělo, proto jsem se rozhodla ještě si pospat.

Chvíli po deváté už bylo pár lidí činných, Uhlíček se s námi rozdělil o bábovku a připravil ryzé, v koupelně jsem se celá umyla, a chvíli před jedenáctou jsme už byli s Gimlim a Martinem na cestě. Do Smiřic se šlo luxusně, chvíli jsme zmokli, ale zase uschli (bundu jsem neměla a pláštěnku jsem za celý ten deštivý dvojden vytáhla všeho všudy na začátku, abych ji hned zase zandala, a pak ji nepoužila jinak než igleit pod sebe), dál podél Labe, kde goráč skvěle odolal mokré trávě. V Jaroměři na náměstí už bodlo krátké posezení, kdy Gimli vyhledal místního Vietmance v místní Večerce. Druhý list mapy! Sice jen 76,5 km, a až ve dvě odpoledne... Ale vypadalo to, že můj sen o Pace není až tak nereálný.

Začínala jsem se stresovat z Kuksu a přilehlého Braunova Betlému, s tou mou sochofobií... Kuks, hospoda, chlapi pivo a já zmrzlinu (zrovna svítilo sluníčko - v tomto ohledu byl tento úsek opravdu proměnlivý). Gimli začínal vyhrožovat, že ve Dvoře končí, neb má na práci i jiné věci než DC.

Bože, nějaké nové sochy, ne! Aha, sochy doprava po rovině, červená do kopce bez soch, uff. Nakonec jsme procházeli Betlémem, ale ty sochy nebyly tak hnusné, jako antické (ty jsou totiž nejhorší). Navíc jsem tu v dětství byla s rodiči (tak 7, 8 mi mohlo být, možná ani ne), kdy jsem se ještě soch nebála, ba dokonce si pamatuju ty Ctnosti a Neřesti zevnitř s Kuksu a kostlivce z výklenu na zdi hospitalu. Tenkrát se mi líbily... Takže jsem ty sochy znala, a když se s nějakou sochou zkamarádím, tak se jí pak tolik nebojím.

Jak se tak dívám na mapu, buď jsme šli blbě, nebo tam je v reálu ta červená jinak, neboť stanicí Žireč jsem neprocházeli, zato Betlémem ano až k parkovišti, a pak dlouhým kopcem dolů. Dlouhým kopcem, kdy jsem na sobě měla stará jeté sandály a pršelo, takže jsem jen čekala, kdy mi noha uklouzne, a tak se taky stalo. S pr... zády i batohem od bláta šla nálada prudce dolů, ale pak jsem se zase uklidnila. Gimli se odpojil a Martin chtěl vyrazit rychle do Bíle Třemešné, že by tam třeba stihl týž vlak (bylo tuším 8), neboť ho pobolívalo koleno, takže si nebyl jist, zda bude chtít jit i v noci. Mi se ale zatím enchtělo jít sama, takže jsem vyrazila s ním, resp. za ním. Vyrazil totiž pekelou sedmičkou, a na mě nečekal, takže jsem ho vždycky dobíhala. Ale šlo se mi docela dobře, jen kdybych měla delší nožičky... ;-)

Z Filířovic jsme už pokračovali o něco rozumnějším tempem spolu, a v Bíle Třemešné jsem už byla poněkud zoufalá, protože Bílá Třemešná (Aleje) z minulého rozcestí se ukázala být od stanice, kde jsme plánovali pauzu, asi 4 km daleko. Byla jsem fakt unavená, uťapaná, a tak, ale Martin našel v mapě hospodu, kam jsme se vydali, naštěstí opravdu existovala, tak jsem si dala kafe, otevřeli jsme sušenky (už stejně nevařili, tak co), zapila jsem je dávkou předpřipraveného maté, a z hospody jsem volala Tritasovi, jak se nám daří, a že jsme asi jediní aspiranti na slušný výsledek (pravda, že jsem nevěděla nic o Jirkovi, o němž jsem se později dozvěděla, k mé lítosti, že jsem ho na začátku asi uhnala natolik, že skončil v Jaroměři. Je mi trochu líto, že jsme na něj při odchodu z tělocvičy nepočkali... ale když tvrdil, že hend vyráží a dožene nás... stalo se). Čas telefonátu zde mám psaný jako 21.12:21. :-)

Byla jsem unavená a Martin se tvářil, že jestli se tu nechci radši vyspat, ale měla jsem skvělou dopakychodnou náladu. Cestou na Zvičinu jsme probrali Život, vesmír a vůbec (hlavně teda vztahy, rozchody a svatby; Martin je na tom zsá se o 200 % líp než já). A zeshora byl krásný rozhled. "Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat požitek turisty a dost. Vzpomínat hnusno. Dobře je snad, že k srdci mému nepřirost." Prohlásil kdysi Gellner, můj to oblíbenec. Ač se mi jeho slova na mysl v tu chvíli vedrala, pohled na ve tmě svítící okolní města byl rozhodně hezký, stejně tak nostalgické vzpomínky (kdysi, když s námi ještě někam chodili, jsme tu byli s rodiči, pravda, že autem).

Bolely mě nohy. Sedli jsme si chvíli před Raisovou chatou, ale přenocovat se mi tu nechtělo. Vyrazili jsem dál, ale byla jsem čím dál unavenější... Nohy potřebovaly co 3-5 km krátkou pauzu na vzpamatování se (bolely hlavně svaly na stehnech a samozřejmě chodidla). Poté, co jsme hodili rozhovor o přenocovávání na hromadě sena, jsem se kochala myšlenkou na nějakou krásnou hromadu, co jistě za chívli potkáme. Nakonec to nebylo seno, ale sláma, kterou jsem však taky vzala zavděk a nechala Martina pokračovat vpřed. Ležela jsem zabalena do pláštěnky a deky, zima mi dlouho nebyla, ale spát jsem nemohla. To asi to blbé maté. :-D Viděla jsem tak ohňostroj, co dělali na Zvičině, občas kolem proklusala srna, a pode mnou se co chvíli zahemžila myš. Chvilku jsem možná i spala, jista jsem si sama nebyla. Každopádně jsem po chvíli vyrazila plašíce stádo nedaleko se pasoucích srn, jež na mne upíraly své zeleně svítivé oči.

Bez potíží (s nohami, spánkem, orientací) jsem dorazila k Bystrému mlýnu a do obcičky Kal (i přesto, že byl úsek značen jako nepřehledný a všude byly cedulky s přesným popisem cesty). Tento úsek sama lesem považji za asi nejhezčí z celého DC. Užívala jsem si to, ještě nikdy jsem takhle sama nešla. Pravda, trošku jsem se i bála... Dívaly se na mne nejrůznější oči... Nepříjemnější ale byli asi psi v Kalu a okolo projíždějící auta - lidi jsou přeci zlí, třeba by mě mohli unést... Ale víc než na strach jsem myslela na blížící se Paku a nic hrozného se mi nakonec nestalo. Došla jsem do Pecky, kde jsem se na náměstí donutila zkonzumovat rohlík, a kde se trousili lidi z Disco Phoenix. Někteří mi říkali "světluško", ale já se s nimi nebavila... přeci jen byli opilí a tak.

Bělá u Pecky a silnice. Radkyně byla skoro nekonečně daleko, sotva jsem se vlekla. Sotva, ale usilovně. Tou dobou jsem byla solidně utahaná a bolavá. (Hlavně svaly a chodidla. Kolena a kyčle daly ku podivu pokoj. Plus pravý kotník se cítil být už docela dost použitý, ale to už cca od Bílé Třemešné, takže si musel zvyknout. Puchýře jsem neměla žádné jako obvykle.) Ale šla jsem prostě dál, na chvíli jsme si sedla pod strom v Radkyni a usla, a po deseti minutách zase dál, pomalu, unaveně, ale jistě. Paku dám, pokud mě nepřejede mravenec, tak kam spěchat? Asi takové bylo mé rozpoložení. Těšila jsem se na návštěvu vyjmenovaného slova, neboť v té pravé Přibyslavi u Havlíčkova Brodu jsem se ještě nevyskytla, a tak konečeně slovo, které do nás kdysi nazpaměť hustili, dostalo konkrétní podobu. A to podobu poněkud legračního tvaru obce (obrácené A stojící na lince silnice, kudy jsem šla) a party mužů ve středních letech, kteří, pouštěje hlasitě hudbu na celou ves, mě zvali na pivo zadáčo.

Asfalt, asfalt, asfalt, nikoli tma, ale už šero, Paka. (5 hodin rovných... Paka?! Vážně Paka? Bezva! Dovi, kde je už Martin...) Domy, domy, přejezd, nádraží. V teple čekárny: "Dobrý den, v kolik jede vlak na Chlumec?" "Aha, děkuju." Deka, a spim. Dup dup, světlo, lidi, vlak na nástupišti. "Prosím Vás, v kolik že to jede?" "V 6:25" Aha, 5 minut, plašim, plašim, jede mi vlak! "Lístek, prosím. Klid, to vám neujede." "Děkuju." Ve vlaku: aha, špatnej lístek. Sice do Čelákovic, ale přes Chlumec jsem chtěla, to mu mohlo dojít, když jsem se ptala na tenhle vlak... No co, kdyžtak mi ho průvodčí vymění. "Dal jsem vám špatný lístek, tady máte tenhle." Hustej pán! "Děkuju, doplatím." Dávám mu pětikačku "Tu korunu si nechte".

Jedu. Kurňa, jedu? Že jsem o tom nepřemýšlela víc... vždyť chodím v pohodě... proč jsem tak plašila? Proč jsem se v klidu nezamyslela, jestli nechci jít třeba dál? 5,5 hodin na 18 km... a na splnění mého tajného cíle: sto42, v který jsem se ale neodvažovala doufat, ve srovnání s už předem reálně vyhlížející Pakou. (Na tu jsem si věřila. A dala jsem ji.) Ok, příště jdu až do konce. Dokud budu chodit, jdu. V tom vlaku, který se již uháněl na Ostroměř, Bydžov a Chlumec, jsem si říkala, že bych stejně do Lomnice nedošla a nevyspala se a vůbec nechodila a nejela by mi doprava, ale byly to kecy. Ač mé tělo bylo unavené dost, dál jít bylo mohlo... A příště půjde.

Shrnutí?
cíl: splněn.
ujito: 124 km -- (Paka, ale jen nádraží)
puchýře: 0 ks
hodin: 41 (sakra, příště půjdu o hodinu déle...)
z toho spánku: do 6h celkově
vypito: pod 6 l
snědeno: 5 rohlíků se salámem/sýrem, asi 5 sladkých tyček, několik "polystyrenů", okurka, pár sladkých pendreků, dva kousky bábovky, nanuk, dvě disco sušenky. Nic moc, co?


Ono to není až tak moc kilometrů... kupodivu zní daleko líp "z Ústí n. O. do Paky". Ale moc se mi tenhle DC líbil. Fajn lidi, hezký kraj, vesměs příjemné zážitky. Reakce většiny lidí byla "blázne" (mamka, kamarádky, šéf v práci, ...). Ale já to dělám ráda. Dám si do těla, prohlédnu si kus republiky, potkám lidi, nic nemusím (škola, práce, tohle všecko jde stranou). Mám čas přemýšlet, a zároveň všechno vypustit...

Mám dobrou náladu, pak spadnu do bláta a mám mizernou náladu, pak se natěším a mám ještě lepší náladu, než na začátku. Pak jsem k smrti utahaná a mám rezignovanou náladu, načež v hospodě zkonstatuji stovku a mám natěšenou náladu. Pak mám ospalou náladu, odpočatou náladu, dál pokračující náladu a "rychle_do_vlaku_skoč_a_spi_dokud_nejsi_uplně_mimo" náladu. A všechny tyhle nálady mám ráda. To člověk prostě jinde nezažije. Je to droga. :-)

 autor: Alena Bušáková, jaro 2009
Asi až moc negativistické srnutí DC, který nebyl tak špatný a rozhodně mi něco dal i vzal...

Ze Stříbra vyrážíme všichni plni elánu, nechce se mi dotahovat na nejrychlejší skupinku (teda, druhou nejrychlejší, Tritas je tak trochu mimo mé chápání), tak jdu tak nějak středem a sama. Cestou se pak zapovídáme s Frantou a i předbíháme pár lidí. Pak ho volá někdo z přední skupinky, tak mě po chvíli opouští a běží za nimi, že jsou jen 5km napřed. Cestou předbíhám Viťase s Lenkou, pak stavím na kus rohlíku a předbíhají oni mne. Svojšínem se courám a čekám, jestli mě doženou Jeff a Ľuboš, dohánějí. Na zbytek cesty se k nim tak nějak přidružuji, ač na můj vkus jdou moc pomalu a já na jejich moc rychle. Je to těžké, člověk pod 18 potřebuje oficiální "dozor" a navíc jít sám je krutě na nic i beztak....

Úsek cesty do Osady Kosový potok byl jedním z nejhezčích - dobře se šlo, pár metrů napřed a mlčky, ale lhavně byla tu pěkná příroda, luxusní houpavý most a vůbec. V Josefově Huti potkáváme Pavla, kterému Myš odešla na vlak, dochází nás Viťas s Lenkou a dáváme si kofolu v hospodě. Pak pokračujeme do Plané. Moje chodidla se už hlásí o slovo, potkáváme Kubu, který právě odchází posilněn pár pivy, po půlhodinové pauze odcházíme a zrovna doráží Pavel, kterého tu necháváme napospas. U Chodové plané potkáváme Lenku Bu a potom i Kubu a v této sestavě pokračujeme až do Kynžvartu. V Mariánkách najdeme v 1 v noci otevřenou hospodu, všichni si dáme česnečku, někdo čaj, já horkou čokoládu (kafe neměli). Jaké to štěstí, jsme posilněni na těle i duchu, ale cesta vede dál... Tento úsek jdu už jako po jehlách, chodidla pálí, ale nechci ostatní zdržovat s pauzou na mazání. Pak si špatně dupnu a kotník mě bolí, takže se courám někde sama vzadu, což mi na náladě rozhodně nepřidá a už se mi nechce nikam jít, nechce se mi stavět, pít, jíst... Když si ostatní dávají pauzu, pokračuju loudavým tempem dál čekaje, kdy mě zase bez povšimnutí předběhnou, ale rychleji to prostě nejde, pitomý kotník! Ještě pět kiláčků před Kynžvartem jsem si věřila na Žandov, teď mám vážně krizi. Ani se jim nedivím, že se se mnou nechtějí bavit, kazím jim náladu už napohled, ale je mi to jedno, v kontíku mě píchá při každém došlápnutí, rychleji to prostě nepůjde a sám si člověk lepší náladu nevyčaruje, leda by se mu chtělo, a to já se zas radši utápím v tom, že si přijdu sama...

V Kynžvartu akorát stíháme 1. vlak, aspoň že ho kvůli mně nezmeškali, snažili se na mě čekat, čehož si vážím. Jen jsem už narozdíl od minulého DC srozumněna s tím, že to je jen z povinnosti a soucitu, a že to nemohu brát tak naivně pozitivně jako minule, kdy jsem si říkala povídačku o nouzi a příteli. Třeba jednou přijdu i o tu naivitu, co mi doposud ještě zbyla.

Krom toho pro mne plyne ještě pár věcí. Ikdyž drobnosti jsou pozitivní (otevřená hospoda, akorát stihnutý vlak, to, že už se hýbu v pohodě), může to být celé tak nějak na nic. Asi jsem looser, ale to ploužení se sama vzadu poslední kus cesty mě fakt ubíjelo, kazila jsem to ostatním, sobě... můžu to svést na kontík, na sebe, na druhé... Pravdou je, že umím být celkem drsná, ale potřebuju k tomu oporu, někoho, kdo na mě počká, kdo půjde se mnou a s kým půjdu já. Přidružit se ke skupince je fajn, ale skupinka si vystačí a kdyby jí to nebylo blbé, uteče... Uvidíme na dalších DC, jestli půjdu sama, s někým, nebo budu střídat skupinky, které mi budou utíkat nebo já jim a přidávat se jinam. Asi je nejlepší vystačit si i jako psychická opora sám a na ostatní kašlat, ale taková bych byla nerada...

Každopádně díky za další zážitky, zkušenosti, za náhled do nepoznaných koutků duší ostatních, za náměty k přemýšlení a změnu náhledu na svět.

 autor: Alena Bušáková, podzim 2008
Mrtvá...

Celkem se divím, že jsem tak doopravdy neskončila... (Ikdyž kdo ví, jak popisuje Nabokov v Oku.)

Den cesty by měl začínat přípravou alespoň den předem, například tak, že se člověk vyspí a odpočine si. To se mi tentokrát vůbec nepodařilo - čtvrtek i pátek byly akční, vstávala jsem o šesté a šla spát až po půlnoci, oba dny jsem měla florbal, ve čtvrtek jsme byli s Jeffem na bazéně a tak dále... Jak to souvisí s DC? Například tak, že spát se mi chtělo už ve vlaku cestou tam. Naštěstí mě Vítek a Jeff příliš nenutili do diskuse o všem spíš nemožném, než možném...

Z Pardubic-Rosic n. L. už i s ostatními do Chrudimi - překvapuje mne, jak málo tu znám lidí. Na seznamování není příliš čas, vyráží se poměrně ostrým tempem, my jistíme záď, potřebovali jsme totiž ještě odlehčit tělu od přebytečných tekutin. Cestou na Rabštejnek doháníme zatím kompaktní skupinu, přes cestu jsou popadané stromy - zpočátku přes ně skáču, při stoupání a neustálém přívalu překážek mne však elán opouští a každý strom beru jako hloupé zdržování. Terén je prý "jak pro opice" - já si však hořce říkám, že sem by vlezla jen pořádně blbá opice... Na Rabštejnku zhltneme kus buchty a já přidávám do bot tlusté ponožky, čímž však vzniklý puchýř už neodstraním. (Při pohledu zpět musím spokojeně konstatovat, že zůstalo jen u toho jednoho.) Tyto operace nás zdržely, čiže tu zůstáváme jako poslední a hodnou chvíli se nám nedaří najít rozumnou cestu dál přes kmeny. Jsme poslední, ale to nám nevadí, po asfaltce se porkačuje celkem rychle, oproti předchozí prolézačce.

Cestou do Lán se jde čím dál hůř, předbíháme asi dvakrát pár lidí (Viťas a tak...), Jeff se dobíjí enegrydrinkem, já poctivě usínám za chůze. V Lánech jsem už takřka bez morálky a uléháme tedy do loni osvědčené bus-budky. Byla mi povolena jen hodina spánku, kterou jsem moc nevyužila, třásla mnou zima a to se pak nepěkně spí... (Když se odebíráme znovu k pochodu, doraží do Lán nějaká jiná skupinka.) Jsem na tom po té zastávce snad ještě hůř, ale dokážu si navodit umělou dobrou náladu (možná na tom má podíl i lok energydrinku) a znovu si s Jeffem připomínáme místa, co si pamatujeme odminule. Brzy je čelovky netřeba.

Chotěboř náměstí znamená příležitost pro jídlo hladovým poutníkům - jenže za tu bezútěšně krátkou pauzu nám dokonale ztuhnou nohy a ještě za Chotěboří chodíme jako nemotorní roboti. Rychle se převlékám do nepromáčených kalhot a zbavuju se vibramů (goráči zdar, nohy jsou v pohodě).

Havlbrod čeká, ale jdu už jen silou vůle... Rozsochatec, tady jsme to minule vzdali. Teď jsem na tom hůř rozhodně já, než můj spoluputovník, ale nejsem looser, musím dát víc než minule! Šlap, šlap, šlap... Jeff začíná mít o mne celkem starosti, ale paličatě si trvám na tom, že 200m odbočku na zborcený hrad ještě zvládnu. Byly tam vidět jen valy, a to s pořádnou dávkou fantasie... Celkem mě to otrávilo, a tak natruc zvýším tempo mých ubohých nožiček na co to dá... Už nějakou dobu mlčím, na Jeffovy pokusy o konverzaci reaguju "hmm", na otázky a návrhy ohledně přestávek "mi je to jedno". Zkrátka konec. Už jen šlap... šlap... Doplácáme se na železniční zastávku, jsem přemlouvána se na to vykašlat, ale 5km před cílem, co jsem si vytyčila? To bych byla magor! Jdu paličatě dál.

... a to možná nemám dělat... ono se to ani s paličatostí nemá přehánět a člověk by měl mít rozum a poznat, kdy má dost. Jediný gram jedu navíc a smůla. Na kraji Havlbdrodu toho mám dost. Nohy bolí od palců až po stehna, cítím každý krok, mám toho dost, ale musím... Musím, protože vím, že kdybych si sedla, nezvednu se. Jsem ospalá, oči unavené a prostě nedokážu nebrečet. Nedokážu nic. Jen šlap, šlap, šlap... Štve mě každý krok, co ještě musím udělat. A nemít oporu, která statečně snášela moje kecy a utrpení, a ještě byla ke mně milá, možná teďka ležím někde v příkopě u Havlbrodu... Opravdu moc díky, já bych to se sebou nevydržela.

Takže závěr? Cíl jsem si splnila, mám, co jsem chtěla. Ale že bych z toho měla tehdy dorazivše na nádraží nebo teď zpětně radost, to se říct nedá... Překonala jsem svůj rekord a taky je mi to celkem jedno. Co pro mne doopravdy stálo za to, bylo sáhnout si na dno... Kdoví, možná přeháním, vydržela bych víc, nebo to příště bude horší, ale kdo to nezažil, nepochopí, a od toho je pro mne DC. Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Možná už začínám chápat... Díky. :-)

 autor: Alena Bušáková, jaro 2008
Přežila jsem! (čteno "přežila jsem faktoriál") aneb Den cesty jaro08 očima Alči:
V Chudimi jsme brali kešku, takže jsme se od začátku drželi na konci. V Sobětuchách jsme vybrali další keš, bylo hrozné vedro a tak podobně. (Když říkám "my" tak tím myslím já a Jeffer.) Cestou sem jsme viděli větroně a Jeff dělal striptýz na silnici (převlíkal se do krátkých nohavic). Pak jsme šli dál na Rabštejn, tam jsme byli něco po jedné, tuším, protože se mi nechtělo psát timateble... Tam jsme potkali skupinku tří lidi, z nichž si pamatuju jenom Verču (snad se někdy příště polepším). Vybrali jsme keš, napili jsme se, něco málo snědli a i přes neustálé vedro šli hrdinsky dál, nechtěli jsme totiž být největší looseři. Cestou do Kochánovic jsme se stavili na rozpadlé věži, opět keška, v Hradišti jsme si prohlédli zbytky oppida a taky vybrali keš a najedli se. Cestou z Kochánovic nás potkal osvěžující mírný déšť, ale teprve časem to začalo být trochu zajímavé. U České Lhotice jsme se šli podívat na rozhlednu BOIKA, čímž jsme získali přehlad o tom, kde prší a jak jdou mraky. Po návratu do vesnice začalo pršet, což jsme přečkali pod střechou. Když přestalo, vydali jsme se dál, po cestě jsem se od Martiny dozvěděla, že část lidí je už v Chotěboři... V lese za Lupoměchy (nebo Lupoměchami?) nás potkal déšť, bouřka a kroupy. Dál se nám v tom nechtělo, tak jsme došli do Krásného, kde jsme přečkali pod střechou, ale pohorky už byly stejně takové rybníky. Akorát nás kvůli mé hlouposti nechtěli v hospodě... Tam jsme potkali tytéž lidi, co na Rabštejnku, dostali další info ohledně Gimliho ztraceného mobilu, a o tom, že už je někde za Chotěboří. Taky jsme tu ždímali ponožky a jedli. Z Krásného jsme šli spolu s těmi, které jsme dohnali, ale jen do Horního Bradla, pak jsme je už neviděli, ač jsme se při cestě ještě zdrželi v Lipce u památné lípy s keší. To bylo tuším skoro 9 večer. Cestou do Spálavy jsme obcházeli ohradu s kravami a býkem, vypadal, že by nás neměl moc rád, kdybychom mu lezli do ohrady... Stejně jsme tam pak museli vlézt na druhé straně. U Spálavy vybrali keš. To už začínala být tma. Cestou do Lán začínalo pršet, takže jsme v nich skoro na dvě hodiny zakotvili v boudě na busové zastávce. Převlíkli ponožky, vyždímali vodu, opdočali a dobyli energii. V lepší náladě a za nedeštivého počasí jsme vzali poměrně útokem Chotěboř, nikde jsme moc nestavili. Tam jsme poseděli na náměstí na lavičce, pojdeli, popili a šli dál. Na nádraží byl jen zajíc a zavřeno. Když svítalo, byli jsme kousek za Chotěboří, a asi v 5 jsme zjistili, že se nám chce spát. V lese za Skořetínem jsme si teda lehli na pláštěnky, ale po asi půl hodině až hodině nás vzbudil déšť a mě i zima. Za mírného, ale vytrvalého deště, jsme dorazili do Rozsochatce, kde byla po dlouhé době otevřená stanice. Jeff se už cestou sem tvářil, že Havlbrod ani náhodou, že nemá dost motivace a suchých ponožek a bude pršet, což se mu taky nelíbí. Těch jsem měla dost, ale narozdíl od něj jsem neměla další, suché boty. O tom, zda jsme motivovaná, jsem nepřemýšlela. Je fakt, že jsem chtěla dát víc než Martina, která mi dala vědět, že v Havlbrodě končí. To by znamenalo jen dalších 10. To mi přišlo ještě celkem v pohodě, ikdyž je fakt, že to znamenalo ujít další pětinu toho, co jsme už ušli, což zní hůř... Každopádně skončilo to tak, že dál už nepůjdeme, takže jsme to zabalili už v asi 6:15 v Rozsochatci. V 7 jel vlak, kde jsme hnedka usnuli, takže na přestup nás budili...
Takže: Děkuji za další skvělý Den Cesty! :-) Myslím, že mám zážitků celkem dost a to považuju za účel. Musím jen podotknout, že Gimli má opravdu zvláštní vkus na počasí, když objednal dopoledne vedro a večer a v noci liják. Ale jak pravím, aspoň nebyla nuda. Těším se na příště a třeba se mi podaří ujít zase aspoň o něco víc.

P.S. Gimlimu: co se týče toho textu na pozadí pamětního listu, na DC bych nemělnila asi opravdu nic. Sice jsem šla zatím jen dva, ale určitě hodlám jít ještě pár dalších a přijde mi to úplně super. Den cesty je myslím, ač, nebo spíš právě proto, že nemá takovou účast, daleko lidisbližujícnější než uváděné akce např. kačátka. Chápu ho jako akci typu "jdi dokud můžeš", a proto bych ani neuvažovala o nějakém občerstvení a tak podobně. Faktem je, že lidí by to možná přilákalo víc... Každopádně: DC je úplně super a věřím, že i bude. :-)

 autor: Alena Bušáková, podzim 2007
Došli jsme do Malého Chvojna asi ve 4 ráno, bylo nás tam víc, třeba někdo bude mít i přesnější představu o čase.

 autor: Martin Dungl, jaro 2011
Úvod.
Přemýšlel jsem, co si na Den Cesty nachystat. Rád přicházím s něčím novým a moc mě toho nenapadlo. Okolnosti pak tenhle úkol vyřešily za mě, před Dnem Cesty jsem toho z různých důvodů mnoho nenaspal, za dvě noci asi 7 hodin, z toho na sobotu něco přes tři. Povedlo se mi tak ověřit, jak se jde při spánkovém deficitu. Závěr? Fyzicky normálně, jen to člověka moc nebaví. Bohužel, to je hlavní, o co jde, aby to šlo…

Den.
Na startu v Olbramovicích se sešlo rekordních 31 účastníků a v 8.34 se mohlo začít. Stanovil jsem si obvyklý cíl, vylepšit si průměr. Tedy ujít aspoň 94.5 kilometru. Vyrazil jsem tradičně zvolna a lidé okolo mě se střídali do té doby, než většina z nich utekla a ze mě se stal poslední "reasonable" (chápej odhodlaný) účastník, kteroužto pozici jsem si, s občasnými intermezzy, držel až do konce. Trochu jsme popovídali s Jeffem, Petrem a Radimem a asi na 11. kilometru jsem dohnal Majka a Vita. Oprášil jsem teorii tří výletů - 41.5 km do Lukavce je lehkých, pak máme čistý štít a začíná další výlet. Je to jen 38.5 km do Pelhřimova, což je brnkačka. No a za Pelhřimovem je poslední, třetí výlet, pěkně od nuly, ujít co nejdál. U Louňovic přišel vhod déšť - a v hospůdce pivánko s hermelínem. Za Louňovicemi pršelo ještě víc, Vito vytáhl deštník (wtf?) a mohlo se lézt za rytíři. Za Blaníkem cesta pěkně utíkala - hnalo nás vědomí, že aby Majk s Vitem stihli vlak v Pacově, musíme si držet průmer 5km / h. V Načeradci jsme se zdrželi víc než bylo zdrávo, a tak jsme za Načeradcem tak nasadili vražedné tempo, které brzy nezvládl Vito a rozhodl se dojít "freestylově". Před Lukavcem jsme si prodloužili cestu, nicméně ztratili 0.5 km, v Lukavci se od nás odpojila skupinka s Petrem, Vojtou, Ladou a oběma Uhlíky (někteří se divili, jaktože nejsem vepředu - ale to VY jste šli tentokrát rychle! ;-) ) a za Lukavcem kilometry utíkaly až moc hezky. Výsledkem byl příchod na Pacova asi v 19.15 - last reasonable. Majk se bohužel rozhodl zabalit, nebyl úplně v pořádku a dlouhá noc jej děsila. V hospůdce na nás čekali Alča, Radim, Anita, Jirka a Zbyňa. Doteď normální Den Cesty, klidně s možným útokem na Jihlavu.

Krizičky.
V Pacově mě postihl záchvat tzv. strakonického syndromu (kdo nezná, přečtěte si reporty Evy, Oldy, Gimliho nebo mé maličkosti z podzimu 2006, tam je to popsáno ve vší kráse). Celý jev bych popsal následovně - podvědomí ví, že je možnost úniku, proto sklátí tělo, co to jde, aby vědomí usoudilo, že nemá cenu dál pokračovat. Během asi 5 minut mi bylo špatně od žaludku, kulhal jsem a chtělo se mi spát. V hospodě jsem se skelnýma očima na mé spolustolovníky musel působit jako zombie. Šlo o to počkat, až poslední vlak odjede, pak se dá tělo samo dohromady. Dal jsem si pivko a párky, na pár minut si zdřímnul, vlak odjel - a najednou bylo dobře :-). Bohužel hodina a půl ztráty. Vyrazili jsme, Radim s Anitou odpadli, táhla nás Alča a šlo se fyzicky dobře. Pro změnu jsem neměl pražádný elán a celé mě to nebavilo. A jen z umíněnosti jsem se rozhodl, že půjdu do půl deváté. A splním si cíl. Ale příště už nepůjdu, protože je to celé na ... . Alča to brala úplně jinak, a tak se rozhodla dojít skupinku před námi, buď Radima Cajzla a spol. nebo Gimliho s Evajsem. Zlákala Jirku, odhodlání jim však vydrželo jen něco přes hodinu. Za Novou Cerekví jsme je se Zbyňou došli a zjistili, že naše nálady se sladily. V Proseči-Obořišti jsme se sesuli na autobusovou zastávku a vydrželi tam asi hodinu a půl. Pocuchali jsme nervy místním, kteří nemohli pochopit Jirkovu výšku (Ty pííííčo, ten je vobrovskej!) a trochu se prospali. Další hodina a půl ztráty. Pak jsem si nasadil sluchátka a pustil si nové album od Kabátů - a od tohoto okamžiku mě Den Cesty zase bavil! Sice bylo jasné, že už nikam nedojdeme, ale užijeme si zbytek cesty. Nový motivační prvek, doporučuju všema deseti!

Třetí výlet.
V Pelhřimově jsme byli ve 3.45. Poseděli jsme v nonstopu a přesně ve 4.34 se čerství vydávali, tedy už bez Jirky, na třetí, nejtěžší výlet. Za cíl jsme si stanovili s Alčou Batelov, Zbyňa si chtěl ujít vlastní rekord a když to dobře půjde, tak stovku. S Alčou jsme hnali, občas popoběhli, ale taky řešili nejrůznější problémy, počínaje převlékáním a konče puchýři. Zbyňa šel pomalu a stále. Nakonec nám utekl. Opět a definitivně, last reasonable. Puchýře způsobovaly, že jsem kulhal a únava, že jsem měl nic moc náladu. Ale velmi dobře jsme si popovídali. Pak Alču postihla spánková krize (kupodivu mě tahle potvůrka nechytla za celou dobu, oči se nezavíraly, halucinace nepřicházely) a zpomalili jsme. Nakonec jsme došli k Havlovu rybníku, tedy 18 km za 4 hodiny. O kilometr dál jsme asi po 45 minutách čekání chytli stopa do Horní Cerekve a přes Veselí nad Lužnicí odjeli do Prahy.

Závěr.
Cíl - víc než průměr - splněn. Do Dne Cesty můžu nastoupit i se spánkovým deficitem, pak však musím mít jiný silný motivátor. S dostatkem spánku je to lepší :-). Sluchátka do uší pomáhají, rohlíkovo-pivní dieta vyhovuje. Ověřilo se mi, že krize jsou potvůrky, které člověk musí mít rád a na jejich překonání stačí vědět, že se nemají překonávat, ale že odejdou samy. Děkuji organizátorům i spoluchodcům, z nich hlavně Majkovi, Alči, dále pak Vitovi, Zbyňovi a Jirkovi. Těším se na podzim!

 autor: Martin Dungl, podzim 2010
Před.
Po výkonnostně povedeném jaru byly mé plány na podzimní Den Cesty spíše skromné. Ještě zeskromněly, když jsem zjistil, že v pátek povedu na Albertově přednášku, která končí ve 20 h. Na vítězství bych mohl pomýšlet, jen kdyby celou sobotu lilo jako z konve a ostatní měli problémy, to však bohužel nenastalo ( ;-) ), proto jsem se rozhodl být spokojený za Písek, dobře si popovídat s lidmi, někomu třeba pomoci k lepšímu výkonu a moc nedivočit, abych byl fit na nedělní šachový zápas. Taky jsem chtěl trochu experimentovat se stravou, abych věděl, jak moc křehká je rovnováha, kterou se mi podařilo nastavit na pár posledních akcích.
Konec úvodů, je pátek, přednáška se povedla a já sedím v autobuse Student Agency, nějaká paní za mnou celou cestu obvolává policii z půlky Prahy, protože dostala od kamarádky SMS, že ji někdo chce znásilnit a kamarádka má teď vyplý mobil, a já do toho poslouchám valčík Na krásném modrém Dunaji a s pohodou v duši se snažím usnout. V Plzni si mě přebírá osobní šofér a obětujíce konec fotbalu mě veze do Blovic (moc děkuju, Vašku!!), kam právě doráží optimistická první skupina. Vyšlo to hezky. Jedeme zvolna rychlým krokem, vedle jdou rychlým krokem Alča, Olda, David, Pavel a Kuba, pak zrychlíme, stavíme před hospodou a oni taky, tedy kromě Alči a Oldy, na jejichž otázku „Pivo nebo dál?“ (šetřili slovy, aby mohli jít rychle) odpovídám, že samozřejmě pivo. První kousek vyleju, druhý už celý spořádám a od tohoto okamžiku se můj Den Cesty stává Pivním, kousků bude ještě devět. Z hospody utíkám bez placení, vracím se, mezitím David opakovaně shodí kytku a paní vrchní je pěkně nevrlá, takže Gimli, přes Blovice už radši Den Cesty neveď. Je 23:02, celkově 4.17 / 24.00 a 25 km, pro mě 0.22/ 20.05 a 0 km.
Noc.
Pokračovali jsme docela rychle, po service breaku (pivní pauze) ve Ždírci jsme došli Oldu, který trochu bloudil, ale sotva se našel, jal se dobíhat Gimliho a Alču. Před Nepomukem jsme došli Alču a Vítka, po dalším service breaku v Nepomuku (ŽST ve 2:16) jsme zpomalili a v Podhůří se odpojil Vítek, ač vypadal, že mu nic není. V Kasejovicích (4:56) jsem využil delší, bohužel nepivní, pauzu na spořádání 200g slaniny a namazání nohou. Kubu bolela kolena a poslal nás dál. V Tchořovicích (6.50) svítalo a my shlédli konec nadějí a odjezd Gimliho, Olda byl asi 30 min před námi. Cestou do Blatné jsem měl krizi, bylo mi zle od žaludku, usínal jsem a zformuloval ponaučení: Nehrajte před Dnem Cesty squashové zápasy (třeba 3 ve 4 dnech, jako já) a nepromrzávejte poté v tričku, šortkách a bačkorách opilí venku. Nejen, že vás budou bolet nejen zadní strana stehen a zadek při chůzi, s občasnými výstřely zad, mnohem víc je budete cítit vsedě, takže přestávky si protrpíte. Naštěstí Pavlova alpa na tohle pomáhala. Díky, Pavle!
Den.
V 7.50 jsme přišli do Blatné, ulehli na promrzlé schody sokolovny, provolali slávu čínskému obchůdku a občerstvili se. Mě srovnalo pivo a přesvědčení, že na svém 45. kilometru krizi mít prostě nemůžu, i kdyby trakaře padaly, Alču koblihy, Pavel příhodně mlčel a David si snad i zdřímnul. Dál už to šlo, v Pacelicích jsme s potěšením zjistili, že ke kostelíčku už se nechodí, a v 10.36 došli do Sedlice. Po cestě jsme ztratili Davida a volal Olda, že se nás snažil dojít, ale že usoudil, že před ním nejsme, a že na 90. km (!) je potopa světa. Popřál jsem mu, ať urve rekord. Krizi měli pro změnu Alča a Pavel, tak jsme v Sedlicích v hospodě vložili delší, skoro hodinovou pauzu. Všem přišla vhod a můžeme opět rázovat šestkou. Načínám první čokoládu, telefonuji, probíhám se po pneumatikách, a když mě nikdo neslyší, rapuji si pro radost ( HYPERLINK "http://www.youtube.com/watch?v=I3OGarsfxGo" http://www.youtube.com/watch?v=I3OGarsfxGo ). Volá David, že nás předešel a počká v Brlohu nad gulášem a pivem. Nějak mi k sobě Brloh a guláš pasují. Na 90. kilometru je potopa, a ne ledajaká potopa, je to potopa plná chemikálií. Pavel se s tím nes… a jde skrz. Já chtěl brodit bosý, ale pak jsem si vzpomněl na Menčíkovu sebevraždu ze Všech dobrých rodáků, když dá odřenou nohu do močůvky – a jdu přeskakovat. Stejně je to k ničemu a nabírám si. Alča mizí v lese, že to obejde. Je tam až moc dlouho, tak jí píšeme, že jestli je vše ok, počkáme až v Brlohu. Vše ok nebylo a Alča se nachází díky asi 10-minutovému telefonátu. Mezitím docházíme k další potopě – a s tou už se nesereme vůbec, jdeme skrz oba, ještě že nemívám puchýře. Pár kilometrů dál už je Brloh, jsme tu ve 13.50, ale není zde hospoda, pročež ani David. Alča píše, že běží a dorazí do 10 minut. Pavel zvolna jde dál.
Běs.
Pořád mám ze Dne Cesty rozpačitý pocit. Ležím na sluníčku, cítím se dobře, mám jen necelých 70 kilometrů, vím, že vyhrát nemůžu a nevím, jak daleko se mi chce jít jen pro radost. V téhle fázi už si musím najít důvod spěchat. Do Písku dojdu, ale dobrý pocit bych z toho neměl. Tak si formuluju další dva cíle: cíl střední – vylepšit si průměr, tj. ujít aspoň 94.5 km – a cíl velký – ujít stovku. Seznamuju s tím Alču, té se rozsvítí očka, že jde taky, protože moje stovka je jejích 125, takže do sebe hážu Red Bull a jde se. Předbíháme Pavla a potkáváme Davida, jak se poflakuje u rybníka. Vyhřívá se v kloboučku na sluníčku a trošku připomíná plážového turistu, který si právě rozložil lehátko, jen mu chybí chladící taška, koktejl s deštníčkem a to lehátko, naopak přítomen je klobouček. Jdu ho pozdravit a Alča jde napřed. Po dvou minutách se loučím, spěchám a Alča nikde, tak jí u rozcestníku za 500m píšu SMS, že jestli ho nepotkala, tak jde špatně. A jdu sám, až do konce. Dál to byla nejhezčí část výletu, a přitom není o čem psát. Jdu rychle, nějakých 6.5 km/h, pohání mě radost z pohybu i vztek. V Písku u plaveckého stadionu jsem v 16.15, nejdu na náměstí a na nádraží zjišťuju, že poslední vlak z Protivína jede v 18.35. Kozel v nádražce mi srovnává žaludek i psychiku a v 16.38 vyrážím, na 11.5 km mám 1h 57 min. Cestu znám z jara, přesto je to trochu adrenalin, jestli nepřijde krize. Mj. až tady si uvědomuju, že v Brlohu jsem se při odčítání zbývajícího času sekl o hodinu. Objednávám si u Davida a Alči skupinovku a pivo do vlaku a popobíhám dál. Posledních 1.7 km mám přesně za 12 minut, v Protivíně jsem v 18.22. Takže 95 km za 19h 42 min. Fotka s Platanem z nádražky na nástupišti, kdy slečna fotografka i přes opakované zdůrazňování nepochopila, že chci mít název stanice v záběru, a jede se.
Po.
V Písku přistupují David s Pavlem a Alčou a nesou mi DVĚ piva a lístek (díky moc!). Všichni jsme v pohodě, ale nikterak euforičtí, což vlastně charakterizuje celý tento Den Cesty. Na kolej jdeme s Alčou z Holešovic pěšky, nic nám není. Další den mě nohy nebolí a šachovou partii prohrávám čistě a jen kvůli dovednosti soupeře a vlastní naivitě. Únava na mě doráží až v pondělí. Co si odnáším z tohoto ročníku? Hlavně fakt, že klíčová je vhodná strava (rohlíky a pivo, slanina vůbec a sladké až na konci) a poslouchat své tělo. Jinak to docela šlo, krizi jsem měl jen jednu a tu jsem překonal, a to ačkoliv jsem rozhodně nezahajoval v ideální fyzické pohodě. A že pivo pomáhá ve velkém množství, měl jsem jich osm a další dvě ve vlaku.
Děkuju Alči, Davidovi, Pavlovi a Kubovi za spolucestu a Gimlimu za organizaci, už se těším na jaro!
Pár globálních poznámek: Podmínky byly asi ideální, proto je škoda, že nepadl rekord. To i kvůli tomu, že Den Cesty se nepovedl hlavním favoritům. Naopak gratuluju Alči, Pavlovi, Jeffovi , Zbyňovi a Lence k osobním rekordům, zvlášť Alčin osobák je nádherný, a to má výkonnostně na mnohem víc, jen musí srovnat psychiku a přestat bloudit. David s Pavlem, díky tomu, že šli svůj první Den Cesty, skoro dorovnali rekordní průměr Martina Pelikána. Zajímavý mi přijde součet kilometrů zdolaných na všech Dnech Cesty, tak jsem to spočítal podle minulých reportů. Kvůli nepřesnosti měření berte čísla s rezervou: Olda 904, Gimli 864, Tritas 848.5, Eva 815, Martina 629.5, Jeff 563, Zbyňa 525, Lenka 513.5, Alča 466.5. Snad jsem na žádnou účast nezapomněl. Když započítám letní Dvojden Cesty, bude mít Gimli 956 a Alča 590.5. Počty účastí jsou různé, a tak čísla ukazují věrnost i výkonnost dohromady. Nesmí se opomínat nová kategorie, takže až někdo zdoláte během Dne Cesty více než osm piv, napište to do reportu! :-)

 autor: Martin Dungl, jaro 2010
Na Den Cesty jsem se těšil od podzimu. Na začátku dubna mi však z ničeho nic oteklo pravé koleno, tak jsem asi tři týdny nesportoval. Vyrazit jsem se rozhodl až několik dní před akcí, když koleno splasklo. Přesto jsem byl takřka bez očekávání, s tím, že jestli se kloub ozve, pojedu ihned do Prahy.

Jak se připravit na vytrvalostní akci? Jak se mi již několikrát osvědčilo, nejlepší je hodně práce, která vás nebaví. Vysvětlím později. Užil jsem si jí v týdnu přede Dnem Cesty dosyta. V pátek jsem se pak nechal ostříhat, v čínské restauraci doplnil sacharidy se středně dlouhým spalováním (v podobě dvou kopečků rýže k vepřovému kung pau), koupil si 30 rohlíků, Pepsi, neperlivou Magnesiu, asi 12 čokoládových tyčinek a salám - a mohlo se jít spát. Jako ideální doba spánku se mi osvědčuje 7 hodin, tentokrát jsem spal asi 6. Strategii na samotný pochod jsem chtěl zvolit následující. Jít ze začátku velmi pomalu, nejlépe úplně na konci, stavět v hospodách a postupně zrychlovat. Důvodem byl můj kolaps na Dni Cesty před rokem, kdy jsem zvolil postup přesně opačný. Dospěl jsem k závěru, že když tělo budu už na začátku ždímat, bude zbytečně nehospodárné i v dalším průběhu cesty a energie prostě dojde. Když naopak půjdu pomalu a s přestávkami, tělo si na zátěž zvykne a bude zcela efektivní a umožní mi zrychlovat. Za klíčových jsem považoval posledních 6-8 hodin cesty. Nakonec jsem ze strategie trochu ustoupil tím, že ze začátku jsem šel již docela rychle, moc se mi totiž hnát za rekordem nechtělo, navíc jsem moc nevěřil kolenu, tak jsem si řekl, že si primárně budu povídat s lidmi. A když to půjde, tak motivace přijde sama. Nakonec se strategie osvědčila a krize nepřišla.

V kupéčku jsem si dal baterky do GPS, trošku jsem si zdřímnul, v Rokycanech se občerstvil kávou, absolvoval předstartovní procedury, do mapy si zaznačil trasu - a přesně v 10h se mohlo startovat. Nejprve jsme s Kubou sledovali záda Martiny a Alči, jak mizela v dáli, poté nás předešli i další pochodníci, a nakonec jsem se ocitl úplně na konci s Jeffem, který se na prvním rozcestí převlékal, zatímco já jsem mazal. Ideální scénář. Pokračovali jsme na můj vkus stále poměrně rychle (asi 5,5 km/h), sám bych šel pomaleji. Před Rakovou jsme předešli Blažkovy, chvíli jsme si s nimi povídali, a u Nezvětic jsme došli skupinku s Pauzou, Kubou, Petrem a Vojtou. Jeff na rozcestí stavěl a už jsem ho neviděl. V Žákavě jsme dali pivo. Petr čekal ještě na klobásu, tak jsme se s Kubou přesně ve 13.16 oddělili a zbytek jsem taky již neviděl. S Kubou jsme měli společnou cestu dalších 50 kilometrů.

Cesta utíkala rychle. Výletnickým krokem, příjemně si povídajíce, bez bloudění a bez zastávek, jsme prošli Zdemyslice, dále Blovice (omylem jsme šli po silnici, rozdíl asi jednoho kilometru budu mít odečten), pak jsme někde potkali Alču a někde Martina a došli do Nepomuku. Alča byla zklamaná, že zatímco ona dřela, my jdeme naprosto na pohodu, a jsme na tom stejně. Její zklamání se však postupně měnilo v nadšení, když se jí naše taktika taky osvědčovala. Kuba přišel s teorií tří výletů, která se mi velice zamlouvala. První výlet končí v Nepomuku, odtamtud svěží a čerství vyrazíme na krátký 32-kilometrový výlet do Blatné - a zde se teprve, opět svěží, vydáme na poslední výlet, pravý závod, pravý Den Cesty. Jediné, co se mi na teorii nezamlouvalo, bylo, že na tři výlety po sobě půjdu ve stejném oblečení :-). V Nepomuku jsme se pozdravili se skupinkou s Gimlim a zjistili, že Martina je první a má náskok asi 40 minut. Docela v pohodě. Na konci městečka jsme zakotvili v restauraci, vlastně spíš v nejhorším pajzlu, který si umíte představit, což Alča poměrně expresivně líčila do telefonu, zrovna když jí paní vrchní nalévala pití. Statečná je. Risk se jí kupodivu nevymstil, v džusu nic nebylo :-). Na chvíli jsme si sedli před hospodu a užívali si podvečerní sluníčko. Bylo tuším asi půl šesté, měli jsme za sebou necelých 40km a 7,5 hodiny. Třetina vzdálenosti a třetina času, perfektní postup.

Zde si dovolím vložku, která vysvětlí mou poznámku o ideální přípravě. Zatímco na začátku Dne Cesty jsem byl tak trochu bez očekávání, postupně se má letargie měnila v nadšení. Uvolňovaly se mi totiž endorfiny za celý předchozí náročný týden, ve kterém na sport nebyla vůbec nálada. Stres nahradilo úplné oproštění a chuť pohybovat se a tryskat energií na všechny strany. Jediným smyslem se pro mě v tom okamžiku stalo užít si tuto akci, tento neobyčejný den. A povzbuzovat své spoluchodce, aby si akci užívali taky. Začínal jsem také myslel na to, že časem přijde tma a bude potřeba vyrazit dopředu, stíhat Oldu, Gimliho, Evičku, Uhlíky, Jirku a Martinu. A pokud nepřijde krize, tak společně s nimi bojovat o co nejlepší výkon.

Cestu do Kasejovic si takřka nepamatuji a nepamatoval jsem si ji ani hned po túře. Pořád ještě o nic nešlo. Alča měla menší krizi, tak jsme původně plánovanou přestávku ve Lnářích zařadili již teď a s Kubou jsme si dali další pivo. U toho jsem viděl sestřih ze zápasu Inter - Barcelona 3 - 1, což mě jako věrného příznivce italského fotbalu pohladilo na duši. Také jsem mluvil s Martinou - vychází ze Lnář, tudíž má náskok asi hodinu a čtvrt. Pořád pohoda. Potkali jsme Uhlíčka. Namazali jsme si nohy Alpou a Alča mě honila bosého po náměstí, chtěla mě zlechtat (úspěšně jsem vydržel předstírat, že mi to nevadí). Za Kasejovicemi jsem vyndal baterku, stejně jsme však značku ztratili. Já s Kubou a Alčou jsme se na značku napojili alternativní (lehce prodlouženou) trasou, Martin s Uhlíčkem se oddělili a hledali správnou odbočku. Už jsme je neviděli.

Brzy jsme došli do Lnář a potkali Jirku. Trošku jsme tam bloudili a pak o něco více na naučné stezce. Poprvé přišla ke slovu GPSka - geniální vynález! Díky ní jsme měli na stezce problémy s terénem, ne však s orientací. Začal jsem však být nervózní z tempa postupu. Ve Tchořovicích (66 km, asi ve 23.00) jsme tak s Alčou počkali na Kubu a Jirku, kteří plánovali zastávku v hospodě, a rozloučili se s nimi. Byl jsem plný energie a bylo mi jasné, že teď již do hospody jít nemůžu, že začíná jít do tuhého a je třeba začít zrychlovat, abych dohnal skupinku vpředu a na případnou spánkovou krizi nebyl sám. Alča se ke mně přidala. Nejprve jsem se bál, že nebude stačit a že cesta do Blatné bude trvat dlouho, šla však úžasně a v Blatné (6km) jsme byli asi za hodinu. Na náměstí jsme si dali po drinku, Alča si namazala nohy a metli jsme dál do Sedlice. GPSka se ukázala být zcela neocenitelná. Bez ní bychom museli stavět a dívat se do mapy, takto člověk jen drží v ruce dostatečně zvětšenou mapu, ve které se šipka posunuje dopředu po značce. Stejně jsme zabloudili, ale jen asi o půl kilometru. Alča byla čím dál unavenější a vyhlásila, že jde jen do Sedlice, nakonec jsme se tak rozdělili kousek před Škvořeticemi. Já jsem byl stále plný endorfinů, tedy energie a chuti postupovat.

Opět si cestu natahuji o pár set metrů, ale už jsem v Sedlici. Je 2.33, mám tak za sebou 16h a 33 minut a 83 km a přemýšlím nade Dnem Cesty před rokem. Tam jsme v Dolním Žandově, tj. na 80,5 km, byli ze 16 h a 6 minut. Při mnohem větším úsilí a v mnohem horším stavu. Začínám být přesvědčen, že rekord dnes padne. A hle, překvapení! Čtyři postavy, jak se pomalu belhají po hlavní silnici. Docházím je a zdravím se s nimi. Nejlépe na tom je Martina a Gimli. Mám radost, že je vidím. Jdu s Martinou a se svačinou čekám ještě několik kilometrů. Jdeme však na můj vkus příliš pomalu, proto si asi na 10 minut sedám, načínám salám a dojídám poslední rohlíky. Skupinku docházím asi po pěti kilometrech. Pauzu dělá pro změnu Martina, vytahuje jídlo, a tak nám Gimli s Oldou a Evičkou na chvíli mizí. Docházíme je až v Brlohu. Tam mi Gimli daruje pivo (mé již páté). Svítá. S Martinou se zvedáme před ostatními, asi po 10 minutách, a jdeme směrem k Písku. Pomalým krokem asi se dvěma zastávkami. Oba jsme rádi, že to takto hezky jde a že jdeme spolu. Sám bych šel rychleji, proto avizuji začátek útoku na rekord v 8 hodin ráno. Na náměstí (109 km) jsme v 7.40 a začíná poslední fáze výletu.

Martina balí asi v 7.46 a vydává se na cestu s tím, že ji někde dojdu. Já asi v 7.52, s redbullem v ruce. Popobíhám a ani na dlouhých úsecích ji nevidím, proto jí volám a píšu, zda náhodou někde nezabočila špatně. Neodpovídá, mobil neslyšela. Asi po 5 km předbíhám pána s dvoukolákem, který mi sděluje, že přede mnou utíkala nějaká slečna. Najednou mě přepadá vztek, mrzí mě, že předtím šla pomalu a že mi ani v Písku na náměstí neřekla, že plánuje takto vyrazit. Dobíhám ji asi 3 km před Protivínem v 9.10. Nepříjemná výměna názorů, která však naštěstí ústí ve vzájemné pochopení. Pokračuji dál rychleji. U protivínského nádraží (122) jsem v 9.35, na protivínském náměstí (124) v 9.50. Je mi horko, mám žízeň, nohy však stále nebolí a perfektně poslouchají. Zbývá posledních 10 minut, musím běžet celou dobu. V 9.55 zahazuji batoh, ale ztrácím se, nacházím se až za dvě minuty. Posledních 30 vteřin sprintuji, jen tak pro radost. Přesně v 10.00 padám na trávník a Gimlimu posílám GPS souřadnice, mám asi 125,5 km. Po odečtení a zaokrouhlení to vidím na 124 km. Po 2 minutách se zvedám a najednou je ze mě mrzák. Bolí mě nohy, hlava, celé tělo. Dobelhám se k batohu a jím čokoládu. Těch 3,5 kilometru zpět na nádraží v Protivíně mi trvá asi hodinu a čtvrt, včetně jednoho krátkého stopu. Ležíme na sluníčku a asi po hodině vyrážíme vlakem, Martina pro batoh do Rokycan a já dále do Prahy. Nakonec mě sice bolí nohy, ale jinak jsem v pohodě.

Co říci závěrem? K rekordu přispěly z objektivních faktorů lehký terén bez převýšení a orientačních problémů a krásné počasí. Taktéž GPSka a kvalitní baterka se hodily. Na tom, že jsem neměl energetickou krizi a nebolely mě nohy, se podepsala vhodná strategie, kdy jsem postupně zrychloval, stejně jako vhodná strava - asi 30 rohlíků, 4 chleby, utopenec, kus salámu, 5 piv (maximálně doporučuji), 1 redbull, 2 litry pepsi, 3 litry další vody a cca 8 čokoládových tyčinek. Spánkovou krizi jsem neměl naopak díky ideálnímu množství spánku (6 h) a uvolňujícím se endorfinům. Myslím, že určitou rezervu jsem ve výkonu měl, neodhadnu však, jakou.

Děkuji všem svým spolucestovatelům, zejména Kubovi, Alči, Martině, Martinovi a Jeffovi za zpříjemnění cesty. Děkuji Gimlimu za organizaci a za pivo. Těším se na další pokračování.

 autor: Martin Dungl, jaro 2009
Na Den Cesty jsem se těšil celý duben. Chtěl jsem si opět sáhnout na dno. Doufal jsem, že ujdu alespoň vzdálenost do Františkových Lázní, což by byl nový rekord. Rozhodl jsem se taky pro nový přístup - vyrazit nalehko, část cesty běžet a batoh si vyzvednout až na druhou fázi pochodu. Toto mělo víc důvodů. V první řadě jsem byl přesvědčený, že to zvýší zvládnutelnou vzdálenost - vždycky jsem končil kvůli tomu, že došel čas nebo že mi "odešla" část nohy, nikdy na celkové vyčerpání - přepálený začátek by proto neměl vadit. Také jsem chtěl obohatit akci jako takovou o nový přístup, přeci jen vyrazit ve skupině s batůžky je už docela fádní ;-). Navíc osamocené putování mám rád, je to silný zážitek, však se k tomu ještě vrátím.

Nejprve byly přípravy. Ve středu jsem si vyzvednul boty z opravy (sedřené paty) - chodilo se v nich jinak než předtím, ale vcelku dobře. Čtvrteční odpoledne jsem zasvětil přípravám celé. Dva obědy, nastudování služby ČD-kurýr, vydatný spánek, výprava do tesca, sbalení batohu a igelitky a nachystání ostatních věcí, navaření na ráno a teplá večeře. V pátek jsem vstal po pěti hodinách spánku v 6:30, v 7 už jsem byl na Hlaváku a posílal batoh ČD-kurýrem do Mariánských Lázní (stojí to 160 Kč a bylo potřeba tam být o hodinu dřív). Zůstala mi igelitka. Postupně jsme se sešli s ostatními, takový kolorit. S tím rozdílem, že snad poprvé jsem byl na srazu včas ;-). V kupéčku jsme si parádně popovídali a podělili se o mé špagety. Někteří se pokoušeli o spánek, povedlo se to ale asi jen Frantovi :-). Já si užíval společnost, tušil jsem, že jí už moc nebude.

Ve Stříbře proběhly poslední přípravy. Pro mě to znamenalo vzít do jedné ruky pití, do druhé peněženku (s penězi, občankou, náplastmi, tabletkou proti případnému průjmu a průkazem pojištěnce), do kapes mobil, mapy, vlastní itinerář a BeBe sušenky. Hromadné focení a přesně v 11.01 byl Den Cesty zahájen. Byl jsem tak natěšený, že jsem ihned vyrazil vpřed - a asi až za půl kilometru jsem si uvědomil, že jsem se chtěl s ostatními rozloučit a popřát šťastnou Cestu. Několik kilometrů jsem si to ještě vyčítal, ale pak už mě pohltila Cesta. Doufám, že jsem jediný, kdo to tak prožíval.

Přes Stříbro jsem zlehka proběhl a po pár minutách byl na poli za městem. Cesta pak vedla různě kolem Mže, občas přes kopřivy. Energie jsem ale měl na rozdávání, takže jsem byl brzo ve Svojšíne (průměr lehce pod 9 km/h). Bohužel žádná otevřená hospoda. Za vesnicí se pořád dalo hezky běžet, už se mi ale moc nechtělo, tak jsem většinu času šel, za hodinu za Svojšínem jsem zdolal 7.5 km. Dole u Mže mi babička-chatařka doplnila do láhve vodu. Před Vížkou to vypadalo na bouřku, navíc mi vyhládlo, tak jsem doufal, že narazím na hospodu, kde si odpočinu. Ta tam bohužel nebyla. Proto jsem u dobrých chatařů poprosil o dva krajíčky chleba - a paní mi jich přinesla rovnou 6! (Zde si dovolím drobnou vsuvku - tenhle okamžik mě hrozně nabil. Ilustruje to, jak se liší individuální a skupinové cestování. Když jde člověk ve skupince, tak něco takového nezažije, a pokud ano, tak neocení. Pro osamoceného, navíc hladového cestovatele je však kontakt s lidmi nesmírně osvěžující. A i když jsme se bavili asi dvě minuty, měl jsem díky těmto lidem opět psychických sil na rozdávání.)

Seběhl jsem dolů k Mži a podél ní upaloval dál. Když jsem, asi ve 14:35, probíhal kolem grilující skupinky, zavolali na mě něco jako "Ahooj! Kam běžíš? Zastav se na jedno!". Pozvání jsem vděčně přijal - a čtvrt hodinky s nimi poseděl. Dozvěděl jsem se, že sem jezdí vesměs od dětství a většina každý víkend. Vypadali šťastně. Vysvětlovali mi, co je k vodě tak láká. Pro mě by to přesto asi nebylo. Já jim na oplátku o svém podniku příliš neřekl, nechtělo se mi vysvětlovat. Dobře jsem zrelaxoval, obohatil se a takto ztraceného času rozhodně nelituji!

Dál jsem převážně šel. Cesta vedla bahnitými úseky kolem stavby koridoru. Na jednom místě bagr shazoval kameny hned vedle cestičky, stavbu kvůli mě sice přerušili, stejně jsem to ale kolem kritického místa radši vzal sprintem. Před Brodem nad Tichou se o mě začala pokoušet spánková krize. Proto jsem si v Brodě na 10 minut sednul a zdřímnul. To mi trochu pomohlo, došel jsem do Plané, cestu si ale moc nepamatuju. Vím, že se o mě pokoušely typické úvahy ve stylu "Proč to dělám?" "Proč si vždycky říkám, že je to můj poslední Den Cesty, a pak stejně zase jdu? Kdepak, letos udělám rekord a šmytec. Nebo šmytec už teď? Co kdybych jel jen do Mariánek vlakem pro batoh?" A podobně. Taky už takový kolorit :-). V Plané jsem si koupil Redbull, pár rohlíků a posvačil. Přesto mi cesta do Chodové Plané trvala přes hodinu s dvěma přestávkami na spánek. Baterky mi dobil až telefonát od Kuby, který byl s Míšou a Vendou u Ústí. Najednou se mi šlo dobře a začal jsem opět popobíhat. Před Chotěnovem jsem napočítal 50 km, byl jsem tam v 18.55, tedy za 7 h 55 min hrubého času a 6.45 čistého. S maratónem to nejde srovnávat, ale byl jsem s tím spokojený, nebýt toho spaní, tak jsem to takhle nějak plánoval.

V Mariánkách jsem naposledy běžel. Už mě trošku pobolívalo koleno, ale nebylo to kritické. Dohromady jsem měl odběhnuto asi 10 kilometrů, tedy ne nějak moc, ale šlo o to jít na pohodu a moc se nezřídit. Čekal jsem, jak pochodím na nádraží. Když jsem si batoh v pohodě převzal, zahřálo mě to u srdce a ihned jsem na oslavu spořádal konzervu párku s fazolí s pěti rohlíky a pivem. Mezitím mi volal Franta, že se asi potkáme na druhém mariánskolázeňském rozcestníku. Tak jsem se tam vydal, ale potkal jen Oldu a Gimliho, že ostatní to prý zabalili. Škoda. Přesto jsem byl hodně rád, že někoho vidím a aspoň chvíli nepůjdu sám. Den Cesty se přehoupl z "prologu" do druhé fáze, kterou bych nazval "noc v lese".

Z Mariánek do Kynžvartu jsme nešli spolu. Nejprve oni dělali pauzu, tak jsem jim utekl, ale šel jsem volně, tak mě předhonili, když jsem se přioblékal. Nakonec na mě počkali v Kynžvartu v hospodě a odtamtud jsme pokračovali jako trojice. Za Kynžvartem přišel objektivně nejnáročnější úsek cesty. Asi 16 km do Dolního Žandova jsme šli 4 h 14 min. Orientace nebyla jednoduchá, značka vedla mnohdy jinak, než v mapě. I když jsme kufrovali, poradili jsme si s terénem oproti jiným skupinkám docela úspěšně. Vesele jsme si povídali - a došlo mi, že to je nejlepší lék proti spánkovým krizím. Dvě mi propukaly, ale jakmile jsem se zapojil do rozhovoru, ihned ustaly.

Za Dolním Žandovem se zhoršila bolest nohou. Mě bolelo hlavně pravé koleno, po zastávkách jsem vždy několik set metrů kulhal. Zbytek nohou byl taky ztuhlý, ale koleno bylo nejhorší. Gimli a Olda měli ztuhlé nohy a namožené šlapky, tak jsme asi třikrát zastavili na namazání nohou alpou. Značka vedla někdy nelogicky a značená byla tragicky, což nás nenechávalo klidnými. Začal jsem rozvíjet teorii, že množství sprostých nadávek roste s počtem ujitých kilometrů. Olda se otázal, zda je to závislost lineární. Načež Gimli opáčil "Kurva! Do prdele!". Mysleli jsme, že jen ilustruje naši debatu vhodnými příklady, on však reagoval na jakýsi mail. Hold teorie platila ;-). Několikrát nám volali Evička a Kuba, bloudili a my jsme se jim snažili pomoci, moc jsme toho ale pro ně asi neudělali.

Před Malou Všeboří jsem se cítil dobře a vyhlásil jsem útok na SOOS (asi 115). Za toto rouhání jsem měl být brzo potrestán. Za Malou Všeboří jsem začal pociťovat komplex Strakonice. Bylo mi špatně od žaludku, dostával jsem křeče po celém těle, bolela mě hlava, měl jsem zimnici, chtělo se mi spát. Řekl jsem si, že pokud nezastavím, tak se to nezlepší. Raději si na chvíli odpočinu, dodám tělu energii a půjdu dál. V 6:29 jsem poslal Oldu s Gimlim dál, popřál jim šťastnou cestu a zastavil. Dal jsem si Redbull a rohlík, špatně mi ale bylo stejně. Chtěl jsem si zdřímnout, ale to nešlo kvůli zimnici, která mě paralyzovala. Tak jsem jen tak seděl. Nakonec jsem vyzvracel obsah žaludku. Spát se mi už nechtělo, zato zimnice byla ještě horší a nohy úplně ztuhlé. Pokus o chůzi chůzi nepřipomínal. Začal jsem uvažovat, že to zabalím. Po pár minutách těchto úvah vedle mě zastavilo auto, jestli nepotřebuji pomoci, že vypadám dost zoufale. Rozhodl jsem se rychle - "Jedete někam, odkud jede vlak?" "Jedeme do Chebu." Byl jsem přesvědčený, že Františkovky už nedám - a nic jiného mě nelákalo. Tak jsem jel - a bylo po Dni Cesty a po snech.

Pak jsem přemýšlel, jestli ten konec byl nezbytný. Nemůžu to říci s jistotou, ale asi nebyl. Všechny krize, které jsem kdy zažil, po nějaké době pominuly. Na této však problém byla zimnice, před kterou nebylo úniku. Pokračovala pak i v autobuse a v Praze a úplně jsem se jí zbavil až ve sprše. Mnohem větší problém pro mě je, že nevím, z čeho krize pramenila. Jsem zdravý, jedl a pil jsem dost (jak jsem pak viděl i na vlastní oči ;-( ), nikde jsem se nepřepínal. Přesto přišla. Snad za to může ten rychlý začátek. Ale tam bych jako důsledek taky čekal spíš bolest nohou než zhroucení metabolismu. Po Dni Cesty jsem spal dohromady 26 hodin a jsem skoro v pohodě.

Mí dva spolubojovníci ušli nakonec 111 km. Jsem rád, že se opět posunul rekord a že jsem byl u toho aspoň trošku. A už se těším na podzim. Napadá mě opačný experiment - jít začátek extrémně pohodově a postupně víc a víc tlačit na pilu. Ještě uvidím, je to za dlouho. Co si odnáším z letošního Dne Cesty? V prvé řadě: MOHU skončit na celkové vysílení. Nevím sice přesně, proč, přesto se mohu pokusit této situaci příště vyhnout. Ve druhé řadě: Porovnání osamocené chůze a chůze ve skupince. Ve třetí řadě: Jít 50 kilometrů nalehko není problém.

Nakonec přidávám soupis časů postupu:

Stříbro (start) 11.01
Svojšín náves 12.29
Vížka 14.14
U Ústí 15.25
Planá 16.58
Ch. Planá 18.00
Mariánské Lázně, Antonínův pramen 19.35
Mariánské Lázně, ŽST 19.53 (tady jsem si kvůli batohu přidal 2 km)
Mariánské Lázně, lázeňské centrum 20.35
Lázně Kynžvart 22.52
Dolní Žandov 3.06
Místo, kde jsem zabalil (cca 95.5 km) 6.29

Gimlimu a všem účastníkům, díky za tento Den Cesty, moc se mi líbil. Těším se na příští.

Tritas

 autor: Martin Dungl, podzim 2005
Ahoj!
Predem bych ti chtel podekovat za paradni akci :-). Sice snezeni a tma me po ceste
docela stvaly, ale myslim ze s odstupem casu na ne budu vzpominat jako na prijemne.

Muj postup:
Chocerady (s Jeffem) -o minutu pozdeji nez ty :-).
Sazava (druhy rozcestnik) (s Jeffem, Jindrou, Karotkou a Ajou) -0:57
Rataje n. Sazavou (ZST) (s Jeffem; Evu a spol. jsme nepotkali, i kdyz oni tam byli
pry chvilicku po nas) -3:20 prichod, 3:43 odchod (prvni rozcestnik tim padem asi o 10
min. driv).
Cesky Sternberk (s Jeffem; opet jsme Evu nepotkali) -4:57
Sobesin (s Jeffem, 6:15 prisli Eva, Pavel, Pauza a Magda) -prichod 6:08, odchod 6:20
Kacov 7:58 (s Evou, Pauzou, Pavlem a Magdou) -7:58, odchod asi 8:15
Zruc (s Evou, Pauzou, Pavlem a Magdou) -prichod 9:53, pak hospoda, odchod asi v 11.
Magda tu zustala.
Chrenovice (ZST) (s Evou, Pauzou a Pavlem) -cca 13:35. Pavel tu zustal.
Ledec nad Sazavou (s Evou a Pauzou) -15:25, odchod 15:45
Svetla nad Sazavou -18:26
Okrouhlice -20:28.

Sli jsme po znacce, jen usek Ledec-Svetla jsme si zkratili po silnici a usek
Svetla-Okrouhlice jsme si po silnici prodlouzili. Melo by to celkem byt asi 101km.
Jestli se dokopu, jeste napisu souvislejsi povidani :-).

Mej se. Tesim se na 1. cast 2. rocniku.

 autor: Martin Dungl, podzim 2006
Ahoj,

drobne povidani o dni cesty z meho pohledu s casy postupu:
Do Bechyne jsme dorazili vlakem po osme a o nezbytnych procedurach byl ve 20:21 Den Cesty zahajen. Dal jsem si velmi smely cil Susici, ktery jsem chtel realizovat tak, ze co mozna nejpohodlneji dojdu do Strakonic - a tam se uvidi. Skoro to vyslo.. Vsichni +- spolecne jsme vyrazili z Bechyne. Nadherna krajina kolem Luznice, kouzelne prosvetlena uplnkem. Inspirujici! Okolo 23.hodiny jsme (stale ve velke skupine) dosli do Tynu nad Vltavou. S Gimlim jsme sli do hospody, ve ktere uz sedeli Jindra s Martinou. Po chvili prisel Honza (ktery predtim zaostal, protoze v Bechyni hledal vecerku). Jindra, Martina a Gimi brzy vyrazili, ale nic se nema uspechat, navic v TV byl fotbal, tak jsem pomalu dopil sve pivo, mezitim se Honza venku obcerstvil a asi po 20min jsme vyrazili dal. U rozcestniku (13,5 km ) jsme byli ve 23:26. Nasledoval usek, ktereho jsem se dopredu bal. 30 km dlouha pustina az do Pisku.Behem prvnich asi 5 km (kde se vsichni flakali :)? ) jsme s Honzou dohonili pravdepodobne cely zvysok vypravy. K sympatickemu setkani 15 lidi (z 25) doslo v Neznasove. Jen Gimli, ktery utekl Jindrovi a Martine se po ceste nekde ztratil, tak na setkani chybel.. Skupinka podle ocekavani nevydrzela dlouho. Stihla jeste spolecne zakufrovat a na neci (tusim muj) sileny navrh se prodirat do kopce krovim, aby napravila svuj omyl. Zde nas soudrznost opustila a opet jsme se rozpadli na kousky (coz musi byt kazdemu ostrilenemu pochodnikovi jasne). Opet jsem sel s Honzou. Kratky break v Albrechticich nad Vltavou (rek bych typicka jihoceska vesnice) a postup dal - opet s honzou. Pred nami si to nesmlouvavym tempem razovala skupinka Martin, Martin, Pavel. Nejdrive jsme vidali blesk, jak si fotografuji rozcestnik ; pak uz ani to ne. Krajina lesnata, dlouhe naprosto rovne useky asfaltovych silnicek. Ve dne by to asi bylo sklicujici, takhle mi to neprislo. Pred Piskem se cesta konecne zacala vlnit. Potkali jsme Oldu jeste s nekym, kteri nas dosli diky tomu ,ze nevychytali prodluzku doleva. Brzy jsme jim utekli a po jedne zastavce v non-stopu, kde jsem exnul pulpivo, jsme asi v 5:25 dorazili Pisku na namesti (43,5 km). Zde jsme potkali Pavla s Martiny. Odpocivali zde jiz 37 minut a prave se vydavali na dalsi cestu. Presunuli jsme se s nimi k bazenu, u ktereho byl non-stop. Telefon s Evou. Maji to s Gimlim a Michalem do Pisku na namesti 3 km. Rozhodli jsme se pockat. V non-stopu bylo teplo, pivo, povolena konzumace vlastniho jidla a velmi vyzyvave sedacky (vyzyvave..k cemu asi :) ? Ano, presne tak). Raj. Nekdy dorazili Eva, Gimli a Michal a nekdy Uhlici a Petr a jeste tam byli E.T. a Olda a mozna jeste nekdo.. Proste jsem se bazil sedacek a spanku a v okamziku odchodu (7:05) jsem byl skoro v pohode. E.T. zustal v Pisku a zbytek vyrazil na cestu. Krajina byla pekna, uz jsem ji znal, tak rychle ubihala. U mocalu u Kestran se skupinka rozdelila na 4 pravoverne a 5 rozumnych ( ;) ), pote jsme si s Honzou sli nakoupit a jali se dohanet zbytek. Po kratkem posezeni u Zizkovy mohyly (dorazili jsme v 10:10; 61,5 km) jsme zjistili, ze zbytek prave dohnal nas. Opet ve skupine se pokracovalo do Cejetic, bylo vsak jasne, ze nekteri dal nedojdou. Inu, zustali tedy v Cejeticich sedet u koleji v mirnem desti, coz silne pobourilo mistni obyvatelstvo (s podrobnostmi se obracet na Michala). K nasemu prekvapeni nas v Cejeticich uvital dobre naladeny a pohodove vypadajici Kuba, ktery si to pravdepodobne nekde zkratil. Dal nas pokracovalo jiz jen 6. Na tomto miste jsme (coz jsme netusili) pravdepodobne predesli do te doby vedouci trojici, skryvajici se v cekarne. Takze dalsi postup - sli jsme Gimli, Olda, Evicka, ja, Honza a Petr. Postupne Petr ztracel tempo a Honza mu delal psychologickou oporu tim, ze sel uprostred mezi nami a jim, coz je jeho dobrym zvykem. Tentokrat se mu sle tento zvyk stal osudnym, protoze si myslel, ze my jsme v pohode a on za strakonice bez prestavky nepujde.. Protoze se mu nechtelo jit sam, skoncil ve Strakonicich. Ve skutecnosti ostatni chteli na hodinku sednout, jen ja jsem blahove planoval kratky odpocinek k utoku na vysnenou Susici- podle puvodniho planu.K prichodu do Strakonic prihoda - kolik to muze byt, pravi nekdo? Ja rikam : jeste daleko, na nadro tak 4, no mozna 3,5. Gimli: ja bych rekl tak 3. Eva: podle me 2. Jdeme, jdeme, dlouho nic, fadni krajina, porad jdeme a pak rozcestnik - 4,5! V tom okamziku jsme se rozlozili.. Prichod do Strakonic = jedno velke utrpeni. Asi nas vsech, kazdopadne mne se slo hur asi jen pri 1.dnu cesty na konci. Nohy bolely tak nejak celkove, pridala se hlava a nakonec i zimnice. Vzdy jsem si rikal, ze takove skuhrani je nejhorsi, co clovek muze udelat, ale tady dodavat optimismus nejak neslo..skuhrali jsme vsichni. Po utrapach jsme dosli do pizzerky. Museli jsme pusobit odpudive. Premysleli jsme, jit-li dal. Nakonec se Gimli rozhodl, ze on teda ten rekord udela :). Oldu zviklal a ja s Evickou jsme se nakonec rozhodli taky jit.. ja teda jen na zkousku, kdyztak se vratim na nadrazi. Statisticke udaje: Strakonice ZST nekdy kolem jedne, Strakonice Hrad asi 14:05. Po pozreni energetickeho napoje jsem se uz zase citil dobre a chtelo se mi zit. Odpocinek asi pomohl. Najednou moznost skoncit pominula, mozky musely opet bojovat a nohy kracet - a bylo to zase v pohode. Mezi Virtem a Strelou jsme potkali k nasemu velkemu prekvapeni odpocivajici trojici Pavel, Martin, Martin a slo se v 7 - hned to bylo mnohem veselejsi! Do Katovic (83,5 km) jsme dosli v 15:16 a ja byl naprosto v pohode. Rozhodl jsem se proto dojit co nejdal, ne jen do Horazdovic (coz byl cil ostatnich a muj dosavadni). Vyrazil jsem tedy dopredu. Brzy me dohoni Gimli a po 4km se pridali oba Martinove. Martin (v kratasech) nasadil jeste rychlejsi tempo, kteremu jsem sotva stacil, tedy presne takove, jake bylo potreba. Bohuzel ve Strelskych Hosticich (tusim) jsme narazili na mapu - a tam jsme zjistili, ze za Horazdovicemi pripadaji do uvahu na odjezd jen Velke Hydcice, Zichovice a Susice. A Susice se nestihala cca o 4km :(. A Zichovice se stihaly naprosto pohodlne..Bohuzel nic mezi uz nebylo. Zvolnili jsme tedy trochu tempo. Asi 1 km pred Horazdovicemi-most (96km), kam jsme dosli 17:30, odpadl Gimli. U mostu v Horazdovicich jsme asi 10-15 minut odpocivali a pak vyrazili na posledni etapu. Do Zichovic to bylo 9,8km, meli jsme na ne 2h40. Nadherny zapad slunce v nadherne krajine vystridala "druha tma" (taktez v nadherne krajine), jejiz ucinky jsem ale eliminoval asi pulminutovym spankem. Pak mi bylo dobre. Do Zichovic jsme bez vetsich komplikaci dosli nekdy po pul osme. Zde jsme zacali zmatkovat a hledat nadrazi, ktere melo byt u znacky, na nejrostodivnejsich mistech (pak jsme zjistili, ze znacka byla preznacena). Kdyz jsme si vesnici dost vychutnali a pochodili, nechali jsme si poradit a vydali se spravnou cestou. Do toho zacalo prset..no spis lit, ale to uz nam nevzalo radost z konce. Presne v 19:59 jsme byli na nadrazi (106 km ) a 20:30 jsme odjeli vlakem do Horazdivic, odtud zpozdenym rychlikem do Plzne a odtud (po takrka hororovem prestupu) do Prahy. Na koleji jsem byl 0:21.

postupy prehledne:
Tyn 13,5 23:26
Pisek 43,5 5:25
Mohyla 61,5 10:10
Strakonice hrad 78 14:05
Katovice 83,5 15:16
Horazdovice most 96 17:30
Zichovice ZST 106 19:59

Diky za Den Cesty a tesim se na dalsi pokracovani!

 autor: Martin Popel, podzim 2006
Většinu rozcestníků mám nafocenou, takže časy jsou přesné. Kilometry jsou dle rozcestníků. Samozřejmě sčítáním vybraných menších úseků lze dojít i k jiným výsledkům, ale doufám, že to mám přesně. Kdyby byl zájem o fotky (ať už rozcestníků nebo lidí a krajiny), tak je někde vyvěsím na netu, až budu mít čas. Do tabulky jsem připsal pár interních poznámek pro vlastní potřebu, ale jestli chceš něco na web, tak můžu zkusit napsat.

Kilometrovník za oba Martiny P.(Popel & Pelikán)
20:20 0km Bechyně
21:53 8,5 Koloděje nad Lužnicí
22:55 13,5 Týn nad Vltavou
00:01 18,5 Neznášov sraz s druhou skupinou a následný "úhybný manévr"
01:44 15,5 Albrechtice (nám.) malá pauza, nás (Martiny a Pavla) došla část ostatních
01:58 15,7 Albrechtice (rozc.)
03:02 32 Pod Němcem (rozc.) Na 33. km jsme minuli odbočku a následně si zašli po asfaltce tam a zpět.
03:20 34 neznačeno Bloudění přes Semice do Písku vyšlo na km přesně stejně jako po značce.
04:47 43 Písek (Velké náměstí) pauza 35 min
05:57 45,5 Václavské skály
07:04 51,5 Na Ovčíně
08:21 57 Lhota u Kestřan (rozc)
08:51 59,5 Sudoměř (žst)
09:07 61 Žižkův pomník
09:47 63 Mladějovice
10:09 66 V Číšti Na 67. km jsme si zašli minimálně o 2 km, zato slyšeli motorky.
11:08 68,5 Čejetice (žst) pauza na oběd na nádraží, pitná voda nabrána na třetí pokus
12:19 72 Modlešovice
13:13 76,5 Strakonice (žst)
14:00 77,5 Strakonice (hrad)
14:58 82 Střela Dochází nás Gimli a spol.
15:18 84 Katovice
15:40 86 Březový potok Loučíme se s Pavlem a Evou.
16:27 90 Střelské Hoštice
17:15 94 Svatá Anna Loučíme se s Gimlim.
17:33 95,5 Horažďovice (most) Po občerstvení chalvou se opět loučíme s Gimlim.
18:05 97,5 Prácheň
18:32 100 Velké Hydčice Tritas si minutku zdříml, ožil a dál nás (Martiny) vede on.
19:58 106 Žichovice Tady je to celé přeznačené, takže jsme si zašli další km navíc. Nebyla by to správná akce, kdybychom v cíli pořádně nezmokli.
Celé včetně všech zacházek bych to tipoval minimálně na 110 km (o moc víc ale ne).

 autor: Martin Popel, jaro 2010
Má sobota 24.4.
0:15 "Radši ten článek už odešleme, co kdyby to už půl hodiny po uzávěrce nešlo." "Jejda, já vlastně už dneska jdu na Den Cesty, no nic sbalím si ráno."
6:15 Aha, obchod otvírá až v 7, tak si k jídlu vezmu to, co najdu doma (okurky, mrkve, čokolády).
7:05 Cvak. Od teď konec stresů a budu si už jen užívat.
11:00 Krásný den. Skvělá nálada. Zrovna jdu sám, tak aspoň nikoho neruše zkouším sladit rytmus píšťalky a chůze.
11:30 Snažím se dohnat ty přede mnou (Oldu, Martinu), ale později mi dochází, že asi minuli odbočku u Neslívského rybníka.
12:00 Zdravím se s výsadkáři, kteří mají přímo na cestě rozdělaný ohěň. (výsadkáři = ti, kdo vysazují stromky)
12:10 Kochám se jarní přírodou: vůně střídá vůni, lány podléšek a sasanek, srnka,... (ano, prostě jsem se letos ještě pořádně nedostal do přírody).
13:05 První puchýře, ale nálada skvělá. Konečně vidím za sebou nějaké dencesťáky, tak čekám a od Zdemyslic jdeme společně.
15:00 Prý se člověk nejlépe ztratí v mezeře mezi dvěma mapami. Za Ždírcem jsme to s Jirkou empiricky potvrdili.
15:15 Odděluji se a dělám si pauzu na zalepení puchýřů. Zkouším se něco naučit na irskou píšalku.
15:35 Připojuji se k Tritasovi, Alče a Kubovi. (Jdeme společně až do Kasejovic.)
16:10 Na křižovatce jsme nedali přednost zprava dvojici maskáčovaných mužů, kteří šli prý vykopat letadlo. (Taky jsem moc nechápal.)
16:30 U památníku americkým letcům mi dochází jaké letadlo měli na mysli - B-24J Liberator.
17:30 Je politicky či společensky korektní prohlásit v socialistickém pajzlu, že to je socialistický pajzl? Tritas a Alča se na tom nemohou shodnout.
18:35 Nálada stále skvělá, podvečerní slunce plastické (jak by řekl fotograf). Přemýšlím, zda tu nutrii, co se nebojí lidí, někdo chová na maso, nebo si tam na potoce Viska jen tak spokojeně invazní.
20:45 Kuba s Tritasem jdou v Kasejovicích do hospody (samozřejmě že na rohlíky), já s Alčou čekáme venku (samozřejmě že se opijíme půjčenou Alpou).
21:15 Odděluji se z naší čtveřice, vracím se a zkouším najít s Uhlíčkem značku k rozcestí Na malých ostrovech.
22:30 Puchýře se ozývají, tempo se zpomaluje, unava se hlásí, motivace klesá. Ve Lnářích klimbám hodinu a půl na lavičce, doplňuji energii.

Má neděle 25.4.
Nechce se mi jít do žádného zakouřeného prostředí, venku zase čekám, že bude k ránu zima, tak opouštím nápad šestihodinového spánku. Prohlížím si zámek ve Lnářích, půlnoční vrby a bezhlavé sochy. Velmi pomalu se loudám, aby mi to vyšlo do Blatné tak akorát před šestou (a popravdě se mi ani moc rychleji už jít nechce, možná by to ani nešlo). Nakonec jsem tam stejně dvě hodiny čekal na nádraží. Kdybych věděl, že pět dencesťáků čeká v nonstopu na náměstí, tak bych se tam taky vypravil, takhle jsem si zase aspoň desetkrát obešel nádraží a přilehlé objekty, aby mi nebyla zima.

Celkově jsem si tento Den Cesty opravdu užil tak, jak jsem si na začátku naplánoval. Díky moc Gimlimu za organizaci.

Fotky
Časy: Lopata 11:45, Zdemyslice 13:10, Nepomuk ŽST 18:10, Podhůří 19:20, Životice 19:45, Kasejovice 20:45-21:10, Lnáře 22:30-0:00, Blatná 3:30.

 autor: Martin Popel, léto 2010
Dvouden cesty byl pro mě takový zázrak - nevím, jak je to možné, ale celou dobu mě vůbec nic nebolelo (žádné puchýře, třísla, klouby, natož unavené nohy), nikdy jsem nenutil do chůze, pořád to šlo tak nějak radostně samo. I po příjezdu do Prahy jsem si s radostí doběhl autobus. Tedy jak by napsal klasik - hra na Poutníka s lehkým srdcem - nevýslovná slast, bratříčku. Obzvlášť při přezouvání z pohorek do sandálů (ale i ze sandálů do pohorek) jsem si užíval velmi příjemné pocity.

Cestou z Ústí nad Orlicí do tělocvičny (ve čtvrtek a sobotu po půlnoci) jsem si pěkně popovídal s Anšou a Jonathanem o všem možném od Kantova analytického a priori, přes analytickou rovinu popisu jazyka k analýze vhodnosti obrázků při prezentacích kontinua ultrafiltrů a analýze příčin astigmatismu. (Nebojte, ve skutečnosti to tak intelektuálské nebylo.) Zvládli jsme mnoho písní, posléze za doprovodu ostatních a nejposléze i za doprovodu deště.

Cestu z tělocvičny (v sobotu) jsem měl tu čest projít deštěm i sluncem s Gimlim a Alčou až do Dvora Králové. Tam jsem dostal pocit (chybný, jak se pak ukázalo), že by mě mohlo přes noc zlobit koleno, a tak jsem zkusil preventivně stihnout dojít na poslední vlak do Bílé Třemešné před osmou (což bylo vzhledem k umístění nádraží v oné dlouhé vsi i při 7 km/h nereálné, jak se pak ukázalo). Alča vytrvala, ale začal ji zlobit kotník, tak jsme zastavili na čaj U Šmídů a za tmy pak našli značku na kopec Zvičina, odkud byl impozantní výhled. Byla tam i restaurace s potenciálním ubytováním, ale tím jsme opovrhli a šli dál s cílem zdolat do rána Novou Paku. Na Vyšehradě (takové místo v polích) však na Alču padla únava a zlákaly ji kupky slámy k přenocování. Mně se tam spát nechtělo (tedy jednak se mi šlo dobře a nebyl jsem unaven, jednak mně to místo úplně neoslovilo), ale Alča byla rozhodnutá a já uznával, že přemáhat únavu není rozumné (zvlášť, když nejbližších několik kilometrů neslibovalo nic lepšího), tak jsme se rozloučili.

Od začátku neděle už jsem šel tedy sám. Z bezmračného nebe svítil měsíc na nezřetelnou pěšinu přes louky přikryté pohádkovými mlhami, vracet se hledat značku mi ani nevadilo. Cesta příjemně ubíhala, přes silnici běhali a v kukuřici chrochtali divočáci, obdobně se chovala disko-mládež pod Peckou, jen místo kukuřice využívali po dvojicích autobusové budky a další stinná zákoutí. Znatelně se ochladilo, od úst šla pára a já si dělal starosti o Alču. Zima byla i mně za chůze s oblečenou mikinou. Zrychlil jsem tedy, jak dovolil terén a až skoro do Nové Paky nezastavoval.

Těsně před Pakou začalo pršet, tak jsem zalezl do autobusové zastávky a dvě hodinky se prospal, k čemuž jsem využil i dvoje náhradní ponožky. Novou Paku jsem prošel důkladně až na náměstí, kde byla otevřena nějaká nonstop herna, ale já už neměl na spánek náladu, natož při takové hlasité hudbě a předpokládám i kouři. Nedělní ráno mě příjemně potěšilo slunečními paprsky prodírajícími se mlhou. To už jsem stoupal na zříceninu hradu Kumburk a této odbočky jsem opravdu nelitoval. Cesta na poutní horu (no, spíš kopeček, ale poutní kopec zní divně) Tábor se mi protáhla, protože i když se mi šlo stále dobře a nic nebolelo, udělal jsem si preventivně hodinovou spací pauzu, aby se tělo stihlo zregenerovat a já neriskoval nečekané vyčerpání. Na křížové cestě z Tábora do Lomnice nad Popelkou jsem doplnil výtečnou vodu z pramene Křížovka.

Asi nejživější úsek cesty nastal, když jsem v 11:45 při bloumání po Lomnici zjistil, že mi ze Semil odjíždí autobus v 13:45 a pak až 16:15 a já se rozhodl stihnout ten první. Asi bych v takovéto situaci neváhal zkrátit si cestu po silnici a přijít o rozhledy a započítané kilometry, jenže zrovna v tomto úseku byla modrá značka výrazně kratší. Počasí se rozhodlo přidat k mému zběsilému tempu, a tak se během těch dvou hodinek několikrát vystřídal déšť se sluncem. Ani o další zážitky nebyla nouze: před psy jsem utekl skrz bažinu, nohy se pak v sandálech doslova klouzaly, poslední kus do Semil jsem zůstal věrný značce místo silnici, pročež jsem se prodíral kopřivami a kluzkým svahem a nakonec zabořil jednu nohu hluboko do bláta. Na autobusové nádraží jsem doběhl akorát včas, abych seškrábal z sandálů ty největší kusy bahna a nastoupil do autobusu na Prahu.

Pro souhrnofily: v pohorkách jsem šel 49+14+10+13 km a v sandálech 15+25+16+14 km (tedy chronologicky 49+15+14...). Vystačil jsem si s dvěma lahvemi (1,5l + 0,5l), do kterých jsem doplňoval vodu, chlebem, zeleninou a aspoň 2kg různých sladkostí - žádné jídlo jsem nakonec nemusel dokupovat (rohlíky z Lomnice jsem si stihl sníst až v Praze). Každou hodinu chůze jsem se snažil něco sníst a vypít, i když jsem neměl hlad ani žízeň. Neměl jsem spacák ani karimatku, takže na konci jsem v batohu vlastně skoro nic nenesl. Svůj naplánovaný cíl (prochodit pohorky) jsem sice nepokořil, ale jsem nadmíru spokojen. Díky všem, kteří k tomu (tedy k mé spokojenosti) přispěli ať už organizací 2DC, hlídáním tělocvičny, spoluputováním či tím, že jsem se na ně (tedy na ni) těšil, až se v pondělí uvidíme.

Fotky a časy

 autor: Martin Popel, podzim 2011
Svůj tradiční cíl - prochodit pohorky - jsem opět nepokořil, za což částečně vděčím (a děkuji) Uhlíčkovi, který mi už v Praze půjčil izolepu, jež držela rozpadající se pohorku až do Lukavce. První část cesty jsem šel v příjemné společnosti Anity, která si z jara pamatovala, kudy vede cesta, a Jirky, který měl baterku silnější než blaničtí rytíři. (Disambiguaci homonymní elipsy v předchozí větě nechávám na čtenáři: "silnější než jsou b. rytíři", či "silnější než měli b. rytíři".)
I další část cesty jsem se nemusel o nic starat. Mezi Lukavcem a Bratřicemi jsem se odpojil a Gimli mi půjčil náhradní baterie do čelovky (nakonec jsem je nevyužil, ale byl jsem za ně moc rád, doufám, že se přes Tritase dostaly zpět ke svému majiteli). Za Bratřicemi jsme hledali značku (opět ve větší skupince) vedoucí dolů k Trnavě, pomohli majitelé GPS, já ale v cípu podmáčené louky nabral vodu do pohorky, což asi uspíšilo vznik velkého puchýře. Ten se mi v Pacově nepodařilo zalepit ani s pomocí dvou náplastí, takže jsem se v Leskovicích na nádraží rozhodl pro tříhodinkový odpočinek (dokonce jsem v té zimě usnul).
Vyšel jsem v 8h a velmi pomalu, ale v Nové Cerekvi mě úplně okouzlila synagoga, zrychlil jsem a užíval si podzimní slunce, lesní jahody (ano a sladké), lípy u cesty, srnky v polích, přezutí do sandálů u Hejlovského rybníka.
Šel jsem takto sám až do Pelhřimova, kde jsem se krátce potkal s Tritasem, Ladou a Vojtou. Chtěl jsem se podívat na náměstí a pak dohnat Tritase, který to vzal rovnou přes nádraží, ale omylem jsem odbočil po červené nad Pelhřimov a musel se vracet. Tritase jsem potkal až v Pavlově, ale to už čekal na taxi, tak jsme si aspoň chvíli popovídali. Židovský hřbitov za Pavlovem byl tajemný a krásně zapadal do krajiny. Krupobití bylo docela osvěžující. U Hutí zase vedle cesty čekala otevřená kouzelná chaloupka - kamna, pár věcí v policích, ale jinak prázdná - jako v pohádce.
V Těšenově jsem omylem odbočil po modré mimo trasu (i mapu) a skončil v Rohozné - škoda, šlo se mi docela dobře, ale stejně bylo už pět, tak bych o moc dál v limitu nedošel. Navíc mi promokl mobil (odešel displej) a v Dolní Cerekvi mě všichni odmítli, když jsem si chtěl zavolat z jejich mobilu se svojí SIM (jen abych dal vědět, že jsem v pořádku) - no trochu to chápu, když se vidím zabláceného a promoklého, asi čekali, že jim to ukradnu. Ani tato závěrečná nepříjemnost mi však nepřebila zážitek krásného Dne cesty. Díky všem organizátorům i všem, kteří mě cestou provázeli.

 autor: Martin Popel, jaro 2012
Není nad to mít vlastní mapu
Podle plánu jsem chtěl na start dorazit v 10:08, ale vlak měl zpoždění, takže jsme vyráželi se švagrem Jirkou až v 10:20. První část cesty se nesla ve znamení dohnat někoho s mapou (ano, přípravu jsem tradičně podcenil a pamatoval si jen, že se jde po červené přes Rudice). Naštěstí nás vždycky někdo zachránil, když už jsme zabočovali někam špatně, a v Rudicích se nad námi slitoval pár spolupoutníků, takže jsme dál pokračovali už s mapou.

Jak u Macochy pršelo
Cestou k Macoše se začala stahovat mračna: skutečně (na obloze, a dokonce mě káplo pár kapek na nohy) i obrazně (Jirku začely bolet svalové úpony). Cestou od Macochy mi na nohy už úplně pršelo, ale vše okolo bylo suché, dokonce i ta mračna zmizela. S jistým podezřením jsem vyndal celý obsah batohu, ale obě pet lahve byly suché. No nebudu vás napínat, jedna láhev byla nenápadně prasklá.

Chcete-li si s někým dobře popovídat, pozvěte ho na Den cesty
První delší zastávku jsme si udělali v Boskovicích a následnou kličkovanou v polích jsme už šli po tmě. V polích za Bačovem jsme minuli Vojtu J. sedícího na židli a do Velké Roudky pokračovali ve čtyřech. Okolo druhé hodiny v noci pod Opatovickým hradištěm se Jirkovy klouby a svalové úpony rozhodly, že si zde uděláme dvouhodinovou zastávku. Noc byla nezvykle teplá, mě nic nebolelo, tak jsem se i trochu prospal. Zbývajících pár kilometrů do Velkých Opatovic (a pak do Jevíčka, ale to už po silnici mimo trasu) jsme šli rychlostí nepřekračující 2km/h - svalové úpony se rozhodly, že zde pro nás Den cesty končí. Alespoň já jsem se nezničil a mohl v neděli vesele vozit kolečka písku.

Ten úsvit stál za to
Celá cesta i počasí byly krásně vybrané, ale ten úsvit mě naprosto okouzlil.
úsvit cestou do Jevíčka

Martin (Ten, jehož jméno Vojta zapomněl)

 autor: Radim Vansa, jaro 2011
Na závod jsem se docela těšil, chtěl jsem si vyzkoušet, jakou mám výdrž na rovině. Dosavadní rekord jsem měl 87km +4500m převýšení za 27:15, takže jsem se cítil, že do Batelova dojdu. Anita na tom byla o něco hůře, protože ji před pár dny sklátila střevní chřipka a pořád se necítila nejlépe.

Když v sobotu ve třičtvrtě na sedm ráno přicházíme na zastávku 112ky, je tam nějak podezřele mnoho známých tváří s baťůžky na ramenou. Nejsou to pocestní? Jsou to pocestní, mířící taky na Den Cesty.

Po startu peleton rozdělila projíždějící kolona aut na silnici, kterou jsme křížili, na dvě poloviny. My zůstali v té zadní. Prvních pár kilometrů jsem rozhýbával svaly, které jsem si už minulý víkend přetáhnul a litoval, že jsem si při čekání na startu nedal rozcvičku.

Zhruba na desátém kilometru mne už začalo štvát tlačení bavlněných ponožek (měl jsem si raději vzít klasické vietnamské za 5 Kč za pár) a tak jsem využil lavičku a jal se přezouvat. Anita šla dál, předpokládal jsem, že ji zanedlouho doženu. Dohnal jsem ale jenom skupinku, ve které jsem se dal do řeči s Uhlíčkem a ve které jsme si nějak nevšimli žluté odbočky. Asi po 500m jsme ale zjistili, že jdeme špatně. Větší část skupinky se vydala hledat odbočku, já s Tritasem jsme to zkusili krosnout (cesta vedla přímo, takže bychom za toto nedostali penalizaci). Po průchodu hustníkem jsme se ocitli na značně podmáčené půdě, ale GPSka hlásila, že jsme právě přesně na značce. Naštěstí po průchodu ještě jedním lesíkem jsme se už na ni skutečně dostali (o chvíli později než skupina, která to obcházela), ale tušil jsem, že Anita už má minimálně kilometr a půl náskok.

V Jankově se Tritas rozhodl doplnit ionty, chuť bych sice měl, ale nechtěl jsem vysedávat v hospodě s Anitou kdesi v dáli, takže jsem se jal ji stíhat. Nejprve s Alčou a Zdeňkem, pak jsem předešel i Gimliho s Evou a někde za Zvěstovem se mi ji podařilo dohnat. Bavlněné ponožky mě už ale příliš štvaly, takže jsem se rozhodl vyměnit je za jiné, pročež mi zase utekla - naštěstí ne o tolik a tak jsme mohli v Louňovicích, když začínalo pršet, skočit napůl na jednoho Kozla na stojáka a naládovat do sebe nějaké housky.

Cestou na Blaník se počasí rozhodlo nás trochu poškádlit, ale náladu nám to nezkazilo. To spíše mě překvapil Test zdatnosti, kdy jsem stopoval čas výstupu na Blaník - podle tabulky odpovídal čas pro mě věku 55, Anitě 45. Docela důchodci nad hrobem - no co, asi se to mělo běžet, my stoupali klidným tempem. Nahoře jsme vyzkoušeli namazat si kolena Gimliho rozehřívací mastičkou - docela účinná, ačkoliv jak jsem měl mokré nohavice a koleno skutečně hřálo, tak jsem měl pocit, jako bych si pustil do kalhot. Inu, v 55ti to už s tou prostatou není nejslavnější. Další cesta byla pohodová, těšil jsem se na další pivo, které přišlo v Lukavci. Kozel je lepší, ale Staropramen se taky dal. Počítáme, že jdeme přes 5km/h, takže bychom to asi do Pacova mohli stihnout před odjezdem vlaku.

Za Bratřicemi chvíli dumáme nad značkou zelená doleva s "100m u křížku". KČT se nás asi snaží poslat do čerstvě zoraného pole. Žádný křížek ani vlevo nevidíme, tak raději jdeme dál po cestě - a ejhle, křížek a tam cesta odbočuje doleva. No nevím, proč nám ukazují směr 100m předem, asi to malovali podle navigace v autě.

Pod kopcem cesta vede brodem přes potok, po chvíli se mi daří i najít lávku, ale aspoň dělám stopy do písku na břehu, jakože to nějaký blázen procházel. Ale asi to nikoho nezmátlo :-) Na druhé straně je pak značka Pacov 2.5km, Anita zjišťuje, že ji nohy už moc neposlouchají, ale do hospody dojdeme a že prý si tam odpočine a do Pelhřimova dojdeme, když na to je celá noc. Vlak nám tak ujíždí. Z hospody se ale už jde špatně a tak to po dalších 10km při přecházení silnice první třídy balíme a bereme stopa do Pelhřimova. Když tam o půlnoci už neseženeme žádné ubytování, mrzneme tři hodiny na autobusáku a pak zajdeme do Sport baru, kde už klimbají dva spoluchodci. Je tam fakt milá servírka, ale v 5 zavírá a tak si dáme ještě procházku na vlakové nádraží a pak čekáme na bus 6:30 do Prahy.

 autor: Jiří Täuber, podzim 2011
Už na začátku bylo jasné, že jsme nejslabší tým a nijak nám to nevadilo. Cílem nebylo dojít co nejdál, ale jít co nejdéle. Už po půl hodině jsme ztratili všechny z dohledu a zůstali statečně poslední.

Šišovka
Pod Šišovkou nás zezadu překvapil Tritas. Doufali jsme, že s jeho GPS přejdeme kufrovací louku snadno a po vyznačené cestě. GPS nás zavedla nejdříve na málo udržovanou louku bez cesty a později do naprosto neudržovaného lesa, kde jsme se s ním rozloučili. Ve třech jsme tedy cestovali jen pár minut. Se zkušenostmi z jara a trochou štěstí jsme na druhý pokus kufrovací louku prošli až překvapivě snadno. Pak nás chytla tma.

7,5 km - krávy
Za kalištěm jsme se pokračovali po žluté, ale bohužel nás (opět na louce) zmátla žlutá šipka směřující přímo na vrch Džbány. Po pár minutách se před námi začaly objevovat páry světýlek. Po tmě vypadají mnohem nebezpečněji než ve dne. Nevím, co si myslely krávy, ale já jen přemýšlel, co bych udělal, kdyby se rozhodly, že se jí nelíbíme. Jedna z krav byla trochu zvědavá a šla chvíli za námi, ale udržela si odstup a vzdala to po pár krocích. Cestou zpátky jsme už nemuseli skrz stádo, které se přesunulo o kus dál.

Na 8 km Marka začalo bolet koleno. Únava se dá odbourat, na svaly pomáhá Alpa, ale s klouby toho moc neuděláte. V Jankově jsem zalepil puchýře na patách, vzal suché ponožky a cítil se zase dobře. Marek vydržel až do Louňovické hospody, kde jsme se rozloučili. Čas 22:35, průběžný průměr 4,4 km/h.

Blaník
Kdo sakra vymyslel Blaník?! Ještě před výstupem mě potěšilo čisté nebe. Alespoň nebudou padat kroupy jako na jaře. Trefil jsem správnou odbočku "rozhledna 300m ->". Ve dne je možná ta cesta vidět. V noci jsem spoléhal víc na to, že vede na vrchol. Rozhodně jsem ušel víc než 300m.
2,5 km za 40 minut. Namazat. Začínám cítit stehna a nic to nestojí. Alpy je pořád dost.
Cestou dolů jsem zjistil, že nahoru to byla hračka. Vrchol má Blaník jen jeden, s úpatím je to horší. Hledat značky v lese, kde cesta je zasypaná listím stejně jako zbytek lesa na náladě nepřidá.

Načeradec
Druhé mazání. Celkový průměr 4 km/h

Smrčenský Mlýn
Na Holém vrchu jsem odbočil správně. To je zlepšení oproti jaru. Na louce už vím kam jít, pamatuju si to. Jen, co jsem vyšel z lesa, začalo pršet. Bylo zataženo. Louka byla neposekaná a s čelovkou se mi nepodařilo trefit správný azimut. Za dne to bylo jednodušší, když člověk ten mlýn aspoň viděl. Třetí mazání. Brodit se sám, po tmě, tam a zpátky, po pás mokrou trávou byl jeden z nejhorších zážitků.

Velká Ves
3:05, průměr lehce pod 4 km/h. Další mazání. Cítím se pořád stejně mizerně, což je lepší než na jaře. Marek psal, že už je doma. Systém ťava - prostě táhni.

Lukavec
Na náměstí jsem si dal 15 minut pauzu, něco snědl, nastudoval cestu, nazul 3. pár suchých ponožek, vyndal monster, znovu namazal a vyrazil dál. To byly 4 ráno, průměr 4 km/h.

Bratřice
Jarní konečná, dál už cestu neznám a pořád je tma. Trochu jsem doufal, že v tomhle místě už bude svítat. Dal jsem si 20 minut pauzu, což byla nejspíš největší chyba cesty. Rozchodit to nebyla taková hračka jako po Lukavci. Než jsem vyrazil, tak jsem mazal už po sedmé.

Pořád pršelo. Přechod přes říčku Trnavu mě pobavil. Místo mostu tam byl jen mokrý kámen. Následovalo nečekané téměř 100m převýšení, intenzivnější déšť a k tomu vítr. Na energii jsem měl plnou ledvinku hašlerek, na svalovou únavu pomáhá Alpa, ale se šlachama toho moc neuděláte. Už od začátku mě trápil zkrácený úpon pod levým kolenem. Po poslední zastávce bolel, i když jsem nohu nepropínal. Bunda mi začala promokat, aktuální rychlost padla pod 3km/h, nemám šanci, že bych ještě někoho potkal, nohy od kotníků dolů radši nevnímám a osobní rekord jsem už stejně překonal. Člověk se nemusí nutně zničit na další 3 dny.

7:25 Pacovské náměstí, průměr 3,8 km/h.
8:15 Pacovské nádraží (2,5 km/h na posledním úseku)

 autor: Alena Bušáková, jaro 2012
Žabí pochod

Letos byl cíl dvojí, jednak nějaká ta cca stovečka, neb jak ji člověk jednou zdolá, nevzdá se již tohoto cíle věda, že to jde, a potom vyzkoušet, co udělají s mýma nohama žabí boty (rozuměj prstové, fivefingers) po nějakém delším pochodu, neb je vlastním krátce a zatím toho moc neušly. Taky jsem doufala, že si na cestu najdu nějakou příjemnou společnost, s níž si budeme vyhovovat i co do tempa, nechtíc jít v noci sama.

Všechno se víceméně podařilo. V žábách jsem šla prvních 48 km do Boskovic, nohy byly naprosto spokojeny, tady jsem je poprvé a naposled pořádně promazala a přezula do sandálů s tím, že v noci je záhodno mít podrážku přeci jen tvrdší, když člověk nevidí, kam šlape. K tomu pár slíbených poznámek pro zvědavce. Ať výhodou či nevýhodou, faktem je, že v žábách musíte pořád koukat, kam šlapete. Další zkušenost je taková, že kdykoli je půda jen trochu mokrá, dosnate se vám voda, bahno a cokoli dalšího mezi prsty, ne-li dál. Mně osobně to nevadí a pohodlí boty to zcela vynahradí, někomu by to vadit mohlo. Ale suché jsou pak zase skoro hnedka. Nakopnutý prst nebolí o nic víc než s běžnými botami, ale myslím, že je menší šance, že se tak stane, protože je bota přesně tak velká a tvarovaná jako noha, tudíž líp ovladatelná. A závěrem, chůze je trochu jiná, trochu namahavější hlavně na prsty, protože se odrážíte víc přes ně, mi však mnohem pohodlnější.

Z Boskovic jsme šli pčes noc dál s Jelenem a Vojtou (tím, na něhož nezbyl žádný ^[vV]ojta$), šlo se parádně. Jelen jako chodec z nás nejzkušenější šel pro sebe pohodovým tempem, Vojta se nás držel, jak mohl (už to přiznal, kvůli baterce!), a musím říct, z mé strany fakt obdiv, už v Boskovicích jsem mu moc nevěřila, překvapil; no a já jsem si užívala roli toho, kdo by jim nejradši utekl, ale nečiní tak, neb ví, že by se v noci sám cíti hůř a spíše se ztratil, pročež jsem šla prakticky celou noc první s nadšením hledajíc značky a čekajíc hledající na komplikovaných rozcestích. Nutno říct, taktika to byla dobrá, kufr jsme nepotkali, a to i přes to, že aspoň v noci to vypadalo, že trasu značili vskuktu magoři, neboť nejen, že na většině rozcetí nebyla šipka a leckde pomohly při hledání až značky pro opačný směr, ale pro změnu u jednoho rybníka byly nad sebou šipky hned dvě, ovšem bez poznámky "za 50 m", takže vedly přímo do rybníka, který ovšem zahalen rouchem tmy a mlhy nebyl vidět, pročež bych se vůbec nedivila, kdyby tam nejeden chodec takto sko(n)čil.

Prakticky v každé vsi jsme aspoň v pokročilejší fázi noci udělali mikropausu na povzbuzenou a pojedenou, což povzbudilo psychiku ale brutálně ztuhlo svalstvo. S blížícím se svítáním na 18km úseku bez rozumného regeneračního bodu (rozuměj nonstop) postupně začala úbývat enegrie, nálada, motivace, ... no prostě krise. Člověk věděl, že tu stovku s klidem stíhá, věděl, že Třebová, tedy apsoň ta první, tam někde bude, že tam dříve či později dorazí, takže svižná chůze postupně přecházela v ploužení (rozuměj místo šestky něco pod pětku). Když jsem se přistihla, že nějakých 8 km od Třebové už koukám na hodinky co 5 minut, musela jsem si přiznat, že jsem to s tou psychikou zase nevymákla a na kousek pohodlí a tepla, jež skýtalo toto město, jsem se upla více, než by bylo zdrávo. Zkrátka mi došlo, že se mi dál nechce, stovka nestovka, dokonce i přes to, že kromě nevyspání a demotivace jsou má nálada i tělo takřka nezničeny, uvítala jsem, že v Praze budu dřív a stihnu se před plánovaným odpoledním programem ještě trochu vyspat, a vzala zavděk službami ČD.

Ku podivu mi naprosto nevadí, že do stovky mi chybělo epsilon, snad mi jen přijde škoda, že jsem zase nevyužila celých 24, ale vyhlídky na podzim jsou nadějné, tam se DC se svítáním neutíná, ale láme.

Jo, a trasa byla opravdu pěkná, byť nadpůrměrně kopcovitá, a počasí jste taky výtečně objednali. :-)

 autor: Tomáš Štec, podzim 2010
Cez prázdniny sa uskutočnil dvojdeň cesty, ale to som pre detské tábory, ktoré boli mimochodom veľmi intenzívnym zážitkom, nemal čas. Po Šumavě prejdenej celkom v tempe som motivovaný zlepšiť si osobné maximum, ale je to už mesiac, počas ktorého som na ďalšie cesty nemal príliš čas.
Už vopred informujem Gimliho, že so mnou má počítať na hromadku, ale že sa pridám až na Smíchově. Cestou na stanicu mi ešte volá Ľuboš, vyberám nejaké peniaze z bankomatu na Andělu a presúvam sa na Smíchov. Po nastúpení do vlaku hľadám známe tváre. V jednom kupé objavím Martinu, Ladu a pár ďalších, o dve kupé ďalej sedí mimo iné Olda a dva vozne opačným smerom nachádzam aj Ľuboša, Gimliho, Evu a ďalších. Cestou ešte narážam na Tibora, takže prehodím pár slov aj s ním. Konečne v Berouně vystupujú nejakí ľudia a uvoľnuje sa celé jedno kupé. Nie som tam ale sám, pretože sa za mnou ihneď prelievajú ľudia zo susedného úplne plného. Prevedčiť Ladu, že vystupujeme v Berouně sa mi nepodarilo. Zvyšok cesty do Rokycan prebieha bez nejakých spomentutiahodných udalostí.
Po obvyklom úvodnom ceremoniále Gimli vyhlasuje o 18.45 štart. Tak teda do podchodu, za stanicu a po modrej za mesto. Hodinu po štarte sa už hlásim v Rakové od futbalového štadiónu. V tej chvíli formujeme zadnú desaťčlennú skupinu, v ktorej sú aj Gimli, Eva, Lenka, Zbyňa, Lada a Ľuboš. V podstate ale ideme po dvojiciach, takže Gimli s Evou zachvíľu miznú pred nami a keď si vyberám z batohu chlieb, odchádzajú aj ostatní. Idem s Ľubošom, väčšinou vidíme svetlá pred nami. Tri hodiny po štarte už hlásim Žákavu, kde predbiehame jediacich Lenku a Zbyňu, tí nás zas dobiehajú, keď v Zdemyslicích hrabeme niečo z batohov my. Kým sa modrá značka neodpojí od asfaltky, ideme spolu. To už za chôdze rozbaľujem paličky a tak v momente, keď sa ocitneme na stúpaní modrej, ostatných troch nechávam za sebou. Postupne ma dotiahne Ľuboš, ale Zbyňu a Lenku opäť vidíme až keď sa pohýňame po krátkej zastávke z námestia v Blovicích. Je krátko pred pol dvanástou a ja už si ordinujem prvé glgy Big Shocku. Asi hodinu a desať minút nám trvá presunúť sa do Ždírce. Zastavujeme na verande miestnej krčmy, Ľuboš s radosťou zisťuje, že majú Big Shock a ja jem. Kým tam sedíme, prechádzajú okolo Martina s Martinom. Tých ale rýchlo dobiehame, pretože oni zastavujú na modrej značke v lese. Vytvárame teda štvorčlennú skupinu v ktorej dobíjame stanicu v Nepomuku. Morálka okolo druhej ráno ochabuje, niektorí zaspávajú, do pochodu si teda spievame piesne rôznej kvality textu, hudby i podania. Das Maroden Marsch kúsok za Nepomukem potom už hraničí s rušením nočného kľudu.
Je asi 3.30 ráno a po márnom presviedčaní Pavla, že by mohol pokračovať s nami opúšťame stanicu v Nepomuku a meníme farbu značky na červenú. Zakrátko priberáme na ceste Evu ešte s kýmsi a v šestici prechádzame Skalku (opäť zvyšujem do kopca tempo a trochu im utekám). V Podhůří sedí v autobusovej zastávke Vítek a čaká na nás. Takže do party sa pridáva on. Naopak odpadá Eva, ktorej nie je dobre a plánuje sa už len dohrabať na zastávku Kotouň. V upravenom zložení prechádzame okolo 5.20 Životicemi a Ľuboš zaostáva. Tesne za dedinou sa ozýva mobil – Evajz práve na vlastnej koži zisťuje, že spoje v tabuľke sú vyhľadané na pracovné dni, nie na sobotu. Sadám teda do trávy a začínam IDOSiť. Medzitým prichádza Ľuboš a tak píšem Eve nemilú správu: najbližší spoj ide za hodinu a pol do Nepomuku, smerom do Blatné až za tri hodiny.
Zastavenie si ale vyžiadalo svoju daň. Kým predtým som držal rozumné svižné tempo, odrazu sa neviem rozbehnúť a cítim sa dosť ospalý. Ešte sme si zľahka zakufrovali na mieste, kde sa červená značka odkláňa hlbšie do lesa, ale pomerne rýchlo si nachádzame správne trasovanie. Na námestie v Krasejovicích dorážame v momente, keď Martina s Vítkem vyrážajú na Lnáře. Na zastávke spí Martin, s Ľubošom odpočívame a jeme. Z námestia potom vyrážame o štvrť na osem v trojici – Ľuboš sa ale odpája na železničnú stanicu a aj Martin za Kasejovicemi odbieha do kríčkov. Keďže si do kríčkov odbehol aj Vítek, nachádzam ho aj s Martinou po vstupe do lesa pod vrcholom Jezbyně. Oznamujem len, že Martin je o potrebu za nami, ale keď potom v Lnářích pri zámku prezúvam do sandálov, dobieha nás a ďalej pokračujeme vo štvorici. Martina pospáva a tak príliš neťahá, Vítek má nejaké problémy s nohami… 8.50 hlásim Tchořovice rázcestí. Na modrej najprv dobiehame Kubu, ktorý ide z nohy na nohu, ale asi kilometer s nami zrovná krok, aby potom opäť spomalil a ostal ďaleko za nami na ceste do Blatné. Uprostred polí sa potom pred nami vynára Petr a ten s nami ide až do Blatné. Najprv ale zastavujeme v Řečicích a Martina chytá druhý dych. Vítek a Petr sa odpájajú hneď na začiatku Blatné na stanicu, zvyšní traja pokračujeme (ja v menšom odstupé za Martinou a Martinom) na námestie. Tam si o desiatej sadám, oni pokračujú bez prestávky.
Dojedám jedlo, dopíjam zvyšky BigShocku, dvadsať minút odpočívam a prezerám mapy a potom mi neostáva iné, len sa opäť postaviť na vlastné nohy a odobrať sa na červenú značku. Prechádzam pomedzi rybníky, mimo iné naberám v oranisku plné sandály hliny, a odrazu čo nevidím? Martinu s Martinom, ako práve balia po prestávke. Že som práve rozbehnutý, len sa zdravíme, viac-menej provokatívne vykrikujem čosi o Písku a mierim do Pacelic. Martina s Martinom sa pomaly strácajú za mnou, čo sa mi zdá divné. Ale aj ja už mám nohy ťažké a tak v Pacelicích o pol dvanástej sadám do zastávky a odpočívam. O chvíľu sa objavuje Martin sám. Pridávam sa k nemu a spolu ideme do Škvořetic. Vysvetľuje, že Martina má problémy s nohou a výrazne spomalila (ako Martina potom tvrdí, musela sa dlho snažiť, kým ho od seba vyhnala, aby sa nezdržiaval). V Škovřeticích sa rozhodujem opäť zastaviť a tak Martinovi posledný krát prajem peknú cestu a sadám si do zastávky. Opäť rozbieham IDOS a skúmam spojenie zo Sedlic. Vida, 13.37 idem spoj do Březnice, kde je prestup na rýchlik do Prahy. Asi nemám čo riešiť. O dvanástej si tak len poznamenávam, že som po ďalšej pauze na ceste, že dvadsaťosem kilometrov do Písku zrejme v rozumnom tempe na nejaký spoj, ktorým by som sa dostal domov, tiež nedávam, a že idem. Idem ale pomaly, prepol som na úsporný režim, rýchlosť do štyroch kilometrov za hodinu. Niet sa ale kam ponáhľať, času mám dosť. Okrem toho mám pocit, že keby som skúsil tlačiť na pílu a do Sedlic dôjsť rýchlosťou päť až šesť kilometrov za hodinu, tak to bude to posledné, čo dnes prejdem.
Martinu za sebou stále nevidím, trochu sa o ňu bojím, aby niekde v teréne neostala. Posielam jej aspoň provokatívnu SMS v znení „PreVsetkyPomaloplazyMameLuxusnuPonuku:SedliceMesto13.37(Breznice)Praha16.40PoctivyIDOSZiadneMadeInChina(SpojeVPapierochNaPracovneDni)TakPohniNohouAleboStopuj!;)“.
Odpoveď na seba nenecháva dlho čakať, Martina volá čo to malo znamenať, tak jej to občas prerušovaný biednym signálom vysvetľujem. V telefóne znie dosť optimisticky, ale keď ma ani po Sedlice nedobieha pri mojej stále pomalej rýchlosti, vravím si, že to zas tak dobré nebude. Pri Sedlicích schádzam z červenej značky a o 12.40 sa ocitám pri stanici. Vravel a písal som ale zastávku a tak okolo jednej vyrážam do centra, kde naposledy pozdravím červenú značku a po zelenej sa poberám na zastávku. Mám ešte dvadsať minút. Potom desať a Martina stále nikde. Vravím si, že sa jej asi noha zlepšila a tak len prehučala cez obec a už je na ceste na I/4. Prichádza vlak a tak nastupujem. A na stanici nastupuje aj Martina. Nejako sme sa úplne nepochopili a zastávku si v mape ani nevšimla, ale už sa vezieme. Až na prestupe v Březnici vidím, že Martina dnes bude zastupovať ono slávne „Ministry of Silly Walks“. Hodinka odpočinku v Sedlicích a ďalšie vo vlaku spôsobujú, že v Prahe sa na rozdiel od nej hýbem celkom svižne.
Pred štartom som písal cieľ deväťdesiat kilometrov. Chvíľami som sa cestou (ráno) pohrával aj s myšlienkou na Písek, ale následné prepočty potrebnej priemernej rýchlosti pôsobili značne demotivačne. 81,5 km síce neznamená stopercentné splnenie plánu, ale je to drobný posun osobného maxima na DC a ja som spokojný. Ostatne, z kilometra deväťdesiat by som musel zamieriť buď na cestu I/20, alebo na kilometer deväťdesiatpäť na cestu I/4 a stopovať, alebo pridať ešte ďalších desať (celkovo stopäť) a dôjsť do Písku. Tak nabudúce tých deväťdesiat, nie?
Tomáš "jeffer@jabbim.cz" Štec

 autor: Tomáš Štec, jaro 2010
Stretávame sa na hlaváku pri výťahoch a až na skoro za jazdy naskakujúcu Ladu sa súkame do vlaku v celkom hojnom počte včas. Cestu zaberá diskusia. Rokycany stanica a obvyklý predštartový frmol tentokrát naviac obohatený o tričká. No a potom vyrážame. Na námestie, tam otočka a popod stanicu po značke. Na rázcestí pod Kotlem sa s Tritasom trháme od zvyšku skupiny – ja prezliekam do krátkych nohavíc a obaja mažeme Indulonou. Ďalej postupujeme sami dvaja, len v Rakové predbiehame Blažkovcov. Stále ale pred sebou vidíme skupinu ľudí a nad Nezvěsticemi sa spájame, pričom Tritas uháňa niekoho na pivo. Krížom cez pole dokonca vidíme veľkú skupinu v zákrute pred Žákavou. Na odbočke na Žákavu sadám, mením ponožky za suché a tak mi všetci až na Zbyňu a Lenku utekajú. V Žákave na mňa síce ktosi máva z krčmy, ale idem rovno ďalej.

Ďalší postup počas horúceho popoludnia na priamom slnku tak ťahám sám. V Zdemyslicích za podjazdom popod železnicu zastavujem a dávam si obed. Cez Blovice až do Ždírce postupujem opäť sám. V Ždírci odpočujem po značke do lesa a keď zistím, že mám prázdny hydrovak, sadám, beriem suché ponožky, dolievam hydrovak, zjem jablko a nechám sa dobehnúť Pauzom, Mišou, Petrom a Vojtom. Pri pamätníku amerických letcov chvíľu sedíme a Alča volá z Nepomuku. Niektorým sa už ťažšie vstáva. Cez Nepomuk prechádzame intenzívne diskutujúc a okolo siedmej večer kotvíme na stanici.

Až na Vojtu všetci balíme. Miša, Pauza a Petr predstavujú hlavne pri prestupe v Plzni a následne po výstupe v Prahe krásne „Ministry of Silly Walks“. Ja sa cítim pomerne dobre, ale objavujú sa prvé pľuzgiere, náplaste som zabudol a predstava, že skončím medzi desiatou večer a polnocou niekde v úseku Kasejovice‐Blatná a budem čakať do rána na nejaký spoj sa mi vôbec ale vôbec nepáči. Ako sa ukázalo, náhradné topánky som bral zbytočne – s hrubými ponožkami sa do nich nevôjdem a tenké som nezobral žiadne. Prichádza osobák od Blatné a Uhlík nikde, čo sa to deje?! Až z jeho reportu zisťujem, že tam byť chcel a mal (ostatne sa tým oháňal celú dobu vo vlaku do Rokycan).

Z cieľových osemdesiat kilometrov som si dal polovicu. Uvidíme nabudúce.

 autor: Tomáš Štec, jaro 2009
Deň cesty, 1. 5 – 2. 5. 2oo9

Vstávame ráno o šiestej, dobaľujeme batohy a krátko pred siedmou odchádzame na autobus do Prahy. Tam na hlavním nádraží stretávame zvyšky skupiny, kupujeme lístky a nastupujeme do vlaku. Ten nás okolo pol jedenástej vysadzuje v Stříbre. Je teda pravda, že keď vlak zastavuje v stanici, ešte domazávam žemle, ale keďže vlak tu kôli výluke končí, mám na vystúpenie čas. Po vystúpení na stanici prezliekam do krátkeho oblečenia.

11.00 Vyrážame do centra Stříbra. Gimli má síce v mape značku poznačenú inde, ale to nevadí (ona sa značka líši od máp na viacerých miestach). Ideme na chvoste s Ľubošom, takže sa nemusíme zaoberať navigáciou — proste sledujeme had ľudí pred nami. Za Milíkovem nás čaká Alča, takže ju priberáme do skupiny. Pred Svojšínem chýba kúsok značky kôli stavebným prácam na trati 170.

13.40 Tak konečne máme za sebou prvých trinásť kilometrov a sme v Svojšíne. O hodinu a pol hlásim dvadsiaty kilometer a búrku hrmiacu okolo. Krátko na to už hlásim, že sa búrka prehnala okolo nás a skropila nás mäkkými krúpami. Tým, že sa objavila táto dotieravá vlhkosť zhora, odkladám foťák do batohu a do konca ho už nevyberám. Aj cestou ďalej počasie straší a vyhráža sa hrmením, pár krát nás zasahujú krátke prehánky.

18.00 Stojíme v Josefove Huti na kofolu a krátky oddych. Máme za sebou asi dvadsaťosem kilometrov. Doteraz sme sa predbiehali s dvojicami Myš a spol. a Viťas a spol. (podľa toho, kto si práve dáva prestávku si meníme pozície). Tu sa ale Myš odpája na vlak (náhradný autobus). V ďalšom postupe zrýchľujeme aj keď sa značka motá staveniskami výmen mostov na optimalizovanej trati. Pri Brode nad Tichou nás dážď straší po posledný krát.

20.15 Hlásim do diktafónu rázcestie Planá. Na námestí si sadáme a asi polhodinu odpočívame. Mimo iné stretávame ďalšieho človeka ktorý išiel pred nami (Kubu). Kúsok pred nami by sa mala pohybovať aj Lenka Bu. Tesne predtým ako z námestia vyrážame, dobieha nás Myšin spoločník. Ľubošovi sa krátko pred deviatou darí u vietnamcov zohnať batérie do čelovky.

21.35 Hlásim, že v Chodové Plané sme pribrali do skupiny Lenku, ktorá tam na nás čakala. Kúsok za dedinou stretávame aj Kubu a tak sa skupina rozrastá na päť ľudí a na tejto hodnote sa drží vlastne až do konca.

22.30 Hlásim Dolní Kramolín, čo znamená 48. kilometer. Blížia sa Mariánské Lázně. V Chotěnove chvíľu hľadáme značku, ale inak postupujeme plynulo. Trvá to ale ešte chvíľu, kým hlásim Mariánské Lázně.

01.00 Jedna hodina ráno. Hlásim, že sedíme v Irish Pub-e, popíjame čaj/čokoládu/pivo a čakáme na cesnakovú polievku. Majú už síce po zatváracej, ale piatich pútnikov ešte obslúžia. A bolo to celkom umenie nájsť tento otvorený podnik. Konečne si nachádzam čas obliecť dlhé nohavice. Taktiež mením zablatené a vlhké botasky za sandále — ďalej sa má ísť po asfalte až do Lázní Kynžvárt. Trvá to ešte hodinu, kým hlásim, že prechádzame okolo rázcestia Mariánské Lázně a opúšťame mesto. Hneď na začiatku ma prekvapuje krátky úsek lesom, ale dá sa ísť aj v sandáloch. Prvý energydrink som si vypil už v Plané a tak sa objavuje kríza. Na dlhom asfaltovom úseku mi pomaly prestáva svietiť čelovka, a aj oči nejako pomaly vypovedávajú službu. Ostatne Ľuboš hlási podobné (spavé) pocity.

02.45 Tesne pred rázcestím Stoh sa mierne preberám a zrýchľujem. Po zelenej značke sa potom ide pomaly. Miestami križuje cestu potok a po jednom takom mieste zaznie vlhkostný poplach — nie v plienkach, ale v ponožkách a tak mením v sandáloch ponožky a ideme ďalej. Alča niekde zle našliapla, bolí ju členok a kríva za skupinou. Zachvíľu začína svitať a my prechádzame okolo mamutej vily nad Lázněmi Kynžvart. Na okraji mesta stojíme, ja mením batérie v čelovke za náhradné (čo sa s ohľadom na pouličné osvetlenie a blížiaci sa úsvit ukazuje skoro ako zbytočné).

04.28 Práve nám ušiel prvý ranný rýchlik. Skupina štyroch pútnikov sa zberá z námestia na vlak na stanicu Lázně Kynžvart. Kuba sa odpája, chce si chvíľu pospať na lavičke a potom vyraziť do Dolního Žandova. My ostatní to máme po žltej značke dva kilometre a na osobák o 05.18 prichádzame s asi desaťminutovým náskokom. Kupujeme lístky a skladáme sa do vlaku. Ten nás zachvíľu vysadzuje v Mariánských Lázních, kde meníme vlak za náhradnú autobusovú dopravu, ktorou sa vezieme do Svojšína (celú cestu úspešne prespím), odkiaľ sa zas vlakom vezieme do Stříbra, kde už čaká súprava ďalšieho rýchlika do ktorej sa presúvame (aj keď osobák mieri až do Plzne) a prevažne spíme. Aspoň ja už nevnímam až kým sa pred Zdicemi nezobudím. Takže sme skončili so sumou 64 kilometrov (a ďalšie dva k tomu na stanicu). Oproti minulému vydaniu (HavlBrod a 63 kilometrov) som si príliš svoj výkon nezlepšil, ani cieľ napísaný pred štartom (85 km resp. Dolní Žandov) nenaplnil. Tak snaď nabudúce zas o kúsok ďalej, veď času ostávala ešte štvrtina. GPS a mobilu došli baterky už v Mariánských Lázních, takže záznam trasy skončil po štyridsiatich kilometroch.

 autor: Tomáš Štec, podzim 2008
Kritická skúška je minulosťou, mám čas a chuť. V štvrtok napoludnie teda sadám v Prahe do vlaku, aby som z neho po čosi vyše troch hodinách vystúpil v Trutnově. A prečo si večer nespestriť návštevou bazéna? Ako človek, už dlho nie školopovinný, sa ráno ešte celkom vyspím, ale Alenka vstáva už o šiestej. Večer potom putujeme na rýchlik do Prahy, v ktorom stretávame aj Vítka. Prestup v Hradci Králové a Pardubicích–Rosicích nad Labem a to už sa stretávame so zvyškom výpravy a s meškaním 10 minút dorážame do Chrudimi.

Je 19.30 a zodpovedný osoba a teda organizátor Olda velí „Štart!“ Podľa predpovedi počasia i aktuálneho stavu sa ho patrí pochváliť za skvelú objednávku — veď posledné dva dni cesty sa v tomto smere príliš nepodarili, a my, znalí, si rovno môžeme povedať, že to bola katastrofa. No ale teraz, krátko po tom, ako Alča na poslednú chvíľu prezula do vibramov, vyrážame za jasného večera k juhu. Tempo je rezké, GPS zaznamenáva trasu, diktafón je po ruke na prípadné záznamy aktuálnych pocitov a činností. A že vo vlaku bolo plno, zastavujeme sa na prírodnej toalete kúsok za Chrudimí. To nám dáva síce stratu, ale inak kompaktná skupina sa hýbe pomerne pomaly, a tak pri kostole v Sobětuchách vidíme zadný voj a na rázcestí Dubinec (20.22) dobiehame i čelo. Po chvíli sa nad Rabštejnskou Lhotou noríme do lesa a začíname prekonávať popadané stromy. Tých pribúda a ako rastie strmosť terénu, prestávame preskakovať a začíname preliezať. Pri tom trhám skoro nové nohavice (nie že by mi to vetranie až tak vadilo, ale do spoločnosti už moc nebudú). Kedže stále ideme skoro na čele, počujem v okolí rôzne názory. Niekto polom pripisuje vetru, ale iní sa neboja popustiť uzdu fantázii a vidia v ňom rannú prechádzku Chucka Norrisa, či skvelý tréningový terén na Veľkú Pardubickú (i keď v tomto prípade sa obávam, že sa nám ešte do cesty postaví Taxis). Zelenú pod hradom napokon beznádejne strácame a šplhaním po gradiente sa zjavujeme priamo v zrúcanine.

Zastavujeme sa na jedlo a odrazu sme s Alčou sami. Keď vylezieme z hradu, počuť ešte v diaľke hlasy, ale potom hlúpo blúdime v polome. Tak teda dobre, máme ísť do dediny, ktorá je na východ. Hviezdy vidieť, lezieme teda podľa nich. Odrazu sa vynárame z lesa na hornom konci a keď zídeme k autobusovej zastávke a rázcestiu na dolnom, stretávame Viťasa aj s ďalšími dvoma pochodníkmi. Spoločne vyrážame na zelenú lesnú cestu. Kým sa dostaneme na žltú, mizne Viťas kdesi ďaleko za nami a ani preliezanie ďalších stromov pred Šiškovicemi a pätnásťminútová zastávka na dobitie energie na priehradnom múre Křižanovíc na tom nič nemenia. To už začína nový deň. Pri takejto zastávke ale človek celkom vychladne a tak nám rozhýbanie a zahriatie chíľu trvá. Alča už naráža na spánkový deficit a ide sa jej ťažko. Takúto správu si poznamenávam v Českých Lhoticích, kde sme na jar navštívili rozhľadňu Boika a sledovali zbiehajúce sa čierňavy na všetkých stranách. Krátko po jednej sme za úsekom, ktorý nám na jar tak „spestrila“ prudká búrka (i teraz je tu mokro) a zastavujeme na rázcestí Krásné. Vysielač pekne svieti do noci.

Pred nami je Horní Bradlo, kúsok za ním Lipka (asi dve ráno). Najprv na okraji lesa blúdime, potom zas hľadáme ohradu, ktorú na jar strážili kravy a hlavne priechod z nej na hlavnú cestu vo Velké Stříteži. Okolo tretej hlásim vrchol Spálavy a 03.50 zastavujeme v Lánech na autobusovej zastávke, ktorú sme na odpočinok využili už na jar. Alenka zúfalo potrebuje spánok, ja som pred časom obmädzil Energydrink počítajúc s takouto prestávkou. Po polhodine okolo prechádzajú akýsi dvaja pochodníci a po krátkej chvíli miznú zas v tme. Okolo piatej prichádza aj Viťas a jeho dvaja spoločníci (či spoločníčky), a to už vstávame a vyrážame aj my. Ja som až na krátke prebudenia spal, ale Alenka, ktorá to potrebovala oveľa viac, skoro vôbec. Napriek tomu začínajú naše nohy odkrajovať ďalšie kilometre s novým elánom. (I keď on je ten elán možno už skôr z druhej ruky, ale slúži dobre.) Vďaka tomu, že sme tu už raz išli, obchádzame zákernosti v Suché, v Libické Lhotě stretávame bezradného pochodníka, ktorému pomáhame s cestou a nachytá nás až most pred Dolním Mlýnem, ktorý láka na druhú stranu potoka i keď značka sa drží na pôvodnom. Rozvidnieva sa, čelovky už netreba. Prestupujeme na červenú a krátko pred siedmou sme na námestí v Chotěboři. Príležitosť na ďalšie jedlo a pitie.

Denné svetlo a navracajúce sa teplo nám pomáhajú zdvihnúť sa a vyraziť. Stanicu v Chotěboři míňame a ideme po žltej. Okolo sa preháňajú vlaky a hubári. Za Skořetínem sa značka ponára do lesa, Alča do spánku. Za posledné tri noci menej ako desať hodín spánku, ktorý nedokázali nahradiť ani inak tak výdatné hodiny v škole. Plazíme sa k Rozsochatcu, ktorý sa nám stal onho jarného rána za začínajúceho dažďa osudným. Na začiatku dediny stojíme, odpočívame, aby sme zas po pár minútach vyrazili na strastiplnú cestu ďalej. Predieranie sa mladinou pred Ronovcem nie je nijak príjemné, ale berieme to ako miestny kolorit — keď už nie je kosodrevina, aspoň tie smrčky nám lesníci a značkári dopriali. Zachádzame sa pozrieť aj na zrúcaninu, aby sme sa vzápätí vrátili na žltú značku a pomedzi lesné mechanizmy vyšli na cestu nad Břevnicí. Asfalt nemám rád (sic vyberať si medzi polomom a asfaltom …) a tu po ňom schádzame nielen na železničnú zastávku, ale aj ďalej za dedinu. To už vychádzame k samote „U Myslivců“ odkiaľ už vidíme Havlíčkuv Brod. Posledné kilometre vedú mestom. Predierame sa pomedzi domy a pohľadom blúdime k druhému brehu Sázavy, kde je túžobne očakávaná stanica. Alča mechanicky prekladá nohu cez nohu, psychicky i fyzicky na dne, ja si vychutnávam pľuzgiere na nohách. Cieľ je na dohľad! Tak ako sme si Havlíčkuv Brod pred sedemnástimi hodinami v Chrudimi napísali ako cieľ, tak ho teraz okolo pol jednej dobíjame a padáme do čakárne v stanici.

Ozýva sa Olda, sú kúsok pred Jihlavou a uvažujú o Cerekvi (nakoniec v Jihlavě končia). My máme dosť a čakáme na vlak. Podľa GPS sme prešli čosi málo cez 63 kilometrov, nastúpali 2480 a sklesali 2315 metrov (tento údaj bude asi dosť ovplyvnený pesnosťou GPS, kde najviac „lieta“ práve nadmorská výška — drobné nerovnosti som nevyhladzoval). Výkon z jari sme si zlepšili obaja zhodne o úsek Rozsochatec – Havlíčkuv Brod. Nabudúce snaď zas o kus ďalej.

 autor: Tomáš Štec, jaro 2008
Predpoveď na medardovi varuje, e máme čas asi do piatej ráno, potom má prechádzať front s dlhodobým daďom, dovtedy snaď len malé, lokálne dade. So zvykom skupiny sa stretávam a na prestupe v Rosicích nad Labem. V Chrudimi prebieha obvyklý tartový rituál - zapísať sa, vybrať si nejaký ten keks na úvod a pamätný list. V zápätí na to sa s Alčou odpájame a ideme na keku na kostol (na divadlo zabúdam). Namiesto červenej volíme preto do Sobětuch asfaltku, na ktorej mimo iné prezliekam do krátkeho a prezúvam do botasiek. Lietadlá z aeroklubu lietajú jedna radosť. V Sobětuchách je pri kostole ďalia keka ktorú po desiatich minútach hľadania nachádzame. Ďalia je zas na Rabtejnku, kde dokonca dobiehame Krytona & spol.s.r.o. Alči pri snahe vrátiť keku do úkrytu padá na ruku asi päťkilový kameň, ale snaď bez vánejích následkov (aj keď ju potom tá ruka bolí celý zvyok cesty). Strata na hlavé pole narastá, ale to nám nebráni v tom, zájsť si na ďaliu keku na bývalú výhliadkovú veu (teda po zelenej ďalej a nie skratkou na ltú). Je to pekné miesto, aj keď výhľad sa stratil v hustom poraste a z výhliadkovej vee je len ruina. Keď hľadáme keku, nachádzame maskovaných ľudí s airsoftkami v rukách (alebo paintballkami? to je jedno), naťastie nám ale hra na civilistov ide dobre. Medzi ikovicemi a Slavicemi nás chytá prvá búrka a tak tesne pred hrádzou vodnej nádre (tam bol úasný zápach) stojíme pod strechou (vo dverách domu patriaceho povodiu Labe), ja prezúvam do suchých topánok a Alča aspoň vylieva vodu. Pri obci Hraditě zachádzame do pekného lesíka po ďaliu keku aby sme si zas v Českých Lhoticích zali na rozhľadňu Boika a sledovali ako sa blíia búrky z oboch strán. Prvú vlnu ete prečkávame pod strechou v dedine, ale keď potom vyrazíme, chytá nás medzi Planinou a Krásnym ten najhorí lejak s krúpami, hromami aj bleskami. V topánkach máme bazény a leje ďalej, zachádzame teda do krásneho schovať sa pod strechu (pokračovať planinami kde proti nebu trčíme len my sa nám v búrke nechce). Znovu stretávame Krytona & spol.s.r.o., ktorý sa zahrievajú v krčme. Zastávka je to ale nepríjemná, čakáme asi do ôsmej, kým v početnejej skupinke vyráame v ústrety súmraku a neistej budúcnosti. Vieme u, e chrti sú za Chotěboří a uháňajú ďalej (o mobil kratí). Vraciame sa na značku a spoločne postupujeme do Horního Bradla. Na stúpaní do Lipky sa postupne z Alčou zas odtrhávame od zvyku skupiny (ostatne na začiatku Lipky ich ete vidíme pri autobusovej zastáke - e by sa rozhodli prečkať noc?). V Lipke na Lipke nachádzame ďaliu keku a ďalia je neďaleko na Spálave. Cestou ltá značka vedie cez ohradu s kravami a hneď vedľa cestičky sa spokojne pasie býk, len občas po nás hodí očkom. Prehováram Alču, e prechádzať sa mu priamo popred nozdry nie je práve najlepí nápad a tak ohradu obchádzame po západnom okraji lesom. Na značku sa úspene pripájame zas v dedine a zachvíľu dobíjame Spálavskú keku a vzápätí na to aj vrchol mt. Spálava. Na klesaní nám začína zas prať a tak po obzretí starej Lipy nakoniec v Lánech okolo jedenástej večer volíme za dočasné obydlie autobusovú zastávku, kde je po zavretí dverí celkom teplo. Okolo jednej ráno to vyzerá nádejne a tak konečne vyráame na ďalí postup. Cesta do Chotěboře prebieha a na pár kufrov, keď si včas nevimneme odbočenie značkya mierime napríklad do dvora k nervóznemu psovi, celkom bez problémov, take okolo 3.30 sme na námesti v Chotěboři. Necítime sa zas tak zle, aby sme neboli schopní dôjsť aspoň do Havlbrodu (vieme u, e tam skupinka ľudí čaká v non-stope na prvý ranný vlak, naviac tam mám vyhľadané ďalie tri keky) a mono dokonca aj ďalej. Ranná kríza vak za Chotěboří prichádza v plnej sile (preklínam, e som zabudol na energydrink) a tak sa medzi Skořetínem a Rozsochatcem skladáme na zem s plánom asi hodinového spánku. Okolo 5.30 (teda asi polhodinku po tom, ako sme si ľahli) nás budí sľúbený vytrvalý dáď a tak len chôdzou po trati dobíjame Rozsochatec a ani jeden z nás nemá chuť v dadi pokračovať ďalej. V čakárni je príjemne teplo, vlak ide za necelú hodinku (naneťastie iba smerom na Pardubice) a tak spíme. Suma? Gimli je úasný predpovedný systém - trafiť s takou presnosťou prvý karedý deň po dvoch týdňoch je fakt úctyhodné ;). To, e som nemal po predchádzajúcich skúsenostiach rolku toaleťáku (na suenie topánok), ani energydrink (spolu so spánkom jediné dva účinné prostriedky proti rannej kríze) je chyba neospravedlniteľná. Hovorí sa, e pomaly ďalej zájde a nebyť vytrvalého daďa od piatej ráno, asi by sme skutočne doli kamsi na 70 km. Takto to je nejakých 52 km do Rozsochatce. No, nevadí, ďalie DC s novým elánom a odhodlaním!

Jeffer

a este ked uz ma alca upozornila na text na pamatnom liste (ktory obvykle ignorujem a namiesto "oficialnej" mapy pouzivam svoje KCT-cky a do tej dostanej pozeram len na akou farbou znacky kam pokracovat).

povedzme, ze mi DC vyhovuje ako je - keby som daval prednost zabezpecenejsim akciam tak vyrazim na istych 70 km Praha-Prcice (co sa tiez s DC krylo). len ta upozornim, ze prave praha-prcice je jeden z prikladov akcii KCT nad 50 km (ale organizuju sa aj 100-ky - napr Trnavska, Rudohorska - obe na slovensku a KST, ale aj KCT ma nejake tusim).

mozno este stoji za pokus planovat viac mimo turisticke znacky (okay, niekto bude nadavat, ze je z toho navigacny zavod), ale dalo by sa tak vyhnut neprijemnym asfaltovym usekom obcas.

mmch: netusim ake akcie boli posledne 2 vikendy - asi mali zmysel - vzdy zalezi aj na tom, ktora akcia ma kolko konfliktnych ludi (organizatorov :-D ).

ps: az mi nieco napadne, poslem navrh na dalsie trasy (alebo budes na jesen drzat tradiciu +- jarnej trasy)?

 autor: Tomáš Štec, podzim 2007
na zaciatku sa vyhybam zrazu a nastupujem do vlaku uz na libni, zvysok sa pridava na holesoviciach. v decine evicka oznamuje, ze v nedalekej norme maju lacne enegry drinky. a start! hned za stanicou sa odtrhne uvodna skupinka, ja idem s jindrom najprv v zadu, ale potom vyrovnavam tempo cela, cim sa stavame samostatnou dvojicou. snaha celo dobehnut sa skaredo nevyplaca pocas vystupu na pastyrsku stenu (to sme este v decine!). s jindrom ale drzime celnu skupinku na dohlad, zadna sa pomaly straca kdesi daleko za nami. pod konskou hlavou stretavame evicku s gimlim. teraz nam este utekaju, ale chvilu na to uz evicku chytame spolahlivo a gimli nam nakoniec neutecie na decinskom snezniku (ono ho evicka nahana mobilom, lebo ma v jeho batohu vetrovku). ostatne od decina sa pohybujeme v hmle, ktora postupne prechadza do dazda, teda predpoved pocasia ako na potvoru nesklamala. nikde sa moc nezdrzujeme - je na to pomerne chladno. az na zostupe zo sneznika stretavame oldu, ktory nam ide naproti, pretoze najcelnejsia skupinka, v ktorej bol, zvolila "neoficialnu" trasu a tak chce tuto nepravost "dobehnut". no a ked sme sa uz takto zisli do kvinteta, tak to treba zapit a tak tesne pred zaverecnou zastavujeme v restauracii v snezniku a davame si caj (ja s evickou) a pivo (ten zvysok). dalsia cesta do jiloveho sa nesie v znameni smykania sa po skalach a nadavania na asfalt (to ale pri kazdej prilezitosti). tempo mame rezke, nastastie nie prilis, takze nikto neodpadava (okrem evicky, ktora pomalsie stupa do kopcov ale inak je rychla a vzdy ju pockame). z cermnej na straziste a v podstate do chvojna je to cesta pna. nebyt toho, ze sme tu boli na jar, stratime sa (a vela casu) skoro urcite. takto postupujeme niecim, co vyzera ako cesta krizom cez luky. mokra trava vs. botasky 1:0. preto v malom chvojne zastavujeme, ja zmykam ponozky, beriem si druhe a skusam susit topanky toaletnym papierom (obetujem ho asi pol rolky a naozaj najblizsie asi 2 km idem v relativnom suchu). nic sa ale nema prehanat, po tej chvili schadzame z asfaltu zas do travy a skore je 2:0 (nehovoriac o tom, ze pri preskakovani z kamena na kamen to ako jediny nedavam a zosuvam sa na kraj potoka). suche ponozky mam uz len jedny a tie cakaju na vlak, preto trpim plavecky stadion v topankach az po erbenovu vyhlidku a tam konecne zas zmykam (teda, nie ze by to pomahalo nejako extra... len sa z topanok pri kazdom kroku neozyva zblnkanie). schadzame do usti na stanicu. gimli s oldom nam ukazuju cestu, ktoru objavili na jar a uznavame, ze je ovela krajsia ako ta, ktorou sme isli mi (aj ked chvilami mi nad tym potokom nie je vsetko jedno). kratko pred 3.30 rano dobijame usti nad labem - hlavni nadrazi. na susenie topanok pada druha polovica toaletaku a za suche ponozky som viac nez rad. najhorsie z nas vyzera jindra. olda este nad ustim vyhlasoval, ze "kralupy volaji", ale zjavne to nemyslel vazne. evicka sa tvari, ze by ju mozno este gimli ukecal na lovosice a sam gimli chce pokracovat, ale polhodina sedenia (kym sa od skupiny odpojim) mu riadne nahlodava odhodlanie. posielam sms dozadu lubosovi (katke, kedze lubos asi mobil so sebou nema) a klar(k)e. dozvedam sa, ze v desatclennej skupine sedia v malom chvojne a mrznu. tesi ma, ze nemusim cakat na vlak o 4.40 do prahy, kedze o 15 minut skor mi ide osobak do kolina. nehovoriac teda o tom, ze uz 4.06 mi ide vlak, ktorym sa presuvam z hlavniho na zapad (a je tam tak krasne teplo). vonku prestalo prsat - to je snad provokacia po tej noci! po odjazde zaspavam a budim sa az vo vsetatech. z boleslavi to mam este na cosi vyse polhodinu na kolej a to sa uz objavuju diery v mrakoch. ked mi klar(k)a o 7.30 pise z prazskeho hlavaku, uz spokojne spim v posteli. vstavam po jednej popoludni a to uz svieti slnko a je pekny, teply den. suma? prejdenych: malo, odveslovanych: vela! pociatocne odhodlanie dojst "daleko" (co malo znamenat aspon vyrovnat jarny vykon) nepocitalo s existenciou pocasia.

 autor: Tomáš Štec, jaro 2007
prespavam na koleji - na masarycku je to rozhodne blizsie ako z letnan. v decine na stanici potom lamentujem nad tym, kolko je tam peknych masin, co este nemam odfotene - smola, budem tam zas musiet niekedy zajst. po uvode, rozdani map a pamatnych listov a po spolocnej fotke (ktorej sa vyhybaju lubos s katkou, ktory si odbehli do potravin dokupit zasoby) vyrazame k tyrsovmu mostu, kde zacina cervena znacka, ktora nas povedie az na decinsky sneznik. uz pocas vyslapu nahor na pastyrsku stenu tesim evicku, jindrisku a maju fotenim. na vrchole sa dlhsie zdrzujem na vyhliadke - peloton ludi mi trochu uteka a ked potom po par sto metroch zastavujem pri pristresku a menim dlhe nohavice za kratke, naberam stratu skoro 10 minut. uz za belou dobieham a nasledne predbieham sajriho aby som na dohlad dotiahol jindrisku a maju. spolocne nasadzujeme rozumne tempo a na razcesti pod konskou hlavou uz kratko odpocivame aj spolu s evickou, martinom a ... (kto si ma pamatat vsetky mena) spolocne potom vystupujeme na plosinu decinskeho sneznika, kochame sa vyhladom a ja fotim panoramu. pri rozhladni (nahor sa nam nechce) odpocivame dlhsie a tak menim ponozky. neodpocivame zas ale az tak dlho a tak mi vsetci utekaju. jindrisku s majou dobieham pomerne rychlo na klesani na zelenej, evicku a spol potom za sneznikem. ostatne sportom "utecu mi, dobieham ich" sa zabavam tento den viac krat. pred malym chvojnom pri prekracovani potocika znovu odpocivame, obstastnuju nas dvaja motorkari a naviac par na stvorkolke. potom, co zas dobehnem ujduvsich, zabavame sa hranim kontaktu a asociacii. to uz na zelenej az prakticky do usti, kde chce koncit vacsina spoluputujucich. z erbenovej vyhlidky este fotim uplnu panoramu a potom uz schadzame do mesta. jindriska s majou tesne stihaju asi 3-4 minuty meskajuce ec do prahy, martin sa napokon tiez odpaja, kedze zistuje, ze v noci by sa spod milesovky nemal ako dostat prec. dokupujem si nejake jedlo a volam lubosovi. ten je s katkou kdesi pri malom chvojne s planom stihnut v usti posledny vlak z usti do prahy (neskor potom vola, ze plan vysiel). evicka sa snazi zohnat na zachodoch na stanici vodu, ale tu pitnu nemaju - miesaju ju s labskou. ne vetrusi (zaciatok cervenej) nakupene zasoby jem, prezliekame do dlheho a vyrazame uz len s evickou (ktora ma preventivne vybity mobil ale dohaduje sa s gimlim na stretnuti na reznom ujezde) smerom na milesovku. snazime sa ist dostatocne rychlo na to, aby sme kratsou trasou stiahli naskok, ktory zatial gimli s oldom maju. v chatovej osade nad ustim dokonca doberame vodu (aj ked tu ju maju iba navozenu v bandaskach). cestou v kazdej dedine palia carodejnice - zacinam sa bat o evicku. :) po par hodinach (no, asi styroch; s miernym meskanim oproti planu) prichadzame na razcestie na svahoch milesovky. vrchol vynechavame, za to sa snazime dostat na vrchol ostreho (evicke sa ale nakoniec po schodoch do zrucaniny nechce - kolena su obcas svine). ked schadzame z ostreho, ozyva sa gimli, ze uz su na mieste stretnutia - nam chybaju 4 kilometre. radsej ako sediet a mrznut nam vyrazia naproti a naozaj ich na vrchole za breznem stretavame. na razcesti im potom odovzdavam evicku s tym, ze dalej s nimi nejdem a ze lovosice budu tiez pekny ciel (rozhodne je z nich lepsie spojenie ako z podobne vzdialenych trebenic). sadam si asi na 10 minut, co sa v chlade druhej hodiny rannej ukazuje ako celkom nevhodne - ked zase vstanem, chvilu mi trva rozhybat sa. ako vzdy na konci, prichadza najhorsi usek cesty - vytrvalych 5 km po asfalte do lovosic na stanicu. cestou sa akurat pokusam (bez stativu - zo zeme) fotit jupiter a suhvezdie skorpion tesne nad juznim obzorom. v lovosicich som hodinu a pol pred prvym rannym rychlikom do prahy (pravidelny odjazd 4.59). stanica je otvorena - nanestastie - uplne (dvere zostavaju vytrvalo otvorene cely cas). lavicky su stredne obsadene (par bezdomovcov a ludi, ktorym asi zavreli krcmu v najhorsiu moznu dobu). cakanie kratim pocitanim kilometrov a pospavanim (mapy su uzasne uspavajuce citanie :). co dodat - vo vlaku zaspavam hned jak vyrazime zo stanice a zobudi ma az prejazd negreliho viaduktom na nadrazi t.g.masaryka v prahe (automaticky budik? dokonca ani sprievodca ma neotravuje koli listku - alebo mu ho davam v spanku? v tomto bode sa na svoju pamat akosi nemozem spolahnut). no a hura domov, do prahy, do sprchy, do postele!

timetable:
decin (zst) 0 km 9.07
decin - pastyrska stena ~1,5 km 9.30
pod konskou hlavou 9 km 11.00
decinsky sneznik (odchod) 11 km 11.46
jilove 16 km 12.46
cermna 21 km 13.51
krizovanie potoka (oddych) ~25 km 14.45
male chvojno 27 km 15.27
zdar 28,5 km 15.45
neznabohy 33 km 16.26
erbenova vyhlidka 36 km 17.30
usti nad labem (zst) 39 km 18.15
vetruse 40 km 18.50
milbohov 45 km 20.06
pod homolkou 49 km 20.55
bilka 55 km 22.46
milesovka - razcestie 57 km 23.20
milesov 59,5 km 00.03
rezny ujezd 67 km 02.02
lovosice (zst) 72 km 03.29

(vzdialenosti odcitam prevazne zo smerovnikov - to co je v mape sa mi nejako nepaci ...)

fotky docasne na
http://atrey.karlin.mff.cuni.cz/~jeffer/!view/Den%20cesty%2030.IV.%20-%201.V.2oo7/
(neskor asi dorobim aj bezny fotoalbum - pockam este na nieco - napr magnezitarsku 60-tku a praha-prcice alebo tak ;)
zatial zdravim!

 autor: Tomáš Štec, podzim 2006
Zdravim! 20.24 startujeme hromadne z Bechyne. postupne sa "peloton" natahuje. s lubosom sa oddelujeme ked si na odchode z bechyne fotim pekne nasvieteny most. este nas dobieha dabel, ktory zas volil inu cestu cez bechyni. chvilu slapeme v trojici ale potom, co velka cast zvysku zle odboci sa zas formuje takmer cely peloton. od tej chvile az do pisku otravujem lubosa s katkou. nad tynem nad vltavou sa zastavujeme na vyhliadke, fotim si temelinske veze, vyhlad a lubosa s katkou. pomaly sa sinieme smer pisek. sem-tam zastavujeme na jedlo ci ine cinnosti. lubos s katkou spomaluju - katka koli kolenam, lubos zas koli chodidlam. zatial ale stale drzia rozumne tempo tak sa ich drzim ako kliest /uz ma musia mat radi/. pred piskem menime znacku z cervenej na modru - vrchol "Jarnik" si predsa nemozeme nechat ujst. okrem toho je vedla vyznacena rozhladna. podla navstevneho poriadku je sice az do 9.00 zamknuta na dva zamky, ale skutocnost je taka, ze dvere su volne. a poviem vam, vyhlad stoji za to! pisek, sumava a obecne cele okolie krasne na dlani takto za usvitu. lubos s katkou vychadzaju len asi do polovice - nahor kde fuka a je to ostatne po uzkych tocitych schodoch /ale stoji to za to/ sa im nechce. do pisku schadzame po sipkach smer nadrazi. tam stretavame jindru /este s niekym/ a lubos s katkou koncia. s lubosom este zachadzam do tesca a ja vyrazam po modrej dalej. spacia kriza, ktoru som ako-tak pretrpel niekedy medzi stvrtou a siestou rano sa ale stale prejavuje a oziva cim dalej tym viac. kratko za piskem vola tritas, ze uz tiahne aj s partiou na strakonice. to mu este ako ciel hlasim strakonice, ale postupne moje odhodlanie opada a po tom, co pri Kestranoch brodim vysokou travou /lebo tadial vedie chodnik/ a po jemnom dazdiku, ktory uz nejaku chvilu kvapci, mam topanky durchom /sic ona vymena ponoziek znacne pomoze.../ nakoniec koncim pri zizkovom pamatniku. predsa len, spat na kazdom kroku a este vo vlhkych topankach nie je nijak prijemne.

casy: /kilometraz je z kilometraze znacenych tras/
Bechyne - 20.24 - 0 km
Rosin - 21.43 - 7 km
Tyn nad Vltavou - 23.03 - 13 km
Albrechtice - 02.38 - 25 km
Pasecka krizovatka - 04.20 - 30 km
Jarnik - 06.30 - 39,5 km
Pisek - 08.49 - 43,5 km
Lhota u Krestan - 12.11 - 57 km
Zizkuv pamatnik - 13.18 - 61,5 km

 autor: Tomáš Štec, jaro 2006
zdravim!
takze strucny popis:
Nieco po polnoci zaspavam vedla veci ktore chcem zobrat pamatajuc na budik nastaveny na 4.30 rano. Ked potom po par hodinach otvaram oci, za oknom uz je pomerne jasne nebo. Pohlad na hodinky potvrdzuje najhorsie predpoklady i1/2 je 5.30. Povodny plan ist metrom o 5.36 alebo prinajhorsom 5.46 teda pada. Rychlo hadzem obsah postele do batohu, vytahujem este posledne kusky z chladnicky a navliekam sa do bojoveho. Miernym poklusom sa presuvam na metro. Este pred stratou signalu posielam Tritasovi sms aby sa na mna pamatalo pri kupe hromadky. Na moje prekvapenie ale potom ked kratko po siestej vyliezam na hlavaku nevydim nikoho znameho. Az pri vlaku sa prihlasi Jezis. Zvysok osadenstva nakoniec dobieha aj s listky nesucimi a peloton uzatvarajucimi Tritasom a Gimlim tesne pred odjazdom vlaku. Nasledujuce vyse tri hodiny travim tu cumenim z okna, tu fotenim, tu steklenim Evicky a tak podobne.

Susice. Po skupinovej fotografii na stanici a oficialnom zacaitku vyrazame v zovretej formacii, ktoru kde-tu narusuju zradcovia utekajuci do potravin, na namestie. Kratka zastavka, fotka smerovnika a mozeme zacat. A hned vyslapom na Kalovy. Ale pred vrcholom este prechadzame okolo Poutni kaple Andela Strazce odkial si fotim panoramku Susice (viz priloha). Uz pri odchode z namestia sme sa rozdelili na niekolko mensich skupin a tak sa po chvili samostatnej chodze stretavam s Jezisom a dalej ideme az do konca spolu (ale to je este relativne daleko). Vo Velkej Chmelnej sa odrazu skupinka ktora videla ocita za nami i1/2 na rozdiel od nas si zasli na vyhliadku. Este fotim ovce o ktorych si nie sme tak uplne isti ze su to ovce a slapeme dalej.

Po par kilometroch sa blizime k Velkym Hidcicim. Sme odhodlani dat si kofolu, ale miestne pohostinstvo otvara az o strvtej popludni a nam sa tak dlho cakat nechce. Este pred dedinou sa zabavame na kopci z ktorehu uz vela neostava i1/2 firma Hasit sa cini a tazi jedna radost (i ked dopravnik stoji). Ostatne pri miestnej vapenke nas skrapa par kvapiek. V dedine si
upravujem vlozky v topankach ktore sa neprijemne zhrnaju i1/2 i to ma nakoniec dorazilo. Vystupujeme na kopec Prachen s cintorinom a hradiskom. Zda sa nam velmi divne, ze na dlhych rovnych usekoch s dobrym vyhladom nevidime nikoho ani pred nami ani za nami (i ked este pred chvilou sme videli). Zbiehame do Horazdovic. Chut na kofolu je stale silna a tak sa riadime znackou Bufet/Potraviny ---> 400 m. Nakoniec nam sice s jeho najdenim musia pomahat domorodci, ale konecne si sadame nedaleko hlavnej cesty na Strakonice na celkom dobru kofolu za 10 Kc. Znovu upravujem vlozky. Tentokrat skusam zufale riesenie a otacam ich naopak (su zlepene z dvoch vrstiev a horna sa odlepuje a zhrna i1/2 preto hornu davam dolu a dalej idem po spodnej). Pred znacne neprijemnymi pluzgiermi ma to ale neochrani.

Po kratkom oddychu sme rozhodnuti nepokracovat dalej po cervenej znacke (na ktoru by sme sa museli par sto metrov vratit), ale po hlavnej ceste az do Strelskych Hostic. Tam po prvotnom omyle a zlom odboceni znacku znovu nachadzame. V Hornim Porici sa ozvyva Jezisovo "Aha!", nasledne "Tak nie..." a nakoniec "A predsa!" a ukazuje mi cedule: "Vycvikove stredisko univerzity Karlovy ZAKAZ VSTUPU". Ostatne Jezis spoznava cestou viac miest i1/2 kedysi uz Otavu splavoval. Podchadzame Katovicku horu a v blizkych Katovicich znovu zastavujeme na pitie. Kofolu tu sice nemaju, ale davame si aspon oranzovu limonadu za rovnaku cenu. Za Katovicemi prechadzame rozmocenym polom. Jezis v kanadach brodi, ja sa snazim obchadzat kde sa len da. Uz nejaku dobu nas prenasleduju burka a dazd, ale az na par kvapiek pri Velkych Hydcicich zostavame nakoniec suchi.

A sme na poslednych kilometroch. Mne sa na mohutne pluzgiere na najpouzivanejsich miestach chodidiel velmi neprijemne naslapuje, Jezis sa tiez netvari ze by chcel dalej pokracovat. Preto dorazame do Strakonic a od namestia mierime k stanici. Chvilu na to sa ozyva moj mobil i1/2 vola Tritas aby na nase velke prekvapenie oznamil, ze su par kilometrov za nami. Pozyvame ho aj s partiou na navstevu nasho docasneho utociska i1/2 zeleznicnej stanice. A naozaj, po necelej hodinke sa objavuje mohutna skupina zlozena zo vsetkych zostavajucich clenov vypravy. Po diskusii sa rozdelujeme i1/2 siesti ideme do Prahy, zvysok pokracuje dalej. O 20.53 sa po poldni cesty nalodujeme na vlak do Plzne. Ked v Plzni prestupujeme, temer nemozem stat na nohach. V Prahe tesne pred polnocou je to rovnake ak nie horsie i1/2 nie ze by som nevladal, ale kazdy krok neprijemne pali. Aky je teda vysledok? Na jesen sa mi v kanadach neslo dobre, ale to utrpenie
s botaskami bolo mnohonasobne horsie.

Timetable (casy vycitavam podla fotiek smerovnikov :)
Susicei1/2stanica 10.00
Susicei1/2centrum 10.26
Cimice 12.10
Zichovice 12.42
Velke Hydcice 13.30
Prachen 14.00
Horazdovice 14.24
Strelske Hostice 15.53
Dolni Porici 16.39
Katovice 17.16
Novy Drazejov 18.28
Strakonice 18.58

 autor: Tomáš Štec, podzim 2005
Zdr!
tak: start spolocny o 21:45, ze :) najprv som drzal celnu 7-clennu skupinku, potom som ukecal tritasa na znizenie tempa aby sme sa nestrhali. uz v ceskom sternberku som ale mal problemy a odpocival na stanici. v sobesine nas (mna a tritasa) dohnali evicka & spol.s.r.o. -> tu som sa oddelil (isiel sam). spolocne sme sa stratili (resp. este sa mi ich podarilo raz dobehnut v nasledujucom useku) a do kacova dosli oklukou - cez kacovec a tichonice.

uz od sternberku som mal problemy s nohami (jednak nevladali mrsky, druhak boleli kolena a tretiak som mal mokro a iba jednu sadu nahradnych ponoziek ktoru som odhodlane navliekol az tesne pred kacovom ked som dufal, ze uz ich nenamocim -- podarilo sa :)

celkova time-table (toho co som pisal):
Start (Cercany; 0 km): 21.45
Sazava (19 km): 00.58
Rataje (32 km): 03.20
Cesky Sternberk - hrad (38 km): 04.58
Kacov (51 km, KONIEC): 08.36
(na stanicu som sa potom plazil asi pol hodinu a to to
bol ani nie kilak) vlakom o 09.56 z Kacova smer
cercany a praha.

vdaka zachadzkam odhadujem realnu dist. na cca 55km, ale to sa samozrejme nikam nerata :)

tesim seba/sa na dalsi rocnik/pokracovanie a zdravim!

 autor: Ondřej Honzl, podzim 2011
Psychóza z 15. Dne Cesty

X: „Co dodat?“
Y: „Čekali jsme víc!“
X: „Blázne!“
Y: „Nech toho, vždyť víš, že nás mělo jít víc.“
X: „Koukal jsi na předpověď počasí?“
Y: „Jo, ale přeci nikdy nevyšla a vždycky bylo celkem snesitelně.“
X: „Jasně, ale tentokráte ne!“
Y: „Hm.“
První minuta ticha.
Y: „Takže se nebudeme mstít, těm co byli přihlášeni a nešli?“
X: „Nemůžeme. Mají právo být rozumní...“
Y: „A co jim tedy řekneme?“
X: „Řekneme jim o naší cestě. Povíme jim o Dnu Cesty. Patnáctém Dnu Cesty.“
Y: „Jak to začalo?! Pamatuji si, že jsem jel vlakem a pospával.“
X: „To děláš vždycky, naivně si myslíš, že si odpočineš, že každá vteřina Tě posune v závěru nejméně o kilák dál.“
Y: „Máš pravdu, začátek byl stejný jako obvykle.“
X: „Ne tak docela.“
Y: „A jo, HŮLKY!“
X: „Přesně!“
Y: „Alča říkala, že jsou k hovnu.“
X: „Blbe. Říkala, že je zbytečné tahat kilo navíc, když Ti nakonci stejně nepomůžou.“
Y: „Ale stejně neměla pravdu!“
X: „Neměla.“
Y: „Bez nich bych se nedostal ani na Blaník.“
X: „Přeháníš.“
Y: „Ano...“
Druhá minuta ticha.
X: „Leč za Pacov už bysme nedošli. To máš recht, i ony mají podíl na rekordu.“
Y: „Ty vole! Proč to říkáš dopředu?!“
X: „Pardon, ale někdy jsme to říct museli.“
Neomalené ticho.
Y: „Zpět k cestě. Olbramovice, Kaliště, Jankov, šli jsme ve skupině Adam, Tomáš, Radim, Olda.“
X: „Oldu znám až běda, Radima méně, ale Adam šel prvně a Tomáš také.“
Y: „Tvářili se jako hrozní borci.“
X: „Nech jim to!“
Y: „Adam měl GPS. Zachránil nás.“
X: „Ale Radim šel na jaře.“
Y: „Zkrátka ideální kombinace. Připadal jsem si jako nemluvně, které vedou za ručičku.“
X: „To bylo fajn. Pomalu padla Tma.“
Y: „Louňovice a první hospoda, dvě piva, náramná rychlost i s přestávkou šestka.“
X: „Ale kde byli ostatní?“
Y: „Zase předbíháš!“
X: „Promíň!“
Y: „Pak jsme supěli na Blaník, trochu jsme kufrovali za vrcholem.“
X: „Mám všude moc tmy. Cestu si nepamatuji.“
Y: „Já taky, Načeradec, Lukavec a klesala rychlost.“
X: „Tys byl vždycky na čísla a statistiky!“
Y: „Někdo to počítat musí!“
X: „Já vím. Nevíš, co to bylo v Lukavci za fabriku? Jak tak hlučela?“
Y: „Netuším, ale teď se domnívám, že to byl pivovar, předtím jsem si myslel, že se jednalo o lihovar, nebo dokonce jiný průmysl.“
X: „A pak Bratřice! Už zdálky jsem věděl, kdo to je.“
Y: „Uhlíček. Kdo jiný. Byl to jako blesk z čistého nebe.“
X: „Hm, jako boží vnuknutí.“
Y: „Teď zas přeháníš Ty! Prostě nedělali v Louňovicích pauzu. Anita, Eva, Gimli, Jirka, Martin a Uhlíček.“
X: „Ale že jsme se to za nimi hnali, co? Ale oni zakufrovali...“
Y: „A pak nám zavolala Eva.“
X: „V nejprudším kopci.“
Y: „Došli jsme do Pacova, rodiště Antonína Sovy.“
X: „Kdo Vám tak zcuchal tmavé vlasy!“
Y: „Dlouhé noci zpívali nám okna otevřená!“
X: „:-)“
Bujarý zpěv šlágru neznámé hudební skupiny „Hm“, která básníkova slova zhudebnila.
Y: „Uf, to byla jízda.“
X: „Myslíš v tom horním baru? Jak jsme se sešli, jak na nás všichni koukali? Jak nás učitel z národky tak roztomile zval pít do dolního baru?“
Y: „Jo, jo jo!“
X: „Gimli se musel vracet pro čelovku.“
Y: „A pak jsme šli chvilku spolu.“
X: „Ale začali jsme se tříštit.“
Y: „V Nové Cerekvi selhalo GPS.“
X: „Synagoga byla krásná.“
Y: „Já se z ní posr...“
X: „Ty umění vnímáš moc emotivně.“
Nádech, výdech...
Y: „Jenže pak pršelo až do Pelhřimova. Radim zaostal v Cerekvi, Anita zpomalila, Adam, Tomáš a Jirka se drželi vpředu, ale došli jsme je.“
X: „Já jsem cítíl, že tento Den Cesty je unikátní, že kdo ujde stovku, tak že to prostě není jen stovka, ale že, že…!“
Y: „Počasí bylo špatný, moc špatný. Byl to boj. Chtěli jsme ukázat, že tahle stovka bude rekordní, i když nebude nejdelší! Ať si rekordmani vy...“
X: „Nebuď sprostej. Vím, že máš silácké řeči, ale kde je všechna objektivita?“
Y: „Kde je?“
Další dvě minuty ticha.
Y: „Do města rekordů a kuriozit už jsme dorazili jen s Adamem,“
X: „který si dal v cukrárně dvě koňakové špičky.“
Y: „Potom následovalo několik hodin nádherné podzimní krajiny.“
X: „Měli jsme plán dojít do Batelova, a pak že se uvidí.“
Y: „Ale to už jsme věděli, že chceme do Celje.“
X: „A taky jsme potkali paní se psem, tedy fenou vlčáka, která nás nechtěla sežrat.“
Y: „A ta idyla...“
X: „Batelov se hlásil pomalu a v hospodě, kterou jsme náhodně zvolili měli jen chipsy.“
Y: „Do cíle zbývalo 10km.“
X: „Dost dlouhých 10 km.“
Y: „Ale měli jsme na to 2,5h a zkušeného Adama s GPS.“
X: „Ano, ten nás zachránil.“
Y: „A pak mi žena, zavolala, že pro nás prostě dojede s Karlem.“
X: „Je milá.“
Y: „V Cejli jsem zjistil, že jsme tudy vedli výlet na Křemešník z Hříběcího.“
X: „Nostalgie, nebo ne?“
Y: „Ne!“
X: „Trochu jsme se klepali zimou a čekali skoro hodinu, než přijel Karel s Vendou.“
Y: „A to je konec...“
X+Y : „Nohy mě přestaly bolet už druhý den, co víc si přát...“

P.S.: Časy a kilometráž sedí plus minus s Adamem. Toť vše Váš Olda...

 autor: Ondřej Honzl, podzim 2010
Kdo? Olda.
Co? Report ze dne cesty.


Když jsem se po dvou hodinách ocitl ve skupince Alča, David, Kuba, a
Pavel P. a nacházeli se za Lopatou, blesklo mi hlavou, že nebudu mít, co
zajímavého napsat do reportu. Ale opak se stal pravdou. Po 4h cesty si
Alča v Blovicích (25km, tj. 6,16km/h) vyměňovala boty, zbytek vedoucí
skupiny se po shledání s Tritasem uvelebil v hospodě. A tak se stalo, že
nás došel Gimli.

V tříčlenné skupině jsme došli až za Ždírek pod kámen a tam jsme hodili
kufr. Po chvilce dohadování jsme se rozdělili, já šel malinko vpravo a
Gimli s Alčou se vraceli. Musel jsem si vyměnit baterky v čelovce a šel
jsem. Po necelé 1/4 hodince mi volá Gimli, že našli značku, že jdu blbě,
tak jsem to otočil a indiánským během se vracel, ale přeběhl jsem
odbočku a byl nikoli v okolí Kamene, ale v „pytli“. Naštěstí jsem po
vzoru Honzíka a Mařenky uviděl světýlko. Byl to Tritas a spol. Měli GPS,
a tak hned, co jsem zpět nabyl jistoty, vypálil dopředu. Polo šel, polo
běžel a za chvíli již před sebou viděl světla čelovek. Trochu jsem svým
doběhem vyděsil Alču, když jsem na uvítanou v doběhu chrochtal...

Z Kláštera, kde byla kraťoučká přestávka, jsme již s Gimlim na špici
osaměli. Spolu jsme došli až do Tchořovic (64,5). Mezitím volala Eva, že
jí bolí břicho, že končí, za hodinu jí jede vlak. Nutno sdělit, že Gimli
byl dost zničený a mě se nepovedlo ho nějak oživit. Sdělil, že si sedne
na zastávku a počká na další, pak půjde. Že mám jít napřed. Jenže asi po
1,5 km jsem hodil kufr, opět na „modré“. Chápete to? Dost jsem si zašel.
Nicméně jsem zrychlil a do Blatné (70,5km) jsem přišel v 7.15h. Mezitím
jsem volal Gimlimu, ale ten již seděl ve vlaku. Ať se ozvu Alče, či
Tritasovi.

Měl jsem špatnou náladu, pročež jsem vešel do Nonstopáče a v hluku
jakési písně od EE v nehorázném puchu cigár a ranních alkoholiků
poprosil číšnici za barem o 3l vody.

„Ty Vole, to jsou EE“, povídá Vráťa.
„To jsou dost hustý pankáči“, odvětil jsem.
„Já jsem nějakej Vráťa.“
„Zdar já jsem Olda.“

Zmaštěnec mi podal ruku, já vzal vodu a vypadl. Věděl jsem, že jdu a na
nikoho čekat nebudu.

Dal jsem si ranní černé Krušovice z plechovky a opět zrychlil tempo. Asi
to bylo tím, že jsem byl naštvanej, nevím. Náladu mi zlepšilo, že jsem
našel odbočku ke kostelu v Pacelicích. Vyfotil jsem si ji za přišel ke
kostelu, byla to zarostlá cesta, ale prodrat se jí dalo. Myslím, že měla
tzv. „Obnovenou premiéru.“

Stále jsem držel vysoké tempo a v Sedlicích zjišťuji, že držím průměr
přes 5,6km/h. Bez zastávky jsem došel až za rozcestí „Na pastvisku“
(89,5km) a po necelém 1/2 kiláku jsem uviděl slušnou překážku hodnou
„Deus ex machine“. Cesta byla okolo 10cm pod vodou, obejít nebylo kudy,
přeskočil jsem první strouhu, ale dál to nešlo, pak jsem si se smůlou
namočil obě boty po kotníky a rezignovaně prošel cca 30m vody. Sedl jsem
si a vyměnil boty. Byla to lahoda. Sice jsem se musel o kilák dále opět
zouvat, ale suché boty jsou skvělá věc.

Nejhezčí místo ze Dne Cesty je bezesporu za Brlohem na 95.km, kde orali
dva traktory. Podzim je nádherný čas. Za silnicí 1. třídy si vzpomínám
na jarní debatu, „Proč chodí lidé na DC?“ a chvíli o tom uvažuji.
Postupuji dále rychlostí lehce přes 5km/h. Leč kousek za Velkým Kamíkem
jsem zjistil, že dál to nejde. Chuť tu byla, ale tělo nechtělo.

„Holt mám málo natrénováno...“ prohlásil jsem. Doploužil jsem se do
Velkých Nepodřic (101,5km). Tam jsem si sedl bylo 12.20h. Stanovil jsem,
že odteď je můj nový rekord 100km za 17:30h a odtušil, že Písek se
nekonat nebude. Začal jsem přemýšlet, jak se bezbolestně dostat na
autobusové nádraží v Písku. Zda mám škemrat u nějakého chataře, či
stopovat. Rozhodl jsem se pro druhé. Ale v sobotu to moc nešlo. Když
jsem stopl uměleckého kováře Ondřeje s tchánem/otcem, určil jsem, že
jsem někde za 104.km, a že do zápisu si píši 103km. Kouzelný kovář mě
dovezl mě až k autobusáku. Poděkoval jsem a šel čekal 2h na autobus do
Prahy v 16.10h.

Bolest šlach mám sice doteď, ale musím říci, že i když jsem šel sám přes
7h, tak toho nelituji. Stojí za to jít. Zjistil jsem, že nejvíce mi na
DC vadí přestávky, že se umím za chůze promasírovat, že hroznový cukr v
prášku je slušná zábava, škoda, že jste mě při jeho konzumaci za chůze
neviděli. Umím snít o cestě vpřed a že jsem schopen stále přepočítávat
tempo chůze. Příště možná zkusím taktiku jít pomaleji, ale bez zastávek.

Svůj report podtrhuji slovy : „Tím končím Tvá Máňa.“

 autor: Ondřej Honzl, jaro 2010
Den cesty z Rokycan do Písku

„Ta naše písnička … “

Letošní den cesty měl několik specifik, které jsem v minulých letech nepraktikoval. Zatím jsem si je nechával pro sebe, ale uzrál čas, je zde zveřejnit. Všechny použité citáty jsou z písňových textů, tak snad Vás nebudou příliš nudit.

„Nejdřív je tréning pak teprv polibek žen … “

Tak zaprvé, od února cvičím na Troji matematickou analýzu pro informatiky a to každé pondělí a pátek od 9h. Inu řekl jsem si, že vrámci tréningu na DC budu chodit z Invalidovny na Troju podél řeky pěšky. Zvládl jsem to více méně pokaždé, dokonce v pátek jsem chodil i z Troji zpět na Karlín. Délku odhaduji na více než 3km, trvalo mi to kolem 35 minut a rozhodně jsem nelenit a pálil jsem si to mnohdy kolem 7km/h.
Zadruhé jsem před 14 dny v sobotu přijel domů a chtěl si s rodiči udělat výlet někam do přírody. Nuže jsem v pátek večer doma prohlásil, že v rámci tréningu na DC vyrážím v sobotu (10.4.) ráno v 8h z Podbořan po zelené značce do Kryr, Petrohradu (23 km) a odtud po červené přes Blatno (30,5 km) a Tis u Blatna (35,5 km) do Rabštejna nad Střelou (44,5 km). Rodiče jsem poslal do Rabštejna na výlet, prošli se na Poustka, a pak, to je obdivuji, šli se mnou rychlosti hodně přes 6 km/h zpět do Rabštejna. Celou trasu jsem zvládl přesně za 7h. Udělal jsem si drobné puchýře, které se však do DC vstřebaly. Co je horší, tak mě napadli Vlci a zůstali do mne zakousnutí až do dnešních dnů. Co hůř, do teď jsem je znal jen z vyprávění. :-(
A zatřetí jsme před týdne šli kus DC, který jsme předpokládali, že se půjde v noci, na Walking festu. (Blatná – Brloh, asi 72. – 96. km)

„Když jsme mašírovali, všechny panny plakaly, ...“


V sobotu na sv. Jiří ráno jsem jel metrem jen na Masarykovo náměstí, neboť jsem se chtěl projít na hlavák pěšky. Cestou po eskalátorech mne chytla polka, z níž jsem si pamatoval pouze refrén, ve kterém se zpívá o pětatřicátnících. Nyní vím, že slova napsal Karel Hašler a že se jmenuje Bílý kvíteček. Já jsem však začal „inkrementovat“ léta od jednoho roku a během DC jsem nakonec skončil u stojednacátníků.

„Jsou na potoce raci, půjdem na ně vyberem je při měsíčku v noci.“

Nuže nyní pár odstavců k samotnému průběhu DC. Po startu DC jsem před sebou uviděl Martinu s Alčou. Tak si říkám, pomalu je dojdu, mají hodně vysoké tempo, ale co se dá dělat. Na rozcestí „Pod Kotlem“ jsem je skoro měl, ale Ejhle, ony se dali do běhu a utekly asi 300 m. No, co, stejně je dojdu. Totéž se však opakovalo v obci Raková vedle fotbalového hřiště, kde hrál domácí Sokol Raková proti FC Mirošovu žákovského utkání a Raková na Den cesty bude vzpomínat s úsměvem, neboť jsem se dočetl, že zvítězili 8:3.
Když naposledy Alča s Martinou utekly, tak už mi Uhlík, jež se ke mně pomalu přibližoval, dýchal na záda. Řekl jsem si, že se nechám dojít a pobavím se s ním. Jenže jak jsme se bavili a sledovali jen holky cca 300m před námi, nesledovali jsme značku, takže když najednou nikde nebyla žlutá, ale objevila se jakási zelená, bylo to podezřelé, ale děvčata byla kus od nás, evidentně také ztraceny. Společně jsme se našli, zašli jsme ni asi jen 0,5km. Trasu jsme našli na rozcestí „Pod Lopatou“, což jsem později okomentoval, že nejprve je třeba vzít KOTEL, do něj najít vodu a přidat RAKY, a pak je třeba přiložit uhlí LOPATOU, a že jsem zvědav, co přijde příště.
Nepřišlo nic, jen se utvořila (tradičně) velká skupina jdoucí dost rychle. Posléze v ní zůstali Martina, Gimli, Eva, Uhlíček a já. Prošli jsme kolem pamatníku sestřeleného Amerického bombardéru B-24J Liberator, dočetl jsem se, že plnil operaci Argument a že v něm zahynulo 10 letců (2 piloti, 1 navigátor, 1 bombometčík, 1 radiooperátor, 6 střelců), pouze jediný přežil útok Messerschmitta 110. Já jsem si zavtípkoval, že muselo být těžké se do toho kráteru trefit, tak mi, prosím, odpusťte trochu černého humoru.

„Ve sklepě jsou čtyři sudy. Dva jsou lichý, dva jsou sudý.“

V obci Klášter netočili pivo tohoto jméno, to bychom museli do Kláštera Hradiště nad Jizerou, ale měli dobrý Platan 11°, takže jsem si dal dva. Dále také nastalo první mazání a zalepování puchýřů. A že jich bylo, co?
To už nám Martina utekla a s ní Jirka. Došla nás další skupina, která chtěla dělat přestávku až v Nepomuku. Za Mohelnicí jsme se vzdálili Uhlímu a Ladě, takže jsme zůstali Eva, Gimli, Olda a Uhlíček, který posléze prohlásil, prý památnou větu: „Asi nemám metabolismus dělaný na DC.“ Nevím jak to myslel, nicméně, jsme ho s radou, ať se namaže, zpomalí a chytne někoho za námi, nechali svému osudu.
Před Kasejovicemi u křížku jsem se opět mazali, bylo 20h, tj. 10h cesty. volali mi rodiče, zda prý ještě žiju, že jsou na návštěvě v Dobříší a jestli mě nemají někdy ráno přijít doprovodit. Nevážně vážnou nabídku jsem odmítl a popřál jim pěkný večer a dobrou noc.
V Kasejovicích na náměstí seděl Jirka a koukal nedůvěřivě na své nohy. Říkal, že Martina asi před 25 minutami, odešla. Kus před Lnářemi přišla tma a také mi volala Martina, že je u zámku ve Lnářích a že pokračuje dál.


„Velký voči, malý víčka, lež jako věž, malá lžička...“

Že se lhát výrobce map neučili, jsme zjistili ve Lnářích, kde jsme společnými silami po stošesté prokleli SHOCART, neboť podle nich byla zaznačena naučná stezka, která evidentně vede jinudy a dřívější zelená značka, se kterou si ji ti (píííííp) spletli, tudy již nevede hodně dlouho, soudě dle domku, přes jehož pozemek cesta vedla a dle zarostlosti cesty, u níž stála socha Jana Nepomuckého, jež se lahodně blýskala skvostná v osvětlení trojice čelovek. Prodírali jsme se keři a po několika stech metrech vyšli na řepkovém poli s výsledkem, že půjdeme po silnici do Tchořovic, kde se napojíme na modrou. Odtud to šlo do Blatné skoro bez problémů.
V Blatné jsme stihli já jedno, Gimli dvě piva a šli se namazat na náměstí k morovému sloupu. Tam jsme dostihli Martinu.

„Se třemi slepci v bufetu. Dojídám chladnou kotletu a oni pijí teplá piva.“

Tak to vypadalo na trase Blatná – Brloh, protože jsme ji měli prošlou a jak správně Eva poznamenala, vůbec jsme se nemuseli trápit a unavovat hledáním značky. Pro mě to začalo být psychicky náročné, protože mě začly bolet nohy, opravdu netypicky, celé, ale nic konkrétního. Coural jsem se od kostela v Pacelicích až na kopec před Sedlicemi. Začal jsem se přemáhat a nebýt Gimliho, který si dal Shock a do tiché Martiny a Evy začal hustit:
„Šlapu první, druhej, třetí štok, v čtrvtým mi vázne krok, dál se ploužím po schodech, zvolna popadávám dech, navrchu pak jsem troska a né pták ...“
Když začal po několikáté zpívat o žbrdlení, tak jsem skupinku dohnal a stal se jejím právoplatným členem.
V Sedlicích znovu namazat a jít. A u pumpy se za námi vynořil ze tmy Tritas. Martině zasvítily oči, ihned s ním srovnala tempo a zmizeli ve tmě, ale neznajíce cestu, hned po 200m málem špatně odbočili, tak šli raději s námi. A odtrhli se definitivně až v Brlohu, kde mi zvonil již 9. budík. Měli jsme na kontě 96 km za 18h. To už jsem dávno věděl, že půjdu do Písku a nechám rekordy mladším. Se stejnou myšlenkou přišel Gimli asi po třech kilometrech, tak jsme se pobavili o smyslu DC, proč ho vlastně chodit, apod.
Zatím se Eva začala ploužit, zřejmě jí cosi začalo bolet, tak jsme se ploužili s ní. Značka šla mimo očekávání skrz Oldřichov, kde jsem své spolucestující přivítal. Sůl mi chyběla, zato nechybělo dětské hřiště, kde jsem si zablbnul na koni.
Na kraji Písku ve Václavských skalách se spojili dva dny cesty (viz jaro a podzim 2006). Akorát jsme stihli v 8.30h bus do Prahy. Co říct závěrem? Snad jen trochu křesťanské mytologie:

„Byla cesta, byla cesta, byla ušlapaná. Kdo ju šlapal, kdo ju šlapal? Matka Krista Pána.“

Kdo se pročetl až sem, toho zdraví
Ondřej Olda Honzl

 autor: Ondřej Honzl, podzim 2009
Přemýšlel jsem, co sem mám letos napsat, nemám inspiraci, ale snad Vás nebudu nudit. Ušel jsem letos 56km, došel jsem tedy do Mariánských lázní. Někdo by řekl, že je to hodně, někdo prohlásí, ale vždyť je to jen polovina toho, cos ušel na jaře. I já to tak cítím, ale na druhou stranu mám spoustu objektivních příčin, proč jsem nešel dál. Nuže nastíním letmý průběh. Na začátku jsem se chytl Alči a Martiny, později se objevil Tritas, skupiny se dělily a spojovali, v Plané po návštěvě non-stopu jsme takto zůstali. Asi 3km před Mariánkami se mi tři jmenovaní začali vzdalovat. Byl jsem strašně ospalý a najednou jsem zjistil, že spím a zárověň kráčím. Dost mě to vyděsilo, protože jsem měl stroboskop asi po 10m. Řekl jsem, tak to ne a probudil jsem se, naštěstí začalo poprchávat, tak to bylo jednoduché. Jak se blížila odbočka na vlakové nádraží, začal jsem psychicky měknout. (Na druhou stranu díky tomu mě vůbec nebolí nohy), u pramene jsem potkal nějakou paní, jak čepuje vodu. To mě přesvědčilo, že jsem vyrazil na nádraží, kde jsem sice musel půl hodiny čekat, ale v 8.36 jsem náhradní autobusovou dopravou vyrazil směr Praha. V Plané jsem přistoupil do kupé k Martinovi a Markétě, takže cesta příjemně uběhla. A teď jmenované příčiny únavy a demotivace. Chybou bylo asi to, že jsem byl v pátek hrát volejbal, už to před DC nikdy neudělám. Doporučuji se také lépe vyspat a nechodit nakupovat ráno. Ukončil jsem DC po 12h také proto, neboť jsem neměl cíl, který bych chtěl naplnit. Povídání s lidmy je dobrý bonus, ale příště budu muset mít nějakou jinou motivaci. Nechte se překvapit a přijďte všichni na jaře.

 autor: Ondřej Honzl, jaro 2009
O zážitky není na DC nouze. Lituji, že jsem také neužil diktafonu, jako Gimli, či Jeffer, zkrátka hlášky se pamatují chvíli, a pak upadají v zapomnění a jen tu a tam se vynoří na světlo světa. Ve vlaku z Wilsonova nádraží do města Stříbra jsem usnul jen krátce, a tak jsem se procházeje po vlaku mizela startovní směs oříšků a rozinek. Vlak konečně zastavil v cíli, vlastně startu putvání. Na nádraží vždycky hrozně blbnu a skotačím a tím si prohlížím lidi, fluida, kreatury a ega entit, které se po chvíli rozvláční po trati. Potěšil mne Uhlík, že vyrobil doplňkovou fotosoutěž. Dvacet tři účastníků, to není sice rekord, ale jistě to není málo. Ze startovních bloků vypálil Tritas jako poštovní holub z klece, vylétl a tím zmnohonásobil svou mýtickou pověst DR8. Když se později ukázalo, že si nechal poslat batoh do Mariánkých lázní, tak u mně stoupl i chytrostí. Což však mu nikdo nezáviděl, byla osamocenost na minimálně 65 km. Stroj, jemuž jsme uvolnily otěže se rozjel. Říkal jsem si, že jsme to asi přepálili, když jsme drželi tempo přes 6,5 km první tři hodiny. Cesta ubíhala jako obvykle, držel jsem se v první skupině, která se ustálila na Martině, Vítkovi, Uhlíkovi, Katce, Frantovi, Gimlimu a mně. Franta s Katkou sice přišli o Dvourychlostní paroloď s dálkovým ovládáním, ale nikdo nepřišel o blátivou cestu, o výledy na rekonstrukci drážních mostů a adrenalin nebezpečí padajících kamenů. Co nás minulo byla bouřka, která hrozila, ale uhnula našim hlavám.

Čtyři kilometry před Planou Gimli ucítil pivočáry a já byl poslední, kdo hodlal udržet jeho tempo. Ostatně vidina deklarovaného půlhodinového odpočinku mě lákala též. V pivnici "U Čongů" přišel do těla Chodovar. 41,5 km v nohách. Odcházeli jsme odsud za bití kostela v 18h. Fuj to je zbytečně rychlé říkal jsem a začínal se cítit jako posledně po 60km, ale s vírou, že se to rozejde. Pokračovali jsme Gimli, Katka, Uhlík, já a oscilující Franta. Marijánské Lázně již svou magickou vodou lákaly a zřejmě zlákaly Uhlíka, Katku a posléze Frantu k odjezdu domů. Chudák Franta nestihl vlak a prozřetelnost mu velela pokračovat.

Ostali jsme s Gimlim sami, napili se Rudolfova pramene, pokračovali do centra a tu zčista jasna smějící se Tritas, přešťastný, že nás vidí a může jít s námi. Dlouho to nevydrželo, protože samou radostí nemohl vydržet, a než jsme namazali své ztuhlé těla zázračnými mastičkami, odešl napřed do lesa. Na startu nočního orientačního běhu jsme žertovali, zda si to také nemůžeme zaběhnout, ale rozhodčí neumožnili výjimku, pročež nás nohy nesli dál vstříc mé první stolici a Lázním Kynžvart, na jejichž kraji nás potěšil Budvar. Cestou jsme předešli Tritase, na něhož jsme počkali a milé paní po 23.h nemohli uvěřit, že jdeme ze Stříbra a že chceme dál a dál až kam to půjde, Cheb a tak.

Kynžvartský hrad se ukázal jako bludný kořem nejvyššího kalibru. Kdo ho minul kufroval. A že kufrovali všichni se můžete přesvědčit v ostatních zápisech. Gimlimu dosvítila čelovka, a tak se mihotal kolem mne. Ostře nenáviděná žlutá značka se konečně odpojila od modré, načež i modré značení si vysloužilo nejedno sprosté slovo a naše průměrná rychlost začala neutěšeně klesat. Když jsme dorazili do Dolního Žandova, který jsem uvedl jako cíl cesty, jsme měli lehce pod 5km/h, ale vidina příjemnějších cest nás vábila dál. Cheb 20,5km! Tak jsme šli. Gimli začal vadnout, ale neuvadl. Protože svítání nebylo příliš zajímavé, neboť bylo až příliš mlžné, přidám sem jen příhodu o bažině, trubce a mazanosti. Kus za Dolní Lipinou stál starý mlýn, kde jsme nemohli najít cestu křovím, ale podařilo se a podél potůčku jsme přišli k bažině. Byla dlouhá - moc (víc než 50 m) a obejít nešla, široká byla v nejužším místě asi 5m a bylo v ní naházené všechno možné, krom větví i čela nějakých kovových postelí, či spartakiádních lehátek. Tritas se to jal obcházet a utopil botu, já jsem se to jal zkoumat. Jako Indiana Jones v Poslední křížové výpravě jsem objevil cestu. Povídám: "Je tady Trubka!" Věřte nebo ne, byla tam asi plastová trubka, o které se všechno to harampádí opíralo, šel jsem do toho. Nebylo to těžké a přešel jsem. Otočím se a vidím Gimliho, jak se tam stoupá, ale jeho boay nasává vodu. Načež začne vytahovat z batohu nějaké igelity. Tak jsem si řekl, že je to opravdu chytrý chlapec, že si oblékne na těch pět metrů igelitáky na boty, že to přejde, a pak nás dojde. A vyrazili jsme s Tritasem pomalu dál. Jak jsem se později dozvěděl, tak igeliťáky Gimli nepoužil, přezul si boty a prošel.

Po cca kilometru Tritas povídá, že si dá zdravotní pauzu, měl jsem o něj strach, ale říkal, že to zvládne. Pak mi volal, že mu Den Cesty skončil, že si chytl stopa a jede do Prahy. Už jen dva jsme se plahočili do Chebu, mlha byla ohyzdná a vzdálený hukot jakési technopárty doléhal k našim uším.

Konečně jsme se doplandali do Chebu na náměstí a jali se odpočívat. Zvonkohra zahrála velmi pomalé téma Vltavy od Smetany. Skončila 21. hodina našeho putování. Na rekord v DR nám chybělo 8 km, tak jsme šli. Komorní hůrka nás uvítala sluníčkem, vzpomněl jsem na rok 2001, kdy jsem tu byl a mrzl v šílené vánici na překomu dubna a května. V rozkvetlých Františkových Lázních jsme již věděli, že půjdeme dál až do časového limitu. Cílem se nám stala obec Žírovice 110,5 km asi 20min pod 24h. Prý se tím tato obec proslaví, kdo ví... Začali jsme se belhat zpět a gambrinus v právě otevřené hospůdce byl jako křen.

Cesta do Prahy byla dlouhá, mystická (mě trvala 32h) a použil jsem celkem 5 dopravních prostředků z toho jeden trochu nestandartní. V historii Dne Cesty nemá obdoby, doufám, že tato příhoda zůstane v budoucnu Vuorokausi siitä ura osamocena. Jsem si vědom, že půjdou kolem divné historky, ale více se o tom vyjadřovat nebudu. Jinak děkuji Gimlimu, Martině a Vítkovi, děkuji bratrovi, rodičům a panu Žákovy. Děkuji všem, co šli a ukrajovali krok za krokem ze svého chleba odhodlání a schopností putovat.

 autor: Ondřej Honzl, podzim 2008
Toto je příběh o jedné strašně hloupé historii Oldova průběhu osmého Dne cesty, který se uskutečnil v noci ze 26. na 27. září roku 2008. Na jaře se šla trasa Chrudim – Jihlava a nyní na podzim mělo přijít její zopakování. Oldu bolelo koleno už před startem, přesto musel jít, neboť byl povinován organizací, jež na něj spadla z Gimliho, který odletěl do Belgie a ještě tam chvíli bude. V praze na přeorganizovaném hlavním nádraží nemohl Olda nikoho nalézt. Viťase sehnal a s ním i Ivku a Janu, po chvíli dorazili i Martina s Kubou. Protože už nezbývalo moc času a kasy byly beznadějně ofrontěny, jali se nastoupit do vlaku a lístky koupit u průvodčí. Vlak měl 10min. spoždění, na přestup v Parbubicích tak zbylo minus 2 min. Osobní vlak však čekal, a tak Olda stál v přeplněném vzduchuprostém buřtíkometu. Olda žasl, že jde tolik lidí, které ještě nikdy neviděl. V Chrudimi se všichni zapsali (17 bláznů). Padají silná slova a nejsou z Oldových úst, což ho děsí. Ten chce dojít do Šlapánova, aby si nezkazil průměr. Výrazy typu „Horní Cerekev, kdybych tam měl nechat nohy“. Vytvořila se skupinka borců, na kterých Olda cítil odhodlanost jít co nejdál, Jihlava minimum. Viťas zlomil dvě chemická světla, zelené a červené, spojil je do kroužku a dal je Oldovi, který si je dal do vlasů, čehož následně litoval, neboť se náhle stal přirozeným vůdcem, k čemuž sice přispívalo to, že znal povětšinou cestu, ale vůbec mu to nelichotilo.

Utvořila se skupina asi 10 lidí, kteří jdou něco přes 5 km/h. Noc je tmavá, cesta těžká a hledat ji je pro mnohé obtížné, a tak se stává, že se Olda, který nechce vést se často dostává do čela, a pak se opět nechává předejít. Po čase zjišťuje, že se mu jde dobře a že když jde půl hodiny se stahovákem, tak může jít dvě hodiny bez něj. To mu dodává důvěru a jde s chutí. Před Rabštejnkem je hromada polomů a na zelené značce za Rabštejnem je to hotová spoušť, až mu bylo smutno. Možná, že poutníci porušili zákaz vstupu do lesa, ale to už snad nikdo kontrolovat nebude.

V Horním Bradle byla první zastávka, Olda nervosně přešplapával a chtěl jít brzy dál, tak šel a všichni ho rychle dostihly, skupinka se ztenčila na osm lidí. Za Libicí odpadl Kuba a před Chotěboří se stala věc, kterou Olda do teď nechápe, neboť tam co loni padali kroupy (Dolní mlýn) se začal s Vítkem vzdalovat světýlkám za sebou a když vcházeli na náměstí a protahovali se asi 5 minut, tak se nikdo neoběvil. Naše dvojice nechtěla na náměstí setrvávát, pročež došla na nádraží a občerstvila se a dala Shock a vyšla dál s 95% jistotou, že jsou první (občas jsme spekujovali, že ne, ale byly to chabé naděje). Do Havlíčkova Brodu to bylo v pohodě, podařilo se jim objevit, místo, kde na jaře zabloudili a i další nepřehledná místa zvládli obstojně. Mluvili o poutích do cizokrajných zemí a hor (Polsko, Slovensko, Pyreneje, Julské Alpy). Asi 5km od Havl.Brodu začalo svítat. Na náměstí si dali snídani z vlastních zásob, málokterá kavárna má otevřeno v 7.15 v sobotu. Protáhli nohy a vydali se na další metu (po zelené na Šlapanov). Nejpřív píše Venda a pak hned Gimli z daleké Belgie přání dobrého šplapání.

Olda si užíval cesty, kterou šel v noci za světla a přišla řeč na muziku. Šlapanov je přijal a v místním nechutném kvelbu se osvážili od babizny, které by se bál nejeden Jeníček, koupit vodu. Další meta byly Štoky, modrá značka je příjemná, ale kilometráž nesedí, nejprve se předbíháte a pak přesně naopak, ale stále je držnena 5 km/h plus náskok cca 3km. Štoky si stejně jako Strakonice vysloužili pojmenování syndromu a sice Štokysmus. Proboha nikdy si po 88km za 16,5h nesedejte. Stůjte, protahujte se, popocházejte, když si sednete, stuhnou vám šlachy a pak skuhráte a všechno co bolelo bolí dvojnásobně. Kopec Vysoký kámen je opravdu vysoký, trochu zpomalují (stále se domnívám, že to bylo cca 4,5km/h). Olda volá Vendě o pomoc, aby mu vyhledala nějaké spoje (nakonec ji otravoval zbytečně). Při sestupu k Jihlavě se však situace mění. Měli plány dojít do Dolní Cerekve, či Cejle, nebo aspoň do Rantířova. Nohy přestaly spolupracovat, vlekli se 3km/h.

V Hypernově Olda zjistil, že nákupní vozík je docal dobrá věc. Nejhorší je to, že zbyli 4h času, z Rantířova jel spoj v 19.51, tedy 4h 21 minut na 4km až 5km. Ach ty hrozné ambice. Na začátku chtěl dojít do Šlapanova, to vzládl navýšit o 25km a stejně je nespokojen. No řeknětě není to hloupák korunovaný? Kdo nezkusil ten neuvěří, že takovéhle akce mají vůbec nějaký smysl. Mrzí mne, že nechodí starší lidé, určitě by měli co říci. Třeba by pro ně byla toužený cíl Chotěboř. Smysl chůze a vůbec procházky se nemění. Když Olda uviděl krásu podzimu u Pozovic musel zamačkávat slzy. Poznal zajímavého spolucestujícího Vítka, podělil se o zkušenosti a poslechl si jeho světonázory. Zbývá tedy něž připsat timetable a soupis věcí potřebných pro Den cesty.

Time table – Chrudim – 19.30,
Hradiste – 22.20,
Horní Bradlo – 0.40,
Chotebor ZST – 3.55,
Havl.Brod nám – 7.10,
Šlapanov – 10.00,
Štoky – 12.00, (100km = něco málo pod 19h),
Jihlava Hypernova 14.55,
Jihlava město 15.30h.

Olda se připravil tradičně 6 housek (sýr a salám), 10 müsli tyčinek (příště stačí 5-6), Jerky na regeneraci po návratu, 2l Kofoly (málo, ale ráno si vodu seženete), 2x0,5l Shock, náhradní oblečení + boty, které je jen na zpáteční cestu, termoprádlo(na noc – letos nepoužito), vše v igelitu.

 autor: Ondřej Honzl, jaro 2008
Přítomnost

Právě jsem se vrátil ze Dne cesty. Sčítám bolístky a rány, zranění. Bolí mě ukrutně levé koleno, resp. vnější šlacha, s kterou mívám občas problémy. Ramena mám rozedřená od batohu, kolena mám požahaná od kopřiv (je zvláštní, jak dlouho to požahání vydrží). Snad nenastydnu, zatím se cítím báječně, jen chodidla mluví o opaku, ale snad se brzy zacelí.

Realita
Došel jsem 7. Den cesty, můj v pořadí šestý a konečně se to podařilo, ušel jsem přes sto kilometrů a sice jen o dva, ale přece, trvalo to skoro bez hodiny a půl přesně den.

Pragmatismus
Ale zpět k samotnému dni, a musím říci kolosálnímu dni, který vás dokáže nakopnout do zadku a potom ještě odvázat psy, ale občas je to milý pán s číší lahodného moku. Přípravy na DC byly rutinní, pátek jsem zaskočil do Letňan do Tesca a divil se, co lidí je na světě. Nakoupil jsem spoustu musli tyčinek (nesnědl jsem dvě), čtyři salka (neužil jsem jedno a půl), pět jablek (Idarety zbyla dvě), dvě čokolády (obě zůstaly), Jerky (konzumuji na zotavenou), ingredience na tousty (sýr, salám, rajče a česnek). Protože jsem měl ještě trochu kuřecích stehenních řízků, zabalil jsem je též, voda (3l – je to moc, ale 1.5l je málo). Hodí se čelovka, suché ponožky, triko a Jitex, mikina, lehká bunda, šusťákové kalhoty, náhradní boty. To jest vše.

Začátek

Vstal jsem v 6.30h a posnídal, 7.20h sraz s Evou a Hlavní nádraží. Tritas volá, že jsou tři, Kočička a Zbyněk nezklamali, Verča a dva bodyguardi již mají lístky vlastní. Přes Pardubice do Chrudimi mírně klimbat a seznat, že počet putujících je 14. Na nádraží v Chrudimky opět klasika, mapy, delissa, kontakty a Start.

Do 1. dělení
Hned po zahájení se odpojují Verča a spol., zřejmě si šli něco koupit. Dále pak Jeffer s Alčou, kteří šli vybrat Cache (kešku – chcete-li). Ostatní vytvořili neobvykle kompaktní vedoucí skupinu, která vydržela až do Horního Bradla (to by vůbec nikdo nečekal)...

Rabštejn ještě stojí, první náznak kufru byl před obcí Šiškovice (nebojte se, nejedná se o pálenku ze šišek), právě tam jsem si popálil kolena od kopřiv. Všem nám bylo divné, že stále ještě skupina devíti lidí drží pohromadě. Všichni poctivě šlapali o málo více než 5km/h. Bylo trochu dusno, občas vlhko, předpověď počasí varovala před přeháňkami, které se asi dvě drobné přehnaly, ale v podstatě to nestálo za řeč a krásně se vyčistil vzduch... V Horním Bradlu, šli skoro všichni do hospody, až na Zbyňu a Lenku, obě Martiny a mne. Řečení tři poslední si dali jen svačinku a vyšli vstříc dobrodružství jako první voj. Posléze jsem se dozvěděl, že druzí řečení vyšli nějakou dobu po nás, před zbytkem, ale prý je nepotkali, a tak nevím, kde skončili.

Do spojení
Do vedení (:-]) se tedy dostali Olda, Martina a Martina. V následujících třech vesnicích Olda obdivoval nádherné lípy, hlavně tu v Lánech. Cesta vedla do kopce na vrch Spálava (tam jsme potkali slunící se párek turistů), posléze klesala k Libici. Při lese za Libickou Lhotkou nás zastihla bouřka a ne jen tak ledajaká. mokří jsme byli skrz na skrz. Začaly padat kroupy, největší byly naštěstí menší něž čočka.

A protože pak svítili slunce a my jsme měli jen trička a krátké kalhoty ani nás to moc nerozhodilo, jen jsme se těšili na Chotěboř a hospodu se zahrádkou. Já se těšil na Alžírskou kávu, ale tu tam neznali, tak alespoň presso, lahodné s pěnou... Martinu Vaváčkovou trochu obtěžoval ožrala, ale ten se nechal přesvědčit, že Matrina opravdu není jeho kamarád, který nosí tentýž šátek. Do této hospůdky dorazili následně Gimli s Evou, Tritas a Honza Ďábel. Od Gimliho se dozvídáme, že Vojta, který dojel do Chrudimi o hodinu později a je bez mapy také promokl a že to s nejvyšší pravděpodobností zabalí v Chotěboři...

První oběti Havl.Brodu
Usušil jsem se na všichni jsme vyrazili směr Havl.Brod, ale když jsme došli na vlakové nádraží v Chotěboři, strhl se slejvák doprovázen hromy a blesky a zdejší čekárna s ohromným množstvím sprostých nápisů na zdech nám poskytla útočiště. Když jsme zamávali duze, tak se šlo po žluté podél trati, ale po chvíli opět začalo pršet a my byli zase mokří. Někde jsme trochu hodili kufr a pak jsme kus šli po kolejích, ale odtrhli se od nás Honza Ďábel a Martina Vaváčková. Bylo nás tedy pět, kteří jsme spolu chodili a až na Havlíčkovo náměstí jsme doputovali společně. Eva se poslední cca 3km loudala, bolel ji kotník a udělala dobře, že v Havl. Brodě svůj DC odpískala. Prý se setkala s Honzou a Martinou, kteří zde svou pout rovněž ukončili.


Podél potoka a dál do Šlapanova
Po lehkém zotavení (měl jsem vídeň), Tritasově návštěvě benzinové pumpy a chvíle váhání nad mapou jsme se plahočili (už jen čtyři: Gimli, Tritas, Martina a já) podél potoka, opět začalo pršet a cesta nebyla vůbec pěkná, navíc se muselo svítit čelovkami a to vydrželo někam až přes Štoky. Nicméně pak se cesta zlepšila a přestalo pršet. V obci Svatý Kříž přišli na naši skupinku na řadu dva Redbully a Alpa (je opravdu zázračná) Tritase bolí koleno. V obci Veselá si tři místní pouští nějakou odnož techna. „Kam jdete?“ „Na Jihlavu z Chrudimi.“ - vyměnění pár nechápavých pohledů a lehký smích se ztratil za našimi zády. Těsně před Šlapanovem mě začalo bolet levé koleno, ale za to pořádně, vnější šlacha, kterou mám trochu zkrácenou se začla vzpouzet. Další dávka Alpy to sice nezachránila, ale potlačila bolest (trochu). Tritas se s námi na osvětlené autobusové zastávce rozloučil slovy: „Konečně vím, jaké to je, když člověk ztratí nějakou součástku...“ - Nevím, zda pokračoval ještě pomalým tempem na Štoky, nebo zde počkal na první ranní vlak.

Finální ekvipáž
Každopádně Den cesty pro mne teprve začíná. Endorfiny a psychické překonávání bolesti dobře fungovalo do Štoků. Jedenáct kilometrů jsem odkulhal za hodinu 10 min. Už víme, že v Jihlavě to bude na autobusovém nádraží 102km, ale zbývá ještě 14km. Gimli si namazal puchýře Alpou, prý to fungovalo, ale placebo je placebo :-). Pak to začalo být trochu horší, docházeli mi síly, kulhal jsem pomaleji. Měl jsem špatný pocit, že Martinu a Gimliho zpomaluju. Cesta mířila k Vysokému kameni. Cca 2km od něj začalo boží dopuštění. Déšť nám promočil to co jsme si v koutku duše mysleli, že zůstane suché, byl to asi největší liják, který jsem za svůj život prožil. Dobře si vybavuju myšlenky a promiňte vulgaritu, ale jinak to nejde: „Když padali kroupy, tak jsem si myslel, že jsme v prdeli, ale kroupy byly ve srovnání s tímhle zanedbatelné...“ opět zpomaluju a ukazatel píše 5.5km. Bojím se, že jsme to zorali, je mi zima a nemám žádnou energii, abych zrychlil tempo, koleno bolí jako čert a kulhání je tak pomalé, zvlášť v prohnilém terénu po pekelné průtrži. Bál jsem se hodně, bolest a vysílení, zatnuté zuby, motivační : „Levá, pravá, seno, sláma!“ ani jiné bojovné písně přestali pomáhat. Ještě jednou píši, že jsem se bál o své tělo, které bylo asi na pokraji vysílení. Naštěstí i Gimli s Martinou zpomalovali a nakonec jsme se dobelhali na autobusové nádraží, bylo chvíli před půl devátou. Právě odjížděl autobus na Prahu, ten jsme nechali odjet. Posadili jsme se v čekárně a začali se sušit. Strašlivá třesavka nebrala konce. V 9.30h měl odjíždět autobus na Prahu, tak jsme s Martinou vyšly ven čekat. Zkrátím to, čekali jsme přes hodinu a zimě, nebyli jsme schopni jít zpátky do čekárny, která byla pro nás tak daleko. Opět jsem se trápil třesavkou a drobnými mikrospánky. Naštěstí autobus přijel a my se tak mohli dostat do Prahy na Florenc. Odšourali jsme se do metra a stihli 112-ctku v 12.30h. Musím uznat, jako skoro vystudovaný magistr v oblasti teorie pravděpodobnosti a náhodných procesů, že taková souhra opravdu špatných okolností se stává jen zřídka a doufám, že si z ní svět nebere příklad.

 autor: Ondřej Honzl, podzim 2007
Zápis ze Dne Cesty 28.9. ? 29.9.2007, 19:00 ? 3:20h

Poučen z předchozích Dnů cesty, připravoval jsem se pečlivě na podzimní část. Provedl jsem nákup potravin a dokonce jsem si připravil témata hovoru, až dojdou nápady a jazyky všech umlknou, aby bylo stále o čem rozmýšlet a nebičovat se nudou ve stálém toku odvíjené krajiny.

Vlakem z Prahy nás jelo 19 a v Děčíně přibyli dle očekávání Zbyňa a Eva, tedy jednadvacet bojovníků za své vlastní modly vydalo se na pouť. Čekal jsem, že se tu někde objeví Tritas, ale mystika jeho osoby asi cosi kula a tento držitel Dr5 chyběl. Spekulovalo se o tom, že přijede dalším vlakem a bude dohánět peloton. Co se týče mé osoby, pral jsem se při putování se samotou jejím bytím a smyslem na světě, což se zde budu snažiti vyjasnit.

V 19.00 mého času vypukl urputný boj a silná skupina, do níž jsem sebe též zařadil vystřelila na první stoupání a roztrhla startovní pole. Stoupalo se těžko a velmi rychlým tempem. Mlčel jsem, poslouchal a vnímal složení skupiny. Bylo nás tu devět. Eva, Gimli, Pavel, Pepa, Martina, Kuba Uhlík, Tomáš, Kuba Töpfer a Olda. Říkám si fajn číslo. Po nějakém čase Evajs výstup zpomaluje a nás je jen osm, říkám si, to je také ještě dobré číslo, ale po malé chvíli mizí i Gimli a Olda začíná pověrčivě uvažovat, že sedmička jest číslem nešťastným, a že tempo které nasazené je asi dlouho nevydrží. Bojuji. Stále ještě jsem neodpadl a přemýšlým, kolik času nadělíme poslednímu na Děčínském Sněžníku. Když tu si říkám, že zřejmě jdeme špatně, neboť již notnou chvíli jdeme po asfaltové cestě (cyklostezka 30), aniž bychom výrazně stoupali a z loňska si vybavuji, že jsme někde uhybali vpravo do lesa a stoupání bylo ukrutné. Po chvíli všichni pohlédli do mapy a zjistili, že po této cestě nedojdeme na Sněžník, ale do Jílového a vracet se jim nechce. A vznikl tam nádherný rozhovor o tom, zdali je morální jít dál s tím, že ví, že si cestu zktátili (domnívám se, že o plných 3 až 4 km). Chvíli přemýšlím o návratu, ale pak mě se bojím odtrhnout od skupiny. Ta se mi ale rychle začíná vzdalovat a já lituji svého rozhodnutí.

Následují první minuty samoty. Tehdy jsem se rozhodl, že na konci této silnice uhnu do prava zpět ke Sněžníku a půjdu naproti dalším. Konečně je mi báječně, libuji si a uvažuji, kam až dojdu. Když cyklostezka ústila na silnici, pošel jsem skupinu, teď již jen šestičlenou, jak zkoumá silniční ukazatel (vpravo Sněžník1km, vlevo Jílové 4km), neváhám ani minutu a říkám, že jdu na Sněžník a kdo jde se mnou. Jen Uhlíček se optá, zda to myslím vážně, na což odpovím trochu sveřepě ?Jo?, slyším ježtě pozdrav Čau, který opětuji a mizím v mlze (20:55h). Počasí je dost kruté, mží a je pochmurno, mrha se nedá ukrojit, ani lopata by nepomohla.

Čelovka, kterou jsem mimochodem koupil teprve včera se osvěčuje jako nástroj záhrany všehomíra. Už jsem konečně vystoupal až ke spojení zelené s červenou a rozcestník říká Děčínský Sněžník 1 km. Libuji si a cítíl morální satisfakci, po přibližně pětseti metrech vidím vdáli světla a můj sen o vrcholu mizí, ale neklesám na duchu a vyprávím Gimlimu a mém prvním dobrodružství. Nyní nás je pět. Gimli, Olda, Eva, Jindra a Jeffer. Vůbec jsem letos moc nemluvil, pluli jsme krajinou zahalenou deštěm, ještě jsme se stavili na pivo/čaj ve Sněžníku. Počasí už zakazovalo vyhánění psů z pelechu, ale jedna z mála slov, která si vybavuji, že jsem vypustil z úst, byla: ?Kralupy volají?, ?Nějak bylo, nějak bude?, či ?Však až bude den, bude dobře?. Na lukách před Malým Chvojnem nás však začal bičovat silný děšť, vítr byl dost silný a já si začal uvědomovat, že pokud toto nepřestane, bude to opravdu nepříjemné. A také bylo, neboť mi konečně promokly boty a za stálého čvachtání putujeme tmou. Poté jsem několikrát nadhodil, že si nedokážu představit, jak jsou na tom skupiny za námi, že si nedokážu představit, co se jim děje v hlavě. Bál jsem se o ně. Pamatuji si na drobný rozhovor s Gimlim, že je to všechno sranda, že už máme zkušenosti, že je důležité nezastavit, aby člověk nemrzl a že ty drobné bolístky jsou vlastně sranda. Dával jsem mu zapravdu a tím více se bál o zbytek výpravy. Bylo jasné, že málokdo půjde dál za Ústí.

Cestou k Erbenově vyhlídce jsem se začal rozmýšlet, zda mám pokračovat dál aspoň do Žimy. Uvažoval jsem dlouho. Na Erbenově vyhlídce jsem se rozhodl. Budu srab a pojedu z Ústí v 4:40 do Prahy. Zde se pokusím sdělit to co jsem svým spolucestujícím dosud neřekl. Necítíl jsem se zrovna dobře, neboť jsem byl trochu nachlazen, cítil jsem bolavé kolena, sužovaná zimou, ohlížel jsem se za posledním měsícem, který proběhl bídně a nechtěl jsem, aby přerostl i v říjen. Uvědomil jsem si, že budu litovat, že jsem zkončil po osmi a půl hodinách, ale cítíl jsem, že jít dál již pro mne dál znamená bolest, která se bude léčit více než týden a to jsem si ve své samotě nemohl dovolit.

V Ústí jsme čekali hodinu a půl na zmiňovanou šestičlenou skupinu, která zřejmě někde solidně kufrovala. Je mi opravdu záhadou, jak dokázali během sedmi hodin na nás ztratit třihodiny, ale DC už je takový. Dál pokračuje jen Martina a Pepa. V posteli jsem ležel před sednou hodinou. Trochu jsem se usmíval myšlence, vyrazit vlakem zpět do Ústí a jít dál, počítal jsem hodiny, zbylo by jich deset na chůzi již bez deště v suchu a za světla. Noc je mocná a déšť je obpuhodný násobící faktor. Přemýšlím opět o tom jak se vyvarovat stejných chyb, jak čelit promoknutí a následné zimě. Hranice 100km se stále tyčí v pomyslné výšině, tak blízké a zárověň tak vratké při působěné štěstěny. Každý jde do DC se svou trochou samoty.

Rozloučím se s vámi jední citátem z Bible (nic na tom, že jsem antiteista): ?Nýbrž dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.? 22., kap.8, Genesis

 autor: Ondřej Honzl, jaro 2007
Oldův diktát Dne cesty

Půl hodiny po páté hodině ranní, už je vhodná doba, aby vše propuklo k životu. Vstávat. Připravit svačinu. Připravené věci nastrakat do batohu. Zalít trochu čajových lístků a vyrazit. Na Masarykově nádraží zakoupím drobnou snídani. A hurá do vlaku, který odveze putující do Děčína. Společná fotka a společný start devět hodin sedm minut...

Vzhůru po tesaných schodech, tam kde se startovn pole trhá a vše je již rozhodnuto. Olda s Gimlim nejprve ještě stíhaní Uhlíčkem a Martinou, posléze daleko mizí v prudkém kopci na Děčínský Sněžník. Na začátek taková pálka! Pot mi teče čůrkem, ale počáteční euforie vítězí a náš tandem vesele stoupá vztříc nedozírným dálkám rozhledu téměř letního dne. Vrchol nás okouzlí rozhlednou, pod níž nám ochotnmá paní prodá černé Krušovice – lahváče, vychlazené. Zastávka netrvá více než pět minut. Následuje dlouhá pasáž, kdy se nám tento Sněžník nechce ztratit z dohledu (skoro 12 km - prostě dlouho, asi trři hodiny). Klesáme rychle rychlostí kolem 7 km/h až do Jílového, kde kostelní hodiny odbíjejí pravé poledne.

Žlutá značka je značně nespolehlivá. Po drobném kufru dorážíme do Malého Chvojna. Občerstvujeme se a míříme dále na jih. Krédo dne zní:Vyšlap si kopec a pěkně si ho sejdi, jako na houpačce. Konečně uzříme Erbenovu vyhlídku, která svými 54 schody láká k pohledům do údolí řeky Labe. Přes Dobětice a Bertino údolíčko se posléze prokousáme až k hlavnímu nádraží kde za libovou cenu (7 Kč) slízneme (Olda – citronovou, Gimli – jogurtovou) točenou zmrzlinu. Ve vidině dobrého piva přijdeme k restauraci Větruše. Černý Zlatopramen a česnečka s půlnočním překvapením (půlnoc sice nebyla, ale překvapení bylo vzkutku výtečné). Chvíli po páté hodině odpolední valé městu Ústí a plni touhy po překonání všech svých rekordů šlapeme k úpatí Milešovky.

Jak postupuje denní doba, schyluje se v každé správné vsi k čarodejnicím. V obci Žim měli kvalitní oslavu. V prvním patře obecního úřadu, nacházela se hospoda, nevedly tam tři, ale skoro třicet schodů. Svaly tuhly a proto jsme jim opět dopřáli ionty v podobě černého Zlatopramenu.Milešovka je na dostřel a je již rozhodnuto, že zvolíme variantu B, tj. cestu přes vrchol. Olda si užil svůj prvn výstup na Milešovku. Do této chvíle není hory, která by mu tolik učarovala. Pekelný vstup, rajský pohled. No zkrátka, tisíce světel. Olda říká, že to stálo za to. Gimli říká, že to za to nestálo, a že sestup bude zničující. Měl pravdu, ale katastrofické vize se nenaplnily.

Ve Velemíně v motorestu, dvě vídeňské kávy, našly si nás. Vaječný koňak neměli, zato měli tequil, měli citrón a měli i sůl. „Tak nám to sem hoď čtyřikrát“ ozvalo se z vedlejšího stolu. Než jsme odešli, bylo repete. Před Oparnem bloudíme okolo zříceniny, zažíváme dejavú, než se nám pořadí určit správnou cestu. Kousek před Režným Újezdem domluveno jest, že se setkáme s Evou a Jefferem. Na rozcestí jsme přesně v jednu hodinu. V nohách máme 79,5 km. Jenže očekávaní jsou 3,5 km daleko. No zkrátka jsme jim vyrazili volným krokem naproti. Dostáváme kusé zprávy o zbytcích výpravy. Pavel jde sám. Dále už pokračuje jen Jindra se slečnou. Jeffer si trhnul osobní rekord, míří po silnici do Lovosic, přejeme mu hezký zbytek Dne cesty. Dále nám nepřálo štěstí. Někde se to posralo. Po drobném kufru jde nálada i síly rapidně k nule. Olda v Třebenicích zjištuje „syndrom Strakonic“. Následuje 11 km tortury, kterou oživuje výrazná dominanta – hrad Hazmburg. Olda a Eva, stali se troskami. Ještě jednou se omlouvám Gimlimu, který opravdu měl na to, pokořit vzdálené Velvary. Je nám líto, jak tento Den cesty propadl. Tvořili jsme, až do osmdesátého kilometru, s Gimlim báječný tým, ani ve snu by nás nenapadlo, že skončíme tak pochmurni. S „pouhými 97 km“ v nohách.

Den cesty je fenomén, ale tak náročný na účastníky, kteří mnohdy nedokáží ocenit tu energii, která je do něj vkládána. A Vuorokanausi Siita Ura uteče jim bez toho, aniž by předala své poselství...

 autor: Ondřej Honzl, podzim 2006
Den cesty alias však to znáte (olda)
Úvodníček tj. úvod do dnocestování
Žiju si tu v našem potrhlym světě, nechávám se ovlivňovat tu hudbou tu bláhovými myšlenkami, jež se vyklubaly z kokonů ukrytých v mé hlavě. Matfyz a nejen on mě mění, už si nezastrkuji tričko do gatí, po třech letech všedních dnů bez snídaně jsem začal snídat. Hraji si s nápady a prožívám každý Walkingfest, natož abych byl chladný k tak monstrósní akci lámající hodnoty těla i ducha jako je Den cesty. To víte, čtyřka musí být šťastné číslo i kdyby, ale co to plácám. Zkrátka zúčastnil jsem se prvního a třetího dne cesty, druhý jsem bojkotoval, protože mám jisté rozumné zásady, které bych zde nerad probíral, ale proč vlastně ne, nenávidím výjimky, které vedou k destrukci ideí a tehdy mně to tak připadalo. Nicmé něoba mé pochodové dny se velmi lišily, neboť jsem třetí den sice za značného tempa ušel jen cca 28km a pak si lebedil, zatímco na prvním dnu jsem podlehl osaměmí a 6 hodin jsa putující bez kontaktu s člověkem podlehl jsem asi po 68km značky s více než 15km kufrování. Na letošní den cesty jsem se připravoval málo...

Předodjezdování aneb co nestihnout před odjezdem
Je dobré se připravit
vším nutný se vybavit

Již od časného rána (od sedmi) jsem byl v pátek na nohou, potřeboval jsem se setkat s maminkou, která jela do Prahy na nějaké školení, díky čemuž jsem si mohl dostat pohorky do rukou pohorky (teda spíše do nohou). Kromě toho, že mezi námi došlo k politování hodné dezinformaci, tedy, že Vodičkova ulice opravdu není až dole na Václavském náměstí, kde mne mamka čekala, proběhla předávka toužebně očekávaných bot úspěšně. Sice jsem proběhl stanici metra Můstek "A" třikrát, ale díky tomu jsem stihl potkat na eskalátorech Máju Veselou, čímž se optimismus trvale usadil v žilách mých až do samé půlnoci. Ve škole proběly zdárně a nenudně cvika se Zbyňou a přednáska a cvika suplovaná Hlubinkou, který chudák zapomněl poznámky doma, a tak se občas topil v důkazech. V 14 hodin jsem skočil do Delvity dokoupit nějaké zásoby, vodu a müsli tyčinky, jednu čokoládu pro mě a jednu pro spolucestující. Pak jsem se setkal s Ladou, poradil jsem ji co vzít s sebou a putovali jsme ke mě na kolej. Chvíle odpočinku a pak hned sraz s nestíhajícím Michalem a následně s Evou a i Tritasem. Vzhůru na Hlavák,už to nabírá grády!
Cestou... aneb první krůčky dítěte
Kromě mnou nepochopitelné odhodlanosti Martinově (Káldy) přidat se k nám, ač jel původně jen na chatu, se nestalo ve vlaku nic neočekávaného, pokud ovšem nepočítám to, když se Martin, po té co si ke mně přisedl představil všem okolo i nic netušící slečně spolucestující, která si spokojeně jela domů do Bechyně vlakem. U této slečny si Olda stihl jen všimnout, že před tím v ruce žmoulala kartičku na slevu jízdného s razítkem střední policejní škola. Tato zdánlivá maličkost totiž Oldu tolik stála mnoho sil, aby se neválel smíchy, když matfyzák Martin dával k dobrému vtip o policistech, kteří umí používat Lagrangeovu větu o střední hodnotě.
Na nádraží pár fotek, úvodní sešn v čekárně pod Křizíkovým dohledem a hůrá na cestu. Ač se vždy moc těším, mé levé koleno je asi zásadně proti tomu pořádat nějaké dny cesty. Nevím, jestli je to psychické, ale asi ano. Cesta podél Lužnice s osvícenými skalami úplňkem jistě uchvátila mnoho účastníků. Cestoval jsem dlouho s Ladou, Radkem, posléze se přidal Martin K. a občas se připojil Michal. Snažil jsem se z ostatních vypáčit, co dělají, jaké mají plány, co je zaujalo, knihy, sport, umění, no moc dlouho to nevydrželo, ale něco jsem se dozvěděl. Koloděje nad Lužnicí 22:01, tak tam měl tuším Radek pěknou hlášku: "Hele támhle v dáli někomu hoří cigareta", načež mu Martin odpověděl, že by to muselo být asi třicet vajglů dohromady. Pokračovali jsme do Týnu, Kolenu se nelíbí chodit potmě, tak se občas ozvalo, byli jsme smířeni s tím, že jsme skoro poslední skupina, že za námi jsou jen Myš s Kájou. Myšlenčin smích jsem slyšel kousek za rozhlednou v Týně, ale Olda ač jde pomalu, je schopen nezastavovat, a tak se naše skupina v Tejně (jak říká můj býv. spolubuněčník a zdejší rodák David)vůbec nezastavovali, čímž jsme dohnali nějakou hordu (nikolo, skřeti to nebyli) lidí. Pak následuje věčný boj o udržení dohledu této skupiny ve tmě, vynikající výkon bylo překračování vlnité říčky (potoka), po kterém vždy následovalo zjištění, že tu byla lávka { Když chelenge, tak chelenge. Posléze, jak píše Tritas, se šlo kudy si v poměrně mnoha lidech a dozvěděl jsem se, že Gimli někde bloudí, pomyslel jsem si, že je to přesně takové jako říkal v čekárně, že se má přemýšlet proč vlastně tu na dni cesty jsem a přestal jsem poslouchat ostatní a začal se kochat tmou a věcmi, kteréž z ní vystupovaly... Na téma osamění a chůze mám vyhraněný názor... (jak jsem zjistil neslučitelný s Eviným, či myšlinčiným)

Hrad z Písku... a jak vysoký může být
Jé hele značka, ta vždycky potěší...

V Albrechticích jsem jen trochu povečeřel a hned šel dál. Odtud až do Písku jsme byli nerozlučná trojice Lada, Radek a já. Z počátku bylo i tempo slušné, dohnali jsme Tritase s Honzou Ďáblem (prý jsme si to zkrátili, ale po bližším hledání mapy tvrdím, že nikoli). Ale ti nám brzy zmizeli k našemu žalu, neboť jsme někde přešli odbočku do leva směrem na Jarník, čímž se nám Písek (Kruci Písek) vydálil o dva kilometry. Vzali jsme to pravým loopingem kolem singularity (řečeného Jarníu), čímž jsme si zašli minimálně 3km. Pomalu se v týmu zvrhávala nálada, vidina brzkého příchodu do Písku a možnost odcestovat do Prahy nějakým busem či vlakem naplňovala mé kroky malým zklamáním, snad jsem i prohlásil "Tak to vypadá, že patřím do starého železa." Pro mne byla nejhorší doba kolem 4 h ráno, to padala únava na mé oči. Něco kolem sedmi jsme došli na Žižkovu třídu v Písku a zjistili, že bus odjel. Nebýt Gimliho, tak jsem to zabalil s Ladou a Radkem, ale prozřetelnost tomu chtěla, abych pokračoval, náhle šel kolem Michal, Eva a Gimli se slovy "Oldo, neseď tu na zemi, pojď radši s náma." A já věděl, že půjdu dál...
Přes Žižku k Dudákovi... aneb věčný cíl na dohled
My jsme dobří vojáci,
veršujem si při práci...

Pak jsme zapadli do Nonstopu, dal jsem si Pivo a kávu. Eva, Tritas a jiní usínali bez varování, bylo tam teplo a příjemně. Zatím se venku děli věci, Sluníčko o sobě dalo vědět, tudíž jsme rychle vypadli, abychom ho neprošvihli. Cesta z Písku k Žižkovi byla ta nejoptimističtější část dne cesty. A snídaně v menší vesnici přišla k chuti. Těšil jsem se velmi na Žižkův památník, stále ještě mám jeho fotku na ploše. Když jsme se k němu dostali, zrovinka se tam nacházela skupina koní, nebyli moc velcí, možná to byli přerostlí poníci a na nich stádo lidí v přilbách i bez, zkrátka nějaký hippokurz. Gimli vytáhl na oslavu mléko, strdí se někam schovalo, protáhli jsme údy a začali si veršovat na podmanivou melodii amerických vojáků. Asi nejvíce se to líbilo mně, Petrovi a Gimlimu, zbytku se to tolik nezamlouvalo (jejich chyba, akultutníci). V Čejeticích za blikajícími závorami jsme potkali k velkému překvapení potkali Kubu, vypadal svěže na rozdíl od větší části naší grupy. Stále bylo dost sil, někdo sice odpadl, ale Gimli, Eva, Tritas a já jsme vytrvali až do Strakonic, vyšli sice s námi i Petr s Honzou, ale ti se nějak vytratili z dohledu, zatímco Dudákovice se ne a ne přiblížit. Prohlásil jsem, že "Ty Strakonice nemají snad začátek, ani prostředek," a Gimli dodal "Takže mají jenom konec!" kousek za nádražím ve Strakonicích jsme nemohl uzvednout své těžké nohy. Ostatní jako kdyby se pérem odrazili o padesát metrů vpřed. Zavolal jsem domů, že to asi zabalím ve Strakonicích, ale že nemám náladu jet do Tábora, že se vrátím do Prahy...

O pizze, únavě, zlosti a záchraně
Ody et amon, ale hlavně nepropadejte panice.
Sedli jsme si do Pizzerie, Eva si dala zmrzlinu, ve tvaru nejaké příšery, aha, to byla vosa. Gimli si zajícův poklad, tj. mrkvový salát, Tritas řekl, že by mu bylo špatně a dal si jen pivo, já si dal malou pizzu a pívečko, bylo lahodné, ač jsem lál, že pouze 0.4l. Druhé po mě dožahl Gimli. Nálada byla méně než mrtvá. Eva byla rozhodnutá, že pojede domů, Tritasem třásla zimnice, musel jsem mu půjčit bundu, mumlal cosi o bolení hlavy a že je nemocný člověk, Gimli zářil při představě, že je tak málo hodin a Horažďovice předměstí cca 22 km. Olda jedl mlčky pizzu se slovy je to špatný, ale pokud by se šlo pomalu a dělali se přestávky, tak nejsem v zásadě proti. Z pizzerie jsme odcházeli rozděleni zdí psychiky. Když jsme vyšli z budovy (a to hodně dlouho nezapomenu) Olda poodešel a říká na Gimliho, ať už jdeme. Nevím co se odehrálo v té chvíli, ale rozešli jsme se všichni. Olda si uměle snížil IQ o 10%, aby necítil, že jde tak rychle, v čemuž mu pivo rozhodně notně pomohlo (díky za jonty). Kousek přes Katovicemi (nikoli Katowicemi) jsme na autobusové zastávce potkali Pavla se dvěma spolucestujícími. Tím se vše pokazilo.
Tempo se začlo stupňovat, až jsem za Katovicemi odpadl a proklínal koho se dalo, Evu, že domů chtěla jet a teď jde, Tritase, toho Lazara z hrobu postavšího, i Gimliho nezodpovědného lákače snu prolomení stovky. Začal jsem jít svým tempem (4,5 km/h), posléze mě cosi začalo tahat v levé noze mezi kotníkem a holení, tato bolest shodila mou chůzi na kulhání o rychlosti cca 2,5 km/h. Mezitím jsem potkal Pavla s Evou a rozhodl se nezastavovat, však mě během půl kilometru předešli. To už jsem nevydržel a sundal si levou botu, narovnal si šlachy. Tím se má rychlost vyšplhala na skoro 4 km/h. Daleko horší byla absence jontů. Dostal jsem ukrutnou žízeň a řádně se napil, čímž se žízeň zdvojnásobila. "Aha chybí mi jonty." Řekl jsem si a necpal se müsli tyčinkami, horalkami a čokoládou, ale s vodou jsem musel počkat. U svaté Anny na mne počkala Eva s Pavlem. Potom nás došel Kuba, poslední partyzán, který měl sílu nás dohánět. U mostu jsme potkali umdlévajícího Gimliho, vyměnili si pár všeříkajících úsměvů a začali se ploužit k zastávce Horažďovi

 autor: Ondřej Honzl, jaro 2006
Den cesty (Opět po Oldovsku)

"I krátký provázek podváže klobásu..."
Tak jsem na chvíli navštívil Den cesty, bych prohlédl prvních pár kilometrů k přípravě na podzimní část. Opět jsem si prověřil, že kolena má nejsou na chůzi stavěná. Začala bolet po 15. kilometru. Zbývá mi než doufat, že to bylo zapříčiněno dlouhou zimou, či půlmaratonské únavě. Ale výstup je jasný, chce to šetřit se. Staré boty, co ještě voní předloňským Švédskem a trpce cítí maz bahna kol lomů Mexika a Amerik. Jejich vnitřek pomalu začíná připomínat třetihorní vrásnění. Ze tří věcí, které jsem měl i na D.C. loni, mě neztratila pouze bunda, která se ovšem nechala líně nést v batohu, kterému se uvolňoval popruh. Bunda nebyla třeba, neboť se udělalo báječně, chvíli slunce pražilo, ale potom bylo příjemně. Myslím, že někde za Plzní cca v 16.30 začalo pršet. Snad ostatní příliš nezmoknou. Ale tím jsem již prozradil, že jsem tentokrát došel jen do Horažďovic Předměstí, kde jsem sedl na vlak a hurá důmu, do Podbořan, blesklo mi hlavou, že tam určitě pršet nebude.

"Pro správné rozhodnutí je třeba neváhat chvíli váhat."
Sedím si tu ve vlaku a píšu vám, jak to vlastně všechno proběhlo. Ještě ve čtvrtek jsem byl rozhodnut, že D.C. nepůjdu, ale ve 21h večer mi volal Franta, ať si jdu zahrát Frisbee, a že je tu Eva, která mě začala lámat. Po zralé úvaze jsem chtěl vidět ty, co se zúčastní. Vymyslel jsem právě tuto trasu, musel jsem naneštěstí držet rychlé tempo, jinak bych nestihl vlak.

"Ráno, raníčko, (pozdě) panna vstala..."

Ach to brzké vstávání. Poslední dvě noci jsem spal každou čtyři hodiny. Rádio začlo hrát v 5.00 z obavy, abych nebudil spolubydlícího zamáčkl jsem ho, že mě za 10 min. upozorní...Zazvonil mobil, to volá Gimli, prý Oldo, kde jsi. Místo pozdravu jsem odvětil: "Dík za probuzení." A jal jsem se oblékat. Na displeji svítilo 5.48. Mezi tím se vzbudil Honza, mrkl na net a povídá, že když doběhnu na Nádrhol. do 6.05 tak že to stihnu. Uklidnil jsem se a vyrazil jsem. Na přechodu pro chodce jsem potkal Tritase a dali jsmese do běhu. Báječně jsem se probudil a trhl rekord v přesunu od kolejí na Metro. Cesta do Sušice daleká jest, ale pár okamřiků nevytrhne.

""
Povýstupu z vlaku začíná focení a informační kroužek, Vuorokausi siita ura začíná. K náměstí je to 3km, pak přes řeku do prudkého kopce. Tu se začíná pole závodníků trhat. Včele jsem konverzoval s Tritasem, Gimlim, Petrem a Jeffr. Posléze jen s prvními jmenovanými. Z dálky máváme hradu Rábí a pokračujeme kolem cementárny, před níž jsme potkali Petra, který zaspal a přidal se k nám. V Horažďovicích se loučím a nervosně arychluji, abych stihl vlak. Není to až tak blízko jak jsem si myslel.
V 14.50 vcházím do haly nádražís 28 km v nohách. Doufám, že když už jsem vám snížil průměrnou délku, aspoň tu rychlost poukazuji k dobrému.

P.S. Vlak z Plzně měl mezi Blatnem a Podbořanami výluku, takže se jelo Busem. V Podbořanech jsem vystoupil, za dvě minuty běhu domu jsem promokl na kost, inu výjimky potvrzují pravidlo.

Dík za ten malý kousek společného putování.
Olda

10.00 - Sušice - Nádr. ČD
14.50 - Hořovice Předměstí - Nádr. ČD

 autor: Ondřej Honzl, jaro 2005
"Díky Ti mé tělo, že jsi dalo dojít svým nohám až tam..."

Úvod
"Oslavujme začátky, neboť oni jsou nejblíže středu klubek..."

Hned po tom, co mi Gimli řekl, jakou věc má v plánu uskutečnit jsem si řekl: "Jó super, do toho jdu." Jak jinak, přeci jsem aspoň Aorec, potom se akce několikrát posunovala v čase a já si uvědomoval, jak to bylo dobré co se týče počasí, které si usmyslelo dělat vyšší stavy řek, moří a oceánů. Nicméně se Vuorokausi siitä ura uskutečnil(a/o) 23.4.-24.5., sobota byla Světový den knihy a autorského práva a neděle Světový den sdružení měst, Mezinárodní den skautů a skautek a zaroveň Světový den laboratorních zvířat. Tak si vyberte, co jste svou účastí oslavovali. Já šel za (Oldovu)ligu proti Ideologiím Skautství included.

Co s sebou?
"Prostý výčet stačí k slabé představě..."

Na cestu jsem si vzal jen dvě čokolády, dvoje boty, troje ponožky, dvoje šusťákové kalhoty a jednu bundu, jedno nahradní triko, Jitexacký tílko, pláštěnku jsem na koleji neměl, tak jsem to risk a nezbytný šátek. Jídlo: šest housek nadívaných šunkovým salámem a sýrem, spoustu müsli tyčinek a nakonec 4,5l pití. Oblečení bylo Ok, jídla moc, pití na 24h málo.

Předehra
"Psychika člověka vždycky překvapí..."

Týden před Dnem cesty byl velmi zajímavý a k mému podivení bych ho v klidu nazval Neusnutelný, neboť jsem každý večer bojoval o to jak usnout, největší krize byla v pátek, kdy jsem hleděl zoufalý z okna po svítícím epsilon a počítal auta, která projedou za minutu v půl pátý ráno. Mám pocit, že jsem od čtvrtka do pátku zestárl o pět let, za což děkuji hlavně svému bratrovi, ale to bych zde nerad rozebíral. Den cesty jsem proto chtěl prožít jak tvrdý reset, což se snad podařilo.

Před odjezdem
"Ani důkladná kontrola nezjistí nejzávažnější poruchy..."

V 12.36h jsem s Gilmlim opouštěl Pelc tyrolku a směřovali jsme na Budějovickou, tu jsem zjistil, že mi teče uzávěr jedné lahve, byl zdeformován, tak jsem po příjezdu na Budějovickou zašel do Delvity koupit novou lahev, abych mohl přešroubovat uzávěry. Mezitím se už mnozí členové výpravy sešli... Byli to Viťas a Lenka_Pro., Zbyňa s Lenkou_Bu., Karel,
Gimli(Jonny), Pauza, Eva, Tritas, Danča a moje maličkost. Cesta mě stála s ISICem a PIDem pouhých 9Kč...

Zbořený Kostelec
"Ztrátu potítíte až po tom, co začnete počítat přítomné..."

Gimli měl letmý proslov, načež jsme vyrazili. Lenka_Bu. se Zbyňou zůstali v zadu, já s Lenkou_Pro. a Viťasem jsme se jim lehce vzdalovali, před námi pochodovali Eva, Pauza a Gimli, které ukusoval z jednoho z prvníních rohlíků. Úplně vpředu šel Tritas s Danou. Ať jsem počítal jak jsem počítal, tak jsem se dopočítával jen deseti. Kde je Karel? Aha, on tu není, asi po hodině jsem došel Gimliho, který mi řekl, že Karel dorazí s Vojtou do Čerčan. Po té mě chytla chuť jít, a tak jsem přidal a došel Tritase s Danou. Spoječně jsme došli do Čerčan v 15.45 a já se jim odtrhl se slovi, že když mi to jde, tak se nebudu zastavovat.

Poprvé osamotě
"Jedinec je samostatný jen pohromadě..."

Tak jsem šel a začlo mi být hej, začal jsem si prozpěvovat, což o samotě dělám rád, třeba jen v duchu, a tak jsem našel bezva věcičku. Blikátko. Ale to není obyčejný Blikátko, zmáčkneš to poprvý a ono začne svítít, říkáš si: "to jen svítí," ale zmáčkneš to podruhý a ono začne blikat. Zmáčkneš potřetí a ono bliká pomaleji, zmáčkneš počtvrtý a rozsvěcuje se od shora dolů. Určitě byste čekali, že po dalším zmáčknutí začne blikat od sdola nahoru a máte pravdu, ale to ještě není všechno, po dalším zmáčknutí to začne zuřivě blikat a po dalším stisku tlačítka se Blikátko vypne. Tím jsem se bavil skoro hodinu, super, co?
Potom jsem také potkal Čenskýho s rodinou na kolech jeli proti mě. A asi tak za 7 kilometrů jsem poprvé zakufroval. Šel jsem rovně a značka uhybala nahoru do kopce. Pak jsem potkal paní a třemi knírači (to jako psi) s mobilem o hlavi (to jako ta paní), přerušil jsem jí hovor a zeptal se jí, kde tu vede červená, poslala mě do kopce a ona tam skutečně byla (to jako ta červená). A k tomu krásná vyhlídka tam jsem posvačil a kraťasi jsem vyměnil za šusťáky a šel dál. Ale mezitím co jsem seděl na vyhlídce mě museli předejít Tritas s Danou, protože jsem je hned dohnal a společně jsme došli do Sázavy, čas asi 19.45.

Další společná cesta
"Položíte-li někomu otázku, kterou nechápe nejspíš si z něho děláte srandu..."

V Sázavě jsme šli do hospody na pseudonáměstí a Dana si objednala tonika, Tritas se zeptal servírky, jaký tu točí pivo a ona odpověděla, že pokud nám je 18, tak že 10° a 11° Krušovice a Tritas se hned pohotově zeptal: "A když nám není 18?" načež nám bezeslov přinesla dvě 11° a Daně tonika... To nám pak cesta ubíhala, jako po másle až do Ratají, kde Dana vzdala naše dost ostré tempo.

Největší nepřítel je tma
"Ve tmě je každá kočka pověrčivá..."

Asi 2Km od Českého Šternberka jsem říkal Tritasovi, že je to hrad jako Kráva a že už musí být brzy vidět, ale ono stále nic, nakonec se před námi objevil a Tritas uspokojeně vyhrkl, je jak Kráva... Na náměstíčku jsme byli asi v 23.30 Tritas se trochu přioblékl a v tu chvíli mi zbývaly jen 4km normální chůze. Po nich jsem Tritasovi vysvětlil, že dál to už nejde a ať jde klidně sám, že se dobelhám do Kácova a zkončím, byl jsem psychicky na dně.

Samotný psychopat
"Smrtelná kombinace může být dokonce i cukr se solí..."

Bez problémů jsem přišel k Soběšínu, sedl jsem si na kládu a zavol Evě. Ostaní byli za mnou asi 12km, tolik jsme jim utekli. Tak jsem přešel most, to už se mi dost motala hlava, zjistil jse, že jsem ztratil značku, jen jsem si přečetl na autobusové zastávce, že odtud jezdí přímé busy jen do Uhlířských Janovic a otočil jsem se zpět, již s mapou v ruce. Ale jak jsem byl zmatený, tak jsem nemohl najít ten most, po kterém jsem přišel. Bloudil jsem tam asi 15 minut, než jsem ho našel. Pak byla chvíli cesta celkem jasná, ale šel jsem ztěžka nutivše pokaždé nohu zvednout, udělat krok a toto stále opakovat dokola...
Pak jsem mnohokrát ztratil značku a znovu ji po 10 minutách našel. Nejhorší to bylo asi 2km před Kácovem, kde jsem se prodíral nějakým ostružiním a nakonec se dostal k nějakému lampami osvětlenému pensionu, kde jsem asi třikrát přecházel s kopce do kopce nemoha se rozhodnout, kterým směrem jít, pokaždé s větším rozptylem. Nakonec jsem se samozřejmě rozhodl špatně a zašel jsem tak do Tichonic, asi 4-5km oklika, čím jsem mohl vlaku v 5.09 tak leda z dálky zamávat. Na nádraží v 5.30 jsem zbouchal na ex celou čokoládu a nechápal jsem, jak to ty bezdomovci dělaj, když jsem se pokoušel usnout na lavičce v tý zimě. Sice tam byla čekárna, ale v tý se zas nedalo spát. Tak jsem nějak přežil až do 6.55h, ve vlaku si nechal procvaknout jízdenku a zavřel jsem oči, aby mě probudila Dana poklepáním na rameno. Byl to takový posun čase. Dana s Karlem a Vojtou nastoupili v Soběšíně. A další shodou okolností nastoupili Viťas a Lenka_Pro. v Sázavě. První tři jmenovaní mne opustili v Čerčanech a zbylí v Praze Hostivaři. Přemáhal jsem mikrospánky, abych vystoupil na Hlaváku, což se mi podařilo, ale velký oříšek pro mne bylo dojít do Metra... a cesta k výtahům Áčka od 112-tky mi trvala plných pět minut, taková jsem byl troska...

Tak zase někdy příště a tentokrát dobře vyspalý.
"Čísla se dvěma nulami jsou velké výzva..."

Dík, že jste vydrželi číst až sem...
Na příštím pokusu o překonání sta kilometrů se na Vás těší
Olda

 autor: Honza Blažek, jaro 2011
Jak jsem přestal pít vodu

Co napsat letos? Nuže zážitků je každý rok méně. Podzimy jsou bohatší a jara zase o to delší. Tentokrát nešlo o rekord co do počtu kilometrů (ono těch 120km a víc prostě nejde stihnout tak, že by si to člověk užíval), ale spíš o takový hec z loňska, za který mohl Tritas: 95km a 10 piv. Rozhodl jsem se zlomit oba a Evajs si hned přisadila, že bych nemusel pít vodu. To byla správná motivace. První pivo (černé krušovice z plechu) otvírám ještě před začátkem (8:30) s tím, že si případné pivo v 8:30 následujícího dne poctivě odečtu.

Prvotní pobíhání mezi skupinkami je zábava, člověk tak ňák sleduje co se kde šustne o čem lidé přemýšlí a jak si to pěkné počasí užívají. Otevřel jsem 1l staropramen (plast) a ta lahev se stala mojí sklenicí až do Pacova. Tak nějak jsem měl ale pocit, že 1 pivo za hodinu nestíhám. Následovalo dotočení v každé vsi, kterou jsme procházeli - Jankov (Kozel 11°), Louňovice (Kozel 11°) a Lukavec (Staropramen 10°). Nejprve jsem vyrazil s větší skupinkou plnou GPS navigací no a když jsme se ztratili, raději jsem přesedlal a šel chvilku sám. Doběhla mě Eva, vylezli jsme na Blaník, užili jsme si jak na nás krásně neprší a jali se sestupovat. Pak nás dohnal Boris, kterého jsme o pár kilometrů dál odepsali (ukázalo se že oprávněnně). Trošku alibisticky jsme mu dali zbytek alpy a vyrazili vpřed. V Pacově jsme byli mezi prvními, ozkoušeli jsme hospodu a já dotočil pivo (Krušovice) a jedno i vypil. Teď jsem Tritase dotáhl, zbývaly kilometry. Na náměstíčku jsme ještě promazali nohy, zalepili co se dalo (teda ten Adidas vyrábí ty boty čím dál tím horší, tolik puchýřů jsem neměl za poslední tři DC dohromady) a už jsme se těšili do Pelhřimova. Trošku člověku sebere vítr z plachet, když na to všichni rezignují a jedou domu. A vůbec nejhorší je jít na špici a "dělat rekord". Zatímco jsme byli v hospodě kolem prosvištěli Maso, Martin a Krakonoš a tak jsem doufal, že bude aspoň koho honit, ale opak byl pravdou.
Další fenomén, který bych u DC zmínil je vokno. Ne že bych tolik chlastal (vlastně to taky), ale pokaždé se mi stane, že si kus cesty nevybavím. Pacov -> Pelhřimov to byly samé silnice pak tma, pak rybník a pak strach, že půjdem po loukách (to víte tenisky). Po loukách se nešlo jen Evajs pomálu ale jistě umírala víc a víc. Energy drink na ni nezabral a tak začala odjídat glukózu. Bylo to jak na houpačce, chvíli veselá, chvíli unavená a chvíli nemohoucí. Další glukóza, ...

Pelhřimov byl nekonečnej (teda pro Evu) a já jsem dostal roli toho co to táhne. Ta je vždycky lepší, je vám dobře, sledujete trasu občas zazpíváte nějakou tu melodii a tak nějak to odsejpá. Čas od času povzbudíte ty co táhnete s sebou a doufáte, že vám po cestě neumřou. No a tak to vlastně šlo až do Těšenova. Eva se rozhodla už v Pelhřimově, že v Batelově jedeme vlakem (přestože důvod se tak nějak vytratil) a tak naše mozky bojovali právě do Batelova (a dál už ani o krok :o). V Těšenově už toho bylo moc i na mě, studené schody způsobili křeče hýžďových svalů a tak jsem zbytek (5km) cesty tak nějak proskučel.

Takže počet kilometrů taky padl, jen to s tou vodou jsem nedal. Někdy kolem toho 12. piva má člověk pocit, že má kocovinu (a to vůbec opilý nebyl), takže to bylo potřeba nějakou tou vodou naředit. Dal jsem si hltíček od Evy a pak jsem celou noc popíjel shock abych rádo zapil úsvit Svijanským mázem. Pivoňů bylo 13, kilmetrů něco přes 100. Tak a to je hozená rukavice.

Korekce kilometráže a piv jsou v reportu Evy.

 autor: Honza Blažek, podzim 2010
S lehkostí 13. opakování téže akce jsem DC připravoval a stejně tak i píšu tenhle report. Standardní bugy v organizaci - chybějící kus mapy (už od jara) a špatné spoje až do Blatné (všechny nad ránem, byly na pracovní dny) i tentokráte všichni přežili. Již před startem jsem sdělil svou prognózu, že průměr padne a … stalo se. Doufám, že všichni zůčastnění si to užili. Já tentokráte zkusil taktiku minimalizace batožiny a nevyplatila se. Tak někde u Nepomuku jsem si už říkal, že by dlouhé kalhoty nebyly na škodu, rukavice jsem zapomněl a tak se stalo, že celou noc jsem hnal jak o život a přitom lehce promrzal. Všechno bylo v pohodě až na drobnosti jako je jezení bagety (kdy mi totálně zmrzly ruce) nebo odpočívání, které jsem se snažil redukovat na minimum … no a právě to druhé způsobilo, že lýtka už metabolický odpad zahltil a začaly křečovatět (ani zima tomu moc neprospěla, ale myslím, že fatální byl ten odpočinek). Cesta tak skončila dříve než začala a to v Tchořovicích, kde po delší přestávce jsem vyrazil směr Blatná, ale nohy řekly, že tam už to bude konec. Tak jsme se společně vrátili na zastávku neb za 12 minut jel vlak. Těch dvanáct minut jsem přemýšlel o tom jakou cenu má ujít o těch 10km víc a nebýt další den schopen chůze.
Bylo to rychlé, ale krátké, podzim je holt nějaký prokletý. Tentokráte ve stylu "be cool".

 autor: Honza Blažek, jaro 2009
Snad už čas uzrál a i já přispěju svou troškou do mlýna. Letošní DC byl pro mě rekordní a zároveň varovný. Trochu mě zklamal a trochu mám radost, že se mi zase něco málo povedlo. Povídání by asi mělo začít u organizování toho všeho, vysvětlení proč nebyly fidorky, proč 1. května po čarodějnicích, když normální lidé dospávají. Ale bylo by to trochu fádní. Nuže začněme...

... těšit se nemusí být vždy pozitivní
Byl 1. máj a lásky čas a já dorazil na hlavák. Trohu rozladěn příliš mocnými vjemy, které se nakumulovaly minulý týden. Všude tu byla spousta známých tváří a tak jsem popohnal viťase a oldu ke koupi lístků. Transport by úspěšný, registrace a rozdávání map poněkud pomalé. Čekalo se na Myšlenku. V 1100 ale už bylo i na mě pozdě a tak jsem poslal peloton vpřed. Myšlenka dorazila 1101 a přilila ještě více rozpolcenosti do mé mysli. Uklidňoval jsem se děsně dlouho. Hnal jsem a pomalu se z mé hlavy vyléval předchozí týden; nahrazován bolestí z trénování na maraton jsem byl dost orvaný neb jsem předchozí týden uběhl asi 50km, třísla jsem měl rozedřená a tak netrvalo ani 20km a přihlásila se ke slovu. Taktež boty se ukázaly jako dost zničené, když rozedřená pata se okopírovala na mou nohu. Puchýře od 20km jsem ještě nikdy neměl a tak jsem jen čekal, kdy mi mozek řekne, že drásat je dál není příliš rozumné.

... i batoh co je na zádech je někdy zatraceně daleko
Šlo se kolem řeky, ach bože jak já nesnáším chození kolem řeky ... je to samá osada, samé bahno a samý útes. Pořád aby člověk přemýšlel, zda se přezout a nebo tohle rochniště zvládne v teniskách. Měl jsem TROJE boty, ale na tenisky jsem vsadil i letošní DC. Mozek neustále plánoval, programoval, vyhodnocoval a ještě mě zvládal na každém kroku zachránit od znehodnocení bot, na kterých jsem by závislý. Byly tak blízko a přitom tak daleko. Ješitnost moje a lidí v naší skupince vytvořila diskusi o tom co jíst, co obout, ... prostě klasika Dne Cesty. Nečekal jsem filosofické rozhovory, ale tohle bylo na mě občas trochu moc. Nevím jestli jsem podvědomě proto utíkal stále více vpřed. Na druhou stranu od Katky jsem se dozvěděl něco o metabolických procesech těla a tak bylo klasické DC zpestřeno o nevšední vědomosti (děkuji).

To kde jsme se rozpadli kde spojili, to není důležité. Důležité je, že celý DC šel můj výkon kontinuálně dolů. V Plané jsem vyhlásil 30 minut. Stáhl jsem kobercovkou puchýře a provedl první mazání alpou. Zde bych rád přidal osobní zkušenost: Trpěl jsem křečema každý rok až do doby než jsem začal používat tuhle zázračnou mast, pochybnosti o tom, že je to placebo mě opustili, když jsem mohl po tréninku druhý den chodit. Musím vřele doporučit. Jenže ...

to že necítíte bolest vás může stát život
Všechno až do tmy šlo hladce, ve tmě zase pomohl tritas. Zvládal zapojit mozek na každé křižovatce tak o 30s dříve než já a to už jsme většinou šli po správné cestě. Jako jediný objevil žlutou značku u Knyžvartského hradu a hlavně díky jemu jsme se dohrabali do Žandova. Vechno šlo hladce, jen chodidla se přihlásila ke slovu a já musel své kolegy přinutit k přestávce. Bylo to trochu surové, ale bylo mi vyhověno. Střídali jsme se v tom, kdo bude největší brzda celkem spravedlivě až přišlo to místo, kde nás Tritas poslal dopředu. To mě trochu sebralo, netrvalo to ani 500m, kdy laškoval o SOOSu až po místo, kde to zabalil. Olda měl radost z piva a já z úsvitu. Všechno šlo až příliš hladce a já tušil, že je něco ve vzduchu. Pořád někdo volal, že bloudí, že někoho potkal, nebo že někoho ztratil (to bylo celou noc). To mnou hýbalo asi nejvíc ... v podstatě až do teď. Jinak zbytek cesty byl ... řekněme nudný. Až na další kolaps, ale o tom si nechte vyprávět někde jinde.

Nevím co bylo špatně, kde jsme udělali chybu, ale jasné je, že do příště se pokusím poskytnout účastníkům, alespoň základní info, co dělat proti zkolabování - z nedostatku cukru, vody nebo čehokoliv jiného. Nohy nejsou limitující, ale o to je pak cesta nebezpečnější. Zatím mohu být jen rád, že to dobře dopadlo.

rekord nemůže být jen tak zadarmo
A jak by řekl Širokej. Člověk si to musí nějak zasloužit. Pokud jde o letošek, tak tenhle rekord jsem si zasloužil ne fyzicky, ale psychicky.

 autor: Honza Blažek, jaro 2008
Jsme tu jenom jednou, ale stále se můžeme vracet.

Byl den víry v boha. Ne proto, že by Evropská Unie něco takového zapsala do kalendáře, ale proto, že DC podobné myšlenky u mě vždycky navozuje. Děje se tu mnoho nevysvětlitelných vzájemně se ovlivňujících událostí, které na první a dost často i na poslední pohled nesouvisí. Všichni ale tak nějak tuší, že se stanou. Něco vás překvapí, něco vás dostane do kolen, něco vás potěší a nezřídka je vám dost špatně. Za spoustu minulých dílů DC jsem pobral nemálo zkušeností, jak si šetřit svaly a kolena, kdy odpočívat a kdy si zase pro změnu máknout. Už jsou ty časy pryč, kdy šlo o to zkusit to zase jinak a vydržet o pár kiláků dál. Již podruhé se mi potvrdilo, že 24 hodin není limitujících. S železobetonovou morálkou jsem nastoupil a v dost podobném psychickém rozpoložení jsem i končil. Náladu DC jsem však jen tak nepustil z hlavy, ale četl si ji v očích jiných.

Sledujte jejich kroky, poslouchejte jejich rytmus, to je hudba vašeho života

Plni optimismu vyrazili všichni vpřed a já poslouchal veselé myšlenky téměř všech pochodujících. Slunce svítilo a dusno všude kolem nás naznačovalo nějakou tu přeháněčku. Skupinky se podělili a první kilometry za námi mizely. Neodpustil jsem si přání stejně pohodových kilometrů i na konci. Zlom přinesla bouřka, nálada se změnila na ironické veselí, protože promočeni jsme byli až na kost. První domorodci s námi navázali kontakt a zajásali nad naší odvahou, ale to byl teprve začátek. Úsměvy lehce pokřivené, ale stále ještě úsměvy provázely nás dál. Druhou přeháňku na sklonku dne přečkali jsme v Chotěboři na nádraži a zase ubylo psychických sil. Málokdo ještě vlastnil suché boty a málokdo ještě věřil na rekordy, pár telefonátů nás však ubezpečilo, že naše skupina jsou ti vyvolení co dnes dorazí úplně nejdál, až na kraj světa. A jak už to tak bývá, noc s sebou přináší mlčení a utrpení. Grimasy v obličejích v nastávajícím šeru byly plné vrásek. Pozpěvoval jsem si a Olda mi přizvukoval, ale na ostatní to nemělo velký vliv. Když už se naše skupinka začala menšit byla to poslední rána, kterou naše mysl měla unést. Ovšem i únava měla svůj podíl. Poslední mí dva dužinící však vydrželi se mnou až do Jihlavy. Zatímco v Oldově tváři zračila se v každém kroku větší bolest. Martina nezměnila výraz tváře celý den. V duchu jsem ji obdivoval a nevěřil, že jeji pohoda je skutečností nejen falešným obrazem ve tváři. Bylo to fajn, vžy se stačilo jen ohlédnout a viděl jsem vlastní pohodu, která měla vydržet až do konce.

Příteli nemůžete pomoci, můžete ho jen zničit. Takový je DC.

Mnoho družiníků nás po cestě opustilo, protože nechtěli dál, nemohli dál nebo jen šli příliš pomalu. Už ale vím, že pomoci jím nemůžu, lze je držet pouze ve falešné naději, že to bude dobré. Popřál jsem jim tedy všem šťastnou cestu a ponechal je jejich osudu, přemlouvat je nemá smysl.

Poděkování

Jstem rád, že jste šli táké, zkusili, třeba něco nového a doufám, že vás to neodradilo ani pro příští ročníky. Den Cesty tu snad ještě nějakou dobu vydrží. Děkuju vám všem za váš optimismus, nadšení i výdrž a věřím, že i vy jste se zase něco málo dozvědeli o sobě samých. Mnoho úspěchů na vašich dalších cestách.

... a co mě uchvátilo?
Úplně hnusná skupina homelessáků dorazila do Jihlavy na nádraží a každý se svůj stav chopil řešit po svém. Ale koupit si suché boty, vzít suché kalhoty a ponožky to byla od Martiny frajeřina, která mě poslala do kolen víc než těch 100 kiláků. Být to po 1000km asi bych se zamiloval :o)

 autor: Honza Blažek, podzim 2007
... lidé jsou bojácní a neschopni trpět ...
Když seznam účastníků začal těsně před Dnem Cesty chudnout, nezbývalo než se smířit s tím, že většina lidí nestojí o drsný pochod, ale o pěknou procházku. Nechtějí moknout venku, v tom odporném kořalečném počasí, ale raděj si válet šunky někde doma, pustit si film a léčit si svou rýmičku. To všechno je normální. Existují ale lidé a tentokrát si zasluhují nejen můj obdiv, kteří navzdory všem předpovědím a svým vlastním svůdcům ďáblíkům lenosti přišli, aby trpěli. Přátelé ... smekám před vámi. Možná jste neušli mnoho, ale rozhodně mnohem víc než kdokoli jiný.

... déšť o lidech prozradí více než sami chtějí ...
Nuže jak to vlastně bylo ... nevím co za mezinárodní svátek se slavilo, ale u nás v Čechách to byl svatý Václav. Meteroologové slibovali déšť. Všichni kdo přijeli to věděli. Vlak jel podle plánu. A všichni kdož chtěli vydat se na pouť dorazili včas na místo. Opět Děčínské nádraží, rozdání fidorek a takový ten folklór co je na počátku každého dne cesty. Nutno říci, že mé kázání už za ta léta ochablo a není to jako být generálem posílajícím vojáky na smrt. Těžko říct jestli tomu tak někdy bylo, ale vždycky jsem si to přál. Hrdinský pokřik a vzhůru na cestu. Co nevidět padali první kapky. Zprvu malé, že jsme ani pláštěnky na batoh nenatahovali, ale po prvních kilometrech se stav začal zhoršovat. Oblékl jsem Goretex a spokojeně si zamručel. Trochu mi vadilo, že první skupina je sice rychlá, ale co do zkušeností bych ji zařadil na dno pelotonu. Možná i proto jsem je při přezouvání opustil a dál se chlácholil, že noční rychlost 5km/h stačí. Rozhovory předemnou byly povrchni a rozhovory za mnou zas nepochopitelné. Nuže šel jsem někde mezi první a druhou skupinkou. Čelovku jsem srabácky rozsvítil už na pátém kilometru, ale vida ... vyplatilo se. Odpočku kterou první skupina netrefila jsem trefil bez nejmenších problémů. Cesta se změnila v peklo ... asfaltka aspoň neklouzala ale tyhle oblázky, které v prudkém stoupání mířili přímo na sněžník byli pro vibramovou podrážku naprosto nevhodné.

Houpačka funguje jen ve dvou
Samotný ve tmě v dešti a sílícím dešti, drápal jsem se vzhůru. Viditelnost klesla tak na 5 až 8 metrů a všude se povalovaly chuchvalce mlhy. Čelovka byla spíš na škodu, ale bál jsem se jí zhasnout, vlastně ani nevím proč. Stoupání bylo zdlouhavé a já občas na známých místech zaváhal, abych si prohlédl to či ono místo. Na sněžníku kupodivu rozhledna nebyla. Teda byla, ale mnohem menší než jsem si ji pamatoval. Vrchol se ztrácel ve tmě a mlze a já se rozhodl, že posečkám na Jeffera, Evajs a Jindru, páč počasí bylo nechutné a měl jsem v batohu Evy bundu. Houpal jsem se na houpačce dokud jsem neuviděl světlo.

... vize jsou jen vize a na DC to platí dvakrát ...
Vžydcky při tom trmácení samotný a ve tmě, říkám si proč a kam to vlastně jdu. Jednou máte za cíl se překonat a jindy ... Letos jsem nechtěl ujít rekord Dne Cesty, protože to je pro organizátora největší potupa, jenže to počasí. Chcalo a chcalo, na cestu nebylo vidět až do chvíle, než se vpředu objevilo světlo. Byl to Olda a říkal, že když ten Sněžník minul, tak se chtěl vrátit. Vzhledem k tomu, že na nás měl náskok, tak jsme ho vzali s sebou a s klidnou duší může tvrdit, že tam byl. Nevím nakolik cítil blízkost vrcholu, ale nebylo to ani 50m (to jsem mu tehdy neřekl). Měl ale tajné informace ... ve Sněžníku byla otevřená hospoda, co hospoda ... dvě hospody a tak mi netrvalo dlouho a přesvědčil jsem osazenstvo, že jdeme na čaj a pivo. Paní servírka nás sice chtěla vyhodit, že zavírá, ale my se nedali odbýt a v 21:42 si objednali 3 čaje a 2 piva. Zde musím vyzdvihnout okamžik, pro které stojí za to jít na den cesty. Servírka nás kasírovala a koukala na nás bojácně avšak při obírání evy už nevydržela. Sebrala všechnu odvahu a zeptala se. My jsme odpověděli a zmizeli v černočerné mokré tmě tam za okny. Byl to mystický okamžik, tak krátký avšak jeden z nejsilnějších jaké jsme na cestě potkali.

... co nenajdeš ve dne nenajdeš ani v noci
Dál už ten pochod ztratil všechno kouzlo. Mlha se rozplynula, my seběhli do Jílového a zamířili do Čermic a dál do Malého Chvojna. Tady na těch loučkách jsme kurfovali i loni a to byl den. Nešlo se tomu vyhnout ani tentokrát, jenže to byla pro většinu zůčastněných konečná. Mokrá tráva je sfině. Pomůžou vám jedině návleky a ty jsme bohužel neměli. I mě začalo čvachtat v botách a tak nějak jsem vzpomínál na druhý den cesty, kdy jsem šel v keckách sněhem a čvachtání mě provázelo. No a když nemá člověk o čem přemýšlet zabývá se blbinami jako je - jak se zbavit vody z bot. Stále pršelo a stále foukal nepříjemný vítr. Co dodat byla mi zima, ale takových srabů jako byl tenhle jsem už v životě zažil mnoho (Králický Sněžník viz WF nebo průsmyk viz Pyreneje). Jen jsem se bavil, když všichni skuhrali, že jsou nachcípaní, že mají mokré topánky a že je jim zima. Vždyť to je denní chléb. Na druhou stranu jsem se cítil jak když jdu na popravu.

Pro společnost nejste ničím, ale bez společnosti nejste nic.
Odbočka vpravo, odbočka vlevo, zastávka na Erbenově vyhlídce a sestup do ústí. Nuda nuda a zase nuda. V každém věku vám říkají ... život začíná po třicítce (čtyřicítce, atd.) a zrovna tak DC začíná až když je vám zle. Jenže mě bylo zle až na nádraží. Nicméně nepřeskakujme. Druhý a ještě silnější zážitek se mi stal v Ústí, když jsme sestupovali k nádraží. Nocí tmou lůzy jdou nacucaní jsou vodou, když v tom náhle po ulici vidíme jít polednici ... ehm ehm policii v autě. Nebylo to nic významného dva fízlové v suchém autě, ale to gesto. Přátelé to gesto. Bylo to lepší než instantí teplá sprcha a tak jsme došli. 80% zúčastněných to zabalilo a tak jsem čekal a čekal, zda se mnou někdo nepůjde dál. Obvykle potřebujete čekat abyste si odpočali, ale mě to zabilo. Prostě po hodině na nádraži jsem byl zmrzlej jak děda mráz a ani nadšené oči Martiny mě nepostavili na tu správnou stranu ... odhodlat se a jít dál. Možná kdyby do vlaku nezbývalo 10 minut. Možná kdyby boty nebyli tak mokré nebo možná kdybych si nedal předsevzetí, že rekord nechám na jiné. Každopádně ani toto rozhodnutí nebyla prohra. Protože chybami se člověk učí. Stovka v dešti je sice víc než si kdo znás umí představit, ale jednoho dne ... až budu mít svého parťáka. Ale co už. Přiďte na Den Cesty i příště a třeba vám konečně vaše předsevzetí vyjde.
Moje TIMETABLE končí i začíná v Ústí ve 3:20. Bez kufrů a problémů. Navzdory počasí i odvaze těch druhých.

 autor: Honza Blažek, jaro 2007
Tak a je to pryč říkam si teď. Zchladla mi hlava, možná i zpravila nálada a tak bych vám také vyprávěl jak to vlastně bylo. Faktem je, že Olda už za mě většinu řekl a tak je mi milo, že vlastně jenom své pocity během cesty tu vyprávět mohu.

Nuže. Transport do Děčína byl bez velkých problémů. Koupili jsme o jeden lístek více než bylo třeba, ale vlak byl celkem prázdný. Hned na začátku jsem dostal ránu v podobě Tritasovi rezignace ... nějak, a nevím jak, to věstilo špatné časy.
V Děčíně jsem několikrát otočil mapou a v 9:07 odstartoval závod. Hned na začátek jsme vydělali 1km přesunem na východiště tur. značek a další kilometr jsme získali průchodem Ústí (z toho pak plynou na webu aktualizované vzdálenosti). Šel jsem první a to nevěstilo nic dobrého.
Uhlíčka s Martinou jsme ztratili po 6-7km a to opět nevěstilo nic dobrého. Vlastně jedinné co stálo za to, bylo počasí ve stinných smíšených lesích. Na Děčínském Sněžníku měli jen krušovice, ale lepší než drátem do oka. Po hřebeni tu chodilo 2/3 němců a bylo tu opravdu rušno. Ještě, že jsme v zápětí seběhli do Jílového. Pak už cesta byla v celku fádní, louka, les, louka, les, zákruta doleva a doprava, kufrování na louce, kufrování v lesíku, navigace podle drátů, Malé Chvojno - pivo (ale jen malé). V Malém Chvojnu tur. značky dělal šílenec a pro DC je to naprosto nevhodné, vsadím se, že z účastníků na nádraží nikdo nebyl. Slunce žhavilo a já si pomalu uvědomoval, že všichni jsou najednou hrozně daleko, že vlastně ten rekord DC čeká na mě. Fuj hnusná zodpovědná práce, kterou jsem nechtěl.

Putování do Ústí je skutečně zdrcující, vysilující, depresivní. Na vyhlídku v Doběticích to docela šlo, ale cesta Ústím (až na světlou výjjimku Bertino údolí - doporučuji) byla příšerná. Máte pocit, že jste furt na sídlišti a jdete a jdete. Naštěstí na Větruši bylo vidět, že to nebyl zanedbatelný úsek cesty.

Na Větruši bylo větrno a to jedinné sebralo tomu kopečku kouzlo. Když mi Eva volala, byli jsme těsně pod vrcholem, snažil jsem se její oko donavigovat na naše stanoviště, ale bylo to beznadějné. Škoda. Vlastně tady na tom kopci ta cesta teprve začala.
Nechtěli jsme se s Oldou moc zdržovat a tak jsme se moc nezdržovali ... 30minut, které jsme našetřili, jsme investovali, Olda mi natočil vodu a jak už zmiňoval, překvapení stálo za to, ovšem to půlnoční taky. Pěšinka nahoru a dolů po pustých pláních a kopečcích do centra vesniček, kde se slaví čarodějnice. Všechny měly typický český ráz a já si chvilku připadal jak v pohádce. Bohůmžel závazky mě nutili k dalším krokům a co nejkratším zastávkám. Za Žimí jsme měli umřít. Kopce rostli a rostli a rostli a ... No jo a protože jsme chtěli čekat 10km než nás dojdou, nezbývalo než se odrasit na Milešovce. Nahoru to byl děs a dolu to byl zase děs. Nebýt té zastávečky nahoře a těch tří fotek, raděj bych tam vůbec nešel. Dlóóóuhatánská cesta do Vilemína, kde jsme jen rozkrajovali tmu před sebou byla už vážně depresivní. A ten chlápek ve Vilemíně řekne, že nemá vaječňák. Bože.
Mno a pak samořejmě noc. To nemůže opomenout nikdo. Tma, značka není vidět, každou chvíli nadáváme s oldou na troubu, co to značil. Zakufrovali jsme ve Vilemíně, kolem potoka asi třikrát a zříceninu Opárna jsme obešli taky dvakrát. Naštěstí jsem to nešel poprvé a tak jsem měl alespoň drobnou představu kam to sakra jdeme. Spěchal jsem. Říkal jsem si že když takhle moc kufrujeme tak tam budou dřív, ještě navíc Eva byla bez telefonu... Zkrátka noc to je to proč je DC jiný výlet. Lovoš byl hračka, dali jsme ho už bez kufrů a sestup byl mírný vedoucí přímo směrem k místu srazu. Trochu jsme zaváhali při překonávání silnice, ale Režný Újezd byl za humny a tak už nebyl žádný stres.
Mno, byli jsme tam dřív. Bylo na čase naplánovat. Nechtělo se mi čekat, ach jak mě se nechtělo čekat. Svaly ztuhnou, čas uteče, člověk si neodpočine, ale už jsme to jednou slíbili, a tak jsme si dali svačinu a vyrazili naproti. Náladu mi hodně zvedla zpráva od viťase postihující snad všechny účastníky. Byl doma. Zavolali jsme ještě Pavlovi - šel sám stále dál BOREC.
Mno a když přišlo setkání, stáli jsme na vršku jako dvě siluety osvícené téměř úplným měsícem. Kolem foukal lehký vánek, obloha byla jasná. Dva poutníci se vynořili ze tmy před námi. Naše otupělé smysly se opět probraly, aby začaly řešit nastalou situaci. Jeffer byl vcelku ještě nerozhodný, asi by ho šlo přesvědčit aby šel dál. Evu bolela kolena a asi by ji nešlo přesvědčit, že to má zabalit (řekl jsem si "hm snad se poučí"). Oldu čekání zdeptalo a já doufal, že mělo smysl. Dnes musím říci, že mělo smysl ovšem jiný než bych tehdy chtěl. Poutníci se sešli, prohodili několik tichých slov, která utonula ve tmě. Vyprávěli hrdinské příběhy svých kolegů a v očích jim hořely plamínky. Poté se rozešli, ale místo na rozcestí odráželo jejich silutey až do raního rozbřesku.
Ztemnělé Třběnice a dlouhá cesta zpestřená dvěma zřiceninami. Kuforvání na žluté značce. Mí dva jedinní spolubojovníci upadají do letargie. Eva nadává, že jdu špatně. Jako by to byla moje vina. Cestu nám komplikuje Oldova slabost a Evy ospalost. Z kopce Eva nemůže vůbec. Já sám si už povídám jen se svým mozkem o rozedřených tříslech. Cesta kolem Košťálu byla parádní jen jsme si trošku zašli. Ani ve dne bych nevěřil, že vyjdeme přesně pod útesem. Před Házmburkem začalo svítat. Eva to už málem zabalila na zábradli u mostku na Lucký mlýn. Když jsem do ni žďuchal ať nespí, dostal jsem jen vynadáno, Olda už jen mlčel a šel svou hlemýždí rychlostí bez zastávky. Pod Házmburkem se ztratil pes. Měl jsem pocit, že je to moje vina. Už jsem se smířil s tím, že v Libochovicích končíme, vlstně jsme se s tím smířili všichni, jenže někteří z nás i rádi.
Když slunce počalo stoupat na nebeskou klenbu, siluety se změnily v lidi. Lidi slabé, unavené, zničené. Pozorovatel spatřivší jich by prchal v domění morové rány v blízkém okolí. Když jsme dobíhali do Libochovic na vlak 653 bylo něco před půl sedmou. Eva se na mě osopila, že nemusíme tak spěchat, když už je to jen pět minut cesty a zpomalila. Problém byl, že nádraží bylo Libochovice město ... Jel o 12 minut dřív. Ve vlaku jsem si nedokázal odpovědět, proč jsem se Dne Cesty účastnil, za čím jsem šel, proč jsem se chtěl zničit a zase z toho nic nezískat?

Řeknu vám to, ale nevím zdali to kdo pochopí. "Muži potřebují pochválit a ženy pohladit, poutník potřebuje cíl. Člověk potřebuje společnost. Když někomu uděláte radost, uděláte ji i sobě. Když někoho zklamete, zklamete i sebe. Den Cesty je vždy zápasem jedince se svým mozkem, mozek nechce ale jedinec ano. Jedinec ví, že za utrpením je odměna. Někdy malá a někdy velká. Já říkám, že na vás čeká vždy ta druhá. Právě když čekáte tu velkou, protože Den Cesty není malá investice, dostanete tu malou. Tentokráte tou malou bylo poznání, nic čím by se mohl člověk chlubit, honosit, nebo čím by byl lepší než ostatní."
Na silnici sedělo děvče a plakalo. Proč pláčeš maličká, zeptal se továrníkův syn, jež byl po dobrém obědě na procházce se svou milou.
"Loztrhly se mi kolálky," popotáhlo děvče.
"A zkoušela jsi je hledat?" zeptal se mladý továrník. "Vždyť se jich tu kolem válí spousta. Můžeme je spolu na nitku znovu navléct." Říkal když děvčátku podával kapesník.
To se vysmrkalo a pousmálo. "Natálka," řeklo. A začalo sbírat kuličky. "Petr," řekl mladý pan továrník a kleknul si vedle devčátka. Společně sbírali kuličky. Nakonec do trávy přisedla i Petrova milá Kateřina a na přetržený provázek začala kuličky navlékat. Byl slunný den.

 autor: Honza Blažek, podzim 2006
Den cesty po Gimliho způsobu

Čím častěji den cesty pořádám, tím víc mi to přijde jako rutina. Nafotit mapy, vymyslet pamětní list, sehnat nějaké ty spoje (a že letos docela vyšly), pozvat lidi a čekat, jaké bude počasí. Tentokráte všechno na jedničku. Odpad přihlášených jen jedna třetina. Obloha noční téměř jasná a tak za úplňku cesta ubíhala opravdu sama. I já jsem zvládal tu a tam brodit potok uprostřed hlubokého lesa suchou nohou...

Den Cesty - kapitola první - NOC
... lidé tě povzbudí, podrží, potáhnou, lidé tě zničí, rozmrzí a stáhnou ...
Putování ve skupině hned od začátku je výhodou, každý si najde tu svou partu, kterou třeba i doposud neznal (viď Jindro) a vyrazí vpřed s optimistickými vizemi. Kolona se potrhá, skupinky tu a tam ve světlé noci zabloudí, nebo se zastaví na pivo. Všem říkám ať nevěří ani svým nejoptimističtějším ani nejpesimističtějším odhadům, nechávám si je podepsat, dostávají vybavení. Euforie... Do doby než mi Tritas připomene, že si mají psát timetable, ... snad se nějaké výsledky sejdou, pomyslel jsem si i navzdory své skleróze.

Úvod byl poněkud triviální - pěšinka podél řeky, nádherně osvětlené skály, romantika jak se patří, ale o té to tedy nebylo. Najednou jsem ve skupině lidí, kteří se v diskusi předhání v tom kdo kdy byl nejlepší a včem... Mlčím, trhám se bloudím, honím je, bloudím mezi potoky, telefon ... mají o mě strach.

V hlavě se mi honí myšlenky na konec tohoto dne ... vzdám to po pár kilometrech co se mi je nepodaří dohnat? Dojdu aspoň do Strakonic? Jsem úplně spocený ale sám vím, že mají náskok tak 3km a pokud jdou od začátku pěkně svižně, tak je dřív než za 5 hodin nedoženu. Párkrát mi volá eva, kde že to prý jsem. Když jsem jejich náskok zvýšil na 3,5 km poté co už mohl být jen 2,5km vzdávám tento dostih a volám evě ať na mě nečekájí. Třeba se někde potkáme. Byl jsem úplně poslední, ... tedy věřil jsem tomu. Eva se vrátila, aby mě povzbudila...

Další cesta nám odsýpala pěkně svižně, někteří psychycky nevydrželi červenou značku a brali to zkratkou po asfaltce, tak jsme je neustále potkávali (Uhlíci, Dlouhej a Širokej), cestou do Písku ještě v Albrechticích nabíráme Michala a cestu si náležitě užíváme. Halucinace dostupují vrcholu někde pod Jarníkem, kde Michal hlásí, že vlevo od cesty někdo jde s baterkou. Ptám se: "Myslíš ten barák." Nic tam nebylo. Do Písku vcházíme a domlouváme setkání na Velkém náměstí s výše zmíněnou čtveřicí. Oldu a Ladu potkáváme cestou tamtéž. Z velkého náměstí směřujeme do Nonstopu za Tritasem, který tam spokojeně pochrupuje, Honza zatím studoval mapu...

Opuští nás Radek, Lada a Dlouhej ostatní jsme přesvědčili, aby pokračovali dál...
Den Cesty - kapitola druhá - DEN

... samomluvě se člověk naučí až když je sám ...
Pobyt v nonstopu byl provázen průběžným usínáním, povídáním, pitím kávy a pojídáním nejen Širokýho koláčů. Nakonec jsme odešli. Venku svítalo a já udělal pár fotek rozednívajícího se Písku. Ulice byly prázdné a po chodnících se začínalo převalovat podzimní listí. Změnili jsme barvu naší stezky a vyrazili po nám již známých trasách na srázu nad Otavou.
Vzpomínal jsem s chutí, kde všude jsme kufrovali loni, jen proto, že byla hrozná tma. Tentokráte se to obešlo bez problemů. Cesta se párkrát zvlnila a my zamířili do rovin kolem Sudoměře. Poznávajíc staré dobré blátivé cesty jsme se rozešli a znovu sešli (skoro). U Sudoměře počalo ubývati sil hlavně Uhlíkovi, ale přeci jen vytrval a dovlekli jsme ho až do Čejetic. U Žižkova památníku doháníme Tritase a Honzu, kteří se snažili dohnat nás ... Tradiční pití mléka.
Krize se dostavuje v zápětí, ale některým z nás pomáhá hodinka veršovánek. Jiné to nutí k úprku směrem v před, ale i mezi hromadou nesmyslů, půlsmyslů a neveršů nacházíme perly. U vstupu do Čejetic vidím Kubu, který nám podává přesné informace o otvíracích dobách v hospodě a místním krámku, nám se ale nechce pobývat zde moc dlouho a tak zanechavše zde nemocné, starce a ženy odcházíme do Strakonic - už jen v šesti. A co hůř, dva po cestě odpadli.
Cesta do Strakonic nebyla dlouhá pro nohy ale pro mysl. Veršů ubývalo až zmizely docela, v teamu se vedly hovory o rekordech a nejlepších výkonech, ale tentokrát nebylo kam pláchnout. Když už jsme byli na kraji města uvítala nás cedule Strakonice ŽST 4,5km. Průchod Strakonicemi do hospody, kde se mělo všechno rozhodnout, už byl trápením. Olda zmizel někde na opačném konci ulice a tak jsme čekali ještě pěknou dobu, než k Pizzerii dorazil, ale dorazil.

... ve víně je pravda ...
Víno jsme sice nedali, ale každý se občerstvil po svém, olda si dal pizzu, eva zmrzlinu, já mrkvový salát a tritas ... jenom pivo. Diskuse o tom, kdo skončí, nebraly konce, až jsem musel vyhlásit odchod ze Strakonic na 14:00. Eva byla téměř rozhodnuta jet domů ... na tvarohový dort. Tritas pomalu vzdával sen o svém rekordu a Olda byl na dně. Použil jsem nejsilnější zbraň jakou jsem měl: "Půjdu třeba i sám." Řekl jsem rozložené kompanii. Oldovi stačilo druhé pivo, Tritasovi svitla naděje a Eva ... asi nechtěla jet domů sama, sic si to až do setkání s Pavlem a oběma Martiny zřejmě vyčítala.


Ze Strakonic se ale nálada kupodivu zvedá. Čeká nás podle rozcestníku 19km do Horažďovic (a už jsme měli našlapáno 78 km). Není to sice nádherných 100, ale pro klid duše Evy ... 3km je to z Horažďovic na nádraží. Kousek před Katovicemi potkáváme Pavla a Martiny, veselé setkání zvedá náladu oběma skupinám, které se při té příležitosti mísí a trhají. Já se rozhodl, zlomit si rekord (ten jsem sice zlomil už ve Strakonicích, ale ...). Hoši ovšem nasadili smrtonosné tempo.

... když jste na dně, je už pozdě ...
Šli jsme asi 7km/h a moje nohy letěly nad terénem. Bolelo to čím dál tím víc, zkusil jsem taktiku "matematika" a trochu zabrala - do Žichovic 16km a času 4,5 hodiny. Zpomalili jsme, ale už bylo pozdě, věděl jsem, že Horažďovice budou můj konec, ale ještě jsem netušil jaký.
Kaplička u Aničky byl poslední hřebíček do rakve. Vodu, kterou bych obyčejně obešel jsem ignoroval a postupoval směle po kotníky vodou. Boty durch už jsem ani necítil. Kluky jsem pustil a oni pomalu mizeli v dáli. Samota mě likvidovala každou minutu. V Horažďovicích u mostu ještě naposledy doháním Tritase a Martiny, abych od nich nafasoval nějakou tu energii, které už jsem neměl ani co by se za nehet vešlo. Odešli. Z posledních sil jsem do sebe narval tyčinku od Tritase a svalil se do příkopu. Byla mi zima, ale nedokázal jsem svetr z batohu vyndat. Čekal jsem až tyčinka zabere. Půl hodinky jsem spal v příkopu a konečně jsem byl schopen se zvednout a vyrazit. Bolest stuhlých nohou byla nesnesitelná. Výstup na most trval nejméně 10 minut. Na mostě spatřuji skupinku, kterou jsme před 10 km opusitili. Eva mi pomáhá se svetrem a Olda mi zvedá náladu svou depresí. Společně jdeme 75-80 minut na nádraží. Kuba s Pavlem už hlásí, že stíháme vlak co má 10 minut zpoždění a že v praze budeme před 22. Skvělé. Cesta do Prahy byla teleportem a balzámem na duši. Trvala asi 10 minut. Na koleji ještě dáváme čajík a vymýšlíme na další den after party. Dorazili téměř všichni nadprůměrní :o)

Doufám, že všichni víte, co je den cesty a taky víte, zda půjdete příště zase. Všem moc děkuju ať za morální podporu ostatních, nebo jen za to, že nezapomněli a přišli. Rekord mluví za vše.
... nejcenější je to, co věnujete ostatním ...
2:00 Albrechtice (23,5km)
3:04 Pasecká křižovatka (30km)
5:29 Pod Jarníkem (38,5km)
7:30 Písek (45,5km)
7:54 Čertova strouha (48km)
8:25 Na Ovčině (51,5km)
9:30 Lhota u Kestřan (57km)
10:25 Žižkův památník (61km)
11:00 V Čišti (66km)
14:05 Odchod ze Strakonic od zámku (78km)
17:38 Horažďovice most (97km)
19:05 Horažďovice předměstí (99,5km)

jiné časy jsem si bohužel nezapsal

 autor: Honza Blažek, jaro 2006
Den Cesty aneb jak to viděl Gimli

Jako vždy, když pořádám Den Cesty, mám strach o počasí, o počet účastníků, o to zda trasa je správně vybrána. Třetí díl a druhý ročník legendy, která kdo ví kdy skončí. Tak nějak vždycky čekám větší účast než posledně, ale kupodivu tentokráte všichni v teplém létu dali přednost kdo ví čemu. (Asi měli dojem, že jít za noci osvětlené svitem luny, jejíž světlo se rozptyluje na obrovských pohádkových vločkách, které se zlehonka snášejí k zemi, zemi co usíná a noří se tak do zimního spánku, je více romantické. Možná měli pravdu.). Nicméně ani to, že účast dosáhla čtrnáctky, nezkazilo dojem z celé akce.

Co všechno na nás čekalo bylo ve hvězdách, když jsme s Evou vybírali trasu. Je to skutečný unikát, něco jako Posázaví v Čechách dvakrát neexistuje, my se to pokusili najít. Eva nejprve sama listovala atlasem, aby každý můj návrh odhodila do koše s tím, že je to 63 nedej bože 52. Požadavek na trasu, kde jezdí vlak, která je značená a není tam moc kopců je ... je ... no za mlada mi to babička vyprávěla. Je to jako stát se princem, skolit draka a vzít si za ženu princeznu. Na to ale musíte být minimálně Hloupý Honza ...

Trvalo to 2 hodiny a pak už se před námi rýsovala jasná linka - Otava je k tomuto účelu použitelná. Bohužel ... je nutno říci, že konec trasy byl tak trochu, tak trochu bez vlaků a spojů domů. Z Písku (76km) ta trasa není dořešená a jak jsme zjistili, je potřeba ji propracovat do příštího dílu. Naštěstí a nebo bohužel tuto teorii nikdo neprověřil, takže na podzim se můžete těšit ... hm z bůh ví čeho.

Těm šťastnějším štěstí přálo, nasedli na vlak 6:20 Praha-Sušice a jeli přímo a bez přestupů, to byl další impuls pro výběr této trasy. Je to sice 3,5 hodiny, ale na druhou stranu nad ránem to s trochou štěstí většina účastníků zaspí. Zpátky jsou spoje trochu komplikovanější, ale únava udělá své a několikrát nastavený budík, znaveného cestovatele vzbudí právě v době podávání dalšího spoje. Nuže bude to tak ...

"14 map je dost a dost."
Ne každý vám uvěří, že 14 map pro 14 přihlášených je dost. Vždyť přece půjde ještě - Gavento, Terka, Viťas s Lenkou, ... 14 map nemůže stačit. Tloukl jsem hlavou o zeď, ale nepolevil, ... Chci 14 map, nechci, aby mi doma zase 5 map zbylo a dost. "No kdybych to kopírovala já, tak jich udělám alespoň 20. I když ... tolik lidí je už fakt dost, co?" Říkala Eva, ale jako správný informatik jsem se od starší sestry matematiky poučil a statisticky ověřené údaje z podzima platily. 14 map bylo dost a co víc, žádná nezbyla.

Ráno po troše komplikací s buzením Evy a komplikovaným přístupem do koupelny. Jsme komplikovaně posnídali nekomplikovanou snídani. S drobnými komplikacemi jsme se dokázali i sbalit (sic (navzdory komplikacím) doma zůstalo ledascos - náplasti, baterka a spol.). Myšlenka plně při smyslech pomyslela i na komplikace, které by mohli nastat u Oldy, ale odvětil jsem, že s ním jsem si ještě nikdy nic nezkomplikoval, tudíž ani tentokráte on žádné kompikace mít nebude... Měl. Pak už mám okno - mozek tak nějak nebyl ochoten zabývat se tím, jaké všechny komplikace mě čekají díky tomu, že jsem zapomněl spoustu důležitých věcí. Lístky se koupili a naskákali (ti úspěšnější naskákali) jsme do vlaku. Bylo nás 12, ale nebylo to definitivní, neb opozdilici se tentokráte (jakož i minule a předminule) našli. "Jo jo, jízdní řády na sobotu by měly být červeně."

Tři a půl hodiny vlakem. Někdo se snaží vžít do Filomény Pistorky, někdo se snaží usnout a někdo opravuje Pikomat. Najdou se i tací co si dali za cíl ve vlaku sníst všechno své jídlo - všichni uspěli. Vlak je prázdný a i průvodčí se v něm začala bát a přisedla do našeho vagónu, který jedinný nebyl prázdný a trochu se v něm něco dělo.

Přesně podle přepokladů jsme dorazili 9:50 do Sušice. První problém byl, dostat se na plánovaný počátek trasy - ale ani to nebolelo, rád jsem si prohlédl to hnusné město s nádherným náměstím. Prapůvodně Sušice bylo jedním z hlavních měst, které leželo na kupeckých stezkách 14. a 15. století. Tedy i k velkým městům zemí koruny České a sídlem bohatého měšťanstva, které se v těchto dobách utvářelo. Dnes má toto město 11 500 obyvatel a rozkládá se na obrovském území (to proto, že převládají rodinné domky). Nad Sušicí je vyhlídka a na vyhlídce něco jako klášter. Pln euforie jsem toto místo pouze nafotil, nic moc, ale výhled pěkný. Aby toho nebylo málo, čekala nás vyhlídka ještě o trochu vyšší (696m nad mořem (sušice 422m)) a tak počátek cesty byl poněkud pomalejší, příště se na to můžeme lépe přichystat.

Ale pak už začal sestup do Horažďovic podél řeky, vysvitlo slunce a začalo pražit - Horažďovice (24,5km) si vyžádali první 1,5l vody. Já hlupák táhnul všechno jídlo Evě a bylo mi jí líto. V Horažďovicích nás tedy čekalo pivo a dloooouhé čekání. Tritas odhadoval, že 1630 vyrazíme, ha ha ha, smál jsem se. V 1630 jsme vyrazili na další pouť posílení o zbytek konanda (ne skutečně to není překlep). Můsím též vzpomenout na setkání s Petrem a Michalem a velký útěk Oldy Neznacesty, ale to jsou jen takové malé neúspěchy.

Z Horažďovic jsme vyráželi pohromadě až na Ježíše s Jefferem, Zbyňu s Lenkou, kteří buď vyrazili kratší cestou, nebo prostě nečekali. Z Horažďovic se cesta změnila na utrpení a já přesvědčoval sám sebe, že to má smysl. Chleba se měl lámat ve Strakonicích a taky že se lámal - 44km. Půlka jede domů a půlka jde dál. Nechci dělat z ničeho knihu, každý si to můžete zkusit příště. Ti co šli dál už to znají -

Každý krok je bolest
a každý krok je dar.
Ten dar je velmi cenný
a všech jež jsem se ptal
ti věděli proč tu jsou,
proč stále kráčí tmou.


Boj o první místo ze změnil v hru o co nelepší průměrný výsledek, mohu vám oznámit, že je lepší než posledně. Je to 55km a příště můžete ukázat, že jsteme lepší.

 autor: Honza Blažek, jaro 2005
Jak to viděl Gimli

Hvězdné datum 113254.3: Mám rýmu, nevim jak se chci zůčastnit dne cesty když je mi takhle blbě. No ještě zbývají dva dny, tak se to snad zlepší. Alespoň dojedu nakopírovat mapy.

Hvězdné datum 113255.4: Všechno připraveno, rohlíky nakoupeny, mapy nafoceny, účastníci přislíbeni, počasí - skvělé. Teď zbývá dořešit problém rýma. Začínám brutální léčebnou kůru. Po třech hodinách ohřívání, vlhčení kůže, pití a ládování se ovocem se cítím podstatně lépe. Zítra to půjde.

Hvězdné datum 113255.3: Chtěl jsem vstávat až v .4 no snad to nějak přežiju sic jsem se moc nevyspal. Na poslední chvíli slibuje účast Karel a ještě na poslednější i Vojta, prima aspoň nás bude víc.

Hvězdné datum 113255.5: Začátek brutální akce. Dorazili všichni až na myšlenku. Málokdo však tuší jak brutální ta akce bude. Jsou slyšet drsná hesla jako 120km bych mohl dát nebo 100km bude dobrých - dobře vám tak. Po krátkém úvodu a čekání na moje odstartování se všichni pustí s chutí na cestu. Netrvalo ani pár minut než se vytvořili menší skupinky a celá kolona se začala trhat. Každý si vybral svou obtížnost a začlenil se do své skupiny až na Zbyňu s Lenkou, které jsem viděl naposledy v Nespekách. Já vyrazil s Pauzou a Evou, občas nás doběhli ještě Viťas s Lenkou a ve Zlenicích jsme nabrali ještě Vojtu s Karlem.

Hvězdné datum 113255.9: Vše jse podle plánu, Sázava zůstala za námi, ma to jednu vadu - je tu tma, uz jsme nejmene trikrat presli nejakou dulezitejsi odbocku. Nastesti ten dalsi usek trosku znam tak se nam snad povede lépe. Pravda lépe než v Choceradech to zřejmě ani nepůjde (dali jsme si pivo, někdo kafe), protože teď už je všude zavřeno, tma a zima.

Hvězdné datum 113256.1: Tak ta zima nás dostihla, z naší grupy se stal banda hypochondrů, každou chvíli zastavujeme, abysme tochu víc vymrzli. Ty kecy, že všichni umřeme už mi lezou krkem, nevím proč je vůbec říkam. V Mrchojedech tomu dávají korunu namrzlá auta. Spousta lidí by to už dávno vzdala, ale bohužel teď zrovna jako na potvoru nic nejede (dobře naplánováno). Mě ale začínají křeče a tak jak už to tak na maratonu bývá už moc daleko nedojdu. No dám co půjde.

Hvězdné datum 113256.3: Naše skupinka se rozrostla o Danku, Lenku nebo Hanku jak jsem vyrozumel od ostatních (budu věřit Evě, protože ta se tváří alespoň tak že ji zná). Došli jsme do Šternberka a trochu posnídali u vlaku, když už jsme byli dost zmrzlí a beznadějní, vyrazili jsme na Kácov - křeče které jsem měl při minulém záznamu to ani nestálo za řeč, teď už nohy nemůžu ani napnout...

Hvězdné datum 113256.3 záznam 2.: Dorazili jsme do Soběšína, tři znás už jejich hypochondrismus dohnal na vlakovou zastávku (za hodinu jede vlak). Já jsem ještě chvíli nechával nohy stuhnout, abych zjistil jestli se ještě vůbec pohnu. Pohnul jsem se - vyrazili jsme směr Kácov, řekl bych zdravé jdáro (Eva Pauza a já jak jsme vyrazili hned zpočátku), ale já už zrovna zdravý nebyl, spíš bych řekl zdravé jádro a brzda. No do Kácova to ještě doklepu.

Hvězdné datum 113256.3 záznam 3.: Konečně je to vidět, žeru humus, nebýt toho, tak jsem tak lehký jak ti dva. No co příště se připravým lépe. Teď jsem už fakt brzda, ale nechtějí jít beze mě - jejich mínus. stejně je v kácově pustím, protože se nemůžu koukat na to jak na mě pořád čekají.
Kácov: Cukrárna je zavřená. To je definitivní konec, sice jsem si nesáhl až úplně na dno. Chtěl bych zažít někdy svůj konec jiný než na křeče ... No šťastnou cestu vy dva, ja jedu do vany.

 autor: Vojta Luhan, jaro 2012
Jak jsem se stal chodcem

Bylo nebylo, jednoho krásného odpoledne jsme se vraceli ze semináře na Sázavě, když se Eva zmínila o Dni cesty. Nestálo to ani moc vábení - jsem pro každou špatnost - proč si tedy nezničit tělo prozměnu procházkou?

Nastal první problém - mezi přihlášenými (cca 7 jmény) už jsou vojta i Vojta. No co, třeba Lasse tam ještě není - šup tam s ním!

Druhý problém čekal až na Den D. Odjezd před sedmou? Zbláznili jste se? Ale OK, challenge accepted. Nakonec je shůry dáno i zarytému odpůrci vstávání a po deváté už nám vláček vídeňáček zastavuje v jedné z osídlených zatáček (zdravím kamarády z Brna). Šalina nás pak odváží do jámy lvové - už není cesty zpět. Kromě Evy a Tritase navíc nikoho neznám - ale tak co - aspoň se seznámím. S chutí do toho ...

Invalidou snadno a rychle

S podobným mottem na rtech se zřejmě do závodu vrhli i ostatní, což vyústilo ve velmi svižné úvodní tempo, které k mému velkému překvapení někteří plánovali i udržet a k překvapení ještě většímu někteří i udrželi. Ač je Den cesty koncipován jako závod, já si prostě vyšel na výlet. Na druhou stranu kdyby to šlo, tak proč si nepřekonat osobní rekord? Můj druhý nejdelší "výlet" byl maraton v 17 letech - tak razím s ostatními a říkám si, že co je doma, to se počítá.

Chvíli jdu s vojtou (neplést s Vojtou :P), abych po jeho pravidlovém, ale dle mého nelogickém řešení bloudění osaměl a užíval si krásy moravské přírody sólo.

Poučení první: Neběhejte z kopce, pokud si myslíte, že toho budete později litovat. Budete toho později litovat.

Po nedlouhé době doháním toho času první skupinku - Jelena s Alenou, po čase i Adama. Abych předešel nedorozuměním, Jelen má oči modré. Průměrnou rychlostí 6,1 km/h jsme doskotačili až k Macoše, kde jsme si nechali načepovat B-komplex a vyrazili vstříc novým puchýřům. Adamovi mezitím zavolal otecko, že mu sleduje GPSku a ať kouká vyhrát, a tak jsme ztratili jednoho souputníka.

Cestou do Boskovic se nic významného nestalo, a tak jsme měli půlku ideálu, 47 km, ujitou za 8 hodin a 15 minut k tomu. Zasloužili jsme si večeři. Evidentně si ji ale nezasloužili chrti Gimli, Adam a Eva, kteří si vystačili se zelňačkou a vyrazili hned. My si ale pochutnali na smažáku, a to i přesto, že si Alena sundala boty :-)

Já tak učinil pro jistotu na záchodě a zběžný pohled na paty potvrdil mou domněnku, že už jdu 20 km s puchýři. Zalepuji, masíruji, mažu. Leč:

Poučení druhé: Namátka není vhodný kamarád při výběru bot na pochod.

Rozhodování bylo těžké, ale rozhodl jsem se, že své utrpení končit ještě nebudu. Když limity, tak limity. Odměnou celé naší skupince je krásný, až kýčovitý západ slunce v polích nad Boskovicemi, s křížkem na obzoru a mlhou v údolích.

Setmělo se a my vcházíme do lesů. Zjišťuji překvapivý fakt:

Poučení třetí: V noci se hledají značky lépe s baterkou.

Asi jsem si měl před odchodem zkontrolovat, jestli jsou baterie opravdu nabité ... Nu což, aspoň mě k mým souputníkům, tzn. Aleně a Jelenovi, váže víc než jen pouto sympatie. Tempo pomalu upadá, leč metřík po metříku se přibližujeme vysněné Moravské Třebové. Puchýře už dávno jako by nebyly - přestože se stále zvětšují a přibývají další, spolehlivě je přehlušuje bolest kolen a kotníků. Ač odpůrce teleskopických holí, rád si je v místech, kde je nepotřebuje, půjčuji od Jelena a zjišťuji, že na nich něco přece jen bude ...

Od 80. kilometru již pochod naší skupinky připomíná spíš zombie-walk a už i Alena uznává, že se dnes do České Třebové podívá jen vlakem. V té Moravské si na 97. kilometru dáváme pauzičku a po 20 minutách se probouzíme. Při pohledu na Alenu je nám jasné, že dál už pokračujeme ve dvou.

Cesta je to rovinatá a po asfaltu - Jelen hole nepotřebuje, a tak se za ním, bez ducha se potácejícím tělem, belhá "oholený" chodec, při prvním pohledu zaměnitelný se starým Zilvarem z chudobince. Ploužíme se co noha nohu mine, ale po hodině a půl zdoláváme kýžené 3 kilometry a jsme na třech cifrách. Hurá!

Končíme; píšu Gimlimu, ale ještě zbývá cesta na nádraží. 500 metrů - Vojto, ukaž, co v tobě je. Stylem spíš běžkařským než chodeckým to nakonec zvládám i já, leč daní je zranění pro chůzi věru typické - puchýř na ruce. Vlak jede až za 2 hodiny, nádraží je zamčené. Nevadí, máme bundy a Jelen i pláštěnku. Dobrou noc!

Sportem ku zdraví ...

Průvodčí jsou milí a mají trpělivost při buzení. Z metra to nemám daleko a výtah dnes jezdí. Je to dobré, jsem doma. Sprcha a pak už jen postel. Den cesty je za mnou. Bolel, ale tak to má asi být. Stálo to za to. Velký dík všem, kdož mají prsty v organizaci! Speciálně pak za výběr trasy - byla hezká a nebýt jantara, co značil zelenou, tak věru ideální. Tak třeba zase někdy příště! Zatím aspoň posílám jednu fotku pro nalákání nových účastníků: http://atrey.karlin.mff.cuni.cz/~vojta/den_cesty.jpg :o)

Sportu zdar!

Vojta (Luhan)

 autor: Radim Vansa, jaro 2012
Budík mne budí v 5:15 a potom ještě znovu v 5:24, protože napoprvé to nikdy nevyjde. Na Pelc-Tyrolku dobíhám jako poslední z kolejníků, ale autobus se mi daří stihnout. Nevím, jestli jsem byl na Hlavním nádraží někdy takhle brzo ráno, možná někdy hodně pozdě večer. Odjezd 6:42 je dost vražedný čas na to, že se ještě dalších cca 27 hodin nevyspím.

Sice jsem původně měl v plánu si ve vlaku trochu zdřímnout, ale zbytek kupíčka má na věc trochu jiný názor a tak na mne únava doléhá až v šalině cestou na Babickou. To brzo.
Po startu si chvíli povídám s Jirkou, se kterým jsem šel část Krakonošovy Stovky a pak se přidám k Uhlíkovi, Petrovi a Vojtovi. Povídá se sice příjemně, ale Uhlík s Vojtou odmítají vyvinout rychlost, která by mi, dosud plnému energie, vyhovovala, a tak se s Petrem vydáváme o fous rychleji.

Nad Josefovem jsme chvilku hledali pokračování žluté a přes údolíčko se dohadovali se skupinkou postarších výletníků, jestli vede u nich, nebo u nás. Když nám naznačili, že u nich, tak jsme se probili pár keříky a zjistili, že vede právě tam, odkud jsme přišli. Nevadí, hned jsme byli zase u rozcestníku, odkud jsme měli přejít na červenou.

V tom byla ovšem trochu potíž. Šipka na stromě ukazovala po cestě vzhůru a tak jsme se za pokračování diskuse o zdravé výživě vydali do kopečka a hned po chvíli zase uviděli červené značky a cestu hezky rovně ubíhající, asi tak jako ta na mapě do Rudic. Odbočkou k Hubertovi jsme se nenechali vyvést z míry a dále pokračovali po cestě. Ovšem, když na dalším rozcestníku o 3 a půl kilometru dále bylo Rudice 8km, přičemž předchozí rozcestník hlásil, že je to už jen 4.5km, začali jsme tušit něco nekalého. Procházka na Nový hrad byla sice hezká, ale bylo to v podstatě úplně opačným směrem, než jsme chtěli.

Otočili jsme se tedy a nadávaje si jsme přemýšleli, že se 7km navíc budeme rádi, jestli někdy Uhlíka s Vojtou vůbec doženeme a jak se nám asi budou smát, že jsme takhle zabloudili. O to příjemnější překvapení nás čekalo za zatáčkou, kde jsme je potkali, taktéž nic netušíce si vykračujíce. Nyní jsme se mohli tedy smát my jim, že jsou stejně hloupí, jako my. Společně jsme tedy vyrazili kupředu zpět.

Rudice jsme prošli přímou trasou místo obchvatem, kterým vedla trasa, protože jsme doufali v hospodu. Ta sice v Rudicích je, ale nemá zahrádku a hlavně je otevřena 17 - 21, čili na svlažení hrdel jsme si museli počkat až do Vilémovic. Tam nás lépe uvítala hospůdka U Netopýra se zahrádkou, Černou Horou a příjemně lidovými cenami. Po osvěžení, výměně ponožek a nakrémování nohou jsme vyrazili k Macoše. Výhled do hloubky se přirozeně neobešel bez spekulací, kde a jak by se tam dala napnout highline.

Ve Vavřinci jsme byli asi 17:45 a jelikož do Boskovic to bylo 14km a poslední bus odtamtud odjížděl 20:26, rozhodli se mí spoluCestující prověřit kvality místního občerstvení a nepokračovat. Já jsem byl skálopevně rozhodnut tentokrát dát stovku (po předchozích 2 neúspěšných pokusech) a tak jsem se vydal dále. Abych dobral sil s využitím posledních pár slunečních paprsků, na 20 minut jsem se na mezi nad Vavřincem natáhl.

Cestou do Petrovic začalo mírně pršet, ale jen tak, aby déšť vykouzlil spolu se zapadajícím sluncem moc pěknou duhu. S dobrou náladou jsem se vydal do lesů, které mě dělily od Boskovic. Jen v jednu chvíli jsem trochu znejistěl, když jsem před sebou zaslechl troubení myslivecké trubky na zahájení lovu a štěkot psů, a pro jistotu se rozhlížel po úkrytu za stromy, kdybych uslyšel výstřely. Naštěstí si to jen nějací myslivci dělali táborak a asi si chtěli zopakovat, jak se to hrálo.

V Boskovicích jsem byl v 20:45 a doufal jsem v nějakou večerku, kde bych si mohl doplnit pití. Docela mě proto potěšilo Tesco otevřené až do desíti, kde jsem si koupil Kofolu a znovu namazal nohy a vyměnil fusekle. Kupodivu se mě při tom ani nepokusila vyhodit ochranka, která se na mě dívala dosti nedůvěřivě. Napojit plnou Kofolu na hydratační systém ale nebyla zpočátku až tak šikovná věc, protože jsem si musel po každých pár krocích stříkat kofolovou pěnu do krku, jak se nápoj při chůzi natřepával, aby netekl ven. Po kilometru ho to ale už přestalo bavit.

Pole za Boskovicemi byla poněkud nudná, bahnitá, na trávu padla rosa a musel jsem si svítit čelovkou, protože po tmě nebyla cesta od pole příliš rozeznatelná. Běžně nemusím asfalt, ale na cestě do Bačova mi pak až tolik nevadil. Ovšem začaly se mi již dělat puchýře a tak jsem se před Vískami přezul do pohorek. Pevná rovná podrážka sice skýtala více otřesů, ale tlačila jinak a původní puchýře se mi nějak podařilo rozšlapat.

V lese u Andělky na mě každou chvíli koukala nějaká srnka, asi jsem je docela budil, štráduje si to tam někdy okolo půlnoci. V Kladorubech jsem pozdravil potulujícího se bernardýna a vydal se po po červené směr Opatovice. To už jsem začínal být unavený a tak jsem přešel na režim: mám před sebou kopec, dám si dvě tablety hroznového cukru. Společně s pár hlty kofoly to zvládlo dodávat trochu síly.

Ve velké Roudce nastala série kufrování. Nejprve jsem minul červenou odbočku z vesnice a tak se asi 100 metrů vracel. Po překonání kopce jsem si na chvíli odpočinul u reliéfu P. Bezruče, ale pak jsem nějak ztratil značku a z lesa vylezl trochu dezorientován. Podle shluku vysokého vedení a Severky se mi podařilo zjistit leda to, že nejsem tam, kde bych měl být, a tak jsem se raději vydal za pouličním osvětlením a značka se za chvíli zase našla.

V Opatovicích zřejmě zrovna zavíraly hospody a tak tam bylo opravdu živo, ale nikdo se nezajímal, proč si to turisticky oblečen štráduji přes město o půl čtvrté ráno s čelovkou na hlavě. Asi je to tam běžnější. Na kraji města jsem našel krabici na posypový štěrk a říkal si, že by se tam určitě hrozně hezky stočilo do klubíčka a spalo, ale byla plná. Pomyslel jsem si, že už jsem asi docela unavený, když mám takové myšlenky. Tak se asi cítí námořník po 20 letech na opuštěném ostrově, když narazí na hezkou, chundelatou ovečku...

Za Opatovicemi jsem před sebou uviděl světlo čelovky. Že by nějaký spoluCestující? Setkání s prvním kolegou za cca 40km mi dodalo energii a tak jsem se vydal rychleji vpřed. Když jsem se blížil, přemýšlel jsem, jestli to není nějaký opilec či sběratel kovů hledající něco v příkopech, protože se potácel od kraje ke kraji a nešel nijak závratnou rychlostí. Pak jsem ale zjistil, že jsem se prve nemýlil, a že je to skutečně jenom někdo dokonce pomalejší, než já. Po pár prohozených slovech a shledání, že asi se mnou držet nabuzené tempo nebude, jsem vyrazil dále, abych ztratil cestu nejdříve pod kopcem na hrázi, potom někde v půli lesa a nakonec jsem podle rozcestníku směrem na Jevíčko došel až ke Napoleonově pomníku, než jsem zjistil, že jdu špatně. S nadáváním jsem se vrátil zpátky a zjistil, že mě pomalejší, ale jistý kolega skoro došel.

Cestou dolů k silnici začalo svítat a mi došly baterky v čelovce. Ve správný čas, náhradní čelovku jsem použil už jen pro konzultaci s mapou. V Jevíčku už jsem byl zase dost znavený a hlavou mi šly myšlenky na ukončení, ale rozhodl jsem se vydržet, že to ještě těch 20km za necelých 6 hodin musím zvládnout. Zatnul jsem tedy zuby a šel jsem. Slunce zvedlo z okolních polí hnojených močůvkou ranní mlhu nasáklou agrárně-rurální vůní, čili vidět bylo prd a smrdělo to ještě hůř. Z mlhy jsem občas slyšel hlasy, ale jelikož postavy jsem viděl už nějakou dobu, zaplašil jsem je jako další halucinace.

Při prohlížení mapy o něco později mě ale skutečně předešel pár a to mi dodalo zase trochu sil. Hrozně nerad jsem předbíhán a tak jsem se s pomocí hroznového cukru jal je stíhat. Jelikož jsem zelenou zase ztratil a ještě snídal, podařilo se mi to až někde za Pacovem. Moc jsem ale nezastavoval, chtěl jsem stihnout bus z Moravské Třebové v 10:00.

V autobuse se mi podařilo posadit se na jedno ze 4 nerezerovaných míst (zbytek si rezervoval nějaký školní výlet) a v krkolomných pozicích na příliš malém prostoru sedadla něco jako prospal cestu na Čerňák. Oficiálně to sice bylo méně, než těch 100km, ale já jsem si svých více než 100km ušel a tak jsem spokojený.

 autor: Vojta Jaroš, jaro 2012
PŘÍPRAVA

Protože se začíná v 10 ráno, balím raději všechno už den předem (kromě sýra, který nechávám v lednici). Protože v posledních dnech pršelo a déšť hlásí i na dobu cesty, zapomínám na původně plánované běžecké boty a beru "polovysoké" pohory, pro jistotu je ještě znovu mažu (což se pak v noci v mokré trávě ukazuje jako výtečný nápad). Trekové hole se hodí, jdu s nimi rychleji a šetřím klouby (které vím, že mě nejspíš zradí jako první), zvláště z kopce. Na sebe funkční triko spolu s klasickým bavlněným a nepropro bundu a kalhoty. Do batohu jídlo (brát si celý 500g chleba se během cesty ukazuje jako blbost, s bídou ho sním polovinu), cukrovinky (taky přestřeleno, cca 600 g, ale zase lepší než jich mít míň), troje náhradní ponožky, svetr (na konci jsem litoval, že nemám dva), funkční spodky, látkový "tunel" lékárničku (kostivalový krém, Indulona, obvaz, náplast s polštářky i bez a pro případ nouze nejvyšší ibuprofen). Dvě půllitrové lahve (na každou stranu jednu, abych byl pěkně vyvážený). Bateriovou nabíječku, GPS logger s náhradní baterií a samozřejmě telefon, peněženku a klíč od bytu. Nutnou čelovku, pro jistotu kompas a svou "KPZ", ze které většinou používám pouze "švýcarák" na ukrojení chleba.

Asi 15 minut doma hledám patky a menší kloboučky na trekové hole, ale nenalézám, nakonec jdu bez nich (takže chudáci hole na silnici a v bahně)

ZÁVOD

9:09
Odjíždím městskou směr Obřany, Babická, což je na druhé straně Brna. Cesta probíhá bez problémů, zřejmě jsem si ani nic nezapomněl.

9:38
Přijíždím na tramvajovou zastávku. Nikde nikdo, pro jistotu na webu kontroluju, že se jde skutečně dneska v 10 a že jsem na správné zastávce. Čekám na další tramvaj (pro Brňáky: "šalinu").

9:48
Přijíždí další tramvaj. K mé radosti se v ní nalézá většina účastníků. Platíme účastnické poplatky, dostáváme mapy, itineráře a odjezdy spojů a jako bonus sladkou tyčinku.

10:05, 0 km, Obřany
Start! Ujímám se vedení, abych si tu pozici vychutnal aspoň na pár minut. Za chvíli mi je však nepříjemné, jak mi na úzké cestě šlapou na paty, tak je pouštím před sebe. Tempo nasazujeme slušné, mírně přes 6 km/h. Přecházíme na cyklostezku, připojuju se k velké skupince. Hole nepoužívám, abych si je na asfaltě neničil.

Dál uvádím z technických důvodů místo času jen GPS kilometry, tedy reálně nachozené km včetně bloudění.

5,7 km, Bílovice nad Svitavou
Skupinka, které se držím, neodbočila kde měla. Rozhodují se jít dál a na značku se vrátit na další odbočce (trasa ujitá mimo značku se nepočítá). Já se odpojuju a jdu zpátky na místo, kde jsme značku opustili. Většinu skupiny už celý den neuvidím. Později na mapě zjišťuju, že se rozhodli líp.

13,3 km, před Josefovem
Na chvíli ztrácíme žlutou, hlavně kvůli kácení, pak zjišťujeme, že vede po cestě pod námi v údolí. Scházíme - sklouzáváme dolů. Někdo na nás řve, že jsme v přírodní rezervaci, ale 1) nejsme, začíná 20 m od nás, 2) zjišťujeme, že je to jen opilý lesník.

15,9 km, nad Josefovem
Držím se skupinky 3 dalších lidí, Jirky, Tritase a "Toho, jehož jméno jsem neustále zapomínal", dále jen "Ten". Značka se opět ztrácí kvůli kácení lesa, bereme to tedy strání nahoru na cestu. Objevujeme studánku, zapřádáme hovor s turisty ("Z Brna? To jste vyšli včera, ne?"), nabíráme vodu. Já se zdržuju déle, měním ponožky a mažu kostivalovém krémem, protože se začínají ozývat kyčle. Mírně to pomáhá.

22 km, Rudice
Poblíž malého rybníčka je sympatická lavička a stůl, opět opouštím Jirku a Toho, které jsem mezitím dohnal a jdu se najíst. Hlad nemám, ale je mi jasné, že už ani nepřijde a chci jídlo tahat raději v žaludku, než v batohu. Cpu do sebe kolik zvládnu a pokračuju dál.

27,9 km, Macocha
Dorážím spolu s "turistickým párem", jejichž jména si opět nepamatuju. Neodolám a kochám se vyhlídkou, pak si nechávám v občerstvení natočit do lahve "cosi jako kofolu". Náhražka náhražky, ale díky cukrům mi připadá jako nápoj bohů. Uvědomuju si, že bych do sebe měl cpát víc cukru.

33,44 km, Vavřinec
U Vavřince je krásný rybník a tak smáčím nohy (původně jsem se chtěl smočit celý, ale přítomnost blízké rodinky s dětmi mi brání se koupat nahý). Cítím kyčle, tak mažu kostivalovou mastí, na noze je první puchýř. Zřejmě důsledek hloupého pokusu namazat chodidla Indulonou. Lepím náplastí a vyrážím dál.

38,2 km, Žďár
Věřím spolusoutěžícímu páru (dále "pár"), se kterým se už nějaký čas předbíháme a za koupalištěm se za nimi vydávám do lesa. Po chvíli se mi to nezdá, zastavuju a vidím, jak se vrací. Vracím se s nimi a objevuju správnou cestu (značka až po 100 m).

39,8 km, za Kuničkami
Kostivalový krém zřejmě funguje, přestávám cítit klouby. Z kopců zkouším běhat, což mě většinou zase rychle přejde.

43,1 km, Na Babylóně
Nejvyšší bod trasy, což znamená, že se do Blanska bude slušně klesat. Což je pravda, naštěstí je to ale hlinito/kamenitá cesta, pohodová pro nohy. Poblíž vrcholu stavím u rybníka, opět koupu nohy a mažu kostivalem a třísla preventivně Indulonou.

50,4 km, v polích za Boskovicemi
Setmělo se, že není vidět na mapu, vytahuju čelovku a bundu a zapínám GPS na mobilu (což jsem neudělal dřív kvůli baterii). Slalom mezi poli je nuda, ale po hlíně se jde příjemně. Boty naštěstí nepropouští vodu, jsem rád, že jsem je před odchodem namazal.

51,8 km, stále v polích
Náhodou objevuju ve tmě přístřešek s lavičkou a stolem, opět tedy mažu nohy. za sebou objevuju dvě světýlka, což je dobrá motivace "aby mě nedohonili". Chůzi sám jen s čistým nebem plným hvězd nad hlavou si užívám a nejsem na nikoho zvědavý :o)

55,5 km, Bačov
Na začátku zapomínám odbočit, naštěstí na GPS po 100 m zjišťuju omyl a vracím se. V Bačově doplňuju vodu z pumpy, která dosti vrže, v blízkém domě tím zřejmě budím nějaké lidi, tak mizím. Mezitím mě dohání "pár", Jirka a "Ten". Nad Bačovem chvíli tápeme kam vede značka, nakonec objevujeme.

57,8 km, nad Bačovem
Kolena, prasklý puchýř a další mě nutí zpomalit, odpojuju se tedy od skupinky a tempem cca 4 km/h s častými zastávkami pokračuju. Po cestě přemýšlím nad texty písniček, čím déle, tím víc je zapomínám. Občas si pískám, nebo zpívám, abych nějak zapojil mozek.

71,5 km, Opatovické hradisko
Škodolibí značkaři vedli značku z Velké Roudky do Velkých Opatovic přes kopec. Nicméně je mi to vcelku jedno, jako už skoro všechno. Bolest nohou už nevnímám, jen nemůžu moc chodit, rychlost kolem 3,5 km/h a dává se do mě zima. Dolů z hradiska se slézá dolů dosti prudká cesta, pro mé nohy asi to nejhorší co mě mohlo potkat. Nakonec se dolů úspěšně sesouvám.

Pod hradiskem mě vylekal Jirka a "Ten", kteří zabivakovali pod kopcem. Nevím, jak dlouho jim to vydrželo, já bych v tomhle stavu bez pohybu zřejmě umrzl i v těch pár stupních nad nulou.

73,6 km, Velké Opatovice
Jsou asi 3 hodiny v noci, ale ve Velkých Opatovicích to žije, vypadá to tu trochu jako v zombie hororu. Všude se nekoordinovaně motají opilci. Chvíli na zastávce sleduju dění, přemýšlím, kam mám šanci dojít a vydávám se dál.

74,9 km, nad Velkými Opatovicemi
Dohání mě čelovka, ale nemám sílu před ní utíkat. Zjišťuju, že je to fousatý kolega, který má ještě plno energie. Prohazujeme pár slov a pak mě opouští, neboť se pohybuju rychlostí zchromlého důchodce cca 2,5 km/h.

76 km, Smolenská přehrada
Kolem vody už mi začíná být opravdu zima, beru si tedy svetr. Nohy už nemažu, protože se obávám, o kolika puchýřích bych se dozvěděl a hlavně bych musel vyhrnout kalhoty a sundat boty - brrr!!! Ještě že je za přehradou dokopec.

76,5 km, Červený kopec
Chvíli pokračuju po červené, ale pak zjišťuju, že v mapě vede jinak. Nejsem si jistý, zda se nejedná jen o odbočku k památníku, tak se vracím a jdu podle mapy (GPS). Nakonec se ukazuje, že červená byla přeložena (ale na silnici, takže jsem dobře udělal).

78 km, stará dálnice, 4:59
Svítá, schovávám tedy čelovku. Mám ještě 5 hodin před sebou. Analyzuju situaci. Jevíčko je 1,5 km, autobus jede za dvě hodiny. Pokud bych šel dál, tak musím na další spoj dojít až do Pacova, který je dalších 10 km. To bych v současném stavu zřejmě zhruba tak došel. Pak by mě ale čekaly další 3 km do vesnice s veřejnou dopravou. Zejména vzhledem ke kolenům se rozhoduju závod ukončit v Jevíčku.

79,5 km, Jevíčko, 5:20
Slunce je sice nad obzorem, ale za mrakem. Je mi šílená zima a to tu mám čekat 100 minut. Chvíli se šourám po centru, pak nacházím bankomat v uzavřené místnosti, kam se zavírám a zahřívám. Mám za sebou 79,5 km chůze, kvůli bloudění je to cca 77 km uznatelných do soutěže.

DVĚ HODINY CESTY DOMŮ

Do autobusu mě naštěstí pouští, tělo se vyrovnává se zátěží. Neustále usínám a budím se. V navazujícím vlaku usínám na celou půlhodinu. Dorážím do Brna, psychicky na tom začínám být špatně až teď, nálada jako na kolotoči. Před domem zjišťuju, že mám klíč od bytu, ale ne od domu, jediná věc, co jsem doma zapomněl.. vzpomínám si na stížnosti, že lidé nechávají otevřený vchod k popelnicím - hurá, je tomu tak, sláva zapomnětlivým! Rychlá sprcha a do postele.. na 8 hodin zapomnění na bolavé nohy.
Závěr

Rád jsem si vyzkoušel, jaké je to sáhnout si na dno sil. Možná by to šlo ještě hlouběji, ale po zkušenostech s výletem na můj 80km výlet na Sněžku jsem nechtěl riskovat, že mě bude opět rok bolet koleno jakmile ujdu pár km.

Příště snad stovka!

 autor: Ondřej Honzl, jaro 2012
16. DC 2012 Jaro


Zklamání? Ne!
Bolest? Nikoli!
Hledání? Ano!


Šestnáct tezí

1. Abych se dobře vyspal, přespávám u kamarádů v Brně.
2. Na startu zjisťuji, že nás jde ještě méně, než se čekalo.
3. Už v Babicích se cítím ospale a říkám si, že noc bude drsná.
4. Skupinky se dělí a opět spojují.
5. Dlouho jdu s Gimlim a rozebíráme další nové dimense DC.
6. Macocha dává pivo a pohled dolů je impozantní.
7. Žlutá na barevné mapě není vidět, a tak se necháváme napálit.
8. Na Babyloně cítím návaly do hlavy, sedím, piji, jím, pouštím si v MP3 Pejska a Kočičku, Rumcajse.
9. Je mi psychicky dobře, fyzicky hůř a hůř, ale doháním skupinu před sebou, jež se ustaluje na 50m přede mnou.
10. Boskovice náměstí - sedím na lavičce a vnímám své tělo, jím a piji.
11. Volá Gimli, že jsou v hospodě, říkám, že buď to balím, nebo půjdu pomalu.
12. Kolem chodí lidé asi na Disko, jsou lehce zpomalení, pak se mi začnou vlnit.
13. Už vím, že DC pro mne končí.
14. Za 10 minut mi jede vlak, dávám se do indiánského klusu a těsně ho stíhám.
15. Cítím se jako po 80km, občas mi hlavou projde mlha a tělem příjemná paralýza.
16. Den Cesty byl cool stejně jako ty předchozí, mozkem se mi honí nejrůznější protikladné pocity, střídavě se smějí mému tělu, že ho šetřím, občas mu děkují, že jsem nešel dál...

Váš Olda




 autor: Honza Blažek, jaro 2012
Jak jsem zabil

Již dlouhé roky si pohrávám s myšlenkou vyrobit Dni cesty vlastní stránky. Letos se tak stalo. Když jsem se bavil s Michalem asi před měsícem, říkal "zabils". Prý je to teď "in", něco jako "hustý", "krutý" nebo "peklo". Jenže stránky tak nějak stále nejsou kompletní a do zabití jim ještě hodně chybí, holt doména není všechno. Zabít se to ještě musí.

Kromě stránek (jakože pár víkendů už se v tom hrabu) to zbytek týmu zvládl všechno za mě. Trasu vybral Tritas (a že se docela povedla). Mapy, ve kterých jsem nenašel chybu má na svědomí Jeffer a jízdní řády (sic s velkým vypětím) zvládla Eva. Návrh na trička vymyslel Olda a zrealizoval Martin. Díky jim. Vše bylo připraveno na perfektně hladký průběh.

Co bylo dřív? Dobrá nálada nebo úspěch?

Možná někoho odradilo počasí a někoho jiného zase zlákal Matrix, nás 18 Matrix nezlákal a počasí nezastrašilo. Bylo krásně, jasná noc, přes den až vedro. Kdekdo nadával jak hrozně se do těch kopců zpotí. Úvod mi zpestřil Martin Popel, který se švagrem "propásli" start ... Čekal jsem do 10:09 a nechal tak pelotonu 4 minutový náskok. Martin ale stále nikde, déle už se mi čekat nechtělo a vyrazil jsem honit co jsem vypustil. Bylo hezky, chvíli jsem popobíhal, posléze zpovídal účastníky a nakonec jsem se v čele přidal k Adamovi. Nálada byla dobrá, úspěch zaručený.

Když se láme chleba, je dobré být u toho.

Tady to trošku zkrátím, jako obvykle (viz předchozí reporty) mám okno. Asi tak do Boskovic se nic zajímavého nestalo ... Přírodní úkazy typu Býčí skála nebo Macocha musí počkat na nějaký "běžný výlet". V Boskovicích jsme se totiž zastavili na polívku. Zde se lámal chleba. My (eva, adam, gimli) jsem vyrazili první. Olda DC ukončil na nádraží. Oni (alena, jelen, lasse) vyrazili později, smažák je přeci jen na delší pauzu než zelňačka. Tritas byl bůh ví kde. Naše trio mohlo nabrat tak 40 minut náskok a už jsme o něj nepřišli. V noci jsem se dostal do role hledám značku a Adam s Evou zajišťovali dobrou náladu. To nám vydrželo do rána.

Vysněný cíl v noci je jako písek mezi prsty.

Diskuse v Jevíčku?

g: "Hele hospoda, stavíme se?"
a: "Já bych šel dál, ale malinko bych zpomalil."
e: "Já bych dala malinkou přestávku."
g: "Já bych šel dál a možná trochu rychleji."

Zastavili jsme na 5 minut, zmrzli a šli stále stejně rychle. Začala mi zhasínat čelovka, dvakrát jsme kvůli tomu zabloudili ... Vyměnil jsem baterku. Vylezli jsme na Hušák a vypadalo to, že Adam má krizi. Do GPS koukal už jen občas, vedl depresivní řeči a náš cíl v České Třebové se stále více vzdaloval.

vůle je víc než síla ...

Ráno nás uvítala Moravská třebová, probouzející se městečko a 10km dlouhá ulice - Kunčice - Nová Ves. Bylo to jako ranní můra. Krok za krokem, nekončící domy a zase domy. Nejdřív zmizel z dohledu Adam, pak se zase objevil, pak zmizela Eva a nakonec Adam. Pak už jsem nikoho neviděl a musel si říci, že rekord je na mě. Nelehký úkol, zvlášť když:
  • nevíte kolik je hodin neb baterku v telefonu už jsem musel šetřit
  • máte mžitky před očima
  • před vámi je kopec cca 300 metrů převýšení

Napral jsem do sebe carbosnack a začal se ploužit do kopce, kupodivu to šlo. Těsně před vyrcholem jsem musel posílit efekt ještě tabletou cukru. Mžitky na chvíli zmizely, aby se po kilometru zase objevily. Musel jsem zastavit. Uviděl jsem posed na číhanou a vylezl na něj, strávil jsem na něm 8 minut a všechny systémy hlásily 100%, mohlo se jít dál. Měl jsem žízeň a v báglu poslední pivo, to bylo na 20km zatraceně málo. Otevřu batoh a tam ještě deci pepsi, byl jsem zachráněn. Čekal jsem až cesta konečně začne klesat, že poběžím (jinak už to stihnout nešlo). V Hevlíkovicích jsem se dočkal od kraje lesa až do vesnice jsem běžel, ve vesnici se začalo stoupat na větrnou hůrku osázenou šesti větrnými elektrárnami. Hluk co vyráběly mě nutil neustále se rozhlížet, kde jede nějaké auto. Vítr profoukl obě vrstvy co jsem na sobě měl, ale bylo mi teplo. Do Annenské studánky jsem zase běžel. Byl to můj cíl, kde jsem chtěl zjistit jak jsem na tom s časem a kdyžtak to zabalit. S hrůzou jsem zjistil, že když vydržím tak Českou Třebovou stihnu. Podlomily se mi kolena. A tak jsem běžel až dolů k vlaku. Tam zase začal terén stoupat. Mžitky před očima už nerozehnala ani další tableta. Na kopci (cca 118km) jsem se posadil na kládu a čekal až mi bude líp (cca 3 minuty). Zatím jsem si prolistoval mapu, změřil časy. Bylo 8:37. Vydržet 6km/h stačí. Věděl jsem, že běžet dokážu, bylo to tu, ten rekord dám. Otevřel jsem poslední pivo. Nezbývalo než jen pečlivě sledovat trasu, to jedinné mohlo cestu za rekordem pokazit.

Bylo to už jenom dolů, popobíhal jsem. V Rybníku jsem objevil konzum a koupil vodu (neumřu uvědomil jsem si). Užil jsem si dva opilce jak se snažili obrat prodavače v konzumu a ten je pokaždé, když vysázeli peníze na pult, jen přátelsky upozornil "Ale no tak chlapci ...".

Zapnul jsem telefon, přísun SMS byl nekonečný, ale neměl jsem dost energie je číst. "Nechám si to do vlaku." Při klesání na náměstí v Třebové jsem si vyhledal vlaky ... 10:02 a 10:14. Rozhodl jsem se pro 10:14 (to vypadalo, že stihnout můžu). Když v tom volá Eva ...

e: "Stíháš ten vlak v 10:02?"
g: "Ten ne, ale v 10:14 bych mohl?"
e: "Bude mít 5 minut zpoždění."
g: "Tak já ho zkusím stihnout."

Vyrazil jsem do posledního běhu. Na nádraží 0.5km, bylo 9:57. V 10:01 mě vítá Eva u nádražní haly. Lepší konec jsem si nedokázal představit.

Summary:
zelňačka, 5 baget, 2l pepsicoly, 2l kofoly, 7 piv, 1 enduro snack, 2 carbosnacky, 4 tablety carbosnacku, 4 musli tyčinky, 2 delisy, 2 tyčinky deli, jedna a půl dávky gaineru (ve vlaku). Od Boskovic jsem nejedl nic jiného než cukry (snacky a tyčinky).

Annenská studánka: 7:51
Nad Damínkovskou háj.: 9:00
Rybník: 9:43
Česká Třebová ŽST: 10:01

Zbytek časů je totožný s Evy časy.